SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Śivaismus

R. G. Bhandarkar: Śivaismus

vyšla v listopadu 2013 indologická studie


Ukázky z díla

8. Škola šaiva





Soustava má čtyři části (páda):

  1. 1. poznání (vidjá),
  2. 2. činnost (krijá),
  3. 3. meditace (jóga) a
  4. 4. chování či disciplína (čarjá).

První část pojednává o přirozenosti individuální duše (pašu), pout (páša) a Boha (Íšvara)208. Určuje význam manter a ustanovuje vladaře nad mantrami (Mantréšvara). Vede k zasvěcení (díkšá), což je nevyhnutelné k dosažení nejvyššího cíle života. Druhá část se zabývá procesem zasvěcení (díkšávidhi), jež má mnoho forem a mnoho částí. Třetí část obsahuje vysvětlení týkající se meditace a soustředění, včetně souvisejících pomocných metod. Čtvrtá část učí disciplíně a kázni, spočívající v příkazech a zákazech, bez nichž si nelze jógu představit.


Existují tři kategorie:

  1. 1.1 pán (pati),
  2. 1.2 individuální duše (pašu) a
  3. 1.3 pouto (páša).

(1.1) Pánem (pati) je Šiva. Šiva koná, hnán k tomu činy (karma) jednotlivých duší, a vytváří svět a okolnosti tak, aby se tyto duše mohly odpovídajícím způsobem těšit nebo trpět. Uplatňování jeho tvůrčí síly tak závisí na karmě člověka. Dělá všechno, a proto je vševědoucím. Nemá tělo jako individuální duše, kterou svazuje nečistota a karma. Jeho tělo pozůstává ze sil, specifických pěti manter,209 které se vizualizují jako rozličné části jeho těla. Těchto pět sil jsou Šivovy síly představující jeho různé formy, skrze něž vykonává pět božských činů, jimiž jsou tvoření, existence nebo ochrana, ničení, zakrývání a dobrodiní. Na přirozenosti Šivy se podílejí následující čtyři kategorie: mantry, božstvo vládnoucí mantrám (Mantréšvara), velký Bůh (Mahéšvara) a osvobozené duše (mukta).


(1.2) Individuální duše je pašu. Je atomická210, je známá pod výrazem kšétradžňa211 (vědomá si sama sebe) a dalšími výrazy. Je věčná a všepronikající, není neschopna činů. Není ani jedna jediná, jak prohlašují jiné filozofické školy. Odstraní-li se pouta, stává se Šivou, vlastnícím věčné a neomezené poznání a sílu konání. Muktové neboli vysvobození jsou Šivové. Stali se jimi z Jeho milosti, z milosti samotného Šivy, věčného mukty, jehož tělo je tvořeno pěti mantrami. Přestože se muktové stávají Šivy, nejsou na věčném bohu, Šivovi, nezávislí, ale naopak závislí.

Pašu je trojaký:

  1. 1.2.1 Vidžňánákala je ten, jenž ze sebe setřásl spojení se všemi orgány vnímání (kalá), a to v důsledku zničení otisku z vykonaných činů, skrze vědění, meditaci, askezi, nebo prožitím radostí a utrpení z ovoce svých činů. Vidžňánákala má pouze pouto nečistoty (mala).
  2. 1.2.2 Pralajákala – je ten, jehož orgány byly zničeny rozpuštěním světa. Pralajákala má jak otisky ze skutků (karma), tak nečistotu (mala).
  3. 1.2.3 Sakala – je ten, jenž má všechny tři druhy pout: duchovní nečistotu (mala), otisky ze skutků (karma) a materiální příčinu (májá).

(1.2.1) Vidžňánákalové jsou dvojího druhu: ti, jejichž špína (kaluša) skončila, a ti, jejichž špína (kaluša) dosud neskončila. Ti, jejichž špína (kaluša) skončila, jsou vyzdviženi na úroveň Vidjéšvarů. Vidjéšvarů je osm: (i) Ananta, nekonečný, (ii) atomický, (iii) nejvýtečnější Šiva, (iv) jednooký, (v) jediný Rudra, (vi) s třemi formami, (vii) Šríkantha a (viii) Šikhandin.212 Podle jiného autora Šiva uděluje tomu, kdo již není poskvrněn (samáptakaluša), vidjéšatvu213. Vidjéšatvy je osmero druhů. Toho, kdo je poskvrněn (asamáptakaluša), Šiva vyzvedává na roveň manter, jichž je sedmdesát milionů.

(1.2.2) Pralajákalové jsou také dvojího druhu: ti, u nichž okovy již dozrály (tito pralajákalové jsou na cestě k jejich setřesení), a zbylí, odlišní. První z nich dosahují mókši a druzí, zamotaní do purjaštaky214, podstupují na základě otisků ze svých skutků (karma) mnohá zrození. Purjaštaka je jemné tělo a skládá se z prvků, jejichž seznam se u různých autorit liší. Někteří z ctnostných, kteří disponují purjaštakou, budou Mahéšvarou Anantou povýšeni na bhuvanapatitvu215.

(1.2.3) Sakala se také dělí na dva druhy: ti, jejichž špína (kaluša) je zralá, a ti, jejichž špína zralá není. První z nich postupují na hodnost Mantréšvary 118216 manter.

Paraméšvara uděluje žáku skrze tělo jeho učitele formou zasvěcení a s pomocí duchovní síly schopné zmařit působení žákových nečistot mókšu. Atomické217 duše (anu), jejichž poskvrny ještě nedozrály, nejsou ve stavu, aby mohly být tyto poskvrny vymazány. Tyto poskvrny jsou ponechány, aby tyto duše trpěly nebo se naopak radovaly, každá podle své karmy.


(1.3) Pouto (páša) se dělí na čtyři druhy:

  • mala, nečistota,
  • karma, otisky skutků,
  • májá, materiální příčina a
  • ródhašakti, síla projevující se jakožto překážka.

Nečistota (mala) zakrývá sílu poznání a konání duše, je jako slupka obalující zrnko rýže. Otisky skutků, vykonaných pro dosažení ovoce těchto skutků, jsou karmou. Ta může být dobrá nebo špatná. Je bez počátku a nepřetržitě se předává jako semínko, které následně klíčí. Májá je tím, do čeho se celé stvoření v době ničení rozpouští a z čeho se v době opětovného tvoření vynořuje. Síla projevující se jakožto překážka je Šivovou silou, která se sama považuje za pouto, jelikož řídí tři ostatní pouta a zakrývá pravou povahu duše. Tato síla vykonává svou funkci skrze princip řeči, který umožňuje přidělovat předmětům jména, a tím určovat jejich povahu.218

Taková je první část nauky (vidjápáda),219 povaha ostatních tří částí byla stručně popsána výše.220 Několik podrobností:

Posvátná šivalinga jako hlavní objekt uctívání. Z obou stran svatyně stojí ochránci vstupu, dvárapálové. Ellora, Maháráštra, 7.–9. století. Foto Jan Strnad, 2011.

(2) Druhá část nauky (krijápáda) se zabývá uskutečněním cíle manter, zbožnými úkony za soumraku, uctíváním, odříkáváním (džapa) manter, rituálním vhazováním obětin do posvátného ohně, příležitostnými obřady k dosažení věčné blaženosti, způsobem uctění učitele a osob (sádhaka), kteří vstoupili na cestu konečného osvobození, a iniciačními obřady pro jednotlivce nutnými k zajištění světského i věčného života.

(3) Třetí, jógická část,221 se zabývá třiceti šesti principy a božstvy, která těmto principům vládnou, vládci rozličných světů, povahou individuální a nad vším vládnoucí duše, silou (šakti), bezprostředním nahlížením na májumahámáju, jež jsou příčinami tohoto světa. Dále se zabývá dosažením zázračných sil – pro lidi se světským cílem –, jako je například schopnost stát se nekonečně malým, nekonečně lehkým atd. Dále se zabývá metodami kontroly dechu, obrácením smyslů do nitra, meditací, soustředěním a samádhi, umístěním čaker v těle, počínajíc kořenovou čakrou (múládhára).

(4) Čtvrtá část222 pojednává o pokání, o provedení očistného obřadu (pavitrárópana), o instalaci šivalingy a o její povaze, o znázorněné linze Umy a Mahéšvary, o pánu gan neboli skupin, kam patří například Skanda a Nandin, o růženci používaném k odříkávání manter a o pohřebních rituálech zvaných šráddha. Tato poslední část je zřejmě doplňujícím a vysvětlujícím materiálem k činům uvedeným v druhé části nauky. Zakázaným činem je: pojídání zbytků jídla nabídnutého božstvu jiného vyznání, hanobení Šivy, jeho vyznavačů, šaivovské nauky a její praxe, užívání věcí náležících bohu a zabíjení zvířat.


Nauky šaivovské školy jsou mírnější a racionálnější než nauky pášupatovské školy, která bývá, spolu se dvěma dalšími extrémními směry, jež budou dále zmíněny, označována jako atimárgika, tj. škola sešlá z cesty či škola na scestí.223 Podle již výše citovaného Šambhudévy byly tyto školy odkryty samotným Rudrou. Šambhudéva označuje šaivovskou školu jako siddhántašástru, opravdovou šástru založenou na mantrách, a uvádí, že byla odhalena Šivou.

Vájavíja-sanhitá224 tuto školu nazývá siddhántou. Obě tyto školy jsou dualistické či pluralistické. Svrchované a individuální duše jsou v jejich pojetí od sebe odlišné a pradhána je základní příčinou materiálního světa. Ve stavu vysvobození ze sebe individuální duše setřásá nevědomost a slabost; podle pášupatů dosahuje bezmezného poznání a síly konání, zatímco podle šaivů se stává samotným Šivou v tom smyslu, že dosahuje dokonalé Šivovy podoby, ovšem bez síly tvořit.

Škola šaiva, která se vyvinula v pozdější době a kterou reprezentují ŠambhudévaŠríkantha Šiváčárja, jejichž názory potvrzuje i Vájavíja-sanhitá, věří, že Šiva vlastní nebo v sobě rozvíjí určitou šakti neboli sílu sestávající ze zárodků individuální duše a materiálního světa a že z této síly vzniká celý svět. Tuto nauku lze proto nazvat podmíněným duchovním monismem225, stejně jako Rámánudžovu školu, v jejíž nauce Šiva, charakterizovaný prostřednictvím Šakti, tvoří. Toto poslední hledisko je také hlediskem školy lingájat.



208. Pozn. ed.: Tj. pána (pati).

209. Těchto pět manter uvádí Taittiríja-áranjaka 10. 43–47 a Mahánárájaníja-upanišad 17. Komentátor je považuje za pět tváří Šivy, kterými jsou Sadjódžáta, Vámadéva, Aghóra, TatpurušaÍšána. Tyto mantry bývají nazývány také podobami Šivy. Jeden z dobročinných darů (dána), který zmiňuje Hémádri (Dánakhanda, sv. 1, s. 789–792, Bibliotheca Indica), se skládá z pěti podobizen vyrobených ze zlata nebo jiného kovu, na nichž je Šiva specificky znázorněn ve svých pěti podobách. Během jednotlivých aktů darování se má opakovat určitý verš. Jedno pojednání ztotožňuje uvedených pět podob se zemí, vodou, ohněm, vzduchem a éterem. Jiní autoři je považují za stvořitele těchto živlů (viz Vírašaiva-čintámani, Sholapur, 1908).

210. Pozn. ed.: Obecně adekvátní, ale v rámci šivaismu nepřesný, překlad sanskrtského slova anu, jež v šivaismu představuje technický termín pro individuální duši. Výraz „atomický“ je zavádějící kvůli možné (sem nepatřící) vědecké interpretaci a také proto, že evokuje jakýsi droboučký útvar, který již patří do materiálního popisu světa. Anu není součástí hmotného a změřitelného světa.

211. Pozn. ed.: Kšétradžňa je důležitý starobylý technický termín , objevuje se v Maitrájana-upanišadu 5.2, jenž je ovlivněn sánkhjou [P. Chakravarti, s. 35–36]. Znamená ohraničené poznání (džňá) vlastní identity neboli pole (kšétra). Kšétra je někdy překládána jako tělo, jindy jako „obydlí“ duše.

212. Pozn. ed.: Tj. (i) Ananta, (ii) Súkšma – „sotva znatelný“, (iii) Šivóttama, (iv) Ékanétra, (v) Ékarudra, (vi) Trimúrti(ka), (vii) Šríkantha – „s krásným krkem“, tradiční mytologické epiteton Šivy a (viii) Šikhandin – popisné epiteton, znamená mít na temeni hlavy uzel uvázaný z vlasů; je to tradiční způsob znázornění Šivy. Podrobněji viz Mádhavova Sarvadaršana-sangraha, Cowell & Gough, s. 121. Stručný přehled nauky viz například Klostermaier, s. 173.

213. Pozn. ed.: Pán (íša) poznání/vědění (vidjá) (ve smyslu božského sebe sama) je Vidjéša. Vidjéšatva je dosažení tohoto stavu, respektive mystická úroveň tohoto stavu.

214. Pozn. ed.: Metafyzický útvar „města“ (pur) či místa osmi (ašta) konstituentů duše (puruša), jenž po smrti opouští fyzické tělo a utváří „tělo“ (tanu) karmické duše nazývané purjaštakatanu. Je to ono „tělo“, které má karmu a opakovaně se zrozuje. Osm prvků dle šaivasiddhántského díla Tattva-prakáša: trojice vytvořená z vnitřního orgánu (antahkarana), myšlenkového principu (dhí) a karmy plus pětice instrumentů (kárani) [podrobněji viz Mádhava, Cowell & Gough, s. 122–123]. Běžněji se však uvádí (viz bod 1.2 u pášupatů) tři vnitřní orgány a pětice jemných elementů (tanmátra). Některé tantry s tím souhlasí, viz Vasudeva, s. 327. Různé nauky nazývají purjaštaku/purjaštakatanu různě, například pro vírašaivy je to jemné tělo zvané súkšmatanu [Nandimath, s. 121], v sánkhji je to linga-šaríra, což lze překládat jako symbolické tělo/obal. Indický pohled na tělo není totožný s naším striktně materiálním chápáním. Za tělo se považují různé útvary; některé lze více či méně propojit s materiálním světem, jiné jsou čistě metafyzického charakteru (vzpomeňme si například na různá těla Buddhy nebo na těla/obaly v jógické literatuře). Pro tělo se užívá řada výrazů jako například déha, kája, šaríra nebo tanu (jednotlivé nauky mají své vlastní terminologie).

215. Pozn. ed.: Bhuvanapatitva je úrovní Bhuvanapatiho. Bhuvanapati je pán bhuvany. Bhuvana může znamenat jak lidský svět, tak i určitou sféru vykoupení nebo nadpozemskou oblast. Používá se ve všech těchto významech. V kašmírském šivaismu se například rozeznává 118, jindy dokonce 224 bhuvan [Raghavan, s. 42].

216. Pozn. ed.: Výčet viz Mádhava, Cowell & Gough, s. 124.

217. Pozn. ed.: Viz pozn. č. 210.

218. Šaivasiddhánta-dípiká od Šambhudévy, Sholapur, 1909.

219. Pozn. ed.: Vidjápáda je sekce zabývající se věděním, která rozebírá teoretické základy této nauky a filozofie. Ágamy se tradičně dělí na čtyři pády neboli sekce.

220. Z výše zmiňovaného díla Šambhudévy.

221. Pozn. ed.: Sekce jógapáda představuje mystickou část ágam; tak například v jógapádě Mrgéndrágamy nacházíme popis praxe a duchovních technik podobný pataňdžaliovské józehatha nauce šivaistických náthů.

222. Pozn. ed.: Čarjápáda. Ne vždy lze její obsah striktně oddělit od obsahu krijápády, tyto obsahy se můžou překrývat. Krijápádačarjápádou popisují zjednodušeně řečeno náboženskou část nauky, jako je chrámové obřadnictví, domácí rituály a posvátné společenské regule. S teoretickým zázemím či filozofií (vidjápáda) a duchovní praxí (jógapáda) tak tyto pády dohromady tvoří celek nauky. Obsah krijápádyčarjápády odpovídá především tomu, co si mnozí lidé našeho kulturního okruhu nejpravděpodobněji vybaví pod slovem náboženství. V Indii ale náboženství většinou znamená všechny tyto pády dohromady; duchovní praxe například nikdy nebyla odtržena od ostatních pád; vstoupit do duchovního řádu či dostat zasvěcení od gurua, to vše podléhá náboženským konvencím a regulím.

223. Pozn. ed.: Předpona ati- znamená nepřiměřené, nezvyklé, mimořádné nebo překračující [pravidla]; márga je cesta. Za atimárgu jakožto scestí či spíše nepřiměřenou cestu označovala konzervativnější škola šaiva pášupaty a další extrémnější skupiny. Škola šaiva se těmto školám nadřazuje a na znamení odstupu od nich svou cestu nazývá mantramárga. Označení atimárgamantramárga tak v rámci šivaismu představují specifika. Jednotlivé šivaistické školy se, na základě některých prvků své nauky, hlásí buď k jedné, nebo k druhé márze. Zhruba lze říci, že pod označením atimárga nacházíme ezoternější školy nebo školy vyznávající tuhý asketismus. Mantramárga se pak více soustřeďovala na náboženské praktiky, obřadnictví a ritualizaci zasvěcování. Tímto tématem se zabývá v četných pracích Sanderson, stručnější vhled do problematiky viz například článek Śaivism and Brahmanism… a článek Kashmir. Viz také dodatek Atimárga a mantramárga.

224. Pozn. ed.: Vájavíja-sanhitá neboli „Kniha boha Vájua“ je poslední, nebo podle jiné recenze předposlední, částí Šiva-purány. Dasgupta věnuje výkladu této sanhity celou kapitolu. Na stranách 106–107 uvádí, že dle obsahu lze tuto sanhitu považovat za nauku určité pášupatovské školy a že její koncepce a filozofie se celé Šiva-puráně vymyká.

225. Pozn. ed.: Tj. višišta-advaita (višištádvaita).


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II