SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Původ a učení náthovských jóginů

– DG5 –
Shashibhushan Dasgupta
Redakční výběr z díla: Obscure Religious Cults, Calcutta, revised ed. 1962 (1946).
z angličtiny přeložil Richard Mag, 2005
redakce a revize Rasa Ravi, 2006, 2016
(mírně redukováno a místy přeformulováno)
přesun a sloučení 2 článků z tantrajoga.cz

Náthovský kult od prvopočátků značně ovlivnil rozvoj bengálské a ostatní moderní indické literatury. Stal se všeindickým náboženským hnutím a dosud se těší veliké oblibě. Z toho důvodu je náboženská a literární historie náthismu v Bengálsku úzce spjata s mnoha jinými provinciemi Indie a himálajskými regiony, jako jsou Nepál a Tibet. Dochovalo se množství jógických textů, připisovaných buď přímo náthovským guruům (především Górakhnáthovi), nebo jiným způsobem spojených s kultem. V lidovém nářečí je náthovská literatura tvořena především delšími příběhy baladické povahy a písněmi potulných adeptů.

Původ náthovského kultu

Historie vzniku a rozvoje náthovského kultu v Indii je zastřena mlhou legend a mýtů. Z množství tradicí uchovávaných zpráv lze získat pouze informace o oblibě kultu, chybějí zde jakékoliv údaje o jeho původu a rozvoji.

Náthovský kult je ve své podstatě kultem jógickým. Mezi odborníky existuje množství teorií o povaze a původu kultu. Podle některých jde o pseudobuddhistický nebo buddhistický ezoterní kult, který se později oddělil od buddhismu a časem se změnil v šivaistický kult. Jiní jsou opačného názoru, že v podstatě jde o šivaistický kult s pozdější asimilací v tantrický buddhismus. Předtím, než se oddáme spekulacím tohoto druhu, měli bychom vědět, co náthovský kult představuje. Zdá se, že kult náthů je určitou fází indického siddhovského kultu, který je starým duchovním směrem s důrazem na psychofyziologické procesy jógy. Je znám také pod názvem kájasádhana, neboli kultura těla, se zaměřením na dosažení jeho dokonalosti a neměnnosti, a tím také dosažení nesmrtelného duchovního života.

Jádrem siddhovského kultu je snaha uniknout smrti, z čehož se odvíjely další podrobnosti této nauky. Siddhové tvrdí, že smrt může být dle libosti oddálena zvláštním způsobem posilování a revitalizace těla, které může být v permanentním spojení se smyslovým světem, nebo že smrt může být definitivně odstraněna dematerializací a produchovněním těla, které postupem času mizí a přetvoří se v božské tělo, které je odloučeno od smyslového světa a nachází své trvalé bydliště v transcendentnu.

Zdá se, že siddhovská škola je těsně spojena s indickou rasájanou, a někdy se tvrdí, že byla původně založena na teoriích a praktikách rasájanské školy. Rasájana byla Sájana-Mádhavou ve Sarvadaršana-sangraze uznána školou indické filozofie. Je tam zařazena jako raséšvara-daršana a nauka školy je vysvětlována s odkazem na známé texty rasájany. Škola je tady považována za šivaistickou. Rasájana čili alchymie v Indii nezůstala čistě vědou o chemii; rozvinula teologické spekulace. V starých lékařských textech lze najít odkazy, na základě kterých může být siddhi, neboli jógické dokonalosti, dosaženo pomocí chemických substancí rasa způsobujících neměnnou stálost těla.

Podle jisté tradice byli siddhové skupinou smrti vzdorujících všeléčících alchymistů zavázaných taoistovi Bhogovi, pocházejícímu z Číny před naším letopočtem. Ten učil metodu přeměny nečistotami zaneseného těla pomocí rezonance zvuků manter a vizualizační projekce vedoucí až ke stavu zapření samotné smrti.

Górakhnáth.

PataňdžaliJóga-sútře v části Kaivaljapáda tvrdí, že siddhi mohou být dosaženy i použitím rostlinných léků nebo drog (óšadhi). VjásaVáčaspati říkají v komentářích k tomuto aforismu, že siddhi skrze óšadhi se vztahují na jógické školy, u nichž se dosahuje dokonalosti pomocí rasájany. Ovšem rasa rasájanské školy byla v kultu náthovských siddhů nahrazena nektarem vytékajícím z měsíce nacházejícím se v sahasráře a celý chemický proces byl změněn v hathajógický psychofyziologický proces. Na základě předchozího textu se zdá, že siddhamárga (jógická cesta k siddhovství) se vyvinula ze starobylé rasájany. Ve druhé bráhmaně Brhad-džábála-upanišadu je vysvětlena teorie měsíce a slunce na základě výkladu náthovských siddhů spolu s principem dosažení nesmrtelnosti pitím nektaru vytékajícího z měsíce. Z uvedených faktů lze soudit, že rasájana byla jóginy uznávána kvůli dosažení neměnné stálosti těla a jiných nadpřirozených sil. Pro tyto jóginy byl únik ze smrti skrze dokonalost těla nejvyšší metou duchovního života.

Z předchozího je jasné, že jakákoliv hypotéza o možnosti, že náthovský kult byl původně ezoterním buddhistickým kultem a časem se od buddhismu oddělil, aby přijal šivaistické prvky, se zakládá na nepochopení základní podstaty kultu. Tato mylná představa vznikla pravděpodobně z důvěry v určité současné oblíbené východoindické tradice. Ve východní Indii, především v oblasti Himálaji (v Nepálu a Tibetu), se mnoho směrů náthovských siddhů smíchalo se směry buddhistických siddháčárjů. Není tak obtížné najít příčinu zmíněných prolínání a záměn. Když analyzujeme a zkoumáme různé školy odvozené od tantrického buddhismu, šaktismušivaismu, zjistíme, že jejich praxe se skládá především ze dvou částí. První představují obřady a rituály heterogenního charakteru, které nejsou původem ani hinduistické, ani buddhistické, ale reprezentují dědictví všech indických náboženských systémů. Druhou je jógický prvek ve svých rozmanitých formách, což je rovněž společným dědictvím. V rozličných obdobích historie indického náboženství byly praktiky a jógické prvky přebírány různými školami hinduistické a buddhistické filozofie, což způsobilo rozmach rozmanitých ezoterních škol. Tento fakt je odpovědný za velkou promíchanost a zmatky v názorech a praktikách těchto škol.

Náthovské principy ve světle hinduismu a buddhismu

Máme-li určit základní filozofii hinduistických tantrických systémů, měli bychom říci, že je to filozofie o Šiva-Šakti se všemi ontologickými a kosmologickými úvahami o nich. Veškeré jógické praktiky tantrických buddhistů se vyvíjely se základní ideou pradžňiupáji, která je v určitých bodech podobná jako idea ŠivyŠakti. Podle tradiční hinduistické víry je Šiva původním učitelem jógy. Tantričtí buddhisté analogicky věří, že Buddha, nebo spíš Vadžrasattva (také Hévadžra nebo Héruka), který je chápán stejně jako Šiva, je původním učitelem veškeré tajné jógy. Na základě tradiční náthovské víry je Ádináth („prvotní Pán“) prvním v seznamu náthovské chronologie, a od něj se odvíjejí všechna tajemství jógy. Ádináth není nikdo jiný než Šiva hinduistů nebo Buddha (ve formě Vadžrasattvy) buddhistů.

V souladu s náthovskou literární tradicí zjišťujeme, že Matsjéndranáth (první mezi lidskými guruy) získal tajemství jógy ve formě ryby (matsja), když toto tajemství mělo být Šivou odhaleno Bohyni (Šakti) na zámku u Kšíródského (tj. mléčného) moře. Také teorie buddhistického slunce a měsíce má svou analogii v náthovskem kultu. Zdá se, že pro svou podobnou podstatu je tantrický buddhismus příbuzný ostatním jógickým sektám. Vrcholný stav jógy se u sahadžijá buddhistů nazývá sahadža, sahadža-samádhi nebo šúnja-samádhi. Tato idea má svou analogii v náthovské literatuře. Ve dvou verzích Akulavíra-tantry (připisované Matsjéndranáthovi) lze najít detailní popis stavu sahadža. Je definován jako stav dokonalé rovnováhy transcendující veškerou naši znalost s pozitivními i negativními atributy. V tomto stavu dokonalého klidu se jógin sjednocuje s celým univerzem a realizuje neduální existenci: „On sám je Bohyní, on sám je Bohem, on sám je žákem, on sám je učitelem. Je současně meditujícím, objektem své meditace i samotnou meditací.“ Tato sahadža je stejná jako sahadža popisována v buddhistických tantrách, dóhách a písních. V nesanskrtské lokální literatuře náthovského kultu se lze často setkat s tímto pojetím sahadži, například v staré hindštině psaném díle Górakhbódh, připisovaném Górakhnáthovi, nebo v poémech připisovaných dalším náthovským siddhům, jakými byli Čarpati, Džálandharí a Čaurangí.

Prolínání principů mezi buddhismem a hinduismem jsou četná. Například v Hathajóga-pradípice se můžeme dočíst, že buddhistická teorie čtyř druhů prázdnoty – šúnja, atišúnja, mahášúnjasahadžašúnja (nebo sarvašúnja) – je spojena se čtyřmi druhy zvuků vyvolaných jógickou praxí, na straně druhé pak vidíme, že náthovská literatura (včetně sanskrtských a lokálních textů), analogicky tantrickému buddhismu, je charakterizována kritickým postojem vůči zavedeným pravidlům. V náthovských textech jsou svatá poutní místa nacházející se uvnitř lidského těla popsána v několika kategoriích – pítha, upapítha, kšétra, upakšétra, sandóha –, což je zvykem také v buddhistických a hinduistických tantrách. Lze tedy říci, že technická terminologie jógy je společná pro všechny jógické školy.

Nejdůležitějším společným znakem všech ezoterních škol je kultura těla, hathajógická kájasádhana. Ta sice není definitivním cílem buddhistů ani višnuistických sahadžijů, proces kájasádhany ale byl u obou sekt považován za nezbytný doplněk k realizaci stavu sahadža jako stavu nejvyšší Blaženosti či nejvyšší Lásky.

Tyto podobnosti i další společné znaky v mýtech a legendách se zdají být zodpovědné za časté spojování náthovského kultu s tantrickým buddhismem. Pokud lze posuzovat z dostupných literárních zdrojů náthovského kultu, zjišťujeme, že náthovský kult se vyvíjel v ovzduší šivaismu. Je zjevné, že je zde nejen přítomna tradice prvotních učitelů kultu, Mahádévy neboli Šivy, ale že nejuznávanější a nejdůležitější jógin sekty, Górakhnáth, byl a dosud je často považován za Šivu či jeho vtělení. Na dochovaných tradičních a ikonografických záznamech náthů s přítomností božstev lze identifikovat Šivu jako hlavního Boha. Chrámy u poutních míst náthů mají ve všeobecnosti šivaistický charakter, kde lze často nalézt vyobrazení Šivy nebo jeho falického symbolu. Na oblečení a jiných doplňcích náthovských jóginů je často zobrazován Šiva, největší z jóginů, či jeho symbol. Ve Vallála-čaritě máme doklad toho, že bráhmanští kněží bengálské jógické kasty se označují jako rudradža bráhmana, tedy kteří odvozují svůj původ od Rudry neboli Šivy. Bengálští jógini o sobě dodnes tvrdí, že patří k tzv. Šiva-gótře, k posloupnosti či linie pocházejícího od samotného Šivy.

Celková podobnost v charakteru a praxi byla odpovědná za chybné ztotožnění pozdních buddhistických představitelů s náthovskými jóginy. Pravděpodobně proto byl Matsjéndranáth, který je považován za prvního lidského představitele náthovského kultu, uctíván v Nepálu jako Avalókitéšvara. Buddhisté v této krajině dodnes konají každoročně procesí na počest uctívaného Matsjéndranátha. Děje se tak možná i z toho důvodu, že Matsjéndranáth je v Tibetu identifikován jako Luipá, který je obecně považován za prvního mezi buddhistickými siddháčárji.

Luipá, Luri gompa, stropní malba.

V sanskrtském komentáři k čarjá písni č. 21 lze najít několikařádkový citát, jenž je napsán v podobném stylu jako samotné čarjá písně, a který je připisován Mínanáthovi. Ten je považován za totožného s Matsjéndranáthem. Na důkaz toho zašel H. P. Šástrí tak daleko, že tvrdí, že náthovští jógini – podle Šástrího vzkvétali nějakou dobu před buddhistickými siddháčárji – také skládali bengálské písně ve stylu buddhistických siddháčárjů. Dedukce Šástrího se zdá být přehnanou. Ovšem mnoho sanskrtských a hindských textů je připisovaných Górakhnáthovi, který je považován i za prvního spisovatele prózy v hindštině (nebo v paňdžábštině). Nemůžeme si ale být jisti, zda se množství literatury připisované Górakhnáthovi zakládá na pravdě a že nejsou jen dodatečně jemu připisované, přestože vyjadřují známé principy náthovského kultu. V bengálské literatuře sice máme řadu místních textů o Górakhnáthovi, nicméně ani jeden jemu připisovaný.

Podobnost mezi ezoterními jógickými sektami buddhistů a šivaistů se zdá být odpovědná i za tradici, podle které mnoho siddhů náthovského kultu, kteří původně byli buddhisty včetně slavného Górakhnátha, se od buddhistů z určitých důvodů jen odtrhlo. Podle Táranáthy (1575–1634) Górakhnáthovo jméno v době jeho příslušnosti k buddhistům bylo Anangavadžra. Podle Šástrího se tehdy jmenoval Ramanavadžra. Říká se, že Nepálští buddhisté byli hodně nespokojeni s Górakhnáthem a dokonce ho nesnášeli za jeho odtrhnutí. S.  C. Das v rejstříku Pag Sam Jon Zang říká: „Gaurakša, pasák krav, byl zasvěcen do tantrického buddhismu a stal se známým asketou. Jeho duchovní škola pokračuje dál v rámci jógické sekty náthů.“ I když si nejsme úplně jisti historií ani náthovského kultu, ani buddhistických siddháčárjů, úvaha o okolnostech nás vede k víře, že všechny tyto tradice mají okolo svého vzniku více zmatků než historických faktů. Každopádně nejvýznamnější náthovéMínanáth/Matsjéndranáth, Górakhnáth, DžálandharíČaurangínáth – byli zahrnuti do seznamu buddhistických siddháčárjů a někdy jim byla připisována i některá díla tantrického buddhismu, která posléze byla přeložena do tibetštiny.

Nejvyšší cíl náthovských siddhů

Co bylo nejvyšším cílem náthovských siddhů a jakými prostředky (sádhana) byl dosahován? Když se má stručně odpovědět, tak nejvyšším cílem náthovských siddhů je dosažení stavu Šivy skrze dosažení nesmrtelnosti a prostředkem k tomuto cíli je primárně hathajóga. Otázku úniku smrti lze obecně považovat za nejvýznačnější rys hathajógy, což kontrastuje s jinými formami jógy, jako jsou mantrajóga, lajajógarádžajóga. Tyto jsou ve svých názorech idealistické, a proto kladou největší důraz na definitivní zastavení mysli, a tím dosažení osvobození.

Hathajóga klade velký důraz na fyzické a fyziologické praktiky odstraňující nemoci, rozklad a smrt. V popisu výhod dosažitelných praktikováním jógy se lze často setkat s prohlášeními, že skrze tu nebo onu jógickou praktiku se jógin zbaví všech nemocí, jeho staré tělo omládne a stane se pevným jako hora. Stane se tak vítězem nad časem (kála) a tím kálu podvede. Stane se tedy vítězem nad smrtí (mrtjuňdžaja). Zdá se, že postoj hathajógy se poněkud liší od postoje jiných jógických škol. Sice se hathajóga zabývá otázkou osvobození, koncept je ovšem odlišný. Osvobození tady v první řadě značí nesmrtelnost v dokonalém těle (siddhadéha) a až potom v božském těle (divjadéha), což je siddhi, tedy dokonalost, o kterou se snaží siddhové.

V krátkém jógickém textu Jógavídža se píše, že tělo může být dvojího druhu: nepřipravené (apakva) a připravené (pakva). Nepřipravené tělo je tělo neukázněné jógou, naproti tomu je připravené tělo jógou ukázněné. Skrze jógický oheň se tělo stává nehmotné a dostává se mimo oblast strasti. V kontrastu s tím je nezralé tělo běžných lidí příčinou utrpení. Připravené jógické tělo (jógadéha) je výjimečné dokonce i u bohů. Je to tělo zbavené všech omezení a otroctví, a současně vlastnící ohromné síly. Jógin s dokonalým tělem koná ve světě na základě vlastní vůle a jakmile se toto dokonalé tělo spálí jógickým ohněm, již pro něj dále smrt neexistuje. Kde žije běžný člověk ve fyzickém tvaru, je jógin mrtev. Kde je smrt pro všechny ve fyzickém tvaru, není smrt pro jógina. Nemá již žádných povinností, ale současně není znečištěn žádným skutkem. Je osvobozen v tomto životě a navěky bude žít ve skutečném těle, zbaveném všech nečistot. Nesmrtelné zralé tělo tohoto typu je první nutnou podmínkou pro dosažení stavu siddhy. Toto tělo pomáhá siddhům dosáhnout konečného stavu parámukti.

Cílem náthovského kultu bylo dosažení metastavu Šivy čili Mahéšvary. Nesmrtelnost je rozpoznávána jako kvintesence nejvyšší podstaty absolutního Pána. Dosažení stavu parámukti skrze džívanmukti je proto vlastně stejné jako dosažení Mahéšvary. Proto jsou velcí náthovští siddhové, jako MatsjéndraGórakh, často ztotožňováni se Šivou, respektive s Mahéšvarou.

Na základě příběhů náthovské literatury lze snadno zjistit, že to, co odlišuje siddhy od běžných lidí, je jejich schopnost vládnout nad smrtí a rozkladem. Král smrti Jama nemá žádnou moc nad náthovskými siddhami, a když během vykonávání svých běžných denních povinností zapomene na tento důležitý fakt a překročí limity svých sil, kdy pošetile zvedne ruce na kteréhokoli ze siddhů, dostane ubohý bůh smrti od siddhů hezkou lekci. V Górakšavidžaji nebo Mínačétaně se píše, že když Górakh zaslechl od Kánupy, že jeho guru Mínanáth byl v krajině Kadalí zajat prostopášnými nymfami, zvedl svou mystickou brašnu (siddhadžhuli), obléknul si svůj volný oděv a dřevěné sandály, vzal si své věci do ruky a objevil se v Jamově městě. Jama seděl na svém trůnu před otevřeným shromážděním, a když spatřil Górakha, s úctou sešel ze svého trůnu a pokorně se ho zeptal na účel jeho návštěvy města smrti. Górakh si přísně vzal Jamu na paškál kvůli předvolání Mínanátha, načež ho zapojil do záležitosti nesmrtelných siddhů. Górakh dále poznamenal, že kdyby měl Jama odvahu spolupracovat v záležitosti siddhů, možná by ho mohl vzít i k samotnému Brahmovi, aby se od Brahmy naučil přesné limity svých možností. Górakh silně Jamu pokáral a vyhrožoval mu zničením jeho hlavního města. A pro zdůraznění svých slov Gorakh rozzlobeně vstal i se svou visící brašnou se záplatovaným oblečením a začal pronášet slabiku hum. V důsledku toho se Jama začal třást i s celým svým královstvím, ve kterém vznikly silné obavy. Ve své bezmocnosti okamžitě položil před Górakha všechny úřední záznamy. Ten si je všechny jeden po druhém prohlédnul. Vzal záznam obsahující rozhodnutí ohledně svého gurua, vymazal jeho jméno ze seznamu smrti a zrušil Jamovo nařízení. Poté s přísným varováním opustil město.

Matsjéndranáth

Příběh o pádu Mínanátha ve společnosti žen z Kadalí naznačuje, že světské požitky ve formě uspokojení pohlavních tužeb vedou člověka k nemocím a rozkladu. V tomto případě se smrt stává nevyhnutelnou katastrofou životního dramatu. Sebezapomnění Mínanátha symbolizuje zapomenutí pravého nesmrtelného původu člověka. A půvab Kadalí reprezentuje nástrahy života. Górakh opakovaně zdůrazňoval v záhadných písních v masce tančící dívky, že život v rozkoších ve společnosti nádherných žen vede k nevyhnutelné smrti. Tyto písně zpíval pro obnovení paměti svého gurua. Jediným únikem od smrti a dosažením nesmrtelnosti již v tomto životě je nalezení útočiště v jógické cestě. Toto je podstatná pravda, kterou Mínanáth navzdory vší své předchozí sádhaně ztratil ze zřetele v důsledku kletby bohyně Durgy. Stejná kletba symbolizuje věčnou kletbu nevědomosti lidství. Ve svých písních v podobě tančící dívky Górakh opakovaně poukazuje na to, že guru umíral nejobyčejnější smrtí ve společnosti žen. Nabádal svého gurua, aby nacházel oporu v jógickém procesu zdokonalování těla, kterému se říká kájasádhana – rozvíjení těla skrze jógický proces. Kájasádhana je nejdůležitějším tématem v náthovské literatuře. Dokonalost těla, kájasiddhi, byla nejvyšším dobrem, po kterém jógini toužili.

Otázka Durgy Šivovi, kterou Górakšavidžaja nebo Mínačétana začíná, zní: „Proč je to, můj Pane, že Ty jsi nesmrtelný a já smrtelná? Sděl mi prosím Pravdu, můj Pane, abych i já mohla být na věky nesmrtelná.“ Odpovědí na tuto otázku Durgy (Párvatí) vyložil Šiva své milované choti tajemství hathajógy. První siddha Mínanáth ji v břiše velké ryby zaslechl a posléze kázal svým následovníkům, kteří ji dále šířili.

Pátrání po nesmrtelnosti a tajemství jeho dosažení skrze jógu je ústředním bodem, kolem kterého se točí rovněž všechny příběhy o Mánikčandrovi a jeho synovi Gópíčandrovi. Dozvídáme se v nich, že použitím zaklínadla královými poddanými a praktikováním jistého zlovolného tantrického rituálu se král Mánikčandra měl stát obětí smrti. Majaná (Majanámatí) to zjistila a rychle spěchala za králem. Nabídla mu nauku mahádžňány (velkého poznání skrze jógu) a opakovaně ujišťovala, že by mu tato nauka umožnila ubránit se smrti. Král ale odmítl a jeho život skončil běžnou smrtí.

Ideál nesmrtelnosti v siddhadéze, jak je předkládán jóginy siddhovské školy, silně zapůsobil také na višnuistické nauky v Orisse v 16. století. Ačkoli obecný koncept nejvyššího stavu popsaný višnuisty byl hlavně v linii Bhagavad-gíty, nacházel se tam také ideál nesmrtelnosti podle siddhadéhy. Doporučovalo se ovládání slunce a měsíce k dosažení dokonalosti těla.

Ultásádhana neboli vzestupný vývoj

Sádhana náthovských siddhů se jmenuje kájasádhana, u které je kladen důraz na dosažení kájasiddhi (dokonalosti těla). V nesanskrtské tradici se jí říká také ultásádhana neboli vzestupný vývoj a jde o dvousmyslný název. Jógické praktiky náthovských siddhů jsou ultá neboli vzestupní zejména z toho důvodu, že se týkají jógických procesů udávajících vzestupný směr celému biologickému a psychickému systému. Ten má za normálních podmínek sestupnou tendenci. Za druhé, takové jógické praktiky vedou k původnímu a konečnému nesmrtelnému bytí v dokonalém božském těle.

Měli jsme několik příležitostí zabývat se dvěma aspekty reality obsaženými v univerzálním Celku. Jde o Šivu jako podstatu Skutečnosti nebo čiré Vědomí a dokonalý klid, a na druhé straně Šakti jako fenomenální aspekt aktivity světa – aspekt změny a evoluce. Jako u většiny jógických škol je tělo považováno za model vesmíru a životní proces včetně fyzických, biologických a psychologických aspektů za mikrokosmos světového dění. Dále se vychází z předpokladu, že životní proces ve fyzickém těle obsahuje oba aspekty; Šivův aspekt dokonalého klidu v dokonalém těle a aktivní aspekt Šakti ve fyzickém těle představující neustálé změny. Šakti v její obvyklé manifestaci vede ke změnám, smrti a rozkladu, tedy ke koloběhu neustálých změn. Snahou jógina je zastavit sestupný průběh Šakti, který je sestupným ve smyslu fenomenálního projevu, a udělit skrze fyzické a psychologické úsilí vzestupný pohyb tak, aby mohlo vzestupným vývojem dojít ke sjednocení se Šivou, a tím k absorpci absolutní podstaty Šivy, který je nehybným nesmrtelným Bytím.

V souladu s tantrickým a hathajógickým názorem je oblast těla pod pupkem oblastí Šakti a oblast nad pupkem oblastí Šivy. Prvnímu se říká sféra pravrtti neboli sféra pohybu a změn, kdežto druhý je sférou nivrtti neboli sféra odpočinku. Ve všeobecnosti se věří, že princip změn, Šakti, spočívá svinutý ve formě hada v přirozenosti všesíly světa v nejspodnějším lotosu nacházejícím se na nejnižším konci páteře. Naopak princip božského neduálního klidu, Šiva, se nachází v sahasráře, tisíciplátkovém lotosu nad hlavou (někdy se uvádí ádžňá čakra hlavy). Tato dvě centra jsou dvěma póly, ve kterých se rozvíjí celý proces tvoření. Jóga spočívá ve zvedání Šakti od nejnižší oblasti změn a aktivity po nejvyšší oblast klidu a vyhasnutí; tím dochází ke svrchovanému sjednocení. Toto sjednocení ŠivyŠakti symbolizuje v širším smyslu přerušení běžného procesu světového dění a dosažení neměnného stavu nesmrtelného Bytí.

Jak se to uskutečňuje? Dokonalou kontrolou fyzických, biologických a psychických procesů a změnou jejich pohybů skrze pomalý a postupný jógický vývoj. Toto je význam ultásádhany. Právě z tohoto ultá původu sádhany je jazyk písní, ve kterých je sepsáno tajemství sádhany, také ultá původu. Tyto písně jsou často extrémně paradoxní a tajemné. Tento speciální jógický proces byl také vysvětlován jako postup proti proudu (udžánasádhana).

V obecném smyslu jsou všechny duchovní a náboženské snahy procesy ultásádhany, protože udělují vyšší směr našemu nižšímu bytí. V populárním buddhistickém verši se říká, že když někdo cítí intenzivní touhu po něčem vyšším, mysl přestává být zneklidňována žádostivostí, a kdo je v tomto stavu, je ve vyšší skutečnosti. V Mahájána-sútrálankáře se píše o parávrtti pěti smyslů, mysli, pohlavního styku apod. Zdá se, že skutečný význam slova parávrtti je stejný jako ultásádhana.

Orisská višnuistická škola paňčašákhá byla podstatně ovlivněna ideálem kájasádhany siddhovské tradice. Tito višnuisté často mluví o ultá nebo udžána postupu své jógické sádhany. Súfíové a bengálští báulové byli také sádhakové ultásádhany. Velice hezká ukázka ultásádhany se nachází v Álirádžově Džňánaságaře. Píše se v ní, že vývoj božské lásky je obrácený proces, a kdo nezná tajemství tohoto procesu, nemůže věčný život objevit. Tady se vpřed stává zpátky a zpátky vpřed; svět souvisí se skutečností v tomto obráceném zákoně. Cesta k dokonalosti byla nejvyšším Pánem ukryta. Pouze nepravá cesta (asára panthá) je otevřena pro všechny bytosti. Je to z toho důvodu, že člověk od narození v tomto světě přirozeně hledá na nepravé cestě a žije v pomíjivých radostech. Příčina, proč byla cesta k dokonalosti ukryta před očima běžných bytostí, je, že možnost snadného přístupu by ji udělal levnou. Hodnota a sláva cesty je zvýšena tím, že je utajena a přístup k ní je extrémně znemožněn. Člověk ve všeobecnosti vidí, co je vně, a ne to, co je uvnitř. Existují ale moudří, kteří v hledání věčného života obrátili vnitřní sílu a realizovali nejvyšší jógický ideál skrze reverzní sádhanu.

Postup fixování soustředěné pozornosti nebo kontroly jednotlivých projevů těla a mysli, který je nejdůležitější funkcí jógy, je personifikován v bengálských textech jako Khémái (ze skt. kšéma – bezpečí, klid, mír). Zde se o Khémáiovi mluví jako o nejlepším strážci, který má být uložen do rozličných center těla, aby vnitřní bohatství nemohlo být ukradeno Kálou, Smrtí (rozkladem, změnou). Khémái je někdy popisován jako velice chytrý policista, který zatkne všechny zlé tendence, probodne nedisciplinované a vratké „slony“ mysli hákem (ankuša) na pacifikaci slonů. To proto Górakhnáth ve formě tančící dívky nařídil zajatému guruovi Mínanáthovi, který byl tou dobou v zemi nymf v Kadalí, aby dal svoje královské žezlo Khémáiovi a aby mu oddaně sloužil. Górakhnáth ho ujistil, že on (Khémái) by byl nejlepším vládcem krajiny (tohoto těla).

 

Očišťování a ovládání svalů, šlach, kanálů a nervových center skrze ásany, dhautí, bandhy, mudry, pránájámu a jiné hathajógické postupy jsou ve všeobecnosti předepisovány za účelem proměny těla. S otázkou transformace těla úzce souvisí problematika dosažení plné kontroly mysli. Má se za to, že vitální dech je vozidlem mysli a jeho ovládání skrze pránájámu vede ke kontrole mysli. Právě proto má upoutání vitálního dechu (váju) v náthovské literatuře velký význam, stejně jako v textech ostatních náboženských škol obsahujících rozmluvy o józe.

Kájasádhana náthovských siddhů znamená pomalý postupný proces neustálé očisty, oživení a proměny těla různými jógickými postupy. Říká se, že jógickým ohněm se běžné tělo změn a rozkladu vypálí a postup očisty a oživování končí neměnným božským tělem, které vzniklo transformací starého.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III