SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.9): Prahládovo vyznání

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

(Osmá kapitola popisuje, jak zuřící Narasimha – Višnuova inkarnace – vystoupil ze sloupu, bojoval s Hiranjakašipuem a zabil ho, i to, jak mu poté bytosti různých sfér pěly chvalozpěvy. Devátá kapitola začíná ve chvíli, kdy Narasimha po zabití Hiranjakašipua usedl na uvolněný trůn; stále ještě zuří posvátným hněvem; nálada (rasa), ve které vystoupil ze sloupu, ho zatím neopustila.)

Narasimha seděl na Hiranjakašipuově trůně a zářivě planul. V očích se mu divoce blýskalo, zuřivý oheň v jeho posvátném srdci ještě nebyl uhašen.

Brahmá ani Rudra ani žádný z bohů (sura) neměli odvahu před něj předstoupit, tak mu alespoň pěli chvály z uctivé vzdálenosti. Dokonce ani sama veliká Lakšmí se ke svému manželovi neodhodlala přiblížit, darmo ji o to bohové prosili. Ani ona ho ještě neviděla v takové podobě: na trůně seděla zuřivá podoba (ugra) Narasimhy, zuřivá Šelma, neznající odpuštění ani milost.

Nakonec Brahmá vybídl poblíž stojícího Prahládu: „Drahé dítě, pokus se uklidnit Pána.“

Prahláda bez zaváhání předstoupil před Narasimhu, sepjal ruce a padl tváří k zemi. Pánův zrak spočinul na ležícím chlapci a jeho hněv vystřídala láska; pro všechny zúčastněné to bylo, jakoby jim v srdcích opět vyšlo Slunce. Višnu Prahládu zvedl a v gestu požehnání mu něžně sevřel tvář. Dlaně, které jsou útočištěm největších světců a jejichž dotek rozpouští strach z nekonečného hada (tj. času), se dotkly Prahlády a naplnily jej blažeností.

Narasimha. Nástěnná malba ve višnusitickém chrámovém komplexu Šrí Ranganáthasvámího, Šrírangam. Foto © Rasa Ravi & Siddhaika.org.

Z princova srdce zmizela temnota. Zřel Boha, poznal Pravdu. Z očí se mu rozlily slzy a rozechvěl se v záchvatu nekontrolovatelné extáze. S myslí došedší míru a prostou strachu, nespouštěje oči z Pánovy tváře, Prahláda začal zpívat:

„Pane, Brahmá, bozi a muniové tě velebí tisíci úchvatnými chvalozpěvy, a přesto se zdá, že nejsi potěšen! Jak tedy se mohu já, od přirozenosti tamasický asura, vůbec odvážit doufat, že získám tvou náklonnost? Co tě potěší, paramátmane? Není to bohatství ani urozený původ, fyzická ani duchovní krása, odříkání ani znalost písem. Na získání tvé milosti nestačí vytrvalost ani vznešenost, nezlomná síla, vysoká inteligence, moudrost ani hluboká meditace. Ale na druhou stranu (v jiné puráně se píše, že) jsi přišel zachránit slona zoufale tě prosícího o pomoc, a to navzdory tomu, že neměl ani jednu z výše vyjmenovaných kvalit. Měl pouze bhakti. (Odkaz na puránický příběh, ve kterém se Hari zjevil, aby zachránil slona koupajícího se v jezeře. Slona – jmenoval se Gadžéndra – chtěl utopit plaz z nitra jezera.)

Ó Pane, nepochybuji, že i člověk z nízkého rodu, ba klidně pojídač psů, může obdržet tvou milost. Jediné, co pro to musí udělat, je odevzdat ti svůj život, ať je jakýkoliv. Takový člověk je ti jistě milejší než byť i bráhman (člen nejvyšší kasty), který by vládl dvanácti ctnostmi popsanými v písmech, ale netoužil by po tvých lotosových nohách. Sluha láskou k Bohu očistí celý svůj rod, zatímco bráhman bez bhakti jenom předstírá pokoru a čistotu. Nemaje lásku nemá co dát.

Pane, v celé své úplnosti jsi blažený; nepotřebuješ lásku žádného člověka. Přijímáš naši lásku jen pro naše dobro – vše, co ti dáváme, se nám vrací jako tisícerá požehnání. Tvář ozdobená šperky je krásná, ale lze ji vidět pouze v zrcadle.

I démon jako já ti může provolávat slávu. Budu chválit tvé jméno nejlépe jak dovedu. Věčnost, kterou jsi, se tím sice nezíská, ale láska mě očistí a tvá milost mě vyprostí z kola samsáry.

Pohleď, prosím, na tvé nejoddanější služebníky, kteří zde stojí vystrašeni Tvou hrůznou (ugra) podobou. Všichni jsou to bohové odění do čistoty (sattva), schopni před tebe předstoupit v každé podobě. Nejsou to démoni jako já. Narasimho, proč se Tě tedy v této podobě bojí? Všechna vtělení Hariho jsou nádherná, neměla by v čistých bytostech působit strach. Ó Narasimho, Hiranjakašipu je mrtev, již nikdo další si nezaslouží zemřít!

I světci mají radost, když je zabit had nebo škorpión; právě tak se všechny světy radují ze smrti monstrózního zlatého démona, který je tyranizoval. Narasimho, světy nevydrží tuto tvou zuřivost (ugra), prosím tě ve jménu stvoření, utlum svůj hněv! Ponech tuto podobu (rúpa) pouze pro dobro lidí: nechť soustředěním na ni ve svých srdcích jim ona umožní přemoci veškerý strach.

Milostivý pane, miluji tebe a pouze tebe. Nebojím se tvé děsuplné tváře, jazyku jako meče, očí zářících jako Slunce, temného obočí ani strašlivých tesáků; necukám sebou při pohledu na Hiranjakašipuova střeva, kterými ses ozdobil jako girlandou vítězství. Nebojím se ani tvé zakrvácené lesklé hřívy, ani tvého řevu, kterým rozechvíváš všechny bytosti, ani tvých vztyčených uší. A nebojím se ani pazourů, které jsi vryl zlatému démonovi do hrudě a kterými jsi roztrhl jeho zlaté (hiranja) srdce.

Nic z toho mě neděsí, ale samsára ano! Jsem vystaven proudům radostí a strastí a bezmocně svázán karmou a to mě dohání k pláči. Bože, narodil jsem se jako démon a vím, co je to násilí a krutost. Smiluj se nade mnou! Pane, umožni mi žít u tvých nohou, strhni ze mě nevědomost (adžňána) jednou provždy!

Dlel jsem v mnoha mateřských lůnech a mnohokrát jsem se narodil. Každé zrození mě spálilo svým vlastním ohněm, v každém jsem žil jinými radostmi a bolestmi, potkal jsem mnohé bytosti a s mnohými se rozloučil. Poznal jsem, že snahy vyhnout se strastem v samsáře vedou pouze k dalším strastem, že v samsáře strasti nikdy není konce. Pořád jsem ale polapen v samsárickém snu, v němž se skutečnost jeví iluzí a iluze skutečností (májá vs. satja).

Dovol mi sloužit ti milovaný Bože, znič prosím všechno, co mi brání milovat! Nádherný Narasimho, Milenče, Příteli a Pane všeho a všech, snadno překročím překážky – tělo, mysl a omezení prakrti – pokud mi umožníš bez přestání zpívat příběhy o tvých vtěleních! Dovol mi zpívat ti chvalozpěvy tak, jak to dělá Brahmá! Vyhledám společnost osvobozených duší (paramahamsa – svrchovaná labuť) a budu s nimi dlít u tvých nohou. (Labuť, hamsa, běžně symbolizuje duši. Svrchovaná labuť svobodně létá, kam se jí chce, je bílá a čistá. Stejně tak osvobozená duše není spoutána světem a létá si svobodně.)

Ctnost, pokání i dobročinnost bez tebe postrádají smysl. Mohou sice na čas ulevit lidem od jejich neduhů, ale nejsou lékem na chronickou nemoc, které se říká samsára. Pouze ty jsi Hari (spasitel), pouze ty mi můžeš dát svobodu! Narasimho, Pane líbezný, bez tvého požehnání loď nenajde topícího se, rodiče neochrání dítě a sebelepší lék nevyléčí nemocného.

Jsi veškerou existencí; jsi vším, co vzniklo vzájemnou interakcí gun; jsi vším, co stvořil Brahmá a jemu podřízené bytosti. Jsi jedinou existencí a tvá vůle hýbe vesmírem. Májou mícháš tři guny, dotekem probouzíš čas (nekonečného hada). A pak se uvolíš hrát božskou hru (lílá) na vstoupení sám do sebe a stáváš se Purušou vstupujícím do prakrti! Jsa Purušou, tvoříš v máji jemná těla (linga šaríra) a tvoříš také duše, které tato těla obývají. Tyto duše (džíva) žijí od jednoho zrození do druhého a nosí břemena karmy.

Všechny rituály včetně védských obřadů stvrzují struktury mysli. Mysl je hlavním, soudržícím komponentem jemného těla. Jako strom zapouští kořeny, které ho zpevňují, tak mysl zapouští tužby. Ach, vždyť mysl sama je samsárou!

Osvobodit se mohou pouze lidé hledající útočiště v tobě, věčný Bože. Ty jsi všemohoucí a vševědoucí vědomí osvícené samo sebou, nerozdělené a nedvojné. Překračuješ (transcenduješ) nitě stvoření (guny prakrti) i vše, co jsou ony schopny utkat. Sám sebe projevuješ v nekonečném trvání (tj. čas, kála), kterému podléhají všechny bytosti, všechny síly a všechny objekty. V každém čase a v každé situaci všichni všemi svými činnostmi slouží Tobě, byť si myslí, že konají ze svých důvodů a pro své cíle. Tvé kolo samsáry o šestnácti paprscích mě drtí znovu a opět! (Šestnáct aspektů prakrti jsme vyjmenovali v kapitole 7.7.) Ó Narasimho, Spasiteli, prosím, vytáhni mne z něho ven, přitáhni mne k Sobě!

Již příliš mnohokrát jsem se narodil a znovu umřel. Jsem přesycen dary, po kterých touží ostatní lidé: dlouhý život, bohatství, požehnání bohů a strážců světových stran (lókapála). To vše je pomíjivé a prchavé a už vím, že nic z toho nevede k trvalému výsledku. Vždyť stačilo, aby můj otec svraštil obočí, a strážcové světových stran se třásli strachem. Když měl špatnou náladu, vysmíval se jim přímo do očí! Ale ty jsi ho zabil tak hravě, bez námahy. Jedinečný Hiranjakašipu, před kterým se třásli i největší bozi. Vystoupil jsi ze sloupu a největší démon byl nikým.

Přiveď mě mezi lidi, kteří uctívají a hledají tebe, odveď mě od fata morgán světa! Tělo si tyto fata morgány jednou užívá, jednou pro ně trpí. Odveď mě také od těla, vždyť tato věc se beztak stane potravou pro červy; je to terč pro všechny nemoci, co je svět zná. Každý to ví a přesto se všichni ženou za svými tužbami bez chvilky zastavení. Snažit se uhasit požár vášní kapkami tu a tam uspokojených tužeb je marné, a i dosáhnout těchto chvilkových uspokojení je tak náročné.“

Prahládu přemohla vlastní horlivost, zajíkl se a na chvíli se odmlčel. Pak pokračoval: „Co o sobě mohu říci? Narodil jsem se do démonského rodu, jsem znehybněn tamasem, smýkán radžasem; nenapadá mě nic, čím bych si zasloužil milost. Přesto všemocný Bůh položil dlaně na mou hlavu a požehnal mi. Narasimho, vždyť takového štěstí se nedostalo Brahmovi ani Rudrovi, dokonce ani Lakšmí!

My smrtelníci jako bychom neměli jinou možnost než soudit vše, na co se díváme; v hierarchiích je vždy jedna bytost výše nebo níže než druhá. Ale ty, Stvořitel a konečný Rozsuzovatel, nehledíš na žádnou bytost přes prizma nadřazenosti a podřízenosti. Každý, kdo ti slouží, pojídá ovoce nesmrtelnosti. Zdá se, že jediné, co žádáš, je oddaná láska (bhakti).

Nikdy nepřestanu sloužit tvým mudrcům, Pane, protože nebýt Nárady Muniho, sám bych se byl topil v nejhlubší hlubině samsáry. Nárada mě toho ušetřil ještě dřív, než jsem se narodil. Je to Brahmův syn a já mu vděčím za vše – hlavně za to, že mě naučil milovat. Láska je pro mě vzácnější než můj život.

Narasimho! Tím, že jsi dnes přišel, jsi dostál slibu, který jsi kdysi dal velikým duším, mahátmanům, Sánakovi, Sanánandovi a ostatním synům Brahmy. Vystoupil jsi ze sloupu a zabil jsi mého démonského otce a to přesně ve chvíli, kdy on zpupně pronášel tato slova: „Pokud existuje nějaký bůh (íšvara), který by byl větší nežli já, nechť se ukáže! Jinak ti, Prahládo, odseknu hlavu!“

I když jsi Jeden, manifestuješ se jako všechny vesmíry. Existuješ před začátkem, v průběhu a také po konci. Co začne, to také trvá a jednou skončí, ale ty jsi zrozený ze Sebe, k ničemu nepřipoutaný a nic neupřednostňuješ. Ačkoliv tvoříš Celek (akhanda) a vše, co z něj vzniká, s ničím nejsi identický. Jsi samojediný a díváš se na vesmíry; nezúčastněný svědek jejich manvantarkalp (obrovských časových cyklů).

(Jednota)

Zřím tě jako Jednotu, Pane! Pojmy „mé“ a „tvé“ pro mě již nic neznamenají, navzdory tomu, že jsou součástí vezdejšího světa. Vesmír je semenem, ze kterého vznikl. Jsi nerozdělený a jediný.

Zavíráš oči (niméša) a spočíváš v Sobě – skončilo stvoření. Uléháš do prvotního moře (ékárnava), ležíš na hadu nekonečnosti (ananta šéša). Stav tvého vědomí mudrci vyjadřují slovem „čtvrtý“, turíja. Je to čtvrtý stav překračující bdění (džágrat), snění (svapna) i bezesný hluboký spánek (sušupti).

Stvoření opět začíná – vynořuješ se ze Sebe a otevíráš oči (unméša). Vzniká vesmír. Vyrůstá z Tebe tak, jak z jednoho semene vyrůstá rozkošatělý banánovník. Roste jako lotos. Vesmír je Tvou zjevenou podobou (sthúla rúpa).

Vstoupil jsi do času (kálátman), abys jím rozčeřil prakrti, ó Narasimho! Tvoříš vesmír nanovo v každém okamžiku času! Ale ať spíš nebo jsi probuzený, provždy spočíváš na nekonečnosti (ananta), provždy ležíš v prvotním moři a provždy se nacházíš ve stavu turíja.

(Jednota v mnohosti)

Ó Mahávišnu! V tomto lotosu byl zplozen Brahmá. Rozhlížel se dokola, ale kromě lotosu, ve kterém se narodil, nic neviděl. Ponořil se tedy do pravod, aby v nich hledal svůj původ. Hledal tisíc let bohů, ale marně. Nakonec, znavený a užaslý, usedl uvnitř velikého květu a ponořil se do meditace (dhjána). Po mnoha letech, když dostatečně pročistil svou mysl, pomalu začal být schopen vnímat Tvou přítomnost. Začal Tě cítit v svém srdci. Uvědomil si Tě v hrubých elementech (mahábhúta), smyslech a instrumentech (indrija), mysli (manas) a inteligenci (buddhi). Je to podobné tomu, jako když si jógin uvědomí svůj základ, mystickou podporu všeho.

Pojednou tě Brahmá spatřil jako kosmickou bytost, majícího tisíc hlav, paží, rukou a nohou, tisíc očí, ozdob a zbraní. Zřel každou tvou část jako nekonečnou sféru samou o sobě.“

Prahláda se opět odmlčel. Narasimha jej pozoroval v úplné tichosti.

(Prakrti)

Princ pokračoval nezměněným tónem: „Démoni Madhu (Chtíč) a Kaitabha (Veš) jsou ztělesněné guny radžastamas. Ty sám jsi přišel jako Hajagríva, bůh s tváří oře, abys tyto démony zahubil, vzal jim védy, které ukradli a vrátil je zpět Brahmovi. Moudří zřecové říkají, že Hajagríva je tvým vtělením čiré sattvy a že právě Hajagríva je tvá oblíbená inkarnace. Tvrdí také, že soustředěním se na Hajagrívu může člověk dojít velkého vědění; dokonce většího než všemi ostatními kontemplacemi.

(Svět)

Mnohokrát jsi přišel a mnohokrát ještě přijdeš do tohoto světa; vždy přicházíš podpořit řád (dharma) a zahubit ty, kteří jej ohrožují. Pane, přišel jsi na zemi v mnoha podobách: jako člověk, šelma, ryba (matsja), světec (muni) i bůh (déva). Jsi přítomen v každém věku (juga), proto je jedno z tvých jmen Trijuga: „Ten, který existuje ve třech jugách“. V kalijuze je ale sattva překryta tamasemradžasem do takové míry, že se zdá, jako bys tu ani nebyl!

Hřích nedovolí člověku spočinout samému v sobě. Neustále ho obrací navenek, k objektům prakrti, do samsáry. Člověk se do prakrti zaplétá a topí se v ní – až ztrácí sám sebe. Ó Pane, ani já jsem se tomu nedokázal vyhnout! Stíhají mě líbezné představy o bohatství a slávě, světských úspěších, nutkavě toužím po potomcích a rodině! Jak jenom mohu své srdce přiblížit k Tobě, všudypřítomný Bože? Vesmír je Tvým tělem, ale já jsem v něm uvězněn, mé srdce je znehybněno, skoro mrtvé. Je jako v bezvědomí. Pane, přemohl mě hřích a ovládl chtíč, jak v takovém stavu mohu jít za tebou do vaikunthy, do (Višnuova) nebe?

Narodil jsem se v těle kvůli nevědomosti, pro tebe však zjevení se kdekoliv není pádem! Jsi čiré Vědomí (čit) a prvotní Existence (sat), nikdy se neměníš. Ó Narasimho, nejsi uvnitř ani vně prostoru.

Ty nepodléháš ničemu, ale mě, ubohého, smysly trhají jako pět manželek jednoho manžela. Pohlavní úd chce sex, jazyk jídlo. Sluch, čich, chuť a hmat si mě mezi sebou přehazují, jako bych byl jejich nesvéprávná hračka. A zrak? Ten se asi domluvil s údy mého těla, že mě budou donekonečna vodit samsárou beze smyslu a cíle. Bože, proč si mě neobdařil smyslem, jenž by mě přitahoval k Tvým lotosovým nohám? Uchvácen vesmírem, tou velkolepou zázračnou podívanou, jsem se obrátil zády k tomu, kým jsem. Sloužím tolika falešným pánům: tělu, do něhož jsem se vtělil, otcům v rodu, do něhož jsem vstoupil, mocnářům vnějšího světa i vlastní povaze, plné ctižádosti. I má mysl si se mnou dělá, co se ji zlíbí. Slepě podléhám každému jejímu vrtochu.

(Peklo)

Vidím Vaitariní, pekelnou řeku, jak teče samsárou. Je přesně taková, jak ji popsali zřecové dávnověku: zástupy bytostí v jejich vodách bojují o holý život. Hříchy, jež napáchali, je svou tíhou stahují pod hladinu, jejich viny je jako víry točí pořád dokola a obrací do nových, náhodných směrů. Omílají je peřeje vzájemné nesnášenlivosti, proudy špatné karmy (pápa) je nemilosrdně odnášejí do hlubších a hlubších vod; všichni bojují s vlnami osudu i navzájem proti sobě. Za vykoupení (mókša)? Ale kdeže! Bijí se do krve o každou rozkoš těla.

Ó Nádherný Višnu! Ty přebýváš na druhém břehu ve společnosti nesmrtelných bytostí. Mistře, Otče, přitáhni mě k sobě, smiluj se nade mnou! Přeci pro Tebe, který tvoříš, udržuješ a ničíš všechny vesmíry, to musí být maličkost. Mudrci říkají, že milost plyne z Tvého srdce přirozeně jako výdech vzduchu z plic, že jsi vlídný k nevědomým a milostivý k sužovaným. Tací jsme v samsáře všichni! Nač je milost tomu, kdo ji nepotřebuje? Proč ji vylévat na svaté mnichy a mudrce a ode všeho oproštěné oddané? Vždyť oni již dlí u tvých nohou! Narasimho, daruj svou milost těm, kdo si ji zaslouží nejméně. Těm největším hříšníkům.“

Princ již nebyl k zadržení a vášnivě pokračoval: „Pošli mne do nejhlubšího pekla, abych tam mohl zpívat o tvých kosmických hrách (lílá) a vyprávět o Tobě každému, koho potkám. Bože, utop mě v moři nesmrtelné radosti (amrta ságara) a nikdy nedovol, abych byl jako ti mniši a mudrci, jež složili přísahu mlčenlivosti (mauna vrata) a v ústraní se zajímají pouze o vlastní duše a spásu. Nechci nechat nikoho topit se v samsáře! V zástupech jsme oblékli fyzická těla a dobrovolně vzali na svá bedra břemena materiálního života. Všichni společně se topíme po krk v bídě a strádání. Narasimho, dej mi sílu, abych, až mi nabídneš nirvánu, byl s to odmítnout ji, dej mi sílu vydržet to tu, dokud i můj poslední spolutrpitel nebude osvobozen!

Snažit se upokojit pudy je jako škrábat ruku, která svědí: pocit svědění se tím pouze zvětšuje. Pudy zakoření (vásana) v mysli, mysl vede tělo k činům. Ovocem jsou jen další radosti a strasti. Bože, dobře víš, jak neuvěřitelnými věcmi jsem ve snaze upokojit své pudy musel projít, ony ale přesto nejsou klidné! V dávných dobách se objevila pouze hrstka natolik vzácných bytostí, že dokázaly toto svědění přeměnit v osvícení: veškeré touhy postoupily Tobě a jejich sílu využily na vymanění se ze samsáry. Nepochybuji, že to Ty sám jsi odstranil chtíč z jejich myslí!

Bez směřování k tobě – Netvarému a Neklesajícímu Bohu – je lidská láska jen výměnným obchodem, všechna pokora a čistota přetvářkou. Ať si lidé skládají slibů a přísah kolik chtějí, ať se říkají čehokoliv, nechť klidně dodržují dharmu a kážou a učí nebo opakují mantry až do ochraptění – bez lásky k Tobě však to vše plodí, pokud vůbec nějaké, pouze trpké ovoce.

Mudrci učí, že se nalézáš ve dvou stavech. V prvním jako příčina vesmíru, ve druhém jako který jej obývá. Jsi vše, co je hrubé (sthúla) a vše, co je jemné (súkšma). Jsi pět rozlišených (tj. oheň, voda, vzduch, země a prostor) i nerozlišených (tanmátra) elementů, jsi dech a předivo (prána) světa; jsi mysl, inteligence i smyšlený já-konatel, a také jsi všemi božstvy, která řídí tělo. Vše, co mohou ústa vyslovit a mysl vymyslet, jsi Ty.

Zde je každý smrtelný. Každý se narodí a umře, utkán ze tří gun. Ale ty nikoliv! Jsi nesmrtelný a nevymezený, jsi beztvarý (nirguna – nepodléhající gunám) brahman. Ve světě se musí setkat dvě skutečnosti, aby vystala jedna pravda. Jako když se třou dvě větve fíkovníku arani a vzniká jeden oheň. A stejné je to v srdci člověka: třou a míchají se v něm objekty prakrti až do chvíle, než vyšlehne jediný plamen osvícení. Snaha najít tě ve stvoření je marná. Kdo to pochopí, dochází smíru, odkládá všechno učení, védyvédántu, a odevzdává se Tobě. Stává se svatým. Přerozuje se do tvé Milosti a vchází do nirvány.

Každý mluví o lásce, ale naučit se milovat (bhakti) není snadné. Víra nerozzáří srdce, pokud jí člověk sám nevyjde vstříc šestero způsoby. Těchto šest způsobů je: pravidelné uctívání Pána, odevzdání mu své karmy, služba Pánu a nazírání Pána ve všech lidech a ve všech situacích života. Šestá cesta je zření skutečnosti bez přilnutí k ní, protože osvobozené bytosti (paramahamsa) vzlétají k Bohu jako oproštěné ode všeho.“

Toto pronesl Prahláda, leže před Narasimhou. Pán se již nehněval; nebezpečí konce stvoření bylo zažehnáno. Sedě na trůně celém ze zlata uprostřed zlatého paláce v samém srdci démonského světa, Narasimha něžně promluvil:

„Milionkráte požehnaný princi, ó, nejlepší z démonů, vždy a všude sklidíš úspěch. Tvá slova mi způsobila větší radost, než můžeš tušit. Odměním tvou lásku splněním tvých tužeb, splním ti jakékoliv přání. Řekni si o požehnání, Prahládo.“

Zlatý démon ležel roztrhán na kusy na prahu paláce, s vnitřnostmi vyrvanými z těla a rozházenými všude kolem. Předtím mu sloužili všichni bozi, teď z něj strach však už neměl nikdo.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV