SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.2): Hiranjakašipuova rodina

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

Když se Hiranjakašipu dověděl, že Višnu se v podobě Kance – Varáhy – zjevil ve stvoření a zabil jeho bratra, jenž mu byl dražší než vlastní život (prána), nesmírně zuřil. Považoval to za do nebe volající nespravedlnost. Byl nepříčetný hněvem, chvěl se, s blýskajícími se vyceněnými tesáky spílal směrem k nebi.

Pozvedl svůj strašlivý trojzubec a hromovým hlasem svolával své nejmocnější dánavy, bytosti démonských rodů: „Dvímurdha! Tjakša! Sambara! Šatabhú! Hajagríva! Namúči! Páka! Ilávalá! Vipráčit! Pulóma! Šákuní!“ Zvuk těchto jmen pronikal nebem i zemí a rozechvíval je, jakoby sama tato démonská jména byla okultními, děs evokujícími mantrami.

Hiranjakašipu volal: „Hrdinové mých vojsk, mí nejudatnější bojovníci, slyšte mě a poslouchejte! Bohové, ti zbabělí a vychloubační ješitové, naši bratranci, způsobili smrt mého milovaného bratra! (V indické mytologii jsou bohové (dévové, surové) a démoni (asurové) bratranci, protože jejich matky byli sestry. Bohové se narodili matce Aditi, a démoni její sestře, Diti. Obě byly manželky Kašjapa Muniho.) Višnu býval nestranným, nezúčastňoval se válek ani záležitostí světa, ale ti ubozí pasáci krav se mu vlichotili pochlebováním, modlením a neustálým přitakáváním na vše.“

Višnu, čólský bronz z jižní Indie, 12. století. V expozici National Museum Delhi. Foto © Jan Strnad.

Znechuceně se ušklíbl, což znělo jako šlehnutí blesku. „Zřecové (ršiové) horlivě učí, že Višnu je pánem všeho a spravedlivě řídí celé stvoření, ale teď se ukázalo, a to více než jasně, že se chová jako malé rozmazlené dítě, které pomáhá každému, kdo si lichotkami získá jeho náklonnost. Klidně se vzdal své výsostní nestranné zářivé podoby, aby se postavil na stranu bohů, přičemž se neštítil přijmout ani tu nejnižší podobu – vždyť se zjevil jako divoké prase! A když zabíjel Hiranjákšu, mého jediného bratra, nezastavil se ani před použitím svých magických sil!

Hiranjakašipu se odmlčel, třesouce se neovladatelným hněvem. Po jeho majestátní a divoké tváři tekly horké slzy. Zaklonil hlavu a mocným hlasem volal: „Přísahám, že můj žal nebude utišen, dokud hlavu mého bratra neponořím do Višnuovy krve, řinoucí se mu z krku. A krk mu trojzubcem probodnu já sám! Když Višnu, ten nehodný Pán a prolhaný mistr klamů zemře, bohové zemřou též, jako strom, když má vykopány kořeny.

Ale nejprve musíme nabýt sil, poněvadž Hari (Višnu) není obyčejný protivník. Sneste se na Zem, bojovníci moji! Její prosperita závisí od bráhmanů a kšatrijů, jež na ní vládnou. Země (bhúmi) vzkvétá kvůli jejich odříkání (tapasja), jejich obětem (jadžňa), kvůli dodržování svatých přísah (vrata), opakování manter a studiu véd. Všechno toto je základnou Višnouvy moci, obzvláště rituály, které bráhmani konají. Vždyť dharma je vlastní Višnuovou podobou a Hari je ztělesněná oběť – protože On sám, stejně jako ona (oběť), je přístavem, k němuž se utíkají bohové, gandharvové, zřecové i předkové velkých rodů.

Přikazuji vám, asurové moji, sneste se na Zem a všude, kde narazíte na bráhmany nebo kšatrije jak provádějí oběti, zabijte je! Pobijte je všechny: pozabíjejte jejich posvátné krávy, spalte jejich vesnice a města, vypleňte jejich ášramy! Snězte maso jejich těl a vypijte jejich krev! I pozemské rostliny rostou směrem vzhůru, jakoby se snažily dostat k Višnuovi a uctívat jej. Všechno to zničte! Spalte všechnu zeleň, nechť matka Země zčerná! Hned!“

Legie démonů se přihnaly na Zem jako hrozivý příboj krvavého chaosu. Pálily města a vesnice a pastevecké osady; pustošily lesy a pole, sady i ášramy zřeců, paláce a celá města srovnávaly se zemí. Vypalovaly i lesy, do nichž ještě nevkročila noha člověka, i s jejich starodávnými stromy, které tam stály v hluboké meditaci (dhjána) od počátku světa.

Další legie démonů zaútočily na dévalóku, svět Indrových bohů, strašlivými okultními ohni. Na města zářných bohů se snesla taková hrůza, že Indra a všechen jeho lid v panice prchali na zničenou Zem, aby tam našli bezpečný úkryt.

Mezitím nový démonský vladař Hiranjakašipu, poté co vypustil svá krvežíznivá vojska do světů mstít se za jeho bratra, za něj smutně vykonal poslední obřady. Zaměřil své úsilí na utěšení svých synovců, jimiž byli Šakuni, Šambara, Bhútasantápana, Vrka, Kálanábha, Mahánábha, Harismaršu a Utkáča. Uklidňoval také vdovu Rušabhánu, kterou po sobě jeho bratr zanechal, a konejšil i jejich společnou matku, Diti. Jako mnoho démonských králů před ním i po něm, Hiranjakašipu o smrti svého bratra říkal toto: „Matko a sestry, synovci moji! Smrt ve velikém boji není hanbou, právě naopak, přináší věčnou čest a slávu. Od počátku světa se říká, že smrt bojovníka padlého v čestném boji není důvod oplakávat. Můj bratr, Hiranjákša, si vydobyl nesmrtelnost.

Tento krátký život je jako přestupná stanice, na které se mnohé duše setkávají, aby pak spěchaly každá svou vlastní cestou. Pouze átman je věčný, neměnný, vše prostupující a vševědoucí.

Když vítr rozčeří hladinu jezera, odrazy stromů na ní se pohybují. I pohyb samotné Země, její vývoj a veškeré změny jsou takovýmto pohybujícím se obrazem. Tak jako vítr čeří hladinu, guny prakrti čeří mysl, až se sám neposkvrněný Puruša jeví být totožným s myslí, jakoby se pohyboval zároveň s ní. Tak se dokonce i paramátman, svrchovaný Duch, jenž je čirý a zcela nehmotný (súkšma), jeví být totožný s tělem. To je iluze.

A protože trpíme touto iluzí, cítíme náklonnost k lidem a věcem nám drahým, jakož i odpor k lidem a věcem nám nepříjemným. Navíc se k tomu přidává spoutání karmou a všechno zmatení samsáry – cykly zrození a smrtí a vše, co s sebou přinášejí: věčné radosti a strasti, nevědomost zneschopňující rozlišit mezi duší a tělem, posedlost materiálními věcmi. To vše ústí v úplnou neschopnost správného nazírání věcí a v marnost všech snah dopátrat se skutečné Pravdy.“

Hiranjakašipu se odmlčel. Zdál se být klidným. Možná proto, že již zahájil tažení za pomstu svého bratra, nebo kvůli tomu, že se snažil působit konejšivě na své příbuzné. Ovšem mnohé z toho, co říkal, byly nejhlubší pravdy.

Tento jedinečný démon pokračoval jemným, ale jasným hlasem: „Povím vám o události, která se odehrála za dávných časů. Bůh smrti Jama jednou poučil pozůstalé, truchlící nad smrtí jim blízkého člověka. Stalo se to v království Ušinára za vlády krále Sújadžni.

Sújadžňa byl jednoho dne v boji zabit vojáky nepřátelské armády, čímž jeho vládnutí došlo nenadálého konce. Jeho manželky přišly po bitvě na bojiště a obstoupily jeho rozsekané, zakrvácené tělo. Hleděly na jeho brnění poseté drahokamy, na jeho srdce probodnuté kopím nepřítele. Jeho tvář i tělo byly pokryty špínou a prachem. Girlandy kolem jeho krku a všechny předměty, jež mu předtím zdobily tělo, byly buď zpřelámané, nebo úplně ztrhané a rozházené nahodile kolem. Vlasy měl rozcuchané a slepené hustými chomáči rudé krve. V posledním záchvěvu předsmrtné agónie si překousl spodní ret, ba i oči měl vydloubnuté z důlků. Jeho ruce, na jejichž prstech se leskly prsteny a jež i po smrti pevně svíraly v dlaních meč, byly odťaty ve výšce ramen a pohozené poblíž.

Vida svého pána v takovém stavu, jeho manželkám se podlomila kolena. Kvílíce nad jeho předčasnou a tak hrůznou smrtí padly na zem, bily se v prsa a trhaly si vlasy. „Jsme zničené!“, volaly. „Je po nás, toto je náš konec!“, křičely pořád dokola. Smáčely jeho tělo slzami, až celé zežloutlo kvůli šafránu, jímž měly pomazána prsa. Plakaly: „Pane našich životů, nelítostný Brahmá tě vyrval z našeho středu. Ještě včera jsi šířil radost a harmonii v celém království, dnes celá Ušinára pláče. Byl jsi k nám tak laskavý, ó Sújadžňo, tak milující a něžný! Ach, jak bez tebe budeme žít? Manželi, příteli a milenče, prosíme tě, dovol nám odejít za tebou, ať jsi kdekoliv. Dovol nám přijít za tebou co nejdříve!“

Zoufale se dotýkaly jeho mrtvého těla, objímaly ho, pevně ho držely a bez ustání hlasitě bědovaly. Jejich žal byl tak velký, že neumožnily ani kněžím a sluhům odnést královu mrtvolu a připravit ji na zádušní obřady.

Postupně nastal večer. Nad bojištěm, posetým mrtvolami, zapadlo slunce. Krátce na to vyšel měsíc a zalil scénu svým chladivým mléčným světlem. Hořekování nešťastných žen ovšem neustalo, spíše naopak; zdálo se, že pláčou ještě úpěnlivěji než předtím. Nastala půlnoc. K hořekujícím ženám se v přestrojení za malého chlapce přiblížil Jama.

Bůh smrti Jama řekl: „Ženy, jsem překvapen vaší hlubokou nevědomostí. Jste všechny starší než já a jistě jste dobře obeznámeny s nevyhnutelnými strastmi života, a přesto zde předvádíte takovýto komický a zbytečný výstup. Vždyť již brzo i vy odejdete do záhrobních světů, jež se nacházejí za tímto pozemským a z nichž jste do tohoto světa před léty vstoupily. Proč tak srdceryvně oplakáváte smrt tohoto muže? Vždyť odešel jenom o chvilku dříve tam, kam se odeberete i vy.

Ačkoliv jsem jenom malý chlapec a nevím toho o životě mnoho, myslím, že mám v životě štěstí. I když mě opustili rodiče, necítím úzkost ani strach. Nejsem nešťastný. Navzdory tomu, že jsem malý a slabý, mě nesežrali vlci. Hřeje mne jistota, že Ten, který nás chrání již v matčině lůně, na nás dohlíží i potom, vždy a všude, v každé situaci života. Svrchovaný Duch, paramátman, tvoří, udržuje a ničí tento vesmír i všechno živé v něm. Drahé ženy! Všechno, co vidíte a taktéž vše, co nevidíte, je Boží hra, jeho lílá. Pouze On dává život a smrt, komu chce a jak chce. Co se na cestě ztratí, někdy se z jeho milosti opět nalezne, zatímco i to, co je bezpečně uzamčené doma, zajisté zmizí, pokud je to Jeho vůle. To, co vám říkám, je pravda. Člověk chráněný Bohem může žít zcela bezpečně i v džungli plné nebezpečných šelem, ale když Bůh řekne, že nadešel čas smrti, Jama si člověka vezme, jakkoliv by se před ním snažil uchránit nebo schovat.

To karma, pevně obemykající duchovní tělo (linga šaríra) bytosti (džíva), je skutečnou příčinou opakovaného rození, žití a umírání. Vše, co se ve světě děje, se děje v karmou přesně vyměřeném a předurčeném čase. Individuální duše (džíva) v každém vtělení přijímá přirozenost i povahu živočišného druhu, do kterého se narodil, pouze átman zůstává ode všeho odlišeným, ničím nedotčeným, tělesnými kvalitami i hmotnými elementy (bhúta) zcela neovlivněným. Je jako člověk bydlící v domě: ačkoliv je v něm, není totožný s prostorem, který obývá. Navíc dříve nebo později se dům – toto tělo – opětovně rozloží na elementy, z nichž byl vystavěn, a nebude již nikdy více. Tak jako oheň v palivu, jako prána v těle a jako všudypřítomný prostor (ákáša) ve všem, co existuje, átman přebývá ve stvoření. Je jiný než májá, závoj oddělující skutečnost od neskutečnosti, jiný než všechny představy a myšlenky. Je odlišný ode všech oděvů, které jsou ušity z přírody (prakrti) a které si džíva – než se opět rozpadnou – vždy na krátký okamžik obléká.

Ženy! Máte hezká oblečení a krásně namalované tváře, ale jste vskutku nevědomé. Džívu, kterou jste znaly pod jménem Sújadžňa, se již nenachází v hmotném těle, nad kterým tak usedavě pláčete! A i dokud byl živý, dokud s vámi mluvil, jedl, sedával a procházel se s vámi, to, co jste tehdy slyšely a čeho jste se dotýkaly, bylo pouze jeho tělo, nikoliv duch. Hle, to tělo je zde dál, leží přímo před vámi! Když se átman spojí s jemným tělem (linga šaríra), které je navíc obemknuto karmou, přikryje ho nevědomost jako hrubá pokrývka. Žal a bolest, jež prožíváte, ó krásné ženy, jsou pouze klamným mámením smyslů. Jste zabořené v nevědomosti, oči vám překrývá závoj máji. Všechno, co prožíváte, je skutečné asi tak, jako jsou skutečné zámky a paláce, o kterých sníte a které si představujete. Smysly a všechny vjemy, které vám zprostředkovávají, jsou fata morgána. Věřte mi: všechno, co vidíte, slyšíte, čeho se dotýkáte a co si myslíte, není opravdové.

Pouze átman je skutečný, pouze átman je věčný. Átman nikdy nevzniká – natož aby se rodil –, nikdy nežije a nikdy neumírá. Je pořád sám ze sebe existující, sám sebe tvořící, věčný a neměnný. Proto ti, kdož jsou moudří, nikdy netruchlí za věčnou duší ani za pomíjivým tělem. Ženy! Změní snad váš pláč něco na pravdě věcí? Můžete snad přivést duši krále zpět ze záhrobí a přimět ho, aby opět vstoupil do těla, jež opustil?“

Ženy už hlasitě neplakaly, pouze tu a tam vzlykly. Neobvyklý chlapec si získal jejich pozornost. Dívaje se těžce vyložitelným pohledem, melodickým hlasem pokračoval:

„Lovec každý den rozprostírá v lese svou síť, aby do ní chytal lesní ptáky. Jednoho dne se stalo, že k stromům přiletěly pro potravu dvě kukačky, samec a samička. Tu se ona zachytí v lovcově síti. Sameček, vida, že jeho družka se více a více zamotává, se ji snaží vysvobodit, leč marně. Ona umírá a on, zachvácen panikou, létá okolo ní a hlasitě kvílí: „Ó krutý, zákeřný Osude! Proč si ji bereš, co smrtí mé družky získáš? Pokud zemře, nechť si mě Jama vezme též! Proč bych žil, když ta, kterou miluji, bude mrtva? Nedokážu žít bez půlky svého těla! A jak sám vychovám ptáčata, která nás i právě teď netrpělivě očekávají v hnízdě?“ Lovec mezitím ležel nedaleko v lesním porostu a klidně dřímal, ovšem povyk, který nešťastný sameček působil, ho probudil. Vzal luk a jediným šípem ho zabil.

A s vámi, pošetilé ženy, je to zrovna tak: smrt se k vám blíží vteřinu po vteřině, zatímco vy ztrácíte čas bědováním nad tím, co pominulo. Vzbuzujete pozornost, možná i samotného Jamy. Otevřete svá srdce a mysli. Říkám vám, oplakávat minulost je marné.“

Hiranjakašipu se odmlčel, a když viděl, že jeho řeč má na truchlící rodinu pozitivní účinek, pokračoval:

„Sújadžňovy manželky byly překvapeny; chlapcova slova je zarazila. Vážný hlas, melodický tón jeho plynulé řeči a přirozená autorita, která z něho vyzařovala, to vše je neodvratně zaujalo. Vždyť už sama přítomnost malého chlapce uprostřed noci na bojišti nasáklém krví, byla podivuhodná. Kdo byl tento prazvláštní chlapec? Jakoby ho nezajímalo, co oči vidí, mluvil přímo do jejich srdcí. A jejich srdce jeho slovům rozuměla a otevírala se mu jako lotosové květy, navzdory zdráhání jejich myslí. Některé z nich příběh o lovci a kukačkách již předtím znaly, protože ho slyšely od bráhmanských učitelů, ale slovům tohoto chlapce jejich srdce rozuměla jakoby jinak, jako dosud nikomu. Podmanil si je svou přítomností. Zdálo se, že samotný prostor okolo něj ožívá – šálil je zrak, nebo se opravdu vlnil a prostupovalo jím matné světlo? Cítily, jak se pod pohledem jeho zářících očí jejich smutek rozpouští, jako se před vycházejícím sluncem rozpouští tma. Jako by najednou viděly své životy a jejich události novýma očima; jejich žal jim připadal dětinský a zbytečný. Většina z nich se dokonce hlasitě rozesmála, jakoby jim spadl z očí závoj, o němž ani netušily, že jej nosí. Jejich vědomí rozšířilo jemnější vnímání a ony, ještě před chvíli zmítané žalem, se smály v přílivu blaženosti ducha.

Ženy vstaly od těla jejich mrtvého pána a dovolily služebnictvu a kněžím, aby ho odnesli a připravili na zádušní obřady a kremaci.

Takže, má matko, sestro a synovci moji! I my bychom si měli vzít k srdci poučení: tento život je krátkým posezením v čekárně na smrt. Až přijde náš čas, bůh smrti Jama si nás k sobě všechny zavolá. A kdo z nás ví, kdy to bude? A kdo z nás zná sebe jako átmana, čímž jediným se je možno vyhnout smrti?“

Daitja mluvil velice inspirovaně; celá rodina, včetně matky Diti, našla v jeho slovech opravdovou útěchu. Přestali truchlit za Hiranjákšou a v myslích se jim rozhostil mír.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II