SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Kultura doby Maurjů

– DI4 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Rozšíření písma

Magadhsko-maurijské období bylo dobou velkého rozvoje kultury. Na základě Ašókových nápisů, nalezených v mnoha oblastech Indie a také na Území dnešního Pákistánu, soudíme, že se písmo, počínaje již 3. stol. před n. l., poměrně rozšířilo. Je ale nepochybné, že znalost písma je o několik století starší. V mnoha buddhistických dílech se hovoří o výměně dopisů, o zapisování královských nařízení, o písařích a o tom, že se ve školách vyučovalo umění písma spolu s aritmetikou. V Pániniho gramatice se setkáváme se speciálními termíny pro označení písma a písařů, připomíná se zde také řecké písmo. Ašókovy edikty byly napsány písmem bráhmí, písmem aramejským, řeckým a písmem kharóšthí, které vzniklo pod vlivem aramejského písma z bráhmí. Největší část ediktů byla napsána bráhmí. Podle Nearchových zpráv psali staří Indové v době Alexandrova tažení na bavlníkovou tkaninu. Předpokládáme, že nejrozšířenějším materiálem na psaní byly palmové listy, ovšem vzhledem k vlhkému klimatu se tyto písemné památky nedochovaly. Jedinými svědky písařského umění této doby jsou Ašókovy edikty, vytesané na skalách, sloupech a v jeskyních.

Ašókovy edikty, Feroz Shah Kotla.
Foto Vinayak Hegde.

Ve 3. stol. před n. l. bylo již bráhmí ustáleným systémem písma, který prošel dlouhým vývojem. Nápisy ze 2. stol. před n. l. ukazují, že v této době již existovalo několik variant bráhmí. V buddhistickém díle Lalitavistara (počátek našeho letopočtu), které vypráví o Buddhově životě, se hovoří o 64 variantách písma – domácích indických a cizích. Ašókovy nápisy byly určeny nejen státním úředníkům, ale i prostým lidem, představitelům různých sociálních skupin, kteří museli umět tato nařízení číst. Množství nápisů ze 2.–1. stol. před n. l. má donační charakter, jsou to svým způsobem registrace darů buddhistické obci. Tyto nápisy jsou psány jménem obchodníků, buddhistických mnichů, řemeslníků apod.

Na základě toho všeho můžeme hovořit o široké znalosti písma v Indii 3.–1. stol. před n. l. Přitom je třeba mít na zřeteli, že systém vzdělání ve starověké Indii by I založen na ústní tradici, na učení se nazpaměť posvátným textům, které se předávaly z pokolení na pokolení.

Rozvoj vědeckých poznatků

Magadhsko-maurijské období se vyznačovalo rozvojem vědeckých poznatků. K této době se váže vznik mnoha vědeckých traktátů o astronomii, matematice, lékařství a gramatice, které byly zapsány až později. Vzniká i velmi rozsáhlá náboženská literatura buddhismu a džinismu.

Do 5.– 4. stol. před n. l. kladou dnešní badatelé život a dílo velkého indického gramatika Pániniho, který sestavil podrobnou sanskrtskou gramatiku. Jeho práce se nazývala Aštádhjájí (Osmidílná). Pániniho metoda analýzy jazykového materiálu byla na vysoké úrovní. Pánini se opíral o práce svých předchůdců a ve své práci připomíná jejich jména. Jeho práce se stala svým způsobem vzorem pro další gramatiky sanskrtu, předmětem pozorné analýzy a podrobných komentářů. Ve 4. stol. před n. l. vznikl komentář Kátjájanův, ve 2. stol. před n. l. sestavil Pataňdžali novou sanskrtskou gramatiku. Tito učenci znali také místní dialekty.

V magadhsko-maurijské době se velmi rozšířily prákrty, v nichž jsou sepsány Ašókovy edikty i další nápisy. Již v této době existovalo několik dialektů. V páli, který je jedním z nich, se dochoval buddhistický kánon, který byl podle tradice sepsán na Cejlonu (Srí Lanka) v r. 80 před n. l.

Také v Pataňdžaliho gramatice se připomínají díla v prákrtech V této době již existovaly básnické lyrické texty, známé v indické literatuře jako kávja a některé sanskrtské spisy o politice a morálce (šástry).

Na základě materiálu z Pániniho a Pataňdžaliho gramatiky předpokládáme také existenci dramatických děl. Pataňdžali hovoří o hercích, scéně, hudebních nástrojích apod.

Architektura a sochařství

Většina architektonických staveb magadhsko-maurijské doby byla ze dřeva, a proto se z nich zachovaly pouze zbytky. Ve stavebnictví se ovšem postupně začíná používat kámen. Vykopávky na místě starověké Pátaliputry odhalily zbytky královského paláce a sálu „sta sloupů“. Vedle světské architektury jsou velmi zajímavé náboženské stavby, především buddhistické stúpy v Sáňčí a Bhárhutu (přibližně z 3.–2. stol. před n. l.).

V maurijské době vznikají místní sochařské školy, nejdůležitější z nich byla severozápadní s centrem v Taxile (Takšašila) a východní se střediskem v Tósalí. Velkým uměním vynikají sochy na hlavicích sloupů, na nichž byla vytesána Ašókova nařízení. Určitý vliv na kulturu maurijské doby, zejména v severozápadních oblastech, měla achaimenovská kultura, ovšem celkově byla staroindická kultura této doby hluboce národní a svébytná a vyrůstala z domácí tradice.

Politické ideje a Kautiljova Arthašástra

Druhá polovina 1. tisíciletí byla neobyčejně důležitou etapou v rozvoji politické organizace a státnosti starověké Indie. Tato doba je spojena se vznikem prvních velkých států v Ganžské nížině a později i sjednoceného impéria. Byly rozpracovány principy vlády, teorie státní moci, objevují se politické školy a politické traktáty. Nejzajímavější z nich je Arthašástra, jejíž autorství připisuje indická tradice Kautiljovi, hlavnímu rádci krále Čandragupty. Jak jsme již uvedli, vzniklo toto dílo jako celek na počátku našeho letopočtu, ovšem ideje a principy státní politiky, které jsou v něm obsaženy, odrážejí maurijskou epochu.

Kromě monarchií byla pro magadhsko-maurijské období charakteristická existence republikových konfederací; monarchie však byla nejrozšířenější formou státní moci. Sami staří Indové se domnívali, že stát neexistoval od pradávna, nýbrž že vznikl z vůle bohů, aby zavládla zákonnost a pořádek mezi lidmi, protože silnější, podobně jako ryby, požírali slabší.

Kautilja, autor Arthašástry, považoval za jeden z nejdůležitějších úkolů státu ochranu stavovského řádu, systému čtyř varn. Králi příslušelo ochraňovat své poddané, a proto bylo třeba, aby používal tresty. Dokonce i sama věda o státní správě se nazývala vědou o trestech. Kautilja uvádí názor starých autorit, že trest je nejlepší prostředek ovládání lidí.

Maurijská stříbrná mince.
Coinindia.com

Staří politikové považovali za nejnebezpečnější vnitřní nepokoje. Kautilja, když se obracel ke králi, přímo zdůraznil, že vnitřní neklid je horší než vnější konflikt, protože vytváří celkové ovzduší nedůvěry dokonce i na královském dvoře mezi jeho důvěrníky.

Zvláštní pozornosti se těšila tajná služba, dozor a používání tajných prostředků v politice. Kautilja radil králi, aby podplácel hodnostáře, posílal k nim špehy, vyvolával mezi úředníky spory a používal jak vůči svým přívržencům, tak i vůči odpůrcům nejen veřejné, ale i tajné tresty.

Za nejdůležitější považoval Kautilja praktický zájem. Vycházeje z toho připouštěl dokonce i odchylky od přijatých norem bráhmanských šáster. Jestliže byl, podle jeho mínění, zákon v rozporu s vládními nařízeními, pak tato nařízení měla přednost. Kautilja radil králi, aby při těžké finanční situaci zabíral majetek chrámů a naplnil tak svou pokladnu. Je zajímavé, že Kautilja rozpracoval řadu zásad, které mohl používat král k tomu, aby s využitím pověr přesvědčil lid o magické moci vládce.

V této době se také propracovávají různé otázky vzájemných vztahů mezi státy, způsob vedení války a mírových jednání. Otázky zahraniční politiky se považovaly za jedny z nejdůležitějších. Arthašástra zdůvodňuje šest hlavních forem této politiky: mír, válka, vyčkávání, útok, použití obranných prostředků a dvojaká politika. Zvláštní pozornost byla věnována činnosti vyslanců, jejichž okruh povinností byl velmi široký. Kromě uzavírání smluv a zvyšování prestiže své země považoval Kautilja za povinnosti vyslance vyvolávat spory spojenců, vést tajná jednání, organizovat tajný přesun vojska, tedy působit nejrůznějšími prostředky. Podrobně se rozebírají metody boje proti sousedům, na něž se většinou pohlíželo jako na nepřítele. Naproti tomu soused souseda se považoval za spojence, jeho soused opět za nepřítele. Když hovořil o nejvýhodnější situaci pro napadení protivníka, radil Kautilja brát v úvahu finanční situaci budoucího soupeře a jeho vztah k poddaným. „Jestliže jsou poddaní pobouřeni proti svému vládci,“ napsal Kautilja, „mohou ho přivést k záhubě, i když by byl velmi mocný. Proto je třeba vystupovat právě proti takovému vládci, jehož poddaní jsou k němu v nepřátelském vztahu.“

Velké úspěchy staroindické politické teorie bezprostředně souvisely s výsledky dosaženými v oblasti vědy a s celkovým procesem rozvoje společnosti.

Víme, že Kautilja považoval za čtyři základní vědní disciplíny filozofii, „vědu o védách“, nauku o hospodářství a nauku o státním řízení. Přitom zařazení filozofie na první místo mezi hlavními vědami bylo sotva náhodné. Kautilja připomíná tři filozofické systémy – lókájatu, sánkhjujógu, přičemž jak víme, prvé dva představovaly zčásti materialistický a racionalistický směr indického filozofického myšlení. Podle Kautiljova mínění zabezpečovala znalost filozofie Úspěch ve státních záležitostech. Co se týče šíře zkoumaných otázek a hloubky jejich analýzy, můžeme právem srovnávat staroindickou politickou vědu s politickým myšlením starověkého Řecka a Kautilju přirovnat k jednomu z největších myslitelů starověku – Aristotelovi.