SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.13): Spása, nejvyšší ideál

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

Existuje pět cest špatného žití (adharma), které se na první pohled jeví jako dharma: vidharma, paradharma, abhása, upamaččhala. O vidharmě mluvíme tehdy, když se zdá, že člověk koná všechno správně, nicméně jeho skutky nejsou v souladu s jeho vlastní dharmou. Paradharma je, když se člověk řídí dharmou cizího člověka: to by člověk usilující o vlastní osvícení nikdy neměl dělat. Upadharma je dharmou lidí, kteří navenek žijí zbožný život, ale nemají vlastní, v srdcích ukotvenou, víru. Netouží po Bohu. Jsou jako herci, hrající role knězů pro obživu či obdiv okolí. Čhala se říká člověku, který z posvátných písem vyčetl správnou dharmu, ale vykládá si ji tak, aby vyhovovala jeho vlastním představám a touhám. A abhása je z nich ta nejhorší: to člověk žije bez jakéhokoli ohledu na to, co přísluší jeho věku, životnímu stadiu (ášrama) a sociálnímu postavení (varna) – je to úplné překroucení významu dharmy.

Pouze dharma, která je v souladu se sociální pozicí a věkem člověka v jeho současném vtělení a zároveň v souladu s potřebami jeho převtělujícího se ducha, ústí do optimální cesty životem a umožňuje duši poznat skutečný mír.

Člověk bez žádostí se nesouží pro nenaplňování své dharmy ani pro bohatství, pokud ho nemá. Samotný akt zřeknutí se výsledků činů je odměněn a to tak, že takový člověk vždycky najde dostatek potravy; jako krajta, která nehybně čeká na svou kořist a nikdy neumře hladem. Jak by mohl roztěkaný a vždy rozrušený člověk, jsoucí neustále v pohybu, honící se za bohatstvím a dalším a dalším vlastnictvím, jaktěživ poznat extázi duše nořící se v átmana? První nezná klid, kdežto druhý zná jenom mír a blaženost.

Nohy chráněné botami kráčí pohodlně po kamenech i bodláčí. Stejně tak člověk, jenž žije v míru duše, potkává štěstí a úspěch všude, kde se ocitne. Pro přežití těla mu stačí pár kapek vody denně. Koná svou dharmu a tu a tam příležitostnou oběť. Avšak ti, kdož nenavázali mimočasové spojení (duše s átmanem) běhají bezcílně světem jako psi, vždy tam, kam je zaženou jejich nevybité touhy (vásana). Jejich vznešenější vlastnosti – důstojnost, morální čistota, jasnost mysli, sebeovládání, ba i světská pověst – jim protékají pomalu, ale jistě mezi prsty, zatímco oni stále ulpívají na dalších a dalších objektech smyslů. Utápí se ve světských požitcích. Zásluhy, jež snad nahromadili předešlým ctnostným životem, vycházejí vniveč.

Mnoho již bylo velikých učenců, slavných pro svou erudici či schopnost zaplašit pochybnosti z myslí jiných lidí, excelujících v učených disputacích či předsedajících velikým shromážděním vzdělanců (pandit), jež ale navzdory tomu všemu v kritických chvílích neuspěli, poněvadž neodkryli tajemnou harmonii mezi hmotou a duchem, nenalezli skutečné spočinutí, blaženost, nepoznali átmana.

Narasimha otevírá Hinranjakašipuovo tělo a vyndává mu vnitřnosti, aby se jimi ověnčil. Pálský reliéf z východní Indie, 8. století. Foto © Jan Strnad & Siddhaika.org, National Museum, Delhi.

Asketa transcenduje sexualitu vyvázáním se z paměťových stop mysli projevujících se jako touhy po potěšení (sankalpa). Hněv přemáhá zřeknutím se chtíče. Chtivost rozpouští neustálým připomínáním si duchovních rizik plynoucích z vlastnění majetku. Velikého nepřítele, strach, zdolává stálým soustředěním na Boha – Jedinou Skutečnost. Zbavuje se máji a jí způsobeného věčného smutku neustálým rozjímáním o rozdílech mezi átmanemanátmanem, mezi tím, co je a tím, co není átmanem. Co nejčastěji vyhledává společnost světců, proroků a mudrců – svědectví jejich moudrosti zlomí jeho pýchu. Problémy v meditaci překonává mlčením (mauna); tendence k násilí překračuje nelpěním na vlastním těle. Utrpení, která mu způsobují jiní, oplácí laskavostí. Prárabdha karmakarma ovládající poslední funkce těla a zajišťující přežívání člověka, když už v něm všechny touhy vymizely – z minulých životů snáší klidně a umírněně. S děsy (démony) se vypořádává pránájámou. Silám temnot, přicházejícím ve spánku, se vyhýbá jedením sattvické stravy. Sattvou poráží tamasradžas. V situacích, kdy má pocit, že už více sattvy nesnese, nechť se vždy s neochvějnou vírou uchýlí k rozlišování (vivéka) mezi věčným a nevěčnýma odevzdává se Bohu.

Všech těchto výsledků nejsnáze dosáhne láskou a oddaností (bhakti) ke svému mistrovi. Guru nechť je pro něj bohem chodícím po zemi! Pokud si myslí, že jeho guru je menší nežli bůh, tak cokoliv, co v jeho přítomnosti získá, nebude plnohodnotné. Bude jako ten slon, jenž se sice vykoupal v posvátné Ganze, ale jakmile vyšel zpět na břeh, hned se zase po uši vyválel v blátě.

Někdo se žáka může zeptat: „Jak to, že je pro tebe guru bohem, když všichni okolo v něm vidí obyčejného člověka?“ Odpověď na tuto otázku máme přímo před očima: Kršna, pán vesmíru, neživé přírody i živých bytostí, žije mezi námi, ale kolik z našich přátel v něm vidí víc než člověka? Kolik z nich ví, že je parabrahman, svrchovaný Bůh? A že i to tělo, které má, není hmotné, jakkoliv se takovým jeví? Ani Kršnovi nepřekáží, že se k němu ostatní chovají jako k člověku. Proč by tedy lidské tělo mělo bránit žákovi vidět ve svém guruovi boha?

Védy hlásají, že ovládat pět smyslů je stěžejní. Opravdu, ovládání vlastních smyslů je skutečným cílem védských obřadů, rituálů a karmajógy. Přesto, pakliže konání bohulibých a v písmech předepsaných skutků nepomáhá adeptovi k dhjáně, kontrole mysli, jsou to všechno prázdná strádání, míjející se se svým pravým cílem. To mysl má být ovládána! Stejně tak charita a oběti. Když jsou prováděné ze zvyku, bez vnitřního zaměření extrovertním člověkem, spíše ho stahují zpátky do světa, než by mu pomáhaly na cestě k vysvobození.

Pokud upřímného adepta potká nutnost žít rodinný život, nechť i jako hospodář každodenně kultivuje postoj nepřipoutanosti, bedlivě střeží svou mysl a ze všech sil bojuje proti majetnickosti, hlavně žárlivosti. Pokud je již dostatečně vyspělý, může opustit domov a uchýlit se na opuštěné místo jako poustevník. Na tichém místě usedne na čistou a rovnou zemi se zády, krkem a hlavou vzpřímenými a intonuje pranavu, nejposvátnější mantru, slabiku aum. Sedí s polozavřenýma očima, s pohledem upřeným na špičku nosu a pomocí pránájámy kontroluje vdech a výdech a zádrž dechu. Kolikrát mu mysl uletí za nějakou fantazií či touhou jako splašený kůň, tolikrát ji jemně, ale pevně přemístí zpátky do jeskyně srdce. Mnohokrát ztratí nad myslí kontrolu a vždy ji opět nalezne, trpělivě, laskavě, až mysl sama se ztiší, jako oheň, který bez přikládání paliva pomalu, ale jistě dohoří. Zklidněná mysl je tichá tůňka; myšlenky nečeří nehybnou hladinu.

Jakmile v intervalech mezi jednotlivými myšlenkami začne myslí prozařovat světlo vědomí átmana, duše se již nechce vracet zpátky do máji, do područí mysli. Ochutnav blaženost (ánanda) svobody, touží se stále více osvobozovat a odevzdávat se Bohu.

 

Člověk opustivší světský život i s jeho dharmou, arthoukámou a stanuvší se poustevníkem, vánaprasthou, který ale přesto zruší svou přísahu a vrátí se zpátky mezi lidi vést rodinný život, je jako člověk, který pojídá své vlastní zvratky – nestoudný, hanebný a je radno se mu vyhýbat! A co říci o učitelích, kteří nazývají hmotné tělo pouhým pytlem masa a kostí, shlukem tuku a výkalů, ale přesto kolem sebe shromažďují uctívatele a žáky, aby o jejich těla pečovali a obdivovali je? Nu co o takových říci? Grhastha ignorující světské povinnosti, brahmačárin nedodržující celibát, vánaprastha navrátivší se žít mezi lidi, asketa (sannjásin) oddávající se smyslnosti – ti všichni zapověděli sami sebe, jejich životy jsou lží, jsou to pokrytci nejhoršího druhu! Jako svíčka nepřesvítí Slunce, smysly a mysl již nezajímají toho, kdo směřuje k sat-čit-ánandě.

 

Mudrci přirovnávají lidské tělo ke kočáru. Smysly jsou pět koní, jež jej táhnou, mysl (manas) je opratěmi, intelekt (buddhi) kočím; vymezené vědomí (čitta) je jeho osou. Říkají též, že deset druhů prány jsou paprsky, jež prosvítají osou kočáru, a dharmaadharma (tj. opak dharmy) jsou kola, na kterých kočár jede. Džíva podlehnuvší iluzi, že o něčem, co se týká kočáru, rozhoduje (já-konatel, ahamkára), se na něm veze.

Slabika aum je luk. Džíva je šíp. Brahman je cíl. Hněv, ulpívání, chtivost, smutek, pobláznění, strach, ješitnost, domýšlivost, soutěživost, vášeň, nedbalost, hlad a zemdlelost – to jsou jóginovi nepřátelé, zrozeni z radžasutamasu.

Jak dosvědčuje příklad mudrce Bharaty, u duchovně velmi pokročilých bytostí může být i přespříliš sattvy překážkou v duchovním vývoji. Bharata tak pečoval o zraněné srnče, až ulpěl a v následujícím životě se sám narodil jako srnec. Koneckonců, átman překračuje všechny tři guny.

Pevně ovládaje koně (své smysly), džíva vytasí meč moudrosti (džňána), jehož ostří vybrousil pokornou službou světcům a mudrcům a nemilosrdně seká z radžasutamasu zrozené nepřátele. Samotný Višnu mu v tom dodává potřebnou sílu! Když dosáhne velikého vítězství a skrze sattvu dospěje k átmanu, kočár i projevený svět (guny) opouští.

Ale pakliže adept nezvládá nástrahy cesty a jeho kočí (intelekt) pevně netřímá otěže, koně si cválají, kam se jim zachce. Ničím nehašené plameny chtíče je navíc pálí, takže se plaší, až úplně zdivočí. Řítí se k objektům smyslů hluboko do samsáry, točí se i s kočárem v bezedné studni a temných kruzích, až džíva úplně ztrácí kontrolu a upadá do temnoty… zůstává mu již pouze všudypřítomný strach ze smrti, které se nelze vyhnout.

 

Védy rozlišují dva druhy činnosti: pravrttinivrtti. Pravrtti (karma skutků) způsobuje opakovaná zrození, zatímco nivrtti (neulpívání na skutcích) vede k propuštění ze světů.

Kdo koná činnosti pravrtti, ten po smrti nastupuje pitrjánu, stezku předků. Po ní se dostává ke svým otcům, aby s nimi v nebi strávil dlouhé roky. Skutky, myšlenky a vzpomínky, které svým předkům v životě věnoval, zpevňují jeho jemné tělo, v němž opouští hmotné vězení. Po smrti ho božstva vedou z obětního dýmu do noci, do tmavé poloviny měsíce, v pololetí, ve kterém směřuje Slunce k jihu. Dospívá do sféry působnosti měsíce. Tam prodlévá se svými blízkými dlouhé roky v radosti i bolesti podle povahy své karmy, dokud se ovoce jeho skutků nespotřebuje. Nakonec padá s deštěm zpátky na Zem a vstoupí postupně do rostlin, potravy a do semena člověka. (Po spotřebování karmy se jemné tělo, předtím zpevněné, rozpouští a neudrží již džívu v jemném světě. Pokud není s to ani teď se Bohu odevzdat, pokračuje cestou zpátky.) Potom se opět narodí.

Pouze dvojzrozenec, nad nímž byly vykonány příslušné očišťující obřady, může kráčet cestou předků.

Ale adept toužící po vykoupení (mókša), neulpívající na výsledcích skutků (nivrtti), obětuje všechnu nahromaděnou karmu jako obětinu moudrosti (džňána), rituály i dobročinnost obětuje meditaci (dhjána) a oddává se askezi (tapasja).

Smysly obětuje v ohni mysli, mysl se všemi jejími proměnami obětuje řeči. Řeč obětuje jediné posvátné slabice, jež v sobě vší řeč obsahuje, slabice aum; aum obětuje do bindu, bodu singularity. Bindu rozpustí v nádě, posvátném znění ticha; nádu obětuje átmanuátmana rozpustí do paramátmana, svrchovaného Boha.

Po smrti ho božstva vedou z obětního ohně do dne a do světlé poloviny měsíce, na jejímž konci se skrze úplněk dostává na cestu vedoucí vzhůru (uttarájana), v pololetí, ve kterém směřuje Slunce k severu, až dospívá do světa brahmy (brahmalóky). Spojuje se s božstvy vládnoucími bdění, snění a spánku – višvou, taidžasemprádžňou –, které jsou propojené se třemi těly – hrubým, jemným a příčinným (sthúlašaríra, súkšmašarírakáranašaríra). Překročiv je rozpouští je. Poté prodlévá v turíji, čtvrtém stavu, které se nachází mimo bdění, snění a hluboký spánek. Nedotýkají se ho již proměny světa.

Rišiové tuto cestu duše (po smrti) nazývají dévajánou, stezkou bohů. Na rozdíl od člověka (konajícího pravrtti) nevidícího přes vlastní karmu, džíva odevzdávající se átmanu uskuteční v Jeho Vědomí své bytí a už více neví, co to znamená zemřít nebo se narodit.

Kdož transcenduje i hluboké mystérium těchto dvou stezek, toho již nic nepoutá. Ví, kým byl před obléknutím těla, i kým bude po jeho odložení. Ví, kým nikdy nepřestal být. Je subjektem i objektem všeho poznání, vyššího i nižšího, je potěšením i tím, kdo je potěšen, je slovem i jeho významem, je temnotou i světlem. Vše, co existuje, je jeho součástí.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III