SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indická kultura ve 13.–16. století

– DI12 –
Koka Alexandrovna Antonovová
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Středověk je prací Antonovové.
Z ruštiny přeložil Pavel Jandourek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Náboženství

Po založení dillíského sultanátu v Indii byla země vtažena do kulturní sféry takzvaného muslimského světa. Myšlenky islámu začaly pronikat do Sindhu jíž v 7. století, ale do ostatních částí severní Indie od 9. století. V dillíském státu se však islám stal státním náboženstvím šířeným násilím. K islámu přestupovaly různé vrstvy hinduistického obyvatelstva: jedni se stali muslimy násilím; druzí přijali toto náboženství k vůli výsadám, protože jen muslimové mohli zaujímat vedoucí místa; další kvůli osvobození od džizji; nakonec členové nižších kast v naději na vysvobození z kastovního ponížení.

Současně s dobyvateli se začali do Indie stěhovat jejich rodiny a příbuzní, ke dvorům indických sultánů přicházeli muslimští učenci a básníci z jiných zemí. Objevilo se tak muslimské obyvatelstvo a v některých krajích (například v Bengálsku, kde s vymizením buddhismu přestoupily k islámu velké skupiny buddhistů) muslimové tvořili většinu. Na rozdíl od jiných muslimských zemí však zůstal islám v Indii jedním ze dvou hlavních náboženství, ale nikdy nebyl jediným. Na sklonku dillíského sultanátu muslimové představovali na většině indického území vládnoucí třídu. Muslimy byla většina vojevůdců a vojáků dillíských armád, místodržící a úředníci ve městech. Na druhé straně zůstalo vybírání daní v rukou hinduistů, kteří tvořili hlavní masu kupců a lichvářů. Rolníci také zpravidla vyznávali hinduismus.

Jógické techniky v muslimském světě v manuskriptu Bahr al-hayat (Allahabad, 1600–1604).
Chester Beatty Library, Dublin.

Nehledě na kruté srážky mezi hinduisty a muslimy vedlo dlouhé soužití v jedné zemi k vzájemnému pronikání myšlenek a zvyků. Indičtí muslimové přejali kastovnictví, klanění se místním božstvům, které se změnilo v uctívání ve skutečnosti nikdy neexistujících muslimských světců, částečně přijali praktiky jóginů, začali se zúčastňovat hinduistických svátků a samotný indický islám dostal panteistické zabarvení. Na druhé straně ovlivnily hinduisty myšlenky muslimského bratrství, praktiky súfíských řádů a jejich učení o existenci různých cest ke spojení s bohem. Již v první polovině 14. století muslimští učitelé odmítali ztotožnění Rámy (jeden z avatárů Višnua) a Rahíma (milosrdný – jeden z přívlastků Alláha) v mysli lidu. Ne nadarmo se islám šířil v Indii hlavně ve formě súfísmu, mystického učení, otvírajícího islám různým, jeho ortodoxní podobě cizím proudům.

Boj mezi ulamy, muslimskými bohoslovci, kteří trvali na nesmiřitelnosti islámu, jak ji obsahuje korán, a představenými súfíských řádů, spoléhajícími ve své většině nikoli na scholastickou učenost, ale na zjevení šejchů, dosáhnuvších v řádu stupně učitele, pokračoval během 14. a 15. století. V samotném súfísmu byly řády, které buď vyznávaly ideje a praktiky bližší hinduismu (například čištíovéfirdausíové), nebo ostře odmítaly „novoty“, jež pronikly do indického islámu (řád šattaríů, suhravardíů aj.).

Spory, probíhající mezi muslimskými teology v ostatních islámských zemích, nacházely ohlas také v Indii. Nejznámějšími súfískými šejchy byli zde v tomto období: Nizámuddín Aulija (zemřel 1325), jenž se vyznačoval snášenlivostí k hinduistům a požadoval od svých žáků dodržování vysokých morálních principů; Aláuddaula Símnání (1261–1336), vyzývající naopak súfíe pevně se přidržovat sunny; Sarafuddín Ahmad Manérí, známý svými poselstvími, napsanými v polovině 14. století, v nichž shovívavě posuzoval zvyky, které pronikly do muslimského prostředí od hinduistického obyvatelstva, a vystupoval proti zesvětšťování šejchů, požaduje od duchovních učitelů v prvé řadě zřeknutí se světských výhod; Faríduddín Gandžešakkar (zemřel 1265), který byl velmi oblíben, přeložil do hindštiny mystické výroky súfíů svého řádu, přivádějících se do extáze tancem a výkřiky. Faríduddín byl široko znám svou mírností a humánností (říkával, že „jehla je lepší než nůž: sešívá, ale nůž rozřezává“), jemu připisované hymny, zachované v posvátné knize sikhů Ádi granth, byly však zřejmě vytvořeny značně později. Právě tak se zdá být legendou životopis i učení Muínuddína Čištího (1141–1236), který přišel do Indie ze Sístánu.

Sblížení idejí hinduismu a islámu se zvláště výrazně projevilo v takzvaném pozdním bhakti. V tomto hnutí utlačovaných vrstev feudální společnosti (v prvé řadě obchodníků a řemeslníků ve městech) se v mysticko-náboženské formě odrazily opoziční, protifeudální nálady. Proti náboženské nesnášenlivosti a scholastičnosti jak oficiálního hinduismu, tak i islámu postavili hlasatelé bhakti ideu jediného boha, oddanost k němuž převyšuje náboženskou doktrínu a je dostupná každému člověku kterékoli kasty nebo vyznání. V principu rovnosti všech před bohem, hlásaném učením bhakti, je možno spatřovat ideál sociální rovnosti, protest proti moci majetných, proti vyššímu duchovenstvu obou náboženství, proti privilegovanému postavení muslimů a kastovní neplnoprávnosti hinduistů. Je přirozené, že hnutí bhakti se zúčastnili především hinduisté, jednotliví významní představitelé bhakti pocházeli však i z muslimů, ale – a to je hlavní – hlasatelé bhakti se obraceli jak k hinduistům, tak k muslimům. Své učení vykládali v hymnech napsaných v místních jazycích. Tyto hymny se zpívaly na známé nápěvy. V této působivé formě byly myšlenky bhakti srozumitelné širokým vrstvám obyvatelstva a z hymnů se nezřídka staly lidové písně. Napomáhalo tomu také to, že hlasatelé bhakti vyjadřovali náboženské zásady ve formě podobenství, příklady si brali z přírody, lidového života a popisovali touhu po bohu jako cit k milence. Hnutí bhakti se rozvinulo v různých oblastech Indie a nemělo organizované centrum.

Tančící súfíové.
Mughalský ilustrovaný manuskript (1602). Walters Art Museum.

Největší vliv na hnutí bhakti měl muslimský tkadlec Kabír (1380–1414). Své písně zpíval v bradžštině (jeden z hovorových dialektů, jenž se stal základem současné hindštiny). Kázal, že bůh, nikoli Ráma, nikoli Alláh, sídlí v srdci a nežádá si nepřátelství s nevěřícími, ale jednotu. V Maháráštře se v 15. století stalo centrem hnutí bhakti město Pandharpur. Proti kastovnímu bezpráví zde vystoupil syn dveřníka, hinduista Námdév. Počátkem 16. století se vytvořila sekta satpanthů (správná cesta), která se rozšířila ve městech Gudžarátu, Paňdžábu a Sindhu. Satpanthové vystupovali proti bohatství, hlásali pracovitost a čestnost a přijímali do svých řad kohokoli, nezávisle na jeho sociálním postavení. V Paňdžábu vznikla mezi obchodníky a řemeslníky sekta sikhů (žáků). Její zakladatel hinduista Nának (1469–1539) byl obchodníkem s obilím v Láhauru, jeho stoupenci byli však kromě obchodníků a řemeslníků i rolníci z kasty Džátů. Nának rozhodně vystupoval proti kastovní nerovnosti a vyžadoval od svých stoupenců účast na společné hostině. Nának zavrhl ideu poustevnictví a asketismu a vyzýval k aktivní činnosti pro blaho lidí. Přejal organizační formu súfíského řádu s jeho úplnou podřízeností žáka vůči duchovnímu učiteli a stal se prvním z 10 guruů (tj. učitelů, vůdců) sikhů. Konečně v Bengálsku spojil Čaitanja (1486–1534) myšlenky bhakti s višnuistickým kultem pastýře Kršny. Přijímal mezi své stoupence lidi z jakýchkoli kast, ale také muslimy. Čaitanja ztotožnil lásku Rádhy ke Kršnovi s láskou člověka k bohu a snažil se poutěmi a zpěvem milostných písní přivést sebe i své stoupence do extáze, během níž, podle jeho učení, dosáhla láska k bohu nejvyššího bodu a nastalo zjevení.

Různé nábožensko-reformátorské a sektářské směry, brojíce proti kastovnictví, se samy postupně měnily v uzavřené kasty. Stoupenci mnoha z těchto učení začali časem pravidelně odevzdávat část svých příjmů učitelům v sektě, kteří nakonec pohlíželi na tyto poplatky jako na zákonné feudální důchody. Tak se vůdcové sekt začali měnit v drobné feudály. Zejména to proběhlo u satpanthůsikhů.

Literatura

V souvislosti s rozvojem perštiny jako státního jazyka dillíského sultanátu se v Indii objevila v tomto jazyce literatura, v prvé řadě poezie. Perština velice ovlivnila v severní Indii i vznik nového jazyka s indickou gramatikou a převládajícím persko-arabským lexikem, nazvaného urdú (jazyk tábora). Největší básník té doby Amír Chusrau (1253–1325) psal nejenom v perštině, ale i urdštině, kterou nazýval hindaví. V té době se objevuje poezie v novoindických jazycích: jsou to i hrdinské balady v gudžarátštině, maráthštině a paňdžábštině, i poezie bhaktů psaná v hindštině (Kabír, 15. stol.), maráthštině (Námdév, 15. stol.), paňdžábštině (Nának, konec 15. a začátek 16. stol.) atd. Bhaktové využívali ve svých verších mnohé folklórní prvky. Perskou prózu představují kroniky.

Nepočítáme-li veršovanou kroniku kašmírských vládců Rádžataranginí („Řeka rádžů“), vytvořenou v sanskrtu v polovině 12. století básníkem Kalhanou, pak v Indii do muslimského záboru se letopisecká díla nepsala. Abú Rajhán Bírúní (973–1048) z Chórezmu, který byl zajat Muhammadem a dovezen do Ghazní, provázel Muhammada do Paňdžábu (zřejmě jako astrolog), pečlivě shromáždil jemu dostupné zprávy o Indii a napsal encyklopedickou práci Tarích al-Hind („Dějiny Indie“), jež je cenným historickým pramenem.

Prvním skutečným letopisem byla práce Íránce Minhádžuddína Džúzdžáního (nar. 1193), který uprchl před Mongoly do Indie a nazval svou kroniku Tabakáti Násirí na počest patrona, dillíského sultána Násiruddína Mahmúda. Ve 14. století vytvořili cenné kroniky v perštině, které byly současně i vzory pro prózu v tomto jazyce, Zijáuddín Barani a Samsi Sirádž Afíf. Oba nazvali své práce Táríchi Fírúzšáhí na počest Fírúze Tughlaka.

Architektura

V období dillíského sultanátu se začalo v Indii se stavěním muslimských kultovních budov – mešit, minaretů, mauzoleí a medres. Byly to budovy ve formě pro Indii neobvyklé: bez sochařské výzdoby, ale vzbuzující dojem svými proporcemi a krásou linií. Minaret Kutubmínár je mohutná, vysoká, žlábkovaná věž, obkládaná červeným pískovcem, s vyřezávaným pletivem geometrických ornamentů a arabského písma. Je působivý a velkolepý. Mauzoleum Iltutmiše je čtvercová budova s kupolí a obloukovými vchody ze všech čtyř stran a bylo vzorem pro pozdější mauzolea. Jeho stěny jsou rovněž zdobeny ornamentem a kaligrafií. Stavby Tughlakovců jsou prosté, ale vyvolávají dojem moci a velikosti. Zříceniny města Siri, postaveného Aláuddínem, a zříceniny Tughlakábádu, vystavěného Muhammadem Tughlakem, nám poskytují představu o pevnostním a městském stavitelství dillíského sultanátu. Za Lódíů začínají do muslimské architektury pronikat některé prvky hinduistického stylu. Stavby z doby Lódíů jsou nevelké, ale elegantní. Muslimská architektura se rozvíjela i na dvorech různých dakšinských sultánů – v Bídaru, Mándú, Ahmadábádu, Gulbarze aj. Současně muslimský zábor znamenal těžkou ránu pro rozvoj hinduistické architektury. Řada velkolepých hinduistických chrámů byla zničena, ale nové významné stavby se nebudovaly. Islámský zákaz zobrazovat živé tvory způsobil také velké škody indickému sochařství a malířství.