Předmluva překladatele: V případě tohoto překladu jsem se pokusil o poněkud obsáhlejší komentář a vysvětlení některých pasáží textu důkladněji a obšírněji než obvykle. Na určitých místech přidávám ezoterní interpretaci s cílem ukázat, že i v akademických pojednáních můžeme číst mezi řádky, a dojít tak k často nečekaným souvislostem. Celý Dyczkowskiho text je z velké míry sestaven z přímých i nepřímých citací děl kašmírského šivaismu, které svými myšlenkami doprovází a vykládá. V českém překladu uvádím kvůli lepší čitelnosti zdroje citací pouze u vybraných děl. Citovaná díla, ale i Dyczkowskiho styl, se při popisu vysokých principů mnohdy vyznačují nadužíváním „přívlastků“ nebo expletiv: pro lepší srozumitelnost jsem si je dovolil velmi lehce přeformulovat.

Dyczkowski je světově proslulým akademikem žijícím ve Váránasí. V Poděkování ve svém překladu¹ Šiva-sútry vzdává hold hlubokým znalostem Svámího Lakšmandžúa (Swami Laksmanjoo,² 1907–1991), u něhož v ášramu v Šrínagaru v Kašmíru, jak sám píše, studoval výklad nauky v době (1976), kdy připravoval svou disertační práci, později publikovanou jako zde předkládanou The Doctrine of Vibration.

Jógin usilující o osvícení musí prodělat úplnou konverzi spočívající v kompletním převrácení (parávrtti) perspektivy.³ Zakoušet věci z hlediska lidského je esencí pouta⁴ a svoboda přichází, když zakoušíme realitu tak, jak ji zakouší Bůh. Adept se tímto ocitá v nové existenciální situaci, kdy rozpoznává své vlastní opravdové Bytí jako totožné s Bytím Boha.⁵ Tohoto je dosaženo čistým aktem Sebe-uvědomování, v němž je zažitý způsob chápání skutečnosti opuštěn ve prospěch nového a hlubšího poznání Sebe jakožto neomezeného, nekonečného Vědomí. Tato úplná změna v perspektivě otevírá zcela novou dimenzi prožívání.

Opravdový monismus (parádvaja) znamená, že každá část je zároveň Celkem a Celek je v každém aspektu projeven ve své plnosti. Každá věc je posvátná a obsahuje v sobě božské univerzum. Lidské tělo je specifickým způsobem ztělesněním univerza, je čistou nádobou čistého Vědomí. Prostoupeno Vědomím se tělo podílí na posvátné povaze Absolutna.⁶ Posvěceno božskou přítomností uvnitř je chrámem Božím, posvátným místem oběti i uctívání. Nezažíváme naše vědomí jakožto něco externího vůči tělu (jako bychom vnímali například přikrývku nebo část oděvu). Stejným způsobem je univerzum, které všichni vnímáme, přímým rozšířením našeho vlastního čistého vědomého bytí.⁷ Abhinavagupta píše:

„Proto by měl adept chápat své tělo v plnosti všech cest (adhvan) [k osvícení a kosmické emanaci]. Rozrůzněno působením času je příbytkem všech pohybů času a prostoru. Tělo viděné tímto způsobem je též všemi bohy, a musí být proto objektem kontemplace, uctívání a oběti. Kdo do tohoto pronikne, nalezne osvobození.“⁸

Všechno je součástí Božího Těla, jímž je posvátný kosmos, a v něm jsou manifestovány Boží blažené činnosti skrze působení přírodního zákona (nijati). Přítomnost vědomí v těle je odhalena pohybem jeho končetin. Přítomnost Boha v Jeho kosmickém Těle je spatřována jako pohyby univerza.

„Jako ego (asmitá) v těle rozpřahuje dvě jinak neživé paže pouhým aktem vůle, tak také [univerzální ego] v univerzu odtrhuje svou mocí od sebe hory a pohoří.“

Nápodobně jógin, který vnímá všechny věci jako končetiny svého vlastního těla (sva-anga-kalpa), noří se do božského uvědomování „Já jsem To“ (aham idam). Pouto je falešným ztotožněním s fyzickým tělem⁹ a osvobození skutečným ztotožněním s kosmickým Tělem.¹⁰ Takto je vyřešena oddělenost mezi subjektem a objektem a jógin zakouší Skutečnost ve všem jakožto nerozdělenou jednotu (avibhakta), v níž vnitřní a vnější splývá dohromady.

Každá úroveň vědomí odpovídá určitému stupni duchovního dosažení. Na každé úrovni vzestupu po živoucím žebříku Vědomí jógin dosahuje stupně mistrovství nad kosmickými procesy odehrávajícími se uvnitř jeho univerzálního Vědomí. S každým stupněm zmocnění proniká do nové dimenze prožívání. Řečeno jazykem tanter stává se pánem vyššího světového řádu (bhuvana). Nachází se v rozšířeném prostoru čistého vědomého Bytí, kde žije v těle uzpůsobeném jeho nové existenciální situaci.¹¹ Na úrovni svrchovaného Šivy je jeho tělo samotným univerzem, úplným sjednocením všech duchovních poznání a světových řádů. Lze však také z určitého úhlu pohledu říci, že Šiva není vystaven žádné realitě mimo Sebe, a nemá tak tělo žádné. Jeho Tělem je Tělo Vědomí (vidžňánadéha), posvátný obraz (múrti) Jeho projevené podoby. Toto je svrchované Tělo (paradéha), nejúžasnější ze všech těl zářící nekonečnou vitalitou (ódžas), plodnou mocí (vírja), silou (bala) a božskou vibrací (spanda) nejvyššího stavu poznávajícího¹² (parapramátrbháva), jemuž dává posvátné „přístřeší“. Božské Tělo (divjadéha) je zcela duchovní a hmotě již nenáleží. Je Tělem Moci (šáktadéha), univerzem energie naplněném pěti principy moci vědomí, blaženosti, vůle, poznání a konání.¹³ Když nejsme schopni rozjímat o kosmickém Těle, nemůžeme ani zakoušet posvátnou náboženskou slavnost (utsava) vnější manifestace velkoleposti čisté přirozenosti spandy (vibhútispanda). Musíme se zbavit falešné představy, že tělo je v jakémkoli smyslu nečisté. Musíme rozpoznat, že je to samo čisté Vědomí, a vzdát se neplodného hledání uspokojení v předmětech, které nerozpoznáváme jako součást našeho vlastního kosmického Těla.¹⁴

„Co zbyde kromě nektaru (rasa) Šivovy Blaženosti, zmizí-li tendence považovat objekty za vnější (aunmukhja) a jsou-li odstraněna veškerá omezení? Pravým žitím a uctíváním Těla dnem i nocí, s vědomím, že je jak plno veškerých kategorií existence, tak i nektaru Šivovy Blaženosti, se jógin stane totožným se Šivou. Ukotven v tomto posvátném symbolu (linga), spokojeně spočívajíc ve svém kosmickém Těle, jógin neusiluje o vnější znaky (linga),¹⁵ nestojí již o skládání slibů, cestování na posvátná místa či praktikování [na smysly orientovaná] cvičení.“¹⁶

K dosažení tohoto čistého těla Vědomí, nebo přesněji řečeno k poznání, že jím naše vlastní tělo je, se musíme nejprve zbavit nižších stavů vtěleného vědomí. Musíme rozvázat uzel nevědomosti, který nás poutá a vede nás k předpokladu, že psychofyzický organismus je naším pravým tělem. Když je toto falešné ztotožnění překonáno, Vědomí, které do té doby bylo omezené a stažené, se nyní ukazuje ve své pravé povaze, v plně expandované (vikasita) formě. Individualita splyne s všeprostupující univerzalitou, podobně jako prostor v rozbité nádobě splyne s prostorem kolem ní. Jógin tímto uskuteční, že je to božská vibrace (spanda) samotná, působící a prostupující jeho individualitou, která ve skutečnosti koná všechny „jeho“ činy a že on, jakožto individuum, je konatelem toliko v rámci všezahrnující spandy. Proto činy moudrých, kteří jsou osvobozeni od falešného ztotožnění s fyzickým tělem, nepřináší žádnou karmu.

Falešné ztotožnění s fyzickým tělem podmiňuje božskou sílu uvědomování si (čiti šakti) generováním myšlenkových konstrukcí (vikalpa) založených na představě, že mezi vtěleným poznávajícím a předměty jeho poznávání je rozdíl (bhéda). Tyto vikalpy utvářejí nižší řád vtěleného poznávajícího a jeho tělo. Jógin transmutuje myšlení¹⁷ zpět do jeho původní formy Světla Vědomí (prakáša) tím, že jej spaluje v posvátném ohni Vědomí (čidagni) zapáleném kontemplativním uvědomování si „Jsem to Já, Velký Pán, kdo, jakožto čiré Vědomí, neustále září ve všech věcech.“ Toto vnitřní vědomí je božskou září (sphurattá)… Je čistou spandou, tajnou silou mantry (mantravírja), která spaluje falešné ztotožnění s fyzickým tělem i s tělem myšlení. Toto je opravdový obětní oheň, v němž, jak praví Šiva-sútra,¹⁸ je tělo obětí.

Externí rity nejsou k žádnému prospěchu, pokud není pochopen jejich vnitřní význam a jejich symbolická funkce neodpovídá příslušné aktivitě uvnitř vědomí. Vnitřní vědomé procesy (vásanákrama) odpovídající vnější rituální činnosti (púdžákrama) musejí být pochopeny a ovládnuty. Ať již jsou vnější rity skutečně vykonávány nebo ne, je z tohoto úhlu pohledu vedlejší. Ve skutečnosti jsou totiž všechny životní aktivity součástí tzv. velkého obětního ritu (mahájága), věčně se odehrávajícího uvnitř univerzálního Vědomí. V tomto ritu je obětním ohněm velká prázdnota (mahášúnja), nejvyšší skutečnost (paratattva) zcela prostá veškerého rozdělení (bhéda) a překračující prázdnotu nevnímání. Obětní naběračkou [používanou při rituálech] je vědomé uvědomování (čétaná) a obětí je celé vnější univerzum rozmanitosti včetně hrubých prvků, smyslů, objektů, světových řádů a kategorií existence společně s vnitřním světem mysli (manas) a jejího myšlení. Veškeré rozdělení mezi poznávajícím a poznávaným je spáleno a vše je učiněno Jedním uvnitř ohně Vědomí. Abhinavagupta vysvětluje:

„Oběť je bez úsilí nabídnuta ohni [Šivova] intenzivně planoucího Vědomí úplným odevzdáním veškerého velkolepého semene uvnitř i vně stvořené duality (bhéda).“¹⁹

Palivem nabídnutým do ohně této nadzemské (alaukika) a věčné oběti je dualita. Smrt je obětinou (mahápašu). Musíme se zbavit veškeré připoutanosti, veškerého pocitu „já“ a „moje“, ať to může být jakkoli bolestivé, a získat tak nové, proměněné tělo, nevytvořené z fyzické hmoty, nýbrž z duchovní esence Vědomí. Slovy tanter:

„Ó bohyně, pojídáním těla milovaného, příbuzného, blízkého přítele, člověka prospěšného či drahého, člověk jistě vzlétne vzhůru společně s nebeskou Pannou (tj. silou Vědomí).“

Tento verš znamená, že tělesnost vtěleného poznávajícího (déha pramátrtá) musí být asimilována do Vědomí, takže rušivé myšlenkové konstrukty (vikalpa) jím oživené je již nemohou dále narušovat. Poté jógin spontánně rozpoznává nejvyšší úroveň spandy uvnitř sama sebe. Veškerá dvojnost je spálena a lidské vědomí spočine poklidně, pevně zafixováno (dhruva) bez vln kosmického projevu (nistaranga). Z neosvícené individuality nezůstává nic. Jógin se tak podílí na čisté kontemplativní absorpci, kterou zakouší samo absolutní Vědomí. A tak, neztotožňujíce se nadále s tělem, rozpoznává svou pravou přirozenost: samu živoucí pulzující spandu, ztělesněnou bohyni Bhairaví, která se sjednocuje s Bhairavou (Šivou), velkým Světlem Vědomí.

Prvotní vibrace (spanda), resp. vlna aktivity, která povstane spontánně ze stavu klidu (višránti), je neposkvrněným tělem či obrazem (múrti) Vědomí. Čisté, nerozlišené Šivovo Vědomí se tímto způsobem rozvine v univerzum, čímž vyjadřuje svou opravdovou přirozenost. Jógin sjednocen se Šivou je svědkem emanace Šivova kosmického Těla, tj. stvoření „jeho vlastního“ dokonalého, božského Těla. Tato čistá emanace (šuddhasršti) potvrzuje, že jóginův stav je totožný s Bhairaví. V tomto stavu vnitřně uskutečňuje čistou spandu ve své přirozenosti stejnakosti (sámarasja) jednoty a mnohosti. Jednota pro spoutanou duši odpovídá odhalení jeho šivovské přirozenosti, zatímco mnohost odpovídá rozvinutí máji. Osvícený jógin, totožný se Šivou, spočívá v Šivově příbytku umístěném ve středu mezi dvěma stranami této expanze. Tímto způsobem zakouší Blaženost povstávání Vědomí uvnitř duchovního kosmického Těla.

Dokonalý jógin (siddha) nepovažuje své fyzické tělo za nic více než pouhou neživou fyzickou hmotu, kterou stejně jako veškeré další předměty vnímá uvnitř svého kosmického Těla. Univerzum se mu zdá být rozlehlým spáleništěm mrtvol posetým neživými „mrtvolami“ jevů. Skládá slib hrdiny (víravrata), aby viděl všechny věci, jakkoli nechutné či přitažlivé, rovnocenným okem, vědom si toho, že všechny jsou manifestacemi univerzálního Vědomí.