SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Upanišady a jejich učení

– DI3 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Indická tradice považuje za závěrečnou část védské literatury upanišady – skupinu textů, které soustřeďují různé filozofické a nábožensko-filozofické výklady védské mytologie a rituálu. Upanišady se nazývají védánta – „zakončení véd“. Toto označení se později ustálilo jako pojmenování jedné filozofické školy, která více než ostatní pretendovala ortodoxní oddanost nejstarším nábožensko-filozofickým názorům.

Védské náboženské předpisy se stávaly během doby stále detailnějšími. Z kdysi jednolitého komplexu se zároveň oddělovala jednotlivá samostatná témata; díla, která je vykládala, byla již předobrazem pozdějších vědeckých traktátů.

V určitém smyslu upanišady skutečně představovaly zároveň kulminaci védské etapy indické kultury i její opravdový předěl. Celý souhrn představ, které vznikly v předcházejícím období, byl v nich podroben originální a teoreticky hluboké revizi. Autoři těchto textů nejen zavrhli tradiční myšlení, ale zároveň ho dokázali využít k řešení problémů, které daleko překračovaly rámec vlastní védské tematiky. Výsledkem tohoto významného duchovního vzepětí byla dvojí role upanišadů v celém dalším kulturním vývoji. Pro pozdější generace zosobňovaly nejstarší a tím i zvláště oceňované kulturní vrstvy. Zároveň se stávaly organickou součástí nového okruhu nábožensko-filozofických představ a idejí, který byl od védského světa velmi vzdálen. Tím se v dějinách Indie staly nejen spojujícím článkem mezi dvěma historickými obdobími, ale v nejširším smyslu symbolem kontinuity celé kulturní tradice. Etymologický výklad slova upanišad zůstává předmětem sporů. Nejpravděpodobnějším se zdá, že toto slovo ukazovala na způsob tradování těchto textů – učitel je vykládal žákům, kteří seděli u jeho nohou (upa+ni+sad, „sedět kolem“, „přisednout“), později bylo vysvětlováno jako „tajné učení“. Tradice vypočítává 108 upanišadů, ve skutečnosti se pouze třináct z nich považuje za originální (vznikly mezi 7.–4. stol. před n. l. a nazývají se základní). Nejdůležitější z nich BrhadáranjakaČhándógja jsou zároveň nejstarší.

Výklad učení zde podává obyčejně ten či onen uctívaný učitel, mudrc (tito učitelé byli zřejmě historickými osobami). Hlavním tématem těchto naučení a diskuzí je správné chápání véd. Přitom přímý smysl véd je pojímán jako něco již známého a probírá se jako alegorie nebo narážka na jejich pravý „skrytý“ obsah, jehož výkladu jsou upanišady věnovány.

Asketové.

Upanišady v podstatě odrážejí první snahu správně pochopit svět v rámci jednoho učení. Všemi texty prolíná hlavní zřetelně vyjádřená myšlenka, kterou autoři pokaždé vykládají rozdílně, ovšem podstata zůstává stejná. Její nejkratší formulace se skládá pouze ze šesti slov. „Átman je brahman (a) brahman je átman“. Výkladu tohoto výroku je fakticky věnována velká část textů. Postup výkladu je obyčejně tento: Svět ve své podstatě žije v neustálých změnách. Tato změna se projevuje nejen v transformaci vnějších předmětů, ale ve stejné míře zasahuje i „duchovní svět“.

Upanišady odvrhujíce nejstarší animistické představy formulují tzv. doktrínu karmy, která poté pronikla nejen do ortodoxních směrů, ale i do takových nábožensko-filozofických systémů, jako je džinismus a buddhismus. Všechno na světě se řídí mravním zákonem. Každá věc má svou duši, která se rodí a umírá, po smrti vzniká znovu v té či oné podobě v souladu s etickou bilancí činů a jednání za předcházejícího života. Člověk, který se snížil k nesprávným činům, narodí se po smrti jako zvíře, rostlina nebo kámen, ale správným chováním se může dokonce i z podoby kamene vrátit k lidské podobě.

Do schématu je zařazen vedle přímého přejímání jevů i celý svět démonů a božstev, který vznikl ve védách, ovšem ne bez jistých složitostí. Duše se může pozvednout do božského stavu a okusit radosti ráje nebo se dostat do pekla. Ovšem žádný stav – a zde se upanišady podstatně rozcházejí s védskou tradicí – není trvalý. Dokonce bohové, kterým se přinášejí oběti, jsou pouze označením stavů, v nichž se nachází jednotlivá duše. Karma zde představuje určitý nástroj, který spojuje všechnu mnohotvárnost jevů do určitého jediného principu.

V upanišadech se učení o karmickém zákonu spojuje s koncepcí věčného koloběhu životů – samsárou. Obě tyto představy se staly součástí mnohých nábožensko-filozofických systémů Indie, v nichž učení o karměsamsáře bylo dále rozvíjeno. Upanišady se neomezují na popis bezbřehé nestálosti a vzájemné spojitosti jevů. Brzy pohlížejí na tento okruh představ jako na jakýsi úvod k nejpodstatnější části svého učení – átman (tj. vnitřní já každé věci) je totožný s brahmanem (tj. „neosobním kosmickým principem celého světa“). Není to ovšem pouhé konstatování nějaké odvěké jednoty všech různorodých forem bytí. Je to výchozí bod dobře rozpracovaného systému jednání, jehož charakter a cíl má náboženské zabarvení. Lze to říci tak, že upanišady se v řadě ohledů rozcházejí s védskou ideologií právě proto, že její učení shledávaly v náboženském smyslu nedostatečně hluboké. Mnohé tradiční teze vysvětlovaly jinak a předkládaly své výklady. Védský Ind uctíval své tradiční, pozemskými vlastnostmi obdařené bohy proto, že mu jako odpověď na oběť darovali štěstí. Upanišady učí něco jiného. Bohové jako osobnosti v podstatě neexistují, jako neexistuje prostorem a časem ohraničený člověk. Člověk se podobá všem ostatním bytostem v tom, že je částí nekončícího cyklu bytí, jehož celá nezničitelná integrita se nalézá v každém atomu. Existuje nekonečné, stále se vracející bytí, každý atom má v sobě všechnu nezničitelnost a celistvost tohoto bytí. Koloběh života je věčný a jemu je podřízeno vše živé na světě. Člověk jako jediný ze všech „atomů“ je schopen poznat podstatu tohoto procesu a později se dokonce niterně osvobodit od všech okovů života. Všechno je však marné a člověk se vrací k pozemskému bytí a opět vstupuje do koloběhu zrozování.

Ideálem upanišadů je mudrc, který se zřekl světa a který se nevměšuje do světských záležitostí, lhostejný ke všem otřesům a strastem, nevšímavý dokonce i k samotnému náboženství. Protože poznal svou vlastní spoluúčast se vším, co existuje ve světě, jako by se sám s ním ztotožnil. Co si může ještě přát, stojí nad živly i bohy, on jediný, jehož bytí je stejně nezničitelné a neproměnné, jako je neproměnný a nezničitelný sám svět nebo – podle upanišadů – jeho nezničitelný symbol brahman.

Učitel se žáky.

V upanišadech vynikají tři nejslavnější mudrci – Šándilja, Jádžňavalkja a Uddálaka. Zatímco první dva jsou líčeni jako přívrženci základní idealistické koncepce „identity átmanubrahmanu“ (ne nadarmo se neustále k jejich doktrínám vrací ortodoxní tradice), Uddálaka hlásá realistické názory, blízké živelnému materialismu. Svým způsobem a dosti směle interpretuje védské kosmogonické hymny a vylučuje zvláštní roli bohů v procesu stvoření světa.

Uddálaka přisunuje hlavní tvůrčí sílu přírodě. Podle jeho názoru všechno, co existuje na světě (také fyzické a psychické procesy včetně poznání), je produktem materiálních elementů. Dokonce pojetí átmanu dostává v jeho výkladu nové vysvětlení – átman je také materiální praosnova člověka.

Je zřejmé, že myšlenky tohoto druhu vznikly jako výsledek rozvoje přírodních poznatků starověkých Indů a závažných změn v sociálním životě.

Učení o karmě vypracované v upanišadech tvořilo jednu ze základních tezí indických náboženství. Mělo i určitý sociální dopad, protože podávalo své vysvětlení příčin lidských strastí a nezdarů. Člověk, nikoliv bohové, byl proklamován za soudce svých činů, lidské strádání nebylo považováno za věčné. Některé z těchto upanišadových tezí byly poté použity v buddhismu a džinismu. K „materiálním zdrojům“ učení upanišadů se později obracela materialistická škola lókájata. Mnohé myšlenky upanišadů měly velký vliv na filozofy a spisovatele středověku, kulturní představitele v době nové a nejnovější, a to nejen v samotné Indii, ale i daleko za jejími hranicemi.