SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Mystika janter 3

Madhu Khanna
Úryvky z knihy Yantra – The Tantric Symbol of Cosmic Unity (London, 1979) přeložil Richard Mag
Jedná se o výtah: ve větším měřítku upraveno.
Redakce a poznámky Rasa Ravi
(mírně upravená verze článku z bulletinu NÉTRA 1/2011)

Kosmogeneze: Šríjantra

Šríjantra je považována za královnu všech janter. Zobrazuje nádheru manifestace Šiva-Šakti ve tvoření tattev, základních principů života. Šríjantra jakožto grafická syntéza kosmologické a metafyzické teorie šivaismu-šaktismu je schématem evoluce vesmíru. Odhaluje teorii a kategorie stvoření. Ukazuje, kde se nacházejí místa přechodu z oblastí bez forem do oblastí tvarů a jak vznikají a diferencují se protikladné principy života z původního celku Šiva-Šakti. Šríjantra označuje každou fázi kosmické evoluce a vyjadřuje každou sestupnou úroveň procesu stvoření. Šríjantra je jedním z hlavních nástrojů učení šrívidjá.

Šríjantra (známá také jako Šríčakra) je neutrálním „schématem zapojení“ vývoje stvoření světa. Není omezena rozdělením na mužskou nebo ženskou část, oba tyto principy obsahuje v sobě v jednotě. Rovnost Šiva-Šakti představuje neustálou tendenci k jejich fúzi. Nemohou být rozděleny, protože jejich zřejmá dualita způsobuje vznik třetího principu, jednoty, v níž oba principy spočívají. Tato jednota přesahuje dualitu a strukturálně je reprodukována v harmonické trojúhelníkové sestavě Šríjantry. Proto je Šríjantra reprezentací makrokosmu.

Kosmická evoluce se odehrává v etapách. Vesmír expanduje z prvopočátečního klidu a rozvíjí se skrze několik stupňů, až se vrátí do původního „celku“. Stav evoluce před stvořením je stavem úplného prázdna. Je Šivou, ryzím principem stvoření. Počátek stvoření je všemohoucím a vše pronikajícím kosmickým principem (Parama Šiva neboli sanvit), jenž je se Šakti ve vzájemném objetí. Toto Bytí-Vědomí je prázdné (šúnja) a postrádá objektivní obsah. Uvědomuje si pouze sebe sama. Je subjektem v kosmickém měřítku (univerzální subjekt, v sanskrtu aham), je samovzníceným třpytem (prakášiká svabháva). Esence tohoto uvědomění si sebe sama má dostředivou tendenci, což se projevuje manifestací nekonečných sil a absolutní svobodou (svátantrja). Tato skutečnost je vyjádřena skrze bindu, prvopočáteční symbol kosmu. Bindu se nachází ve středu Šríjantry. „Když se v čistém zrcadle vimarši (Šakti) odrazí paprsky Šivy, na zdi vědomí ozářené vlastními odraženými paprsky se objeví mahábindu“ (Kámakalávilása, 4. verš). Šiva je v absolutním stavu zvaném sanvit (před úrovní stvoření) čistým zrcadlem. Ve své nevyčerpatelné svobodě odráží univerzum stejným způsobem, jako zrcadlo odráží světlo. Stejně jako zrcadlo nemůže být odděleno od obrazu, který odráží, právě tak ani Šiva nemůže být oddělen od univerza. V kontrastu se Šivou jakožto třpytem kosmického vědomí je Šakti nekonečnou silou způsobující odraz (vimarša) univerza, zářícího jako jasný semenný bod (mahábindu).

Jako první tak z prázdna vyvstává bindu – je znázorněn ve středu Šríjantry. Je transcendentním počátečním stavem světa, kdy jsou materiální síly ještě neposkvrněné. Představuje úroveň tvoření, kdy jsou všechny energie univerza neprojevené, čímž jde o sféru nekonečných možností.

Objevení bindu znamená shromažďování dostředivých tendencí. Během posloupnosti evolučních fází dochází k jejich rozvoji. Stejným způsobem jako semeno stromu není „projeveným“ stromem, přesto je esencí stromu, právě tak bindu v sobě obsahuje univerzum ve stadiu, kdy ještě nedošlo k diferenciaci původní monády. V termínech šivaistickéšaktické teorie stvoření jde o sebeuvědomění Šivy ve fázi, kdy začíná být omezován a negován svou energií stvoření (Šakti). Proto se toto neomezené „smršťuje“ do bodu. Tento postup je znázorněn kontrakcí nekonečného prostoru (ákáša) do bindu, jenž se zjevuje na zrcadlovitě čirém vědomí Šivy. Tato zkušenost polohy (bodu) je sama o sobě popřením neomezenosti Šivy.

Touha Šivy po tvoření se uvádí do pohybu pod tlakem neodolatelné touhy (iččhá). Bindu začíná expandovat. Kosmická evoluce se přesune do stavu expanze tím, že se původní jednota rozdělí na dvě části. Předchozí homogenita bodu se mění: „Vzniká bílý a červený bindu. Jsou to ŠivaŠakti, kteří ve své tajné vzájemné radosti cyklicky expandují a následně se smršťují (v manifestaci univerza). Jsou příčinou stvoření zvuku reprezentovatelného řečí (vák) a jeho významem (artha). Jednou se přitahují, jindy naopak odpuzují.“ (Kámakalávilása, 6. verš.)

Tento proces stvoření světa se v symbolismu janter jmenuje visarga mandala (visarga – vyzařování, emise, výdej). Oba bindu se v sanskrtských textech označují hláskou „ḥ“, tedy tzv. visargou, „výdechovou“ hláskou. Za výdechu je „ḥ“ analogické s biologickým vyzařováním (visarga) kosmu. Dvojice bindu na této úrovni pořád není strukturálně rozdělena. Přestože jsou dva, tvoří jednu jednotku.

Intenzivní impuls k tvoření, v němž se Šiva-Šakti spojují, aby vytvořili bindu, prvotní semeno univerza, se někdy přirovnává k lidskému sexuálnímu impulsu. „Sexuální“ aspekt Šiva-Šakti by ale neměl být příliš zdůrazňován. V aktu tvoření bychom neměli spatřovat souložící božstva, ale zjevení kosmických principů. Tyto principy vytváří dva póly: neměnného Šivu (cit sanvit) a dynamickou sílu (cit šakti) plnou světla (prakáša) a odrazové energie (vimarša). V důsledku toho vzniká prapůvodní zvuk (náda) a materiální síly (múlaprakrti). Je nepochopením považovat Šríjantru za erotický symbol.

Ze spojení obou bindu vzniká prvopočáteční princip zvuku (nádátmikášakti). Sanskrtská písmena vepsaná v jantře od vnější hrany obrazce po bindu jsou hrubým aspektem kosmického zvuku, jenž pramení z interakce Šiva-Šakti. Oba bindu se tedy vztahují k celé sanskrtské abecedě. Mezi prvním a posledním písmenem abecedy se nachází celá škála zvuků. Spojení obou bindu v sobě analogicky obsahuje semeno univerza. Písmena z tohoto hlediska reprezentují jemné energie živlů: éter, vzduch, oheň, vodu a zemi. „Modifikací těchto živlů se tvoří celé univerzum, makrokosmos i mikrokosmos“, čteme ve Varivasjá-rahasji.

Další expanzí a kontrakcí energií vzniká prvopočáteční kosmické lůno. Bindu spočívá v obráceném trojúhelníku uprostřed Šríjantry. V této fázi jsou tattvy ŠivaŠakti plně rozvinuty, avšak prozatím jsou spojené jednotou prvopočátečního trojúhelníku (kámakalá). Šakti si je zde vědoma své trojnásobné charakteristiky: kreativní vůle/touhy (iččhá), jež je prvotní příčinou veškerého tvoření, nevyčerpatelné síly znalosti (džňána) rozlišování, jež umožňuje vznik mnohosti, a síly činů a pohybu (krijá). Zmíněná trojnásobná aktivita Šakti je popsána v Málinívidžajóttara-tantře (2. 7–8) následovně: „Poslouchej, jak Šakti dosahuje mnohosti, přestože je jedna. Síla, jež způsobuje, že určitá věc se jmenuje tak a ne jinak, se v tomto světě jmenuje džňánašakti. Zrodí-li se myšlenka ‚ať je to takto‘, síla, jež zapříčiní její uskutečnění, je krijášakti.“ Uvedené trojnásobné aspekty Šakti se filozoficky vztahují k triádě základních atributů, které budují svět, čteme ve 22. verši Kámakalávilási.

Tyto primární kategorie jsou symbolizovány trojúhelníkem a způsobují transformace pouze ve smyslu zkušenosti Šiva-Šakti. Nepřekračují tuto úroveň, proto nejsou příčinou rozdílnosti nejvyšší jednoty. Na tomto stupni se tvůrčí funkce zkušenosti sama sebe skládá ze tří aspektů Šakti. Až v další fázi dochází k manifestaci, kde se původní homogenita Šiva-Šakti rozdělí.

Po počáteční krystalizaci prvotní energie začíná diferenciace. Zde se původní jednota rozdělí na dva póly, na subjekt a na objekt. Objevují se veškerá rozdělení a protiklady. Tato fáze Šríjantry je znázorněna interakcí devíti trojúhelníků.

Trojúhelníky Šríjantry jsou devíti kosmickými lůny (navajóni) a současně devíti kategoriemi přírody v makrokosmu. Trojúhelníky se rozdělují do dvou množin. Čtyři ukazují nahoru a vycházejí z principu Šivy. Označují individuální duši (džíva) s jejími vitálními energiemi. Pět trojúhelníků ukazujících dolů reprezentuje princip Šakti, z něhož vychází materiální živly makrokosmu (země, voda, oheň, vzduch, éter), pět tanmáter (jemných ekvivalentů) a všechny lidské orgány reagující na smyslové vjemy. Tyto orgány umožňují činnost (ústa, ruce, nohy, vnitřnosti, pohlavní orgány) a zprostředkují smyslové zkušenosti (uši, pokožka, oči, jazyk, nos). Zmíněné dvě množiny trojúhelníků se překrývají, čímž vyjadřují nezničitelnou jednotu Šiva-Šakti. Toto sjednocení utváří kreativní kosmické pole, reprezentované 43 menšími trojúhelníky. Každý z nich kontroluje odpovídající bohyně. Trojúhelníky se nacházejí uvnitř prstenců lotosových plátků a vnějšího čtvercového okraje. Metafyzicky vytváří tento stav evoluci všech prvků přírody. Jak píše Bhairava-jámala: „Ó Nejvyšší! Celý vesmír je Šríčakrou, tvořenou dvaceti pěti tattvami: pěti živly a pěti tanmátrami, deseti indriyemi, myslí, májou, Šuddhavidjou, Mahéšou (Šivou) a Sadášivou.“

Kosmický řád Šríjantry

Kosmický řád je neustálým cyklickým opakováním třech základních fází. Cokoliv se zrodí, bude se vyvíjet, stárnout a znova se rozpustí v prvopočáteční realitu, jež umožnila její zrod. Jelikož neexistuje „první“ vesmír, nebude existovat ani „poslední“ a nebude ani období, kdy by univerzum dosáhlo statického stupně úplného rozkladu nebo úplného rozkvětu.

Dění ve vesmíru se rozděluje na tři fáze: tvoření, udržování a ničení. V hinduistické ikonografii jim odpovídá trojice hlavních božstev: stvořitel Brahmá, udržovatel Višnu a ničitel Šiva.

Šríjantra znázorňuje indický pohled na kosmický čas jako na triádu se třemi stupni univerzálního dění. Odpovídají tomu i tři aspekty bohyně Tripury, jejíž jantře vládne mladá Trividhabálá, překrásná Tripurasundarí a hrůzostrašná Tripurabhairaví.

Každá ze tří časových period vytváří další triádu a výsledkem je tak devět period. Z tohoto důvodu se symbolismus a základní struktura Šríjantry točí okolo rozdělení na devět částí, které vznikají rozvinutím tří součástí. Šríjantra pozůstává směrem od vnější periferie (čtverce) k bindu z devíti okruhů. Každý z nich má svoje jméno a vládnoucí božstvo. Devět okruhů je rozděleno do tří skupin po třech okruzích, čímž jsou označeny tři fáze kosmického cyklu.

V kosmickém cyklu není žádná z fází sama o sobě absolutní, ale je syntézou protichůdných principů se zdánlivou nerovnováhou. Tuto nerovnováhu vyrovnává princip jednoty. Například v první fázi se tvoření jeví jako ohromná kosmická aktivita, v níž se určité formy života vyvíjejí a současně jiné mizejí nebo jsou statické (jsou udržovány). Ve druhé a třetí fázi se uplatňuje stejný princip, ale udržování a zánik převládají. Určité formy života se současně rozvíjejí, jsou udržovány a zanikají. Každá z fází kosmického cyklu je tak dynamickým celkem a stejně jako celek obsahuje všechny části, tak všechny části asimilují celek.

Přirozenost těchto rozdělení by nás neměla překvapovat. Demonstrují základní podstatu šaktické filozofie, jež vidí každý aspekt života jakožto spektrum paradoxů a jejich objasnění. Žádný z prvků přírody ani žádný proces života nemůže být sám o sobě kompletním. Musí obsahovat protiklad, aby se projevil, a musí vyřešit jeho tlak a odpor třetím principem, jednotou. Z tohoto úhlu pohledu je každá fáze kosmického cyklu kompletní sama o sobě a udržuje si svou cyklickou spojitost.

Asociace čísel 9 a 3 se v indickém myšlení jeví jako nevyhnutelnost, protože souvisí se strukturou kosmického času. Celek (skládající se ze tří fází kosmického cyklu) je trojaký: označuje protiklady a jejich řešení, neutrální stav. Každá část stvoření musí mít také přirozenost celku, proto je každá ze tří hlavních částí (stvoření, udržování a ničení) nevyhnutelně rozdělena do triád, což dává rozdělení na 9 částí. Uvedený pojem celku je zahrnut v devíti okruzích Šríjantry a v devíti trojúhelnících Šiva-Šakti, které jsou expanzí troj-jednoty prvopočátečního trojúhelníku.

Šiva-Šakti promítá ve své nekonečné expanzi kosmické kategorie a principy univerza, tattvy. Ty jsou organizovány jako pyramida, jejímž vrcholem je Šiva-Šakti. Svět je (začínaje čistou jednotou, tattvou Šiva) neustálým rozvíjením. Čím níže scházíme po žebříku stvoření, tím je diferenciace větší a kosmické kategorie jsou početnější. Nakonec je podle šivaisticko-šaktické teorie dosaženo stavu, kdy se tento proces obrací a vrací zpátky, na úplný začátek. V Šríjantře je znázorněn uvedený duchovní sestup a výstup, jenž se vztahuje na veškeré bytí.

Involuce je cestou směrem k duchovnímu centru, k nejvyšší tattvě. Znamená pohyb proti proudu života a v subjektivní terminologii představuje žíznění po vyšším stavu vědomí. Involuce je duchovní cestou, jež má formu návratu do prapůvodního kosmického stavu, což je stav před začátkem existence. Návrat tohoto druhu zapříčiňuje propojení jedince s kosmickým vědomím (Šiva-Šakti). Celá disciplína jantrického rituálu a meditace směřuje k tomuto cíli, návratu do nejvyššího centra. Díky jantře se proces involuce stává pro adepta vědomým.

Hierarchické úrovně vesmíru jsou v jantře vyznačeny jako posloupnost koncentrických obrazců, které „vystupují“ z periferie a pokračují do středu. Na pyramidální jantře se postupuje od nižších úrovní po vyšší, až na vrchol. Cesta od periferie do středu je involuční, říká se jí také cesta rozpouštění (lajakrama). Naopak, v případě interpretace jantry jakožto kosmogonického symbolu se postupuje směrem od bindu k periferii. Jde tehdy o cestu evoluce, zvanou srštikrama.

Reprodukce Šríjantry z  bazárového tisku plakátu, jižní Indie, 21. století. Foto Rasa Ravi.

Dynamika jantry: rituál

Pomocí rituálních praktik a meditace se symboly stávají současně vnitřními i vnějšími ve smyslu souběžných aktivit, kde jedna je niterná a druhá směřuje do vnějšku. Jejich neustálá souhra tvoří dynamiku jantry. Tvrdí se, že energie (šakti) jantry zůstává inertní, dokud není aktivována posvátnou činností. Skrze rituál sestoupí energie do jantry a výstup člověka do vyšších oblastí bytí může začít.

Zasvěcení do rituálu

Zasvěcení je první závažnou zkušeností, jež připravuje sádhaku na návrat do vnitřního centra a vyznačuje jeho cestu k propojení s vesmírem. Zasvěcovacím rituálem poznává přirozenost a použití jantermanter. Začíná chápat jejich vnitřní významy, znaky a symboly.

Zasvěcovací obřady znamenají tradičně přechod z jednoho světa do druhého. Rituál rozhodně není statickou událostí, je dynamickou zkušeností transformace celého bytí, druhým, resp. „opravdovým“ zrozením. Pečlivě vypracované obřady jsou vedeny tak, aby způsobily „smrt“ a „znovuzrození“, které se doslovně chápou jako jejich uskutečnění. Některé tantry vyjmenovávají pětadvacet rozličných druhů zasvěcení trvajících mnoho dní a tvořící kompletní jógickou sekvenci. Nejjednodušší druh zasvěcení se skládá ze zasvěcení do mantry (mantradíkšá), jež vykonává guru. Jantry hrají obecně důležitou část zasvěcovacích obřadů. V nejjednodušší formě obřadu zasvěcuje guru žáka na třech úrovních: Nejdříve se dotkne žáka (sparšadíkšá), jenž se při tom hluboce soustředí na Déví. Potom se něžně a s láskou na něj podívá (drkdíkšá). Nakonec mu sdělí slova vědění a uvede ho do ezoterních technik rituálního uctívání caker neboli okruhů Šríjantry. Následuje recitování stoslabičné mantry Déví a nabídnutí květin Šríjantře.

Některé zasvěcovací rituály jsou hodně propracované. V Mahánirvána-tantře (10. 109–97) je například popisován rituál púrnábhišéka. Vykonává se s pěti „zakázanými prvky“ – vínem, masem, rybami, obilím a pohlavním stykem – za použití Sarvatóbhadra-mandaly namalované na oltáři na zemi prachem z rýže, zbarvené do žluté, červené, černé, bílé a tmavě modré. Doprostřed mandaly se položí nádoba a během dlouhého obřadu pozůstávajícího z tělesného očišťování, njásy, meditace a recitace manter je do nádoby symbolicky nabízeno pět prvků. Nakonec guru sdělí žáku mantru a dá mu nové jméno. Potom žák nad mandalou uctívá svoje ochranné božstvo. Rituály tohoto druhu mohou trvat jeden, tři, pět, sedm nebo devět dní. Pro každý z těchto dní je určena zvláštní mantra.

Obřad pránapratišthá

Analogicky jako v případě sádhakyjantra podstupuje úplnou rituální transformaci, což umožní její uctívání. Jedním z nejdůležitějších rituálů uctívání jantry je naplnění geometrického vzoru jantry vitální energií (pránou). Tento rituál se jmenuje pránapratišthá. Cílem je sestup duchovní energie do jantry. Ta se v důsledku toho stane zářícím emblémem a nádobou kosmické síly (šaktirúpa) a vědomí (čaitanja), jež proměňuje archetypální prostor (na hmotné úrovni je pouhým geometrickým vzorem) v posvátno.

Přenos energie od sádhaky do jantry mění přirozenost obrazce a současně vysvěcení profánního prostoru pozvedává sádhaku k realizaci samotné energie božstva. Jantra se tím stává mocným prostředkem kontaktu mezi sádhakou a vesmírem. Sestup do jantry může být vykonán několika způsoby. Jednou z hlavních metod je dechová technika (pránájáma) vykonávaná za hlubokého vnoru. Jiná metoda naplnění jantry vitální energií se provádí pomocí symbolických gest prstů (áváhana mudrá), jak se dozvídáme z Káliká-purány. Adept vede dech do odpovídajících prstů ukazujících určitou mudru, aby symbolicky upoutal esenci božstva. Potom pomalu nechá klesnout zavřené ruce na jantru.

V jiných obřadech může být božstvo umístěno pomocí přednesu tantrické verze slavné gájatrí mantry nebo variant jiných známých manter. Jisté rituální manuály se zmiňují o obřadu, jenž se zakládá na rituálním umývání jantry několika tekutinami. V takovém případě umývání symbolizuje očišťování od nečistot.

Obřad pránapratišthá, nezávisle na použité metodě, transformuje jantru, která tím začne pracovat na jiné úrovni reality. Jantra se tak stane schránkou božských manifestací, božstvem v abstraktní formě.

Jantrapúdžá

Následuje externí rituál uctívání (púdžá), vzdávání pocty božstvu skrze symbol jantry. Za normálních okolností se jantrapúdžá vykonává každodenně. Jde o individuální obřad, kde adept skrze skupiny božstev vytvoří spojení mezi kosmickými silami evokovanými v jantře.

I když se púdžá může týkat komplexu technik, propracovaných doplňků a obětin, její hodnota a esence spočívají v postojích (bháva) a vnitřních zkušenostech (anubháva) uctívače. K rituálu se přistupuje s hlubokým smyslem pro soucit, s pokorou a pocitem úplné odevzdanosti k objektu uctívání. V takovém případě má jakákoliv obětina smysl, ať již je jakkoliv malá.

Poté, co adept obřadem pránapratišthá evokoval vybrané božstvo (ištadévatá), symbolicky odstraní překážky a rušivé síly z místa, kde se jantra nachází. Tento přípravný rituál se považuje za obzvláště významný, jelikož vytváří „kosmický obvod“ okolo jantry tím, že aktivizuje čtyři strany tak, aby chránily před negativními silami. Adept se potom konečky svých prstů dotýká rozličných částí těla (njása) a současně zpívá mantry, čímž očistí svou bytost ode všech nečistot a připraví ji na uctívání. Symbolicky se tím připraví sestup božstva do jeho osoby.

Po vykonání obou forem njásy se adept soustředí na božstvo, jež má být v jantře uctíváno. Předměty použité během rituálu se poté očistí ve vodě vysvěcené odpovídající mantrou (phat) a zaujmutím mudry (dhénu mudrá). Po těchto přípravných úkonech je jantra uctívána rituálními obětinami. Je jich většinou pět (paňčópačára): santalová pasta, květiny, vonné tyčinky, zapálená olejová lampa a potrava – odpovídají pěti živlům. Adept je nabízí za hlubokého soustředění a současné recitace příslušné semenné mantry. Pět obětin symbolizuje také smysly uctívače, jichž se vzdává, protože jeho nejvyšším cílem je stát se tím, koho uctívá.

Poté začíná ávaranapúdžá, která je charakteristická pro práci s jantrami. Uctívač vykonává rituální obětiny s odpovídající mantrou ke každému z okruhů jantry, fyzických zdrojů sil, jež se nacházejí na jejích lotosových plátcích, kružnicích a úhlech. Začíná se ústředním božstvem, protože univerzum se rozvíjí z bindu. Šríjantra je také uctívána uvedeným způsobem, počínaje bohyní Tripurasundarí (Lalitá). Od bindu se postupně pokračuje ke všem šakti až po vnější čtverec. Poté se sádhaka opačným postupem vrací do centra, místa poslední obětiny.

U ávaranapúdži se postupuje ve směru hodinových ručiček od východní strany jantry. Tento točivý pohyb způsobuje vjem subjektivního rytmu a dává pocit návratu ke zdroji. Sádhaka se postupně přesouvá k dalším okruhům božstev. Rytmické opakování manter způsobuje, že statický vzor se stává kinetickým a naplňuje jantru pohyblivou lineární energií, schopné zasáhnout do transformace. Uctívač potom vykoná japu, tedy určitý počet opakování mantry. V jižní Indii je dosud obvyklé recitování tisíce jmen bohyně Lality (Lalitá-sahasranáma) nebo opakování ezoterické mantry bohyně Šrí. Sádhaka může poté meditovat nad čakrami (vnitřními jantrami) jemného těla.

Visardžana – rozpuštění jantry

Na konci púdži se jantra symbolicky opouští rituálem nazývaným visarjana – rozpuštění jantry v prvopočátečních vodách světa. Za pomocí mudry (např. jónimudrá) a vyslovování odpovídající mantry opouští adept božstva obsažena v jantře. V jistých formách visarjany si adept ukládá božstva do srdce, odkud byla do jantry na začátku (obřadem pránapratišthá) uložena. Visarjana obrací status jantry tak, že co bylo na začátku liturgie posvátným archetypem transcendentna, se opět stává obrazcem.


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III