SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Mímámsá a védánta

– DI8 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Tradiční výčet šesti daršan vždy končí systémy mímámsávédánta. Byly v tak úzkém vztahu, že někdy védántu nazývali uttara-mímámsá („vyšší“ nebo „druhá“ mímámsá), zatímco sama mímámsá dostala název púrva (tj. „původní“). Ve skutečnosti se však tyto systémy od sebe dosti lišily, a to jak výchozími principy, tak celkovým duchem doktríny. Není možné říci, která z těchto dvou škol vznikla dříve, je pouze jisté, že k jejich splynutí v jednu tradici došlo v pozdním středověku a bylo to nepochybně způsobeno převažujícím vlivem védánty.

Mímámsá se snaží o důsledný návrat k védám a v této snaze je dokonce nekompromisnější než ortodoxní hinduistická teologie. Za základ všeho vědění prohlašuje texty védských sbírek – samhity. Mímámsá je, podobně jako mnohé další indické nábožensko-filozofické systémy, hluboce praktická, její prakticismus je však zvláštního druhu. Jejím hlavním problémem zůstávají principy a normy rituálu, správné uctívání bohů. Při rozpracováni této myšlenky se mímámsá dokonce vzdaluje původnímu duchu védské tradice. Ve védách se oběti přinášely kvůli bohům, v pojetí mímámsy bohové existují kvůli oběti. Přestávají být vládci přírody, uvádějícími do pohybu živly i život lidí, jsou zde pouze důležitou součástí rituálního schématu, neboť bez nich by praxe přinášení obětí ztratila svůj smysl. A je skutečností, že hlavní místo v textech mímámsy zaujímají podrobné a často kazuistické výklady jednotlivých védských rituálních předpisů.

Důležitou kapitolu mímámsy jakožto filozofické školy tvoří, kromě převažujícího zájmu o náboženské problémy, učení o poznání. Mezi pět zdrojů „správného poznání“ (pramána), které uvádí Džaimini, považovaný za zakladatele školy mímámsá, náleží také svědectví autority, tj. védských textů (šabda). Čtyři zbývající zdroje poznání, vypočítávané v jeho traktátu Mímámsá-sútra, nesouvisí úplně s náboženskou tendencí této školy. Jsou to – smyslové vnímání, logický závěr, srovnání a předpoklad.

Jestliže se njája, řečeno podmínečně, uchyluje k deduktivní metodě, případně k myšlence analogie, pak mímámsá hájí metodu indukce. Ve svých ideálech ortodoxní mímámsá a v mnohém „heretická“ njája řeší stejný problém polemizujíce spolu. Duch sporu je mímámse vlastní ve stejné míře jako ostatním školám a její traktáty jsou plné kritických výpadů a útoků ideových protivníků.

Šankara. (Exoticindia.com)

Mímámsakové (stoupenci mímámsy) zavádějí pojem „předpoklad“ nebo přesněji „postulát“. Jeho smysl tkví v tom, že zdá-li se nám nějaký jev bezpříčinným, jsme nuceni se uchýlit k jeho nepřímým objasňováním, jejichž analýza umožňuje koneckonců pomocí vylučování dobrat se pravé příčiny. Poprvé se zde v dějinách indického myšlení formuje představa o hypotéze a její roli v procesu poznání. Postulované (arthapati) však nelze zcela ztotožnit s hypotézou, protože „postulování“ zde neznamená předpokládání, ale závěr, který se podrobuje pochybám.

Je také zajímavé, že obecný pohled na vnější svět, který mímámsá zastává, se vyznačuje určitým realismem: o objektivním bytí světa a jeho poznatelnosti se nepochybuje, přestože Džaimini aktivně vystupoval nejen proti materialistům sánkhji, ale také proti buddhismu.

Určitý realismus mímámsy měl tím větší význam, že se tento systém na rozdíl od již zmíněných škol bezvýhradně přidržoval védských rituálních principů. Vidíme, že celkový duch pochyb o jistotách tradičních představ a snaha podrobit je kritické analýze zasáhly i tak silně ortodoxní systém, jako byla mímámsá.

V období středověku převládá vliv védánty; neznamená to však, že by vznikla později než ostatní daršany. Její první samostatné dílo Brahma-sútra, připisovaná mudrci Bádarájanovi, náleží do 2. stol. n. l. Samotní stoupenci védánty jsou náchylní odvozovat své učení přímo od upanišadů a považují tyto texty za prvotní zdroj všech svých konstrukcí. Tendenčnost tohoto názoru je zřejmá. Zároveň i sám Bádarájanův traktát, který je souborem krátkých a ne vždy srozumitelných výroků, spíše nadhodil hlavní tendence učení, než odhalil jeho původní myšlenky. Vyjádřil však již základní princip védánty a objasnil ho převážně pomocí negativních tezí: svět není v žádném případě produktem materiálních sil, jedinou realitou je brahman (zde duchovní počátek), zatímco „jsoucno“ ve všech svých formách vychází z něho.

Neobyčejná lakoničnost, s níž se Bádarájana vyjadřuje, napomohla nepochybně rozvoji komentátorské tradice v době na rozhraní starověku a středověku. První komentář k jeho sútře, který se nám dochoval, napsal Gaudapáda. Později se védánta rozdělila na pět směrů, pojmenovaných podle jejich zakladatelů. Tak vzniká škola Šankarova, Rámánudžova, Mádhavova, Vallabhova a Nimbárkova. Každý z těchto myslitelů sepsal své hlavní dílo v podobě bhášji (komentáře) k Bádarájanovu traktátu. Pouze dva z těchto komentářů – Šankarův a Rámánudžův – měly podstatný vliv na vývoj hnutí védánty. Od Šankary (8. stol.) a Rámánudži (12. stol.) se zachovala řada filozofických prací.

Podle Šankarovy doktríny je svět iluze vytvářená absolutnem. Materiální podstata je nereálná, stejně jako je nereálné empirické „já“. Skutečný je pouze átman – určitá projekce absolutna (brahman) na ten domnělý psychofyzický komplex, který se v každodenním jazyce nazývá lidská osobnost. Spor mezi dvěma hlavními směry védántské tradice, trvající mnoho století, se v podstatě soustředil na otázky praktické religiozity a mysticismu. Šankara považoval za jedině správnou „cestu vědění“ (tj. chápání iluze vlastního bytí na poznání univerzální a všeobklopující reality brahmanu) a v souvislosti s tím hájil tezi o absolutní totožnosti „já“ s átmanem-brahmanem. Rámánudža byl naproti tomu přívržencem „cesty náboženské lásky“ a viděl konečný ideál v splynutí individuálního počátku s božstvem, ve splynutí, v němž se adept pouze dotýká objektu své náboženské víry, ale nestává se mu rovným.

Šankara hlásal všestranný idealistický monismus a svádí různorodé jevy vnějšího světa k samoprojevu „kosmického absolutna“ (brahman). Postupně se pod pojmem védánta začíná rozumět Šankarovo učení, které ortodoxní hinduismus prohlašuje za svou oficiální doktrínu.