SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Umění Indie – Staré školy a přechodné slohy

Jeannine Auboyer
Výběr z publikace
Jeannine Auboyer: Umění Dálného východu, Artia, Praha, 1972.
Z druhého vydání anglického originálu z roku 1967 přeložil Bořek Vančura.
Redakčně upraveno. Foto sestavil Rasa Ravi.

Po smrti Ašókově se říše Maurjovců počala rozpadávat. Těžiště moci se přesunulo dále na západ do Magadhska a Málvy, které byly pod vládou dynastie Šangů (asi 176–64 před n. l.) a později Kánvovců (asi 75–30 před n. l.). Za jejich vlády během asi jednoho sta let došlo na severozápadě země k událostem, které měly na budoucí vývoj Indie mimořádný vliv. V Baktrii, Gandháře a Kápiše byla založena indo-řecká království. Jeden z baktrijských králů, Démétrios, podnikl roku 189 výboje do Indie a pronikl až k Pátaliputře. Jeho nástupce Menander, oslavovaný v buddhistické tradici pro „Otázky“, které kladl mistru Nágasénovi, vybudoval v Paňdžábu království. Indo-řeckým státům učinili konec Šungové, kteří vytlačili jejich vládce až za řeku Indus. Kolem roku 80 před n. l. padlo řecké království v Baktrii pod nájezdy polonomádských kmenů, které sem byly zahnány ze Střední Asie postupem Hunů z Mongolska. Řecký vliv byl tak vystřídán vlivy novými, jejichž nositeli byli Skythové a Parthové, jež přinesly středoasijské nomádské národy silně ovlivněné íránskou kulturou. Šungští králové, kteří museli čelit těmto invazím a kteří byli také ohroženi rostoucí mocí Ándhrů v Dakkhinu, nebyli schopni udržet jednotu území kolem Gangy, a to znovu upadlo do politické nejednotnosti, z níž je Maurjovci kdysi zachránili.

Adžátasattu se klaní Buddhovi. Bhárhut.
Foto Anandajoti Bhikkhu.

Toto období, politicky velmi složité, bylo přesto jedním z nejplodnějších v sochařském umění. Bylo svědkem vzniku významných stylů indického umění, vytváření a postupného vývoje buddhistické ikonografie a splynutí cizích vlivů s indickými prvky v jediný umělecký celek. Ačkoli umělecká díla té doby jsou výlučně buddhistická, jsou především typicky indická. Buddhismus jim propůjčuje jejich půvab a úsměvnou jemnost, aniž jim ubíral cokoliv na pravdivosti, s níž se zmocňují obrazu života a temperamentu indického člověka.

Umění, architektura a sochařství

V tomto období se vyskytují oba typy indické architektury: monolitické stavby tesané do skály a volné stavby. Je pravděpodobné, že základní principy skalní architektury byly vytyčeny již v období bráhmanismu (Barábar) a objevují se i v džinistické architektuře (Udajagiri a Khandagiri v Uríse). Za svůj mohutný rozvoj a za zcela jedinečný umělecký charakter však tato architektura vděčí buddhismu. Kláštery (viháry) se skládají z cel a jedné nebo více malých svatyní. Svatyně, jako např. v Bhádže (v pohoří Západního Ghátu), mají v podstatě bazilikální půdorys se střední lodí a dvěma postranními pololoděmi a mívají obvykle nízký strop. Jsou lemovány sloupy, jednoduchými dříky vytesanými ze skály bez patek a bez hlavic. Nad širokým vlysem a sloupy je valená klenba, jež v kameni pečlivě napodobuje původní dřevěné trámy. Na konci svatyně je poměrně malá stúpa, uctívaná obřadným obcházením. Tyto svatyně jsou otevřeny na čelní straně a průčelí zde tvoří široký podkovovitý výklenek. Technika tesání a hloubení těchto svatyní ze skály není v soudobých textech popsána, výzkum svatyní samých však ukazuje, že práce musela začít na vrcholu stavby a postupovala k podlaží.

Volně stojící stavby jsou reprezentovány stúpou, zbudovanou z kamene a cihel. Tyto pevné a trvanlivé stavby byly určeny k uchování svatých ostatků, zdůrazňovaly posvátnost místa nebo připomínaly nějakou důležitou událost. Skládaly se z polokulovité kaloty neboli zploštělé kupole, která byla posazena na nízké čtvercové základně, a byly na vrcholu zakončeny malým balkónem se zábradlím (harmika). Stúpa sama byla obehnána zábradlím s jedním až čtyřmi průchody a s monumentálními branami (tórany). Vertikální a horizontální architektonické články, zábradlí, pilíře i horní prahy dveří byly sestaveny pomocí čepů, podobně jako je tomu u dřevěných staveb. Nejtypičtější stúpy jsou v Sáňčí ve střední Indii, ze stúp v Bhárhutu a Bódhgaji jsou dochovány pouze fragmenty ozdobně tesaného zábradlí. Výpravné reliéfy zdobící vertikální i horizontální prvky zábradlí (Sáňčí II, Bhárhut, Bódhgaja) stejně jako pražce nad dveřmi (Bhárhut, Bódhgaja a Sáňčí I a III) měly poučit poutníky přicházející do svatyně o přednostech buddhismu. Tyto velice živé a nesmírně okouzlující ilustrace buddhistických legend patří ke klenotům indického umění. Kromě toho poskytují velmi mnoho informací o indické civilizaci, neboť sochaři vyobrazili legendární postavy v oděvech, běžných v jejich době. V Bhárhutu je perspektiva poněkud naivní, ale v Sáňčí I a III je mnohem vyzrálejší. Indický umělec začíná projevovat talent, jak zobrazovat zvířata, což charakterizuje celou historii indického umění. Obdivuhodný je smysl pro realismus, často spojený s hlubokým citem pro tvar, jednoduchou a spontánní stylizaci a zálibu v láskyplném pozorování přírody. Podle ikonografických předpisů, ještě ne zcela přesně definovaných, nebyl Buddha nikdy zobrazován; jeho přítomnost byla vyjadřována symboly.

Sáňčí.
Forto Michael Turtle.

Sochy tohoto období jsou tesány z jednoho bloku kamene. Nejstarší z nich zachovávají frontální pohled, který měl v sobě skutečně cosi nevšedního a důstojného. I tu je každý detail oděvu a ozdob pečlivě propracován. Kromě monumentálních, pravděpodobně oficiálních soch, vznikaly tehdy i malé kamenné nebo terakotové sošky, jejichž styl je spontánnější.

Dynastie Kušánů na severu

V prvním století n. l. se začala v severozápadních oblastech země uplatňovat nová síla – tocharští nomádi Kušánové, kteří přišli z Chotanu ve Střední Asii a byli příbuzní obyvatel východního Íránu. Pod vedením schopných vůdců se jim podařilo porazit Parthy, zmocnit se Kábulu, Arachósie a celého Paňdžábu a podnikat výpady na jih a na východ. Jejich říše se rozkládala od Oxu až po Ganžskou nížinu, takže vlastně sjednotili pod svou vládou dřívější državy Indo-Řeků a Šungů. Vrcholu moci dosáhli v období vlády Kanišky, třetího panovníka kušánské dynastie. Ačkoliv o jeho životě postrádáme podrobnosti, zdá se, že žil asi 40 let kolem poloviny 2. století. Byl ve svých zálibách eklektický a šířil buddhismus, k němuž přestoupil. Toleroval však i jiná náboženství jako džinismus a bráhmanismus. Byl prvním indickým vládcem, který na svých mincích zobrazil Buddhu, ale dal razit i podoby íránských božstev. Přijal indický královský titul mahárádža neboli „velký král“, dále parthský titul rádžatirádža, což znamená „král králů“, a konečně i čínský titul dévaputra čili „syn nebes“. Na jeho oficiálních portrétech jej vidíme v kmenovém oblečení: íránská tunika, skytská čapka a vysoké boty nomádského jezdce. Z nápisu v eteo-tocharském jazyce, který se vyvinul v Íránu v parthském období přímo z hovorové řečtiny, se dozvídáme, že Kaniška založil Surch Kótal – dynastický chrám na vrcholu kopce, ke kterému vedly tři stupňovité terasy. Přesto však buddhistické umění, jehož střediskem byla Mathura, pokračovalo dále ve stylu starších období, aniž neslo známky jakýchkoli vnějších vlivů.

Buddha z Gandháry, 2. stol. n. l. Kušánský sloh. Výška 46 cm.
Foto Jan Strnad, 2011. National Museum, Delhi.

Království v Dakkhinu

Stejně jako na severu, tak také na jihu Indie v drávidských územích vznikla království, která se měla dočkat značné slávy. Většina z nich byla založena již v předcházejících obdobích. Nejvýznamnější z nich bylo království Ándhrů, kteří obývali území mezi dolními toky řek Gódávarí a Krišny. Stopy vyspělé civilizace vyskytující se v okolí Amarávatí dokazují, že i zde existoval v minulosti velmi silný stát. Jeho vazaly byli pravděpodobně mocní Sataváhanové, kteří ovládali velkou část Dakkhinu až k Málvě a Maháráštře.

Přechodné styly

Ačkoliv se v této době již objevuje bráhmanské umění, jež až doposud v indické kultuře nehrálo roli, přesto charakter umělecké tvorby byl téměř výlučně buddhistický. Umění pokračovalo v starých tradicích, reprezentovaných například v Bhárhutu a Sáňčí, ale zároveň se objevují i náznaky nově se tvořících slohů, Toto období kvalifikujeme jako „přechodné“, bylo však velmi plodné. Vznikly tu nové ikonografické náměty a rozvinuly se nové estetické názory. Umění odráželo velice přesně a věrně nejen složitou politickou situaci země, ale také triumf buddhismu, jehož slávě bylo zasvěceno. Po celé Indii nastal rozkvět buddhistického umění, které si zachovávalo výpravný charakter, což je velmi cenné pro studium celé této doby. Nejdůležitějším rysem tohoto období a současně novinkou, s níž se setkáváme v indickém umění poprvé, je zobrazení Buddhy. Existovaly tři přibližně současné umělecké školy: první na dřívějších indo-řeckých územích (dnešní Pákistán a Afghánistán), známá také jako škola gandhárská, dále škola mathurská a Ganžské nížiny (přibližně území obsazená Kušány) a konečně na jihovýchodě země škola amarávatská, která se rozvíjela na území obývaném národem Ándhrů.

Zdá se, že zpodobení Buddhy se objevilo současně v Gandháře i Mathuře, zatímco v Amarávatí se vyskytlo poněkud později. Je možné, že to byla idea řecká a že socha Buddhy byla poprvé vytvořena řecko-římskými umělci, pocházejícími ze Západní Asie. Zpodobení Buddhy dalo skulpturálním kompozicím opěrný bod, a tak podnítilo rozvoj symetrických kompozic. Celkový repertoár motivů se však zpočátku podstatně neměnil.

Typy zobrazení Buddhy

V tzv. řecko-buddhistické škole v Gandháře má postava Buddhy od samého počátku všechny charakteristické rysy helénismu, spojené s některými specifickými rysy východními. Buddha je zobrazován jako mladý muž apollónského typu, s rovným nosem splývajícím s linií čela, ale s pevně sevřenými ústy a těžkými víčky napolo zakrývajícími značně vystouplé bulvy. Jeho tvář je masitá a ušní lalůčky jsou protažené pod tíží šperků. Charakteristickými znaky jeho svatosti je kadeř vlasů mezi očima (úrna), v dlaních pak drží posvátné kolo (čakra), které symbolizuje chod buddhistického zákona. Zvlněný vlas je na temeni hlavy svázán do pevného uzlu, sepnutého zlatou stužkou. Funkce tohoto uzlu byla v pozdějších dobách mylně vykládána a uzel se změnil v lebeční výčnělek (ušníša), který můžeme vidět na všech zpodobeních Buddhy v Asii až do dnešní doby. Buddha má na sobě suknici a roucho splývající s ramen.

Škola v Mathuře znala rovněž apollónský typ Buddhy, měla však kromě toho svůj zcela odlišný typ, charakteristický pro tuto školu. Mathurský Buddha má kulatou hlavu a usměvavý výraz podobný loutce. Na vyholené hlavě má čapku, která zakrývá uzel vlasů. Mnišské roucho je z jemnější tkaniny než oděv Buddhy z Gandháry; obepíná tělo a jeho záhyby jsou jemně naznačeny dvojitými rýžkami. Pravé rameno jeho mohutné postavy je odhaleno a pohyby jsou zachyceny v jednoduchých gestech, která se později stala rituálními gesty zvanými mudry. Tento Buddha je blízký svým pojetím postavám jakšů z předchozího období a vyrůstá zcela z indické tradice.

Kárlí. Vstup do jeskyně.
Foto Anandajoti Bhikkhu.

Stejně jako v Mathuře je také Buddha amarávatské školy svým pojetím zcela indický a navazuje na minulé vzory. Amarávatský typ Buddhy byl však od samého počátku propracovanější a bližší typu, který byl převzat pozdějšími školami. Má podlouhlou tvář drávidského typu, výčnělek na hlavě stejně jako celé temeno hlavy jsou pokryty drobnými, plochými kudrlinkami, podle rituálního předpisu stočenými zleva doprava. I tady odkrývá mnišský šat pravé rameno a splývá v pravidelných záhybech s levého ramena na hrudník. Pravá ruka je zachycena v gestu naznačujícím ochranu (abhaja-mudra). Na reliéfech této školy se vyskytuje dvojí ikonografické pojetí: v prvním je postava Buddhy nahrazena symboly a ve druhém je zobrazena bez tradičních znaků. Zdá se, že Amarávatí mělo mimořádnou důležitost při exportování indického umění do Indonésie. Buddhovy podoby amarávatského typu jsou roztroušeny v zemích, k nimž se dostali indičtí mořeplavci, a napodobeniny amarávatského typu se nacházely především v severním a středním Thajsku.

Rozdíly a podobnosti ve stylech

Přes četné odchylky bylo umění této doby jednotné. Mnoho prvků bylo společných všem třem uměleckým školám: lokální vlivy poznamenaly architektonické formy a charakteristické rysy plastiky a malby jen velmi slabě. Gandhárská škola pak byla mimo hlavní proud indického estetického vývoje, protože byla úzce spjata s helénistickým světem. Ať už byla materiálem břidlice nebo štuk, vedlejší postavy obklopující Buddhu jsou zpracovány v duchu dekorativního klasického repertoáru. Tyto vedlejší postavy provedené se značnou živostí představují skutečné typy lidí, kteří tehdy obývali Eurasii. Helénistický styl severozápadní pohraniční oblasti Indie měl značný vliv na celou Asii. Stal se součástí repertoáru buddhistického umění a žil ještě dlouho i po zániku politických systémů, jež ho zrodily.

Skalní architektura byla prakticky jediným typem staveb, který se nám z té doby zachoval. Skalní svatyně mají tentýž půdorys jako v předcházejícím období a nadále napodobují dřevěnou konstrukci, ačkoliv je již vidět jistý stupeň stylizace (Kárlí, Kanhérí, Násik III). Stúpy, z nichž zbyly bohužel jen fragmenty, byly větší než dříve. Z výjevů na reliéfech víme, že byly vyšší, základní stavba byla mohutnější a také kupole byla klenutější.

Bylo to však sochařské umění, které dosáhlo skutečné dokonalosti jak po stránce estetické, tak i technické. Bylo velmi různorodé, neboť každá umělecká škola byla proniknuta jiným uměleckým názorem, a také proto, že šlo o různé rozměry a jiné materiály. Umění mathurské školy dovedlo zobrazit jak vážný majestát kušánských králů, tak i půvabnou smyslnost indických žen, jejichž plnoštíhlá těla jsou zachycena v ladné rituální póze zvané tribhanga čili trojího prohnutí těla. Červený pískovec užívaný umělci této školy dodává plastikám zvláštní půvab. Vyřezávané slonovinové plakety nalezené v Afghánistánu, Begrámu nebo v Kápiše, dřívějším hlavním městě Kušánů, jsou zřejmě vytvořeny ve stejném stylu. Technická i stylistická dokonalost těchto děl potvrzuje oprávněnost věhlasu indických řezbářů, o nichž se často pochvalně zmiňuje stará literatura.

Amarávatská škola je zcela odlišná: její sloh byl od začátku dynamičtější a méně robustní; byl také vytříbenější než styl mathurský. Svého vrcholu dosáhla tato škola ve výpravném reliéfu: je vytesán v místním mramorovitém vápenci a dosahuje často značného uměleckého účinku nejen jemností kompozice, ale i jistotou modelace. Postavy jsou zachyceny ve velmi elegantních postojích, z nichž póza pokorně skloněné dívky patří k nejkrásnějším námětům v indickém umění.

Různorodost charakteristických rysů najdeme i v malířském umění, například na malbách v jeskyni č. X. v Adžantě, kde se setkáváme se stejnou jistotou při modelaci postav i stejnou přesvědčivostí při zachycování různých pozic a pohybů.

Celé přechodné období, tak bohaté na nové umělecké úspěchy a experimenty, přivedlo klasickou tradici, kterou převzalo z předcházejících období, na vrchol umělecké dokonalosti a připravilo cestu pro plný rozkvět období Guptovců.

Adžanta.
Foto Jan Strnad, 2011.