SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Višnuismus a Bhagavad-gítá

– DI5 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Višnuismus

Višnuismus vznikl již v době Maurjů, ovšem podstatně se rozšířil v guptovském období. Hlavní božstvo Višnu vystupuje ve starých textech pod jménem Nárájana. Nárájana byl pravděpodobně bohem původních obyvatel severní Indie. Již texty bráhman ho nazývají mocným bohem a někdy ho dokonce stavějí nad pozdně védského stvořitele světa Pradžápatiho.

Později je Nárájana ztotožňován s Višnuem, který je jednou z védských variant slunečního božstva a jehož jméno je podle všeho také aborigénního původu. Později se tato dvojí podoba připomíná výhradně pod jménem Višnu a náboženský směr, který ho prohlásil za nejvyššího boha, dostává název višnuismus.

Výjimečná popularita višnuismu v Indii se vysvětlovala do značné míry správně jeho unikátní schopností asimilovat různé kulty a náboženské představy. To umožňoval propracovaný systém vjúhyavatárů. Podstata pojmu vjúha tkví v tom, že všemocné božstvo Nárájana-Višnu se postupně odhaluje ve čtyřech různých podobách. S Višnuem tak splynulo několik populárních místních božstev, mezi nimi i Vásudéva, který v další literatuře téměř zastínil Nárájanu.

Mnohé atributy středověkého Višnua mají svůj původ právě u Vásudévy, který byl v úzkém vztahu k božskému ptáku Garudovi. S Vásudévovým a později s Višnuovým kultem byl ztotožněn i kult boha Šankaršany, kterého uctívaly zemědělské kmeny. Do višnuismu bylo zahrnuto také další místní božstvo Kršna, které se brzy stalo jedním z nejpopulárnějších. Kršna, bůh pastýřů, byl líčen jako nezbedný mladík, známý milostnými pletkami s pastýřkami. Systém vjúhy napomohl vstřebání obrazu Vásudévy a Kršny do višnuismu.

Ještě důležitější co do výsledku se ukázala synkretická tendence, označovaná pojmem avatára. Toto slovo znamená „sestup“, přesněji „pozemské ztělesnění božstva k užitku lidí“. Starší literatura uvádí čtyři avatáry Nárájany-Višnua, později jejich počet dosahuje dvaceti devíti.

Višnu Višvarúpa („všech forem“).
Maitraka, Gudžarát, 7. století. V expozici National Museum Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

Takové smísení nejrůznějších mýtů umožnilo dostat mezi višnuistické náměty představy různých kultů. Ve třech svých podobách vystupuje Višnu jako zvíře; jako gigantický kanec zachraňuje Zemi před záhubou ve vodách, jako ryba při potopě vleče za sebou indickou archu, koráb, na němž se zachránil patriarcha lidí Manu, a jako želva se účastní při kvedlání oceánu. Višnu v podobě božského hrdiny Rámy si bere za ženu Sítu (bohyni zemědělství), a když ji osvobozoval z područí démona Rávany, obsadil Lanku. Toto téma později posloužilo jako hlavní námět proslulé Válmíkiho Rámájany.

Pro studium historie nejstaršího višnuismu je velmi zajímavá konfrontace literárních pramenů s materiálem datovaných písemných památek.

V Pániniho gramatice (5.–4. stol. před n. l.) se hovoří o náboženském uctívání Vásudévy, o němž tradice zachovala zprávy jako o hrdinném kšatrijovi, rekovi kšatrijské konfederace Vršnjů (kde Vásudévové byli privilegovanou rodinou). U Pataňdžaliho (2. stol. před n. l.) Vásudéva vystupuje jako kšatrija i jako objekt náboženského uctívání, které dosáhlo největších rozměrů v Bhagavad-gítě, v níž již Vásudéva vystupuje jako jeden z projevů nejvyššího boha Bhagavata.

O rozšíření Vásudévova kultu za vlády prvních Maurjů svědčí Megasthenovy zprávy o „indickém Héraklovi“, jehož seleukovský vyslanec líčí jako hrdinného válečníka, který poráží démony. Podle indických pramenů byl Vásudévův kult nejpopulárnější v Mathuře. Totéž také uvádí o Héraklovi Megasthenes. Soudíme, že řecký autor ve svém díle zachytil to období nejstaršího višnuismu, kdy Vásudéva byl již povýšen na boha, ale ještě nebyl ztotožněn s obrazem Kršny.

Ve významném nápisu Heliodora v Besnagaru (2. stol. před n. l.) se hovoří o uctívání „boha bohů“ Vásudévy, přičemž z nápisu vyplývá, že jeho kult byl rozšířen nejen mezi Indy, ale také mezi Řeky, kteří sídlili v severozápadní Indii.

Na základě řady dalších nápisů z konce 1. tisíciletí před n. l. můžeme usoudit, že v té době splynuly tři kulty – Višnuův, Nárájanův a Vásudévův. Na počátku našeho věku již byly višnuistickým bohům (Višnuovi, Vásudévovi a Šankaršanovi) budovány chrámy, což je zejména charakteristické pro hinduismus středověku. O chrámech na počest Šankaršana hovoří například také Arthašástra.

Hinduismus se od bráhmanismu a také od většiny dalších náboženských systémů podstatně lišil tím, že nebyl spojen s jedním, ale se třemi bohy, přičemž každý z nich byl v zásadě rovnoprávný se dvěma ostatními. Tato čistě indická varianta „trojice“ dostala název trimúrti (tj. tři podoby) a zahrnovala Brahmu (boha stvořitele), Višnua (boha ochránce světa) a Šivu (boha ničitele). První z nich, Brahmá, se do hinduismu dostal z vlastního védského panteonu, ovšem v pozdějším náboženství byl spíše vyjádřením ideje stvoření než samostatným božstvem. Brahmá na rozdíl od Višnua a Šivy (i od bohyně-matky Šakti, která zaujala důležité místo v hinduistickém panteonu) se sice často připomíná v náboženské literatuře, ale nebyly mu zasvěceny téměř žádné chrámy. Každý z těchto tří bohů zároveň představoval celý svět. Višnua nazývali jeho stoupenci nejenom ochráncem, ale také stvořitelem a ničitelem světa. Také Šiva mohl spojovat všechny tři kosmogonické funkce. Tento rys otevíral cestu jak toleranci víry, tak koexistenci různých nábožensko-filozofických systémů.

Bhagavad-gítá

Přestože „Píseň o Bhagavatovi“ je pouze nevelkou epizodou 6. knihy Mahábháraty, měla v dějinách duchovního života Indie neobyčejný význam. Všechny významné autority hinduismu považovaly za svou povinnost sestavit k ní komentář nebo přinejmenším vyjádřit se k základním otázkám, které Bhagavad-gítá předkládá. Evropané objevili Bhagavad-gítu již v pionýrských dobách indologie a k záplavě komentářů, které vznikly v Indii, začalo přibývat obrovské množství vědeckých prací, které na stejné téma produkovala Evropa.

Několik slov o obsahu tohoto unikátního díla. Ve vyprávění o nepřátelství Kuruovců a Pánduovců, které vrcholí obrovskou bitvou na Kuruovském poli, je i tato malá epizoda:

Párthasárathi (Kršna jako vozataj) vykládá Bhagavad-gítu Ardžunovi.
Chrámový výjev, Pušpagiri. Z knihy South Indian Images of Gods and Goddesses (1916).

Jeden z pěti bratrů Pánduovců Ardžuna, když uviděl na bojišti své příbuzné, jak se chystají k bratrovražednému boji, odmítá se účastnit a obrací se o radu ke svému učiteli válečného umění Kršnovi. Kršna mu připomíná povinnost kšatrije, která nedovoluje vyhnout se boji. Ardžuna to uznává a boje se účastní. Ovšem v samotné Bhagavad-gítě se události spojené s hlavním tématem Mahábháraty připomínají pouze v prvních částech básně. Jejím hlavním obsahem je dialog o poslání člověka, podstatě morálky a vztahu světského a božského. Kršna, jeden z mnohých hrdinů eposu, se zde proměňuje v pozemskou inkarnaci všemocného boha Bhagavata. Jeho rady nejsou pouze odpovědí na otázky o spravedlivosti nebo nespravedlivosti bitvy, ale jsou naučením bohatým na myšlenky a představují celou nábožensko-filozofickou doktrínu. Báseň končí tím, že se Ardžunovi „otvírají oči“, nepovažuje se již pouze za vojáka, kšatrije a protivníka Kuruovců, nýbrž za horlivého adepta nové víry, na níž ho obrátil sám bůh Bhagavat, který přijal podobu Kršny.

Učení, které je zafixováno v básni, se formovalo v době, kdy vedle sebe existovaly takové náboženské a nábožensko-filozofické směry, jako bráhmanismus, učení upanišadů, buddhismus, džinismus, učení ádžíviků, a kdy vznikají filozofické školy sánkhjajóga. Bhagavad-gítá, která byla těmito učeními ovlivněna a přejala některé jejich postuláty, představovala však zároveň samostatný a v mnohém originální systém názorů. Byl to svého druhu pokus o reformu bráhmanských názorů v rámci ortodoxní tradice, který měl vést k jejímu upevnění v podmínkách významných přeměn v sociálním a duchovním životě. Pravý charakter učení Bhagavad-gíty můžeme proto pochopit pouze ve srovnání s myšlenkami upanišadů, reformačních směrů a sekt.

Z textologických výzkumů vyplynulo, že báseň je mladší než nejstarší upanišady (které datujeme do 7.–5. stol. před n. l.) a časově se přibližně shoduje s takzvanými středními upanišady (2. stol. před n. l. – 2. stol. n. l.). To se projevuje nejen v shodném vyjádření mnohých principů a v používání stejných termínů, ale také v přímých, mnohdy doslovných shodách.

Autoři básně prokazují také svou znalost počátečních forem sánkhji a jógy a materiál Bhagavad-gíty je cenný pro stanovení geneze těchto systémů. Mnoho shod v termínech a filozofických principech je také mezi Bhagavad-gítou a nejstarším buddhismem, ovšem celkový charakter těchto dvou učení je rozdílný. Nábožensko-filozofický systém vytvořený v Bhagavad-gítě je ve skutečnosti výsledkem snahy obětníků přizpůsobit s použitím výsledků dalších nábožensko-filozofických systémů tradiční dogmata bráhmanismu zájmům nové epochy.

Tato nová doktrína, podobně jako i ostatní náboženské systémy, si klade jako hlavní úkol najít a popsat cesty, které mohou přivést věřícího k dosažení „vyššího náboženského cíle“ – „osvobození“. Specifika Bhagavad-gíty tkví v tom, že např. na rozdíl od upanišadů pouze nepřijímá „cestu osvobození“ (márga), ale podrobně rozpracovává koncepci tří cest: „cestu poznání“ (džňána-márga), „cestu konání“ (karma-márga) a „cestu náboženské, božské lásky“ (bhakti-márga). V Bhagavad-gítě není jasně vyjádřena nadřazenost jedné z těchto cest. Pořadí při jejich výčtu je dáno tím, že patrně v učení o „božské lásce“ kulminuje náboženský patos, který prostupuje celou báseň. Neméně důležité je to, že snaha autorů posílit kult Bhagavata-Kršny se bezprostředně váže k myšlence bhakti – emocionální oddanosti tomuto božstvu.

Jestliže je Bhagavad-gítá ve výkladu džňána-márgy poměrně blízká názorům upanišadů, pak koncepce karma-márgy plně náleží autorům básně. Především myšlenka o „cestě nezainteresovaných činů“, která je jedním z hlavních témat díla, odlišuje učení Bhagavad-gíty od ostatních náboženských a nábožensko-filozofických systémů Indie, které za jediný cíl existence člověka prohlašovaly „osvobození“ (mókša, nirvána). Podobná koncepce ve starších textech chybí, a když byla přijata pozdějším hinduismem, byla bez výjimky chápána jako příspěvek Bhagavad-gíty indickému duchovnímu dědictví.

Místo tradičního dilematu těch učení, která byla založena na principu skepse (světský život nebo jeho zavrhnutí), staví Bhagavad-gítá na první místo zcela jinou otázku: jaký má být charakter jednání individua, které usiluje o „náboženský ideál“. Odpověď, kterou Bhagavad-gítá dává, je velmi prostá: činy přestávají člověka spoutávat, koná-li je nezainteresovaně, tj. pohlíží na ně jako na nutnou, leč jeho osobě emocionálně lhostejnou povinnost. Z této „nezúčastněné aktivity“ jsou vyloučeny egoistické stimuly, není zde myšlenky na zisk, který se může získat činy. A co víc, individuum se při konání nesnaží upevňovat své vlastní „já“; je osvobozeno od „vědomí egoismu“ (ahamkára).

Jinak řečeno, Bhagavad-gítá při rozvíjení upanišady proklamovaného ideálu „osvobození“ osobnosti z okovů pozemského života a ahamkáry nalézá pro něj v zásadě jiné konceptuální vyjádření. Text básně je v podstatě věnován objasňování této ústřední myšlenky. „Cesta lásky k božstvu“ (bhakti) je v Bhagavad-gítě v rámci doktríny široce rozvinuta. Popis bhakti je v určitém smyslu vrcholem básně. Ideál, zavrhnutí dvojakosti ve vědomí vlastního „já“, naznačený v upanišadech, mění se v kult Kršny-Bhagavata, vystupujícího zároveň jako osobní bůh i analogie světového absolutna (brahman).

Sociální aspekt obsahu básně organicky zapadá do nábožensko-filozofické doktríny, která je v ní rozpracována. Jestliže v Bhagavad-gítě výklad otázek bytí světa a cesty k dosažení „vyšší jistoty“ prokazuje vliv myšlenek řady neortodoxních směrů a reformovaného bráhmanismu upanišadů, pak v ní předložený model varnové organizace odpovídá archaickým představám védské doby. V Bhagavad-gítě jsou položeny základy ještě přísnějšího uzavřenějšího systému varn, nesoucího bezprostředně rysy „klasického“ kastovního systému, posvěceného pozdějším hinduismem. Ovšem tento „sociální aspekt“ obsahu básně ztratil v mnohém pro další pokolení význam. Bhagavad-gítá se začala chápat jako koncentrované vyjádření ideologie reformovaného bráhmanismu a pozdějšího hinduismu vůbec. Největší myslitelé budovali na ní vlastní, zcela originální koncepce, a přitom zdůrazňovali ten nebo jiný moment jejího obsahu. V novější době si myšlenky básně vypůjčovaly nejrůznější, částečně si navzájem odporující teorie. K myšlenkám Bhagavad-gíty se odvolávali tak významní indičtí myslitelé 20. století, jako Tilak, Gándhí, Aurobindo Ghoš a další.

Závažnost učení Bhagavad-gíty zdůrazňoval také Džaváharlál Néhrú. „Píseň o Bhagavatovi“ se tak stala organickou součástí celé indické kultury, věčným symbolem duchovního dědictví, existujícím od nejstarších vrstev jejího vývoje až k hledání posledních století.


Urputný boj mezi Pánduovci a Kuruovci.
Snímek z unikátního svitku, dlouhého 72 metrů, zachycujícího kompletní Mahábháratu, konec 18. století, Edinburgh University Library.