SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Epická mytologie a literatura

– DI2 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Mytologie, kterou odrážejí eposy, se zcela liší od védské, i když prokazuje určité shody s některými představami starší doby. Stejně jako ve védách i v epické mytologii je jasně vyjádřen polyteismus a antropomorfismus. V popisu některých – božstev zjišťujeme rysy panteismu. Ovšem jednotlivé části celkového mytologického systému dostávají v eposech jiný aspekt a obsah.

Projevuje se zde dvojí tradice – jednak archaická, která tíhne k představám védské doby a předcházejícího indoíránského období, jednak je to tradice epická, která již odráží nové tendence související s povýšením tří bohů Višnua, Šivy a Brahmy na přední místo. Tato tradice sbližuje epickou mytologii s pozdějším hinduismem.

Bůh Višnu, spolu s Indrou, v eposech stejně jako ve védách překračuje třemi kroky svět, nicméně v epose hraje v tomto „spojení“ hlavní roli Višnu. Epický Višnu je obdařen výjimečnou silou, je ochráncem, tvůrcem a ničitelem všeho existujícího. To znamená, že Višnu soustřeďuje všechny tři funkce, které byly později v hinduismu rozloženy mezi tři bohy – Višnua, Šivu a Brahmu.

Stejnými funkcemi jako Višnu je obdařen i Brahmá. Tento synkretismus v charakteristice hlavních bohů svědčí o tom, že v epose ještě nebyly ostře ohraničeny jejich funkce a že ještě nevznikl pojem „jediné trojice“.

V epose se poprvé objevuje bůh války Skanda. Zajímavá je transformace obrazu Indry a Varuny. Ve védách zaujímal Indra vedoucí místo v panteonu. V epose přenechal svou moc hlavního bojovníka bohu Skandovi. Bůh Varuna se z ochránce světového řádu (rta) stal druhořadým božstvem.

Složitost mytologického systému eposu se vysvětluje i tím, že obsah samotných epických skladeb byl nejednotný. Vedle poměrně archaických textů obsahují eposy i texty podstatně mladší. Velmi zřetelně to můžeme pozorovat na popisu Rámy. Ve starších částech Rámájany je vylíčen jako člověk bez božských atributů, ovšem v pozdějších částech eposu je již vtělením boha Višnua.

Zajímavé je také vylíčení Kršny, který je popisován nejenom jako vůdce kmenů a přítel Pánduovců, ale také jako jedno z vtělení boha Višnua, jako „vyšší bytí“ a nakonec jako „bůh – základ celého světa“. Tyto transformace v popisu epických osobností očividně odrážely nové jevy v ideologickém životě – vznik višnuismu, který se začíná formovat v druhé polovině prvního tisíciletí před n. l.


Výjev z mévárské Rámájany.
Rádžasthánský manuskript ze 17. století, British Library.

Nejpozoruhodnějšími epickými díly starověké Indie jsou MahábhárataRámájana. Byly zredigovány až mnohem později, mezi 4. stol. před n. l. až 4. stol. n. l., ovšem jejich základní námět a mnohá vyprávění, která byla do nich zahrnuta, jistě existovaly již v polovině prvního tisíciletí před n. l. Hlavním obsahem Mahábháraty je popis soupeření kmenů Pánduovců a Kuruovců, které vyvrcholilo osmnáctidenní bitvou na Kuruovském poli (kurukšétra).

Rámájana vypráví o králi Rámovi, který se vypravil na ostrov Lanku, aby osvobodil svoji ženu Sítu, kterou unesl zlý démon Rávana.

Někteří badatelé se domnívají, že Mahábhárata má zobrazovat odraz skutečných událostí, z konce druhého a začátku prvního tisíciletí před n. l. Hlavní námětová osnova Rámájany se někdy vysvětluje jako reminiscence na boj Árjů s obyvateli jižní Indie. Nezávisle na historičnosti událostí popisovaných v těchto eposech jsou obě díla nepochybně lidová, zobrazující dlouhověkou tradici země.

Oba eposy jsou skutečně ohromné sbírky. Mahábhárata se skládá z téměř jednoho sta tisíc dvojverší (šlók) a rozsah Rámájany čítá dvacet čtyři tisíce šlók.

V obou eposech je vedle hlavní dějové linie mnoho vložených epizod. V Mahábháratě tvoří skoro jednu třetinu textu. Náleží k nim mýty, které někdy nemají vztah k hlavnímu vyprávění, celé příběhy – např. o Nalovi a Damajantí – a také různá naučení. Nicméně nejsou MahábhárataRámájana mozaikou různých textů, nýbrž jsou to poměrně celistvá, jednotná díla s jedním kompozičním námětem. Tradice připisuje autorství Mahábháraty Vjásovi a autorství Rámájany Válmíkimu, ovšem o životě těchto básníků-ršiů neznáme nic určitého.

Vjása a Válmíki byli patrně lidovými pěvci, ovšem na rozdíl od mnoha jiných bardů tak známými, že tradice zachovala z pokolení na pokolení jejich jména. To, že se eposy tradovaly po mnoho století ústně, se odrazilo na stylu a jazyce těchto památek.

Eposy jsou skutečnou encyklopedií starověké Indie. Obsahují zajímavý materiál o různých aspektech sociálního a kulturního života, o politickém systému a o každodenním životě starověkých Indů. Tyto eposy jsou v Indii nesmírně populární. Již ve starověku a středověku byly známé daleko za hranicemi své země, ve východní a jihovýchodní Asii, na Dálném a poté i na Středním východě. S nevšedním zájmem se setkaly překlady MahábháratyRámájany do evropských jazyků. Byli jimi nadšení vynikající představitelé kultury Východu i Západu, jako např. L. van. Beethoven, H. Heine, A. Rodin, V. G. Bělinskij, Mahátma Gándhí, R. Thákur a další. Také v dnešní Indii zůstávají tato epická vyprávění jedním z nejoblíbenějších děl.


Výjev z Mahábháraty.
Snímek z unikátního svitku, dlouhého 72 metrů, zachycujícího kompletní epos, konec 18. století, Edinburgh University Library.