SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Čhinnamastá/Čhinnamundá – obskurní tantrická bohyně

E. A. Benard
Výběr z knihy Chinnamastā – The Aweful Buddhist and Hindu Tantric Goddess, Delhi, 1994,
přeložil Richard Mag.
Redakce a poznámky Rasa Ravi.
Jelikož se jedná o občas nesouvislý výběr napříč kapitolami,
k udržení konzistence textu muselo dojít k reformulacím vět a redakčním zásahům.
(Mírně upravená verze článku z bulletinu NÉTRA 2/2010.)
Původní název článku: Čhinnamastá.
Bohyně Čhinnamastá.

Hinduistická tantrická bohyně Čhinnamastá má svou buddhistickou verzi v podobě Čhinnamundy. Obě výše uvedená jména v překladu znamenají „[bohyně] s useknutou hlavou“. Pro její ikonografii je typické, že v ruce drží svou vlastní uťatou hlavu. Její zjev nezasvěceného jistě ohromuje a zpočátku mu nahání strach. Po nastoupení její sádhany však je schopna postrčit člověka za oblast duality, do sfér neomezena. Tyto sféry mohou být zároveň děsivé a odpuzující i úžasné. Bohyně ukazuje tantrickou cestu ke Skutečnosti překračující svět protikladu. Adeptovi se tak nabízí vysvobození z cyklické existence.

Podle tantrických nauk je lidské tělo základním nástrojem k vysvobození. Uvedené tvrzení kontrastuje s jinými tradicemi, podle nichž je tělo překážkou. Tělo se skládá z početných úrovní jemnosti. Podle všech tantrických tradic se jemné tělo skládá z jemných kanálků (nádí), v nichž proudí prána. Tyto tradice se dále shodují na existenci tří základních nádí. Dvě z nich jsou postranní a kříží se okolo ústřední nádí. Prána u většiny lidí nemůže vstoupit do ústřední nádí, protože postranní nádí vytvářejí v bodech, kde se kříží, uzly. Člověk tak žije v dualitě běžného života. Zmíněné uzly lze uvolnit jógickými metodami, jimiž se otevírá i centrální nádí. Začne-li jí proudit prána, všechny protiklady mizí.

Čhinnamastá představuje prostřední nádí a její pomocnice dvě boční nádí. Na její ikonografii jsou patrné tři proudy krve. V případě, že jsou znázorněny správně, vstupuje pravý proud do úst pravé pomocnice a levý proud do úst levé pomocnice. Prostřední pije sama Čhinnamastá. Skutečnost, že pomocnice pijí pouze z pravého nebo levého proudu znamená, že neznají jógický proces manipulace s pránou, aby ta vstoupila do prostřední nádí. Obě prožívají, a také ztělesňují, dualitu běžné reality. Naopak samotná bohyně Čhinnamastá pije svou vlastní krev z prostřední nádí, což znamená, že zná překročení duality a může adepta k této Zkušenosti dovést. Čhinnamastá je svým zjevem i údělem vskutku ryzí tantrickou bohyní a představuje základní nástroj a metodu k dosažení vysvobození pomocí tantricko-jógického postupu práce s pránou, proudící skrze nádí.

Velká jóginka Lakšmínkará (Himalayan Art).

V hinduistických legendách je Čhinnamastá považována za Šivovu manželku a v šaktické Mahábhágavata-puráně je jednou z dašamahávidjí neboli deseti zasvěcovacích bohyň velkých moudrostí. V buddhismu je spojována s tradicí mahásiddhů, především s ženskými mahásiddhy: Mékhalou, Kanakhalou a zejména Lakšmínkarou, jež se vyskytuje u zrodu mnoha sádhan Čhinnamundy. Čhinnamastá je v obou tradicích nezvyklým ztělesněním populárních bohyň: v hinduismu Durgy, v buddhismu Vadžraváráhí-Vadžrajóginí.

V otázce jejího původu není shoda. Podle některých učenců, jako například B. Bhattacharyyi, má svůj původ v buddhismu a do hinduismu byla začleněna až později. Naopak, někteří hinduističtí učenci nepřipouštějí možnost jiného původu než hinduistického. Příkladem je Shankaranarayanan, který se zmiňuje o její védské předchůdkyni. Jelikož je Čhinnamastá vzácnou formou bohyně, málokdo ví o ní více.

Hold Čhinnamastě:
Vzdávám poctu Čhinnamastě, jež je obětí, je tím, kdo obětuje, a je také přijímatelem oběti. Kéž vysvobodí všechny bytosti!

Hold Čhinnamundě:
Pocta Čhinnamundě Vadžraváráhí. Kéž pomůže všem cítícím bytostem realizovat, že ani ten, kdo obětuje, ani oběť, a ani přijímatel oběti ze svých podstat neexistují!

Legendy o původu Čhinnamasty/Čhinnamundy

V kompilaci tantrických textů s názvem Pránatóšiní-tantra se nachází příběh o původu Čhinnamasty, jenž pochází z Nárada paňčarátry:

Jednoho dne se Párvatí se svými služebnicemi DžajouVidžajou šla koupat do řeky Mandákiní. Po koupeli najednou pokožka bohyně zčernala, byla totiž sexuálně vzrušená. Za nějakou dobu jí služebnice říkají: „Dej nám jídlo, máme hlad!“ Ona odpovídá: „Dám vám jídlo, ale počkejte prosím.“ Později ji požádaly znova. Odpovídá: „Počkejte, o něčem přemýšlím.“ Za další dobu ji úpěnlivě prosí: „Ó matko Univerza! Jsme jako bezbranné malé dítě žadonící o jídlo. Prosíme tě o potravu. Všichni znají tvou milosrdnou povahu, prosíme tě, dej nám jídlo.“ Na to bohyně řekla, že dá, ale až poté, co dorazí domů. Časem, když se jim potravy stále nedostávalo, ji služebnice, DákiníVarniní, opět naléhavě prosily: „Ó matko, už skutečně máme nesmírný hlad! Dej nám, prosíme, jídlo, vždyť jsi známá jako poskytovatelka dobrodiní a ztělesnění splnění všech tužeb!“

Nyní, když to bohyně uslyšela, se jen usmála a bez náznaku, co chystá, si usekla svou hlavu. Hlava se jí z krku skutálela do dlaně levé ruky. V tom jí z krku vystříkly tři proudy krve. Levý a pravý proud směřovaly do úst služebnic stojících vedle ní zleva a zprava, a prostřední proud stékal do úst bohyně. Nyní už byly všechny uspokojeny. Později se vrátily domů. Po tomto aktu je Párvatí známa jako Čhinnamastá, ta, která si uřízla svou vlastní hlavu.

V Pránatóšiní-tantře nacházíme další příběh o původu Čhinnamasty, jenž je převyprávěn ze Svátantra-tantry. Šiva zde vypráví:

Budu ti vykládat o původu Čhinnamasty, TáryKáliky. V zlatém věku, v krtajuze, na hoře Kailása – nejlepší z hor –, jsme se s Mahámájou milovali. Ve chvíli, kdy u mě došlo k ejakulaci, bohyně se rozdivočela a z jejího těla vytřískly dvě šakti, jež se staly jejími pomocnicemi, které dostaly jména DákiníVarniní. Jednoho dne šla bohyně, jejímž přívlastkem je Čandanájiká – smyslně agresivní velká souložnice – se svými dvěma pomocnicemi na břeh řeky Pušpabhadry. Když bylo poledne, hladové pomocnice se ptaly Čandiky, bohyně vášně, přirozenosti Durgy: „Prosíme, nakrm nás.“ Na to Čandiká svým pohledem kroužila na všechny strany a pak z ničeho nic, najednou, si uťala svou hlavu. Levým proudem krve, jenž ji vytřískl z krku, uspokojila Dákiní, pravým Varniní a z prostředního se napila ona sama. Po ukončení tohoto aktu si nasadila hlavu zpátky a vrátila se do své původní formy. Navečer se všechny vrátily domů. Bohyně byla dosti bledá, že jsem začal mít obavy, že ji někdo zneužil. To mne dohnalo k zuřivosti. Z tohoto hněvu se ze mě vynořila božská část známá jako Kródha Bhairava neboli Rozzuřený-a-Úděsný. Toto se stalo ve dne vírarátri1. Tak se Čhinnamastá zrodila dne vírarátri.

V legendách Čhinnamasty jsou patrné oba aspekty, potravy a jejího konzumenta, a to v dualistickém i monistickém smyslu. V dualistickém smyslu je Čhinnamastá potravou pro svoje dvě pomocnice a ony jsou pojídači potravy. V monistickém smyslu je Čhinnamastá jak potravou, tak i konzumentem, čímž symbolizuje celý svět. Rozdíl mezi příjemcem a dárcem se stírá. Čhinnamastá není pouze dárcem a příjemcem, ale také tím, co je dáváno – je zároveň vykonavatelem oběti, obětovaným i příjemcem oběti. Je vykonavatelem oběti tím, že sama sobě usekne hlavu, je obětovaným skrze vlastní akt useknutí a příjemcem oběti se stává pitím své vlastní krve. Čhinnamastá tak ztělesňuje úplný proces obětování, jenž symbolizuje celý svět skrze proces tvoření, ničení a opětovného tvoření.

Vizualizace Čhinnamasty/Čhinnamundy

Tantrická praxe obsahuje důležitý aspekt duchovní praxe (sádhany), kterou je vizualizace božstva. Je obtížné nalézt texty týkající se Čhinnamasty, protože není častým tantrickým božstvem. Tantrické sádhany byly často udržovány v tajnosti a byly odhalovány pouze zasvěcencům, kteří se přísahou (samaja) zavázali sádhanu praktikovat. V případě mnoha sádhan se píše, že nesmí být vyzrazena tomu, kdo si jí neváží více než vlastního života. Důsledkem uvedeného příkazu byl přístup k tomuto materiálu omezen. Až ve 20. století začali učenci tyto texty přepisovat a překládat. V současnosti jsou někteří hinduističtí guruové a buddhističtí lamové ochotnější, snadněji udělují zasvěcení a poskytují komentáře k mnoha tantrickým sádhanám.

Následující sádhana pochází z Mantramahódadhi, díla napsaného Mahídharou. V příloze je napsán komentář s názvem Nauká (malý člun), kde se v 6. kapitole nachází následující meditace:

Vzdávám hold bohyni Čhinnamastě, jež září uprostřed solárního disku, a v levé ruce drží svou vlastní useknutou hlavu s rozcuchanými vlasy. Její ústa jsou doširoka otevřena a pije vlastní krev, jež jí tryská z krku. Stojí nad souložící Ratí a Smarou, a s potěšením se dívá na své pomocnice, DákiníVarniní.

Mahídhara v komentáři k této meditaci pouze poznamenává, že jabha znamená pohlavní styk a že Čhinnamastá stojí nad RatíKámou, kteří se oddávají pohlavnímu styku.

Další hinduistickou sádhanu nalézáme v tantrickém kompendiu zvaném Tantrasára. Toto dílo napsal Kršnánanda Ágamavágíša na konci 16. století. Dílo je určené pro seriozní praktikanty šaktického tantrismu. Podle N. N. Bhattacharyyi je Tantrasára „nejsouhrnnější a nejpopulárnější z početných kompendií, které lze v Bengálsku nalézt“. O popularitě tohoto díla svědčí nález několika rukopisů objevených v nebengálských textech mimo území Bengálska. Čhinnamastá není uvedena v Tantrasáře jako božstvo. Je zde zmiňována Pračanda-Čandiká, která je jiným jménem Čhinnamasty, protože v prvním verši se na toto božstvo odkazuje jako na Čhinnamastu. V části věnované Pračanda-Čandice jsou čtyři vizualizace bohyně:

Vizualizuj ve svém pupku polootevřený bílý lotos, uprostřed něhož se nachází solární disk. Je červený jako květ ibišku a připomíná červený květ bandhúky (pentapetes phoenicea). Tento disk je zdoben rovnostranným dolů ukazujícím trojúhelníkem, jenž je tvořen třemi čarami, z nichž každá reprezentuje jednu gunu (začínajíc vlevo proti směru pohybu hodinových ručiček): radžas, tamassattva. Uprostřed stojí Mahádéví (Čhinnamastá), zářící jako deset milionů Sluncí. V levé ruce drží vlastní hlavu. Ústa má doširoka otevřená, z nich jí visí koneček jazyka. Pije proud krve vyvěrající z krku, z místa právě useknuté hlavy. Její vlasy jsou neupravené a zdobené rozličnými květinami. Mává šavlí (kartr), kterou drží v pravé ruce. Je nahá, na pohled nesmírně divoká, zdobena růžencem z lidských lebek, v postoji pratjálídha (viz níže). Zdobí ji náhrdelník z kostí a jako posvátnou šňůrku má hada. Je věčně šestnáctiletá s plnými, pevnými prsy. Stojí na KámoviRatí, kteří jsou v opačném pohlavním objetí (tedy Ratí je nad Kámou). Tuto vizualizaci doprovází odříkávání mantry.

Zleva a zprava je obklopena společnicemi DákiníVarniní. Varniní pije z nektarového proudu krve, stříkajícího nahoru z hrdla bohyně. Je červená, má usměvavou tvář, nesvázané vlasy a je nahá. V levé ruce drží lebku, v pravé meč. Ohnivě září a jejím posvátným provazem je had. Zdobí ji rozličné ornamenty a růženec z kostí, stojí v pozici pratjálídha a je věčně dvanáctiletá.

Vlevo od bohyně je Dákiní, jež se třpytí jako oheň na konci věků. Její rozcuchané vlasy se lesknou jako blesky, její zuby s vyčnívajícími špičáky jsou běloskvoucí, a má dmoucí se ňadra. Tato velká bohyně s uvolněnými vlasy je nahá a je na pohled strašlivá. Má velký chvějící se jazyk a zdobí ji růženec z lebek. V levé ruce drží lebku a v pravé meč. Pije nektarový proud krve vyvěrající z hrdla Čhinnamasty. Ta je až krajně hrůzostrašná a drží děsivě vypadající lebku. Moudrý uctívač má meditovat nad touto bohyní doprovázenou VarniníDákiní.

Bhairava-tantře se píše: „Drží v levé ruce vlastní hlavu s lebkou a pije svou krev vlastními ústy. Tato tantra uvádí, že kdokoliv vykonává toto uctívání bez meditace nad Čhinnamastou, tomu bohyně usekne hlavu a vypije jeho krev.“


Výjev Čhinnamasty v jejím chrámečku v Čintapúrní, Himáčalpradéš. Foto Jan Strnad, 2010.

Umístění božstva

Pupek

Před počátkem stvoření existuje pouze Vědomí. Expanze prvotní vibrace (spanda) je přirovnávána k bindu v pupku. Jelikož pupek je přirovnáván ke stvoření, znamená to, že Čhinnamastá se nachází ve zdroji stvoření.2

Podle tantrického výkladu pupku, konkrétně manipúra čakry nacházející se v pupku, je manipúra místem tvoření i jeho nevyhnutelného doplňku – rozpuštění. Pupek obvykle nebývá spojován s rozpuštěním. Aby mohl být praktikant vysvobozen, musí podle hinduistické i buddhistické tantry odstranit dualitu. Podle obou tantrických tradic je dualita způsobena jemnými dechy proudícími ve dvou jemných kanálech. U manipúry se pravý kanál (pingalá nádí v hinduismu nebo rasaná nádí v buddhismu) sbíhá s levým kanálem (idá nádí v hinduismu nebo lalaná nádí v buddhismu) v prostředním kanálu (sušumná nádí v hinduismu nebo avadhútí nádí v buddhismu). Jemný dech proudí bočními kanály. Nemůže ale vstoupit do prostředního, protože vstup na úrovni manipúry je uzavřen.3 Dokud je tento otvor uzavřen, žije člověk v dualitě, kterou lze chápat mnoha způsoby. Na úrovni manipúry představuje protiklady tvoření a rozpuštění.

Kdo neví, jak zacházet s otvorem do ústřední nádí, nezíská zkušenost rozpuštění, dokud nedojde ke smrti. V době smrti vstupuje dech přirozeně a bez úsilí do prostřední nádí. Člověk si to již ale obvykle nepamatuje, protože umírá. Naopak, tantrický praktikant se snaží dostat dech do prostřední nádí, aby ovládl tento proces. Proč? Jeho ovládáním totiž lze překročit uvíznutí v síti duality, zrození a smrti, a zrušit tak mocná pouta neustálého znovuzrozování. Tantrik se nakonec touto praxí vysvobozuje ze sansáry. To ale neznamená, že člověk musí zemřít, aby získal Zkušenost této jednoty neboli nedvojnosti. Tím, že se již za života obeznámí s procesy smrti, může tento postup ovládat i v době umírání, v důsledku čehož je schopen vědomě si vybrat, zda se opět zrodí, či nikoliv.

Manipúra čakra je také ústředním bodem mezi osvobozením z koloběhu existencí a zotročením v něm.4 Pokud člověk ví, jak otevřít ústřední kanál na úrovni této čakry, může dosáhnout spásy. Naopak, pokud to člověk neví, zůstává v ustavičném koloběhu zrozování a smrti. Čhinnamastá se nachází v tomto ústředním bodě. Znamená to, že souvisí se silami, jež buďto zotročují, nebo vysvobozují.

Lotos

Podle meditace popsané v Tantrasáře začíná vizualizace bílým lotosem, v jehož středu se nachází červený solární disk, zdobený obráceným rovnostranným trojúhelníkem. Lotos je v hinduismu i buddhismu vlastně všudypřítomný. Reprezentuje čistotu a nádheru. Nezřídka se o božstvu říká, že má lotosové oči (padmákší) nebo lotosová stehna (padma-úru). Božstva často drží lotos nebo sedí na lotosu. V buddhismu jde o významný a mocný symbol, protože reprezentuje také mysl osvícení, bódhičittu. Tento symbolismus se rozvinul i z toho důvodu, že lotos vyrůstá z bahna, zůstává jím ale nedotčen. Podobně mysl je ve své prapůvodní podstatě čistá, přesto dochází k jejímu poskvrnění. Buddhistický praktikant je vyzýván, aby realizoval mysl čistoty pro dobro všech bytostí. V hinduismu pojem bódhičitta není významný. V mahájánovém buddhismu (včetně tantrismu) jde ale o veledůležitý pojem. Všechny bytosti musí rozvíjet bódhičittu, aby se pro dobro všech cítících bytostí staly osvícenými.

Oheň

Hinduistická Šatčakra-nirúpana píše: „Medituj zde o ohnivé oblasti trojúhelníkového tvaru, záře vycházejícího Slunce…“

Oblast pupku, konkrétně manipúra čakra, je spojována s tédžasem. Tédžas je charakterizován expanzí a produkcí horka. Stimuluje schopnost vizualizace barev a tvarů. V tomto dílu zabývajícím se šesti čakrami je manipúra oblastí ohně a horka. Semenná slabika této čakry je ram. Je známá jako agni bídža, semenná mantra boha ohně. Buddhisté rovněž uvádějí, že ram je semennou slabikou pupečního centra a že tato čakra se dává do souvislosti s bohyní Čandálí, jež je bohyní ohně. Praktikant si ji má usmířit, aby dosáhl mystického neboli jógického žáru (tib. gtum mo). Oheň nacházející se v oblasti manipúry není hrubým ohněm, který známe, ale čistou formou ohňového živlu. Oheň hraje významnou roli, protože když se prostřední kanál otevře, tak tento oheň nakonec dosáhne vrcholu hlavy, kde se podle tantrické tradice nachází nektar (amrta). Když se tento nektar rozpálí, sestupuje tímto kanálem a jógin zažívá různé druhy blažeností. Manipúra je tedy klíčovým bodem, jde-li o blaženost a vysvobození.

Obrácený trojúhelník

Obrácený trojúhelník (ukazující dolů) představuje často symbol lůna (bhaga) a ženství. Nalézáme ho na mnoha jantrách bohyň, jako například u dašamahávidjí. Trojúhelník je v meditacích nad těmito bohyněmi vyšší abstrakcí. V meditaci pocházející z Tantrasáry se píše, že trojúhelník se skládá ze tří čar, jež reprezentují guny radžas, sattvatamas. Tyto tři rozdílné síly se v každé stvořené entitě nacházejí v rozličných poměrech. Bytosti s převládající gunou radžas se projevují nepokojem, nestálostí, lehkomyslnými činy a bolestí. Převládá-li sattva, je bytost pokojná, půvabná a obvykle je zářící. Převaha tamasu se vyznačuje bludem, zmatkem a netečností. Složení trojúhelníku ze všech tří gun, z nichž se vlastně skládá každá stvořená entita, symbolizuje zdroj stvoření. Uprostřed trojúhelníku se nachází bindu, místo bohyně. Tomuto bindu se říká mahášakti pítha, hlavní sídlo velké ženské síly.

Vadžrajóginí s vlastní uťatou hlavou.

V buddhistických meditacích se tento trojúhelník jmenuje dharmódaja. Jde o zvláštní druh trojúhelníku symbolizujícího zdroj všech fenoménů (neboli dharem). S Vadžrajóginí souvisí dva druhy trojúhelníků – jednoduchý a dvojitý. Tucci v Teorii a praxi mandaly píše, že dharmódaja znamená dvakrát se protínající trojúhelník. Jiní autoři se na něj někdy odkazují jako na tetrahedron, protože je trojrozměrný. Dharmódaja sice nemusí vždy představovat dvakrát se protínající trojúhelník, přesto tato interpretace jednoznačně převládá. Na druhé straně Mallmann ve své práci ohledně textu Nišpannajógávalí píše, že dharmódaja označuje jeden trojúhelník. V tibetské buddhistické meditaci Vadžrajóginí se píše: „Všechny dharmy zahrnující uchopení a záměr se stanou prázdnými. Z vnitřku prázdnoty … vzniká zdroj všech dharem, trojúhelník …, jenž je přirozeností mého vědomí …, je jako ryba vyskakující z vody – vyvstávám v těle Vadžrajóginí.“

V hinduistických i buddhistických meditacích lze spatřit evoluci od zdroje směrem k individuální diferenciaci. Bílý lotos je podle Misry, jenž psal o tomto fenoménu v termínech kašmírského šivaismu, symbolem stvoření: jakmile dojde k expanzi prvotní vibrace (spanda), stvoření začíná. Následujícím krokem je vizualizace solárního disku reprezentujícího univerzum, které je zde pouhým zrcadlením (Vědomí), tj. vimarša. Potom následuje trojúhelník, jenž reprezentuje tři síly (šakti), známé jako síla vůle (iččhá-šakti), síla poznání (džňána-šakti) a síla činu (krijá-šakti). Uvedené tři šakti jsou zdroji impulsů představujících počátek diferenciace.

Obě tantrické tradice se shodují v otázce umístění Čhinnamastyjógickém těle. Podle nich je sídlo Čhinnamasty v pupku, v manipúře, obzvláště ve středu trojúhelníku. Obě tradice souhlasí dále s tím, že manipúra, resp. pupeční centrum, je místem jógického ohně symbolizovaného semennou slabikou ram. Tradice se ale liší v tom, co trojúhelník reprezentuje. Podle hinduistického textu se trojúhelník skládá ze tří gun. Guny jakožto starobylý pojem indické filozofie si svou důležitost ponechávají až do dneška. V některých indických filozofických školách představují guny základní komponenty bytí a jsou prvním výsledkem diferenciace. Ačkoli jde o starobylý indický pojem se zmínkami sahajícími až k upanišadům, tantričtí buddhisté tuto teorii nikdy nepřijali ani neupravili. V buddhismu je teorie gun minoritní. Naproti tomu má v hinduismu zásadní vliv. V buddhistické filozofii je důležitým pojmem dharma, resp. dharmy. Tento pojem je začleněn i  do tantrického buddhismu, což je možné postřehnout také v meditaci Čhinnamundá Vadžrajóginí. Pro tantrické buddhisty nereprezentuje obrácený trojúhelník tři guny nebo šakti, ale symbolizuje zdroj dharem (dharmódaja). Společnými prvky v obou tantrických tradicích je místo, kde se Čhinnamastá nachází, tedy střed trojúhelníku i to, že trojúhelník je zdrojem počátku diferenciace. Tento zdroj si už dále obě tradice interpretují podle vlastních filozofických principů.

Uvedené meditace popisují Čhinnamastu třpytící se a zářící jako Slunce (v Tantrasáře dokonce jako deset milionů Sluncí). V Sádhanamále je popisována jako žlutá, Táranátha udává načervenale žlutou barvu, na barvu vycházejícího nebo zapadajícího Slunce. V tantrickém buddhismu souvisí Slunce s vhledem (pradžňá), jenž je nutný k vysvobození, ohňovým živlem a ženským pohlavím. V hinduismu je Slunce interpretováno v rozličných tantrách; například v Prapaňčasára-tantře, která vykládá Gájatrí mantru (tat savitur varénjam bhargó dévasja dhímahi dhijó jó nah pračódaját) následovně: „Tat se vztahuje k prvotní příčině veškeré hmoty ve formě ohnivé energie v disku Slunce, jež je sadánandam param brahma, pravá blaženost a nejvyšší brahman. Savitur (Slunce) se vztahuje k tvůrci všech živých bytostí.“

Jinou interpretaci nacházíme v Šáradátilace (1. 40), kde pravá strana obecně souvisí se Sluncem a Agnim. V Rudrajámala-tantře (17. 97) je Agni dáván do souvislosti s kundaliní. Sádhany souhlasně popisují, jak je Čhinnamastá zářící, a zdůrazňují tím její třpyt. Slunce je nejvýznamnějším zdrojem světla a růstu. Proto je praktikant upozorňován na to, aby Čhinnamastu spatřoval uvedeným způsobem. Za vylíčením velkolepé záře bohyně následuje v popisu meditací zmínka o tom, že „drží vlastní hlavu v levé ruce“, což je významné ze dvou úhlů pohledu:

  1. 1. Většina meditací tantrických bohyň klade důraz na levou stranu, jež souvisí se ženstvím.
  2. 2. Autoři sádhan začínají useknutou hlavou Čhinnamasty, čímž vyzdvihují důležitost tohoto činu. Čhinnamastá je jednou z mála bohyň v tantrickém hinduismu a buddhismu, která je znázorňována tak, že drží vlastní useknutou hlavu.

Symbolický význam useknutí hlavy

Gampopa, jeden z hlavních žáků Milarepy, se v následujícím příběhu snaží o jistý druh realizace. Příběh zní následovně:

Gampopa si postavil poustevnu, tři míle vzdálenou od Milarepovy jeskyně, a začal meditovat. Za šest týdnů měl jisté vize. První den se zjevil Buddha, druhý den jistá mandala a podobně. Pokaždé referoval Milarepovi o svých vizích, ten ale vždy jednoduše odpověděl: „To nic není. Pokračuj dále.“ Za několik dalších týdnů měl Gampopa jasnou vizi všech šesti světů a přirozeně si myslel, že jde o úspěch. Běžel za Milarepou, ale Milarepa spal a pouze poznamenal: „Nech mě spát! Nejsem učenec jako ty. Ale vím, že Pradžňápáramitá říká, že to všechno je pouhá iluze. Pokračuj v praxi.“ Sklíčený a frustrovaný Gampopa se vrátil ke svým meditacím. Nakonec se mu jednou zdál sen, v němž si useknul hlavu, a že ji viděl kutálet se dolů z kopce. Potom už nebylo žádných vizí, protože kořen, z něhož vyvěrá jáství, byl uříznut.

Podle uvedeného příběhu symbolizuje useknutí hlavy zničení chybné víry v trvalé jáství.

Nejvyšší skutečnost je nedualitou tvaru a prázdnoty, což je ilustrováno v jiném příběhu, jenž popisuje realizaci dvou mahásiddhovských jóginek, Mékhaly a Kanakhaly. Sestry zde společně zpívají píseň realizace poté, co si obě usekly hlavy a nabídly je svému učiteli mahásiddhovi Kánhapovi. Zpívají:

Skrze milost Gurua a jeho instrukce jsme spojením tvůrčí meditace a jejího výsledku zničily rozdíl mezi sansárounirvánou. Spojením představy a (z ní vzniklého) činu, sloučených v součinné (provázené) harmonii, ničíme odlišnosti (vzniklé) mezi přijetím a odmítnutím (věcí). Sjednocením nekonečného prostoru a čistého Vědomí jsme zničily rozdíl mezi sebou a ostatními. Jako symboly neurčeného, nabízíme Ti tyto dary.

Guru zvolal: Hleďte na tyto dvě jóginky!
Dosáhly cíle v radosti.
Nyní zapomeňte na svůj vlastní mír a štěstí, a žijte pro dobro ostatních!

Obě jóginky si usekly hlavy, když je o to požádal jejich učitel.


Detail Čhinnamasty na již neexistující (přemalované) nástěnné malbě chrámu Káliky poblíž Džajapuru, Orissa, 1959.

Ve všech sádhanách se zřetelně píše, že bohyně drží svou hlavu, jíž si usekla vlastním nožem. Podle sádhan si Čhinnamastá usekla hlavu pouze dočasně. Na konci sádhanyjógin vizualizovat, že useknutá hlava je opět uložena na svoje původní místo.

V souvislosti s rituálem oddělení hlavy je v Šatapatha-bráhmaně (14. 1. 1) vylíčen jistý příběh. Popisuje se v něm legenda, v níž Višnu získal slávu (šrí), ale nebyl schopen si ji udržet. V důsledku toho jakmile se uklonil, ztratil hlavu, jež se stala Sluncem5. Když ji ztratil, objevila se vitální míza, jíž bohové shromáždili. Nejvýše postavený bůh Indra chtěl veškerou slávu (šrí) pouze pro sebe. Existuje znalost, jak vrátit hlavu na původní místo, čímž se oběť stane úplnou. Tato znalost je sladkou esencí oběti pravargja, o níž věděl Dadhjaňč Athárvana. Indra mu vyhrožoval useknutím hlavy, vyzradí-li komukoliv toto tajemství. O této znalosti se doslechli také Ašvinové a chtěli se proto stát Dadhjaňčovými žáky. Ten později přistoupil na vyzrazení pod podmínkou, že ho Ašvinové ochrání lstí, jež spočívala v tom, že na něj v okamžiku vyzrazení tajemství položí koňskou hlavu. Jakmile Indra usekl Dadhjaňčovi (koňskou) hlavu, Ašvinové mu vrátili jeho původní. Oběť pravargja se tedy týká useknutí hlavy a jejího opětovného rituálního nasazení zpátky na tělo. Useknutá hlava reprezentuje v tomto rituálu Slunce, osvětlující celé univerzum. V tantrickém myšlení může být Slunce vnímáno jako ničitel nevědomosti, jež brání vysvobození z koloběhu znovuzrozování. Symbolický akt useknutí vlastní hlavy znamená realizaci, že jednotlivec není oddělený od ostatních, ale že je částí velkolepého Bytí. Useknutí hlavy tedy není konečným krokem. Člověk má být následně schopen vrátit hlavu na svoje původní místo, čímž je dokončena „oběť“, jež přináší nesmrtelnost.

Znovunasazení hlavy

V indické mytologii lze nalézt hodně příběhů o useknutí hlavy a jejím následném přesunu na jiné tělo, ale pouze málo z nich se týká useknutí vlastní hlavy a jejího opětovného nasazení na původní místo. Legendy o Čhinnamastě a dvou mahásiddhovských sestrách jsou významnými příklady tohoto jedinečného motivu.

V Šatapatha-bráhmaně ohledně zakončení obětí pravargja se píše: „Vskutku, kdokoliv tuto oběť učí nebo se jí zúčastní, vstoupí do tohoto života, do tohoto světla. Účast se rovná samotnému aktu stvoření.“

Krev jakožto destruktivní vitální tekutina

Podle ikonografie Čhinnamastá pije krev tryskající z jejího useknutého krku. Buddhistické meditace se na rozdíl od hinduistických nezmiňují o otevřených ústech nebo vypláznutém jazyku. Otevřená ústa a vypláznutý jazyk jsou společnou charakteristikou i dalších mahávidjí, například KálíTáry. V jedné z epizod v Déví-máhátmji se popisuje boj Durgy s asurou Raktabídžou (v překladu „Semeno krve“). Pokaždé když Durgá probodla asuru Raktabídžu a kapka jeho krve padla na zem, okamžitě se zjevil další Raktabídža. Každý pokus zabít Raktabídžu tím byl kontraproduktivní. Durgá požádala Kálí a ostatní hrůzostrašné manifestace zv. mátrky, aby doširoka otevřely svá ústa a vypily krev Raktabídži dříve než dopadne na zem. Když ho Durgá touto lstí porazila a posléze zvítězila nade všemi démony (asury), rivaly bohů, bohové (devové) opět zavládli. V. S. Agrawala vysvětluje Raktabídžovo jméno následovně:

„Již jméno Raktabídža nám napoví o svém majiteli hodně – byl asurou, jenž se zrodil ze semena vytloukaného z krve. (…) Raktabídža symbolizuje fyzického člověka. Kosmický rezervoár krve jakožto životního principu má schopnost vytvořit Raktabídžu z každé kapky krve v jeho těle. Pokud se tato kapka znečistí hmotou, stane se z něj asurická síla (8. 51). Ale bohyně Čámundá, jež ukončila řádění ČandyMundy, přeměnila krev Raktabídži tím, že ji vypila. Tuto krev tak vystavila obětnímu procesu, jenž je symbolizován tělem Kálí-Čámundy, a zlo se již nemohlo usadit v těle.“

Bohyně vyjadřuje doširoka otevřenými ústy, jimiž pije krev, schopnost transmutovat potenciálně negativní sílu v sílu pozitivní. V hinduistických meditacích Čhinnamasty není explicitně vyjádřena Agrawalova teze týkající se sublimace. Žádná z hinduistických sádhan neuvádí, že by krev byla nektarem (amrtou). Na druhou stranu ale jedna z buddhistických sádhan popisuje proud krve jako nektar (nihsrtámrtadhárá). Krev, vitální esence bytí, tak může být destruktivní, je-li do ní vtělen asura, a naopak, může být bohy transformována v pozitivní sílu. Tím, že Čhinnamastá pije vlastní krev, vyjadřuje transformaci vlastního potenciálního negativismu. Pomocí vnitřní transmutace promění také vnější negativismy.

Krev jakožto blahodárná vitální tekutina

Když se v bráhmanách píše o vitální tekutině, není vždy specifikováno, jde-li o krev. Přesto to ale předpokládejme, jelikož bráhmany jsou obětní rituální texty. Jak již bylo dříve o oběti pravargja zmíněno, po useknutí Višnuovy hlavy vytřeli bohové tryskající krev. Rovněž o konstrukci nádoby mahávíra6, jež symbolizuje Višnuovu useknutou hlavu, se v Šatapatha-bráhmaně (14. 1. 2. 9) uvádí: „Ó božská nebesa a země! Když byla oběti useknuta hlava, její míza odtekla a vstoupila do nebes a země… (14. 1. 2. 19) Když byla oběti useknuta hlava, její míza odtekla a vyrostly odtud rostliny – tato vitální míza je vyživovala a naplňovala.“

Bohové toužili po této vitální míze, jež je součástí nebes i země. Je také nevyhnutelnou součástí oběti a naplňuje ji. Když si všimneme těchto rozdílných aspektů vitální mízy neboli esenciální tekutiny, pochopíme, že její transmutace je možná. Pro tantriky je nejvyšší transformací vytvoření amrty, nektaru nesmrtelnosti hinduistů a nektaru blaženosti buddhistů.

Tantrický praktikant používá k této transformaci pránájámu, manipulaci s jemnými dechy v těle. Rozlišuje se pět hlavních druhů prány, z nichž jsou pránaapána nejdůležitější. Nádí idápingalá, jež se nachází na levé a pravé straně hlavního kanálu, sušumny, vytváří dualitu. Praktikant se cvičí v zádrži dechu (kumbhaka), aby zabránil proudění energií těmito bočními kanály. Touto zádrží přinutí jemné dechy, aby vstoupily do sušumny.

Krev tryskající ze tří kanálů Čhinnamasty lze tedy chápat jako vitální esenci v její nejjemnější formě, jako pránu. Čhinnamastá pije krev z prostředního kanálu, ze sušumny. Tento akt lze interpretovat jako pití amrty, čímž bohyně ukazuje praktikantovi, že dosáhl cíle skrze tantrickou metodu probuzení kundaliní. Dosáhl vykoupení, nediferencovanosti, dospěl k Jednotě.

Technika pránájámy se používá i v tantrickém buddhismu. V buddhistických sádhanách např. podle Táranáthy se navíc explicitně uvádí, že tyto tři proudy reprezentují nádí. Lalaná je nalevo od avadhútí, začíná u levého nosního otvoru a spojuje se s avadhútí pod pupkem. Je bílá, reprezentuje absolutní, hmotný aspekt, objektivní pól a symbolizuje ji Měsíc. Rasaná je napravo od avadhútí, začíná u pravého nosního otvoru a také se spojuje s avadhútí pod pupkem. Je červená, reprezentuje relativní aspekt, aspekt řeči, subjektivní pól a je symbolizována Sluncem. Avadhútí je prostředním kanálem, jenž začíná u perinea a pokračuje páteří nahoru až po temeno hlavy, kde se ohýbá a končí v místě mezi obočím. Tomuto kanálu se také říká „dvojí opuštění“, protože nahromadění dechu do tohoto kanálu způsobuje opuštění negativní aktivity, jež souvisí s dechy levého a pravého kanálu. V životopisu mahásiddhy Džálandhary čteme, že jeho učitelka, která byla dákiní, mu řekla: „Vyprázdni lalanurasanu do avadhútí, vypusť poté veškeré konstrukce mysli skrze bránu čistoty na vrcholu hlavy. Potom medituj nad nerozdělitelností jevů a nad prázdnem.“

sádhanách Čhinnamundy-Vadžrajóginí nalézáme zmínky o jemných kapkách (bindu), proudech a kanálech. Táranátha prohlašuje, že po přerušení tří kanálů se bílé a červené kapky smíchají v prostředním kanálu. V díle Čiré světlo blaženosti je krátký výklad o bílých a červených kapkách (v sanskrtu bindu a v tibetštině thig-le). Bílá kapka je čistá esence bílé semenné tekutiny a jejím základním sídlem je temeno. Červená kapka je čistou esencí krve a jejím základním sídlem je pupek. U obou druhů kapek lze rozlišovat mezi jejich hrubou a jemnou formou. Ty, které se nacházejí v dutině prostředního kanálu na úrovni srdce, představují jemnou formu, kdežto ty hrubé tečou ostatními kanály. Když tyto kapky roztají a protékají kanály, způsobují zkušenost blaženosti.

Postoj bohyně v ikonografii

Ve většině sádhan stojí Čhinnamastá buďto v postoji álídhapada nebo pratjálídhapada. První je postojem lukostřelce s pravou nohou vrhající se vpřed a s nepatrně ohnutou levou nohou. Druhý postoj je v podstatě stejný, pouze nohy jsou vyměněny. Postoj lukostřelce naznačuje, že bohyně je připravena bránit svoje uctívače, je ochotna udeřit na jejich nepřátele a ostražitě je ochraňuje. Podle ezoteričtějšího hinduistického vysvětlení je Čhinnamastá vždy ve střehu v ničení vnitřních nepřátel – nevědomosti, jež vytváří iluzi oddělenosti mezi individuálním bytím a brahmanem. Praktikant musí být také neustále bdělý a být připraven udeřit, kdykoliv nevědomost převládá a klame ho.

Postoje álídhapada a pratjálídhapada.

U obou tradic stojí Čhinnamastá na božstvu. V buddhistických sádhanách stojí na Kálí. V hinduistických na Ratí, bohyni sexuální rozkoše, a na Kámovi, bohu touhy. Jsou v obráceném (viparíta) sexuálním spojení, s bohyní na bohovi. Čhinnamastá tím, že vyzývavě stojí nad těmito božstvy, naznačuje nejenom triumf nad nimi, ale i skutečnost, že překročila a zvítězila nad tím, co symbolizují. Čhinnamundá stojící nad ležící Kálí symbolizuje, že transcendovala čas (kála) a je za dualitou zrození a smrti.

V hinduistickém vyobrazení reprezentují RatíKáma hlavní hnací sílu stvoření, sansáru. Tím, že Čhinnamastá nad nimi stojí, triumfuje nad touhou po cyklické existenci a naznačuje svým uctívačům, že oni také musí být nedotčeni světskými touhami, aby mohli dosáhnout vysvobození.

D. Kinsley uvádí jiný pohled: „Čhinnamastá čerpá život a vitalitu od souložící dvojice a potom ji štědře rozdává useknutím své hlavy, aby nakrmila své uctívače.“

Toto je v hinduismu přijatelná interpretace, protože v sexuálním spojení reprezentuje žena, když je v poloze nad mužem, šakti, tvořivou sílu. Neplatí to však v buddhismu, kde se v ikonografii pod Čhinnamundou nenachází souložící dvojice. Navíc v mahájáně symbolizuje žena pradžňu, transcendentní vědění. Božstva pod nohama Čhinnamasty tak symbolizují rozličné koncepty ve dvou náboženstvích. V hinduismu jsou tyto koncepty pozitivní i negativní, v buddhismu jsou překážkou.

Obětní nůž kartr

Nůž v případě obou náboženství odstraňuje hlavní překážky k vysvobození. Čhinnamastá s obětním nožem (kartr) v pravé ruce usekává vlastní hlavu, čímž potvrzuje sebeobětování.

Tímto useknutím obětuje iluzorní, přesto pevně vžité individuální jáství. Individuální jáství musí být useknuto, jinak se nelze vysvobodit. Podle buddhistického vysvětlení však tento kartr nepředstavuje obětní nůž, ale hák milosti.

Stejně jako Maňdžušrího meč ničí nevědomost, tak Čhinnamundin kartr usekává jinou závažnou překážku k osvícení – upovídanou mysl. Podle Kazi Dawa Samdupa kartr symbolizuje, že Čhinnamundinovo vědění usekává všechny profánní úvahy, ničí všechny přeludy (máry) a nečistoty. Tato schopnost naznačuje, že Čhinnamastá souvisí s věděním (džňána).

Růženec z lebek, náhrdelník z kostí a had jako posvátná šňůrka

V hinduismu jsou růženec z lebek, náhrdelník z kostí a hadí posvátná šňůrka symboly transcendence času, tedy strachu ze smrti. Čhinnamastá je schopna spojit tyto pojmy tím, že nosí symboly smrti na živém těle. Tímto spojením ilustruje, že tyto kategorie nejsou absolutní a neutralizuje tak jejich účinek, čímž ukazuje cestu k vykoupení. Vzhledem k tomu, že had má schopnost svlékat starou kůži bez toho, aby umřel, je symbolem nesmrtelnosti.

Lebka, pět muderkhatvánga

Podle buddhistických sádhan drží Čhinnamastá ve své ruce lebku, má diadém z pěti lebek, nosí girlandu z padesáti lebek a drží khatvángu. Diadém z pěti lebek symbolizuje pět moudrostí pětice buddhů (jasná moudrost Akšóbhji, Ratnasambhavova moudrost rovnosti, Amitábhova moudrost rozlišování, Amóghasiddhiho moudrost úplného završení a Vairóčanova moudrost dharmadhátu). Girlanda z padesáti hlav reprezentuje padesát plně pročištěných sanskár. Pět muder neboli pět ozdob (diadém, náušnice, náhrdelník, náramek s nákotníkem a opasek) symbolizují pět dokonalostí: dávání, morálku, trpělivost, vytrvalost a meditaci. Šestá dokonalost je reprezentována ženským tělem – vhledem (pradžňá).

Pod levým ramenem Čhinnamundy se nachází bílá khatvánga, jež symbolizuje dovedný způsob. Držení khatvángy reprezentuje u Čhinnamundy spojení dovedných způsobů (tj. khatvánga) a vhledu (tj. její tělo). Oba jsou nutné k dosažení vysvobození. Khatvánga představuje mnoho symbolů. Tři hlavy navrchu khatvángy jsou: zaschlá lebka (symbol dharmakáji), hnijící lebka (symbol sambhógakáji) a nedávno oddělená lebka (symbol nirmánakáji). Osm stran symbolizuje Buddhovu osminásobnou cestu.

Pomocnice bohyně

V obou tradicích je Čhinnamastá obklopena dvěma dvanáctiletými bohyněmi, které tím kontrastují s Čhinnamastinými šestnácti roky poukazujícími na její zralost a úplnost.7 Dvě bohyně tak symbolizují přechodnou fázi od nezralosti ke zralosti. Jejich jména se liší podle tradic. V některých buddhistických sádhanách je bohyní na Čhinnamundině levé straně zelená Vadžravarniní a vpravo se nachází žlutá Vadžravairóčaní. Mahídhara neuvádí jejich barvu, věk nebo postoj. Vyjmenovává je pod jmény DákiníVarniní. V sádhaněTantrasáry stojí vlevo od Čhinnamasty černá Dákiní a vpravo červená Varniní. Jména u jednotlivých tradic sice nejsou stejná, přesto se shodují v tom, že jde o trojici s hlavním božstvem uprostřed, jež je obklopeno dvěma pomocnicemi znázorněnými rozličnými barvami.

V části věnující se symbolismu krve představují tři kanály, z nichž stříká krev Čhinnamasty, tři nádí. Tento symbolismus se opakuje personifikací tří nádí ve formě tří bohyň. V buddhistické terminologii rasaná symbolizuje bohyni Vadžravarniní, lalaná Vadžravairóčaníavadhútí Čhinnamundu. V hinduistické terminologii je idá zosobněna jakožto Dákiní, pingalá jako Varninísušumná jako Čhinnamastá. Tato skutečnost je dále demonstrována postojem všech tří bohyň – nohama jsou společně propleteny právě tak, jak jsou tři jemné kanály spojeny s pupeční čakrou. Obě pomocnice pijí krev z useknutého krku Čhinnamasty, čímž se poukazuje na závislost pomocnic na této bohyni. Dokud jógin nemůže řídit jemné dechy tak, aby mohl vstoupit a zůstat v prostředním kanálu, nemohou se oddělit boční nádí od prostřední. Podobně se ani pomocnice nemohou stát nezávislými, dokud nedosáhnou jógické zralosti.

Čhinnamastá v kalkatském uměleckém ztvárnění. Souložící RatíKámou jsou zahaleni: vliv koloniální prudérnosti.

Pomocnice Čhinnamasty jsou popisovány různými pojmy, jež poukazují na dualitu. V buddhistických sádhanách mají rozličná jména, rozličné barvy a způsobem postoje zrcadlí jedna druhou. V hinduistických sádhanách jsou rozdíly také zvýrazněny. Varniní je červená s usměvavou tváří a má ohnivý třpyt, kdežto Dákiní je černá a je od pohledu neobyčejně úděsná. Kromě toho jsou hlavy pomocnic ve všech sádhanách nedotčené. Nemají proto jógickou schopnost useknutí vlastní hlavy reprezentující lpění na jáství.

Skrze tantrický pohled se lze naučit, že Čhinnamastá a její dvě pomocnice nevyjadřují pouze trojici hlavních nádí, ale rovněž odhalují hluboké a účinné tantrické učení o vysvobození. Jde o mistrovské znázornění tří jemnohmotných nádí a manipulace s dechy, jež vstupují do prostřední nádí. Tantričtí adepti často používají kresby jakožto prostředku k vyjádření nauky.

V legendách o Čhinnamastě se neustále opakuje tematika překročení duality. Většina legend se soustřeďuje na charakteristický čin dočasného useknutí hlavy. Žádná z legend neuvádí zprávy ani o sebevraždě, ani o ztrátě kontroly. Naopak, všechny legendy ji vyobrazují jako adepta jógické tantrické techniky „rozvázání uzlů“. Kdyby nebyla adeptem v józe, krev by nevystoupila, ale volně by vytékala z useknuté hlavy. Pak by umřela a určitě by si hlavu zpátky nenasadila. Čhinnamastá tak ztělesňuje realizaci „useknutí“ duality. Tato vysvobozující znalost je podstatou všech tanter.

Jelikož jsou tantrické nauky plny nebezpečných metod, které mohou způsobit, že člověk bez vedení zkušeným učitelem zešílí, jsou pokyny neustále šifrovány. Ikonografie Čhinnamasty komunikuje uvedeným způsobem. Pro běžného pozorovatele je Čhinnamastá sťata a tím pádem mrtvá. Pro tantrického praktikanta je její ikonografie nejvyšším příkladem interakce jemných proudů a kanálů v jógickém těle. Její dvě pomocnice představují dva boční kanály a Čhinnamastá je prostředním kanálem. Uzly jsou rozvázány a proudy, jež se jeví jako krev, neomezeně stoupají uvolněnými nádí. Trojice reprezentuje tři nádí u pupeční čakry, která je nejen jejich místem pobytu, ale současně i klíčovým bodem k vysvobození. Toto znázornění něčeho neviditelného tak, aby bylo vnímatelné běžnými smysly, je pozoruhodnou vizí – zároveň hroznou i fascinující. Člověk je zasvěcen do zkušenosti vyhrazené jóginům a tantrickým adeptům. Čhinnamastá beze slov odhaluje tantrickou techniku vysvobození. Její ikonografie je její šifrou. Ti, kdo ji dešifrují, se mohou vysvobodit z neustálého koloběhu znovuzrozování.

Ačkoli buddhistická a hinduistická tantra sdílí některé společné prvky, přesto v jejich výkladu nacházíme určité odlišnosti. Hinduistická tradice nemá stejný klasifikační systém jako tradice buddhistická. Sádhany buddhistické Čhinnamundy jsou částí tzv. anuttarajóga matka tanter, jež zdůrazňují blaženost a realizaci prázdnoty podstaty bytí, čímž lze poznat nejvyšší stav skutečnosti. V sádhanách Čhinnamundy si praktikant sám sebe vizualizuje, že je Čhinnamundou.

Porovnáváme-li sádhany ČhinnamastyČhinnamundy, zjistíme, že obě tradice se skládají ze tří hlavních částí: přípravy, samotné meditace a obětin.

U obou zahrnují přípravy vzdávání pocty guruovi a vybranému božstvu, očišťování a vysvěcení těla. Na rozdíl od buddhistické praxe obsahuje hinduistická praxe rozsáhlé očišťování a zasvěcení. Pouze buddhistická praxe zahrnuje hledání útočiště ve třech klenotech a rozvíjení čtyř nezměrných stavů. Tyto stavy vždy souvisí s vhledem do prázdnoty podstaty existence. Meditace u obou směrů obsahují uctívání bohyně.



1. Pozn. Rasa Ravi: Hrdinská (víra) noc (rátri). Pro šáktu je jednou ze dvanácti typů slavností (rátri) Bohyni (Déví).

2. Pozn. Rasa Ravi: Myšlenka, kdy pupek, resp. manipúra čakra, je přirovnáván ke stvoření, je analogií k zrodu člověka na kosmické úrovni. Tento akt je v systému šesti čaker vyjádřen múládhárou, tedy nejnižší „končinou“; v původní a nejstarší koncepci mikrokosmu, tedy v systému čtyř čaker, je to však pupeční lotos, jenž je nejníže a tudíž zodpovědný za stvoření.

3. Pozn. Rasa Ravi: Není shody, na úrovni které té čakry dochází ke vstupu do centrálního kanálu. Někdy se uvádí, že na všech čakrách, resp. na kterékoliv, jindy je vyzdvihována určitá čakra. Adept si musí mít na zřeteli, aby různé koncepce nesmíchával dohromady, jinak samozřejmě nic inteligentního nedostane. Např. kundaliní je hinduistická koncepce založená na mystériu Šiva-Šakti a pochopitelně ji buddhismus filozoficky nezná.

4. Pozn. Rasa Ravi: Velký důraz na pupeční lotos je zde dáván z důvodu, protože podle sádhan se zde provádí vizualizace Chinnamasty. Pro jógina je však samozřejmostí, že všechny čakry jsou stejně důležité.

5. Pozn. Rasa Ravi (2015): Višnu je v rgvédské době slunečním božstvem.

6. Pozn. Rasa Ravi: Již zmiňovaná pravargja se jmenuje také mahávíra neboli velký hrdina. Viz Ananda K. Coomaraswamy: Angel and Titan, An Essay in Vedic Ontology, JAOS, Vol. 55, No. 4. Strana 378 je zvlášť zajímavá ohledně významu zmiňované oběti.

7. Pozn. Rasa Ravi (2015): Šestnáct let u dívek/bohyň je v Indii považován za optimální věk krásy a sexuální zralosti.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV