SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Vybrané upaniṣady zasvěcené Viṣṇuovi

Svatopluk Svoboda: Vybrané upaniṣady zasvěcené Viṣṇuovi

připravujeme mystická literatura


Ukázky z díla

Komentář k Átmabódha-upanišadu





Átmabódha-upanišad je oslavou stěžejní mantry vztahující se k Nárájanovi/Višnuovi: Óm namó Nárájanája. Zároveň opěvuje blaženost, kterou prožívá člověk na cestě od vědomí roztroušenosti bytí k vědomí věčnosti přebývajícímu ve všem – vědomí Nárájany. Skrze zvuk aum Nárájana nabývá Vědomí Sebe a rozvíjí se do tvarů. Tak počíná stvoření, do něhož vstupuje.

Višnu bývá zobrazován s lasturou, jejíž zvuk stvořil vesmír, z lastury je též naléváno mléko na Višnuovy sochy při jeho uctívání. Disk, v němž spočívají všechny vesmíry, se mu točí kolem prstu jako vír. Tento vír značí víření síly, jejímž pánem je Višnu. Kyj, kterým Višnu zabíjí své nepřátele a nepřátele svých oddaných, je zde uveden jako jeho třetí atribut.

Vaikuntha lóka je nejvyšší svět Višnua, je to stav rozhraní projeveného a neprojeveného, bytosti zde svobodně plují v oceánu brahmanu, nerozpouštějí se v něm však zcela. Když se kosmický tvar Višnua rozpouští v čase rozpuštění světů (pralaja), mizí oddělenost mezi projeveným a neprojeveným.

Mantra Óm namó Nárájanája je vyložena v Nárájana-upanišadu.1 Vaikuntha v člověku je zde také ztotožněná se srdečním centrem, podobným zlaté pulzující květině. Kolem ní víří obrazy mysli (manas), v ní přebývá brahman v podobě svrchované vládnoucí bytosti (Íšvara). Z Nárájany vyvěrá láska a blaženost, která napájí individuální duši (džíva) a dává jí sílu snášet tíhu karmy a světa. Je zdrojem konečného poznání, je-li džíva rozpuštěna, ale i spoutání, je-li džíva umocňována. Zde se projevené tvary vlévají do neprojeveného brahmanu, zde je prostor prozřen jako iluze času, zde skryt září átman. Zde se milostná touha vrhá k nohám žen nebo do Višnuova srdce. Kdo se sem vnoří se sebeobětováním a láskou, ten odhalí átman – Jedinou bytost (Purušu), tajemství Bhagavad-gíty, upanišadů a svatých písem.

Ze středu lotosu vyvěrá átman jakožto Puruša; okvětí lotosu tvoří zlaté paprsky a mezi tím je blažený prostor srdce. Ve světě není krása ani nekrása, jen díky blaženosti a lásce je ve všem spatřována krása a půvab. Jen díky záři Puruši vrhané na objekt, subjekt nebo sebe sama je vidět jejich krása. Kdo zří krásu a ošklivost jako rozdílné, ten dlí v protikladech a dvojnosti, kdo toto obé obětuje nezpodobněnému Purušovi, je osvobozen. Okamžik odhalení Puruši ve středu prsou lze ve zkušenosti jógina připodobnit k zablesknuvšímu se blesku, což se znázorňuje jako bindu v pranavě Aum. Navíc, blesk i světlo lampy zahání tmu, jako Puruša zahání nevědomost. Proto je k nim v upanišadech často připodobňován.

Ve verši, který opěvuje Kršnu, je veleben jakožto ten, jenž poznal Nárájanu, věčnou Bytost projevující se ve všech tvarech. Čtyři jména ve veršech jsou epiteta Kršny. Dévakí je matkou Kršny. Garuda je orel, na němž Višnu létá. Pundaríkákša znamená „s lotosovýma očima“. Madhusúdana je známým přídomkem Kršny např. z Mahábháraty.

Vámadéva již v matčině lůně odříkával védy. Všechna přání se mu vyplňovala tím rychleji, čím blíže měl k rozpuštění v brahmanu. Přemístění ve vědomí se provádí přemístěním skrze plné uvědomování si stavu bdění, snu a hlubokého spánku do stavu čtvrtého, tzv. turíja, kdy vědomí není zahaleno prožíváním tří střídajících se stavů, stírá se rozdělení osobního a neosobního vědomí, samotný pojem vědomí mizí.

Hodina uctívání upanišadu představuje hodinu nepřetržitého ponoření ducha (samádhi), z něhož není návratu do světů tvořených třemi stavy vědomí.

Oproštění od všech protikladů značí rozpuštění jak dvojnosti, tak nedvojnosti. I mudrc Nágárdžuna, zakladatel školy madhjamaka mahájánového buddhismu, hovoří o tom, že stav bez vyjádření není ani jednotou, ani dvojností. Kde je jednota, tam stojí proti ní jako protiklad dvojnost, kde je dvojnost, tam stojí jako protiklad jednota. Z jednoty se sestupuje do dvojnosti a naopak. Brahman však není ani jednota, ani dvojnost. Obsahuje a rozpouští jak dvojice protikladů, tak i jejich sjednocení. I sjednocení a nesjednocení protikladů je klamem nevědomé mysli. Když je člověk vysvobozen již zaživa, nemá z ničeho strach, jelikož v něm již neexistuje nic, co by pozorovalo druhé, a tím vyvolávalo bázeň. Není-li já, není ani ty či to, které by mohlo působit strach. Skrze rozličnost a neustálé oddělování něčeho od něčeho jiného povstává klam oddělenosti, klam já a ne-já a neustálý koloběh převtělování.

Puruša je bytost, jež nemá vnější hranice ani vnitřní omezení. Není v ní žádného pevného místa ani žádného já, ani nejvyššího ani nejnižšího, protože mysl si tvoří pojem já, aby mohla rozlišovat sebe od jiných a okolí. Já však nikdy nestojí samo o sobě, je tu vždy se silou vyjádřenou slůvkem „jsem“. Kdo pozná do hloubky smysl slov „já jsem“, ten pozná i význam slov „já nejsem“, „jsem ne-já“, „nejsem ne-já“ apod. Uvědoměním si rovnocennosti všech těchto vyjádření v brahmanu mu toto vše zmizí, dospěje k átmanu, jenž je ode všeho osvobozený, prost všech protikladů.


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV