SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Kultura kušánsko-guptovské epochy

– DI9 –
Grigorij Maximovič Bongard-Levin
Výběr z knihy Antonovová—Bongard-Levin—Kotovskij: Dějiny Indie – Stručný přehled,
Mysl, Moskva, 1973; Svoboda, Praha, 1980. Starověk je prací Bongard-Levina.
Z ruštiny přeložil Petr Vavroušek.
Redakčně upraveno, 2018. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

Drama

Literárních děl, která se hlásí do kušánské doby, se bohužel zachovalo málo. Naše poznatky o vývoji sanskrtské literatury v prvních stoletích naší éry se zakládají na dílech, která vznikla v guptovské době. Podle tradice za Kaniškovy vlády (počátek 2. stol. n. l.) tvořil Ašvaghóša – pozoruhodný spisovatel a dramatik, jeden ze zakladatelů sanskrtsky psané buddhistické literatury a velký filozof. Mnoho z jeho prací je nám již neznámých, ale fragmentárně se dochovala tato sanskrtská díla: Buddhačarita („Buddhův život“ – úplný text známe z čínského a tibetského překladu), Saundaránanda („Sundarí a Nanda“) a drama Šáriputraprakarana („Hra o Šáriputrovi“). Tato Ašvaghóšova díla se těšila velké popularitě již v starověké Indii a buddhistický poutník I-ťing, který pobýval v Indii v 7. stol., psal, že „skýtají srdci čtenáře natolik velké uspokojení, že si je neustále recitoval“.

Kušánská mince z dob Huvišky, 2. století n. l.
Coinindia.com

I když BuddhačaritaŠáriputraprakarana jsou věnována čistě buddhistické tematice a propagují Buddhovo učení, mají vysokou poetickou a uměleckou úroveň. Ašvaghóša je věren epické tradici a líčí život plný dramatičnosti a duševních zážitků.

Ašvaghóša svými divadelními hrami otevírá dějiny staroindického dramatu, které se skvěle rozvinulo v dílech dramatiků, jako byl Bhása, Kálidása, Šúdraka a další. S Bhásovým jménem se spojuje 13 her, ale je těžké říci, které z nich tento pozoruhodný dramatik napsal. Bhása také čerpá z epické tradice, jeho hry jsou však již sepsány podle přísných zákonů dramatu. Někteří soudobí badatelé právem soudí, že řada Bhásových her představuje nejstarší doklady indické tragédie. Bylo to nepochybně smělé Bhásovo novátorství, směřující proti daným pravidlům. Pokračovatelem této linie v staroindickém dramatu byl Šúdraka, autor divadelní hry Mrččhakatiká (Hliněný vozíček). Tato hra popisuje vášnivou lásku zchudlého kupce a hetéry. Jedním ze skvostů staroindické literatury jsou díla Kálidásova (konec 4. – počátek 5. stol. n. l.), básníka, dramatika a prozaika, jehož dílo je ozdobou světové kultury. S překlady jeho děl se Západ seznámil koncem 18. století a Kálidásovo dílo bylo ihned s nadšením přijato čtenáři.

Z Kálidásova pera pochází patrně řada děl, badatelé však mají dosud k dispozici tři dramata – Abhidžňánašákuntala („Poznávací znamení Šakuntalino“), Málavikágnimitra („Málaviká a Agnimitra“) a Vikramórvaší („Statečná Urvaší“) –, dále básně Méghadúta („Oblak-posel“) a Rtusamhára („Kruh ročních období“), dvě epické básně Kumárasambhava („Zrození Kumáry“) a Raghuvamša („Raghuův rod“).

Základem všech Kálidásových děl je obraz člověka, jeho zážitky, světské starosti, radosti i smutek. Ve srovnání s Ašvaghóšou, který vytvářel idealizovaný obraz Buddhy a jeho věrných žáků, je to již značný krok vpřed. Mnohými z Kálidásových hrdinů jsou králové a básník nejen oslavuje jejich činy, ale také odsuzuje jejich nesprávné jednání. Některá Kálidásova díla svědčí o rozvoji básnického eposu, zvaného mahákávja. Také námět Kálidásových her a básní se vyznačuje dramatismem, popis přírody a prožitků člověka zase lyričností a humanismem. Kálidása, aniž zpřetrhal svazky s předcházející tradicí, projevil se v mnohém jako novátor. Proto je po mnoho staletí jeho dílo tak srozumitelné a blízké indickému lidu.

Dlouhým vývojem prošlo i staroindické divadlo. V době Guptů se začínají objevovat speciální traktáty, věnované divadelnímu umění, v nichž se podrobně rozebírají úkoly divadla a divadelních představení, různé žánry divadelních her apod.

Jeden z těchto traktátů Nátjašástra, připisovaný Bharatovi, se dochoval až do naší doby a badatelé jeho vznik datují do prvních století našeho věku. Nátjašástru právem nazývají encyklopedií staroindického divadla. Jsou v ní diskutovány nejrůznější otázky související s divadelním uměním – architektura divadla, hra herců, druhy dramatických děl, hudba, scénická technika a jiné.

Když se Evropa seznámila s prvními ukázkami staroindických her, mnozí badatelé psali, že indické divadlo je starořeckého původu. Nyní je již však jasné, že divadlo vzniklo v Indii samostatně, bez závislosti na vnějším vlivu. Navíc je indická divadelní tradice starší a teoreticky bohatší než antická.


Z manuskriptu Kálidásovy Kumárasambhavy.
Cambridge University Library.

Literární díla

V guptovské době byly zredigovány nejstarší purány – sbírky vyprávění o bozích, vládcích a hrdinech, obsahující mytologické a kosmologické představy starověkých Indů. Purány vznikaly po dlouhou dobu, podléhaly značným změnám a redakcím.

Do prvních století našeho věku se datují také některé dharmašástry, jako např. Jádžňavalkjovy zákony (3. stol. n. l.) a Náradovy zákony (4.–5. stol. n. l.).

Z památek sanskrtské literatury musíme uvést také Paňčatantru (3. až 4. stol. n. l.) – sbírku krátkých příběhů a průpovědí, která byla velmi populární v Indii i za indickými hranicemi. Již v raném středověku byla Paňčatantra přeložena do pehlevštiny, syrštiny a arabštiny. Na blízkém východě byla tato sbírka známa pod jménem Kalíla a Dimma. Později se s tímto překladem seznámila Evropa a vliv Paňčatantry na východní i evropskou literaturu byl velmi značný.

V guptovské době vznikají první památky jihoindické literatury v tamilštině. Jedním z nejznámějších děl nejstarší tamilské literatury byl Kural – sbírka průpovědí, kterou tradice připisuje příslušníkovi zemědělské kasty jménem Tiruvalluvari. Kural byl nepochybně založen na folklórním materiálu a již ve starověku byl velmi populární. Ve 4.–5. stol. n. l. se objevují také sbírky tamilských lyrických básní.

Literatura ostatních jihoindických národů vzniká později, v době raného středověku.

Vědecké poznatky

Prvá století našeho letopočtu se vyznačovala významnými vědeckými úspěchy. Zvláště se rozvíjela matematika, astronomie, lékařství a chemie.

Vznikají vědecké traktáty z různých vědních disciplín. Rozvoj matematiky byl podporován potřebami ekonomiky. Matematické vědomosti byly také nutné při stavbě náboženských staveb a k provádění kultu. Ve starověku a v raném středověku žili vynikající matematikové Árjabhata (5. – počátek 6. stol.), Varáhamihira (6. stol.) a Brahmagupta (konec 6. – počátek 7. stol.), jejichž objevy předjímaly mnohé vědecké výsledky nové doby. Árjabhata znal číselnou hodnotu π – 3,1416. V této době již byla známa věta, kterou dnes nazýváme Pýthagorovou. Árjabhata předložil originální řešení lineární rovnice se dvěma neznámými, které je blízké současným metodám.

Guptovská mince, 4. století. Panovník Samudragupta hraje na vínu. Na rubu mince je bohyně Lakšmí.
Coinindia.com

Starověcí Indové zavedli systém výpočtů s použitím nuly. Nulu později od nich převzali Arabové a jejich prostřednictvím další národy. Árjabhatově škole byl znám také sinus a kosinus. Árjabhatův pokračovatel Brahmagupta předložil řešení celé řady rovnic. Velkých úspěchů dosáhli indičtí učenci v astronomii. Dochovaly se nám některé z astronomických traktátů (siddhánta), které svědčí o vysoké úrovni jejich astronomických znalostí.

V guptovské době již znali pohyby nebeských těles i příčiny zatmění Slunce a Měsíce. Árjabhata vyslovil geniální myšlenku o otáčení Země kolem své osy.

Brahmagupta (mnoho století před Newtonem) se domníval, že příčinou padání předmětů je zemská přitažlivost. Zajímavý materiál z astronomie, geografie a mineralogie obsahuje Varáhamihirova práce Brhat-samhitá.

K metalurgickým účelům byla nutná znalost chemických zákonů. Starověcí Indové byli proslulí v tavbě oceli a umění připravovat trvanlivé barvy, v zpracování látky a kůže a v přípravě různých léků. V řadě traktátů se hovoří o používání rtuti. V 5. stol. se objevují první díla o chemii a alchymii. Některé z nich připisuje tradice významnému filozofovi Nágárdžunovi.

Vysokého stupně rozvoje dosáhlo lékařství. V lékařských traktátech z prvních století našeho letopočtu jsou podrobné popisy lidského těla, probírá se v nich metodika pitvy a hovoří o funkcích různých orgánů. Lidský organismus si Indové představovali jako kombinaci pěti hlavních prvků – éteru, ohně, větru, vody a země, a podle jejich míněni všechny choroby vznikaly v důsledku změny proporcí mezi těmito prvky. V té době také znali chirurgické zásahy s použitím různých nástrojů. Existovala již tak speciální odvětví medicíny, jako pediatrie, neurologie, farmakologie a otolaryngologie. Velká pozornost byla přikládána také léčení chorob. Zvláštní význam měly vodní procedury, použití bylin a dieta.

Dochovaly se nám lékařské traktáty, jejichž autory jsou Čaraka (2. stol. n. l.) a Sušruta (4.–5. stol. n. l.). V textech se hovoří o tak složitých operacích, jako je trepanace lebky, amputace ruky a nohy nebo odstranění šedého zákalu.

Architektura

V kušánsko-guptovské době se dostává do nové fáze vývoje jak světská, tak náboženská architektura. Již na přelomu letopočtu byl vybudován velkolepý jeskynní komplex v Kárle (nedaleko od Bombaje). Hlavní chrám (čaitja) byl největší jeskynní chrám Indie, byl dlouhý zhruba 38 m, přes 14 m široký a téměř 14 m vysoký. Uvnitř jsou dvě řady sloupů, stúpa a množství různých kamenných soch. Světlo pronikalo dovnitř zvláštními otvory, překrytými mřížkami ze dřeva. Na fasádě bylo velké množství reliéfů, kromě Buddhových soch také sochy donátorů. Celý obrovský komplex je vybudován ve skalním monolitu a udivuje svou velikostí. V době Guptů se jeskynní architektura dále rozvíjí, jejím nejvýraznějším příkladem jsou jeskynní chrámy v Adžantě. Pro jeskynní chrámy této doby je charakteristické množství plastických vyobrazení na fasádách.

Jeskynní chrámy, Adžanta.
Foto Jan Strnad, 2011.

Většina památek světské a náboženské architektury byla ze dřeva, a proto se nám nedochovala. Ovšem všechny jednotlivé kamenné stavby, které se z guptovské doby zachovaly, svědčí o vysoké úrovni architektury. Jedny z nejstarších chrámů postavených v otevřené krajině jsou v Sáňčí a datují se do 5. stol. n. l. Sloupy brány nesou hlavice se sochami lvů a jsou stejné jako hlavice na Ašókově sloupu. Hinduistický chrám v Sáňčí byl vybudován v duchu nejlepších tradic indické architektury.

Ještě starší je nevelký buddhistický chrám v Nálandě (4. stol. n. l.), jehož základy se dochovaly až do současnosti. V Nálandě, rozsáhlém univerzitním komplexu, kde studovalo přes deset tisíc studentů, byly četné kultovní a obytné stavby.

Ve 4. stol. n. l. začala stavba obrovského buddhistického chrámu v Bódhgaji, jednoho z nejvyšších v Asii. Výška jeho hlavní věže dosahovala 55 metrů.

Rozměrné buddhistické kláštery byly také v severozápadní Indii. Již ve 2. stol. n. l. začalo v Taxile budování kláštera dharmarádžiků; v 5. století zde již byl celý komplex prostorů a budov.

Při vykopávkách četných sídlišť byly objeveny zbytky světských staveb z prvních století našeho věku. Jsme o nich informováni také z vyobrazení na stúpách v Sáňčí a Amarávatí. Domy měly několik pater a velmi výstavné byly královské paláce.

Výtvarné umění

V kušánské době vzniklo několik směrů ve výtvarném umění, především v sochařství. Ve Střední Asii vzkvétala místní baktrijská škola, v jejichž dílech jsou silné světské rysy, v severozápadní Indii to byla gandhárská škola, v Ganžské nížině mathurská a na jihu, v Ándhře, amarávatská škola.

V gandhárském sochařství jsou patrny různé vlivy – řecko-římský, středoasijský a významný proud buddhistický.

Někteří badatelé soudili, že gandhárské sochy zhotovovali helenizovaní Indové, jiní za je jich autory považovali dokonce římské umělce. I když „západní“ vliv zde byl skutečně výrazný, základem gandhárské školy je domácí tradice. V gandhárském sochařství se velmi brzy objevuje zobrazování Buddhy v lidské podobě. Do té doby se Buddha zobrazoval různými symboly – jako byly koleso (čakra), trůn, strom bódhi apod. Je možné, že se v tom projevil vliv mahájánových myšlenek.

Na některých sochách Buddhy a bódhisattvů se badatelé snažili nalézt jistý vliv soch Apollóna Belvederského, ovšem mnohé Buddhovy rysy mají čistě domácí základ. Náměty byly indické; v technickém provedení cítíme nepochybně řecký vliv. Podle slov některých uměnovědců měly gandhárské sochy srdce Inda a ruce Řeka. Gandhárská sochařská tradice měla vliv na výtvarné umění mnoha zemí Střední Asie a Dálného východu.

Originalitou a svérázností se vyznačovala mathurská škola, v níž zaujímalo vedle buddhistického sochařství značné místo také sochařství světské – postavy kušánských vládců a světských lidí, bohatých donátorů. Je zde celá galérie portrétů. Celkově cítíme v mathurské škole spíše vliv staršího džinistického a maurijského sochařství. Je zajímavé, že se v Mathuře, patrně nezávisle na Gandháře, objevuje také antropomorfní zobrazování Buddhy, možná dokonce dříve než na severozápadě země. Buddhovy postavy mají světskou podobu kazatele, ovšem již se na nich projevují některé rysy askeze.

Kušánsko-gandhárská socha Buddhy, 2. století n. l.
V expozici National Museum Delhi.
Foto Jan Strnad, 2011.

V Amarávatí sochy jako by doplňovaly buddhistickou stúpu, postavenou ve 2. stol. n. l. Scény jsou věnovány hlavně Buddhovu životu, kolorit je čistě domácí, dokumentující specifiku uměleckých zásad této školy. Pociťujeme zde také jistý vliv umělecké tradice severu.

V guptovské době nejsou již tak patrné rozdíly a specifika jednotlivých směrů výtvarného umění. Vytváří se jednolitější sochařská tradice, založená hlavně na severoindické škole v Mathuře. Prosazuje se buddhistické pojetí Buddhova obrazu, vyvíjí se světské pojetí tohoto učitele a kazatele, který se nyní zobrazuje jako vyšší bytost božského typu.

V pozdní guptovské době v souvislosti s úpadkem buddhismu se poněkud mění zásady buddhistického sochařství a podoba Buddhy se stává zjevně schematická. Nabývá jednotných kánonických stylizovaných rysů a sochařská zobrazení Buddhy nalezená v různých částech země, jsou si velmi podobná. Charakteristické jsou Buddhovy sochy z 5. stol. ze Sultángandže (Bengálsko) a ze Sárnáthu (poblíž Benáresu).

Socha ze Sultángandže je měděná a měla velké rozměry – výška přes dva metry a váha kolem jedné tuny. Buddha je již zobrazen jako ztělesnění nadzemské síly. Zdůrazňuje to široké tělo, úzké boky a téměř neznatelné svaly. Celá postava je ve stylu „tří sklonů“ – hlava je poněkud nakloněna, pravá ruka ohnutá v lokti a je v abhajamudrá pozici. Podoba kazatele je záměrně idealizována. Póza je nepřirozená, podává stav vnitřního soustředění. Na tváři má blažený úsměv.

Znovuzrození hinduismu mělo také bezprostřední vliv na sochařství – velmi se rozšiřují sochy višnuistických a šivaistických bohů. Většina hinduistických soch guptovské doby je věnována Šivovi. Je možné, že zobrazování Buddhy v lidské podobě, charakteristické pro buddhistické sochařství prvních století našeho věku, mělo vliv na pojetí obrazů hinduistických božstev. Ovšem Indové pohlíželi na postavy svých bohu, i když jim dodávali lidskou tvářnost, jako na určitý symbol, proto mohly tyto sochy mít několik rukou, z nichž každá se symbolicky spojovala s konkrétním božstvem nebo s jeho funkcemi.

Vedle čistě náboženského sochařství se v guptovské době rozvíjela také takzvaná polosvětská a světská plastika.

Guptovská doba byla důležitou etapou ve vývoji staroindického malířství. Originálním mistrovským dílem indického a světového umění jsou vynikající kresby v Adžantě (dnešní stát Maháráštra). (Oblast Adžanty nebyla součástí říše Guptů, nýbrž náležela patrně ke státu Vákátaků. Svědčí pro to zde objevené nápisy.) Technikou provedení nejsou freskami v přesném slova smyslu. Kresby pokrývají stěny a stropy 29 jeskyň. Jejich náměty jsou velmi různé, jsou, zde také scény z Buddhova života, ilustrace k džátakám, Buddhovy portréty, postavy nymf-jakšiní apod. Překrásně je zobrazena příroda, různé momenty každodenního života scény z královského dvora. Süan-cang, který v 7. stol. jeskyně v Adžantě navštívil, psal, že na stěnách chrámu je nakresleno „všechno velké a všechno malé“. Pozoruhodné jsou barvy reprodukující všechny odstíny. „Fresky“ v Adžantě začínají vznikat v době předguptovské a poté byly namalovány v průběhu několika století. Tyto kresby mely skutečně obrovský vliv nejen na indickou kulturu, ale také na kulturu mnoha dalších zemí Východu.