SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Kájasádhana náthovských siddhů

– DG4 –
Shashibhushan Dasgupta
Redakční výběr z díla: Obscure Religious Cults, Calcutta, revised ed. 1962 (1946).
z angličtiny přeložil Richard Mag, 2005
redakce Rasa Ravi, 2006 a 2016 (menší úpravy)
přesun článku z tantrajoga.cz

Teorie slunce a měsíce

K pochopení tajemství kájasádhany je zapotřebí nejdříve pochopit teorii slunce a měsíce tak, jak je uváděna v józe. V tantrických a jógických textech se lze často setkat s pojmy slunce a měsíce a má se za to, že jóga spočívá v jejich sjednocení. Slunce a měsíc se ve všeobecnosti vztahují ke dvěma důležitým jógickým kanálům vpravo a vlevo, a jejich sjednocení odpovídá spojení dvou proudů vitálního dechu, prányapány, nebo nádechu a výdechu (slovo hathajóga podle tradice značí spojení ha, tedy slunce, a tha, měsíce). Avšak slunce a měsíc mají ještě i další hlubší význam. V Siddhasiddhánta-paddhati (připisovaném Górakhnáthovi) nacházíme tvrzení, že fyzické tělo se vyvíjí ze vzájemných vztahů pěti faktorů: karmy (aktivity), kámy (touhy), čandry (měsíce), súrji (slunce) a agni (ohně). První dva jsou spíše podmínkami pro viditelné tělo (pinda), ostatní tři jsou primární elementy, ze kterých je tělo vytvořeno. V konečném schématu jsou primární elementy tvořící viditelné tělo redukovány na dva, a to na slunce a měsíc.

Měsíc reprezentuje prvek rasy neboli sómy a slunce je prvkem ohně. Proto se říká, že tělo je produktem agnisómy. Rasa či sóma je potravou (upabhógja), kdežto oheň je konzumentem (bhóktá); celé stvoření je oživováno pomocí správného poměru konzumenta a konzumovaného. Slunce a Měsíc jako agnisóma jsou ve fyzickém světě manifestovány jako semeno otce a vajíčko matky, jejichž kombinací vzniká viditelné tělo. Tím jsou agnisóma prapůvodními elementy, ze kterých je vytvořeno celé stvoření.

U Měsíce lze rozlišovat šestnáct částí (kalá), které jsou vysvětlovány jako šestnáct fází (šódaša-kalá) Měsíce (ullólá, kallóliní, uččalantí, unmádiní, taranginí, šóšiní, lampatá, pravrtti, laharí, lólá, léliháná, prasarantí, praváhá, saumjá, prasannatá, plavantíSiddhasiddhánta-paddhati 1. 63, viz také Tantrálóka 3. 138). Protože je měsíc ztotožňován s nektarem, tak i tento božský nektar má 16 jednotek.

Analogicky, Slunce jako samozářivá entita obsahuje dvanáct částí (dvádaša-kalá), které představují určité režimy Slunce, ve kterých se tato samozářivost různými způsoby projevuje (tápiní, grásiká, ugrá, ákuňčaní, šóšiní, pravódhaní, smará, ákaršaní, tuštivarddhiní, úrmirékhá, kiranavatí, prabhávatíSiddhasiddhánta-paddhati 1. 66). Tato teorie slunce a měsíce s jejím kosmologickým významem je vysvětlena ve druhé bráhmaně Brhadždžábála-upanišadu.

Měsíc a slunce značí v jógických textech dva elementy tvořící základ fyzické existence, element tvoření a zachování a element změny a destrukce. Měsíc jako princip neměnnosti a nesmrtelnosti sídlí v oblasti Šivy a slunce jako princip změny a destrukce se nachází v regionu Šakti. Měsíc a slunce tak souvisí se ŠivouŠakti. Měsíc je zásobárnou amrty neboli ambrózie dávající nesmrtelnost, kdežto slunce je ohněm destrukce (kálágni). Měsíc se nachází přesně pod sahasrárou čili tisíciplátkovým lotosem a směřuje dolů. Slunce se nachází v oblasti pupku a směřuje nahoru.

 

O bindu se soudí, že je kvintesencí těla a je dvojího druhu, žlutobílý bindu (pándura-bindu) a červený bindu (lóhita-bindu). První je stejného původu jako semeno (šukra), druhý stejného původu jako vajíčko (maháradžas). Bílý bindu (semeno) je obsažen v měsíci v hlavě a vajíčko je obsaženo v slunci v pupku. Měsíční bindu je Šiva a sluneční radžas je Šakti. Zdá se tedy, že koncepce měsíce a slunce metafyzicky plně vyjadřuje Šiva-Šakti. Slunce je kálágni, oheň ničení; také se mu říká Rudra („strašný“), jenž je v tomto kontextu protikladem Šivy („milostivý“). V 2. kapitole Kauladžňána-nirnaji (tantrické dílo připisované Matsjéndranáthovi) je kálágni jako Rudra dáván do souvislosti se Šakti a říká se, že sedí v ústech Vádavy1. Pod Vádavou se nachází sedm spodních (podzemních) regionů zvaných pátála a nad ní sedm vrchních regionů zvaných nebesa. Stvoření trvá, dokud kálágni setrvává ve spodní oblasti. Když se dostane nahoru, začíná rozpuštění světa.

V buddhistických tantrách a buddhistických sahadžijá písních jsou principy slunce a měsíce pojímány jako ohnivá síla v nirmánakáji (jógicky pupeční centrum „těla transformace“), případně jako bódhičittaušníša-kamale (korunní lotos). Ohnivá síla nirmánakáji je popisována jako bohyně Čandálí (hinduista by mluvil o kundaliní).

Lingódbhava – aspekt Šivy, kdy je Šiva znázorněn uvnitř lingy. Monumentální Airávatéšvarův chrám, čólská architektura, 12. století, Dárásuram (Dharasuram), Tamilnádu. Nahoře na linze je Brahmá v podobě labutě, dole na linze je Višnu v podobě kance. Podle puránského příběhu ani jeden z nich nedokázal najít ani začátek ani konec kosmické lingy, symbol Šivovy božské podstaty. Po obou stranách lingy ve výklencích jsou postavy Brahmy a Višnua, kteří se linze a Šivovi klaní. Všimněme si také jógického symbolu v podobě slunce a měsíce nahoře na nástěnné malbě; linga samotná je ezoterně sušumná nádí, slunce a měsíc představují dvě vedlejší nádí, sluneční a měsíční jógický kanál jemného (metafyzického) těla. Popis a foto Rasa Ravi, 2007.

Celkově se hathajógická sádhana skládá ze slučování slunce a měsíce po jejich úplném ovládnutí. V popisu jógické síly královny Hádisiddhá Majanámatí se často uvádí, že se pro ní slunce a měsíc staly náušnicemi. I když se toto prohlášení uvádí pouze jako popis mytické síly, kdy se všechno nemožné stává možným, je za tím velmi hluboký jógický význam. Princip slunce a měsíce je zmiňován v Górakšavidžaji pod rozličnými metaforami.

V praktické józe má slučování slunce a měsíce nebo jejich dokonalé ovládnutí více významů. Za prvé jde o návrat kosmické manifestace do její původní klidové formy, což značí probuzení Šakti a její sjednocení se Šivousahasráře. Za druhé je slučování slunce a měsíce praxí, kde je mužství a ženství sjednocováno a sloučenou substanci semena a vajíčka jógin nebo jóginka tajným jógickým procesem vsaje (vadžróli-mudrá). Dále jde o metodu očisty a kontroly jógických kanálů idápingalá ovládnutím prányapány skrze pránájámu. V jógických textech jsou často popisovány tři důležité kanály (nádí) idá (vlevo), pingalá (vpravo) a sušumná (uprostřed), s povahou měsíce, slunce a ohně (sóma nebo čandra, súrjaagni).

náthovském kultu má smíšení slunce a měsíce hluboký význam; vyjadřuje proměnu hmotného těla podléhajícího změnám v neměnné tělo dokonalosti. Jak to lze uskutečnit? Jde o dokonalou kontrolu nad destruktivními silami slunce, a tím omlazení celého těla nektarem vytékajícím z měsíce. Slunce tedy reprezentuje princip destrukce a měsíc tvoření. Jógin se pokouší vyhýbat oběma extrémům a nachází východisko v principu věčné záchovy uskutečnitelné pouze dokonalým smíšením principů destrukce a tvoření, což značí smíchání slunce a měsíce.2 Podle praktické jógy je kvintesence viditelného těla extrahována ve formě sómy čili nektaru (amrta) a je uchovávána v měsíci sahasráry. Ze spodní části sahasráry vede utajovaná zkroucená nádí do skryté dutinky v palatální oblasti. V jógické „fyziologii“ je tato nádí známa pod pojmem šankhiní. V nesanskrtských pramenech je často vzpomínána jako banka nála (tj. zakřivený kanál), skrze kterou prochází mahárasa (sómarasa, nektar měsíce). Šankhiní je popisována v Górakšavidžaji jako had s ústy na obou koncích. Ústa Šankhiní, přes kterou proudí z měsíce (sóma) nektar nesmrtelnosti (amrta), se jmenuje dašamadvára neboli desátá brána těla a liší se od ostatních devíti bran. Desátá brána je v komentáři k buddhistické Čarjápadě vysvětlována jako vairóčana-dvára neboli nejvyšší svrchovaná brána (buddha Vairóčana je považován za svrchovaný symbol mnoha ezoterických buddhistických škol). Desátá brána je v józe nejdůležitější a často se na ni odkazuje ve staré a středověké bengálské literatuře a hinduistických jógických textech.

Nektar z měsíce kape skrze desátou bránu; běžný člověk však o tomto tajemství nic neví. Za normálních okolností nektar kapající z měsíce padá do ohně slunce a je jím vysušen. Kvintesence těla ve formě sómy nebo amrty se tím zničí a tělo se stává obětí ohně destrukce (kálágni). Smrt se tak stává nevyhnutelným koncem života. Běžný směr toku nektaru musí být zastaven a řízen, což je jediný způsob, jak podvést kálu (čas, smrt) a stát se nesmrtelným. Desátá brána se musí uzavřít nebo dobře střežit. V literatuře se tomu obrazně říká „uzavření desáté brány“ nebo „umístění strážce“. Když tato brána zůstává otevřena, mahárasa, největší bohatství člověka, je ukradena sluncem neboli smrtí. Pokud však jógin uchrání mahárasu před sluncem a dospěje k jógickému stavu pití nektaru, nepochybně se stane nesmrtelným.

Jak ochránit amrtu před sluncem? Postupy popisované v hathajógických a tantrických textech jsou různé. Za nejdůležitější z nich je považován proces zvaný khéčarí-mudrá. V hathajógickém významu se jedná o otočení jazyka směrem dozadu do důlku nad ním (vzadu na patře) tak, že dosáhne k otvoru rádžadanty (šankhiní) představující desátou bránu. Současně je pohled fixován doprostřed, do místa mezi očima. Jazyk tím uzavírá desátou bránu a jógin pije nektar. Khéčarí-mudrá byla ve všech jógických textech velebena jako nejjistější cesta vedoucí k nesmrtelnosti. Tento jógický postup umožňuje ovládat vyměšování všech druhů sekretů. Proto bindu (semeno) jógina praktikujícího khéčarí zůstává nerozrušeno, a to i když je těsně objímán ženou.

Proces pití nektaru pomocí muderbandh je cestou k věčnému životu. V některých textech je vyměšování nektaru z měsíce ztotožňováno s probuzením kundaliní-šakti, která když dosáhne k sahasráře, slouží jako nástroj ke kanutí nektaru. Někdy je Šakti zobrazována jako ta, která sama pije tento nektar. Této tekutině vytékající z měsíce se někdy říká víno nesmrtelných (amara-váruní). Tak, jako se bohové stali nesmrtelnými, protože pili amrtu, tak se jógin stane nesmrtelným pitím „vína“ stékajícího z měsíce. Pití vína a jedení masa, které je pro tantrického sádhaku nezbytné, je náthovskými jóginy vysvětlováno jako pití nektaru z měsíce a obrácení jazyka dozadu a nahoru.

Jak již bylo uvedeno, Měsíc má šestnáct fází či jednotek (kalá). Vyměšování sómarasy do kálágni (slunečního ohně destrukce) se někdy obrazně nazývá jedení jednotek Měsíce Ráhuem, kterým se tady míní průchod mezi Měsícem a kálágni. Ráhu je mytický démon pohlcující Měsíc, který je odpovědný za jeho zatmění. Myšlenka postupného mizení jednotek Měsíce a jejich opětovného znovuobjevování umožnila vznik teorie tithi (lunární den, třicátá část celé lunace) včetně púrnimy (úplňku) a amávasji (novoluní). Proces mizení a znovuobjevování jednotek je reprezentován čtrnácti dny ubývající a čtrnácti dny přibývající poloviny Měsíce.

Uchování a jógická regulace mahárasy jsou ústředním bodem sádhany náthovských siddhů, kteří uznávají (stejně jako buddhističtí siddháčárjové) šest údů jógy: ásana, pránájáma, pratjáhára, dháraná, dhjánasamádhi. Chybějí tady části jama (zdrženlivosti nebo zákazy) a nijama (příkazy, doporučení) Pataňdžaliho systému, ve kterém jsou jama, nijamaásana morální a fyzickou kázní sloužící k ovládnutí mysli i těla. Pránájáma je vitálním procesem upoutání mysli a pratjáhára, dháraná, dhjána jsou čistě psychologickými postupy definitivní koncentrace a upoutání mysli. Všechny uvedené části se u náthovského kultu spojují s uchováním mahárasyjógickou regulací jejího vyměšování za účelem proměny těla, čímž se dosahuje věčný život.

Slunce a měsíc jako žena a muž

Existuje ještě jiný aspekt teorie slunce a měsíce. Viděli jsme, že slunce je radžas a měsíc bindu, slunce je spojováno se Šakti a měsíc se Šivou, a že měsíc musí být chráněn před destruktivním sluncem. V hrubším aspektu se muž musí chránit před spáry ženy, která je v náthovské literatuře vždy zobrazována jako tygřice. Muž ztrácí vitální energii okouzlen jejím půvabem. Obecně se o ní mluví jako o krásce ve dne a tygřici v noci. Náthovští siddhové striktně dodržují celibát. Na základě náthovské literatury všech nesanskrtských pramenů je na ženy pohlíženo jako na největší nebezpečí na cestě jógy; nedostává se jim vyššího statusu než krvelačných tygřic připravených kdykoliv sát krev své oběti. Pád Mínanátha zapříčiněný kadalskými ženami a srílanskou královnou a jeho záchrana Górakhnáthem se zdá být populární poetickou verzí obecného stanoviska náthů k ženám. Górakhnáth ve své záhadné radě guruovi říká: „Dech ženy vysušuje tělo a mládí se ztrácí ze dne na den. Pošetilci jsou ti, co to nechápou a hýčkají tygřici, která je ve dne kouzelnou ženou a v noci vysušuje celé tělo. Mléko je ukradeno, tygřice ho vaří a kočka sedí u toho. Esence mléka je vyhozena na zemi a na obloze zůstává pouze prázdná loď.“

Podobné verše připisované Górakhnáthovi lze nalézt také v hindštině. Když sledujeme Górakhnáthova slova výčitek adresovaných svému guruovi, jsme jednoznačně přesvědčeni o nekompromisně nepříznivém postoji náthů k ženám, obecně označovaných jako zlodějky, banditky, pirátky, žíznivé tygřice a pokrytecké kočky. GórakhnáthGórakšavidžaji říká: „Máš do činění s gangem lupičů ve svém skladu, zaměstnáváš myš jako stráž na pepřové plantáži a kočku na hlídání mléka. Tygrovi dáváš střežit krávu, majetek loupežníkovi, žábu hadovi. Neměl bys dávat střežit sýpku myši, plantáž bys měl chránit před krávou, stejně tak suché palivo před ohněm. Ztratil jsi veškeré zboží, cos měl k dispozici. Vyčerpal sklad a vyvolal pozdvižení ve svém okolí. Žiješ se sousedy, kteří jsou zloději a podvodníci.“ Záhadná vyjádření tohoto druhu vyvolávaly úvahy o povaze žen, hojně se vyskytujících v Górakšavidžaji nebo Mínačétaně a v Gópičándových písních. Podobná slova, fráze a obrazy často používala Majanámatí, která byla pevně rozhodnuta zachránit svého jediného syna ze spárů mladých žen. Na jednom místě textu říká Majanámatí Gópičándovi: „Všichni muži obsluhují ženy bezplatně. Mahárasa v těle má hodnotu tisíců beden naplněných drahokamy. A když je toto bohatství ztraceno, muž je přemožen ženou. Je lvicí a je v pozoru jako tygřice. Kosti a maso nechává stranou a vysává mahárasu. Ženy zacházejí s bohatstvím muže, který je v okouzlení zdarma obsluhuje. Muž tím svým pluhem obdělává pole jiných a dochází ke ztrátě semena na setbu. Přestože je pluh vyroben z ocele, v zemi se rozpadá. Když netopýr sežere měkký stonek stromu, ovoce nemůže růst. Jak se může vyvíjet mladý bambus, když je vysáván hmyzem?“ (Gópíčandrér sannjás, část 2, také Gópíčandrér gán.)

Z předchozího je zřejmé, že v hrubším smyslu je mahárasa semenem a že sádhana pozůstává z jeho ochrany před jakýmkoliv vybitím, což se deklaruje ve všech jógických textech. Kdo je schopen změnit směr toku vzhůru, je bohem a ne člověkem.

Podobnosti a rozdíly jógické praxe náthů a ostatních ezoterických škol

Je důležité poznamenat, že praktický aspekt jógy Kabírova (1440–1518) systému a jiných středověkých hindských básní je v podstatě stejný jako u náthovských jóginů. Existuje tady sice podstatná odlišnost v náboženském postoji, ale přes všechny tyto rozdíly v názorech a náboženském přístupu se jógický proces zdá být v základě stejný. Kabírův náboženský postoj je známější, protože reprezentuje zbožnou školu (bhaktimárga) mysticismu, známou svou heterodoxní povahou, a ne jako školu hlásící se k jógické praxi. Faktem ale zůstává, že přes svou zbožnou vřelost mluví Kabírovy básně a práce ostatních básníků o systému jógické praxe. Ve své práci Nirguna škola hindské poezie podává Dr. P. D. Barthwal výklad jógické praxe této básnické školy a dokládá základní podobnost jógické praxe této školy s jejich předchůdci, jako jsou náthovští siddhové. Teorie slunce a měsíce a otázka tvorby nektaru jsou nejdůležitější částí těchto středověkých škol. Možná je to podobnost jógické sádhany a stylu (např. ohledně extrémní nevole vůči ženám), co tradici reprezentovanou Kabírem (kabírpanth) tradičně spojuje s górakhpanthem. Proto se předpokládá, že KabírGórakhnáthem spolu mluvili či se znali.

Górakhnáth na zarámovaném obrazu v náthovském klášteře. Foto Rasa Ravi, 2007.

Dalším důležitým bodem je rozdíl mezi náboženským přístupem a metodologií u náthovských siddhů a buddhistických sahadžijů. Ačkoli jsou obě sekty příbuzné hathajógickým sektám, přesto je u nich ostrý rozdíl v deklarovaném konečném cíli i v určité jógické praxi. Konečným cílem náthů je dosažení nesmrtelnosti. U buddhistických sahadžijů jde o dosažení mahásukhy. Náthovští siddhové věří v realitu zrození a smrti a pokoušejí se vyhnout tomuto koloběhu přeměnou hmoty těla v jemné éterické tělo a toto dále v božské tělo. Na druhé straně zdědili buddhističtí sahadžijové od předchozích buddhistických škol extrémní idealismus a podle této teorie se pokoušeli uniknout koloběhu zrození a smrti realizací prázdnoty. Tvrdí, že ji lze dosáhnout pouze skrze realizaci mahásukhy. Důraz náthů spočívá na jógickém procesu proměny těla smrti a rozkladu a buddhističtí sahadžijové kladou důraz na sexuálně jógickou praxi transformující běžnou sexuální rozkoš na vyšší a hlubší blaženost. Pochopitelně náthovská kájasádhana se u buddhistů také vyskytuje a v dóhách a písních čarjá lze nalézt občasné zmínky o kanutí nektaru a jógickém procesu jeho pití, aby se skandhy (prvky, ze kterých se vytváří tělo) staly pevné a stabilní a aby došlo k nabytí adžaryamary (absence nemocí a smrti). Dále lze nalézt občasné narážky na pití nektaru nebo medu černou včelou mysli z lotosu v hlavě a nakonec o proudění vody z měsíce bódhičitty, plného v jeho šestnácti jednotkách, do ohně pupku. Zdá se, že buddhistická praxe vedoucí k realizaci mahásukhy byla těsně spjata s náthovskou kájasádhanou, i když jsou tyto zmínky v některých případech vysvětlovány metaforicky. V Čarjápadě lze nalézt koncepci božského nápoje váruní (báruni), uspokojivě vysvětlitelného spíše ve smyslu božského nápoje náthovských jóginů, než ve významu toku mahásukhy nebo hrubě jako toku bódhičitty – mužského semena.

Tyto rozdíly se vyhrocují v prudkém odporu náthovských siddhů k představě ženy jako největší překážce na jejich pochodu k nesmrtelnosti, zatímco buddhističtí sahadžijové vynášejí ženy do nebe ve všech možných superlativech jako inkarnace Pradžňi nebo samotné svrchované prázdnoty, a jejich společnost byla ceněna jako nezbytnost k dosažení dokonalosti v duchovním životě. Skutečností ale zůstává, že pradžňá, jóginka (jóginí) nebo mudrá, o které buddhističtí sahadžijové mluví, nemusí být v každém případě žena ve fyzickém těle. Je Nairátmjá nebo samotná Šúnjatá nebo panna Sahadžá. Na druhé straně by ale bylo omylem vždy interpretovat mudru v idealizovaném smyslu a tím vysvětlovat nezbytnost společnosti ženy v sahadža sádhaně.

Mahásukha buddhistických sahadžijů není čistě fyziologickým vjemem. Je v ní zahrnut také psychologický element. U tohoto aspektu (spojovaného se sexuálním vzrušením) je nápadná jeho evidentní nepřítomnost v náthovské škole. Višnuistický (vaišnava) sahadžijá kult je primárně založen na zbožňování sexuální energie v jejím fyziologickém i psychologickém aspektu. Mahásukha, jako sahadžijský původ bytí a nebytí, je u višnuistické školy transformována v nejvyšší lásku. Ani mahásukha, ani nejvyšší láska ve své nejčistší a nejvyšší formě není dosažitelná bez pomoci vybrané ženy, a právě z tohoto důvodu buddhisté o ní mluví jako o inkarnaci Pradžňivišnuistémahábhávě (nejvyšší lásce personifikované Rádhou). Toto stanovisko sahadžijů, buddhistů a višnuistů je v ostrém kontrastu s náthovskými siddhy.

V daném kontextu je vhodné se zmínit, že navzdory obecnému názoru ohledně averze k ženám, praktikují náthovští siddhové ve společnosti žen dobře známé jógické techniky jako jsou vadžrólí, amarólí, sahadžólí a jiné mudry. Tyto praktiky jsou ale čistě jógické, o ženách se nefilozofuje a ani nejsou idealizovány.

Védské obětní rituály sómy a pití nektaru v jógických školách

Nejdůležitější částí sádhany náthovských siddhů je pití nektaru zvaného sóma, vytékajícího z měsíce, což lze snadno ztotožnit s védským obětním rituálem sómy. U tohoto rituálu se pil a byl bohům obětován nápoj sóma. Věřilo se, že má omlazovací účinky a osvěžuje tělo. Dává věčný život v nebi nebo na zemi tomu, kdo jej pije, ať již to je bůh nebo člověk. Tento nápoj byl připravován z jisté popínavé rostliny (pravděpodobně Sacrostemma viminalis/acida resp. Asclepias acida), která bujně roste v indických a perských horách a je často zmiňována v souvislosti s obětováním jak ve védské literatuře, tak v Avestě. Vztah mezi rostlinou sómy a Měsícem byl pokládán za velice mysteriózní. Samotná rostlina se často nazývala „měsíční rostlinou“ a věřilo se, že opojný a osvěžující nápoj se získává přímo z Měsíce. Faktem je, že se obecně věřilo, že Měsíc je mysteriózně spojen se všemi léčivými bylinami a že jejich síla pochází z Měsíce.

Ve Višnu-puráně (1. 22) se píše, že Brahmá stanovil sómu čili Měsíc králem planet, rostlin, obětování a pokání. Jedním ze jmen Měsíce je Óšadhipati nebo Óšadhíša, tedy pán léčivých bylin. Tak těsný je tedy vztah mezi rostlinou sómy a Měsícem, kterému se ve védské a postvedské literatuře říká sóma. Věřilo se, že rostlina sóma má šestnáct lístků korespondujících se šestnáctimi fázemi či jednotkami Měsíce. Tyto lístky, jeden za druhým, mizí spolu s jednotkami v době ubývání Měsíce a znovu se postupně objevují v době jeho dorůstání. V jógických textech se často píše o amrtě kanoucí ze šestnáctiplátkového lotosu (šódaša-patra-padma-galitam, Górakša-paddhati, verš 57).

Na základě jisté legendy napsané v puránách se říká, že během stloukání oceánu, kdy již do něj byly vhozeny všechny druhy léčivých rostlin a bylin, se vytvořily tři vzácné věci: sóma (měsíc), amrta (nektar nesmrtelnosti) a surá (alkoholický nápoj). Na základě jiných legend je tento nektar uchováván v těle měsíce. Z uvedeného lze snadno najít nápadnou podobnost koncepce měsíce a jógické amrty nebo sómy védskéhopostvédského období. Není těžké pochopit, jak byla védská náboženská funkce oběti přetransformována v jógickou praxi. V obou případech byla používána sóma za účelem získání věčného života.

Rasájananáthovský kult

Ideologie a metodologie jógického systému náthovského kultu je pozoruhodně podobná systému rasájanské školy. Sádhana náthovských siddhů je v podstatě sádhanou přemostění jógina z hmotného do božského těla vykoupení. Podle názoru, který je až do dneška rozšířen mezi náthovskými stoupenci, dosud žijí siddhové, jako jsou Matsjéndranáth, Górakhnáth a jiní, ve svých jemných tělech ve vysokých oblastech Himálaji. Tato populární víra v jejich mytologický původ má svoje kořeny v teologických úvahách sekty. V Jógavídži se píše, že dokonalé božské tělo jógina je jemnější než nejjemnější, přesto hutnější než nejhutnější. Jógin může toto tělo měnit podle své vůle a jeho tvar je nad všemi nemocemi a smrtí. Hravě se může ve třech světech kamkoli pohybovat a jeho síla mu umožňuje nabýt libovolný tvar. Stejná tvrzení lze najít také v rasájanské škole (Rasahrdaja-tantra, Rasárnava-tantra), která se zakládá na ideji džívanmukti a zabývá se proměnou pomocí chemických elementů (obecně rtuť), čímž se dosahuje neměnnosti těla.

Rasájana je sice primárně chemickou vědou, přesto je spojována s teologickými úvahami. Slavné osobnosti jako Nágárdžuna (alchymista), Vjádi, Vjadžapjájana a jiní byli oddanými stoupenci této školy. Věří se, že mnozí z nich jsou bohové, mudrci či lidé, kteří dosáhli neměnné dokonalé tělo pomocí rasy a stali se tak džívanmuktou.

Teologické zaměření školy je stanoveno v první kapitole Rasárnava-tantry, kde Bhairava (Šiva) vysvětluje bohyni principy rasájany, které jsou, jak říká, nejlepší a nejbezpečnější cestou k dosažení dokonalosti. Otázkou bohyně bylo, jak dosáhnout stavu džívanmukti. Pán odpověděl, že i bohové jen zřídka znají tajemství tohoto stavu. O posmrtného vysvobození se v šesti filozofických systémech (daršany) mluví jako o pouhé spekulaci, protože o něm dosud neexistuje žádný důkaz. Pro toho, kdo je hoden titulu mukti, musí být pinda (tělo) zachováno a zdokonaleno. Vysvobození je tak dosažitelné pouze skrze zachování a zdokonalení těla aplikací rasy a také ovládnutím vitálního dechu.

Sloupový reliéf ve višnuis­tic­kém čhrámovém komplexu Šrí Ranganáthasvámího, Šrírangam, 9 km severně od Tiruččiráppalli (Trichy). Foto Rasa Ravi, 2007.

Rasa nebo párada (rtuť), schopná každou bytost změnit v nesmrtelnou, je prokazována svou schopností transformovat základní kov v zlato. Říka se, že rasa se jmenuje párada, protože má schopnost vést na druhý břeh.3 Je kvintesencí Šivy. Na jiném místě se píše, že rasa je semenem Hary (Šivy) a abhra (slída) je vajíčkem Gaurí. Substance vznikající kombinací těchto dvou alchymických elementů způsobuje, že se bytost stává nesmrtelnou. Stav nesmrtelnosti dosažitelný aplikací rasy je často zmiňován ve standardních indických lékařských textech jako stav džívanmukti, který byl vychvalován jako jediný stav skutečné dokonalosti. Rasa rasájanské školy, rozmanitě popisovaná jako nejsilnější prvek, je nazývána také bindu samotného Šivy nebo je dokonce ztotožňována se samotným Šivou. U náthovského kultu je nahrazena sómarasou vytékající z měsíce sahasráry. Dva prvotní elementy, ze kterých se fyzické tělo vytváří, jsou podle Rasárnava-tantry vitální dech (váju) a rasa. Podle této školy je kontrola vitálního dechu a aplikace rasy jediným způsobem dosažení věčnosti těla. Stejně je to v jógickém systému náthovských siddhů, kde kontrola vitálního dechu a správná regulace sekrece sómy mají nejvyšší důležitost.

V této souvislosti stojí za zmínku, že alchymisté používají slova siddhadéhadivjadéha jako synonyma, protože obě jsou bez závad, smrtelnosti a nedostatků běžného lidského stavu. Musí se ale dělat rozdíl mezi úsilím náthovských siddhůsiddhů rasájanské školy na jedné straně a siddhů šuddhamárgy (čistá cesta) na straně druhé. Náthovští siddhovésiddhové rasájanské školy jsou vzájemně úzce spřízněni vzhledem k nejvyššímu cíli spočívajícímu v transformaci těla, které se tím stává odolným vůči smrti a rozkladu, je vnímavým vůči stimulům smyslového světa a ukrývá se v něm nesmírná síla. Obě tyto školy ale musíme odlišit od adeptů šuddhamárgy. Siddhové šuddhamárgy rozlišují kupříkladu dva druhy neporušitelného těla. Jde o těla džívanmuktaparámukta. První je čisté tělo šuddhamájá principu, známé také jako pranavatanu (tělo prvotního óm) nebo mantratanu (mantrické tělo), tělo, ve kterém je v konečném důsledku transmutováno smrtelné tělo máji. Je nesmrtelné, nepodléhá rozkladu a nakonec mizí v nejvyšším stavu mukti v těle čistého jasu, božském těle, kterému se říká divjadéha nebo džňánadéha mahámáji. Je již čistě duchovního charakteru (činmaja) a nachází se plně mimo dosah hmoty. V tantrickém podání jsou tato těla známá pod pojmy baindavašákta.4 Že náthové na některých místech také rozlišují mezi pojmy siddhadéha (siddhovské tělo) a divjadéha (božské tělo), stejně jako to dělají představitelé jiných mystických kultů, je zřejmé z odkazů na dva rozličné stupně – amaraavináší, nesmrtelnost a nezničitelnost. Určitý kontrast mezi oběma pojmy kájasiddhi je zajímavým způsobem rozveden v diskuzi mezi Górakhnáthem a Allam Prabhuem v textu Bhavišjatpurána-prabhulinga-lílá.



1. Pozn. Rasa Ravi: Vádava nebo vádaba má několik zajímavých významů, Dasgupta ji nevysvětluje. Je to jakýsi podmořský oheň, podmořský mytologický tvor či hřebec; jako mystický oheň představuje speciální aspekt sexuálního „ohně“ a je tedy tantrickým základem všeho stvořeného, veškerých změn i karem.

2. Pozn. Rasa Ravi: Je zde zajímavá tantricko-buddhistická paralela: Šivačandra jako nirvánaŠaktisúrja jako sansára. Na povrchní pohled by se tedy zdálo, že z hlediska hinduistického náthismu je nejvyšším cílem pouze neměnný abstraktní Šiva, náthové ale zdůrazňují, že absolutním cílem je smíchání obou: Šiva-Šakti. Buddhističtí mahásiddhové učí podobně; není posledním stavem samotná neměnná abstraktní nirvána, ale její umné smíchání či spojení-sjednocení se sansárou.

3. Pozn. Rasa Ravi: Další význam slova párada v sanskrtu je to, co „vede přes“.

4. Pozn. Rasa Ravi: Tj. tělo tvořeno mužským semenem a tělo tvořeno ženskou energií. Spojení a sladění obou se odehrává na mandalické rovině.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV