SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indie zblízka

Erich Herold
Výběr z kapitol Náboženský kaleidoskop, Posvátné řeky a Banáras, město Šivovo z publikace
Herold—Zbavitel—Zvelebil: Indie zblízka, Orbis, Praha, 1960.
Foto autor.

Hinduistické svátky a Mahášivarátrí

Abychom porozuměli hinduistickým svátkům a jejich názvům, musíme se alespoň ve zkratce seznámit s hinduistickým kalendářem. Náš kalendář evropský je solární, to znamená, že doba jednoho roku odpovídá zhruba době, během níž země oběhne svou dráhu kolem slunce. Muslimský kalendář je naproti tomu lunární. Rok má dvanáct měsíců, které svou dobou odpovídají jedné měsíční periodě. Lunární rok je samozřejmě kratší než solární. Proto začíná muslimský rok pokaždé jindy, vzhledem k našemu kalendáři se posunuje. Kalendář hinduistický je kompromisem mezi oběma systémy. Hinduistický rok má dvanáct lunárních měsíců po třiceti dnech, tedy celkem 360 dní. Je kratší než náš. Aby se tento rozdíl vyrovnal, přidává se vždy po pěti letech zvláštní třináctý měsíc, nikoli však pokaždé stejně mezi určité dva měsíce normální. Kam se zvláštní měsíc zařadí, o tom rozhoduje jistá konstelace hvězd.

Erich Herold, 1958.

Hinduistický měsíc má dvě poloviny po čtrnácti dnech. Říká se jim „jasná“ a „temná“ polovina. Po uplynutí jasné poloviny přichází úplněk – púrnima nebo púrnamásí. To je den patnáctý. Pak začne měsíc ubývat, což je „temná“ polovina. A třicátý den je novoluní – amávasja. Dny v obou polovinách jsou očíslovány jako den první až čtrnáctý. A to je právě velmi důležité pro porozumění indickým svátkům. Mnohé z nich jsou prostě označeny příslušným názvem dne a jménem božstva, jemuž jsou zasvěceny. Tak například celoindický svátek Ganéšačaturthí je zasvěcen bohu Ganéšovi a světí se o čtvrtém (čaturthí) dni „jasné“ poloviny měsíce bhádrapadu, který odpovídá našemu srpnu až září. Sarasvatípúdža, o níž jste četli v desáté kapitole, slaví se v severní Indii pod názvem Vasantapaňčamí. Je to svátek Jara (Vasanta), připadající na pátý (paňčamí) den „jasné“ poloviny měsíce mághu (leden-únor). Některé svátky nenesou sice jméno příslušného dne, ale přesto jsou slaveny vždy ve stejný den, protože jsou podmíněny určitým postavením měsíce.

Tak třeba Mahášivarátrí, Velká noc Šivova, je noc, která je mezi čtrnáctým dnem „temné“ poloviny mághu a mezi novoluním. Je to noc, kdy je nutno bdít a v následujícím dni zachovat půst.  Šivovi je však zasvěcena každá noc před novoluním, a původně se za těchto temných nocí odbývaly orgiastické slavnosti. S pozůstatkem bujných oslav Šivovy noci jsem se setkal tam, kde bych to byl čekal nejméně. Bylo to v době, kdy jsem bydlel v jedné studentské koleji dillíské university. Tato universita je po vzoru anglických vysokých škol na samém okraji města uprostřed pěkných parků, zkrátka daleko od ostatní lidské společnosti, takže po setmění tu už téměř nikoho nepotkáte a všude vládne klid. Když poprvé nastaly bezměsíčné večery novoluní, zalehlo z dálky k mému sluchu v pauze šakalího koncertu temné dunění bubnů. A druhý večer už jsme se s přítelem Žižkou dali do pátrání, odkud tyto zvuky přicházejí. Vedly nás přes silnici na Pánípat, pak přes kamenný lom, kde ve dne ženy kladívky roztloukaly kamení na drobný štěrk, pak přes vyschlou pláň, až jsme přišli k malým osadám nízkých drobných baráčků z nespojovaných kamenů. Bylo to několik vesniček, obydlených zřejmě příslušníky nejnižších kast, jako jsou například metaři. Na malém prostranství mezi domky hořely ohně a okolo nich nějaký muž tloukl v tamtamovém rytmu do bubnu a ostatní muži zpívali. Obcházeli jsme kolem a zjistili jsme, že vždy z jednoho domku vesničky vychází sborový zpěv dívčích hlasů. Dlouho jsme seděli mlčky na zemi, sami uprostřed tmavé noci, a naslouchali jsme tomuto volání indického dávnověku. A když jsme pozdě po půlnoci usínali na svých lůžkách v koleji, doléhalo k nám stále ještě tajemné bubnování. Další večer se už neozvalo nic. Celý měsíc jsem se pak nedočkavě těšil na novoluní a na reprízu bubnové muziky. A protože jsem nechtěl zase sedět za vesnicí, ale raději být mezi zpěváky u ohně, předem jsem vylákal na svém indickém příteli slib, že půjde s námi a uvede nás mezi své zpívající krajany. Konečně nastal kritický večer. Po večeři, asi v devět hodin, jsme vyrazili a vedli jsme ho známou cestou za bludičkou bubnového rytmu. Už nás dělilo od rozezpívané vesničky jen nějakých sto metrů, když vtom náš průvodce vytáhl čistý kapesník, dal si jej před nos a napůl znechuceně, napůl s hrůzou prohlásil: „Ah, to jsou metaři!“ a rozhodně odmítl jít dál. Upozorňuji, že to byl člověk vzdělaný a politicky celkem pokrokový, i když to zní neuvěřitelně. A tak jsme na nezdařené výpravě za hinduistickým svátkem dostali malé poučení o problému kastovních předsudků.

Mahákumbhaméla a Prajág

Největší náboženská pouť v Indii vůbec se váže k svátku a slavnosti mahákumbhaméla, která se koná v měsíci phálgunu (únor-březen). Podle pověsti získali prý bohové toho dne z moře džbán (kumbha) nektaru. Svátek je spojen s koupelí na jednom ze čtyř posvátných míst, na něž prý dopadlo několik nektarových kapek, a koupel má toho dne mimořádně očistnou moc. Nejpůsobivější je koupel v určitém roce na jednom z oněch čtyř posvátných poutních míst. Tato koupel je právě ona kumbhaméla. Mahákumbhaméla čili velká kumbhaméla se koná jednou za tři roky, vždy postupně v Násiku na řece Gódávarí severně od Bombaje, v Udždžajinu ve střední Indii, v Hardváru na Ganze pod Himálajem a v Iláhábádu na středním toku Gangy. V dvanáctiletém cyklu se tak koná mahákumbhaméla vždy na témž místě. Původně se slavila kumbhaméla snad jen v oněch dvou městech na Ganze a zavedení tohoto svátku v Udždžajinu a v Násiku bylo asi jen důsledkem snah indoevropských kolonistů o zachování náboženské tradice severu v nových domovech.

Přenosná svatyňka na břehu Jamuny.

Iláhábád, „město Alláhovo“, je pozdní středověký název staroindického města Prajágu. Muslimové sice dokázali město přejmenovat, ale nedokázali zničit jeho starobylé náboženské tradice. Jestliže jsou v Indii posvátné řeky, pak ještě daleko posvátnější jsou soutoky těchto řek s řekami jinými. A právě Iláhábád leží na soutoku hned tří řek a všechny tři patří mezi to nejposvátnější, co v Indii je. Když tam přijdete, najdete však jen dvě: kalnou a širokou Gangu a o něco čistší a užší Jamunu. Třetí řeka, která prý splývá s těmi předchozími na témž místě pod zemí, je legendární Sarasvatí, tak často opěvaná ve védských hymnech.

Byl jsem tady, na posvátném „sangamu“, to je soutoku, uprostřed léta, kdy čtyřicetistupňová vedra dokázala téměř vysušit tisíciletý příliv poutníků. Jen tam, kde hliněný ostroh vybíhal dlouhým, rákosím porostlým jazykem mezi oba toky, tyčily se nad hladinou na bambusových kůlech malé plošinky se stříškami z palmového listí. Na plošinkách sedělo jednotlivě několik starců, kteří meditovali nebo tiše obraceli a přeříkávali stránky rukopisů se starými modlitbami. Ani si nás nevšimli, když jsme je míjeli na loďce, jen zpovzdálí nás sledovala druhá loďka s improvizovaným oltáříkem uprostřed. Božstvo, které se v něm vezlo, dožadovalo se neodbytně ústy svých veslařů poplatku za návštěvu posvátné ho Prajágu: „Bakšíš, saáb!“

Hardvár, druhé severoindické místo kumbhamély, patří stejně jako Prajág mezi nejstarší města severní Indie. Na jeho posvátnost ukazuje již sám název. Hardvár, to je Haridvára, znamená česky Dveře Hariho. A Hari není nikdo jiný než sám bůh Višnu. Tady na úpatí Šiválikských hor, které tvoří předhůří himálajského pásma, opouští Ganga definitivně horská údolí, mírní svůj běh a rozlévá se do severoindických rovin. Zde tedy sestupuje Ganga „z nebe“ na zem. Od svého příletu do Dillí jsem si sliboval, že o kumbhaméle budu v Hardváru. Vždyť Hardvár je jen necelých dvě stě kilometrů severovýchodně od hlavního města. Ale svátek přešel a zdálo se, že ani v budoucnosti se naše valutové rezervy nezvýší natolik, abychom si mohli cestu do Hardváru dovolit.

Pak jsem viděl slavnost podobnou kumbhaméle přímo v Dillí. Bylo to 14. dubna. Nebyla sice tak rozsáhlá, jako bývají vlastní kumbhamély, při nichž se shromažďuje až na milión poutníků, avšak dala mi alespoň určitou představu o tom, co to kumbhaméla je. Byl to svátek vaišákhí, slavený prvního dne měsíce vaišákhu, hinduistický Nový rok. Právě toho dne prý Ganga sestoupila z nebe.

V té době, jak vody ubývalo, vzdálila se už Jamuna svému břehu na nějakých dvě stě metrů. Mezi břehem a vodou se rozprostíralo pásmo hlubokého, velejemného písku, v němž jsme se brodili až po kotníky. A za ním, kolem vody, hemžily se desetitisíce lidí. Byli to většinou občané hlavního města a okolí, ale nechyběly mezi nimi ani velké skupiny poutníků z Rádžpútány, tak nápadných svými kroji. Na co se dřív dívat? Tisíce lidí se noří u břehu do vody, ženy ve svých sárí, tak jak sem přišly, vyplachují si ústa posvátnou vodou a odříkávají mantry – staré védské modlitby. Mezi nimi sedí ve vodě staří muži s posvátnou bráhmanskou šňůrou kolem těla, zírajíce upřeně se sepjatýma rukama do žhnoucího slunce, a z jejich meditace je nevyruší ani vnoučata, lezoucí jim přitom po hlavě. Na břehu sedí další davy mezi šatnami improvizovanými z lehkých rohoží a mezi malými přenosnými chrámky, protože i božstvo musí mít bezprostřední účast na dnešní méle.

Jógin s probudnutým jazykem.

Barvitost zástupů dovršují žebraví mniši višnuistických sekt v typických šafránově žlutých oděvech se sektářským znamením v podobě trojzubce na čele. U pěšin, po nichž přicházejí stále další a další zástupy, sedí žebráci, často malomocní, a předvádějí tu své umění zaklínači hadů. Tady jsem také spatřil poprvé skutečného jógina, muže, jenž se snaží vysvobodit svou duši z koloběhu převtělování umrtvováním vlastního těla. Věděl jsem samozřejmě, že tito lidé v Indii dosud existují, ale když jsem mu stál tváří v tvář, musel jsem se přesvědčovat, že to není sen, ale skutečnost. Naštěstí se mi ho podařilo vyfotografovat. Ve výhni dubnového slunce ležel tu na otepi bodlinatých akáciových větví téměř nahý muž, jistě ne ani třicetiletý. Měl ruce položeny volně podél těla a zavřené oči, jako by spal. Jeho tělo, obličej i vlasy, ovázané nad čelem růžencem z pecek rudrákšových plodů (Elaeocarpus ganitrus), byly nepřirozeně šedé pod vrstvou popela, jímž byl posypán a potřen. A uprostřed zaběleného obličeje čnělo cosi rumělkově červeného. Byl to jazyk, vyplazený na dva centimetry z úst, protknutý dlouhou silnou jehlou v podobě Šivova trojzubce. Tak ležel bez hnutí, jen občas mu cosi zacinkalo na břiše, to jak na něj kolemjdoucí házeli mince. Nevím, jak dlouho tam tak ležel. Ale když jsme šli zpět touž cestou asi po dvou hodinách, byl tam stále, nic se nezměnilo, jen jeho tělo se občas zavlnilo křečovitými záchvěvy, snad vlivem strašného slunečního úpalu.

Vaišákhí bylo pro mne jakousi přípravou na silné dojmy, kterými je v Indii obvykle doprovázena návštěva poutních míst. Uplynulo sotva několik dní od oné novoroční mély a jedna z mých tužeb se splnila. Byl jsem pozván pracovníky naší tiskové kanceláře a rozhlasu, abych se s nimi zúčastnil zájezdu do Hardváru, kam jsem se zatím marně toužil podívat. A tak jednoho rána, ještě téměř za tmy a příjemného chládku, vyrazily z Dillí směrem východním dva automobily a v jednom z nich jsem seděl i já, abych poprvé stanul na břehu Gangy.

Ačkoliv okolí hlavního města připomíná tou dobou už poušť, cesta do Hardváru byla většinou příjemně zelená. Stáčí se brzy na sever a prochází tak zvaným Dóábem, poměrně úzkým pruhem území, sevřeným mezi Jamunou a Gangou. Je to kraj úrodný, dokonce i uměle zavodňovaný. Plochá krajina se skupinami stromů připomíná z dálky, odmyslíme-li si ovšem kštice datlových palem, naše Polabí. Když jsme projeli prvním městem, které leží při cestě, Mératem, začalo slunce připalovat, ale nám bylo zatím hej. V prostorách pro zavazadla byly dvě kovové termosové bedny s ledem a v nich zásoba lahví s coca-colou a sodovkou. Asi dvakrát jsme zastavili, něco pojedli a vypili a jelo se dál, k severu. Asi v deset hodin dopoledne jsme projeli městečkem Rurkí, jímž vede hlavní kanál, přivádějící až od Hardváru životodárnou vodu z Gangy. Pak se před námi začaly v prašném oparu rýsovat vysoké kopce, a než jsme se nadáli, vjížděli jsme mezi nízkými domky a košatými pipalovými stromy do Hardváru.

Hardvár leží ještě zcela v rovině na pravém břehu Gangy. Kopce začínají až těsně za posledními jeho chalupami, či spíše za chrámem zasvěceným Bhímasénovi, jednomu z hrdinů eposu Mahábháraty. Chrám je postaven pod téměř převislou skalou na severním okraji města. Hardvár, ačkoliv není nijak rozsáhlý, je nepřehledný. Naštěstí jsme s sebou měli výborného průvodce, nad jiné povolaného. Byl to jeden z mála dillíských panditů, učenců, vychovaných v tradičním stylu, sanskrtské vzdělanosti. Byl velmi příjemný, všechno, oč jsme se zajímali, dopodrobna znal, a ačkoliv sám byl ortodoxní bráhman, byl neobyčejně tolerantní.

Panditdží byl naší spásou. Bez něho bychom se asi byli potloukali jen po bazaru, sice velmi zajímavém, ale bylo by nám uniklo prostředí v dharmšálách, do nichž nás zavedl. Byl však i naším andělem strážným, protože bez něho by nás z nich byli jejich strážci asi vyhodili. Dharmšály jsou v poutních místech ubytovny pro poutníky. Nejsou to hotely, ani indického stylu. Jsou to prostě dharmšály. A tady v Hardváru jsou zvlášť zajímavé. Jsou to dost rozsáhlé, obyčejně jednoposchoďové domy čtvercového půdorysu se stinným nádvořím uprostřed.

Ršikéšský svatý muž, v popředí přírodní lingam.

V přízemí i v poschodí jsou ochozy, z nichž vedou vchody do jednotlivých místností. Ty se buď pronajímají poutníkům za nepatrný obnos, nebo se jim poskytují prostě zdarma, protože dharmšály jsou obyčejně vydržovány bohatými mecenáši, například nějakým rádžou nebo velkofabrikantem. Tady na nádvořích se můžete ještě setkat s pravověrným poutníkem, který si tu raději sám uvaří, než by se vystavil nebezpečí poskvrněni jídlem připraveným příslušníkem nižší kasty. Projdete-li takovou hardvárskou dharmšálou na její opačnou stranu, ocitnete se obyčejně přímo na břehu Gangy. Oh, jaká je to v těchto končinách nádherná řeka! Za dharmšálou je malý dvoreček, z něhož vedou kamenné schody přímo do studených, zelenavých, prudce plynoucích vod posvátného veletoku. Proud, který v sobě má ještě svěžest a dravost horské řeky, je tak silný, že ve schůdcích bývají zabetonovány řetězy, aby se koupající mohli přidržovat a nebyli strženi do hlubin.

Nejzajímavější je ovšem hardvárský „koupací“ ghát. Tam, kde končí přítmí bazaru, sestupuje se po širokém schodišti na jakési umělé molo, jímž je od toku řeky oddělena velká vodní nádrž. Právě do ní sestupují při kumbhaméle deseti tisíce poutníků, přičemž ztráty na životech ušlapáním jdou někdy až do set. Na tomto ghátu, vlastně již v oné nádrži, stojí malý chrám Gangádváry, nebo Vrat Gangy, jak se nazývá soutěska, jíž se nedaleko odtud vlévá Ganga do severoindické nížiny. I nyní, ačkoliv nebyla kumbhaméla, bylo tady na „koupacím“ ghátu živo a kroje poutníků prozrazovaly, že jejich nositelé přišli z nejrůznějších konců Indie. Oči jsme na tom všem mohli nechat, fotografovali jsme, co se dalo, kromě chrámku Gangádváry, protože ten je tak posvátný, že nesmí být zvěčněn v citlivé emulzi. Pozorovali jsme muže, kteří vstupovali do vody s hlavami vyholenými až na nedotknutelný chomáč vlasů v týle, jímž prý vstupuje duše do těla, a sami jsme si pak ve studené vodě chladili alespoň nohy. Byli bychom tam zůstali a pozorovali snad věčně. Ale tu se objevil náš panditdží, který se zatím někde v ústraní oddal rovněž očistné koupeli v posvátné řece, a vybízel nás, abychom si pospíšili. Vždyť jsme ještě nebyli u cíle! Ano, čekala nás ještě cesta dalších dvaceti kilometrů do Ršikéše. Za Hardvárem je už krajina lesnatá, porostlá řídkou džunglí. Když jsme přejížděli po železném mostě přes jednu z téměř vyschlých říček, spatřili jsme na nějakých tři sta metrů od nás dva koupající se slony, čímž bylo dosaženo příslušné romantické nálady. Avšak teprve doma v Praze mi fotografie, pořízená teleobjektivem, prozradila mahauta, který klidně seděl opodál na břehu. Nebýt této fotografie, tvrdil bych nyní, že za Hardvárem žijí divocí sloni.

Lesy se brzy rozptýlily, silnice mírně stoupala, projeli jsme vesnicí, která se jmenuje právě Ršikéš, a pokračovali jsme dál po silnici, vinoucí se do kamenitého kopce. A pak to dál autem už nešlo. Vystoupili jsme a několik kroků od nás zel hluboký kaňon, jímž se divoká horská Ganga zařízla do hor Šiváliku, porostlých listnatými lesy. Údolí pod námi ukrývalo řadu chrámů a upravených kamenných ghátů, jimiž se sestupuje k řece, která s sebou unáší pně stromů pokácených vysoko v horách. Tady silnice končí nebo pokračuje jiným směrem. Na druhý břeh je však možno se dostat pohodlně pěšky po visutém elegantním mostě z tenkých ocelových lan. A tam po druhém břehu se vine údolím cesta vzhůru do Himálaje k slavným poutním místům, Badrínáthu a Kédarnáthu. Ale i sám Ršikéš je jedním z nejproslulejších. Kromě chrámů a ghátů jsou tu jakési velké kláštery, nebo spíš útulky pro poutníky a pro lidi, kteří se rozhodli strávit tady v klidném ústraní ršikéšských hájů zbytek svého života v meditacích.

Sami jsme navštívili jeden z těchto útulků, který měl nad vchodem nápis Šántinivás, Sídlo míru. Skutečně firma nelhala. Za vchodem do patrové budovy se otevřelo krásné tiché nádvoří, obklopené ze všech stran loubím, porostlým popínavými rostlinami. Všechno, včetně osvěžujícího horského vzduchu, tu připomínalo prostředí odloučenosti klášterní zahrady někde v Evropě. Ujal se nás úslužný laskavý mladík, jenž nás usadil v loubí na indická lehátka, přinesl nám studenou vodu v kovových pohárech, a pak se stalo neuvěřitelné: pohostil nás krabičkou cigaret. I tyto „kláštery“ jsou totiž vydržovány nejmajetnějšími lidmi Indie. Největší takovou stavbou je tu Gítabhavan, sídlo sekty, která za svou nejvyšší náboženskou autoritu uznává Bhagavadgítu, filosofický spis obsažený v slavné Mahábháratě. Stěny Gítabhavanu jsou pokryty úplným textem této posvátné knihy.

„Helou, mástar!“

Pro návštěvníka z Evropy jsou však jistě nejzajímavější sádhuové, oni „svatí“ mužové, asketi, s nimiž se v Indii setkáváte dosud na každém kroku. Tady ve Ršikéši jsou jich však desítky a snad stovky. Je to dáno jednak asi zdejším podnebím, které asketickému způsobu života vyhovuje jistě lépe než kterékoli jiné, jednak nábožensko-mytologickými tradicemi těchto končin. A tak již u staroindických autorů se často dočítáme o asketech, kteří trávili svůj život v meditacích a postech v hájích na březích Gangy. Žijí tu z milodarů, téměř nazí, s těly potřenými popelem, jen v nejnutnějším přístřešku. Většina jich to asi myslí poctivě a netouží po zvláštní pozornosti. Najdou se však mezi nimi přímo klasické typy podvodníků a náboženských šejdířů, kterým předstíraná askeze dopomáhá k „nóbl“ žebrotě.

Šli jsme stinnou alejí a najednou mi přeběhl mráz po zádech. Přede mnou pod košatým pipalem seděl sám bůh Šiva ve své asketické podobě. Nemohl jsem se mýlit, vždyť jsem ho tolikrát viděl na středověkých indických miniaturách! Na rozprostřené tygří kůži seděl asketa, tělo celé zahalené do jakéhosi roucha neurčité barvy, hezký mužný obličej měl do běla potřen popelem, na hrdle rudrákšový růženec a na hlavě načesaný vysoký uzel z vlasů a z něho splývající vrkoče, účes typický pro indické askety od nejstarších dob. Vedle něho byl v zemi zabodnut mocný Šivův trojzubec. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to sám Šiva, jen hromádka mincí, naházených před ním, budila podezření. Cožpak i bůh…?

Zastavili jsme se u něho a náš hodný naivní pandit se jal vyprávět. Tento muž je velký asketa, sedí tu prý už několik let bez pohnutí, jen občas něco málo pojí a vůbec nemluví... Bylo nás asi sedm a všichni jsme na tuto raritu zvědavě zevlovali. Sádhu se skutečně ovládal znamenitě. Nebylo možno zpozorovat nejmenší pohyb v jeho tváři, ani stopu po dechu. Kamery cvakaly a pak se před „světce“ sesypal povinný bakšíš. Všichni tiše odcházeli i s panditem, jenž byl opět utvrzen ve své víře. Jen já jsem se ještě zdržel a znovu jsem jej pečlivě fotografoval, protože jsem chtěl, aby se snímek za každou cenu vydařil. Konečně jsem byl hotov a rychle jsem se rozběhl za ostatními. Uběhnu sotva několik kroků, zastavím se a nevěřím svým uším. Na cestě za mnou nebylo ani živáčka, a přece se ozvalo typické angloindické volání: „Helou, mástar!“ Ohlédnu se tedy a spatřím našeho nehybného a nemluvného pseudosádhua, jak se zmítá ve své božské maškarádě a znovu volá: „Helou, mástar, kham hír egein end bring mí uan pikčur!“ – „Halo, pane, přijďte sem zas a přineste mi jeden obrázek!“

Tož nevím, kdy tam zas přijdu, a tak je ten „pikčur“ pro jistotu otištěn v příloze – může si jej zatím vystřihnout. Ale rád bych tam zas přišel, myslel jsem na to už při zpáteční cestě do Dillí, kdy jsem se v autu dusil žízní a zalykal horkem. A chtěl bych dál, do Badrínáthu…

Banáras, město Šivovo

Patří jaksi k „slušnému vychování“ indologa putujícího po Indii, aby na své cestě nevynechal Banáras. A tak i my jsme se jednoho dubnového od poledne natřásali v rozpáleném vagóně osobáčku z Iláhábádu do Banárasu. Byl už pozdní večer, když jsme složili svá zavazadla v hotelovém pokoji a začali sprchou smývat prach ze svých těl a ledovou sodovkou hasit plamen, který nám v ústech zažehl žár vyprahlých severoindických plání. I když naše „severská“ těla čekal několikadenní boj s tímto krutým nepřítelem, příliš jsme na něj nemyslili. Protože jsme právě vykonali pouť, kterou má každý pravověrný hinduista absolvovat alespoň jednou za život. Byli jsme u cíle, v samém srdci Hindóstánu, v nejposvátnějším městě Indie, ve Váránasí.

Ale sotva jsem napsal tato slova, uvědomuji si, že musím vysvětlit, kde jsme vlastně byli. Ve Váránasí nebo v Banárasu? Byli jsme tedy ve městě, kterému jsme od školních dob říkali-do třetice – Benares. Toto město leží na řece Ganze, v místech, kde teče zprvu od jihu na sever, a pak vytváří velký pravotočivý oblouk. Na levém břehu, na vnější straně tohoto oblouku je Banáras. Původní město je sevřeno dvěma říčkami, které se tu vlévají do Gangy. Jedna se hindsky jmenuje Barna – sanskrtsky se jí říkalo Váruna, druhá se jmenuje Asi. Spojením těchto dvou jmen prý vznikl název města, sanskrtský Váránasí a mladší hindský Banáras. Angličané si to upravili na Benares. Někteří Indové, aby zdůraznili starobylý původ města, oživují název sanskrtský, a tak třeba oficiální název železniční stanice je tu Váránasí. My s však držíme názvu hindského, protože Banáras je v oblasti, kde se mluví nejčistší hindštinou. Tuto spletitou situaci ještě komplikují sami obyvatelé města. Říkají mu s oblibou z nedorozumění Káší. V hlubokém starověku tu skutečně existovalo město tohoto jména. Jeho zbytky jsou na severovýchodním okraji Banárasu, – tam, kde Ganga opouští jeho gháty.

Chrámy nad ghátem.

O Banárasu se mluví již v staroindických epických básních. Byl významným náboženským centrem jistě již v 6. století před n. l. Jinak by Gautama Buddha nebyl šel právě sem z daleké Bódhgaji zvěstovat lidstvu svou nauku. Ale k této kapitole indických dějin se vrátíme později. Největší rozkvět hinduistického Banárasu musel nastat až v době úpadku buddhismu na indické půdě. Od 12. století byl pak ovládnut muslimy a staré město bylo zničeno. Jeden čas se dokonce nazýval Muhammadábád, město Mohamedovo. Bráhmanská tradice byla však příliš silná. Starý název zvítězil a od druhé poloviny 18. století vyrůstá město do dnešní podoby. Na začátku tohoto století vznikla jižně od města jedna ze čtyř dnešních státních universit, tzv. Banaras Hindu University, která pokračuje ve starověké tradici města a je sídlem sanskrtské učenosti. Vždyť mnoho děl staroindického i středověkého písemnictví vzniklo právě v Banárasu. Mimo jiné je zde také chována jedna z největších sbírek sanskrtských rukopisů.

Banáras je znám některými svými výrobky domáckého průmyslu, především hedvábím a brokátem. Banáraská sárí jsou nejkrásnější a nejdražší v Indii vůbec a zdejší brokáty prý posílali Velcí Mughalové jako dary evropským panovníkům. Město proslulo také výrobky z bronzu, které se tu produkují a prodávají dodnes. Ale všechna tato řemeslná sláva bledne v záři náboženské popularity Banárasu mezi Indy a pověsti o ní mezi Evropany.

Banáras je zasvěcen kultu boha Šivy. Ten je tu uctíván pod jménem Bišéšvar, nebo sanskrtsky Višvéšvara, někdy též Višvanáth, což je pořád totéž: Pán veškerenstva. Kolik chrámů a chrámků je mu věnováno, nevím. Jsou jich tu stovky, od miniaturních přístřešků, skrývajících lingam, fallický Šivův symbol, až po vznosné budovy s vysokými šikhárami, homolovitými věžemi, které od řeky vytvářejí typickou banáraskou siluetu. A mezi těmito svatyněmi je na prvním místě Višvanáthův zlatý chrám, jehož věž je celá pokryta pláty z ryzího zlata. Tísní se v bludišti temných uliček starého Banárasu, a chcete-li si jej vyfotografovat, musíte vstoupit do prvního poschodí vedlejšího domu a do objektivu dostanete právě jen tu drahocennou věž.

Dostat se k této svatyni není ovšem jednoduché. Ne že by to bylo obtížné ji najít. Vždycky se někdo nabídne, že vás k ní dovede. Ale průchody přilehlými uličkami jsou na strategických místech obsazeny chrámovými kněžími, a než dojdete k chrámu, je vaše osobnost několikrát nesmlouvavě proclena. Zarputile se tvářící pomalovaný bráhman zbaví nakonec návštěvníka posledních drobných, a aby toto oškubávání nevypadalo příliš bezostyšně, ověsí svou oběť, jakoby na uvítanou, věncem z bílých vonných obětních kvítků. Když jsme prošli těmito procedurami a dostali se až na malou pavláčku sousedního domu, odkud je nejlépe vidět celý chrámový objekt, hltali jsme očima každý detail plastické výzdoby sousedních chrámů, vpíjeli jsme do sebe květinové ornamenty na zlaté věži, která oslňovala odráženými paprsky vysokého slunce, a chvílemi jsme skláněli oslepené zraky do stinné šachty liduprázdné uličky pod sebou. Jen jsme se dívali, občas cvakl závěr kamery a to byl jediný zvuk, který přerušoval téměř tísnivé prosluněné ticho. Pak to přišlo úplně znenadání. Prudké vyzvánění, údery do gongů a tympánů v jakémsi šíleném, a přitom tajemném rytmu, pekelný hřmot, který trval snad několik minut, snad jen několik vteřin. Potom mumraj utichl, právě tak znenadání, jako nastal.

Bylo to malé překvapení, které nám Višvanáth přichystal. Prostě se probouzel, či lépe řečeno byl probuzen. Hinduistický chrám má totiž jinou funkci než chrám křesťanský. Není určen k shromažďování věřících. Je to prostě jen útulek idolu příslušného božstva, a proto hinduistická svatyňka nemusí velikostí přesahovat třeba slepičí kukaň. Božstvo tu nejen spí, ale také jí a myje se. Nebo přesněji: je myto a krmeno, protože oběť není ničím jiným než krmením idolu. Po jídle se sluší spát. Proto je idol přikryt látkou, nesmí být rušen a chrámy jsou v určitých obdobích dne nepřístupny. Organizovaný rámus, který nás překvapil před chrámem Višvanáthovým, je buzením idolu a přivoláváním nebešťana k oběti. U vchodu do chrámu visívá obyčejně zvon, na který vstupující věřící obvykle udeří. Je to opět výzva k božstvu: Přišel jsem se ti poklonit, přinesl jsem ti oběť, odlož tedy pro tuto chvíli jiné zájmy a povšimni si svého pokorného poddaného! Bim! Nespi!

Banáraské gháty.

V Banárasu nejsou jen chrámy Šivovy. Snad všechna božstva hinduistického panteonu tu mají své svatostánky uvnitř města, na ghátech i po obvodu posvátného okrsku. Kolem města, „od řeky k řece“, vede totiž cesta zvaná Páňčkósí, to znamená, že měří pět kósů. Kós je stará indická délková míra. Převedeme-li to na naše poj my, je dlouhá téměř 60 km. Každý poutník, dorazivší k Banárasu, musí vykonat pouť po této cestě, lemované nesčetnými chrámy. Kdo zemře na této cestě nebo uvnitř území, které obklopuje, je prý zbaven všech hříchů a po smrti se dostává rovnou do nebe. A tak kromě poutníků, kteří se po všech očistných obřadech vracejí zpět do svého domova, přicházejí sem staří lidé, aby tu jako asketi strávili zbytek svého žití. Právě na to naráží v úvodní strofě básník Bhartrhari, jenž někdy v osmém století v jedné své sbírce poeticky vyjádřil přednosti kajícného života v odříkání.

O absolvování pouti po Páňčkósí vydává se prý i písemné potvrzení. Dozvěděl jsem se to, bohužel, až později. Kdybych to byl tehdy věděl, možná, že navzdory 44 °C bych ji byl vykonal. Neučinil jsem tak. Zato jsem viděl chrám manželky Šivovy, Durgy, které se tu přinášejí krvavé oběti v podobě kůzlat. Vidět tuto svatyni s rozsáhlou umělou kamennou nádrží, jejíž posvátnost nevadila několika banáraským hospodyňkám, aby v ní nepraly prádlo, bylo pro mne velmi poučné. Teprve tady jsem pochopil, proč se v bibli mluví o vyhnání kupců z chrámu. Jestli to tam ve starém Izraeli vypadalo tak jako zde, vůbec se nedivím. Na malém chrámovém nádvoří, hned za dveřmi, obchoduje se čile různými předměty potřebnými k výkonu obřadů. Tuto svatyni nazvali Angličané „Monkey Temple“, Opičí chrám, prý podle velkého množství opic, které se tu prohánějí po stromech. A zase jedno typicky indické překvapení. Hejna opic na ulicích indického města, třeba hlavního, nejsou zvláštností. Ale tady, kde jsme je očekávali ve výskytu masovém, byly jen asi dvě unuděné opičky a stromů tu nebylo o mnoho víc.

Bylo těch chrámů po naší pouti po Banárasu ještě mnoho, ale zavedu vás už jen k jednomu. Cesta k němu vede od známého chrámu Višvanáthova křivolakými uličkami, lemovanými kamennými lingamy, které se v řadách krčí ke zdem domů. Proplétali jsme se sem a tam, vystupovali a sestupovali jsme po všelijakých schůdcích, až jsme prošli podchody a průchody v několika domech, kde spokojeně přežvykovaly krávy, ukryté před poledním úpalem, a byli jsme na malé plošince, odkud se otevřel pohled na velký zákrut Gangy. Uprostřed plošinky stála nevelká budova, takzvaný Nepálský chrám. Je postaven ze dřeva v čínsko-tibetském slohu, s dvojitou lomenou střechou. Dveře chrámu a hlavně přečnívající nosné podstřešní trámy jsou pokryty nádhernou jemnou dřevořezbou.

Ve starých anglických příručkách o Banárasu je vždycky o tomto chrámu zmínka jako o zajímavé kuriozitě, ale současně tam bývá morálně zatracen právě pro ty dřevořezby. Svatouškové z puritánského Albionu nemohli totiž přenést přes srdce, že by bozi mohli holdovat slastem fyzické lásky, a ještě méně bylo pro ně přijatelné, aby bůh in flagranti byl výtvarně zpodoben na chrámové stěně. Indové v takovém konání ovšem žádnou nepřístojnost nespatřovali a s čistým svědomím pokryli stěny některých chrámů, například v Khadžuráhu ve střední Indii, erotickými skulpturami. Podobně zde na Nepálském chrámu jsou ve dřevě zachyceny okamžiky z nejintimnějšího soužití kteréhosi boha s jeho nebeskou chotí. Rozměrem nejsou tyto skulptury velké a k tomu jsou ještě umístěny nenápadně ve výši až na podstřešních trámech. Když jsme přišli k Nepálskému chrámu, ani jsme na tuto místní zajímavost nevzpomněli. Ale objevil se odkudsi asi desítiletý košilatý klučina s dlouhou šikhou, ortodoxním pramenem vlasů v týle. V ruce třímal jako ukazovátko asi čtyřmetrový bambusový prut a s neobyčejně vážným, soustředěným výrazem ve tváři ukazoval to nejzajímavější, „vypichoval“ detaily a ve stručném komentáři vysvětloval, kterého boha v jaké pozici máme před sebou. Přirozený dětský úsměv se mu vrátil do tváře, až když od nás vybral příslušný poplatek za své průvodcování.

U ghátu.

To všechno, co jsme až dosud navštívili, není však tím, co činí Banáras Banárasem. Tím jsou gháty. Jsou to široká a strmá schodiště, svírající jako krunýř hlinité břehy Gangy a vedoucí až pod hladinu řeky. Ghát vedle ghátu, schodiště vedle schodiště, a nad nimi se vypínají chrámy, paláce a dharmšály, které daly v dnešní podobě na svůj náklad vybudovat zejména v minulém století panovnické rodiny různých indických knížectví. Schodiště ovšem nejsou prázdná. I na nich stojí malé svatyňky nejrůznějších božstev, třeba i chrámek hrozné Šítaly, bohyně černých neštovic. Jsou tu i němí svědci manželské oddanosti „až za hrob“, pamětní kameny satí, které připomínají, že na tomto místě následovala dobrovolně manželka svého zemřelého muže až na pohřební hranici. Tyto pomníčky už viděly nej méně stotřicetkrát Gangu vzedmutou jarními vodami, protože právě tolik jar už přešlo Hindóstánem od doby, kdy upalování vdov bylo postaveno mimo zákon. Britští samozvaní civilizátoři to považovali za jednu ze svých nej větších zásluh, ale sluší podotknout, že zvyk satí nebyl v Indii nikdy příliš rozšířen, a i tak se omezoval jen na úzké vrstvy obyvatelstva.

Všechny banáraské gháty mají svá jména. Jdeme-li od onoho chrámu bohyně Durgy v jižní části města několik set metrů k východu, přijdeme na Asighát, jenž je pojmenován podle soutoku s říčkou Asi. Odtud dolů po proudu se vine kamenný věnec ghátů. Ne všechny mají stejnou náboženskou důležitost. Některé jsou vyhrazeny jen určitým sektám, na některých dokonce pradláci perou a suší pestrá sárí a sněhobílé prádlo. Ale pět ghátů je mimořádně posvátných a každý poutník se má na všech pěti postupně vykoupat. Mezi nimi jsou ovšem gháty na obou soutocích s oběma říčkami, a potom tzv. Dašášvamédhghát. Jeho jméno vzniklo z pověsti, podle níž vykonal na tomto místě bůh Brahmá oběť desíti koní. Koňská oběť ašvamédha patřila ve staré Indii k největším obětem vůbec a směl ji přinést jen panovník, který vyšel vítězně z velkého boje. Právě takovou oběť, ovšem desateronásobnou, tu Brahmá přinesl, a tím se místo co do posvátnosti vyrovnalo iláhábádskému soutoku Jamuny s Gangou. Právě na tomto ghátu je chrámek Šítalin.

Na ghátech je neustále živo, i když třeba nejsou sváteční dny velkých poutí. Všude jsou rozestavěny slunečníky z rohoží a pod nimi a kolem nich se to hemží poutníky ze všech, i těch nejzapadlejších koutů hinduistické Indie. Ti obvykle sedí na některém schodě, ponořeném pod hladinu, omývají se nebo se modlí, a jen místní kluci, přivyklí mokrému živlu, se pouštějí dále po proudu. Někde se koupou všichni společně, někde ženy zvlášť, ale vždycky v sárí, tak jak sem přišly. Rozevláté sukně se nadouvají nejdříve nad hladinu, pak se namočí a plují po ní jako obrovské bubliny.

Nepřicházejí sem však jen živí, ale i mrtví. Všichni ti, kdož v Banárasu vydechli naposled, jsou přineseni na lehkých nosítkách sem na tzv. hořící ghát, aby se naposled ve své lidské podobě podrobili očistné koupeli Gangy, a pak, až z nich zbude jen popel a ohořelé kosti, spojí se navěky s tímto nejposvátnějším veletokem Matky Indie. Není snad jediné chvíle, kdy by na hořícím ghátu nestoupal k obloze pruh kouře z několika hranic. Pod nimi leží na schodech ghátu nosítka s jiným nebožtíkem tak, aby voda posvátné řeky mu naposled omývala nohy. Tělo je zabaleno v bílé nebo růžové látce podle toho, jde-li o muže či o ženu. O kus dál, napůl ponořen ve vodě, stojí nejbližší příbuzný zemřelého a se sepjatýma rukama se loučí. Jen na čas, vždyť v příštích životech se jistě setkají…

Tak žijí banáraské gháty, tak se před vámi rozvíjí odvěké drama indického života, plujete-li kolem ghátů po loďce. Jsou jich tu desítky a desítky. V době, kdy se zmírní příliv poutníků, odpočívá většina člunů u břehu, kolébána neúnavnými vlnami, které se neustále snaží pohltit zbožný Banáras ve svých hlubinách. Voda podemílá kamenná schodiště a ta se čas od času i s chrámy, které na nich stojí, propadají do vod Gangy. Když jsme byli v Banárasu, jeden chrám byl povážlivě vychýlen ze své osy, takže na jedné straně se již nořil do vody, na jiném místě se celé gháty obnovovaly a na pomoc byla vzata i moderní technika s motorovými beranidly a ocelovými piloty. Ironií osudu se Ganga chová mnohem laskavěji k protějšímu břehu, jenž prý je proklet. Tady řeka neubírá, naopak přidává nánosy hlíny, a kdyby byl Banáras vznikl zde, byl by dnes už daleko od břehu.