SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.4): Hiranjakašipu a Prahláda

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

Brahmá nad démona zvedl svou zářnou dlaň: „Asuro, žádáš veliká požehnání! Ale za askezi, jež jsi podstoupil, ti daruji, po čem toužíš.“

Hiranjakašipua zalilo štěstí. V návalu radosti začal provolávat Brahmovi slávu. Stejně tak proroci a světci, svědkové této veliké události u úpatí hory Mandara, pěli Brahmovi chvalozpěvy. Velebili jej hymnem Jeho jmen. Za jeho znění Brahmá zmizel.



Hiranjakašipu, ačkoliv měl nyní tělo ze zlata, nezapomněl na svou dávnou přísahu. Stále viděl ve Višnuovi svého úhlavního nepřítele. Nenávist k němu mu sžírala srdce i mysl, toužil se pomstít za smrt svého bratra.

Mocí, kterou z Brahmových požehnání obdržel, si podmanil tři světy. Pokořil bohy, démony i smrtelné lidí, a také různorodé nebeské bytosti, gandharvy, garudynágy. Mohutnými jógovými silami si podmanil nadpozemské tvory siddhy, čaranyvidjádhary, a stal se mocnějším než zřeci, prapředci velkých rodů, ustanovitelé řádu (manu) a vesmírní obři (jakša). Ovládl i podzemní tvory rákšasy, pišáče, bhútypréty – ubohé bytosti bloumající nehmotným obalem země. Prohlásil se za pána lókapálů, strážců světových stran, za jediného vládce všech světových směrů. V celém stvoření se nenašel nikdo, kdo by se mu odvážil odporovat.

Hiranjakašipu si za svůj nový domov vybral samotné hlavní město nebeského světa, Amarávatí. Nastěhoval se do Indrova paláce, který pro něj postavil samotný Všehotvůrce, Višvakarman, a volný čas začal trávit v nebeské zahradě nandana, oplývající vesmírnou krásou. Indrův palác je postaven z čirého křišťálu, pilíře podepírající palácovou klenbu jsou z jednolitých kusů drahokamu lapisu lazuli; v nádherných palácových komnatách, přizpůsobujících svůj tvar každému, kdo do nich vstoupí, se nacházejí celá křesla z jediného kusu rubínu, a podobná křesla jsou rozmístěna i podél palácových chodeb. V komnatách jsou také lože, nadýchaná, jemná jako z mořské pěny, s podpěrami zdobenými dlouhými šňůrami úchvatných perel. Tyto perly mají bílou barvu, a stejně bělostné jsou zuby nebeských víl (apsaras), kteréžto se v paláci vždy procházejí v hojném počtu. Řetízky na jejich kotnících jemně zvoní, zatímco jejich nebeská krása se odráží v nespočtu zrcadel, jejichž rámy jsou zdobeny dalšími drahokamy.

Hiranjakašipu se stal nezpochybnitelným pánem třech světů! Sloužily mu všechny bytosti kromě Brahmy, Višnua a Šivy. Dobrým pánem ale nebyl. Ke všem, kteří se mu klaněli, se choval s neskrývaným opovržením, vysmíval se i bohům, když mu skládali dary před Indrův trůn, tvořený jediným kusem rubínu. Démonovo zlaté tělo se chvělo přemírou mentální, duchovní i fyzické síly. Jeho oči byly vždy červené od vína. Žádný vládce před ním si neuzurpoval takovou moc, dokonce ani Indra.

Nebešťané, mudrci, ba dokonce i já sám jsme tomuto démonu zpívali chvalozpěvy a pochlebovali mu. Nebeské víly pro něj tančily, lidé žijící dle varnášramy dharmy jej vždy, když prováděli zápalnou oběť (jadžňa), v jejím průběhu uctívali a obětovali mu dary jako by byl jejím hlavním božstvem. Hiranjakašipu si z každé oběti nárokoval část pro sebe, ať byla určená kterémukoliv bohu.

Měl takovou moc, že i Matka země se svými sedmi kontinenty ze strachu z něj hojně vydávala potravu, obilí a ovoce všeho druhu, aniž bylo nutno obdělávat půdu či sázet semena. Oblaka sesílala vydatné deště ve správných ročních dobách, nehmotný (súkšma) prostor vyjevoval mnohé vize jen proto, aby se tomuto démonu zalíbil. Oceány naplavovaly k břehům poklady ze svých hlubin – ty nejvzácnější drahokamy. Třeskutá zima na horách se umírnila a horské jeskyně se samé vyzdobily, aby se v nich Hiranjakašipu mohl oddávat svým četným milostným hrám. Rostliny a stromy kvetly a přinášely ovoce ve všech ročních dobách, aby ho potěšily. Tento strašný vládce si přisvojil síly elementů samotných lókapálů.

Hiranjakašipu však byl a zůstal démonem. Ačkoliv mu sloužilo celé stvoření, on sám sloužil jen svým smyslům a touhám. Dopřával si všeho měrou více než vrchovatou, bral si vše, co mu světy mohly nabídnout, ale přesto nikdy nepoznal skutečné uspokojení ani radost. Omámený nezměrným bohatstvím a mocí sám sebe považoval za měřítko pravdy. Nezodpovídal se nikomu. Přemohl vlivy planet, pozemské i nepozemské síly, konal, cokoliv si zamanul, neznal strach z porušování starobylých a posvátných zákonitostí vesmíru. Tak se stal objektem prokletí všech stvořených bytostí – byl ovšem nepřemožitelný a vládl ne méně než sedmdesát jedna jug!

Odvěký vládcové deseti světových stran a nejvyšší zřecové, po té, co selhali ve všech svých snahách o svržení zlatého démona, předstoupili před Toho, jenž nikdy neklesá (Ačjuta): před Višnua. S těly a myslí očištěnými dlouhým půstem, odříkávajíc se jídla a spánku, uctívali svrchovaného Pána smyslů zpíváním hymnů a správným velebením.

Tu uslyšeli hlas (ašaríri), jenž se zdál přicházet ze samých hlubin nebe, hlas jako znění hromu, jenž naplnil jejich srdce mírem a nadějí.

Hlas řekl: „Nechť strach zmizí z vašich srdcí a životů, ó mistři stvoření. Jsem si vědom Hiranjakašipuovy tyranie. Neustále překračuje dharmu a dopouští se všech hříchů. Umře, ale musíte ještě chvíli počkat, drazí, protože čas jeho smrti ještě nenastal. Zemře v okamžiku, kdy bude trýznit svého syna, Prahládu, který bude jedním z mých největších oddaných, bhaktů.“

Bohové, zřecové a ostatní se navrátili do svých domovů se srdci prostými strachu. Věděli, že zlatý démon je prakticky mrtvý. Nicméně byli na rozpacích z toho, co ašaríri řekl jako poslední: o Hiranajakašipuovu synovi Prahládovi a o tom, že bude Višnuovým oddaným, bhaktou.

Prahláda (v pravém dolním rohu) nábožně sleduje Narasimhu, který skoncuje se životem Hiranjakašipua. Nástěnná malba ve višnusitickém chrámovém komplexu Šrí Ranganáthasvámího, Šrírangam, 9 km severně od Tiruččiráppalli. Foto © Rasa Ravi & Siddhaika.org.

Hiranjakašipu měl čtyři výjimečné syny; nejmladší z nich se jmenoval Prahláda.

Prahláda byl už od útlého dětství známý svou ctnostnou povahou. Přitahovali ho zřeci a posvátná písma, choval se ke každému zdvořile a jemně, byl čisté a přímé povahy. Mluvil vždy pravdu a zcela přirozeně ovládal své smysly. Prahláda byl lidmi milován jako vlastní syn a v každém nenásilně vzbuzoval zvláštní, upřímný obdiv. Kdykoliv potkal zřece nebo vzdělance, tento Hiranjakašipuův syn se k němu choval jako podřízený služebník. Byl milý k chudým a nemocným a o každého, kdo jakkoliv trpěl, pečoval jako otec, ba jako matka. Svým vrstevníkům byl milujícím a milovaným bratrem, a ke svým guruům se choval jako k bohům.

Pýcha se nedotkla tohoto prince, který měl k dispozici bohatství celého světa. Od útlého dětství vládl všemi ctnostmi ducha, a i jeho tělo, výjimečně krásné, mělo ušlechtilou a noblesní stavbu.

Zdálo se, že Prahláda si je hluboce vědom pomíjivosti svého majetku a všeho, co v otcově paláci prožívá. Žádná potěšení ho nelákala, protivenství nerušila. Zdálo se, že koncept světských ambicí mu je úplně cizí. Sexuální touha ho neničila. Zkrátka, ačkoliv se Prahláda narodil v démonském rodu, žádná vlastnost tohoto prince nebyla démonická, nebylo v něm stopy po tamasu ani radžasu.

Největší zřecové mluvili o Prahládovi vždy jenom nejhezčími slovy. Vždyť o jeho ctnostech se vypráví až dodnes! V chrámech zasvěcených diskuzím o životech velikých osobností i bohové nadšeně mluví o asurovi Prahládovi. Pravda je taková, že i ten nejvřelejší opis může jen sotva zprostředkovat Prahládovu velikost, protože on patřil k těm nejvzácněji se vyskytujícím duším; jeho mysl byla přirozeně a bez námahy obrácena k Višnuovi Nárájanovi.

Jako dítě ho nelákaly ani ty nejvybranější hračky. Jeho myšlenky směřovaly vždy dovnitř. Ponořen do svého srdce, sedával absorbován v Pánu. Prahláda vnímal svět jinak než ostatní děti. Ani mnoho hloubavých mnichů (muni) není s to vnímat svět tak, jak to dokázal tento princ už v dětství, bez jakéhokoliv duchovního vedení.

Višnu byl neustále s Prahládou. Princ si byl málo vědom toho, kdy a jakým způsobem jí, pije, sedí či uléhá ke spánku. Když mu srdce zaplavila láska k Bohu, byl jí zcela pohlcen a plakával v extázi; někdy zas, když rozvažoval nad boží lílou, se hlasitě smál. Jindy začal zničehonic radostně zpívat písně o Harim, jež k němu přicházely v náhlých přílivech inspirace, jíž nemohl ovládat. Často dokonce začal tančit, nebo nahlas odříkat tisíc jmen Pána, načež napodoboval mimiku a gesta z Višnuových her. A při jiných příležitostech zas znehybněl jako mrtvola či kámen, s očima polozavřenýma, bez mrkání, pouze se slzami štěstí stékajícími po jeho krásné tváři.

Z Prahlády vyzařovala nebeská milost, jíž byl plný. Smutní a ztrápení lidé se v jeho přítomnosti nepozorovaně, tajuplně měnili: jakoby je jeho samotná přítomnost léčila, vedla je k hlubokému poznání sebe sama. Svět miloval Prahládu, poněvadž byl princem ducha. Ale otec tohoto svého syna nenáviděl. Už od mala mu působil ta nejhorší muka.

Proč Hiranajakašipu týral Prahládu? Rodiče se často snaží napravit vzdorovité nebo nezvladatelné dítě, ale nikdy je přeci nemůžou doopravdy nenávidět. Jak se mohl zlatý démon chovat tak krutě k synovi tak čistému, jako byl Prahláda? Vždyť není žádným tajemstvím, že Hiranajakašipu přímo usiloval o Prahládovu smrt!

Nebylo to ale vždycky tak. Šukra Bhárgava je guruem démonské rasy a učitel největších démonských panovníků. Šukrovi synové Sanda a Amarka žili nedaleko Hiranjakašipuova paláce. Démon poslal Prahládu do učení právě k nim, protože je považoval za vhodné mistry pro jeho syna. Přál si, aby jeho vyzrálý inteligentní syn studoval spolu s ostatními démonskými dětmi, aby se naučil všechno, co má správný mladý asura znát.

Prahláda se lehce učil vše, co mu Šukrovi synové říkali, ale nevzal si nic z toho, co se naučil, za své. Jejich učení totiž byla materialistická, radžasická, založená na nesprávné víře, že existují skutečné rozdíly mezi lidmi, mezi člověkem a jeho okolím, mezi člověkem a vesmírem. Všechna učení, která ho učili, vycházela z představy, že hromadění majetku a zvětšování vlastní moci je přirozenou ambicí a cílem snažení každého člověka.

Jednoho dne, když Prahláda přišel z ášramu svých guruů na návštěvu domů, ho Hiranjakašipu, jenž ho tehdy ještě miloval tak, jak jen otec může milovat svého syna, vzal k sobě na klín a zeptal se ho: „Drahé dítě, řekni mi, co si myslíš, že je v životě nejdůležitější?“

Prahláda odpověděl: „Otče, králi asurů! Všechny vtělené duše (džíva) se ztotožňují se svými těly, ve kterých se narodily, následkem čehož prožívají smutek a utrpení. Myslím, že nejdůležitější ze všeho je, aby se oprostily od svého iluzorního připoutání k domovu a majetku, rodinám, protože toto je pouze uvězňuje v temnotách lpění, jako hluboká studna, v níž není žádná voda. Myslím, že bychom toto všechno měli opustit a hledat útočiště v Harim, jenž jediný může postavit hráz přes řeku mizérie a osvobodit nás.“

Když Hiranjakašipu slyšel svého syna mluvit o Višnuovi, jehož ze srdce nenáviděl za to, že mu zabil bratra, nejprve se rozesmál. Myslel si totiž, že někdo Prahládovi něco napovídal, považoval jeho řeči za přechodný názor malého dítěte. Nechal poslat pro Sandu a Amarku a oznámil jim, co mu jeho syn řekl. Přikázal jim dávat dobrý pozor, aby se jeho syn nestýkal se žádnými oddanými Višnua, aby nekazili jeho jemné srdce.

Když se Prahláda vrátil do ášramu, mistři si ho odvedli stranou a promlouvali k němu. Nejprve ho přehnaně chválili, načež se ho zeptali: „Ó požehnaný, brilantní princi, ó radosti tvého rodu, buď vždy šťasten! Pověz nám, Prahládo, kde jsi slyšel věci, které jsi říkal tvému otci? Proč jsi mu na jeho dotaz po nejdůležitější věci na světě odpověděl tak zvláštně? Sotva by jiný chlapec tvého věku odpověděl tak, jako ty. Bylo to z tvého vlastního srdce, nebo si už s někým o podobných věcech mluvil? Odpověděl jsi otci opravdu podle svého vlastního přesvědčení?“

Prahláda odpověděl s úsměvem, ale vážně: „Chvála Pánu, jehož máji podléhají všechny bytosti, mysle si, že jsou odlišné od sebe navzájem! Pouze nevědomá mysl věří v existenci rozdílů. Pravda je taková, že všichni jsme jedno a všechno je Pán, náš Bůh.

Ó mistři moji, když Višnu člověku požehná, tato víra v rozdílnost se v jeho srdci rozpustí jako sníh v létě a on pozná, že vše je On, že neexistuje já ani ty, že neexistuje vnitřní ani vnější. Kde pak je rozdíl mezi jeho zájmy a zájmy jiných lidí, či mezi jeho zájmy a světem, když vnímá, že vše je Jedno, všude, neustále?

Není divu, guruové moji, že my všichni jsme popleteni Pánovou májou, vždyť i samotný Brahmá a znalci véd jsou zmateni a neustále uváděni do nových a nových rozpaků, když se Bohu snaží porozumět. Co se týká mě, považuji se za velice šťastného. Vylila se na mě Jeho milost. Vnímám totiž stále méně rozdíly mezi mnou a vámi. Ach, moje mysl je jako malá železná hoblina, a On je jako vesmírný magnet! On vlastní mé srdce. Volá mě k sobě.“ Toto vyřknuv, Prahláda umlkl.

Sanda a Amarka zuřili. Samozřejmě věděli, že princ mluví o základní pravdě všeho bytí, ale jako démoni nemohli snést tuto pravdu vyřčenou nahlas, natož aby se podle ní někdo řídil ve svém životě. Byli to služebníci svého krále a klaněli se ne Pravdě, ale jemu. Brunátní, zjevně rozčílení, volali: „Přineste palici! Tento kluk zostudí nás všechny! Rebeluje proti základům našeho učení, je to nebezpečný heretik! Tyto nesmysly z něj musíme vymlátit. Je jako ostnatý keř v lese naší starověké asurské rasy. Višnu je sekera, jež stíná stromy v lese našich lidí, a tento kluk je samotná rukojeť této sekery!“

Od té doby byli Šukrovi synové na Prahládu obzvlášť přísní a pořád oponovali všemu, co říkal. Dle Hiranjakašipuova nařízení ho učili pouze předměty týkající se tří nižších životních cílů: dharmy, arthykámy. O spáse, která jediná dává lidskému životu na zemi naději a smysl, nemluvili nikdy. Jako by tento cíl, nejposvátnější, ani neexistoval.

Za nějaký čas byli Sanda a Amarka přesvědčeni, že se jim povedlo odvrátit Prahládu od jeho posedlosti Višnuem. S potěšením poslouchali, jak jim vykládá o čtyřech způsobech uplatnění moci – usmiřování, podporování, podvratné činnosti a přímém uplatnění síly – přesně tak, jak si to přál jeho otec.

Jednoho dne předvedli Prahládu, umytého a oblečeného do jemného hedvábí, jak přináleží členovi královské rodiny, i s jeho matkou před jeho vznešeného a majestátního otce. Prahláda před svým otcem obřadně položil na zem. Hiranjakašipu ho zvedl a dlouze a vášnivě ho objal. Opět ho posadil na svůj klín, políbil na čelo a dojatě se usmíval. Král třech světů se s rozzářeným obličejem svého syna zeptal: „Prahládo, mé drahé dítě, nechť máš dlouhý a šťastný život! Řekni mi, co tě naučili tví moudří učitelé. Řekni mi, co nejzajímavějšího ses naučil.“

Prahláda odpověděl: „Naučil jsem se devíti hlavním projevům lásky: naslouchání o Višnuovi, zpívání o Něm, přemýšlení o Něm, uctívání Ho, zdravení Ho, sloužení Mu, přijmutí Ho za společníka, odevzdání se do Jeho služby a odevzdání sama sebe a všeho, co vlastním, Jemu. Pokud toto někdo zná a dokáže dle toho žít, má vskutku to nejvyšší vzdělání, vědění, nad něž vyššího není. To je to, co jsem se naučil, Otče.“

Hiranjakašipuovy rty zbělely vzteky. Se stěží potlačovanou zuřivostí vyštěkl na Sandu a Amarku. „Odporní áčárjové! Jak to, že se pod vaším vedením můj syn přidal na stranu mého nepřítele? Zradili jste mě a za mými zády plníte hlavu mého syna absurdní vírou. V přestrojení za posluhovače jste zneužívali mé velkorysosti a šlechetnosti. Zrádcové! Škoda, kterou jste napáchali, se jasně projevila teď, jako se důsledky hříchů mladosti projeví vážnou nemocí až v pozdějším věku člověka.“

Synové Šukry Bhárgavy se ohradili: „Ó Indrův nepříteli! Ani jeden z nás neučil prince to, co ti řekl. Je mu to vlastní, součást jeho nejvnitřnější bytí. Zadrž svůj vztek, Hiranajakašipu, my jsme neudělali to, z čeho nás obviňuješ.“ Démon se obrátil zpět k Prahládovi: „Nezdárné dítě, pokud tě to nenaučili oni, tak kdo?“

Zářivý princ odpověděl: „Otče, z učení, které se mi snažili tito guruové předat, se nedalo dovědět zhola nic o lásce, ani o oddanosti Bohu. Všechno jejich učení se točilo kolem peněz, domova a rodiny. Člověk nedokáže vlastní silou zkrotit své smysly, bloudí pořád v samsáře, v tomto iluzorním světě. Nikdy úplně neuspokojený, snaží se dojít radosti ochutnáváním těch samých potěšení pořád dokola, ale poznává pouze další radosti a strasti. Věří, že zdroj štěstí leží vně, v té či oné podobě. Jak může vnímat Mahávišnua dlícího v nejhlubší jeskyni jeho vlastního srdce, jehož lze spatřit pouze pohledem zaměřeným do nitra? Ti, kdož hledí směrem ven, konatelé védských obřadů, jsou jako zástup slepců vedených na laně kolem jejich krku. A vede je pouze další slepec! Silné lano rituálů je upleteno z mnoha vrstev – duchovních cvičení, obřadů a nauk různého druhu –, a to všechno pouze z touhy po naplnění vlastních tužeb a dosažení svých vlastních cílů buď v tomto, nebo příštím životě, na tomto, nebo jiném světě. Takoví lidé jsou jako dobytek v říji, slepě se ženoucí za vlastním chtíčem; nikdy nebudou svobodní.

Pouze když žák umyje svou hlavu v pádadhúli, duchovním prachu u lotosových nohou skutečného Oddaného, nevlastnícího nic kromě lásky k Bohu, může se duše tohoto žáka otočit směrem k vysvobození, ke svatým nohám Pána. A dokud se k nim mysl nestočí, samsára neskončí.“

Prahláda umlkl. Se strašlivým výkřikem Hiranjakašipu shodil svého syna z klína na zem. Z očí mu sršely blesky. Zuříce, přikázal démonským strážím. „Odveďte tohoto zrádce z mých očí a zabijte jej! Vybral si být sluhou vraha mého bratra Hiranjákšua; v mých očích je i on vinným z vraždy svého strýce! Už v pěti letech u něj propuklo toto šílenství. Obrátil se proti vlastní rase i proti svému otci. Když takto zklamal své rodiče, jaký užitek by mohl mít pro Višnua? Když pro mě někdo udělá něco milého, nějakou službu, tak mi je blízký, i když není můj příbuzný. Ale za to, co mi provedlo toto dítě, jej i navzdory tomu, že vzešel z mé krve, považuji za smrtelnou nemoc a chci se ho zbavit.

Když je zanícený úd, odřeže se a tím se zachrání zbytek těla. A stejné je to s tímto nepovedeným dítětem. Musí být zabito. Je mi jedno, zdali ve spánku nebo v bdělém stavu, zabijte ho! Svůdná žena je neštěstím pro blaho askety, a stejně tak je tento kluk neštěstím pro nás. Přikazuji vám, zabijte ho, a to hned!

Rudovlasý rákšasští strážcové se s hrozivě vyceněnými tesáky přihnali k Prahládovi a vrhli po něm své trojzubce. Ty ale nepronikly jeho kůží, protože Prahláda se mezitím ponořil do samádhi. Byl absorbován ve Višnuově srdci, takže necítil strach ani bolest. Byl zcela ztracen světu ve svém milovaném Pánu. Hiranjakašipu se na svém trůně zachvěl.



V následujících letech se démon mnohokrát pokoušel svého syna zabít. Nechal ho ušlapat slony, uštknout jedovatými hady, nechal na něj uvalit nejstrašnější kletby těmi nejsilnějšími démonskými čaroději. Prahláda přežil shození ze skály, otrávení, hladovění, věznění v kobkách plných škorpionů, vystavení extrémním podmínkám elementů, pálení ohněm. Démonu se žádným způsobem nedařilo zabít malého Prahládu.

Hiranjakašipua, pána třech světů, se začala zmocňovat panika: „Mnohokrát jsem se pokusil svého syna zabít, ale bezvýsledně. Stojí přede mnou, nebojácný, stále klidný, a po tom všem se pořád usmívá! Určitě mi ale nezapomene, co jsem se pokusil udělat. Nevyznám se v něm. Nezná strach a Jama, bůh smrti, na něj nevztáhne svou ruku. Ach, jak ho ze srdce nenávidím, jak mi je odporný. Stane se snad právě on mou zkázou? Ale vždyť i já jsem nesmrtelný!“

Když s ním jednou Sanda a Amarka zůstali o samotě, řekli svému zneklidněnému vládci: „Ó Hiranjakašipu! Sám, bez jakékoliv pomoci, sis podmanil tři světy, zcela jsi vyhladil nesmírné armády, jako by to byly slamění panáci, pouhé loutky. Lókapálové se třesou už ve chvíli, když zvedáš své obočí. Vůbec nechápeme, proč se tě právě teď zmocňuje strach. Prahláda je pouhé dítě, příliš mladý na to, aby ti mohl jakkoliv ublížit. Pokud se ho pořád bojíš, dovol nám svázat ho mocí boha Varuny, než se náš otec Šukra vrátí. On ti bude umět říct, jak překonat tvůj strach.“

Odmlčeli se. Pak ale Sanda ještě dodal: „Navíc, můj pane, časem a věkem se všechny bytosti mění. Může se to přihodit i Prahládovi.“ Hiranjakašipu se zamyslel, a pak synům svého gurua nařídil: „Zasvěťte mého syna do dharmy králů a hospodářů.“

Tak áčárjové dále učili stále klidného prince o dharmě, artzekámě – morálních zásadách, hromadění majetku a o tom, jak dosáhnout radosti. Nicméně, jemu nezůstávalo v srdci nic z toho, co ho učili, neboť to vnímal jako méněcennou nauku v porovnání s tím, co vnímalo jeho srdce, v porovnání s nekonečnou láskou k Harimu. Byly to světské nauky, vytvořené lidmi topícími se v samsáře pro lidi, kteří se v ní taktéž topí. Tato učení nebyla pro něj.

Když se učitelé vzdálili, spolužáci Prahládu často volali, aby si s nimi šel hrát. Jednou k nim Prahláda, přetékající soucitem k těmto duším, promluvil o samsáře a o těžkém údělu, který prožívá duše polapena v nikdy nekončícím cyklu rození a smrtí. Démoni, jsouce mladí, měli ještě nezkaženou mysl a mocně je přitahovalo to, co jim jejich kamarád říkal. Dotýkalo se to jejich srdcí, jejich duší. Odložili své hračky a shromáždili se kolem svého osvíceného kamaráda.


obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II