SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Krmení lebek aneb rozhovory s tantrickým knězem bohyně Kálí

June McDaniel
Z knihy Tantra in Practice (ed. D. G. White), s. 72–80,
(převod článku z bulletinu NÉTRA 1/2011)
přeložil Jan Jirkovský

Terénní výzkum k tomuto článku pochází ze západního Bengálska mezi lety 1993 a 1994. Rozhovory byly vedeny v bengálštině.

Používání lidských lebek je v bengálském lidovém tantrismu široce rozšířeno. Dávají sílu budovám a místům podobně jako relikvie v křesťanských kostelích. Bývají zakopány v chrámech pod oltářem či v rozích, a činí tak budovu posvátnou. Někdy jsou též pohřbeny u kmenů posvátných stromů, čímž se obyčejná místa stávají mocnými meditačními místy.

Ačkoli lebky ani další obrazy smrti nejsou běžně v hinduismu považovány za prospěšné, v meditaci mohou určité lebky dopomoci k úspěchu. Skýtají ochrannou energii (šakti) a podporují sádhua v jeho snažení. Jsou často nabarveny na červeno, což vyjadřuje, že jsou živé a prospěšné, a zároveň je nátěr chrání před plísněmi a bengálským počasím. Lebky reprezentují smrt a zároveň podněcují duchovní znovuzrození svatého muže či sádhua. Nejsou pouze starými kostmi, nýbrž relikviemi zprostředkovávajícími nadpřirozený (alaukika) svět. Přivolávají bohyni Kálí ku pomoci adeptovi. Lebky nejsou ve skutečnosti mrtvé, nýbrž živé – jsou společníky a přáteli sádhua. Jsou „obydleny“ bytostmi připoutanými k zemi, které hledají duchovní poznání namísto potěšení, ovšem nebyly v této oblasti během svých životů nikdy „vzdělány“.

Menší svatyně Kálí u chrámu Nágéšvary („hadího pána“), Kumbhakónam. Foto Rasa Ravi, 2007.

Lebky nabízejí svoji sílu, za což se sádhu může stát těmto zemřelým guruem. Může je připravit na cestu do nebes a zasvětit je do manter, které jsou k tomu potřebným klíčem. Říká se, že duše se kolem meditujících sádhuů shromažďují, sádhu však dá mantru pouze těm duším, které mu přinesou své lebky. Duše tak cestují půlnočním vzduchem, přinášejí a nabízejí své lebky. Ty, které sádhu přijme, budou zasvěceny. Sádhu z lebek čerpá sílu. To mu dává sílu v jeho cestě k neohraničenému poznání (brahmadžňána), neboť k dosažení tohoto poznání adept potřebuje sílu (šakti). Bez dostatku síly by se tantrický sádhu mohl zbláznit nebo by mohl zakusit pouze náznaky svého cíle, nebyl by však schopen tento stav udržet.

Sádhana (duchovní praxe) s lebkami je v dnešní době raritou. Je spojována s určitými lokalitami, často souvisejícími se smrtí a oběťmi. Název městečka Bolpur v Borbhumu v západním Bengálsku má svůj původ ve velkém počtu obětí provedených jedním z jeho králů. Podle legendy měl před staletími velký král (rádža) Surat vizi bohyně Kálí. Ta je požádala, aby jí obětoval sto tisíc koz (některé verze uvádějí buvoly), a pokud toto udělá, jeho sny budou naplněny. Král tuto oběť provedl a dal městečku jeho jméno (bali-pur, „město oběti“). Od té doby je zde bohyně Kálí uctívána v chrámech.

V Bolpuru je několik chrámů zasvěcených Kálí. Jeden z nich je na kraji města poblíž lesa a spáleniště mrtvol. Toto je chrám Suchého jezera, chrám zasvěcený Dakšiná Kálí, která je dobrotivou podobou uctívanou hospodáři. Je též zvána Bhairaví Vaišnaví, což znamená, že je tantrickou bohyní s višnuistickými kvalitami jako je soucit a schopnost obdařit člověka štěstím. V chrámu je velká socha Dakšiná Kálí s černou kůží a usměvavou tváří, po stranách s jejími dvěma „asistentkami“, DákiníJóginí. Jsou zde taktéž sochy šáktovských siddhů (dokonalých bytostí) Vámakšépy, Rámakršny Paramahansy a jeho ženy Šárady . Za sochami je pak oltář s řadou lidských lebek nabarvených na červeno.

Dakšiná Kálí je milostivá ke svým oddaným. Asketové a sádhuové více uctívají mocnější formy Kálí, jako je Šmašána Kálí (bohyně hořící země) a Váma Kálí (Kálí levého proudu či Kálí zapovězeného). Sádhuové jí nabízejí maso [angl. meat] a víno, tělo [angl. flesh] a krev, umístěné do lebky. Maso a víno se obětuje „asistentkám“ Kálí, tedy DákiníJóginí, v prostorách mimo chrám.

Kněz (purohit) tohoto chrámu je Tapan Gósvámí, jehož višnuistické jméno odráží úctu prokazovanou jeho předkům. Je praktikujícím šáktou, uctívá Kálí a medituje na ni. Jeho praxe nicméně zahrnuje mnoho starších prvků.

Tapan se narodil v malé vesnici, vzdálené zhruba dvacet kilometrů od Bolpuru, kde byl jeho dědeček uznávaným chrámovým kněžím a tantrickým sádhuem. Přišel ze šáktovské rodiny.

„Bohyně mé rodiny byla Uluicandi. Přišla ze země ve formě kamene a byla nalezena před tisícem let. Když dlouho nepršelo, mí předkové kámen vykoupali v jezírku a déšť se spustil. Uctívali ji pod nímovým stromem, měla zde malou kapličku. Původně byla domácí bohyní, ale později bylo její uctívání umožněno celé vesnici. Moji předkové pak nechali vyrobit sošku (múrti) a ta byla každý rok utopena, a byla vytvořena soška nová. Tu uctívali každý den kromě svátků Kálí-púdži, kdy byl namísto ní uctíván džbán (ghat).“

Vesnický život byl převážně zemědělský a během Tapanova dětství přišla sucha a s nimi i hladomor. Veškerá úroda byla zničena. Rodina se přestěhovala do Bolpuru, který byl v té době obklopen lesy. V těchto dnech nebyl chrám pro návštěvníky snadno přístupný.

„Přišel jsem do Bolpuru ve věku šesti let a můj otec začal pracovat jako kněz v tomto chrámu. Ve věku nějakých deseti či jedenácti let jsem začal chrám navštěvovat v noci, tajně. Nebylo mi dovoleno chodit sem ve dne. Mohl jsem však získat klíče od chrámu a jít tam v noci, i když jsem se často bál. Cítil jsem však, že bohyně je mi příznivě nakloněna.

Věříme, že v noci, kdy je nov, by lidé měli nabídnout bohyni svíčky a vonné substance. Když jsem jedné noci na novoluní otevřel chrámové dveře, nalezl jsem zde mnoho druhů obětin (prasád). Snědl jsem je, protože jsem měl hlad. Bál jsem se však, že se na mne budou vesničané zlobit a přemýšlel jsem, že se již nevrátím. Moje touha po návratu byla ale tak velká, že jsem se po několika dnech přeci jen vrátil zpět.“

Tapan strávil své dětství přitahován k bohyni, avšak ve strachu z její moci. Jedné noci, když byli v chrámu lidé, viděl zničehonic sladkost, která se zmaterializovala, vystoupala do vzduchu a letěla k němu. To považoval za projev moci bohyně a její dar jemu a jeho zájem o ni stále rostl.

Když byl starší, začal navštěvovat mnohé asketické sádhuysannjásiny, zejména ty, kteří prováděli tantrickou sádhanu. Zajímal se o otázky rituální praxe a povahy Kálí. Když mu bylo dvacet jedna let, potkal sádhua, který jej naučil tantrickou sádhanu. Nebyl však zasvěcen. Cestoval po mnoha místech západního Bengálska, nějakou dobu studoval v Rámakršnově ášramu v Suri, poté strávil nějaký čas ve vesnici a navštěvoval univerzitu VišvabháratíŠántinikétanu. Během svých let na Višvabháratí trávil svůj volný čas rituálními praxemi obracejícími se k bohyni. Po promoci pracoval v Dubrajpuru, ale práce jej nebavila. Svůj volný čas trávil se sádhuy meditujícími na blízkém posvátném kopci. Odešel a vrátil se do své rodné vesnice. Jeho otec jej naučil technikám rituálního chrámového uctívání. Naučil se, jak probudit bohyni v sošce pomocí rýže a trávy durva, a linkovat její oči černým štětečkem na barvení očí (kajal). Jeho otec mu pak řekl, aby pracoval v chrámu Kálí v Bolpuru.

Jeho vztah s bohyní nebyl jednoduchý. Domníval se, že má podíl na mnohých těžkostech a nejistotách a nepomohla mu ani s jeho finančními a rodinnými problémy. Nakonec se však smířili a bohyně mu byla ochotna pomoci. Říkal: „Když jsem dělával večerní rituál, cítil jsem za sebou vanout chladný vítr, který uhasil svíčky. Klepal jsem se zimou a vstávaly mi chlupy po těle. Slyšel jsem vítr a věděl jsem, že v něm je síla (šakti). Cítil jsem přítomnost bohyně.“

Bohyně jej často navštěvovala, dokonce, i když se s ní rozhádal. Když jedné noci přišel do chrámu se zlomenou levou paží (kvůli rodinné rvačce), byla tu bohyně. Ačkoli se nepohodli, jeho paže byla zázračně uzdravena.

Jeho největším náboženským učitelem byl jeho dědeček, Ratnéšvara Gósvámí, který mu pomohl v dětství. Stále byl v úžasu před dědečkovou mocí. Vyprávěl o něm příběh:

„Před mnoha lety se stala zajímavá událost. Můj otec byl ještě dítě a byl velmi nemocný, až byl nakonec doktorem prohlášen za mrtvého. Můj dědeček jej vzal do lesa. Byly kolem něj stovky šakalů a supů, ale žádné ze zvířat se nepřiblížilo a nepokusilo se jej napadnout. Dědeček vstoupil do meditativního transu a byl naplněn oddaností k bohyni. Po třech či čtyřech dnech se můj otec začal hýbat a získal zpět svůj život a sílu. Bohyně zachraňuje lidi ve svých četných podobách – Durgá, Kálí, Tárá – podle mě byl můj otec zachráněn zásahem Kálí.“

Tapan říká, že jeho dědeček byl mocným tantrikem (tántrika), který mohl léčit lidi ze smrtelných nemocí i hadích uštknutí. Praktikoval tantrické rituály osamoceně v horách a se svojí dočasnou manželkou praktikoval rituály páňcamakárové („tantrických pět M“). Měl gurua, který jej vedl, a choval velkou víru k bohyni.

Po dědečkově smrti s ním začal Tapan komunikovat. Jeho duše navštěvovala Tapana ve snech a vizích a instruovala jej v rituálech a vztazích s dušemi. Duše dědečka se prý rozhodla usídlit se na jeho oblíbeném meditačním místě, rituálním místě vyhrazeném nad pěti pohřbenými lebkami u paty velkého stromu v lesích poblíž chrámu. Jeho dědeček vytvořil toto „místo k sezení u pěti lebek“ (paňcamundí ásana) a během svého života zde strávil mnoho času. Když si Tapan přeje komunikovat s jeho duší, sedí zde a medituje.

Tapan byl svým dědečkem posednut. V indické tradici je guru brán jako božstvo a posedlost božstvem je žádoucí stav. Tapan ví, kdy přichází:

„Přichází ke mně jako vítr a já zaslechnu zvuk jeho dřevěných bot. Jednou jsem tu seděl před bohyní, slyšel jsem zvuk bot a cítil vánek na zádech. Ten uhasil svíčku. Byla to duše mého dědečka, která vstoupila do mého těla a já pocítil velkou blaženost (ánanda). Pozoroval jsem, jak mumlám mnohé mantry. Byl jsem při vědomí a mohl jsem vidět všechno, on tu však byl také. Řekl mi, že přijde večer. Mantry mne učinily plným síly a jeho přítomnost do mne mocně vstoupila. Jednou přišli nějací lidé a měli cigarety s nějakou drogou a já cítil nadcházející bezvědomí. Zavolal jsem svého dědečka na pomoc a on ke mně přišel a posednul mne.“

Návštěvníci byli problémem: „Mnoho lidí sem přišlo a pokusilo se potkat mého dědečka v jeho jemnohmotném těle. Byl naštvaný, když nějací tantrikové chtěli duchovní síly (siddhi) a postavili svou vlastní paňcamundí ásanu. Ta by však neměla být více než jedna na jednom posvátném místě (pítha). Často s ním mluvím, ale on s těmito lidmi mluvit nebude.“

Ačkoli měl Tapan ke svému dědečkovi blízko, neměl blízký vztah se svým otcem, který jej naučil pouze formální rituální uctívání (púdžá). Musel se naučit duchovní praxi sám, studiem s různými sádhuy, které potkal. Nebyl nikdy oficiálně zasvěcen. Učil se na svých cestách. Prováděl tantrickou sádhanu v horách po vzoru svého dědečka, poté se však oženil a stal se chrámovým knězem a svoji praxi omezil na tradiční uctívání, kterému říkal védská sádhana. Cítil, že střežení dědečkova majetku mu dovolovalo uskutečnit jeho nevyslovená přání, pročež přestal s tantrickými praktikami v horách.

„Začal jsem meditovat seriózně, zdokonaluje své poznání a rituální praxi. Postupně jsem viděl, že začínám získávat novou sílu (šakti). Uvědomil jsem si moc sádhany a fakt, že kdyby ji někdo byl schopen dělat náležitě, mohl by dosáhnout dokonalosti (siddhi). Je však těžké vyvážit rodinný život s duchovní praxí. Rodina často není pro sádhanu oporou ani inspirací a pochopení nemají ani sousedé. Na lidi, kteří provádějí púdžu, se dívají s despektem. To člověka od praxe odrazuje. Lidé se zajímají o bohyni pouze, když jsou nemocní nebo v nedostatku – pak ji uctívají. Jinak jen stojí opodál. Chtějí okamžitý zisk či požehnání. Myslím si, že opravdová sádhana může být prováděna pouze v odloučení, daleko v horách.“

Zachoval si nicméně jeden tantrický rituál, krmení lebek, který jej naučil dědeček. Za sochou Kálí v chrámu je dlouhá řada jasně červených lebek, kterým jsou nabízeny obětiny. Rituál popisuje následovně:

„Bohyně je nám normálně neviditelná, skrze sádhanu ji však můžeme spatřit. Jeden rituál, který zde provádím, je krmení lebek (mundaké kháójá náó). Obyčejně mají lebky rády pufovanou rýži, byť některé mají rády třeba čočku, kari či víno. Po provedení oběti (bali) je krmím syrovým masem (v tomto případě „krmení“ znamená nabídnutí podnosu s jídlem každé lebce). Krmení je doprovázeno rituálním ohněm (hóma) a obětí (jadžňa). Po krmení lebky koupu v ghí (přepuštěném másle), jogurtu, mléce a medu a poté je uspořádám a připravím k uctívání. Toto někdy dělávám, když potřebuji více mentální vyrovnanosti či fyzické síly.

Když jsou lebky nakrmeny, jsou zpacifikovány a stávají se z nich ochránci. Jsou dostatečně silné, aby bojovaly se zlými dušemi (átma), které chtějí vyrušit či zranit sádhua. Když se zlí duchové (bhútovéprétové) snaží vyrušit sádhua při meditaci, potom dobré duše válčí se špatnými a drží sádhua na správné cestě. Sádhuové mají často pomocníky. Někdy je šava-sádhana prováděna se ženou, které se říká uttará sádhiká. Má velké schopnosti (adhikárí) a pomáhá muži v meditaci, když je vyrušen zlými duchy. Sádhu kolem sebe vytváří kruh, aby se chránil před těmito duchy, a žena je uvnitř tohoto kruhu. Někdy též může sádhu pozvat svého gurua v jemnohmotné podobě, aby nad ním dohlížel a pomáhal mu.

Lebky jsou užitečné, neboť duše mrtvého člověka často zůstává s lebkou. Duše může předvídat budoucnost a pomoci sádhuovi. Dříve se dělával i rituál s mrtvolou (šava-sádhana), při němž se sedělo na těle mrtvé panny (kumárí). Z té se poté stala Kálí, tělo přišlo k životu a začalo mluvit. Můj dědeček dělal šava-sádhanu, ale lidé dnes se jí bojí – když uděláte chybu, můžete zemřít nebo zešílet. Tenhle sádhu v oranžovém, kterého vidíte potulovat se kolem na spáleništi mrtvol, udělal šava-sádhanu špatně a zbláznil se z toho. Brzy ale bude opět normální.

Temná bohyně Kálí. Nolambská socha z jižní Indie, 9. století. National Museum, New Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

Dnes je nejrozšířenější víra, že nejsou žádní duchové, ale pouze duše, které neodešly po smrti svého fyzického těla. Jsou neustále kolem nás. Někdy mohou vstoupit do našich fyzických těl a způsobovat problémy či přímo neštěstí. Pouze skrze sádhanu a oddanost bohyni nad nimi můžeme získat kontrolu. Pak mohou pracovat v náš prospěch. Stáváme se s jejich pomocí imunními vůči strachu, hněvu a intenzivním touhám. Prokazuji jim loajalitu a duše mne na oplátku chrání.

Lebky v tomto chrámu jsou nejčastěji od lidí, kteří zemřeli při epidemiích, zejména epidemiích cholery. Velké počty lidí umíraly a v té době nebyl žádný efektivní systém spalování. Těla tak ležela po stranách silnic nebo v lesích.

Pod oltářem (védi) v tomto chrámu je zakopáno 108 lebek. Některé oltáře mají i 1008 lebek. Lebky probouzejí bohyni a zpřítomňují ji zde. Mužští bohové mají kameny (šila) či lingy, bohyně mají lebky. Některé lebky jsou použity pro paňcamundí ásanu, tedy rituál, kdy adept sedí uprostřed pěti lebek, zpravidla z různých druhů zvířat a osob. Používají se lebky příslušníků nižších kast, šakalů, tygrů, hadů a panenských dívek (kumárí). Musí být mladé a zemřít náhlou násilnou smrtí. Nikdo nechce lebky lidí, kteří zemřeli nemocí či stářím. Někteří tantrikové mají zvláštní vztah s Dómy (nízkokastovními lidmi, kteří tradičně pohřbívají mrtvé a obchodují s mrtvolami) pracujícími v nemocnicích. Tito Dómové jim pak dávají vědět v případě vhodného úmrtí.“

Tapan srovnává rituál krmení lebek s rituálem s mrtvolou (šava-sádhana). V obou případech se mrtvý objekt skrze rituál stává oživenou nádobou. Duše z lebek pak podobně jako tantrická družka (uttará sádhiká) asistuje v rituální praxi. Ačkoli žena může adeptovi v pravý čas pomoci překonat pudovou sílu použitím manter a muder, duše mohou pomoci bojovat se zlými duchy a pokušeními při meditativních vizích.

Bohyně je mocnější než jednotlivé duše, přichází však pomoci méně často. Tapan říká bohyni „“ (Matka).

mi dala mnoho milosti. Pamatuji se na jednu noc, kdy se mi zdál sen o malé holčičce (o níž věřím, že to byla ), která mi přišla na pomoc. V té době jsem měl málo peněz a pronajímal jsem si velice malou místnost. Dívka ke mně přišla a vzala mě do nového domu k pronájmu v mém sousedství. Probudil jsem se dalšího rána a následoval jsem cestu, kterou jsme šli v oné snové vizi. Viděl jsem dům, jenž vypadal stejně jako ten ve snu. Tam byla na pronájem jedna místnost, prostorná a za cenu, kterou jsem si mohl dovolit. Věřím tedy, že mi tehdy opravdu pomohla. Jednou se zase zjevila jako asi osmdesátiletá žena, měl jsem hlavu položenou na jejím klíně a ona hladila mé vlasy. V té době jsem zažíval mnoho stresu – moje sádhana nebyla plynulá a rušilo mne mnoho špatných událostí, které mě děsily. Avšak mne zachránila a dala mi svá požehnání.“

Bohyně může též pomoci v okamžiku smrti stejně jako guru:

„Dává nám v životě požehnání a může pomoci i po smrti. Nepomáhá přímo, neboť tyto věci jsou podmíněny karmou. Ti, kteří konali na zemi zlo, budou drženi v pekle (pátála) v podobě šakalů či hadů, a nemohou jen tak odejít. Pokud neudělali mnoho zlého, mohou se pohybovat poblíž své minulé rodiny a přátel v nefyzické (aprákrta) podobě.

Pokud měl umírající člověk opravdového gurua, ten potom může sloužit jakožto prostředník, aby se umírající duše dostala do nebe (svarga) nebo na Kailás (hora, jež je příbytkem mytologického boha Šivy) a Kálí může pomoci ukázat cestu. Pokud si člověk přeje dosáhnout království bohů a bohyň, je nutné je uctívat.

Je těžké to celé popsat. Jak vidíte, všechno v tomto světě je složité i jednoduché zároveň. Záleží to na tom, jak ke všemu přistupujeme. Když má člověk opravdového rádce, je mu dán dostatek instrukcí a zkušeností a guru jej zblízka sleduje, poté ničeho není těžké dosáhnout. Kvality (guna) zděděné z minulých životů jsou však taktéž důležité. Bez odpovídajících kvalit nemůžeme provádět sádhanu. Pokud je však člověk v této oblasti vzdělán již ze svého minulého života, pak může automaticky vést sám sebe a nebude potřebovat nikoho jiného.“

Tapan uctíval Kálí různými způsoby:

„Je mnoho forem tantrické sádhany. Existují tři hlavní styly (bháva): sáttvika, rádžasikatámasika bháva. Sáttvika bháva je oddanost (bhakti), a to je nejlepší cesta k následování. Támasika bháva může v člověku zpřítomnit bohyni, avšak to nevydrží dlouho. Vydrží chvíli a poté odejde, což je velice krátké a vrtkavé. Oddanost vydrží déle. Člověk se nemůže dostat opravdu blízko k bohyni bez oddané lásky. Pouze oddanost ospravedlňuje tantru.

Praktikoval jsem védskou i tantrickou sádhanu. Nenazývám však sebe sama tantrikem – nepožívám alkohol, bháng, gaňdžiku (hašiš) a podobné věci. Tantra je nebezpečná cesta – je zde mnoho příležitostí k zešílení a poškození mozku. Tantrická cesta k osvobození je rychlá a přirozená (sahaja), ale vždy má svá rizika. Védská cesta je delší, avšak rizik je méně. Věřím, že krmení lebek je prvním stupněm praxe, kde se člověk učí ovládat různé duchy (bhútypréty), stane se imunním vůči hadímu uštknutí a získá oddanost bohyni. Poté bohyně přichází chránit svého oddaného, přicházejí různé vize stejně jako telepatie či schopnost znát budoucnost.“

Tapan se nenazývá tantrikem, neboť tantrikové mají v západním Bengálsku špatnou pověst. Jsou populárně vyobrazováni jako šílenci, úchylové, kanibalové, drogově závislí či alkoholici. Jeho praxe má nicméně silně tantrický nádech, který on pojmenovává jako védský a devocionální. Toto zdůvodňuje tím, že jeho konečný cíl je devocionální, pročež i jeho praxe by měla být takto nazývána. Tantra je pouze fází uctívání.

Tapan zcela zasvětil sebe sama životu kněze a oddaného šákty:

„Zdědil jsem tento chrám a spáleniště mrtvol a ty jsou nyní mým majetkem. Pozemky jsem věnoval vesnici a podíly na vlastnictví jezer svým bratrům. Chci naplnit přání svého otce i dědečka. Jsem zde od roku 1979, tedy již patnáct let. si vybudovala chrám a já jsem byl prostředníkem. Inspirací mi byla též jedna asketka, sannjásiní Sangadéví, vzdálená příbuzná Rabindranátha Thákura. Budu jí navždy zavázán, byla mi velkou pomocí. Doufám, že tento chrám poroste a více lidí bude přicházet uctívat bohyni.“

Tuto životní cestu nicméně považuje Tapan za obtížnou a nechce, aby jeho syn šel v jeho šlépějích. Chce, aby pracoval v kanceláři ve městě.

„Opravdu, šaktická sádhana se dnes stává zastaralou, neboť ji nikdo neučí. Nechci, aby se můj syn stal šáktovským sádhuem. Budu učit jiné, ale nebudu učit jeho. Chci, aby pracoval v kanceláři. Musel jsem si projít mnohým utrpením v této praxi a toho chci svého syna ušetřit. Učení o šaktické sádhaně je předurčené – pokud je to jeho karma, nějak se k ní dostane. Je-li to v jeho krvi, bude to dělat a najde si svého vlastního gurua. Chci, aby vykonával chrámové uctívání, ale nikoli sádhanu. Je to těžký život a zahrnuje mnoho utrpení. Mně pomáhal pouze můj dědeček.“

Tapanovy zmínky o tom, že uctívání bohyně (šakti sádhana) se stává zastaralým, jsou podle mých pozorování přesné. Velice málo lidí dnes přizná, že vůbec praktikují, natož aby tyto praxe učili. Tím, že se rodiny stávají stále uzavřenějšími, význam předků a prarodičů klesá. Jak se ideje komunismu i západního životního stylu šířily vesnicemi, tradiční náboženské představy odumíraly. Co zůstává, je védánta, která je tradičně doménou vyšších a vzdělanějších vrstev, a devocionální bhakti, která je pochopitelná pro křesťany, a ti mají peníze a firmy, takže mohou zaměstnávat lidi. Tyto přístupy proto nebyly tak napadány. Tapan uvádí: „Nyní je ovzduší proti tantrické sádhaně, lidé se jí bojí. Někdy jsou tantrikové provozující rituální praxi napadáni gúndy (tj. rváči či zločinci často najímáni politickými skupinami). Mnoho tantriků může žít v opuštěných lesích či na spáleništích mrtvol, pokud se však někdo dozví o jejich praxi, mohou z toho být problémy.“

Zdá se, že tito útočníci obtěžují sádhuy v rámci organizované snahy zbavit západní Bengálsko lidí považovaných za sociální parazity a problémové osoby. Sádhuové z vícero oblastí západního Bengálska popsali obtěžování ze strany komunistických Klubů proti pověrcivosti (Anti-Superstition Clubs) na základních a středních školách a ze strany dalších skupin, jejichž příslušnost nebyla zřejmá. Uctívání bohyně v tantrickém stylu pokračuje v utajení: „Lidé stále věří v Šakti, dokonce i když je tu komunismus. Mnoho komunistických vůdců chodí za tantriky a astrology, aby zjistilo výsledky voleb. Komunisté přišli i sem na spáleniště mrtvol, ačkoli říkali svým následovníkům, aby sem nechodili, že je to jen pověrčivost. Říkají to proto, že se bojí, že nevzdělaní lidé získají moc od bohyně a vezmou moc komunistům. Chtějí si nechat moc pro sebe.“ Takováto situace nás vede k zamyšlení, jaká bude budoucnost tantrické praxe. Tapan uvádí: „Myslím, že uctívání Kálí přetrvá i nadále, bude tu však méně praktikujících. Tak za padesát let nezbudou žádní guruové a praxe se stane mělkou a povrchní.“ Tapanův vlastní dlouhodobý cíl je univerzální a devocionální: „To, co chci dělat, je zůstat oddaným , ležet u jejích nohou, dávat jí obětiny a sloužit jí. Zároveň chci žít se svou rodinou a být v kontaktu s vnějším světem. Poté bude moje vize čistá a budu moci sloužit světu.“

Udržování starších tantrických tradic tváří v tvář nepřátelským silám komunismu a vlivu západní kultury je pro tantriky obtížné, mnoho z nich se proto skrývá. Ostatní navenek tvrdí, že jsou oddaní, bhaktové či védští učenci, nicméně tak činí z důvodu vlastní ochrany před možnými útoky. Jen několik tantriků je dnes potulnými sádhuy, většina má nějakou práci a společenský status, a praktikují tantrickou sádhanu soukromě. Nababharata Press vydal řadu sanskrtských tanter v bengálském překladu, takže rituály mohou praktikovat i neznalí sanskrtu (což zpravidla znamená jiné než bráhmanské vrstvy). Existují taktéž malé tantrické kruhy, v nichž lidé studují texty, a různé malé undergroundové skupiny praktikující rituály.

Pro víceméně všechny tantriky, s nimiž jsem mluvila, je rozměr tantry týkající se překonání smrti a transcendování tohoto světa důležitější než sexuální aspekty zdůrazňované mnoha západními autory píšícími o tantrismu. Může tomu tak být proto, že hlavní zaměření je regionální, a západní Bengálsko je jedním z mála tantrických regionů, který zdůrazňoval smrt a její symboliku jakožto hlavní cestu do ráje bohyně. Se zaměřením na rituály smrti se tantrikovými pomocníky k transcendenci stali duchové jakožto pomocníci a ochránci na cestě do nebe Kálí.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III