SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Kašmírské příběhy

Sir George A. Grierson
Příběhy z knihy Hatim’s Tales – Kashmiri Stories and Songs, London, 1923,
pro Siddhaiku přeložila Kateřina Ctiborová.

O papouškovi

Byla jednou jedna země, jménem Persie, a vládl v ní král Bahádur Chán. Nechal pro svůj harém zbudovat krásnou zahradu, do níž neměl přístup nikdo cizí. Avšak jednou se stalo, že do ní vstoupil jakýsi fakír. Stráže se ho chopili a podali zprávu králi. Král se zamyslel, nechal si zavolat svého vezíra a pak se vypravili společně do zahrady za fakírem.

Tisíc jmen má Všemocný a jeho zraku nic neunikne.

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

„Fakíre, prozraď mi, jak jsi pronikl do zahrady? Odkud přicházíš? Jaké triky ovládáš?“ optal se král.

Fakír odvětil: „Zachtělo se mi procházky ve tvé zahradě. Cožpak jsem tě o něco připravil?“

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Vtom upoutal králův pohled jeden kvetoucí keř a mrtvý slavík ležící pod ním. Fakír padl náhle bez života k zemi a současně se probral k životu slavík. Fakír tak předvedl králi své magické schopnosti. Slavík vylétl ze zahrady a hned se do ní zase vrátil. Pak padl mrtev k zemi a fakír zase obživl. Začal se chystat k odchodu, ale král ho zadržel.

„Prosím tě, fakíre, dovol mi být tvým sluhou! Lahodné nápojem ti budu přinášet. Jemnými pokrmy a lahůdkami přece nepohrdneš!

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Fakír pak předal králi tajemství svých magických schopností a ten je předal zase svému vezírovi.

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Jednou se spolu král a vezír vydali na lov a v lese spatřili mrtvého papouška.

„Ó můj vezíre, ten papoušek musel být zaživa úchvatný. Snažně tě prosím, vstup do něj na chvilku.“

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Ale vezír odvětil: „Můj pane, ten papoušek je již dlouho bez dechu. Cítím zápach, jenž z něj vychází. Možná zemřel už před drahnou dobou. Ani pobývat v jeho blízkosti nevydržím. Co jen to po mě chceš, můj pane?“

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Ale král vezíra opět snažně prosil, aby do papouška vstoupil.

„Bylo by tak krásné, kdybych viděl papouška živého.“

Vezír mu však tvrdošíjně odmítal vyhovět. V jeho srdci totiž klíčila zrada.

Král nakonec opustil své vlastní tělo a vstoupil do papouška sám. V ten moment papoušek obživl a rozletěl se po lese. To byla příležitost pro vezíra. Co neučinil, než že vstoupil do králova těla. Už dlouho po tom toužil. Jakmile se tak stalo, vzal meč a rozsekal na kousky své vlastní tělo.

Úděl nesnadný na králových bedrech lpěl,

vezírovi teď svůj osud předá,

ten svou touhou lstivou v propast spěl,

běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Papoušek si tedy vesele poletoval po lese a vezír byl v králově těle, v němž pak vsedl na koně a odjel ke královu vojsku.

Vojákům řekl: „Vezír spadl z koně a zabil se.“

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

„Kupředu lučištníci a pistolníci. Tomu z vás, kdo zabije papouška, se štědře odměním.“

Když to papoušek uslyšel, ihned uletěl, vyhledal fakíra, který dlel toho dne v zahradě, a řekl mu:

„Král nařídil svým bojovníkům, aby zabili papouška.“

Krále, který byl ve skutečnosti vezír, naštěstí nenapadlo hledat papouška u fakíra a papoušek si tak zachránil život.

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

Jednoho dne si vezír-král vyrazil na lov. Když spatřil laň, začal ji pronásledovat, a když ji chytil, odvlekl ji k vojákům a pravil jim:

„Kdo tu laň nechá uprchnout, bude o hlavu kratší.“

Laň se ale náhle vymrštila, přeskočila vezíra-krále, dala se na útěk, a vezír-král ji začal pronásledovat. Papoušek-král byl té chvíli u fakíra, který měl schopnost jasnovidectví, a řekl papouškovi-králi:

„Jen vzhůru, můj králi, ještě dnes se shledáš se svým tělem.“

Laň mezitím svému pronásledovateli utekla, ale vezír-král spatřil v lese mrtvého medvěda. Vstoupil do něj a vydal se opět za laní. Královo tělo zůstalo bezvládně ležet na zemi.

K papouškovi se donesla zpráva, že vezír-král opustil královo tělo, a hned k tělu spěchal. Počínal si opatrně. Nejprve ho chvíli pozoroval, schován v dutině stromu, a pak do něj šťastně vstoupil.

Běda, běda, věrnost se ve světě najít nedá.

Papoušek tedy padl mrtev a král vstoupil do svého vlastního těla. Vezír byl však tou dobou v těle medvěda. Pravý král tedy nasedl na koně a pravil svým mužům:

„Zastřelte toho medvěda.“

Střelba zasáhla medvěda do nohy. Muži se ho chopili a donesli ho před krále.

Král mu pravil: „Zradil jsi mě. Mohu snad ušetřit tvůj život? Když tak učiním, lidé řeknou:,Myslí si, že medvěd je vezír.ʻ Své vlastní tělo jsi zničil. Je nad slunce jasnější, že si nemohu ponechat medvěda jako svého vezíra. Je mi líto, ale musím tě zabít.“

Byla postavena hranice a vezír spálen na prach.

Přešlo sto let, možná o něco více, možná o něco méně, a i k Bahádurovi Khánovi přišel posel smrti.

Běda, běda, věrnost se v světě najít nedá.

O obchodníkovi

Byl jednou jeden obchodník a žil pokojně se svou ženou. Jednou ale musel nadlouho odcestovat a jeho žena se mezitím zamilovala do chudého fakíra. Obchodník nic netušil, kdo byl ale o všem dobře zpraven, byl král. A když se obchodník vrátil, vydal se král večer potají k jeho domu.

Když odbila jedna hodina po půlnoci, viděl král, jak obchodníkova žena vstala, nabrala do misky rýži a vyšla z domu. Potají ji sledoval a viděl, že došla na malé prostranství, kde seděl u ohně fakír, pozdravila se s ním a předložila mu rýži.

„Jen si posluž,“ pravila mu.

Fakír vzal ale zničehožnic kyj a ženu udeřil.

„Proč jdeš tak pozdě?“ obořil se na ni.

„Dnes se vrátil můj manžel, proto jsem se zpozdila,“ omlouvala se. „Najez se, miláčku.“

„Nepozřu ani sousto, dokud mi nepřineseš hlavu svého manžela,“ odvětil fakír.

Král to celé vyslechl, a když žena odešla, vydal se opět za ní.

Žena dorazila domů, vstoupila do ložnice a usekla manželovi hlavu. Obalila ji látkou a vydala se opět ven. Král se ji jal opět sledovat.

Žena se vrátila k fakírovi, ten ale jen co ji uviděl, vzal opět kyj a udeřil ji.

„Podváděla jsi svého manžela. Mně snad budeš věrná?“

Král se vzdálil. Vrátil se do paláce a šel spát.

Ráno nastal poprask. Celé město si vyprávělo, že obchodník se vrátil domů a hned byl zabit zloději. Obchodníkova žena se dostavila ke králi.

„Manžel se vrátil domů a zabili ho zloději,“ sdělila mu.

Král věděl dobře, kdo obchodníka zabil, ale zůstal zticha.

Byla postavena hranice, na níž mělo být spáleno obchodníkovo tělo. Král pozoroval přípravy a sledoval, co se kolem děje. Nakonec přišla i vdova, aby se nechala spálit spolu s manželem.

„Chci, aby se i moje tělo obrátilo v popel,“ řekla a chystala se skočit do plamenů. Král ji však zadržel.

„Když se děje tohle, proč se stalo tamto? Když se stalo tamto, proč se děje tohle?“

„Nech mě být, chci zemřít.“ A pokračovala: „Jdi k prameni, bydlí tam moje rodná sestra. Řekne ti, proč to všechno.“

Král ji tedy ustoupil z cesty, žena se vrhla do plamenů a zbavila se světského soužení.

Následujícího dne se král vydal k prameni, o němž se žena zmínila, a skutečně tam našel sedět jistou ženu.

„Když se děje tohle, proč se stalo tamto? Když se stalo tamto, proč se děje tohle?“

„Odpovím ti za osm dní,“ řekla žena.

Osm dní přešlo a král pospíchal opět k prameni. Znovu položil ženě své otázky. Ta mu ale místo odpovědi nařídila:

„Jdi a dones kůzle a vědro.“

Král tedy donesl kůzle a vědro a žena řekla:

„Sestup k prameni, obrať vědro dnem vzhůru, postav ho před sebe a kůzleti na něj polož hlavu."

Král tak učinil a žena mu nařídila:

„Setni mu hlavu mečem.“

Král mu tedy setnul hlavu mečem a v ten moment se ocitl v zahradě, kde bylo na zemi ustláno lůžko. Král se na něj položil a ihned usnul. Kolem něj se zjevily víly. Zvedly ho a jaly se ho nést. Vtom se král probudil a viděl, že je v ráji. Kolem tančily lepé dívky a král byl unesen vší tou nádherou.

„Odemkni tuto místnost a vejdi,“ řekly víly.

Král uviděl místnost, vstoupil a spatřil osedlaného koně.

„Vsedni na koně,“ řekly opět víly.

Král je poslechl a vzápětí spatřil všechno, co stvořil Bůh pod sedmerými zeměmi a nad sedmerými nebesy.

Pak se před ním objevil Satan a optal se ho:

„Co vidíš?“

„Vidím všechno, co stvořil Bůh.“

„Já ti ukážu ještě mnohem víc,“ odvětil Satan. „Tumáš, vezmi si tento klíč. Otevřeš jím tuto místnost. Jen se neboj a vejdi.“

Král spatřil další místnost, vešel a uvnitř spatřil uvázaného osla. Satan řekl:

„Vsedni na něj a spatříš mnohem víc, než co stvořil Bůh.“

Král tak učinil.

Osel nesl krále nejkratší cestou zpět do paláce. Když dorazili, zašel král na chvíli nahoru, a když se vrátil, osel byl pryč. V ten moment posedla krále nezřízená touha po rajské zahradě. Ale jak se do ní dostat? Zašel tedy znovu k prameni a znovu se optal ženy:

„Když se děje tohle, proč se stalo tamto? Když se stalo tamto, proč se děje tohle?“

„Přiveď svého syna a přines vědro a vezmi s sebou i meč,“ odvětila žena.

„Sestup k prameni a vezmi s sebou svého syna. Nechť poklekne a položí hlavu na dno vědra.“

Král tedy položil synovi hlavu na vědro a chopil se meče. Byl by uťal synovi hlavu, kdyby ho žena nebyla nezadržela.

„Teď vidíš, proč se děje tohle a proč se děje tamto.“ Zamiloval jsi se do zahrady a má sestra se zamilovala do fakíra.

O zlatníkovi

Bylo jednou jedno město a v něm žil zlatník. Stál v čele velkého zlatnického cechu, který čítal dvanáct set mužů. Vyráběl různé předměty pro královu dceru a jeho žena jí je nosila.

Jednou ale řekla princezna zlatníkově ženě, že od nynějška musí věci přinášet sám zlatník. Tak se k ní jednoho dne vydal s prstenem. Princezna ho ale odmítla.

„Není z pravého zlata,“ řekla.

Zlatník se s ním tedy vrátil domů a ulehl v horečkách, protože se do princezny hrozně zamiloval.

Princezna se do něj ale zamilovala také a vylévala si srdce své nevlastní matce:

„Jen co jsem toho zlatníka spatřila, mé srdce pro něj vzplanulo.“

Nevlastní matka ale odvětila:

„Zanech takových řečí, dítě, abys neuvízla v osidlech lásky. Nepopřávej sluchu takovým myšlenkám, jinak na sobě poneseš vinu.“

Zlatník tedy ulehl s horečkami, měl ale naštěstí chytrou ženu. Ta pochopila, co je příčinou jeho strádání a řekla:

„Vyrob dvě zlaté koule a zajdi s nimi za princeznu.“

Zlatník tedy vyrobil dvě zlaté koule a vydal se s nimi na cestu. Když došel k princezninu oknu, hodil jí ty dvě zlaté koule do klína. Nato se princezna otočila a ukázala mu zrcadlo. Pak vychrstla z okna trochu vody a rozhodila hrst květů, a nakonec vyhodila ven vlas. Pak vytáhla kovovou dýku a poškrábala jí okno. Zlatník to všechno pozoroval, načež se vydal domů ke své ženě.

Ta se ho optala: „Nuže, co jsi viděl?“

Zlatník odvětil: „Hodil jsem jí ty zlaté koule do klína. Ona se pak otočila a ukázala mi zrcadlo. Pak vychrstla z okna trochu vody. Pak rozhodila hrst květů a vyhodila ven vlas. Nakonec udělala na okně zářez.“

Žena odvětila: „Když se k tobě obrátila zády a ukázala ti zrcadlo, chtěla tím říci, že tam s ní ještě někdo je. Když vychrstla vodu, chtěla ti naznačit, abys přišel k jezírku. Když rozhodila hrst květů, chtěla ti říci, abys přišel do zahrady. Když ti ukázala dýku, mínila, že si nesmíš zapomenout vzít pilník, protože tě bude čekat překážka v podobě mříží. A když vyhodila ven vlas, chtěla ti říci, že se právě češe.“

Když nastal večer, vypravil se zlatník do zahrady a našel v ní přichystané lůžko. Byl láskou celý zesláblý, a tak si lehl a usnul. Zatímco spal, přišla princezna. Dlouho lůžko obcházela, zlatník se však nevzbudil. Když se začalo rozednívat, princezna se vrátila domů. Domů se vrátil i zlatník.

„Tak jakpak se ti vedlo, drahý?“ optala se ho žena.

„Princezna za mnou vůbec nepřišla,“ odvětil zlatník.

Žena mu sáhla do kapsy a vytáhla dvě zlaté koule, které hodil předchozího dne princezně do klína.

„Ona za tebou přišla, ale ty jsi se nevzbudil. Dnes večer si budeš počínat jinak, abys princeznu nepropásl.“

A vzala ho za ruku, aby mu ostříhala nehty. Přitom ho bolestivě rýpla do ruky, takže vykřikl: „Co to děláš? Chceš mě zabít?“

Žena ale klidně odvětila: „Promiň, tuhle práci jsem se nikdy pořádně nenaučila. Než se vydáš na cestu, dám ti s sebou lék.“

Dala mu pepř a sůl a řekla: „Až se ti začnou klížit oči, nasyp si trochu do rány a spánek tě nepřemůže.“

Zlatník se tedy vypravil na cestu i s „lékem“, který mu žena dala.

Když přišel do zahrady, ulehl opět na lůžko. Dlouho čekal, ale nikdo nepřicházel. Začal na něj přicházet spánek, ruka ho ale příliš bolela a bolest od něj spánek odháněla.

„Princezna nepřijde. Zkusím si nasypat trochu léku do rány, abych se pěkně vyspal,“ pomyslel si, protože nepochopil, že pepř a sůl, které mu žena dala, mají od něj spánek naopak odhánět. Nasypal si tedy trochu prášku do rány a začalo pro něj peklo. Vyskočil a držel se za ruku, která ho teď nesnesitelně pálila. V tu chvíli ale přišla princezna a on rázem na všechnu bolest zapomněl. Strávil s princeznou chvíle, po kterých tolik toužil, a usnuli si v náručí. Mezitím se rozednilo, princeznu a zlatníka objevil strážník konající pochůzku a vsadil je do žaláře.

Když procházel kolem vězení nějaký člověk, zlatník na něj ze žaláře zavolal:

„Pane, prosím vás, udělejte poplach v mé zlatnické dílně. Musíte říci, že králův osel vnikl neoprávněně na šafránové pole a hrozí, že mu ustřihnou ocas nebo podříznou hrdlo.“

Muž zašel tedy do dílny a řekl:

„Králova osla přistihli na šafránovém poli, musíte zaplatit pokutu, jinak ho král zabije.

Zlatníkova žena ta slova vyslechla a zašla na trh koupit pár bochníků chleba. Dala je do košíku a vydala se za manželem do vězení.

„Obešla jsem šest žalářů a všechny vězně jsem nakrmila, navštívím i sedmý žalář.“

Rozdávala bochníky a všem říkala: „Mám nemocného manžela. Svatí mužové a asketi mi radí rozdávat chléb v sedmi žalářích. Jestlipak tu máte nějaké vězně?“

Žalářníci odvětili: „K ránu přivedl strážník dva nové vězně. Jsou tady vzadu.

Žena k nim tedy přistoupila a řekla manželovi: „Musíme osvobodit princeznu. Jak ji však dostat z vězení?“

„Nevím, kdybych to věděl, nebyl by tu ani já,“ odvětil zlatník.

Žena se tedy svlékla, dala své šaty princezně a sama si oblékla její oděv. Pak narazila princezně na hlavu košík, princezna vyšla z vězení a dostala se šťastně domů.

Mezitím ohlásil strážník králi, že princezna a strážník byli přistiženi v zahradě a jsou tedy ve vězení, a král se za nimi ihned vypravil. Koho mu však nepřivedli, zlatníka a jeho ženu!

„Výsosti, byli jsme na jedné svatební slavnosti a když jsme se vraceli přes tvé město, spatřili jsme zahradu a v ní lůžko. Byli jsme unaveni, a tak jsme ulehli a usnuli. Pak nás překvapil strážník a uvrhl nás do žaláře,“ řekla žena.

„Výsosti, nechť skutečná princezna přísahá na posvátný pramen, že v zahradě nebyla ona, nýbrž jiná žena. Říká se, že kdo na pramen křivě přísahá, padne mrtev k zemi.“ řekl strážník.

„Napadá tě, jak teď zachránit princeznu?“ optala se zlatníka jeho žena.

„Mám v hlavě úplně prázdno. Jak jen to provést?“ odvětil zlatník.

Žena řekla:

„Nejprve se převlékni a obuj si dřeváky. Pak si potři tělo popelem a vydávej se za žebravého mnicha. Hned jak přivedou princeznu k prameni, přistup k ní, chytni ji za sukni a řekni: „Prosím o milodary.“

Princezna pak může klidně přísahat a říci: „Posvátný pramene, nikdo se dosud nedotkl mojí sukně, jen tento muž. Ochraňuj a přijmi toho odvážného člověka.“

Zlatník učinil, jak mu žena řekla, a když princezna sestoupila do pramene, pravila:

„Proč jen jsem na sobě nesla vinu? Vždyť jediný, kdo se mě kdy dotkl, byl ten žebravý mnich.“

Princezna mluvila pravdu a zachránila se, lstivý strážník byl napíchnut na kůl a všichni se rozešli do svých domovů. Domů odešel i zlatník a jeho žena.

Zlatník se ale ze své lásky k princezně nevyléčil a opět ulehl s horečkami. Jeho žena si opět věděla rady. Vyrobila drahý náhrdelník a dala ho manželovi. Přestrojila se za potulného asketu a zlatníka převlékla za tanečnici. Pak se společně vydali do královského paláce za králem.

„Vedu ti manželku svého bratra. Vydávám se na cestu za bratrem, který odjel za obchodem, a jeho manželku svěřuji do tvé péče. Je to ještě panna a musíš se o ni starat jako se staráš o svou dceru,“ řekla zlatníkova žena králi a odešla domů.

Za nějaký čas se povedlo přestrojenému zlatníkovi nepozorovaně vyklouznout z paláce a vydal se za svou ženou. Ta přestrojila manžela za obchodníka a vrátila se jako potulný asketa do králova paláce, předstírajíc, že se právě vrátila z daleké cesty. Manžela zanechala v předsálí a sama se nechala předvést ke králi s prosbou, aby jí vydal její tanečnici.

Král se vykrucoval a házel po ní zlé pohledy, žena však naléhala:

„Vydej mi mou tanečnici. Tolik po ní toužím. Asketa si přišel pro svou tanečnici.“

Král ale odvětil: „Asketo, nelpi na svém přání, dám ti jinou dívku, ta ti vyhoví.“

„Jsem asketa, ke světu mě nic nepoutá. Dej mi tedy svou dceru výměnou,“ odvětil asketa.

Král tedy nechal zavolat princeznu a předal ji asketovi.

Když se to tak vezme dokola, tra la lá,

Jen žena může být tak svéhlavá.

Žena si tedy odvedla královu dceru, předala ji svému manželovi a pravila k němu i k princezně:

„Ještě se musíte hodně učit o povaze ženy.“

O králi

Byl jednou jeden král a každý den se chodil s královnou nadýchat čerstvého vzduchu na střechu svého letního paláce. Po nějaké době si na střeše udělali hnízda ptáci a král a královna s potěšením naslouchali jejich cvrlikání.

Jednoho dne však cvrlikání ustalo, a když král s královnou nahlédli do hnízd, našli pouze mrtvá ptáčata. Plni smutku je vzali s sebou dolů, shromáždili své rádce a nařídili jim, aby se pokusili zjistit, co se ptáčatům přihodilo.

Rádci je tedy prohlédli a shledali, že každé ptáče má v krku zapíchnutý osten. Nejmoudřejší z rádců řekl: „Je nabíledni, že matka ptáčat zemřela a sameček si našel jinou samičku. Tak pak podala každému ptáčeti za pokrm osten, a tak ptáčata zemřela.“

Nato pravil král královně: „Jestli zemřu, nesmíš se nikdy znovu vdát.“

A královna řekla: „Jestli zemřu já, nesmíš se ty nikdy znovu oženit.“

Tak si navzájem přísahali, protože měli dva syny a bylo jim jasné, že něco takového může provést jenom nevlastní matka nebo nevlastní otec.

Po čase královna skutečně zemřela a král zůstal svobodný, protože byl královně přísahal.

Uběhl ale další čas a za králem přišli jeho rádcové s výzvou, že by se měl znovu oženit. Král je odmítl poslechnout a dál žil osaměle. Rádcové ale nepřestávali naléhat, a tak se král nakonec podvolil a přivedl si novou královnu.

Mladí princové, královi synové, se rozhodli, že darují nové královně na uvítanou dar, který by ji potěšil. Věnovali ji tedy skřínku plnou rubínů a jiných klenotů. Královna skřínku přijala a upřeně se přitom na oba prince se zalíbením zahleděla. Ti tomu však nevěnovali pozornost a odešli za svými povinnostmi. Navštěvovali pak královnu každý den a přinášeli jí další dary.

Jednoho dne už ale královna nemohla svou touhu po princích vydržet a začala jim dělat neslušné návrhy.

Princové ji však odmítli: „Vždyť jsi teď naše matka! Jsme tvoji synové! Nemůžeme být tvými milenci!

Ten den navečer se král vydal do královniny ložnice, ta se ale zamkla a odmítla krále vpustit. Král chtěl vědět, proč to dělá, a královna se krále otázala:

„Jsem tvou ženou nebo ženou tvých synů?“

Král z toho nebyl moudrý a královna tedy pokračovala:

„Tvoji synové mě navštívili s neslušným návrhem. Neotevřu ti, dokud jim nesetneš hlavy a nepřineseš mi jejich srdce.“

Král tedy nařídil svým rádcům, aby prince odvedli ke katovi a dali jim setnout hlavy. Jeden z rádců tedy za princi, kteří se právě pilně věnovali svému vzdělávání, zašel a řekl jim: „Pro dnešek pro vás škola skončila, následujte mě.“

Pak se mu jich ale zželelo, prozradil jim, co se na ně chystá a dodal: „Nemeškejte a prchněte z města.“

Princové tedy uprchli a rádce nařídil katovi, aby setnul hlavy dvěma psům a vyňal z nich srdce. Ta potom předložil královně.

Uprchlí princové se uchýlili pod ochranu sousedního krále. Vylíčili mu své trápení, král jim uvěřil, že jsou skuteční princové, a nechal je ve svých službách jako své ochránce. Měli za úkol střežit ho během nočního spánku.

Jako první nastoupil službu starší z bratrů. Když král s královnou usnuli, všiml si princ, že ze stropu se spouští ohromná krajta. Když se přiblížila ke královně, přiskočil a rozsekal ji mečem na kousky. Pak otřel meč i potřísněnou královnu, neboť trochu jedu mohlo ulpět i na ni. V tu chvíli se ale probudil král a první, co spatřil, byl jeho nový strážce s mečem v ruce. Byl ale čas střídání stráží a službu převzal princův bratr.

Král se ho zeptal: „Ochránče můj, jaký osud si zaslouží ten, kdo zradí svého pána?“

A princ odvětil: „Zaslouží si být o hlavu kratší či by měl být upálen zaživa. Dovol ale, výsosti, povím ti jeden příběh. A začal vyprávět.

Žil jednou jeden král a vydal se sám na lov. Vzal s sebou pouze svého sokola. Během lovu dostal žízeň, ale nemohl najít žádný pramen. Pak spatřil náhle trochu vláhy na útesu. Vrazil do něj oštěp a naplnil pohár vytrysklou vodou. Když ale nesl pohár k ústům, jeho sokol se vymrštil a vyrazil mu pohár z ruky. Král tedy pohár znovu naplnil, ale stalo se totéž. Králi vzkypěl v srdci hněv. Naplnil pohár do třetice a držel ho jen pravou rukou, levou si nechával volnou, aby se mohl bránit útoku. Jakmile ale přiložil pohár k ústům, sokol se opět vymrštil a opět se mu podařilo pohár vyrazit. Nato popadl král ptáka za křídla a roztrhl ho v půli. Teď mohl volně pít, ale sokolova smrt ho natolik naplnila zármutkem, že už se nedokázal vody ani dotknout. Šel se tedy raději poohlédnout po místě, kde pramen vyvěrá, a našel u něj obrovskou spící krajtu, jíž kapaly z tlamy sliny přímo do pramene. Voda byla otrávená.

Kdyby se byl král napil, byl by zemřel. Kdyby se byl jen snažil zjistit, co je příčinou sokolova chování, nemusel pták zemřít. Tak to je příběh, který jsem ti chtěl vyprávět, můj pane. Než něco učiníte, přesvědčte se, co je za tím.“

I druhému princi skončila jeho hlídka a prince vystřídal opět jeho bratr. Králi se nechtělo spát, a tak se znovu zeptal: „Co zaslouží ten, kdo zradí svého pána?“

A hlídač odvětil: „Zaslouží ukamenovat k smrti, nejprve je ale třeba zjistit, co se skutečně stalo. Povím ti jeden příběh.“

Žil byl jeden obchodník a dlouho se mu dobře dařilo. Pak na něj ale přišly zlé časy a z velkého jmění mu nezbyl než pes. Jiný obchodník se nabídl, že od něj psa koupí, a první obchodník souhlasil. Prodal psa za sto rupií, nový majitel si ho odvedl a za čas se vypravil na cestu za obchodem. Stavil se na noc v jednom hostinci, ale v noci přišli zloději a připravili ho o veškerý majetek. Pes zloděje pozoroval, ale ani nehlesl. Když se obchodník ráno probudil, zjistil, že je z něj úplný žebrák. Přemýšlel, co se asi tak mohlo v noci přihodit, když v tom ho pes začal tahat za kabát a někam ho vlekl. Obchodník se tedy podvolil a nechal se psem vést. Pes ho dovedl až na místo, kde zloději uložili svůj lup. Obchodník si vzal nazpět všechno, co mu zloději uloupili, a vzal i věci uloupené jiným obchodníkům. Měl radost, že se shledal opět se svým majetkem a pomyslel si: „Ten obchodník nemá vůbec ponětí, jaký poklad měl ve svém psovi.“

Napsal tedy na cedulku cenu pět set rupií, pověsil ji psovi na krk a nařídil mu, aby se vrátil ke svému původnímu pánovi. Ten ale když psa spatřil, ihned si s úzkostí v duši pomyslel:

„Určitě něco provedl a ta cedulka na krku je účet za škodu, kterou způsobil. Co si jen počnu? Těch sto rupií, co jsem za něj dostal, už jsem dávno utratil!“

Vzal tedy pušku a psa v hněvu zastřelil. Teprve pak se šel podívat, co stojí na cedulce, kterou měl pes na krku. Došlo mu, že cedulka je vzkazem, že pes má cenu pět set rupií, a zesmutněl. Tak to je příběh, který jsem vám chtěl, výsosti, vyprávět. Člověk by se měl vždycky o všem přesvědčit. Kdyby se byl obchodník nejprve podíval, co stojí na cedulce, nebyl by psa zabil.

Pak skončila hlídka i druhému princi a dostavil se znovu starší princ. Král mu položil opět stejnou otázku jako jeho bratrovi a princ mu vyprávěl další příběh.

Byl jednou jeden král a měl dva syny. Jejich matka zemřela a král se znovu oženil. Jednou donesli princové své nevlastní matce darem rubíny a jiné klenoty a od té doby tak činili denně. V královně narůstala den ode dne touha, až jednoho dne učinila princům neslušný návrh. Princové ji ale odmítli a dál se věnovali jen svým školním povinnostem. Pak se ale stalo, že královna se zamkla před králem v ložnici a odmítla ho vpustit, dokud jí král nepředloží srdce obou princů, kteří jí prý dělali neslušné návrhy. Král tedy vydal příslušné rozkazy svým rádcům. Jednomu z rádců se ale princů zželelo, včas je varoval a princové uprchli. Rádce nechal zabít dva psy, vyjmout z nich srdce a odnést je královně. Teprve pak královna otevřela králi dveře. Ti dva princové doputovali k sousednímu králi, který je zaměstnal jako své hlídače. První noční hlídka připadla na staršího prince, který si během ní všiml, jak se ze stropu sune obrovitá krajta. Princ krajtu rozsekal na kousky. Pak si otřel meč a otřel i královnu, pro případ, že by na ní ulpělo něco z hadího jedu. Král se ale přitom probudil a pomyslel si, že ho princ chce zabít. To je příběh, který jsem ti chtěl, výsosti, vyprávět. Kdyby se byl král nejdřív tázal, nevydal by rozkaz zabít své syny a nemuseli být usmrceni žádní psi. Jestli mi, výsosti, nevěříš, pak věz, že ten první král, to je náš otec, a ten druhý král, to jsi ty sám. Tady je meč a pod tvým lůžkem je krajta rozsekaná na kousky.

Král se zaradoval, když to vyslechl, a povýšil oba prince na své rádce.


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I