SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indická kultura v 6.–12. století

– DI11 –
Koka Alexandrovna Antonovová
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Středověk je prací Antonovové.
Z ruštiny přeložil Pavel Jandourek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Ve středověku se světový názor člověka projevoval formou náboženské víry. V Indii hrála náboženství velice významnou roli. Toto období je v Indii charakterizováno úpadkem buddhismu a nástupem úplné moci hinduismu. O příčinách tohoto jevu jsou mezi učenci různé názory. Někteří se domnívají, že buddhismus byl v Indii spjat s panstvím kšatrijů, kteří stáli v čele velkých říší. Jiní se domnívají, že se buddhismus s jeho široce rozvětveným systémem klášterů a poutníků nemohl přizpůsobit uzavřenější ekonomice raně středověké Indie. V každém případě poslední rozmach buddhismu ve formě mahájány proběhl v Haršově říši, kdy univerzita v Nálandě přitahovala pozornost tisíců studentů z různých buddhistických zemí. Buddhismus podporovala i dynastie Pálů v Bengálsku, kde jej značná část obyvatelstva vyznávala až do 12. století. Na jihu Indie mizí buddhismus již v 8. století.

Tato změna vyznání vedla ke změně způsobu života. Hinduismus obsahuje množství sekt a směrů lišících se jak volbou určitého boha z rozsáhlého hinduistického panteonu, jemuž se věřící klaní, tak i náboženskými obřady a obyčeji. Ovšem některé představy a zvyky jsou společné všem hinduistům, kteří si vysoce cení pojmu morálky a závazku (dharmy), spočívajících v tom, že kastovní povinnosti se plní pevně a poctivě. Tak pro vyšší kasty je dharmou spravedlivá vláda nebo odvážné počínání si v bitevním poli, pro nižší kasty – svědomité plnění kastovní práce a uctívání osob vysokého původu. Hinduismus vštěpuje, že děleni na kasty je božským ustanovením, že všechny kasty jsou nezbytné, ale postavení každého jednotlivce v kastovním systému je určeno jeho jednáním v předešlém životě. Duše člověka neumírá, ale po smrti těla přechází do nějaké jiné bytosti: jestliže člověk konal dobré skutky, pak v následujícím zrození se jeho kastovní postavení zlepší, jestliže špatné, pak se může narodit jako nedotknutelný nebo dokonce jako mrzký živočich. Proto je spravedlivé, když i dobrý člověk je pronásledován nejrůznějšími strázněmi: je to zřejmě trest za špatné jednání v minulém bytí.

Hlavní bohové společně uvnitř stylizovaného znaku ÓM.
Ze svitku Mahábháraty, konec 18. století, Edinburgh University Library.

Společná je i představa všech hinduistů o ahimse, tj. že je nutné vyvarovat se ublížení živému tvoru, a s tím rovněž spjatý kult řady zvířat, v prvé řadě krávy, uctívané všemi hinduisty. I když obřady se v podrobnostech lišily, byly společné a konaly se při nejrůznějších příležitostech po celý život, od narození do smrti. Všichni hinduisté museli přinášet oběti, někteří zvířecí, ale většina pouze vonné látky a květy, všichni měli předepsáno obětovat podle svých možností bráhmanům a chrámům, všichni uctívali nejrůznější poustevníky, askety, potulné kazatele jako světce apod. Rovněž se považovalo za povinnost každého hinduisty vykonávat kastovní obřady a dodržovat zákazy, což se důležitostí rovnalo uctívání boha.

Nejrozšířenější byl kult bohů Višnua a Šivy. S uctíváním Šivy byl spjat i kult jeho manželky, známé v různých oblastech pod jménem Kálí, Umy, Párvatí a Šakti. Kálí byla zobrazována jako sveřepá bohyně, žíznící po krvavých obětech, ale Umá a Párvatí jako něžné matky. Je zřejmé, že se zde spojilo mnoho různých kultů.

Kultovní uctívání Šakti, která se chápala jako emanace Šivovy síly, bylo spjato s tantrismem, směrem hinduismu, odlišným od jiných, s vlastními posvátnými texty (tantrami) i s vlastním systémem velebení boha, převážně v ženské podobě. V tantrismu panovaly prvky mysticismu, kouzelnictví, zaklínání, ale též obřady a jednání, které hinduismus zakazuje (pořádání orgií, sňatek mimo rámec vlastní kasty apod.). V tomto období byl tantrismus většinou vyznáním lidí z nižších kast a představitelů neárijských kmenů a skupin.

Od 6. století se v jižní Indii šířily myšlenky bhakti – všeobjímající lásky k bohu, před níž ztrácí význam obřadnost, asketismus a bráhmanská ortodoxie. Vasava či Basava, zakladatel šivaistické sekty lingájatů (vzývajících zvláště Šivův symbol – lingam, tj. fallos), spojil ve 12. století myšlenky bhakti s tantrismem. Odmítl takovou zásadu hinduismu, jakou byl kastovní systém, netrval ani tak na zachování obřadů jako na nutnosti lásky k Šivovi, současně však uznával přednosti asketismu. Ve 12.–13. století Vasavovi následovníci otevřeně bojovali proti oficiálnímu hinduismu a džinismu.

Od 7.–9. století myšlenky bhakti ovlivňují i višnuisty, později bylo bhakti hlásáno i v Bengálsku. Protože bhaktové (tj. stoupenci bhakti) zavrhovali hinduistické obřady a výjimečnost bráhmanů, hlásání bhakti obsahovalo nádech sociálního protestu.

Od 6.–10. století se stal na indickém pobřeží, hlavně v přístavních městech, náboženstvím mas džinismus. Nejslavnější džinistický chrám byl v Aihóle (Aijavóla), postavený v 7. století. Ve středověku vzniklo množství dalších chrámů a obrovských soch Mahávíry. Zvláště velký vliv měli džinisté mezi tamilským obyvatelstvem. Ovšem již od 6.–8. století bhaktové zesílili boj proti džinismu, který začal ztrácet pozice ve prospěch hinduismu. V 15. století si džinismus zachoval jistý vliv pouze v Gudžarátu, ačkoli v mnoha indických městech zůstaly nevelké džinistické občiny, složené hlavně z kupců.

Nehledě na to, že filozofické myšlení Indie bylo těsně spjato s náboženskými představami, začalo se již ve středověku osamostatňovat jakožto zvláštní odvětví poznání.

V tomto období se definitivně vytvořilo šest klasických systémů indické filozofie: njája, vaišéšika, sánkhja, jóga, mímámsávédánta. Tyto systémy se považovaly za ortodoxní, protože uznávaly autoritu véd, a každý z nich byl přínosem pro poznání světa a zákonů myšlení, byť i zahalil své úvahy do nábožensko-mystické formy. Kromě oficiálních systémů existovaly také buddhistické filozofické školy mádhjamikůvidžňánavády, popírající realitu světa a poznání, ale také samotného boha jako tvůrce světa. „Jestliže bůh nemá počátku, pak ani neexistuje,“ tvrdili mádhjamikové. Za jedině reálné prohlašovali pouze čisté vědomí jakožto vesmírnou podstatu. Na druhé straně čárvákové, spjatí s buddhismem, hlásali materialistické učení, popírali existenci duše, protože nelze dokázat její existenci odděleně od těla. Na stejných základech čárvákové popírali i existenci absolutní duše nebo boha.

Od konce 8. a počátku 9. století získává stále větší popularitu advaitový systém védánty, vytvořený Gaudapádou (narodil se kolem roku 780) a Šankarou (788–820). Tento systém vyzýval k obrození starého učení upanišadů, k uznání boha jako jediné reality. Svět považoval za pouhou iluzi, v níž věří pouze ti, kdo nezmoudřeli poznáním. Cílem „osvícených“ lidí je vysvobození od iluzí a uvědomění si vlastní jednoty s brahmanem (bohem). Šankara byl nejenom filozofem, ale i náboženským reformátorem, který bojoval za očistu hinduismu od pozdějších nánosů. Založil čtyři kláštery a reformoval občinu asketů – sannjásinů.

Od 11.–13. století však začala Šankarova filozofie, pochopitelná pouze „vyvoleným“, ztrácet své pozice mezi mysliteli. Rámánudža, žijící v 11. století, zjednodušil systém védánty a zpřístupnil jej prostým lidem. Podle jeho teorie bůh vytváří svět z hmoty, času a duše – tří substancí od něho oddělených. Pro pochopení boha není nezbytná rozsáhlá znalost posvátných textů, daleko důležitější je láska k němu, která jedině umožní ho opravdově poznat. Láska a oddanost k bohu nezávisí na kastovní příslušnosti věřícího. Bůh v Rámánudžově učení představuje nikoli lhostejného stvořitele světa, ale zajímaje se o osud každého člověka, vyslyší úpěnlivé prosby a může změnit lidský úděl. Rámánudžova filozofie se stala základem mnoha védántských sekt, které připravily pozdější rozvoj bhaktického hnutí.

Věda se ve středověké Indii dále rozvíjela na základech, položených již v minulosti. Velkých úspěchů bylo dosaženo v matematice, astronomii a medicíně, oblastech spjatých s praktickou činností lidí v zemědělství, stavitelství a lékařství.

Jeskynní chrám, Élóra.
Foto Jan Strnad, 2011.

V 6.–13. století se ve většině oblastí Indie rozvíjí literatura v místních jazycích, třebaže mnozí básníci píší i ve „vznešeném“ jazyce – sanskrtu. Sanskrtská literatura je v podstatě opakováním klasických vzorů a postupně se stává stále více vyumělkovanou, vypočítanou pro dvorské kruhy. Za výrazný příklad podobné tvorby slouží Rámačarita, báseň napsaná Sandhjákarou Nandinem, žijícím u dvora bengálského vládce Rámapály (1077–1119). Každý z jejích veršů má dvojí význam: může se vztahovat i k epickému Rámoví i ke králi Rámapálovi, přirovnávaje tak skutky autorova mecenáše k činům epického hrdiny. Jedinou výjimkou je Gítagóvinda, báseň napsaná ve 12. století Bengálcem Džajadévou na téma lásky Kršny a Rádhy, symbolizující touhu lidské duše po bohu. Jemná psychologie a výrazná symbolika básně významně ovlivnily vývoj poezie téměř ve všech novoindických jazycích, mystické vyjádření milostné touhy se široce uplatnilo v bhaktické poezii.

Literatura v místních jazycích se rozvíjela i formou překladů epických děl ze sanskrtu, příkladem je převod eposu Rámájany do telugštiny od Buddhy Reddiho (13. století).

Třebaže se ve středověku rozvíjela hlavně poezie, objevila se ve 12.–13. století i prozaická díla v sanskrtu ve formě rámcového vyprávění, tj. povídek spojených jediným, průvodním námětem. Takové je Kádambarí od Bány, vyprávění o dvou milencích, kteří žili v různých podobách dvakrát na zemi, a satirický Dandinův román Dašakumáračarita („Dobrodružství deseti princů“), jenž se vysmívá vládcům, hodnostářům, asketům, a dokonce samotným bohům. K témuž druhu děl patří i pikareskní román ze 7.–8. století, napsaný v prákrtu a připisovaný Haribhadrovi.

Na jihu Indie byla nejrozvinutější literatura v tamilštině. Objevila se již v prvních stoletích našeho věku, ovšem její základní díla – Tirukkural (Posvátný kural) od Valluvara a epické básně „Píseň o klenotu“ a Manimégalei – kladou různí badatelé do období mezi 2.–6. stoletím. Od 8.–9. století se rozšířila bhaktická poezie, opěvující mystické spojení člověka s bohem jako lásku hocha a dívky. Hymny álvárůnájanmárů (višnuistických a šivaistických hlasatelů bhakti), vyznačující se velkou lyričností, se zpívaly jako lidové písně.

V severní Indii, která jako první zakoušela útlak turkských dobyvatelů, se objevil nový žánr hrdinských zpěvů v místním jazyce. Příkladem je zde báseň Prthivírádžrásó („Epos o Prthivírádžovi“), napsaná v hindštině Čandbardáím (1126–1196), kde v oslavném tónu se popisuje boj Prthivírádže Čauhána s muslimskými dobyvateli.

V umění se nejvíce rozvíjely architektura a sochařství. V 6.–8. století se stavěly hlavně skalní chrámy (v Élóře, na Elephantě, později jeskyně v Adžantě) nebo chrámy vytesané z jednoho kusu kamene, například chrámy v Mahábalípuramu nebo chrám boha slunce Súrji (chrám v podobě vozu – ratha) v Konáraku. Nevyžadovalo to tak složitou techniku: bylo snazší razit prostory do skály než otesávat kameny, převážet je po cestách na dlouhé vzdálenosti a stavět vysoké a pevné budovy. V Adžantě patřily skalní chrámy buddhistům, ale v Élóře jsou vedle sebe buddhistické, hinduistické a džinistické jeskyně. Skalní chrámy byly vyzdobeny basreliéfy, sochami nebo freskami. Nejznámější jsou basreliéfy s mnoha figurami sestoupení Gangy na zem v Mahábalípuramu (7. století) a Rávana otřásající horou Kailásou (s trůnícím Šivou a Párvatí na hoře) v Élóře.

Od 9. století se již chrámy stavěly z tesaných kvádrů. Na severu Indie byly chrámy parabolického (podlouhlý ovál) tvaru se slunečníkem v podobě lotosu umístěným na vrcholku, na jihu ve tvaru pravoúhlé pyramidy. Vnitřní prostory byly nízké a temné – do těchto svatyň nebyl dovolen vstup všem. Většina z věřících obcházela chrám zvenčí. Na dvorech chrámů, ale také na jejich stěnách stály sochy, představující scény z eposů nebo symbolicky znázorňující uctívání toho boha, jemuž byl chrám zasvěcen. Casem, zvláště na jihu Indie, bylo sochařských detailů tolik, že samotné chrámy byly jakoby podstavci pro ně: sochy, hautreliéfy a basreliéfy zaplňovaly celou plochu stěn do výšky chrámu a oko již nestačilo vnímat jednotlivé scény a skulptury. Takové jsou například chrámy v Khadžuráhu (kolem 954–1050), kde basreliéfy hlavně s erotickým obsahem jsou ilustracemi k učebnici lásky Kámasútře, v Konáraku (1234–1264), v Uríse, kde chrám je pokryt od základů až po střechu tak jemnými a složitými sochařskými ornamenty, že každý kámen se podobá klenotnickému výrobku. V dalším období dochází k úpadku monumentálního sochařství. Od 14. století se již vytvářely pouze jednotlivé statické kanonické figury, mizí dřívější život a rozmanitost. V tamilských oblastech se však široce rozvinulo umění odlévat drobné bronzové sošky, které si zachovaly realismus a životnost gest. Jedna z nejlepších těchto sošek, Šiva Natarádža („Tančící Šiva“), se pak opakovala s nevelkými změnami po celém jihu Indie.

Fresky zaplňující jeskyně v Adžantě mizí od 8. století. Jiná malířská díla tohoto období se fakticky nezachovala. Divadlo a taneční umění rovněž upadají. Pouze na jihu Indie se při chrámech udržovalo umění klasického tance, spjatého s bohoslužbou.


Chrám v Konáraku.
Foto Richard Mag, 2009.