SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Njája a vaišéšika

– DI7 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018.

Tyto dva filozofické systémy, které vznikly na samém počátku našeho letopočtu a do své konečné podoby se zformovaly v době Guptů, jsou si historicky navzájem velmi blízké. Není to náhodné. Spříznila je snaha o racionalistické objasnění přírodních jevů. Njája soustředila pozornost na problémy gnoseologie a projevila zvláštní zájem o nástroj poznání – logiku (později slovo njája nabylo významu „logika“). Vaišéšika se však zaměřila na nauku o bytí a o podstatách, které ho tvoří. Obě školy spolu nikdy nepolemizovaly, njája převzala metafyziku vaišéšiky, neboť ji považovala za zákonitý důsledek své vlastní teorie poznání.

Slovo vaišéšika pochází od sanskrtského višéša – „zvláštnost“, „různorodost“, což zároveň odpovídá i podstatě samotného učení, jehož ústředním problémem je protiklad „obecného“ a „zvláštního“. Představitelé této školy uznávali obecné a konkrétní jako komponenty jediného systému bytí, přitom zvláštní se fixuje jako bezprostředně pociťované, zatímco obecné je výsledkem zpracování sumy faktů o zvláštním pomocí rozumu. Tak vznikla především otázka, jak spojovat jednotlivé a rozmanité, jak přejít od reálně pociťovaného předmětu ke generalizujícím kategoriím, objasňujícím bytí v celku.

Podle zakladatele školy Kanády (1. stol. n. l.) vzniká svět vzájemným působením atomů, které nikdo nestvořil a které jsou věčné a nezničitelné. Atomy se dělí na čtyři skupiny, které mají vlastnosti čtyř elementů a v různých spojeních vytvářejí souhrn neoduševnělých předmětů i živých bytostí. Kanáda v tomto případě používá termín dharma, ovšem nikoli ve smyslu kategorie související s morálkou nebo náboženskými předpisy, nýbrž ve smyslu obecného označení zákonů vývoje přírody a vztahů příčiny a důsledků. Vychází z tradičního principu „cyklické kosmogonie“ (svět vzniká, vyvíjí se, hyne ve „světové katastrofě“, poté tento proces opět začíná), ovšem dává mu přírodně filozofický výklad – v tomto momentu světové katastrofy atomy nemizí, pouze se zpřetrhají svazky mezi nimi, které tvořily jevy pozorované člověkem. Znovuzrození světa je výsledkem opětného spojení atomů a uskutečňuje se bez jakéhokoliv zásahu božstva.

Na rozdíl od tvrzení představitelů ortodoxních nábožensko-filozofických systémů Kanáda prohlašoval, že procesy probíhající v přírodě nemají žádný vztah k působení „nadpřírodních“ bytostí. Sice nikde přímo ideu boha neodmítá, ovšem i pozorovatelé stojící na idealistických pozicích byli nuceni přiznat, že je to možné chápat jako „vnější“ kompromis s názory náboženské tradice. Svou vnitřní logikou je tento systém, vyložený v traktátu tohoto vynikajícího myslitele, „ateistický“ ve smyslu odmítání boha-tvůrce světa.

Jedním z hlavních pojmů Kanádova učení je substance (dravja). Vyjadřuje ten či onen aspekt existence světa, který je produktem vývoje přírody počínajícího z elementárních spojení atomů. Zavedení této kategorie bylo pro starověk a středověk dosti závažným pokusem zodpovědět otázku o mechanismech, s jejichž pomocí se jednoduché mění na složité a regulující se procesy probíhající ve světě. Substance je objektivně bezprostředně daná a není na ničem závislá. Působí na jiné substance nebo na jednotlivé předměty (sekundární produkty nějaké substance nebo spojení několika substancí) a je nezničitelná – „neničí se ani důsledkem, ani příčinou“. Kanáda říká, že definice substance je následující – „vládne činy a vlastnostmi a je spolupřítomnou příčinou“. Dále pokračuje: „substance je obecná příčina předmětů, vlastností a konání“. To znamená, že nemá jiný zdroj kromě sebe sama (přesněji kromě atomů, které jí tvoří) a má vlastnost samopohybu, proto může vytvářet důsledky, jejichž souhrn získávaný jako výsledek aktivity mnoha substancí tvoří svět.

Význam těchto dvou systémů v dějinách indického myšlení je dán především jejich výjimečnou pozorností otázkám logiky a obecné gnoseologie. První práce, která se dochovala a která podává systematický výklad poznatků této oblasti, Gautamův traktát Njája-sútra, dokazuje neobyčejně vysokou úroveň ve vývoji logických kategorií.

Gautama vyšel z myšlenky reálnosti vnějšího světa, jeho nezávislosti na subjektu a zásadní poznatelnosti světa pomocí počitků, které jsou logicky v syntéze s rozumem. Hlavním problémem njáji jsou zákony „správného myšlení“. Obrazy vznikající v paměti, jednorázová pozorování a předpoklady nedávají ještě adekvátní představu o předmětech. Kritériem pravdivosti může být pouze jejich soulad se svědectvím zkušenosti. Pouze „sdělení“, která „prošla“ logickou analýzou experimentu, jsou schopná odhalit skutečnou podstatu předmětu a jevu.

Učení o způsobech a postupech myšlení, a to zejména logických, rozpracovali vaišéšikové velmi podrobně. F. I. Ščerbatskij, který detailně porovnal sylogismus njáji s trojstupňovým sylogismem Aristotela (který se stal pro západní logiku klasickým), zjistil určitou paralelnost ve vývoji logických kategorií v Řecku a Indii a shledal, že mnohé rysy njáji jsou velmi zajímavé pro objasnění obecných zákonitostí vzniku a formování těchto kategorií.

Přínos njáji vzniku a vývoji logiky jako samostatné oblasti vědění byl velmi významný a njája měla velký a plodný vliv na indickou vědu, což se zvláště ukázalo v pozdější době. Výsledky školy njája připravily základ pro vývoj učení vynikajících logiků starověké a středověké Indie – Dignágiho a Dharmakírtiho.

Kanádova atomistická teorie je neobyčejně analogická představám Řeků, zejména Empedokla. Ten také uznával čtyři elementy (dokonce stejné: zemi, vodu, oheň a vzduch) a vyvozoval vznik světa z kombinací těchto „věčných kategorií“. Formování předmětů vysvětloval mechanickým spojováním a rozpojováním prvotních částic a podmínečně oddělil dvě proti sobě bojující síly – lásku a nenávist. Periodický rozpad hmoty na prvky, které ji tvoří, a její samovznikání vzájemným působením těchto prvků kladl Empedoklés do závislosti na převládání jedné z dvou zmíněných „příčin“. Toto tvrzení zcela souhlasí s tezí vaišéšiků o cyklickém bytí přírody, řecký filozof však princip periodického rozpadu mizení a vzniku nerozšířil na celý smysly přijímaný svět.

Určitou shodu můžeme nalézt také mezi vaišéšikou a učením Démokrita, který také stavěl materiální procesy na pohybu a vzájemném působení nedělitelných částic – atomů. Ovšem Démokritos, na rozdíl od vaišéšiků, považoval atomy za absolutně stejnorodé a nalézal v jejich spojení pouze kvantitativní a ne kvalitativní rozdíly. Analogie mezi učením vaišéšiků a názory největšího představitele antického materialismu je pozoruhodná. Svědčí ovšem nikoli o přítomném vlivu Indie na Řecko, nýbrž o určité paralelnosti ve vývoji filozofického myšlení obou civilizací.