SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Hrdinové indického Olympu

Ivo Fišer
Výběr ze 6. kapitoly
Fišer—Zvelebil: Země posvátných řek, Mladá Fronta, Praha, 1959.
Redakčně upraveno.

Delší údobí několika staletí po smrti Ašókově bylo naplněno rychlými změnami, zmatkem a nejistotou. Nevíme o něm mnoho: zprávy literárních památek jsou kusé a mince z té doby, které byly nalezeny, nám nepovědí vše, co bychom chtěli vědět.

Dynastie Maurjů zeslábla a jejich vláda byla posléze omezena jen na Magadhsko. I tam jejich záře pohasla, když kolem roku 185 usedl na jejich trůn Pušjamitra a založil tak vlastní dynastii zvanou Šungové. Vládla asi od roku 185 do roku 73 před n. l. Kromě ní panovala v údolí Gangy ještě dynastie Kánvů (asi do roku 28 před n. l.). Ale i říše Šungů propadla postupnému rozkladu; nejpatrnější byl tento rozklad na severozápadě.

Zde kvetly v té době menší státy pod vládou řeckobaktrijských panovníků, kteří upevňovali svou moc i na území indickém. Tak asi v letech 160–140 před n. l. panoval v Kábulu a v Paňdžábu řeckobaktrijský vladař Menander. Kolem roku 155 dobyl území při dolním toku řeky Indu až ke Káthiáváru, válčil v Rádžpútáně a Audhu a obsadil Mathuru na řece Jamuně. Menander byl štědrým podporovatelem buddhismu. A však také bráhmanismus, náboženství, jež v různých podobách kvete v Indii dosud, působil na některé Řeky. Svědčí o tom sloup, jejž vztyčil v Besnagaru poblíže Bhilsy ve střední Indii Řek Heliodoros, vyslanec taxilského krále Antialkiada, na počest boha Višnua Vásudévy, za jehož vyznavače se sám prohlašuje.

Podívejme se nyní, co vlastně je to bráhmanismus. Někteří badatelé jej také označuji jménem hinduismus, ale my si raději ponecháme tento termín pro pozdější údobí bráhmanismu, asi od druhé poloviny prvního tisíciletí n. l. V době Maurjů a Šungů mělo náboženství zcela jiný charakter než za starých časů. Již dlouhou dobu byli Árjové v neustálém styku s drávidským obyvatelstvem, jehož kulty na dobyvatele silně působily. Změnila se i hospodářská základna staroindické společnosti: od nejstarších forem společenského zřízení se došlo k východnímu typu despocie a centralisovaného státu, v jehož čele stál mocný panovník. To vše se odráželo i v náboženských představách oné doby, které se již značně rozcházely se starým védským učením. Poznali jsme to již částečně u eposů. Vedle eposů je hlavním pramenem bráhmanské mythologie veliká sbírka starých příběhů zvaných purány, které pocházejí sice z různých dob a z různých literárních kruhů, avšak jsou nositeli bráhmanských tradic opírajících se již nejen o vědění „slyšené“ (šruti), nýbrž i tradované, smrti, jak se na ně žáci velkých učitelů rozpomínali.

Bráhmanský pantheon se od védských dob podstatně změnil. Bohové jako Indra, Agni, Sóma atd. ztratili svůj dřívější lesk a ustupují do pozadí před novými božstvy, která přijímají nové aspekty i z neárijských myšlenkových okruhů a dodávají tak celému dalšímu učení zvláštní rys. V Evropě je zajisté nejznámější trojice bohů: Brahmá, Višnu a Šiva. Brahmá je sice uznáván za původce světa a pána bohů, ale jen podle jména. Indům byla vždy jeho postava příliš abstraktní, mnozí z nich jej ani za nejvyššího boha neuznávali. Název „bráhmanismus“ neznamená vyznavače Brahmovy, nýbrž ty, kteří uznávají bráhmany za své učitele a kněze a zachovávají jejich učení.

Velikou popularitu získal během doby bůh Višnu. Nebylo to žádné abstraktní božstvo v nadoblačných výšinách. Višnu sestupoval často na zem, aby pomáhal lidem v neštěstí nebo v nouzi. Jeho zvířecích nebo lidských vtělení, avatárů (dosl. „sestoupení“), bylo devět, desáté prý teprve přijde v budoucnosti:

1. Višnu jako ryba zachránil Manua, praotce lidstva, před potopou. Vyzval ho, aby si postavil loď, kterou pak dopravil do Kašmíru, kde Manu přistál na jedné vysoké hoře. Podobné legendy o potopě světa najdeme u mnoha starověkých národů. Jak se dostala do Indie, není dosud známo.

2. Když kvedlali bohové mléčný oceán (jeden z oceánů, jež obklopovaly svět), aby získali nápoj nesmrtelnosti (srv. výrobu másla), použili hory Mandary jako kvedlačky a hada Vásukiho jako šňůry k otáčení hory (podobně, jako u nás honí kluci „káču“). Bůh Višnu se proměnil v obrovskou želvu; jejího krunýře užili potom bohové za podstavec k Mandaře.

3. Višnu jako kanec vynesl z oceánu zemi, kterou tam uvrhl jistý démon.

4. Jeden démon krutě sužoval celý svět. Bylo mu předpověděno, že jej může přemoci jen nestvůra, která by nebyla ani člověkem, ani zvířetem. Višnu tedy na sebe vzal podobu muže se lví hlavou a tlapami démona zahubil.

5. Zajímavé je páté vtělení Višnuovo. Démon Bali, který svrhl boha Indru s jeho trůnu a zapudil bohy, vládl světu. Indra se obrátil s prosbou o pomoc na boha Višnua. Ten mu ji přislíbil. Vzal na sebe podobu trpaslíka a odešel k Balimu. Když předstoupil před vladaře, zatvářil se jako pokorný prosebník a žádal o tolik půdy, kolik jí obejde třemi kroky. Bali byl věhlasný svou zbožností a dobročinností; nikomu neodepřel splnění prosby. Ačkoli tušil, kdo je onen trpaslík, souhlasil s jeho přáním. Tu vzrostl Višnu do obrovské výšky a třemi kroky překročil celý svět. Baliho zahnal do podsvětí a dosadil bohy na jejich místa. Bali však vládne v podsvětí dále a je všemi uctíván pro svou dobročinnost, v níž nemá sobě rovného. Bohové nejsou nesmrtelní; doba jejich úřadu je sice mnohem delší než u lidí, ale po vypršení zásluh pozbývají bohové svého „místa“. Tak i Bali čeká, až nynějšímu Indrovi „vyprší“ lhůta, aby usedl na jeho trůn. Pověst o Balim je typická svým ryze indickým pojetím. Démon sice vypudí bohy z jejich sídel, avšak sám je vzorem ctnostného panovníka a dobrodince. Této vlastnosti zneužije bůh Višnu a podvodně na něm vyláká půdu. V legendě se praví, že Bali tuší, kdo se skrývá pod maskou trpaslíka, ale nechce porušit dané slovo. Je uvržen do podsvětí, kde nepřestává konat dobro, a pro tuto svou vlastnost je dodnes uctíván po celé Indii. Bráhmanská legenda chtěla, aby Bali byl Višnuem svržen do podsvětí, neboť bohové musí přece nakonec zvítězit! Lidová tradice však nemohla dopustit takové bezpráví. Proto Bali jen čeká, až jeho zlé činy budou pobytem v podsvětí smazány, a pak vstoupí na stolec Indrův, jenž mu pro jeho dobrotu a laskavost v očích lidu náleží.

6. Jako Parašuráma (dosl. „Ráma se sekyrou“) pobil Višnu v dalším vtělení všechny kšatrije na zemi, poněvadž jeden z kšatrijů oloupil a posléze v boji zabil jeho otce, bráhmanského asketu Džamadagniho.

7. Sedmým avatárem Višnuovým byl Ráma, jehož život a skutky líčí epos Rámájana.

8. Po osmé se zrodil Višnu jako Kršna, jenž vykonal mnoho hrdinských činů a ukázal lidem cestu k vykoupení.

9. Za deváté vtělení Višnuovo bývá obvykle považován Buddha! Ve snaze pojmout do svého učení všechny, i nepřátelské nebo protichůdné soustavy a názory rozhodli se bráhmani prohlásit i Buddhu za jeden z avatárů boha Višnua. Není tím ovšem myšleno, že by snad propagovali Buddhovo učení; právě naopak – chtěli je v očích lidu co nejvíce snížit. Učili totiž, že Višnu vzal na sebe Buddhovu podobu, aby svou falešnou a klamnou naukou sváděl démony, kteří usilují o nadvládu nad světem, a zbavil je jejich moci. Pokus s tímto avatárem je poměrně mladý a celkem se nezdařil; uvedené pojetí Buddhy se neujalo. Dnes ovšem hinduisté tuto teorii většinou opustili a považují naopak buddhismus za pouhou odnož hinduismu poukazujíce na shody buddhistické nauky s učením védánty.

10. Poslední vtělení boha Višnua se uskuteční v budoucnosti, až zlo bude na světě nabývat vrchu. Tehdy se Višnu zrodí jako Kalki, bráhmanský rek na bílém koni, jenž potře všechno zlo vzmáhající se ve světě.

Poslední dva avatáry jsou všelijak obměňovány a podle místa výskytu legend objevují se i nová vtělení.

Ještě větší směsici tendencí než Višnu projevuje druhé nejmocnější božstvo klasického pantheonu bráhmanského, bůh Šiva. Je pánem smrti, zároveň však tím, kdo ji vítězně přemohl, je božským lékařem i zlověstným lovcem, jehož luk zvučí v temných pralesích stejně jako v nepřístupných horách. Šiva je však rovněž velikým asketou, který koná tuhé pokání ve stínu nebetyčných himálajských velikánů a je ochráncem všech poustevníků, asketů a jóginů, kteří krutou sebekázní a často týráním vlastního těla chtějí dosáhnout osvobození od tělesných pout a tím i vykoupení. Nejdůležitějším aspektem Šivovým je jeho úloha ničitele a ploditele všech věcí. Šivova plodivá sila je po celé zemi uctívána v podobě fallu (mužského pohlavního údu), jenž však nemá a neměl žádný obscénní význam, nýbrž symbolisoval zdroj života a tvůrčí schopnosti vytvářet nové živoucí organismy. Šiva je také bohem, jenž řídí vývojový proces světa. Na konci každého světového období ničí všechny světy strašlivým kosmickým tancem, jemuž nikdo neodolá. Kromě těchto hlavních funkcí má Šiva mnoho aspektů vedlejších: je ochráncem umělců, především básníků a herců atd.

Nelze přesně stanovit, které z obou božstev požívá v Indii větší úcty. Oba kulty vyrůstaly současně, lišily se hlavně podle místa výskytu. Tak Gajá byla centrem vyznavačů Višnuových, jemuž byly zasvěceny všechny chrámy, Banáras byl a je městem převážně Šivovým. Z ostatních bohů je významnější bůh lásky Káma, slavený zejména autory klasické sanskrtské poesie. Je zobrazován s lukem, jehož tětivou je roj včel; koho zasáhne jeho šíp utvořený z pěti květin, upadne do jeho osidel a zahoří láskou. Ganéša, syn Šivův, je dodnes jedním z nejoblíbenějších božstev. Odstraňuje totiž překážky při všem podnikání, a je proto vzýván Indy, kteří podnikají delší cestu, obchodní jednání atd. Jeho podoba se sloní hlavou zdobí dodnes mnoho indických domácností. Ani bůh Kuvéra neztratil nic ze svého starého půvabu. Je totiž bohem bohatství a se svými služebníky hlídá poklady země uložené hluboko v nepřístupném Himálaji. Védští bohové ztratili již všechen svůj lesk. Indra např. kraluje v jednom z druhořadých nebes. Spolu s Varunou, Súrjou, Sómou, Vájuem a Agnim je uznáván za pouhého ochránce osmi nebeských stran.

Z bohyň jsou nejznámější Lakšmí, bohyně krásy a štěstí, manželka Višnuova, Sarasvatí, patronka věd a umění, choť Brahmova, a nejvíce Durgá, manželka Šivova. V její postavě se střetlo mnoho kultů, které nakonec daly tvářnost novému velkolepému obrazu bohyně hrozné i krásné, krotké a mírné i krvelačně dychtící po obětování živých tvorů. Nevíme vlastně ani, jak se tato bohyně ve skutečnosti jmenovala; všechna její dnešní jména jsou pouze jejími přívlastky: Durgá („nepřístupná“), Kálí („černá“), Párvatí („horská“, tj. dcera boha Himálaje) atd.

V této době se mění také vnější tvářnost náboženství a nabývá podoby, s jakou se dodnes v Indii setkáme. Védská oběť je odsouvána do pozadí; na její místo nastupuje uctívání nových bohů v chrámech. Ti jsou nyní representováni různými symboly (Šiva – fallus ap.), jímž jsou přinášeny oběti květin, jídel i zvířat; za neustálého zpěvu hymnů jsou omývány, zdobeny a natírány vonnými mastmi, o zvláštních příležitostech jsou vystavovány nebo vezeny v procesí před nesčetnými davy lidu. Zvláště blahodárně prý působí návštěva poutních míst, tírth, ležících většinou na březích posvátných řek, jejichž vody smývají všechny hříchy provinilců (takovými řekami byly zejména Ganga, Jamuna, Narmada a jiné). V pravověrných bráhmanských rodinách se ovšem uchovávaly domácí kulty védské. Zvyk spalovat mrtvé byl tehdy všeobecně rozšířen.

 

Ještě si povíme, jak si staří Indové představovali svět. Můžeme hned říci, Že pro naše chápání podivně, ale jistě originálně. Svět je podle této představy věčný, ale podléhá neustálým změnám, neustálému vývoji jemných i hrubších částic, z nichž je složen. Po jeho vytvoření ze základních prvků vstupuje do světa bůh Tvůrce a vyvolá boha Brahmu, aby provedl stvoření jednotlivostí. Délka trvání světa je pak závislá na délce Brahmova života. Ten trvá 311 040 000 000 000 let; každý rok se dělí na dny a noci. Jeden den nebo noc trvá jednu kalpu, tj. 4 320 000 000 let. Každá kalpa obsahuje tisíc velkých světových epoch. Každá z těchto epoch je rozdělena na čtyři věky (jugy): krta-juga (trvá 4000 nebeských let; jeden nebeský rok se rovná třem stům šedesáti rokům lidským), trétá-juga (3000 nebeských let), dvápara-juga (2000) a kali-juga (1000). Za těchto věků se sestupnou tendencí se poměry stále zhodují, až konečně ve věku kali dosahují nejhlubšího úpadku; na konci tohoto věku se podle Indů právě nalézáme. Po skončení jednoho Brahmova dne dojde k částečnému zničení světa a po něm, v Brahmově noci, ke klidu. Tak se opakují den a noc, až skončí Brahmův život, světy zaniknou a nastane noc, po níž se dá stvořitelský cyklus do nového koloběhu; je povolán k životu nový Brahmá, jenž se opět ujme řízení všech věcí. Je nutno podotknout, že počítání s vysokými čísly nedělalo Indům pražádné potíže. V sanskrtu je ještě zcela běžnou číslovka káti, která označuje deset miliónů, ale máme i číslovky mnohem vyšší, tak např. tuto hezkou číslici 100 000 000 000, tj. sto miliard, označují zcela prostým termínem kharva; číslici o jednu nulu delší, tedy bilión, jmenují jednoduše nikharva. Mají i číslovky vyšší, ale tu se již terminologie jednotlivých škol rozcházejí. Z toho je vidět, jak často snaha po systematičnosti vedla Indy k tak důkladným náboženským a filosofickým systémům, že sami nemohli dohlédnout jejich konce.

Stejně důkladná je koncepce světa. Ve středu vesmíru leží země obývaná zvířaty a lidmi. Uprostřed stojí hora Méru, kolem ní se kruhovitě rozkládá pevnina zvaná Džambúdvípa, na níž se nalézá též Bháratavarša, Indie, jako jedna z jejích částí. Kolem Džambúdvípy se rozkládá jako prstenec tzv. slaný oceán obehnaný další kruhovitou pevninou a tak je postupně kolem hory Méru rozloženo sedm pevnin a sedm moří v pravidelných soustředných kruzích. Na vnější straně je svět zakončen „zlatou zemí“, kterou neobývá žádný živý tvor, a prstencovým pohořím. Pod zemí se rozkládá podsvětí, které má sedm poschodí. V něm žijí polobozi a démoni v nádherných městech a palácích pohádkového bohatství. Pod nimi jsou nesčetná pekla, v nichž si hříšníci odpykávají své tresty. Indické texty dovedou líčit jejich utrpení skutečně barvitě. Nikdo však nemůže – podle indických představ – trpět věčně. Po odpykání trestu se opět vrátí na zem a pokračuje v koloběhu životů. Naproti tomu i lidé, kteří vedou na zenů ctnostný život, musí si odpykat nejprve malé poklesky v pekle, aby mohli potom dlouho užívat nebeských radovánek. Nebeských říší je rovněž velké množství a jsou obývány bohy a nesčetnými bytostmi vyšších řádů.

 

O životě indického lidu máme dosti literárních pramenů, ale je s nimi jedna potíž: nemůžeme je buď vůbec datovat, anebo můžeme-li, musíme připustit, že vznikly během dlouhých období, kdy nelze jednotlivé jejich části přesně časově utřídit a dát jim patřičné místo v historickém rámci.

Bráhmani měli šáster velmi mnoho. Pojednávaly obšírně o věcech, které se týkaly veřejného i soukromého života árijské společnosti, a o poměru jedince k celku. Starší spisy tohoto druhu se nazývaly sútry. Byly psány stručným, často až úsečným stylem a šástrové příručky je měly doplňovat a často i vysvětlovat. Podívejme se, co je v těch, které se nám uchovaly.

Vezmeme si na pomoc jednu z nejznámějších příruček obsahujících příkazy, jimiž se měl řídit rodinný život urozených Indů. Kniha má název Mánavagrhjasútra, tedy „Manuova příručka domácích záležitostí“. Je připsána legendárnímu Manuovi, indickému Mojžíšovi, který dal lidem zákony a byl jakýmsi praotcem lidské rasy. Začíná líčením brahmačárina, tj. bráhmanského žáka, a jeho povinností. Jak hned uvidíme, platilo v Indii doslova naše pořekadlo „učení-mučení“. Takový mladík měl nosit oděv z antilopí kůže, vlasy měl mít svázány do uzlu. Kolem boků měl ovázán pás z mundžové (posvátné) trávy a nosil hůl, na níž byla ponechána kůra. Ve všem byl podřízen svému učiteli, jemuž musel otrocky sloužit. Žil z almužen, které mu učitel přenechal. Vše, co získal, musel odevzdat svému učiteli; musel vykonávat všechny práce jím uložené a nesměl mu v ničem odporovat. Následuje vypočítávám toho, co žák nesměl: vystoupit na vůz, mluvit nepravdu, pohlédnout na obnaženou ženu, mluvit pro zábavu, tj. pro pobavení někoho, nosit ozdobné předměty, stýkat se se ženami, jíst med, maso, slaná nebo ostrá jídla, koupat se nebo sestoupit do vody atd. Někdy na nás Manuovy příkazy působí spíše humorně než přísně. Tak hned po zákazu koupání následuje verš, v němž se praví: „Když se koupe, nechť plave jako klacek“! Komentář k tomuto verši pohotově vykládá, že nemá pohybovat v řece rukama, aby nevířil bahno a špínu… Pak následují předpisy rituální. Při každém úkonu, jakým bylo např. rozdělávání ohně apod., musí brahmačárin pronášet mantry, kouzelné průpovědi, aby dodal svému konání náležitý účinek. Nejprve přišlo na řadu uctívání ohně. Při každé průpovědi prováděl žák předepsané úkony: dotýkal se uší, očí, údů, srdce, země, třel své údy popelem z ohně, čímž se očišťoval atd. Potom následovalo složité uctívání úsvitu za neustálého drmolení předepsaných manter, až z toho jde dnešnímu čtenáři hlava kolem. Stejným způsobem se mělo postupovat po celý den. Jestliže žák opominul některý z předepsaných úkonů, musel konat očistné obřady, aby z něho byla smyta vina za přečin, jehož se dopustil. Je však oprávněná domněnka, že k takovým přestupkům nedocházelo často; každý si jistě dobře rozmyslil něco takového spáchat vzhledem k tomu, že očistné obřady byly ještě mnohem složitější. Verš mluvící o očistě od těžkých provinění přímo vyzařuje „dobromyslnou“ snahu pomoci nešťastníkovi v jeho strádání: „V případě těžkého provinění by měl trávit svůj čas ve službě, aniž by měl oděv, jsa oděn pouze svými vlasy a kůží; měl by vstoupit do ohně, nebo by se měl ucházet o smrt v bitvě, anebo by měl konat askesi (tak tuhou, až by připomínal oheň sálající žárem).“ Nepřipomíná to bohabojné snahy jesuitské inkvisice, která z křesťanské lásky a soucitu mučila a upalovala hříšníky, aby zachránila jejich nebohé duše před ohněm věčného zatracení?

Nesrovnávejme však příliš křesťanský středověk s bráhmanským starověkem; ten byl v mnoha ohledech upřímnější. Tak např. když se mluví o svatbě, říká nám Manuův text: „Existuje pět motivů k sňatku: bohatství, krása, moudrost, rozum a příbuzenské vztahy.“ Na prvním místě stojí bohatství, pak teprve následují osobní kvality. Není divu; nevěstu si obvykle nevybíral ženich sám, nýbrž jeho rodiče. Ti dohodli podmínky sňatku s rodiči nevěsty a neohlíželi se na city nebo náklonnosti svých dětí. Snoubenci se často před svatbou ani neznali a teprve během svatebních obřadů spatřil ženich poprvé svou nevěstu – jak se to udržuje na indickém venkově dodnes. Na dívku kladou ovšem sútrové texty velké nároky: má to být panna z dobré rodiny, která náleží ke stejné kastě, ale je z jiného rodu než ženich, má být mladší a dosud pohlavně nedospělá. Přípravy k svatbě započaly návštěvou u bráhmanského astrologa, který stanovil příznivou konstelaci hvězd a určil den, kdy se má svatba konat. Vlastní svatební obřad byl tak složitý, že bychom jeho popisu museli věnovat nejméně jednu zvláštní kapitolu. Pokud byla dívka nezletilá (jak tomu bylo ve většině případů), zůstala v domě svých rodičů. Jakmile dospěla (v Indii dříve než u nás), odcházela do domu manželových rodičů, aby se ujala vlády nad novou domácností. Hlavním cílem manželství bylo zplodit potomstvo, lépe řečeno mít alespoň jednoho syna. Příchod děcka na svět byl opět doprovázen četnými obřady a zvyklostmi. Touhou všech nastávajících rodičů bylo, aby to byl hoch. Mužský potomek byl udržovatelem rodu, jen on mohl přinášet oběti zemřelým předkům. Proto již před narozením dítěte se konaly četné obřady za tím účelem, aby se narodil chlapec. Na konci každého takového obřadu přišlo ovšem to nejdůležitější: nakrmení a podílení bráhmanů dárky. Čím byly dary hojnější a hostina vydatnější, tím spíše bylo možno očekávat úspěch ceremonií. Když se skutečně hoch narodil, musel šťastný otec podarovat svého učitele a nastoupit další trnitou cestu složitých obřadů, jež měly dítěti zajistit zářnou budoucnost. Téměř každý krok malého světoobčana do života byl doprovázen náboženskými úkony. Tak např. desátý den od narození byl určen pro pojmenování dítěte. Chlapec měl mít jméno začínající znělou hláskou, obsahující polosamohlásku j nebo v) a složené ze dvou nebo čtyř slabik. Dívčí jméno mělo mít tři slabiky a mělo končit na d. To však není vše: jméno muselo vyjadřovat slávu, sílu nebo hrdinství a mělo být odvozeno od jména božstva vládnoucího hvězdné konstelaci v den narození, nemělo však s ním být totožné. Byla i jména nepříznivá, škodlivá, zvláště pro dívky, jaká se nemají dávat, neboť děvče s takovým jménem nemá nikdo pojmout za manželku.

Tímto způsobem bychom mohli probírat jednotlivé detaily do nekonečna. Nám jde však spíše o to ukázat názorně, jak těsně byl spoután život árijského Inda předpisy a zákazy bráhmanských textů.

Věda o náboženských a společenských povinnostech urozených Indů se nazývala dharmašástra. Jednou z nejoblíbenějších a posléze standardní příručkou toho druhu se stalo dílo nazvané Mánavadharmašástra, připsané tedy opět Manuovi. Manu v ní poučuje světce, kteří k němu přišli na radu, o povinnostech jednotlivých kast i o otázkách veřejných, náboženských atd. Kniha je psána ve stejném duchu a stejným stylem jako grhjasútra, a proto se omezíme pouze na jedno místo, které si porovnáme se zprávami „z druhého břehu“, s pramenem buddhistickým. Vezměme si pod mikroskop např. bráhmany, ony „hlasatele a nositele nejlepších tradic indické kultury“:

„Aby podnítil rozvoj světa, stvořil bůh Brahmá bráhmany ze svých úst, kšatrije z paží, vaišje ze stehen a šúdry z nohou (tj. z chodidel),“ říká Manu. A komentátor dodává, že ústa naznačují úřad učitelský, paže válečnictví, stehna vyhánění stád na pastvu a nohy službu. „Bráhmanům vykázal učení, studování, obětování a provádění obětí (pro jiné), jakož i dávání a přijímání darů. Kšatrijovi přikázal ochranu lidí, dávání darů, obětování, studium a neulpívání na předmětech smyslového vnímání. Vaišjovi chov dobytka, dávání darů, obětování, studium, obchodováni, půjčování peněz a obdělávání půdy. Pouze jedinou povinnost určil Pán šúdrovi: bezpodmínečnou poslušnost (tj. službu) těchto uvedených kast.“ Dále se dokazuje, že bráhmani jsou pány tohoto světa: povstali z nejlepší a nejčistší části Brahmova těla, jsou ze všech nejstarší (objevili se první!) a udržují védskou tradici. Text dále rozvádí přednosti bráhmanů: jsou věčným vtělením ctnosti, nejvyššími pány všech bytostí, ochránci véd. Vše, co obsahuje tento svět, jest jejich majetkem; to vše si zaslouží svou nadřazeností a vznešeným původem. Cokoli bráhman jí, nosí na sobě nebo dává, náleží jemu: je to jen jeho dobrá vůle, že i ostatní lidé mohou těchto věci užívat. V dalších kapitolách kromě jiných věcí vypisuje autor zeširoka povinnosti bráhmanů, čtyři životní stadia (ášramy) a oběti pro každou denní i roční dobu.