SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Energie v prachu šafránových zástupů

Odolen Smékal
Redakční výběr z autorova díla Indické proměny,
Pressfoto, Praha, 1973, str. 121–126, 130–140, 142–143.
Níže uvedené obrázky nejsou součástí autorovy knihy.

Nedá se přehlédnout. Ať v ulicích velkoměst, u říční zátoky, v prachu venkovských cest … ať jsme kdekoli v Indii, vídáme ho často. Nedá se přehlédnout. Je to vždy on, ale ne týž. Má mnoho bratrů. Bezpočtu. Ten chodí nahý, tento polonahý, tamten je docela zahalen, a do cárů. Barva jeho oděvu je někdy žlutá, jindy šafránová nebo až okrová. Dá se taky různě vykládat, třeba že představuje krev či zralé obilí. Ale i jinak, jakkoli. Šafránové roucho kdysi přikrývalo těla zločinců, které odváděli na popravu. Také rádžpútský rytíř si oblékal šafránový plášť na chvíli před bitvou, než do ní vyrazil. Aby ho předem pokládali za mrtvého. Barva šafránu však dosud v Indii symbolizuje odříkání.

Muž v šafránu se nejen nedá přehlédnout, ale spolu se svými bratry, tvořícími zástupy tisíců rozhozených do všech chodníků, provokuje k podivné úvaze. Která země je dnes na světě tak bohatá, že může živit a uživit takovouto armádu bezstarostných poutníků? Nebo snad aby nakonec byla ráda, že se celá armáda nezaměstnaných nedožaduje zaměstnání? A což to vzít ještě jinak, naopak. Neznamenají ona šafránová roucha pro chudou zemi utajené zdroje, nevyužitou sílu, energii v prachu zapadlých cest?

Asketa na sloupovém reliéfu.
Hampí. Foto Rasa Ravi, 2007.

Ne, nikterak ho nelze přehlédnout. Pokud právě nežadoní o almužnu, živí se jako vykladač snů, hádá z ruky, předpovídá budoucnost, dělá horoskopy, kouzelničí, vymítá duchy, je černý mág, ódžha, džádúválá, čaruje či léčí bylinkami. Nebo zhotovuje talismany, amulety, astrologické tabulky, tajenky, tajemné znaky a symboly. Jiný to všechno prodává a sám na sobě nosí. Nebo z kamene vytesává lidská rodidla, lingam a jóni, obrábí tygří drápy, medvědí zuby i lidské kosti. Nezřídka předvádí cvičené opičky, kobry a medvídky. Onen zase zpívá písně všeho druhu, lidové, zbožné i milostné…

Je skromný, nenáročný a volnost sama. Pokud je na cestách, má s sebou hůl, trojzubec, džbánek na vodu, misku na jídlo – z tykve, kokosové skořápky, kovu či mosazi –, železný náramek a železný kroužek, který si připevňuje k pohlaví na důkaz vítězství nad sexem, a růženec. Pokud není zcela obnažen, pruh látky na genitáliích. Drží se v ústraní mimo ruch života. Žije v celibátu, ale nemusí. Může se oženit, dokonce volně spojit s kteroukoliv ženou, která si to přeje, nebo se dát provázet vdovou jako svou družkou. Vdova po mrtvém světci se pak smí až sedmkrát provdat.

Ani v jídle se zhoubně nespoutává konvencí. Smí, ale nemusí žebrat o potravu. Ten se stravuje jen u bráhmana či kastovního hinduisty, onen u kohokoli. Jeden si pojídá almužnu pouze v ústraní, druhý zase mezi svými, třetímu nevadí ani přítomnost jinověrce. Jiný jí maso, kuřátka, vepřové, skopové neváhá sáhnout po hovězím, ať si většina kravku pokládá za jakkoli posvátnou, nepojídatelnou. Druhý hned vedle se naopak netkne ani ryby, neboť skálopevně věří, že z její čeledi se kdysi zrodil jeho duchovní předchůdce, legendární či zpola bájný guru. Tu a tam si popít opojného nápoje se nezdráhá. Ba že si některý dokonce dopřává volnost požívat drogy. O pozůstatcích člověka, které rád ochutnává na žárovištích mrtvol, raději pomlčme.

Sádhu, jógin a spol.

Je to on. Říká se mu obvykle jógin, ale je to sádhu. Málokdy totiž obyčejný jógin důstojně ovládá umění jógy. Z praxe ani principu. Sádhu je ale někdo! Jóginů je po Indii co Popelčina hrachu v pohádce, ale opravdových sádhuů tak málo, jako u nás šafránu. Podle významu slova je sádhu ten, který si osvojil síly, hodné pozornosti, obdivu i údivu, kdo získal siddhi. Jen takový jógin je sádhu.

Nejsou to zdaleka síly nicotné. Moc přímo čarovná. Osm základních siddhi představuje schopnost se zmenšovat až k samému atomu, anu, odtud animá, schopnost se zvětšovat až ke kosmu a galaxiím mahimá, síla lehnout a se zvedat – laghimá, síla těžknout a nehybnět jak hora – garimá, schopnost pronikat do výšin, dosahovat v nich vzdálených předmětů třebas i měsíce – prápti, moc vládnout nezdolnou vůlí, získávat pouhým přáním – prákámja, moc spoutat všechny prvky světa minulé, přítomné i budoucí – vašitva, konečně moc prožívat stvořitelovu blaženost, neboli tvořit a bořit jako sám bůh – íšatva.

Vedle základních siddhi existují siddhi poněkud méně světové, nicméně rovněž úžasné. Takové docela pohádkové siddhi je, řekněme, schopnost rozumět řeči ptáků, zvěře, hmyzu. Nebo marná není ani moc předvídat, kdo, kdy, jak zemře. Pohybovat se vzduchem v tělesné schránce i bez ní. Mít pronikavý zrak a sluch, jenž umožní vidět až Plejády a slyšet i trávu růst.

Přečetné jsou falické siddhi s úplným inventářem průrazných sexmocí – neomezených sexuálních sil a potencí. Dostavují se jako odměna za pěstění osvědčených praktik. Tak se některý může stát naprosto neodolatelným veškerým ženám, co kdy žily, žijí a budou žít. Může si zmnohonásobit vlastní tělo a najednou simultánně obcovat s tisíci žen. Ale to všechno ještě nic není. Je s to spoluvychutnávat smyslnou rozkoš s jinými lidmi, dokonce pudy a vášně zvířat čili pudy bestiální v nepřeneseném smyslu těchto slov.

Jsou tisíce škol sádhuů. Každá se štěpí ve vlastní sekty, nosí vlastní označení, ctí vlastního gurua jako hlavu. Hinduistický filosof Šankara zařadil svaté zástupy pod deset jmen, dašanámi, podle toho, zda žijí u rybníků – sarasvatí, ve městech – purí, pod stromy – vaní, v lesích – áranja, při brodech – tírtha, na horách – giri, u pohoří – párvata, na pláži moře – ságara, na souši – bhárati a v útulku – ášrama.

Tu pestrou společnost lze stěží obecně charakterizovat. Kdo věří, je ástika, kdo nevěří – nástika. Vyznávají bohy vyhlášených jmen i božstva neznámá, výtvory vlastní fantazie. Mnozí z nich nosí titul págala, duchem pomatený. Po zasvěcení zatratí sádhu své rodné jméno a vyhledá si nové, někdy až o třech částech. Přijetím názvu boha, světce, bylinky či zvířátka se blíž popíše a dozná tím, co obdivuje. Připojí ještě označení příslušnosti k sektě a za třetí k podsektě.

Asketické řády v Indii.
(Michaels, Axel, Hinduism – Past and Present, Princeton, 2004, tabulka 33.)

Rozdílná kritéria mohou vydělit hlavy sádhuů a prostých uctívačů hinduistických božstev do rozmanitě rozdílných skupin. Podle uctívaného božstva – višnuisté, lépe vaišnavové podle Višnua, šivaisté, lépe šaivové podle Šivy, šáktové podle Šakti… Podle jména zakladatele – dádúpanthíové podle Dádúa. Podle typických znaků – s propíchnutými ušními boltci, jsou kánphatové. Podle základního principu, který sledují; když věří v hmotu, jsou materialisté, lókájati. Podle základního předmětu uctívání – zbožňují-li Šivův lingam, jsou lingájati.

Tak se dostáváme k otázce, kolik je v Indii sekt? Počet je tak různý, jak se vnitřně různí celá země. Vyjdeme-li z hesla Indie – jednota v rozdílnosti, směle můžeme konstatovat, že jedna, a to hinduistická. Pokud vyjdeme z druhého pólu, rozdílnosti Indie, měli bychom napočítat všeho všudy 1 000 008 sekt. Zmatek na druhé straně dovršují celkem nepartné počty podsekt v rámci hlavních sekt; tak prý mají višnuisté 139 podsekt, šivaisté 103, šáktové 17, gánapatjové 11, saurapatové 9…

Podle odchylek v uctívání se sekty štěpí na tři typy. Uctívači typu dakšina, doslova jih, jsou sekty pravé ruky, a tedy nejortodoxnější. Střední typ jsou umírnění. Zato vámáčárové, typ třetí, jsou sekty levé ruky a směřují k extrémnímu antinomianismu. Váma značí levý. Avšak někteří vycházejí ze slova vámá, žena, protože v podstatě jde o kulty, v nichž převládá prvek sexuálního uctívání.

Sekty se také dají třídit podle stupně mírumilovnosti. Většina sádhuů jsou pacifisté. Jsou však i takoví, jako sadždžikové, kteří mají u sebe vždy zbraně a veřejně se hlásí k násilí. Původ jejich jména se hledá u termínu sa-džjá, s tětivou luku, který naznačoval, že se tito vyznavači falického kultu vyzbrojili pro nejdůležitější bitvu v životě – erotické střety. Jejich kult ve středověku kvetl pod různými maskami. V 11. století získali sadždžikové hodnost kšatrijů, vyrostli ve válečníky a bojovou elitu rádžpútských knížectví.

Podobně se v 17. století přetvářela řada višnuistických bairágíů v mocné a obávané ozbrojené svazy. Jejich gangy "navštěvovaly" poutní místa, poutníky na jedné straně ochraňovaly a na druhé olupovaly. Necelých sto let po smrti svého zakladatele se pacifistická sekta Dádúových stoupenců sešikovala v čety bojechtivých naháčů, kteří nevybíravým způsobem – týráním a hrozbami – vybírali daně džajpurskému králi. Další mírumilovnou sektou byli sikhové v Paňdžábu. Obklíčeni nepřejícnými muslimy sáhli v průběhu 17. století v zájmu sebeobrany po zbrani. Značně odlišný charakter měla sekta notorických krvežíznivců, thagů, kteří přinášeli bohyni Bhavání ponejvíce uškrcené oběti. Podobně lupiči z oblasti střední Indie, pindáríové. Spojovali náboženské obřady s lupem a zbožnost s požíváním drog.

Zdánlivě nepřehledné zástupy tisíců těchto zaprášených poutníků křižovaly indické cesty v dávnověku a ještě mnohde křižují. Stovky sekt odumřely, na další neúprosně číhá smrt na prahu započaté modernizace poloostrova. Zástupy řídnou, úcta k Jejich šafránu bledne. Třebaže zdaleka nenadchází konec jejich cestě – tradici. Kde hledat její počátek, je těžko určit. Už v dávné době, před příchodem Árjů, v Indii zapustila kořeny, s věky sílila a vstřebávala nové prvky z magických představ Árjů, Mezopotámců, Peršanů, Řeků, Egypťanů, Skythů, Číňanů, Tibeťanů a dalších. Co však zastřel předhistorický věk, moderní epocha už sotva odestře. Nezbývá tedy, než se alespoň pokusit oddělit zástupy od zástupů a rozlišit, co v jejich záplavě zdánlivě splývá v jeden proud.

K ženám vždy pozorní šáktové a tantrici

Sekty šáktů a tantriků mají mnoho společných rysů. Zajedno jsou především v tom, že středem pozornosti a uctívání má být šakti, energie, z bažského páru princip ženský, žena bohyně. Pokud žena v duálním aspektu božské jednoty představuje pól aktivní, přikládá se jí větší důležitost než jejímu partnerovi, který se stává víceméně pátým kolem u jejich nebeského kočáru. Už v samém pořadí jmen se žena bohyně uvádí na prvém místě. Příkladů je nemálo. Rádhá – Kršna, Gaurí – Šankara, Sítá – Ráma, Umá – Mahéša, Lakšmí – Nárájana, Šakti – Šiva…

Ženy jsou ovšem různé, a nejen ženy, i bohyně a podle toho i sekty šáktů. Lze jim přiznat svrchovanou moc z různých aspektů. Uctívat je podle jejich duchovních kvalit i tělesných proporcí. Některé sekty si na nich povšimly mateřských hodnot a zbožňují proto bohyni Matku. Oddávají se té, jejíž štíhlý pás se láme pod břemenem zralého plodu ňader a nabývá do klenotových boků, obtěžkaných příslibem nekonečných mateřství.

Jindy šakti jímá lidská srdce zosobněním ženské něhy a oddanosti svému muži-bohu. Tu se škála citových nálad rozehrává kolem Šivovy manželky Párvatí nebo Satí. Šakti však pohříchu často zosobňuje sexuální touhy i požitek z kopulace. Aby nedošlo k nedorozumění – kopulace není samoúčelná. Spojení Šakti s Šivou je spojením Energie s Bytím. Takovýmto obcováním lze prý dosáhnout rozkoše z konečného vědění. Proto je u šáktů prvek spojení jóni a lingamu předmětem obezřetného meditování.

U tantriků se extrémům sexuality připisuje magický účin. Blažená rozkoš spojení je zárukou spasení a dosažení nadpřirozených schopností. K těmto cílům také směřuje jejich základní rituál pěti známých „m“, makár, jimiž jsou madja, mánsa, matsja, mudrá, maithuna – likér, maso, ryba, obilná placka, soulož. Tento rituál se také nazývá čakrapúdžou, jelikož jde o uctívání v kruhu. V každém případě vrcholí rituální souloží, maithunou. Schopný adept však dochází spásy pouhou imaginací. Živou představivostí krásných víl, svůdných bohyň i čarodějek. Neodolají síle jeho touhy.

V mnohotvárném kultu tantriků zavání všehochuť hinduismu. Raději snad abychom se ptali, co v něm z něho není, než co je. Tak v něm ve shodě žije duchaplná filosofie vedle ubohé oplzlosti, hluboká metafyzika vedle banální pověry. Daří se v něm okultismu, čarodějnictví, černé magii. Pronášejí se kouzelná zaříkání, mantry. Malují se magické diagramy, mandaly. Cvičí pozice a gesta, mudry. Věří se na čakry, jemná centra a kruhy v lidském těle.

Závažným rysem tantrismu je uctívání božstva s jeho bhairavským aspektem hrůzy. Představitelem je Šiva jako Bhairava a jeho Šakti jako Bhairaví, krutá a krvežíznivá. Tento pár ztělesňuje prvky všudypřítomného děsu, zkázy, smrti. Zvlášť Bhairaví má mnoho tváří. Je Kálí, Durgá, Čandá, Čámundá a patronka škrtičů Bhavání. Cestami teroru Šivu-Bhairavu provázejí strašidla, démoni, lidožrouti. Jezdívá na zmrzačeném slintajícím psu.

Pokud setrváme u kultu tantriků poněkud déle, je to proto, že byl po řadu staletí celoindickým jevem, i když vrcholu dosáhl především ve východních oblastech Indie. Kvetl celého půl tisíciletí, zhruba v letech 700 až 1200 n. l. Své stopy otiskl na tkáních všech důležitých sekt. Najdeme je u buddhistů v mahájánovém tantrismu, u šivaistů v sektách šáktů, náthů, kápáliků, u višnuistů v sektě páňčarátrů a sahadžijů. Doktríny tantriků prostoupil duch revolty proti konvenčním školám a hinduistické ortodoxii. Hlásaly zrušení kastovních hranic. Otevíraly brány i nejnižším vrstvám, paňčamům. A dokonce oběma pohlavím. Nejvýznačnější z tantrických adeptek byly ženy z nízkých kast.

Bohyně Kálí.
Nástěnná malba na nádvoří Ómkáréšvarova chrámu, Madikéri. Foto Rasa Ravi, 2007.

Původ tantrismu se halí v neznámu. Mnohoznačné je samo slovo tantra, jež lze odvozovat od tan, tanu, tantri, tanti, tantu – napnutí, tělo, harfa, provaz, nit. Kánon tantrismu se nazývá tantra, kdo se jím řídí, je tantrik. Některé texty tanter pocházejí už ze 7. století n.  l., avšak ty nejdůležitější se zrodily v 12. a 13. století jako literatura vesměs tajná, zato narůstající do tisíců svazků. Protože celá jedna třetina kanonických tanter vznikla v oblasti Maháčíny. Tibetu a Himálaje, nevylučuje se vliv mongolský, tibetský a čínský. častěji se původ hledá jednak n starobylých kultů předárijského obyvatelstva, jednak se přisuzuje kmenu Vrátjů, někdy ztotožňovanému se záhadnými mágy.

Jedna podoba tantrických praktik se nazývá čínáčára, čínská cesta. Do Indie ji přinesl taoista Bogar nebo Bhogar, který žil někdy počátkem našeho letopočtu. Tento pololegendární alchymista jižní Indie navštívil Čínu, odkud přinesl jisté sexuálně magické učení, do něhož ho zasvětil mudrc Pi-eng-tsu. Čínská cesta zdůrazňuje pití vína, krve, moče, kromě toho meditaci o pohlavních orgánech, uctívání nahé ženy, kopulativní požitky včetně incestu a řady dalších antinomních praktik, které známe z jiných tantrických sekt.

Zbytky šavavádinů se berou žárovištěm mrtvol

Sekty, které soustřeďují meditaci na věci, jež podléhají hnilobě, smrti a mrtvole, šava, lze pojmout jako jeden váda, proud nekrofilie, zvaný šavaváda. Jsou vesměs šáktové a dnes už velmi řídce zastoupeni. Ač se štěpí na řadu podsekt, není v jejich praktikách zásadních rozdílů. Všechny budí odpor a hrůzu. Jejich děsivé výjevy mají člověku pomoci pochopit prchavost života, případně dát přednost spalování před pohřbíváním mrtvoly.

Šavavádinové odmítají védy, přezírají kasty, vysmívají se konvenci, jsou skrznaskrz neteční k ortodoxním bráhmanům. Konzumují maso všech druhů, vařené i syrové, rádi zejména uhnívající a někteří i lidské, zvláště mozek, plíce a varlata. Donedávna se dokonce odvažovali čerstvě pohřbené mrtvoly vykopávat a požívat z nich některé vnitřnosti. Hrdlem prolévají nejen zeleninovou šťávu, ovocný džus a víno, ale i krev a lidskou moč. Pojídají také výkaly, a to jako maháprasádu, nejsvětější obětinu.

Neuvěřitelnou moc, siddhi, rovněž uděluje sám akt ubíjení živého tvora. Uvádí prý do činnosti utajené síly v člověku. Proto mají řezníci, vojáci a vrazi nadbytek okultních sil, aniž by si jich byli vědomi. Podle klasického souboru indických pohádek Kathásaritságara mají čarodějníci moc létat vzduchem hlavně proto, že se přiživují lidským masem.

Šavavádinové vyhledávají osamocená místa, ze všeho nejraději pobývají na žárovišti mrtvých a pohřebištích, kde si k útulku staví chrámky. S oblibou lehají vedle mrtvoly, a pokud je to žena, dotýkají se svým lingamem mrtvé jóni, přesvědčeni, že takovýto styk povzbuzuje jejich vitalitu. Nebo zůstanou u mrtvoly tak dlouho, až se její maso začne rozkládat. Někdy si na žárovišti lehají na spalovací hranici, kde právě před chvílí ležela mrtvola, aby si vyvolali představu své smrti a vychutnali tak pach vlastního rozkladu. V azurovém rituálu, zvaném nílasádhana, sedí šavavádin obkročmo na mrtvole a snaží se ji oživit okultními prostředky. Když údajně se mrtvola začne kroutit a vyplazovat jazyk, uřízne ho pro příští magické kousky. Přinutí prý i mrtvého muže, aby vydal símě – ten nadmíru koncentrovaný prostředek k nabytí mocných okultních sil.

Základním předmětem meditování šavavádu bývá Šakti, její choť Šiva, oba ve svých hrůzostrašných aspektech. Šakti se představuje v podobě vychrtlé, vyzáblé Kálí. Sedává uprostřed nehostinného lesa na hromadě zahnívajících mrtvol a suchých koster. Tělo jí obepínají hadi. V jedné ruce drží velkou lebku, druhá se zdobí celým věncem lidských hlav. Mnohdy jí po boku uhnívá tělesná schránka chotě Šivy. Za vozidlo si vybrala šakala, který spolu s dravci požírá maso mrtvých.

Z neblaze proslulých sekt šavavádinů uveďme na prvém místě kápáliky. Odvozují své jméno od kápála, lebka, jíž tu a tam používají k jídlu a pití. Vzývají boha, íšvaru Šivu jako Kápáléšvaru, Boha lebek. Chodí s tělem nahým, ale posypaným popelem ze spálených mrtvol. Nosí dlouhé zcuchané pačesy, na nich čepičku, v ruce trojzubec, někdy meč. Nemyjí a nekoupou se ze zásady. A ze strachu, aby nesmyli mocnou auru, obsaženou v kůži. Tuto auru naopak zmnožují vtíráním vlastního potu do těla. Jako mazadla přitom používají uvolněné pohlavní sémě. Vedle alkoholu, různých směsí tělesných šťáv a výmětků někdy pijí krev, která se prodírá z jejich těla při obřadném sebemrskání.

K nejzhýralejším sektám patří dále aghóríové. Jsou vesměs kanibaly; jedí jakékoliv maso s výjimkou koňského. Provozují zvláštní druh věštění podle plodu, který vyjmou z těhotné matky. Přinášejí lidské oběti z dobrovolníků, jimž před smrtí přislíbí místo v ráji. Stínají jim hlavy nebo vrážejí dýky do krku. Jejich krev vypijí a maso snědí.

Obecně nenáviděnou a zavrhovanou je také sekta sépalů. Její příslušníci dávají v mase přednost ša-kalům, štírům a zvláště hadům, jejichž kult pěstují. Vychloubají se odolností vůči hadímu jedu. K nim patří většina indických kouzelníků s hady.

Za dávné předchůdce těchto nekrofilních sekt lze označit pášupaty. V epickém věku tato šivaistická sekta těsně souvisela s kultem Šivy v jeho aspektu pašupati, pána dobytka. Někdy se výraz vysvětluje jako pán, pati, který pomáhá svému pašu, stádu, se osvobodit od pout, páša, tohoto světa. Pášupatům se rovněž říkalo lakulíšové, podle původního vykladače sekty Lakulíši, jenž žil kolem roku 200 n. l. Ale někdy též podle výrazu lakula, kyj, který Šiva zvedl u mrtvoly na hřbitově. Šiva do něj vstoupil a jeho prostřednictvím začal vykládat svou nauku. Jako sekta se pášupatové rozpadli na čtyři podsekty, které kvetly v Gudžarátě a Rádžpútáně v době Haršově, tedy v 7. století n. l. V 11. století vystoupila do popředí pátá podsekta tzv. kálamukhů, černolících. Její příslušníci si totiž malovali na čele černé znaménko, tilak. A byli přímými předchůdci právě uvedených sekt levé ruky – kápáliků, aghóríů, sépalů i dosud neuvedených kánphatů, kaulů a řady dalších.

Pášupatové původně pěstovali prostý asketismus. Meditovali, omílali posvátnou slabiku óm, do extatických stavů se uváděli tanci, písněmi, pronikavými výkřiky a huronským řevem podobným bučení zdivočelých býků. Jejich praktiky později degenerovaly a zabředly do oplzlostí. Kult lakulíšů prokvétal hlavně v Gudžarátě, kde se uchovaly vzácné obrazy Šivy se vztyčeným lingamem. Osvícenější členové sekty se v 12. století zaměřili na výchovnou činnost. Založili nejednu školu. Později ovšem vyšlo najevo, že mnohá z nich byla pravou líhní a pařeništěm sexuálních zvrhlostí. Podnes má zbytek přežívajících pášupatů pověst čarodějů, narkomanů, vrahů a lidojedů. Žádný div, že ještě v minulém století spadali do kategorie zločineckých vrstev.

Ke kultu lingamu se těsně připíná zvláštní sekta lingájatů, známých též pod jménem vírašaivové. Na rozdíl od předchozích sekt dodržují přísný asketismus v životosprávě. Nejedí maso, zříkají se alkoholu, nekouří, neužívají drogy, opovrhují okultismem. Žijí v klášterech. Pohřbívají se, nespalují.

Podle lingájatů je jen jedna Bytost, nerozdvojný Brahman, jemuž říkají Šivatattva, Šivova podstata. V předtvůrčím aspektu tato Bytost obsahuje všechny tvary a síly, je sthala, místo. Teprve aktivizací vnitřní, vrozené energie, šakti, se tato Šivova podstata rozdvojí v lingasthala, tj. v existenci Šivova údu, který je předmětem uctívání, a v angasthala čili individuální existenci, jímž je jeho uctívač. Lingam božského Šivy pak sestává z tří druhů. Z nich bhávalingam je transcendentální, nepodmíněný prostorem a časem; pránalingam – může být pochopen myslí, tedy lingam jako osobní bůh; konečně ištalingam – okem viditelný, a proto splňuje každé přání, išta, tedy je nutno ho uctívat. Při zasvěcovacím obřadu obdrží novic malou stříbrnou schránku s kamenným lingamem, a tu nosí na krku. Ztráta lingamu se rovná duchovní smrti. Zasvěcují se i dívky. Nosí rovněž lingamový amulet. Někdy jen bánalingam, hladký oblázek.

V 12. století nastalo u lingájatů reformní hnutí, které značně přispělo k popularitě sekty. Více než dvě stě jihoindických spisovatelů vtělilo její učení do tisíce krátkých lyrických rad ve verších a hymnech. Otcem nového hnutí byl Basava, též Vasava nebo Vršabha (?1125–1170?), jihoindický bráhman, který se stal hlavním ministrem krále Kalačuriho z Kaljány. Basava dal králi svou sestru za milostnici a sám se ujal vlády. Zahájil nemilosrdné tažení proti višnuistům, džinistům, buddhistům a veškeré veřejné fondy utrácel na obrodu šivaismu a šíření sekty lingájatů. Když ho nařkli ze zpronevěry peněz, dal krále zavraždit, ale byl nucen prchnout ze země. Králův syn ho dopadl a dal utopit ve studni. Mýty opředený Basava prý vykonal mnoho zázraků. Jeho následovníci ho pokládají za převtělení Nandiho, Šivova býka.

Náthové – páni okultních věd a magistři alchymie

Legendární Matsjéndranáth sedící na rybě (ryba – matsja).
Sloupový reliéf, ruiny u Hemakuta Hill, Hampí. Foto Rasa Ravi, 2007.

Výraz náth, sanskrtské znění nátha, znamená pán a označuje příslušníka sekty náthů, která v severní Indii kvetla od 10. století n. l. Neví se, odkud se vlastně vzala. I když má v sobě stopy čínského vlivu, přece se zdá být pravděpodobnější, že je odnoží původní formy okultismu, který se na Indickém poloostrově provozoval hojně a od dávných dob. Zprvu se kult náthů ujal ve východní části, v Bengálsku, Asámu a v himálajské oblasti, v Nepálu, Tibetu. Teprve v dalších staletích se rozšířil po celém severu až k západní hranici, do Paňdžábu. Na jih se jejich vliv přenesl v poněkud pozměněné podobě a ještě později. Tamilská sekta pánů nad životem neboli sittarů se pokusila v 17. století očistit a zmírnit některé nauky náthů. Označení sittar, vzniklé ze sanskrtského siddha, to jest toho, kdo dosáhl siddhi, okultní moci, se vztahuje na adepta sekty, který prostřednictvím mistrného ovládání ezoterické techniky dosáhl záhadných schopností, mnohdy však záporného charakteru.

Svými praktikami se náthové přiblížili sektě jóginů, siddhů, čínáčárů, šáktů a tantriků. Jako většina sekt levé ruky i oni požívají opojné nápoje a drogy. Navíc ovšem jsou znalci léčebné alchymie, pocházející z čínských pramenů. Zdůrazňují kulturu těla, neboť je chtějí přivést k dokonalosti a tím dosáhnout nesmrtelnosti. Svými snahami o nadlidské schopnosti na sebe upoutali pozornost lidu, který je opředl legendami. Lidová slovesnost oplývá náměty o jejich světcích a prohlašuje o nich, že dosud žijí se svými subtilními těly v Himálaji a leckde jinde, například v liduprázdné džungli. Zpravidla se uctívá 9 vyhlášených náthů a 84 siddhů.

Lidová tradice ujišťuje, že náthové dovedou vskutku mnoho. Mají čarodějnou moc hojit rány. Dokonale ovládají dech a jiné tělesné funkce. Vstávají z mrtvých, zvedají se nad zemi, žijí bez potravy, znásobují své tělo. Jsou s to přivolat deště a přivodit sucha. Jsou schopni zkrotit hady, štíry, mravence, hmyz. Umějí jezdit na tygrech a proměňovat se v jakoukoli podobu. Mají magické koberce, vlastní éterická města, navštěvují nebe i podsvětí, jsou jasnozřiví. A ještě mnohem víc toho mistři náthové dokáží.

První člověk, který se dověděl o ezoterické nauce náthů, se nazýval Matsjéndra. Ovšem v čase, kdy toto tajné učení přijal, měl ještě rybí podobu, jak O něm praví legenda. A konečně i samo jméno – Rybí král. Nauka byla tak složitá, že ji mohla při výkladu pochopit jen jedna bytost. Její hluboká tajemství původně vysvětloval své ženě Párvatí na přímořském pobřeží bůh Šiva. Ale Párvatí neshledala nauku příliš zajímavou a výklad ji nejen nezaujal, ale dokonce uspal. Čirou náhodou sebou Matsjéndra mrskal v přímořských vodách, výklad vyslechl a poučil se.

Když Matsjéndra, Rybí král, nabyl lidské podoby, doslechl se kolem roku 980 n. l. o prapodivném království Uddijáně, kterému vládly samé ženy. Dodnes se nezjistilo, kde se tato polomytická říše rozkládala. Podle legendy snad na severovýchodě v Asámu, Uríse nebo na severozápadě v himálajské oblasti včetně Nepálu v samém středu severu. Pro nás je však důležité, že se v něm už od 7. století n. l. pěstoval náthismus, jóga, tantrismus a sexuální magie. K zvěčnění těchto kultů se prý říše taky ustavila. Silné podpory se jim dostalo za vlády královny Indrabhútí, zhruba kolem roku 790. Avšak jejich hybnou pákou byla královnina dcera Lakšmínkará. Směle ji přirovnejme k Eleanoře z Akvitánie. Obdařena nadměrnou krásou i vášnivostí založila dvůr lásky, v němž se indické Amazonky oddávaly milostným hrám.

Górakhnáth se v království žen nenechá rušit půvabnými tanečnicemi a horlivě medituje nad záchranou svého gurua, Matsjéndranátha.
(Scan bazárového tisku, Rasa Ravi.)

Do tohoto království se tedy Matsjéndra, jinak řečený Mínánáth, Rybí pán, koncem 10. století odebral, aby zde nabyl znalostí v okultních vědách. S vášní sobě vlastní se vrhl do studia, jež ho tolik přitahovalo. Čím hlouběji se pohroužel do vln ústředního tématu, tím bezmocněji se zmítal v milostné síti jedné krasavice, která pocházela přímo z královnina rodu. Neskonale okouzlován jejím nadáním pro umění milovat vždy nově a nezvykle, odmítl se vrátit domů, třebaže dávno uplynul čas jeho studia. Nakonec se přece jen někomu podařilo tohoto dobrovolného zajatce vyvést z království žen, pro něž měl tak velkou slabost. Vyprostil ho jeho vlastní žák Górakhnáth. Po nadlidském úsilí. A poté, co byl nucen 1600 čarodějných krásek Uddijány proměnit v netopýry.

Górakhnáth, nejvěhlasnější náth, se narodil kolem roku 1120 někde v severozápadní Indii. Jeho rodiště se také zhusta ztotožňuje s vesnicí po něm nazvanou Górakhpur. Podle jedněch se prý narodil z potu Šivovy hrudi, podle druhých z uvolněného Šivova semena. Samotné jeho jméno totiž poskytuje alespoň pět možností výkladu. Górakhnáth zásadně odmítal vžité společenské zvyklosti a vyžíval se homosexualitou, černokněžnictvím a skatologií. Své názory vyložil v paňdžábských verších.

Náthů se proslavila celá řada. Magický folklór se nevyčerpatelně vrací k divotvorným příběhům z jejich životů. Kupříkladu takový polohistorický náth Dharamnáth. Žil kolem roku 1380 v gudžarátském Kaččhu v Dinódharu. Stál prý na hlavě jako jógin celých dvanáct let. Dosud se tam ukazuje ozubený kámen, na němž spočívala jeho hlava. Nebo Čaurangínáth, princ z bengálské dynastie Pálů. Usekli mu končetiny a hodili ho do studny jen kvůli tomu, že se chtěl stát náthem. Ale Górakhnáth ho odtud zachránil, vyléčil a po dvanáctiletém učení vysvětil. Dalším slavným náthem byl opět princ a rovněž z Bengálska. Gópíčand, syn královny Mainámatí, žil kolem roku 1050 a proslul jako Džálandhar. Zřekl se trůnu a přijal za svého gurua siddhu Hádiho z opovrhované kasty dómů. Hádi prý měl takovou moc, že mrtvého vzkřísil na první dotek.

Božská androgynie

Ardhanáríšvara: Šiva se svou chotí v jednom těle.
Nástěnná malba na nádvoří Ómkáréšvarova chrámu, Madikéri. Foto Rasa Ravi, 2007.

Stav hermafroditismu se v některých fázích ezoterické víry hinduismu pokládal za ideální. Například podle tantriků je Nejvyšší bytost obdařena jen jedním dokonalým sexem, má tedy v sobě mužský i ženský princip. Takovému božstvu se říká ardhanárí, položena. Šiva někdy vystupuje jako Ardhanáríšvara, Bůh-hermafrodit. V takovém případě se jednou polovinou slučuje s podobou manželky Párvatí. Má tedy na pravé straně typické prvky mužského těla, kdežto na levé proporce ženy. Podobně se v sochařství a malířství představují i jiná božstva, jako Višnu, Krišna a další.

Jiným a nepochybně jadrným příkladem androgynie je bůh Harihara. V mnohokrát uváděné legendě o stloukání mléčného oceánu vzal Višnu na sebe podobu nevšedně krásné Móhiní, Kouzelné, aby mohl rozsoudit znepřátelené bohy a démony. Ale Šiva se půvaby Móhiní milostně natolik vzrušil, že uprosil Višnua, aby se v opojném přeludu svůdné krásky zjevil ještě jednou. Jen se Móhiní objevila, Šiva ji, objal – sexuálně. Dítě z tohoto spojení dostalo po Višnuovi jména Hari, po Šivovi Hara, tedy Harihara. V jižní Indii se ztotožňuje s předárijským Aijanárem, strážcem cest v zemi Tamilů a Malajálamců.

Všichni muži a ženy na zemi zrcadlí dualitu bohyně Šakti, která existuje v absolutnu. Každá lidská bytost má v sobě oba principy, jak mužský, tak ženský. Tyto principy jsou však obvykle v konfliktu a lze je na krátko přivést do souladu, ovšem za jistých okolností – při sexuálním spojení. Tehdy pár, symbolizující Bytí a Energii, uskutečňuje absolutno. Spojuje mikrokosmos s makrokosmem. Vyhnat konflikty, dosáhnout v sobě natrvalo kýženého bezkonfliktního stavu je možno jedině skrze meditativní techniku, jógická cvičení a tantrické metody, které prý dokáží sloučit protikladné síly žil idy a pingaly v jeden harmonický proud, posilující hlavní tělesnou žílu, sušumnu. Takto člověk obohatí své vlastní pohlaví o pohlaví druhé. Splynutí obou v něm pak přivádí stav mystické blaženosti, povznesení, osvícení.


Harihara – napůl Šiva (s býkem Nandim) a napůl Višnu (s ptákem Garudou).
Nástěnná malba na nádvoří Ómkáréšvarova chrámu, Madikéri. Foto Rasa Ravi, 2007.