SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Historie tantrismu, 1. díl

N. N. Bhattacharyya: Historie tantrismu, 1. díl

vydání je pozastaveno indologická literatura


Ukázky z díla

Páňčarátra sanhity





Páňčarátra se těžko definuje. Zdá se, že kdysi šlo její rozšíření, podobně jako označení bhágavata, nad rámec višnuismu, jelikož páňčarátrovská díla jsou spojována se jmény božstev, jakými jsou Šiva, Déví, Ganéša, BrahmáMahákála.1 Náradapáňčarátra 1.1.56–57 vyjmenovává sedm (sapta) páňčarátrovských děl, z nichž jsou tři spojena se jmény Brahmy, ŠivyKumáry. Vedle páňčarátry Agni-purána 39.1 odkazuje i na saptarátru. Někteří badatelé jsou toho názoru, že saptarátra byla spojována s kultem Brahmy a páňčarátra s kultem Višnua. Ale to jsou jen domněnky. Podle Pádma-tantry 1.1.69 se výrazem páňčarátra označuje skutečnost, že v porovnání s duchovním světlem páňčarátry pět (paňča) velkých náboženských soustav čili šáster ztratilo svůj jas. Páňčarátrovský text Purušóttama-sanhitá říká, že jakákoliv náboženská škola, která zdůrazňuje bhakti čili oddanost Bohu, může být nazývána páňčarátrou. Variantním názvem páňčarátry může být ékájanavéda, múlavéda, sátvata, tantra nebo ágama. Páňčarátra je rahasjámnájou, tedy mysteriózní oblastí vědění, o které učil Višnu Brahmu, a to během pěti (paňča) nocí (rátri). A jelikož toto učení je jediné (éka), které vede (ájana) k vykoupení, nazývá se ékájana. Protože obsahuje doktríny a rituály vedoucí k duchovnímu či božskému Cíli, lze jej zařadit mezi ágamy. Protože slouží účelu védského učení, je toto učení zároveň múlavédou, tedy je svými kořeny či původem védou. Je ale také tantrou, poněvadž šíří (tanóti) pravé poznání a zachraňuje tak lidstvo z oceánu utrpení.2 Náradapáňčarátra 1.1.44 interpretuje termín páňčarátra ve smyslu šástry, která uvádí a vysvětluje pět (paňča) druhů vědění. Tak či onak, páňčarátra se nakonec těsně spojila s višnuismem, jehož integrální součástí se stala. V Íšvara-sanhitě 1.62 čteme, že páňčarátra je ze své podstaty sattvická a je nadřazená škole vaikhánasa, kterou tento text označuje za tamasickou.

Jak jsme již uvedli, samotná tradice udává 108 páňčarátrovských sanhit. Nicméně máme k dispozici názvy více než 200 děl této kategorie. Schrader zkompiloval seznam 224 páňčarátrovských textů, z nichž některé jsou sanhity, jiné tantry a ještě další ágamy. Tyto názvy známe z Kapiňdžala, Pádma, VišnuHajašírša sanhit a dále z Agni-purány.3 Podle Náradapáňčarátry 1.1.56 se páňčarátrovská literatura dělí na sedmero druhů. Agni-purána ji rozděluje rovněž na sedm druhů a udává, že existuje 25 páňčarátrovských děl.4 Máhéšvara-tantra s tímto počtem souhlasí. Proto se zdá, že původně existovalo 25 hlavních textů, na jejichž základě byla následně napsána díla další. Schrader rozčleňuje literaturu páňčarátry na tři třídy: (1) původní sanhity, k nimž patří většina dochovaných děl, (2) mnohem méně četná třída jihoindických textů, které v souladu s tradicí jsou odvozeny z první třídy, a (3) ještě méně četná třída textů severoindického i jihoindického původu, která však obsahuje díla apokryfní či podvržená.5 Pro vybraná díla stanovil předběžný sled: 1. Pauškara, Varáha, Brahmá; 2. Sátvata; 3. Džaja; 4. Ahirbudhnja; 5. Paraméšvara; 6. Sanatkumára, Parama, Padmódbhava, Mahéndra, Kánva; 7. Pádma; 8. Íšvara. Předpokládá se, že všechna tato díla byla sestavena ještě před začátkem 9. století. Utpala, kašmírský autor z 10. století, zmiňuje ve své Spanda-pradípice páňčarátrovská díla jako je Džajákhja (Šrídžaja, Džaja), Hansaparaméšvara, VaihájasaŠríkálapará.

Co se týče podstaty učení páňčarátra ágam, Sanjukta Gupta vysvětluje:6

Páňčarátra ágamy se klasifikují do čtyř kategorií: ágama-siddhánta, mantra-siddhánta, tantra-siddhántatantrátara-siddhánta. Výraz siddhánta je patrně synonymum pro ágamu. Tato klasifikace odráží skutečnost, podle níž se texty soustřeďují na to či ono božství. Pokud se text zaměří na čtyři vjúhy, spadá do kategorie ágama-siddhánty. Když popisuje uctívání devíti z dvanácti forem Višnua, jedná se o text mantra-siddhánty. V případě, že se soustřeďuje na uctívání jedné hlavní formy, jde o text tantra-siddhánty. A nakonec, pokud je uctívání zaměřeno na neantropomorfickou formu Višnua (tj. na inkarnaci lvího muže, Narasinhu), mluvíme o tantrátara-siddhántě. Sáttvata, Pauškara, DžajákhjaHajagríva sanhity jsou dobrým příkladem těchto čtyř kategorií ágam. Je důležité, aby novic byl opatrný a nezaměňoval jednotlivé způsoby uctívání předepisované v těchto odlišných typech textů.7

Podobně jako tantry jiných náboženských škol i páňčarátra se zabývá čtyřmi tématy: věděním (vidjá), mystikou (jóga), rituální činností (krijá) a prováděním nábožensko-společenských regulí (čarjá). V tamilštině jsou to ňánam, jókam, kirikaisarithai. Ústředním bodem páňčarátrovské kosmologie je představa mezilehlého stvoření předcházejícího původní ryzí stvoření. Věčně existující svrchované Bytí, Višnu, obsahuje zárodek veškerého stvoření rodícího se v něm v době rozpuštění světa (pralaja). Nebere na sebe žádný činorodý akt na začátku stvoření, ale promítá svou božskou vůli (iččhá) jakožto účinnou příčinu směrem ke své Šakti, ženské podstatě stvoření, která se často personifikuje do podoby bohyně Šrí-Lakšmí. V ní spočívá samotná schopnost činu (krijá) jakožto instrumentální příčina a princip jsoucna (bhúti) jakožto materiální příčina. Tyto tři šakti a jejich kombinace jsou zodpovědné za nejpůvodnější ryzí stvoření (šuddhasršti), z něhož se posléze postupně objeví další formy stvoření.

Teologický a ritualistický aspekt páňčarátry přivábil k jejímu studiu mnoho badatelů; řada textů byla editována a publikována.8 Z nich Sátvata-sanhitá, která popisuje systém rahasjámnáji, tedy skrytou metodu sádhany, podává mystické uspořádání písmen ve speciálním sledu, jejich meditaci a specifické metody uctívání prostřednictvím manter či na základě dalších dispozic. Text tvrdí, že studium této šástry přinese užitek každému, nezávisle na jeho kastě a barvě, pokud se celým svým srdcem uchýlí k sebezapření, k naprostému odevzdání se.

Podle této sanhity prapůvodní ryzí stvoření pozůstává ze šesti gun, z nichž první tři jsou poznání (džňána), svrchovaná vláda (aišvarja) a moc (šakti). Tyto tři guny tvoří skupinu zvanou višrámabhúmaja, tedy stupně odpočinku. Další trojici gun, zvanou šramabhúmaja, tedy stupně činu, tvoří energie (bala), síla (vírja) a záře (tédžas). Každá guna z každé skupiny má tendenci se spojovat s gunou z druhé skupiny. Toto spárování každé gunygunou z protější skupiny představuje základní koncepci vjúhy. Tyto tři páry gun se symbolizují a stylizují ve třech božských entitách: v Sankaršanovi, Pradjumnovi a Aniruddhovi. Jejich božským zdrojem je svrchovaný (para) Vásudéva. Tyto koncepce jsou dále dávány do vztahu se známým procesem kosmické evoluce sánkhjitantry. Tak kombinace Sankaršanyprakrti, tedy s prvotní látkou světa, ústí v manas či buddhi, tedy v princip inteligence; kombinace Pradjumnymanasem ústí v ahamkáru, v princip jáství; a kombinace Aniruddhy s ahamkárou ústí v zrod pěti hrubých živlů čili mahábhút, spolu s jejich kvalitami.

Sanhity jako je Džajákhja, Pauškara, Parama nebo Ahirbudhnja byly pravděpodobně sestaveny před dobou a v době panování Guptovců. Z nich Džajákhja-sanhitá9, kterou lze datovat do 5. století, je důležitým dílem pojednávajícím, vedle metafyzických a kosmologických úvah, o takových typických tantrických záležitostech, jakými jsou jakšiní-sádhaná, čakra-jantra-sádhaná, stambhana atd. Zabývá se také iniciací do puraščarany, mystickými slabikami a jejich njásou neboli jejich „vkládáním“ do těla, což svědčí o přináležitosti k tantrickému učení. Dále tato sanhitá zdůrazňuje, že mantry se mají používat během ohňové oběti (hóma), v zádušních ceremoniálech, v magických aktech a technikách zajišťujících konečné vysvobození (mókša). Tato sanhitá představuje model pro pozdější páňčarátrovská díla, jakým je například Lakšmí-tantra.

Parama-sanhitá10 je rovněž důležitým páňčarátrovským dílem. Její hlavní přínos spočívá v novém výkladu doktríny vjúh. Tvrdí se v ní, že jak veškerá božstva, tak i všechny objekty světa nejsou ničím jiným, než různými šakti svrchovaného Bytí. Počet těchto šakti je tudíž obrovský. Nejdůležitějšími šakti (!) jsou Brahmá, nebo ŠivaVišnu. Tyto šakti jsou považovány za božské představitele mužského principu, za puruše. Z nich je Višnu ostatním zjevně nadřazen, protože je obdařen kvalitou sattvy a jeho rolí je udržování světa v chodu. Vzhledem k určitým vlastnostem a činům, které se mu připisují, je znám pod různými jmény jako Purušóttama neboli nejvyšší puruša, Nárájana, Vásava,Vásudéva, Hari atd. Přebývá v celém světě v podobě čtyř vjúh, které dále vyjadřují další skupiny čtyř kvalit: dharmu, džňánu, vairágjuaišvarju, čtyři védy, čtyři společenské stavy (doslovně barvy) neboli varny, čtyři tradiční životní etapy hinduisty neboli ášramy a čtyři světové strany. Je zajímavé, že zde ne svrchované Bytí je tím, kdo je vrchním prazdrojem vjúh, ale jeho Šakti. Větší zvláštností však je, že jednotlivé šakti jsou mužského rodu.11

Pauškara-sanhitá, jak jsme viděli výše, spadá pod páňčarátrovskou skupinu mantra-siddhánty. Rozebírají různé podoby Višnua jako dodatek k známým hlavním čtyř tématům ágamické literatury (džňána, jóga, krijáčarjá). Autor textu nás poučuje, že páňčarátrovská písma pocházejí od samotného Stvořitele Brahmy, kterýžto je obdržel od Aniruddhy. Zdůrazňuje rozdíl mezi nejzazším (para) a vjúha aspektem svrchovaného Bytí.12 Je pozoruhodné, že tato sanhitá namísto čtyř vjúh mluví o pěti.13

Dalšími dvěma páňčarátrovskými díly, Ahirbudhnja-sanhitouLakšmí-tantrou, se budeme zabývat v samostatných podkapitolách.

Ranější díla páňčarátrovské literatury byla patrně sestavena v kašmírském regionu. K tomu docházíme na základě zjištění, že zde byly nalezeny četné Višnuovy podobizny, jejichž rysy odkazují na nauky o vjúhách. Sanhity jako například Íšvara, Upéndra nebo Brhadbrahma byly nejspíše sestaveny na jihu Indie. Íšvara-sanhitá zmiňuje myslitele, jakými byli Šatkópa nebo Rámánudža, což nám dosvědčuje, že toto dílo nemůže pocházet z dřívější doby než z 12. století. Podle Íšvara-sanhity jsou hlavními texty páňčarátry Pauškara, SátvataDžajákhja, a jejich rozvíjením pak vznikly další sanhity: Paraméšvara, ÍšvaraPádma. Na druhou stranu Sátvata-sanhitá 9.133, podobně jako starší díla, zmiňuje Pauškaru, VáráhuPrádžápatju či Bráhmu, přičemž ale Pauškara-sanhitá zmiňuje Sátvatu. Podle Pauškara-sanhity 39.18.1–2 je vůbec nejzákladnějším textem páňčarátry Paraméšvara-ágama. Džajákhja-sanhitá 18.44.1 mluví o sanhitách obecně a nevyzdvihuje žádnou konkrétní. Ahirbudhnja-sanhitá 5.59 zmiňuje SátvatuDžajákhju jako díla starší. Podle Pádma-sanhity 4.33.202–203 lze následujících šest děl považovat za největší skvost mantra-siddhánty: Pádma-sanhitá, Sanatkumára-sanhitá, Parama-sanhitá, Pádmódbhava-sanhitá, Mahéndra-sanhitáKánva-sanhitá. Podle Višnu-tantry, jak je citováno v jiných dílech, však mantra-siddhántu tvoří následujících devět „klenotů“: Pádma-tantra, Višnu-tantra, Kapiňdžala-sanhitá, Brahma-sanhitá14, Márkandéja-sanhitá, Šrídhara-sanhitá, Parama-sanhitá, Bháradvádža- či Parásara-sanhitáNárájana-tantra.

Je nemožné určit relativní prvenství a chronologii páňčarátrovských textů, jelikož tvrzení jednotlivých textů jsou navzájem rozporuplná a matoucí. Na základě vlastního bádání B. T. Bhattacharyya datuje Džajákhja-sanhitu přibližně do 5. století,15 a vzhledem k tomu, že toto dílo je vzpomínáno v Ahirbudhnja-sanhitě jakožto dílo vzniklé dříve než Ahirbudhnja, mělo by se Ahirbudhnja-sanhitě přiřadit o něco pozdější datum vzniku. Ohledně ostatních děl nelze říci nic určitého. Dle výpovědi samotné tradice jsou vaikhánasa ágamy zástupci védského učení, bhágavatové však patří do ryze tantrické a páňčarátra do smíšeně tantrické kategorie.16

K uctívání Višnua lze, jak nám sděluje Šándilja-sanhitá17, přistoupit z kontextu šesti různých tradic: z védské, z tantrické, ze smártovské, ze smíšené, z puránské a z devociální. Přičemž tantrická tradice je dvojího druhu: vaikhánasapáňčarátra. První byla ustanovena Stvořitelem Brahmou a druhá mytickým světcem Náradou. Podle vaikhánasovské tradice je autorem čtyř tanter (Púrva, Átréja, VišnuUttara) Atri, autorem třinácti tematických kapitol neboli ádhikár (khila, purátantra, vása, čitra, mána, krijá, arčá, jadžňa, varna, prakírna, pratigrhja, niruktakhiládhikára) je Bhrgu, autorem tří knižních sekcí neboli kánd (satja, tarkadžňána) je Kašjapa a autorem osmi sanhit (Džaja, Ánanda, Saňdžňána, Víra, Vidžaja, Vidžita, VimalaDžňána) je Maríči. Prózou psaná verze původní Vaikhánasa-ágamy patří mezi korpus starých višnuistických ágam. Její v metru psaná verze tak patří do pozdějšího období.



1. Kavīndrācārya List, GOS, p. 23.

2. Purušóttama-sanhitá 1.3–4, 1.5, 1.6.2–7, 1.10. 2–11, 1.12–7.

3. F. O. Schrader, Introduction to the Pāñcarātra and the Ahirbudhnya Saṃhitā, Adyar, Madras, 1916, pp. 6–12.

4. 26.16, ed. Krishnapriyacharya, CSS, Banaras, 1940.

5. Schrader, p. 19.

6. Sanjukta Gupta, Lakṣmī-tantra, Leiden, 1972, úvod p. xviii.

7. Srov. Vedānta Deśika, Śrī Pāñcarātra-rakṣā, Adyar Library, 2. vyd., Madras, 1967, pp. 3–13.

8. Podrobnou bibliografii viz K. K. A. Venkatachari, Pāñcarātra nul viḷakkam, Madras, 1967.

9. Publikována v GOS, Baroda. (Pozn. překl.: GOS vol. 54, 1931, sanskrtská edice. Publikace má 30 stran úvodní studie v angličtině plus 9 stran bibliografických údajů ohledně páňčarátrovské literatury.)

10. Anglický překlad v GOS vol. 76. (Pozn. překl.: Překlep, správně vol. 86: ed. & tr. by S. Krishnaswami Aiyangar, 1940.)

11. 2.43, 2.94–104, 4.29 ff.

12. 26.678–82.

13. 38.209.

14. Pod tímto názvem nacházíme jedno publikované dílo v TT s komentářem Džívy Gósvámina, Āgama Anusandhāna Samiti, Calcutta, vol. 15.

15. Viz jeho předmluva k této publikaci v GOS, pp. 26–34.

16. Prakīraṇadhikāra, kriyāpāda, 30. 4; Yajñadhikāra 51.1–4.

17. Bhaktikhaṇḍa 1.10. 33–6.



obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV