SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indická kultura v 16.–17. století

– DI13 –
Koka Alexandrovna Antonovová
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Středověk je prací Antonovové.
Z ruštiny přeložil Pavel Jandourek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Pro indickou kulturu akbarovského období je charakteristické převládání myšlenek syntézy prvků dvou základních kultur – muslimské a hinduistické. Na stavbách ve Fatéhpuru Síkrí se názorně projevují hinduistické prvky: ploché střechy, hinduistické dekorativní detaily např. propletené girlandy květů atd. Některé římsy jsou zdobeny zvířecími figurami, v jedné z palácových komnat je na stěně basreliéf znázorňující ptáky a zvěř, později stržený na rozkaz Aurangzéba, který přísně dodržoval zákaz koránu zobrazovat živé tvory.

Akbarnáma.
Mughalský ilustrovaný manuskript (16.–17. století). Walters Art Museum.

Ve dvorské perské poezii se ozývají motivy snášenlivosti, připodobnění milenky k hinduistickému bohu a sebe k bráhmanovi, poeticky se opěvuje všeobecná láska lidi k sobě. Někteří básníci psali na náměty čerpané z hinduistických eposů (například Nal u Daman od Faizího, bratra Abula Fazla, jednoho z největších perských básníků Akbarovy doby). Sám Abul Fazl ve své knize Ájíni Akbarí („Zřízení Akbarovo“), napsané jako část jeho historické práce Akbarnáma, v současné době však vydávané zvlášť, věnoval mnoho pozornosti výkladu filozofických systémů staré Indie, mravům a zvykům hinduistů a jejich mytologii. V jedné z kapitol této práce „Přehled 10 súb“ se v podrobném popisu každé súby (tj. kraje) podává svědectví o obyčejích hinduistického obyvatelstva, o posvátných místech hinduistů a hinduistických památkách. Později tyto tendence slábnou a za Aurangzéba dochází k úpadku nejen výtvarného umění a poezie, ale i letopisectví, které rovněž tento nesnášenlivý panovník neměl v oblibě.

Literatura

Literatura nevznikala jenom na dvorech. Objevila se v mnoha jazycích, v rozličných žánrech. Největší vliv snad měla poezie bhakti. V místních jazycích a na motivy lidových melodií vytvářeli bhaktové podobenství nebo úvahy, z nichž mnohé se zachovaly jako lidové písně. Bhaktové vyzývali k boji proti kastovním přehradám, vyhlašovali rovnost lidí před bohem, vysmívali se moci majetných, kněží i boháčů. V podstatě humanistické ideje byly obyčejně vyjadřovány v náboženské formě. Největšími básníky směru bhakti byli: Tulsídás (1532–1623), jehož Rámájana napsaná v různých dialektech hindštiny se zpívala o hinduistických svátcích a lidu byla všeobecně známa; básníci druhé poloviny 16. století – Súrdás, žijící v Rádžpútáně, rádžpútská básnířka Mírábáí, Éknáth z Maháráštry, Šankardeb z Ásámu, sikhští guruové. Známou básní byl zpěv (darovaný bohyní) Čandí (Čandímangal) Bengálce Mukundaráma Čakrabartího. Báseň je realistickým obrazem života Bengálska té doby, do něhož jsou vpleteny fantastické i folkloristické prvky. Myšlenky bhakti se rozvíjely v 17. století v maráthské a sikhské poezii. Zde jsou již proniknuty výzvami k aktivnímu boji.

Dvorská poezie v Indii byla tvořena ve státní řeči, kterou obyvatelstvo nehovořilo. V Mughalské říši to byla perština (jazyk tádžicko-perský), v dakšinských státech jazyk severní Indie – urdština. Ačkoli i tato poezie čerpala z indických námětů, pronikaly do ní popisy indické přírody, způsobu života atd., častěji se v ní užívaly tádžicko-perské formy a tvary. Jednotliví básníci, kteří psali v tomto jazyce cizím lidu, nemohli vytvořit díla s vysokou uměleckou hodnotou. Největší popularitu mezi indickými básníky píšícími v perštině měli Faizí, zvláště jeho lyrika, a Bédil (1664–1720). Ačkoli Bédil psal především ve formě súfíských alegorií, jsou jeho verše proniknuty hlubokým a teskným citem. Pranýřoval krutost despotů, utiskujících lid. Se zánikem perštiny jako státního jazyka v Indii byl Bédil ve své vlasti fakticky zapomenut, ale jeho verše si našly druhou vlast ve Střední Asii. Stejný osud postihl dakšinského básníka Ghavvásího (16. století), který psal v urdštině. Je znám v severní Indii.

Historie

Indičtí kronikáři ve svých dílech využívali množství pramenů a často vkládali do vyprávění originální dokumenty nebo svými slovy vyložili jejich obsah. Cennými historickými prameny pro 16. století jsou Báburovy zápisky Báburnáma, rovněž Akbarnáma od Abula Fazla i Muntachabut tavárích od Badájúního; pro 17. stol. vzpomínky mughalského vojevůdce v Bengálsku Mírzy Náthana „Tajemná jarní zahrada“ (Baháristáne ghaibí), kroniky Pádšáhnáma od Abdula Hamida Láhaurího a „Činy Sálihovy“ (Amale Sálih) od Muhammada Sáliha Kambéúa. Z doby Aurangzébovy se dochoval „Nejlepší výběr“ (Muntachabul lubáb) od Chafího Chána.


Khusró Bágh, Iláhábád, 17. století.
Foto Richard Mag, 2009.

Architektura

Architektura závisela ve větší míře než jiné druhy umění na bohatých mecenáších. S rozšířením moci Mughalské říše se stále více objevovaly vynikající architektonické stavby, v nichž se muslimské motivy spojovaly s místními hinduistickými tradicemi. Fatéhpur Síkrí dobře zapadá do okolní krajiny, jeho budovy jsou prosté a účelné. Bohatství a nádhera staveb dosáhly svého vrcholu za Sáhdžahána. Ještě Akbar postavil ve Fatéhpuru Síkrí hrobku šejcha Salíma Čištího z bílého mramoru. Za Sáhdžahána se stal základním dekorativním materiálem staveb zvláště v Ágře a v Dillí vybraný bílý mramor, vykládaný polodrahokamy a někde i drahokamy. Za vlády Aurangzébovy se zprvu budovalo rovněž z nákladných materiálů, například Mótí Masdžid („perlová mešita“) v Dillí, potom však nedostatek prostředků přinutil tohoto vládce stavět prostěji. Tak mauzoleum Rábii Daurání („vládkyně doby“), které se tyčí nad mohylou milované Aurangzébovy ženy v Aurangábádu, formou napodobuje Tádž Mahal, ale nemá půvab proporcí originálu v Ágře. Bílým mramorem je u mauzolea v Aurangábádu obložena pouze fasáda hlavní budovy do výšky o něco přesahující vzrůst člověka. Zbývající obklad je z bílého pískovce.

Minarety mauzolea jsou postaveny z cihel a štukovány čanámem (zvláštní štuk zhotovený z rozemletých škeblí).

V Dakšinu, kam muslimský stavební sloh pronikal jak z Íránu a ze Střední Asie, tak z Dillí a Ágry, převládala elegance, spletitost detailů a harmonie proporcí. V Bengálsku byla nevýrazná architektura: jak chrámy, tak obytné domy se stavěly ze štukových cihel, se slepými stěnami a úzkými okny.

Lidová obydlí, zvláště v Bengálsku a Tamilnádu, se obyčejně stavěla ze třtiny a bambusu, se šikmou střechou opřenou o sloup, vsazený doprostřed. V 18. století se v architektuře mughalských oblastí projevil úpadek – používal se horší materiál, úprava byla chudší a forma staveb pouze opakovala tradiční prostředky, aniž je dále rozvíjela. Nelze to však říci o rádžpútských městských pevnostech – Gválijaru, Alvaru, Džajpuru a jiných, neobyčejně svérázných, položených mezi horami a jezery, často umělými.


Podle perského nadpisu na portrétu je legendární náthovský jógin Matsjéndranáth, prominentní guru kaula šivaismu/tantrismu.
Dakšinský sultanát, Bídžapur, polovina 17. století. Způsob zobrazování je podle mughalských konvencí. Sacler Art Gallery.

Malířství

V malířství převládaly jako žánr miniatury. Rádžpútská miniatura se vytvářela v 16. století pod vlivem nástěnných maleb Rádžasthánu a rovněž pokračovala v tradicích džinistické miniatury. U dvora vznikla mughalská miniatura, která navázala na tradice z Persie, kde tento malířský styl vznikl; byla však realističtější než íránská a ne tak manýristická. Vzájemný vliv mughalské a rádžpútské miniatury je zřejmý. Mughalské malířství bylo plošné, prostor se vyznačoval šrafami, perspektiva třemi plány – dolním, středním a horním. Figury v prostředním plánu byly větší než v horním nebo dolním. Na budovy umělec hleděl jakoby shora.

V 17. století, zvláště v době Sáhdžahána, začaly však časem pronikat do miniatur evropské náměty (například madona s dítětem) a některé evropské prostředky: na některých postavách se oblé tvary vyznačovaly polostíny. Barvy byly přírodního původu, především minerální, a do dneška nevybledly. V Dakšinu se rozvinula miniatura v podstatě téhož stylu jako v Ágře. Na rozdíl od mughalské byla však příliš detailistická. V 18. století nastal úpadek dřívějších malířských stylů, v malých rádžpútských knížectvích se ale rozvinuly nové malířské školy, nazvané pahárí (horské). Umělci v mughalské Indii byli původem jak z Herátu a Persie, tak hinduisté.

Lidová představení

Středověká lidová představení s tancem a hudbou byla založena na námětech z hinduistické mytologie, spjatých hlavně s višnuismem. V Tamilnádu se tato představení nazývala terakuttu, v Karnátaku jakšagana, v Ándhře vidhinátakam, v severní Indii rámlíla. Často byly do představení na náměty z eposů vpleteny aktuální satirické scény, které se vysmívaly mughalským utiskovatelům, později Angličanům atd. Časem se taková představení konala i na dvorech feudálů. Lidové umění tam ale ztrácelo svou bezprostřednost a dostávalo rysy manýrismu.