SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Juganaddha 2

Svět a sexualita prizmatem indického tantrického buddhismu
– Jug2 –
Herbert V. Guenther
překlad Štěpánka Malková a Marek Dolejš, 1998
Přeloženo z: Herbert V. Guenther, Yuganaddha, The Tantric View of Life, Banaras, 1952.
Nepublikované dílo koncem 90. let zaniklého nakladatelství Šivašakti.
Citace děl ze sanskrtu, hindštiny a tibetštiny v poznámkách pod čarou jsou vynechány.
Redakce technických výrazů: Rasa Ravi 2005, revize 2017.
přesun článku z tantrajoga.cz

5. Touha a duch

Není jen množství tužeb, které nemohou být vyřešeny jediným člověkem bez poněkud skromné logiky, ale také projevení jich samotných na odlišných úrovních. Kromě toho je tady neustálé prolínání jedné touhy s druhou. Proto není překvapující, že člověk je tak protikladná a komplikovaná bytost, která nemůže být zachycena v chytře vymyšlených teoriích. Cokoli se objeví před našima očima, může být tímto nebo tím druhým, ale nikdy to nebude výlučně jedním. Tímto způsobem se manifestace zabývá závislostmi na postoji jedince. Představa postoje se zdá být velmi užitečná, protože poskytuje vodítko k rozpletení lidských motivací a linií činností. Postoj je zejména vnitřně probuzené nastavení mentálně-motorického sklonu jedince na nějaký konkrétní nebo obecný podnět. Z tohoto důvodu je to vysoce selektivní. To vylučuje vše, co nezapadá do jednotlivé linie činnosti. Vytvoření postoje je tak hluboce nevědomé, že si často nejsme vůbec vědomi, jak vzniká. Často omezený pohled postačuje, aby určil reakci jedince, protože tato nepřímá stimulace vyvolává a vynáší na světlo hluboko uložený postoj. Toto je pozorovatelné zejména v případě dějin neuróz, ale také v docela „normálních“ případech. Na druhé straně, postojům je možné se naučit výchovou, vlivy prostředí a mnoha zkušenostmi nabytými v průběhu života, které se podílí na utváření postoje. Cokoli může být původem postoje, bude nezbytně výsledkem všech sil fungujících v životě. Nicméně nejdůležitější rys jakéhokoliv postoje je jeho zaměřenost. Neoznačuje u postoje pouze počátek reakce na určitou situaci, ale také dává směr následující činnosti. Proto tedy není pouze selektivní, jak již bylo poukázáno, ale je také charakterizována emocionálně zabarveným přístupem a odstoupením, zamítnutím a přijetím, oblibou a odporem, sklony přimykání a vyhýbání. Nemůže být pochyb, že postoj jedince, buď vrozený či získaný, hluboce ovlivňuje celý obsah vnitřního života, a proto i zjevné chování jedince. Jakákoliv změna v postoji pozmění energetickou bilanci. Někdy je změna v postoji nezbytná pro pokračování života. Takováto změna přichází, když například jednostrannost vědomého postoje člověka ztratí kontakt s hlubšími úrovněmi lidské podstaty. Ačkoli tento postoj vůbec není statickou vlastností jedince a neustále otevírá nové konstelace a kombinace, je rozhodujícím činitelem pro to, co je umístěno do popředí. Záleží na postoji, jestli dominuje touha, či je duchovnost hlavní linie působení. Pod vlivem postoje dokonce i touhy zaujímají odlišné významy. Je pravda, že nejsilnější touhy vyžadují, a dokonce vymáhají své naplnění s odkazem na svou objektivitu, avšak nelze je ocenit, pokud jde výhradně o biologickou funkci. Jestliže je postoj více nasměrován k duchovnu než k uspokojení touhy v biologickém smyslu, touha zaujímá určitý význam a biologická funkce je pouze příznačná. Pokud se toto stane, je téměř nemožné říci, co je touha a co je duch. Stejným způsobem, jako tělo a duše jsou jednota, je i touha a duch nerozpustitelná směs. Ani jeden nemůže existovat odděleně. Konflikt mezi touhou a duchem vzniká pouze tehdy, když je jeden pól příliš stresován. Tudíž když je celek v nerovnováze, jednou se pokusí touha a podruhé duch zmocnit se a podmanit si oponenta. I kdyby se podařilo učinit tak jednomu či druhému, bylo by to pouze násilí, ale ne řešení konfliktu. Řešení se dosáhne v případě, že ztracená rovnováha byla obnovena a dvojnost touhy a ducha se stala bezvýznamnou. Pojetí sublimace v přísně psychoanalytickém smyslu libida, procházejícího vzhůru úrovněmi ve směru toho, co je společensky přijatelné, je kvůli základní jednotě touhy a ducha pochybné. Duch není odvozený od touhy. Člověk není prvotně instinktivní bytostí a druhotně spirituální. Je obojím najednou. Duchovnost není náhražkou, usměrněním či odvedením fyziologických impulsů do činností zvažujících kulturní správnost a přijatelnost, je jiným aspektem jednoty. Proto se musíme také zdržet hodnocení jednoho či druhého. Jakmile něco nazveme špatným nebo dobrým, staneme se kořistí jednostrannosti a jednostrannost je vždy založena na hříchu. Potlačovat touhu je stejně špatné jako vyloučit ducha. Člověk bude muset trpět za takový přístup. Tento problém touhy a ducha jsem popsal tak široce, protože jen díky této složitosti se stane erotický jazyk buddhistické tantry srozumitelným. Také rozdíl mezi „obecnou pravdou“ (samvrtisatja) a „symbolickou pravdou“ (paramárthasatja) nebude činit těžkosti pro pochopení. „Obecná pravda“ sama představuje touhu; „symbolická pravda“ je duchovní vyjádření pudové touhy. Netřeba říkat, že duchovní vyjádření zde slouží jako brána, která vede na druhou stranu a překračuje dualismus touhy a ducha, který náleží jen nižšímu světu.

Lidská touha směřuje k naplnění. Člověk chce mít to, co se kdysi rozdělilo a opět spojilo v rovině, kde je nebezpečí rozdělení sníženo. Ale hovořit o znovusjednocení nebo o souladu protikladů je poněkud nesprávné, protože nutí považovat obraz pravdivé přirozenosti člověka za pouhý souhrn oddělených částí nebo elementů. Bylo by přesnější říci, že celistvá lidská přirozenost je zkušenost neoddělenosti protikladů, jednota, z níž se v tomto světě objevuje muž a žena. Tato zkušenost je kontaktem s živoucí realitou, která nezná hranic a nedělá výjimek. Jelikož tato zkušenost zasahuje za strnulou představu dualismu, jejíž přirozeností je omezení, nesměřuje ke klamné a neplodné sofistice, ale nabízí mír a blaženost lidskému utrpení z dobrovolně přijatých zábran. Vytváří hluboké porozumění životu a světu. Protiklady již nebudou moci dále znepokojovat člověka, protože v tomto království Skutečnosti není žádná dualita. Byl nalezen zcela nový úhel pohledu. To, na co bylo dříve nahlíženo z vnějšku, je nyní viděno uvnitř; ale uvnitř a vně se stává bezvýznamným, jelikož všechny možnosti duality byly překonány. Je pravda, že v tomto novém úhlu pohledu je něco klidného, pokojného a tichého, ale bylo by obrovskou chybou chápat tento klid jako nečinnost, lenost nebo uzavřenou kontemplaci. Je to nekonečná práce. Můžeme to vyjádřit pouze protiklady, protože v našich jazycích neexistuje ani jediné slovo, které by mohlo sdělit přesný význam tohoto „fantastického ticha“. Anangavadžra o tom uvedl toto:

„Dualita i nedualita, pokojná (nebo: klidná, šánta), radostná, všudypřítomná, je prožita v nejvnitřnějším, neochvějném a nerušeném átmanu jedince, tato vnímavost je plná moudrosti (pradžňá) a dovedného způsobu (upája).“16

Tato harmonie moudrosti (pradžňá) a dovedného způsobu (upája), klidu a pohybu, člověka osvobozuje, protože nyní všechny jeho činy vyvstávají z celku. Činnost člověka už není dále předpisována náhlými podněty. Takové činnosti jsou pouze křečovité znaky vzniklé nátlakem. Jestliže je činnost člověka bez této vnitřní podpory, vyprchá do řídkého vzduchu; jestliže tato vnitřní kvalita nemůže být vyjádřena činností, je to prázdná abstrakce. Oba faktory spolu jsou osvobozením, které je osvobozením od všech nepřirozených překážek. Zdržel jsem se myšlenky, že činnost člověka se stane smysluplná, protože takové tvrzení může vyvolat vážná neporozumění. Jedna věc je, že překážky našich životů jsou představou teleologie, která se vytvořila, aby s námi cítila v každé fázi našeho života. Pokud jsme na rovině teleologické koncepce života, nejsme svobodní. Když jsme si vědomi každého účelu našich pohybů, svazuje nás to a staneme se v nejlepším případě morálními a rozumnými lidmi. Přestaneme být zbožní. Být svobodný znamená nezaměřenost, upřímnost motivů, nezaujatost cítění a bezprostřednost reakcí. Je-li v srdci tato nepokaženost, jsme svobodní. Je v tom cosi vysoce zbožného. O tomto osvobození bylo pojednáno ve Vimalakírtinirdéša-sútře:

„Dovedný způsob, který je bez moudrosti, je křečovitým počinem (bandha, poutem, které nás svazuje k nějakému objektu a nutí nás uvažovat o účelech našeho konání); moudrost, která nemůže být vyjádřená v činu, je prázdnou abstrakcí (bandha, druh duchovního pouta, které nás nutí ztrácet práci, kterou bychom měli dělat v naší pozemské existenci). Dovedný způsob sloučený s moudrostí je osvobození (mókša); moudrost sloučená s dovedným způsobem je osvobození. Skutečná přirozenost těchto dvou v jednom, srovnatelná s neoddělitelností lampy od světla, je pokládána za pravdivou přirozenost člověka (sahadžasiddha). Takto dává skutečný učitel (sadguru) své instrukce“.17

Pouze ten člověk, který je osvobozen, jelikož nenásleduje slepě své touhy a náhlé podněty, a který neztrácí ve světě obrazů vytvářených před jeho očima svoji duši, může říci, že je ve stavu blaženosti, že je blažeností samotnou. Také Advajavadžra uvádí, že:

„Ten moudrý, kdo plně zažil, že nejvnitřnější přirozenost člověka je moudrost a dovedný způsob v jednotě (pradžňópájátmjakam tattvam), protože (jeho mysl) byla očištěna od (takové nečistoty představ) vně a uvnitř, je ve stavu blaženosti (sukhita). Zde už není žádné další křečovité duchovní úsilí (asthánajógatah).18

Existuje nějaká příčina pro vyvolávání tohoto vzájemného pronikání mužskosti a ženskosti, mužské síly do zdroje a ženské citlivosti, nejvyšší hodnoty. Sjednocené poznání mužství a ženství jako nedělitelného celku je smířením se vším, s čím se setkáváme v životě. To je jakási hojivá léčba našich ran způsobených bolestivým spoutáním nevědomostí. Pouta odpadla; nebudou nám nikdy znovu nasazena. Pak tedy, v pravém slova smyslu je toto sjednocené poznání osvobozením (mókša).

6. Vztah mezi mužským a ženským

Moderní věda nás učila, že i nejmenší žijící buňka je vysoce komplexní, holisticky organizovaná jednota z mnoha specializovaných molekulárních bílkovinných podjednotek. Tyto části organizovaného celku vůbec nejsou statické či fixované na svou stavbu a postavení, ale jsou v neustálém pohybu tvoření a destrukce. Tato dvojdynamičnost, anabolicko-katabolický vztah buněk a buněčných organismů, určuje rovnováhu pro životaschopnost. Nedávné výzkumy biochemie buněk ukázaly, že uskladněné energetické rezervy buňky bývají anabolicky přeměněny na žijící proteinové struktury buněk ještě před tím, než jsou katabolicky přeměněny na energii uvolněnou při práci. Jakákoli nerovnováha je vždy škodlivá životu, dokud není vyvážena výměnou s jinými buňkami. Neustále se každá žijící buňka rychleji či pomaleji sama katabolicky požírá a musí získat a vestavět do svého života kvantitativní bilanci určitých anabolických vlastností, aby vyvážila bilanci své určité formy katabolismu. Tento zákon pohybu a zachování energie se uplatňuje u všech forem života, ať jsou jednobuněčné či mnohobuněčné. Protože je bisexuální rozlišení organismu skryto již v každé buněčné dvojdynamičnosti, můžeme bezpečně předpokládat, že stejným způsobem, jako je žijící buňka, jakkoliv anabolicky deficientní, chemicky poháněna opakovaně k činnosti, aby získala a anabolizovala adekvátní množství výživných substancí pravé kvality, tak je jedinec, který je predominantně mužem či ženou, poháněn k tomu, aby si vybral komplementární opačný typ. Jinými slovy, každý bisexuálně odlišný jedinec není úplně vyvážen a je nucen opět uvést svůj vnitřní svět do rovnováhy s vnějším a vyrovnat dvojdynamické uspořádání své celistvosti do úplnosti. Muž bude vyhledávat ženu stejně tak, jako žena muže. Takové výběrové nedostatečnosti nebo potřeby a touhy dokazují, že každý neúplný náhled na věc si žádá svého naplnění. Ve většině případů se o toto vyrovnání usiluje na biologické úrovni. Všichni známe tyto hypersexuální muže a ženy, kteří se podle všeho cítí zcela uspokojeni pohlavním stykem. Také víme, že rozlišování z hlediska postavení a společnosti je výrazem opakovaných křečovitých emotivností, a že společenské bisexuální rozlišení může vést k vážným neurózám, protože jednostranné biologické vymezení člověka je protikladem k jeho duchovnímu určení. Můžeme hovořit o dvojdynamickém rozlišení energie, pokud jde o sebeurčení vůči protikladům; o bisexuálním rozlišení v chromozomálním genetickém uspořádání, které určuje stupeň bisexuálního rozlišení gonád; o poměru, množství a rozsahu hormonální sekrece gonád, která rozliší růst oboupohlavních vývodů, vnějších pohlavních orgánů a dalších tělesných orgánů; o podmíněném bisexuálním nátlaku společnosti na schválení či zamítnutí, pokud jde o převahu mužů a ženskou poslušnost v chování partnerů, ve všech těchto případech jsme pouze jinými slovy vyjádřili hluboce pociťovanou touhu po rovnováze. Nicméně nelze zachovávat tento zřejmý dualismus navěky. Tento dualismus je příčinou všech trápení, všech neštěstí, všech konfliktů, které na tomto světě přetrvávají. Člověk musí být přetvořen. Přetvoření člověka spočívá v opětovném získání celistvosti zahalené pouze protiklady. Protože my, jako lidské bytosti jsme buď muži či ženy, není lepší způsob vyjádření této celistvosti, než symbolem trvalého spojení muže a ženy. Tento slovní symbol ukazuje, že se nesmíme zabývat výhradně biologickým aspektem. To znamená, že přirozenost a duch jsou v podstatě jedním, a že pouze takto můžeme dosáhnout záblesku blažené jednoty. Důležitost a nezbytnost sjednocení, které se zdá být oddělené, vyjádřil Kánha v následujících krásných verších:

„Jak může být dosaženo osvícení v této tělesné existenci bez tvé neustálé lásky, krásná mladá dívko?“19

„Ten, jehož mysl je jako drahokam, nedotknutelná přitažlivostí své vlastní manželky, je Vadžranátha (tj. neoblomný a nezničitelný muž). Mluvil jsem o nejvyšší přirozenosti člověka (nebo: o základní pravdě).“20

„Stejným způsobem jako se sůl rozpouští ve vodě, tak koná i duch, který si bere svou vlastní choť (překračuje všechny hranice). Proniká do základní stejnosti (samarasa) (toho, co se zdá být oddělené a rozlišené), jestliže je s ní trvale spojen“.21

Následkem neustálého prolínání a překrývání pudovosti a duchovnosti, následkem skutečnosti, že na touhu může být nahlíženo buď ve vztahu k cíli, nebo ve vztahu k symbolickému významu, není překvapením, že erotická terminologie hraje tak důležitou roli. Toto vše, znázorněné v procesu dosažení nejvyššího cíle jednotlivce, je potvrzeno částečně duchovním a částečně pudovým faktorem. Obrovská energie, která je zde uskladněná, hledá únik jedním nebo jiným směrem. Nicméně ve stejnou dobu vychází najevo, že za cíl člověka nemůže být považován důraz na jednu či na druhou stranu. Člověk nenalezne sám sebe, pokud se stane otrokem pouhé pudovosti, nebo pokud ztratí půdu pod svýma nohama, zatímco usiluje o vlastnictví pouhé duchovnosti. Nalezne svoji celistvost tehdy, až se mu podaří prožívat pudovost a duchovnost společně na nové úrovni, až bude jeho celistvá přirozenost vyzdvižena do své plnosti, do svého nejvyššího vyjádření. Ačkoli vztah mezi pudovostí a duchovností pro nás není pochopitelný z logického hlediska, ujasní se, pokud budeme realitu prožívat přímo. Proto nebude dosaženo ničeho, pokud věříme v základní jednotu pudovosti a duchovnosti; ty přetrvávají v činnosti jako nesmiřitelná dualita. Musíme objevit pravdu naší vlastní nejvyšší a nejvnitřnější existence a zažít ji bez jakéhokoli dalšího vnějšího vzoru. Světský člověk je ztracen v různých světských činnostech a řídí se svými tužbami; nejtišší jedinec se stahuje ze světa, aby si vytvořil druh osobního světa, kam ostatní nemohou vstupovat. Ale dokonalý člověk kráčí mezi těmito extrémy.

Do jisté míry může být úsilí o celistvost a rovnováhu přirovnáno k párovému chování jednotlivých buněk. Když nejsou vnitřně zcela v rovnováze, nebo mají nedostatek potřebného množství anabolických resp. katabolických látek k zabezpečení života, potom mají výběrovou a majetnickou párovou potřebu přiblížit se komplementárním opačným typům a snahu vyhnout se typům podobným a nevhodným. Jinými slovy, párové chování se vytváří nedostatkem anabolismu nebo katabolismu v buňce podrážděné afinitou (chemickou ochotou látek spolu reagovat) citlivostí a motivací ke sjednocení s další buňkou, která má komplementární opačné poměry vyrovnávacích vlastností. Opětovné anabolicko-katabolické vyrovnání způsobené buď pohlcením jinými buňkami, nebo stupňovanými opakovanými výměnami mezi žijícími buňkami pro úpravu množství a kvality výživných látek, nebo konjugací dvou buněk, je rovno obnovené životaschopnosti. Stejným způsobem, jako má z biologického hlediska splynutí buněk za následek obnovení životaschopnosti, tak také znovusjednocení nebo splynutí, ze kterého určujeme mužskost a ženskost má stejný účinek u jakéhokoliv jedince. Proto Tilopa o tomto novém stavu nad protiklady říká:

„Když vystoupí (intuitivní) poznání (jednoty) Blaženosti a Moudrosti, které je bez (světského) připoutání, životaschopnost člověka vzroste; jeho vlasy nezešednou; a bude růst jako dorůstající měsíc.“22

Tento verš ukazuje, že hmota a myšlenka jsou jen pohledy na stejný cíl odlišnými způsoby, abstrakcemi a obrazy získanými naším rozumem z nedělitelné jednoty naší existence. Protiklad hmoty k mysli představuje pouze odlišnost dvou typů technik. Není důvod přikládat jednomu větší hodnotu než druhému. Bisexuální rozlišení objevené ve hmotě je jen obrazem procesů přetrvávajících ve tkáních našeho těla a je zcela stejné jako bisexuální rozlišení mysli projednávané v následujících odstavcích. Chybou Descarta bylo, že věřil ve skutečnost těchto abstrakcí a obrazů a považoval hmotu a myšlenku za dvě rozdílné věci. Tento dualismus měl těžký dopad na dějiny našeho lidského poznání. Vytvořila se klamná otázka vztahu duše a těla. Žádný takový vztah neexistuje. Duše ani tělo se nemůže zkoumat odděleně. Rovněž tak ani muž ani žena neexistují samostatně. V případě, kdy by se muž nezajímal o ženu, tak i žena by se nezajímala o muže. Muž a žena, mužskost a ženskost, jsou pouze svévolně vytvořené kategorie.

Muž vyhledává svůj protějšek, ženu, ale ten také leží ukryt uvnitř něj samotného. Protože všechno, co potkáváme v životě, je jen obraz skutečnosti, že jednota protikladů, mužskosti a ženskosti, je zobrazena obrazy z biologické říše, měli bychom si uvědomit, že tento fyziologický obraz je současně také symbolickým vyjádřením jednoty protikladů na duchovní úrovni. Zatímco pro toho, kdo klade větší důraz na hmotu než na mysl, je jednota protikladů dosažena pohlavním stykem, tak pro toho, kdo dává větší význam mysli, se tato jednota vytvoří pomocí jeho vlastní vnitřní, skryté ženskosti. Takto získáme dva páry protikladů, jeden vnitřní a jeden vnější. To ale nevyzvedává jeden aspekt před druhým; protiklady by se měly zkoumat společně ve světle fyziologie i psychologie.

Kdykoli člověk přichází do kontaktu se svým protějškem, který je určitým aspektem života, jenž jedinec neprožívá a vylučuje ze svého vědomého postoje, kdykoli muž přichází do kontaktu se svojí skrytou ženskostí anebo žena se svojí skrytou mužskostí, tak se vzdává jednostrannosti vědomého života a jeho život bude obohacen. Toto obohacení je krajně důležité pro celý budoucí život. Můžeme říci, že to, co je na biologické úrovni zastoupeno pohlavním stykem, je na mentální úrovni sjednocením nebo splynutím vědomí s nevědomím. Pouze vědomí jedince je spojeno s viditelným tělesným sexem, zatímco protikladný aspekt je skrytý v nevědomí, jehož sjednocení je nezbytné pro naplnění života. Člověk sestává ze svých skutečných a možných aktivit. Tyto činnosti, které jsou v určitých obdobích a v určitém prostředí skutečné, jsou tak opravdové, jako ty, jež jsou vyjádřením jich samých. Vědomí není souhrnem člověka. Obohatit život sjednocením, ze kterého byl kdysi vyloučen, je možné jen tehdy, jestliže člověk není pouze spokojený se znalostí svého skrytého protikladného aspektu, ale když je také připraven vzdát se a potlačit cokoli z „morálních“ a dalších obvyklých důvodů. Pokud ovšem bude pokračovat ve znehodnocování, v pohrdání, a dokonce i v nenávisti ke svému protikladnému aspektu, pak nedospěje do plnosti života; nikdy nezažije, jakého štěstí a nadšení se dostane jeho životu přijetím toho, co svévolně zahnal do temnoty. Přijetí a sjednocení protikladného aspektu znamená rozvinout všechny schopnosti. Současně se také člověk vysvobodí ze stavu intelektuálního, morálního a fyziologického zakrnění způsobeného jednostranností podmínek současného života. Také se vytvoří vnitřní vřelost, která je nezbytná pro egocentrické omezení sférou rozumnosti a čestnosti. Člověk se sjednocuje s nádherou ducha. Když bude existovat tato jedinečná láska ke všemu, jakkoli malé a bezvýznamné se to může jevit našemu rozumnému intelektu, jedinec nebude déle zaměstnán těmito surově proměnlivými faktory, které vstupují do jeho života, jejich reformováním, trestáním, ochraňováním sama sebe před jejich vlivem, buď zabráněním jim, nebo jejich rozdrcením. Celá síť spletitých představ, která vstupuje mezi něj a jeho protiklad a vytváří pravdivé znalosti a úctu ostatního nemožného se rozplyne do ztracena. Nezůstane nic, co by mohlo zakalit jeho pohled. Čiré světlo jeho skutečné vlastní přirozenosti se rozprostře nade vším. Jedinec zažije vnitřní uvědomění, které je nadřazené jeho vědomí ega, jelikož je to více než egem způsobený omezený rozsah vnímání. Člověk vystoupil nad protiklady. Stal se tím, čím byl na samotném začátku. Proto říká Sahara:

„Nevytvářej dualitu, vytvářej jednotu. Nevyvolávej protiklady představ uvnitř tohoto stavu (jednotného a všeobsažného) Vědomí. Ponoř všechny tři světy do jediného světla (ékku karu banna) skrze pravou lásku („maháráé“).23

Pokud tento transcendentní stav nebyl uskutečněn ve vztahu mezi mužem a ženou, mužskostí a ženskostí, jeví se jako dva odlišné aspekty. První je vnitřní proces sjednocení vědomí a nevědomí a druhý je vnější uspořádání vztahu. Ale jedno nemůže být bez druhého. Proto je celý problém tak komplikovaný. Někdy je nemožné rozhodnout, který aspekt převládá.

Protože určitá vnitřní ženská přirozenost je muži skryta, tak jako určitá mužskost ženě, a protože ve shodě s jejich fyzickým vývojem a úlohou ve společnosti se muž subjektivně cítí jako muž a žena jako žena z důvodu, že muž není schopen uspokojit svoji ženskost – ani žena svoji mužskost – tak se sklony a rysy opačného pohlaví normálně jeví vně zaměřené (extrajektované) a vyvolávají touhu po druhém pohlaví. Nyní, kdykoli jedinec vytvoří vztah se členem opačného pohlaví způsobený vnějším zaměřením, musíme rozlišovat mezi objektivizací, což jsou skutečné rysy nějakého vnějšího zaměření (tj. cíl vyjádření, který vyplývá z vnějšího zaměření) nalezené v nějakém vnějším objektu a chybným obviňováním charakteristik a kvalit nějakého vnějšího zaměření, rovněž jako žádostí po nějakém vnějším objektu. Smysl těchto obviňování může být způsoben buď zbytky vzpomínek na podoby objektu nebo nějakou „halucinační představou“, to je nějakou vysněnou představou, která nemusí nutně být obrazem pamatovaného objektu. Všechny tyto faktory určují, co jedinec „vidí“ v nějakém objektu. Nezřídka se vyskytnou určité potíže v určování relativní míry správného vnímání a chybného obviňování. Jinými slovy, jelikož vnitřní i vnější svět je stejně reálný a činný, vnější objekt se setkává s kvalitami vnějšího zaměření k určitému stavu, ale bylo by mylné považovat vnější objekt za nějaký mrtvý kolíček na prádlo k přichycení vnějších zaměření jedince. Vnější objekt má svůj vlastní život. Vzhledem k neustálému prolínání a překrývání vnějšího a vnitřního by měl být úchvatný vliv ženy na muže považován za pohnutku ke spojení s tím, co působí uvnitř jedince samotného. Nicméně láska k osobám druhého pohlaví, rovněž jako k určité vnitřní ženské nebo mužské přirozenosti předpokládá porozumění určitým rysům milovaného objektu. Když u muže nebude „ženskost“ dostatečně rozvíjena nebo bude potlačována, nebude schopen ženě ani její dané přirozenosti porozumět. Stane se více či méně netolerantním. Místo touhy po jemné, vnímavé, milující a citlivé bytosti bude pohrdat slabostí, citlivostí, hloupostí a náladovostí „ženy“. Avšak měl by pochopit, že žena se mu jeví tímto způsobem proto, že jeho vlastní ženskost zůstala nevyvinuta. Proto emoční postoj jedince ke svému protikladu bude záviset na přirozenosti cílového vnějšího zaměření. Kladný citový postoj určuje lásku k objektu; záporný citový postoj nenávist. Západní přesvědčení tohoto života, kde existuje dobro nebo zlo, je určeno tím, co je vně a tento téměř nevyléčitelný zvyk konkretizovat jakýkoli vnitřní objekt a umísťovat ho do vnějšího světa nebo vnějšího objektu vytváří stále větší trhlinu mezi mužskostí a ženskostí. Toto většinu mužů nutí soustřeďovat jejich veškerý zájem na ženskou sexualitu, ale pohlavní touha se vyskytuje na úkor pochopení a zájmu o přirozené ženství. Tito muži nejsou schopni vejít do úplného vnitřního vztahu. Brutalita obsažená v příliš velkém množství činností u mužské části je ve skutečnosti příznakem této přetrvávající a vždy se rozšiřující povrchnosti. Z důvodu společensky podmíněných předsudků a přehnaného strachu z odchýlení od nahodilých pravidel tradice je nesmírně obtížné porozumět tomu, co přetrvává uvnitř nás. Tento strach se nesmí podceňovat. Mluvíme řečí vývoje, ale ve skutečnosti se neustále vývoji vyhýbáme. Případ morálních rozhodnutí je spíše případem neuskutečňování špatných motivů než prováděním motivů dobrých. Stejný aspekt, který nalézáme v morálním životě člověka, je také přítomen v zacházení s vyjadřováním pocitů. Jelikož společnost nesouhlasí, netoužíme po emocích a pokoušíme se těch méně žádoucích zbavovat. Všechny naše činnosti jsou většinou řízené kontrolujícími, nežádoucími způsoby vyjádření než novými povzbuzujícími, požadovanými způsoby. Snažíme se vytvářet vakuum, do kterého proudí takzvané dobro. Množství jevů jako je frustrace, mravní úpadek, dětinskost, komplex méněcennosti, racionalizace, vnější zaměření, obranné mechanismy, a tak dále, dává výmluvné svědectví o síle boje, kterého se účastníme. Napětí našeho vnitřního života je společným důsledkem všech těchto faktorů. Nicméně i ta největší bitva je jen bojem proti představě. Jak dalece je vzdálen pláč malého dítěte od jeho oddanosti světu fantazie, oddanosti tak dokonalé, že pro dítě je svět představ světem skutečným a jen tušením pro dospělého, který opět ničí a nevyvíjí se, protože si myslí, že svět imaginace ho zbavuje síly pro boj s tvrdou realitou jeho vnějšího světa. Svět ega je světem ničení, není světem vývoje. Ačkoli nabýváme více a více vědomostí o tom, co naše společnost potřebuje, nevyvíjíme se. Všechny změny poukazují pouze na zevní vyjádření. Skutečný vývoj by otřásl a podkopal jednostranný, racionální svět. Naše netečnost nás nutí zůstávat na místě a vytváří nechuť k vývoji. Nevyhnutelným důsledkem je pak fanatismus pro udržení našeho sebeklamu. Kdykoli se chceme vyvíjet, musíme odmítnout všechny systémy, strhnout všechny umělé hradby postavené rozumem a jeho racionalizací, která může být směle definována jako sebeklam vzniklý usuzováním, protože většina „úsudků“, které si vytváříme sami o sobě a o ostatních, nejsou ryzími autentickými případy našeho chování, ale jsou výmluvami, které si představujeme jako přípustné pro nás i pro ostatní. Člověk se vyvíjí pouze tehdy, když je inspirován vysokým cílem, když uvažuje o nekonečných obzorech. Oběť našeho malého a tolik udržovaného ega pro nás není tak obtížná, pokud jsme zapáleni pro velké dobrodružství. A neexistuje vznešenější a nebezpečnější dobrodružství, než obnovení a přetvoření člověka. Je správné hovořit o nebezpečném dobrodružství, protože nikdo neví, co leží za zdmi jeho ega. Ztracené schopnosti mohou jedince zničit. V případě vztahu mužskosti a ženskosti mohou nepřirozenou pohlavností vést k beznadějnému porušení života. Na druhé straně mohou odkrýt nové životní možnosti a vést k uskutečnění nejvyššího cíle. Vnitřní ženská přirozenost, která je zatemněná vědomým postojem muže, může podat člověku informace o věcech, které zpravidla leží mimo jeho omezený pohled.

Stejným způsobem jako nutí člověka vnější svět a společnost ztotožňovat se s funkcemi a rolemi, které společnost očekává, že je bude hrát, tak člověk také soucítí s účinky svého vnitřního světa, se skrytým světem fantazie a myšlenek. Ten, kdo je ve svém vnějším životě zobrazením ideálního „mužného“ muže, se s tímto vyrovnává ženskou slabostí ve svém nitru. Je pod vlivem všech typů nálad, dojmů a dalších vynucených názorů. Ale zatímco je relativně snadné rozlišit mezi tím, co od nás očekává společnost a tím, co se jeví nám i druhým, je nesmírně těžké zjistit tuto odlišnost mezi námi samotnými a tím, co působí uvnitř nás. Navykli jsme si ztotožňovat sami sebe s našimi myšlenkami a emocemi tak, že jsme více nebo méně přesvědčeni o skutečnosti, že jsme všechny tyto myšlenky a emoce vytvořili sami. Velmi často se cítíme za tyto podivné představy nanejvýš zodpovědní. Poznání skutečnosti, že naše opatrované ego je jen hlásnou troubou těchto myšlenek a není jejich tvůrcem, je pro jeho prestiž krutou ranou. Jestliže se ale jedinec sám ztotožní se svou funkcí ve společnosti nebo s myšlenkami, které vypudí ze svého nitra, pak se lidská bytost vždy zcela obrátí k povrchnosti; stane se dvourozměrnou a takřka pouhým stínem. Konflikt mezi nitrem a tím, co je vně, se nevyřeší odevzdáním se druhé straně. Vyřeší se, když se vezmou v úvahu obě dvě strany. To neznamená přeceňovat vlastnosti „mužskosti“ nebo se stát kořistí nevyvinutých „ženských“ rysů. Oba aspekty musí být překonány. Teprve pak pravdivá přirozenost člověka vytryskne do oslnivé nádhery.

Kdykoliv se muž a žena sjednotí, kdykoliv se setká mužskost a ženskost, obě se vzájemně pozmění. Každý bere na sebe kvality druhého a sdílí je s ním. Z tohoto důvodu je každý v nebezpečné situaci, protože vlivy jednoho na druhého mohou být velmi rozsáhlé, hlavně v případě, kdy existuje skrytý sklon vpustit tento současný vliv do sebe samého. Ve skutečnosti je tento vliv stále přítomný, bez něj by se nikdo nezajímal o druhého. Z tohoto důvodu, když se muž „zajímá“ o ženu, vystavuje sám sebe jejím vlivům, ačkoli v mnoha případech muž nepřizná tuto skutečnost ze strachu, že snad ztratí svoji prestiž. Nicméně je nepopiratelnou skutečností, že muž se o ženy zajímat musí, protože jeho celkový systém, pokud to tak lze říci, ženu předem předpokládá a potřebuje. Od té doby, kdy se vztah mezi mužskostí a ženskostí projevuje na různých úrovních, řešíme nejsložitější problém. Touha po jednoduchých věcech vytváří pokušení vybírat si jeden nebo druhý aspekt a „vysvětlovat“ si jej jako "nic než“. Nicméně bychom měli mít na paměti, že většina našich vysvětlení jsou pouze omluvy za to, čemu jsme neporozuměli. Činnost pro zjevné uspokojení jakéhokoli pohybu je mnohem komplikovanější a vlivnější než cokoli jiného. Nejmocnější touhy pro tuto činnost leží hluboce zakotveny pod prahem vědomí a vědomé motivy vyjádřené jednotlivcem jsou ve skutečnosti často jen zkreslené verze vlastních nevědomých motivů. Je pravda, že sexuální aspekt jen velmi zřídka chybí v tomto procesu objevování jednoty protikladů. Proto je tak snadné věřit, že erotická hra, tak vzrušující sama o sobě, je hlavně vnější záležitostí. Čím více umožňuje jednotlivec dávat průchod touze se zřetelem na její objektivitu, tím více se přiklání myšlence, že fyziologické nasycení této touhy je tou jedinou pravdou. Kromě toho sexualita, která jako společná zkušenost má podle všeho stejný cíl, posiluje cítění úplného sjednocení a jednoty. Je to zkušenost vyšší energie, která zahlazuje všechny odlišné znaky a ruší oddělenost mezi nevědomím a vědomím. Vědomí znamená jen uvědomění si individuálně získaných obsahů, nerozeznává žádnou tvořivou energii nevědomí, ale v tuto chvíli vytržení je uspokojené pocitem naplnění.

Pohlavní soužití je zdánlivě nejlepším výrazem pro nejdůvěrnější vztah mezi dvěma protiklady a pro jemné vědomí harmonie. Nesmíme ale zapomínat, že při završení pohlavního styku podléhá člověk mocné touze a není svým pánem. Neuvědomuje si základní jednotu mužskosti a ženskosti. Konflikt mezi těmito dvěma silami ustává pouze dočasně. Znovu bude člověka znepokojovat. Nezbytným předpokladem je prožití této základní jednoty a její následné zachování. Tato trvalá zkušenost nemůže být zajisté dosažena pouhým uspokojením náhlé biologické potřeby. Uvědomění a prožití základní jednoty je velmi podobné pohlavnímu naplnění. Proto pohlavnost má být chápána jako obraz nebo symbol, ale ne jako skutečnost samotná.

Jelikož protiklady jsou jen dva aspekty Jednoho, protože jsou jenom vnějším obalem, je nejen možné, ale také nezbytné nad ně vystoupit. Pokud chcete získat vzácnou perlu, musíte se ponořit hluboko, pouhým plaváním na hladině ji nezískáte. Stoupenci buddhistického tantrismu byli jak experimentátory, tak i filozofy tohoto hlubokého problému jednoty protikladů. Stejně jako další indičtí filozofové žili tak, jak učili. Na rozdíl od filozofů západní polokoule nehledali nádheru a velebnost v uvádění obřadních myšlenek a sestavování pomíjivých filozofických systémů nebo ve vyhlašování povrchních a ničím nepodložených idejí jako „jak zdokonalit svět“. Obešli se bez okázalosti doprovázené všemi takovými úmysly, které posléze končí všeobecným násilím. Také věděli, že myšlenka a hmota jsou jeden a týž proces. Mezi hmotou a myšlenkou není žádná podoba. Tato jednotnost materiálních a mentálních procesů je sama potvrzena jejich terminologií. Její významy můžeme chápat v „objektivním“ smyslu a současně ve smyslu „symbolickém“. Z tohoto důvodu je téměř nemožné tantrické texty přeložit. Nicméně, po všem, co zde bylo sděleno, doufám, že čtenář vytuší, které projevené vědomí leží za „povrchem objektivity“.

„Brzy poté, co obejme svoji ženu (mudrá), vloží svůj úd do její vulvy (vadžrávéšapravartana), pije z jejích rtů potřísněných mlékem, nutí ji vrnět, raduje se z bohaté rozkoše a její stehna se chvějí, král Amor, (lidská) diamantová přirozenost (vadžrasattva) se projeví.“

„On ale musí pokračovat takovou cestou, aby jeho mysl neustoupila, když ustoupí jeho mysl jako drahokam (z této transcendentní jednoty a znovu upadne do protikladů podmiňujících jeden druhého), celistvosti nebude nikdy dosaženo.“24 Na jiném místě si můžeme přečíst: „Když předvedl jednotu (adeptů) se svou ženou (mudrá), nejmilostivější učitel dovolil (žákovi) vložit úd (bódhičitta) do její vulvy (padmabhánda), což je místo (zrození) Vítězných jedinců (džinálaja).“25

Západní mysl může být trochu šokována. Takováto slova se zdají být na stejné úrovni jako idiom veřejného WC. Západní mysl je tolik potlačená, co se týče vyjádření zázraku a krásy sexuální zkušenosti, protože následkem své negativní činnosti potlačila touhy a vytvořila morální nečistotu. Kromě toho není schopna vidět jednotu touhy a ducha, z důvodu svého „nic než“. Přesto se také pokouší sexualizovat duchovnost či „oduchovnit“ sexualitu. Avšak ve skutečnosti toto oduchovňování je zkaženým romantismem. Pro něj je vše, co souvisí se sexualitou, zkresleno horečkou rozkoše. Zdravá úmyslnost hinduistického a buddhistického náboženského cítění je odrazem mysli osvobozené od neurotických sporů o sex. Jejich přímý postoj k sexu jim umožňuje promítnout do celého kosmu svatozář uspokojené sexuality, jak je to zřejmé u spletitého milování božských párů, které jsou zobrazeny v chrámech malbou či řezbou. Pokud se zde stále vyskytují nějaké pochybnosti, co se týče skutečnosti, že jde o více, než o duchaprázdné a hloupé „nic než“, rád bych čtenáře upozornil na skutečnost, že všechna slova jako mudrá („partnerka“, „vnitřní ženská přirozenost muže“), bódhičitta („osvícení“, „přímý postoj k osvícení“, „proud energie“) jsou užívána pouze v případě, kdy texty hovoří o přeorientování člověka. Tato slova se ani tak nepokouší odpovědět na hádanku člověka a vesmíru, ale pokouší se popsat to, co moudří lidé objevili sebezkoumáním. Jsou slovním vyjádřením silných emočních zkušeností a jako taková jsou otevřeně představena. Jsou určitým typem zbožné práce, pro vyjádření toho, co cítíme, protože běžný jazyk je nedostatečný.

Navzdory těmto faktům, by někdo mohl mít názor, že současným problémem je hlavně skutečný vztah mezi mužem a ženou. Tento názor je posilován předsudkem, že do života se započítávají pouze konkrétní skutečnosti, tj. skutečnosti, pro něž můžeme předpokládat potvrzení experimenty nebo testy. Je vskutku správné hovořit o skutečném vztahu mezi mužem a ženou, ale tento vztah nesmí být považován za pouhé osobní přizpůsobení. Jeho kořeny leží hlouběji a překračují hranice vlastního limitovaného světa. Jak jsem již dříve podotknul, do určité míry žena představuje neznámou ženskou přirozenost muže a je odkazem vnějšího a vnitřního světa. Mimoto se žena také účastní procesu přeorientování a přetvoření osobnosti, čemuž ovšem nesmí být rozuměno ve smyslu všední fráze „měj se fajn“ nebo „ukaž, co umíš“. Ženská psychologie je odlišná od mužské. Stejným způsobem jako může muž pouze vně zaměřit svoji ženskou přirozenost, jelikož je jeho mužskost normálně spojena s vědomým postojem, tak také žena může pouze vně zaměřit svoji skrytou mužskost a objektizovat ji u muže. Toto má za následek podivný vzájemný vztah sexuálních charakterů. Na mentální úrovni je muž zpodobněn ženou, tak jako žena mužem. Toto je dostatečný důkaz pro skutečnost, že jednota mužskosti a ženskosti není pouze probíhající milostná záležitost dvou jedinců. Tím se problém stále více komplikuje. Může existovat osobní vztah, ale také vztah muže ke své ženskosti, jako ženy ke své mužskosti, a také vztah mezi dvěma mentálními faktory. Nakonec se musíme zmínit o tom, že někdy muž na sebe bere ženskou roli, když sám sebe identifikuje se svojí matkou nebo jinou ženou, a protože jeho ego cítí žensky, tak ženu jako objekt lásky zavrhne. Jeho vztah k příslušníkům opačného pohlaví je charakterizován nezájmem o ženy. Je zženštilý a velmi často zaměřuje vně svoji mužskost. Netřeba říkat, že všechny tyto vztahy se u jedince mohou objevit současně. Velký počet projevení mužskosti a ženskosti nutí muže i ženu vyjadřovat všechny druhy lidských i nadlidských kvalit. Nyní se budou jevit v převleku transcendentální podoby, nyní se budou jevit jako skryté v těle žáka. Na tuto souhru mužskosti a ženskosti se podle mě naráží v následujících verších Indrabhúti:

„Muž nesmí pohrdat ženou, i kdyby byly všechny její údy zasaženy malomocenstvím. Nedbaje jejího stavu, může obdivovat jakoukoli ženu, jenž bude na úrovni vadžry (vadžradháriní).“

„Bytím ve stavu, kde se už dále nevytváří myšlenkové konstrukce (nirvikalpavidhisthita), ve snaze dosažení dokonalosti, může se přiblížit dívce, jež dosud neměla menstruaci, ale která je na úrovni bódhičitty (bódhičittasamanvitá).“26

Oba tyto termíny, vadžra a bódhičitta, které jsem ze zřejmých důvodů do angličtiny nepřeložil, jsou synonymy. Toto potvrzují slova Indrabhúti: „bódhičitta (osvícení) doprovázené nekonečností Vznešeného Soucitu (mahákaruná) ke všem bytostem je vadžra (nezničitelný).“27

Podobně hovoří Anangavadžra o souhře lidských a nadlidských hodnot:

„Osvícen přirozeností (bódhičittasvarúpata) je pravdivou skutečností všeho, co existuje; je Pánem, Nezničitelným (bhagaván vadžrí). Proto on sám (átmaiva) je Božství.“28

Toto prohlášení poukazuje na důležitý faktor, který je nezbytný pro pochopení významu sjednocení mužskosti a ženskosti do nedělitelného celku. Vznešený soucit (mahákaruná) je způsob nebo metoda (upája), jejíž pomocí může být nejvyšší cíl člověka realizován. Za metodu se považuje mužský aspekt Jednoho. Psychologicky řečeno, shoduje se s přáním a rozhodnutím stát se v tomto světě aktivním a podílet se na záchraně všech cítících bytostí. Vznešený soucit pramenící z přirozenosti všeobjímající lásky vyjádřil Anangavadžra:

„Odstraňuje všechno utrpení, které vzniká z mnoha příčin, u všech vnímajících bytostí. Proto nazývám soucit všeobjímající láskou (rága).“29

Takto zasahuje do našeho světa jevů, do vesmíru a cílem tvé lásky je celý vesmír. Ale současně se rozpíná za svět jevů, protože neexistuje pro nikoho a pro nic, ale je částí přirozenosti osvícení (bódhi). Pomocí metody se proto vyhneme extrémnímu názoru, že nirvána je věčná pasivita. Nirvána není pasivitou ani klidem. Život je vždy v pohybu, nikdy v klidu. Pro nalezení klidu nebo pro útěk od života by bylo nutné ho zabít, zastavit jeho pulzaci, obejmout jeho mrtvé tělo. Nebylo by zde žádné místo pro lásku. Nicméně každá činnost člověka by byla omylem, pokud by neměla smysl. Smysl činnosti nesmí být zaměněn s účelem. Nemá nic do činění s úvahami o užitečnosti. Jedinou věcí překážející našemu životu je účelovost, která vkládá lidskému rozumu myšlenky do všech forem pohybu. Pojetí účelovosti je správné, pokud se týká naší ekonomické, intelektuální, politické a pozemské existence. Ale nikdy se nebudeme cítit zcela uspokojeni s našimi úspěchy v těchto polích světského života. Naše bytí znamená daleko více než celé toto uvažování ve smyslu užitečnosti. Hledáme to, co jde daleko hlouběji, za pouhou ekonomickou, politickou a intelektuální existencí. Když jsme si vědomi všech účelů našich pohybů, nejsme svobodní, jsme vyrušováni vším možným, a tato nesvoboda je důvodem všech našich starostí. Bezúčelnost činnosti je skutečným významem metody. Proto jsem uvedl, že není kvůli ničemu ani nikomu.

Smyslem našich činností nejsou myšlenky, které pro ně vytváří náš rozumný intelekt, ale to, co nelze popsat lépe než termínem moudrost (pradžňá). Moudrost zasahuje do našeho světa jevů svojí činností a má stále transcendentní přirozenost. Činnost inspirovaná moudrostí nebude svět „zdokonalovat“ pochybnými způsoby. Moudrost nás učí uchopit skutečnost do vlastních rukou a skoncovat s naším obviňováním. Proto odstraňuje všechny překážky, které si stavíme mezi nás samé a život; ten je dosti jednoduchý, jen když přehlížen intelektem ukáže analyzující mysli obraz nepřekonatelných nesnází. Činnost inspirovaná moudrostí vymýtí další extrémní představu, a to o věčnosti světa (samsára), která koření v nevědomosti (avidjá). Naše nevědomost, neschopnost vidět věci takové jaké jsou, nás nutí pevně věřit obrazům, jež vznikají před našima očima jako realita sama o sobě. Nutí nás věřit, že věci můžeme měnit, ovšem ve skutečnosti je můžeme pouze přecházet.

Tato osvobozující moudrost, jež hroutí naše utlačované představy o okolí, je nazývána šúnjatá. Jelikož se zrodí v Jedinci, z jeho činnosti, jelikož je dalším aspektem Jedince, je nezničitelnou přirozeností všeho bytí, vadžra. Proto se praví:

Šúnjatá se nazývá vadžra, protože je pevná a silná, nelze ji měnit, nelze ji probodnout, rozdělit, spálit a zničit.“30

Moudrost (pradžňá) nebo šúnjatá je ženského rodu. Hévadžra to popisuje ve zmínce o pohlaví následovně:

„Oddělení vytváří trhlinu (bhaga, také vulva), protože znečištění (mysli), Máry a ostatní, budou (tímto) zničeny. Znečištění (mysli) je utlačováno moudrostí (takže ztrácí svoji sílu a přestává mást mysl). Proto moudrost (pradžňá) se nazývá trhlina (bhagóčjaté).“31 Nyní jaký je význam šúnjaty? Literární překlad je „prázdnota, prázdnota“.32 Nicméně tato prázdnota nemá nic společného s nicotou, kterou západní mysl ráda spojuje s buddhismem, což je pro buddhismus velkým problémem. Nemůžeme se omezit pouze na rozumnost a zmatenost slabomyslných západních intelektuálů. Zmatenost moderních mýtů a vědy není schopná porozumět buddhistickým ideám, protože je ponořená do světa, jenž je tvořen vědou o nehybné podstatě, bez úcty k hodnotám. Novodobý mýtus je zrozen z omylu našeho rozumu a z neznalosti naší skutečné přirozenosti. Buddhismus není, na rozdíl od křesťanství, náboženstvím pravdy zjevené, ale pravdy, která svojí dokonalou pestrostí je jen naznačujícím vodítkem k odhalení pravdivé přirozenosti člověka; nejsou to nezničitelná pravidla spásy. Je pravdou, že šúnjatá se jeví povrchní mysli jako nicota, jelikož na ni nemůžeme uplatnit strnulé zákony našeho rozumu, systematické ideologie, jež se často přibližují nebezpečně blízko k těm, kterým se daří mezi paranoiky v našich domovech pro duševně choré. Šúnjatá není nicota ani prázdnota. Není to negace a útěk z reality. Je to prázdnota klamu. A klam neznamená klam vnímání, ale nesprávný závěr založený na našem vnímání. Je to pověrečný názor stálosti, jenž si vytváříme na trvalé věci, iluze neměnnosti, již máme o proměnlivých věcech, iluze majetku, již si vytváříme o věcech nám pouze propůjčených k užívání. Je to klam života a věčnosti, jenž vytváří pro nás takovou obtíž přijmout skutečnost smrti a je klamem smrti, že jsme nuceni nosit zbraně, jimiž střílíme své blízké, nebo zabíjíme celé národy, protože je považujeme za smrt v přestrojení. Klamem ega je, že se cítíme být důležitější než ostatní.

Vznešený soucit (mahákaruná) nebo dovedný způsob (upája) a moudrost (pradžňá) nebo šúnjatá, jedno jako mužský aspekt a druhé jako ženský aspekt, tvoří společně blažený pocit míru a svobody naplňující mysl zbavenou všech připoutaností ke klamu; to je uskutečnění vyřešení konfliktů, dosažení sjednocení. Je to dokonalý opak stavu nejednotného a rozděleného života, kterému každodenně učí západní intelektuálský svět.

Spojení Vznešeného Soucitu a moudrosti je veskrze vnímaná celistvost. Znamená nejvyšší sdělení: je to světlo, kterým jedinec vidí a ne to, které vidí. To, co je nutné udělat pro dosažení tohoto opětovného sjednocení jednou již rozděleného, je chápat jej více jako způsob orientace, než jako sdělení poselství. Převedeno do praktického života, tato činnost přispívá ke vzájemné toleranci a k pochopení přirozenosti každého jedince. Vede člověka k úctě svého bližního. Neuchyluje se k pochybným myšlenkám pouhého rozumu. Pomáhá člověku realizovat sebe sama. Ale toto uskutečnění vlastní přirozenosti nemá nic společného s falešnými hodnotami ega, jež se vždy vyjadřuje panovačnou povahou a obhajuje otroctví. Sjednocením mužskosti a ženskosti se prohlubuje vědomí emocionálního uspokojení, jež vychází ze společného sdílení. V tomto ohledu je osvícení vysoce společensky hodnoceno. Osvícený člověk, jenž dosáhl sjednocení a znovu utvořil svoji osobnost, se nebude zabývat dobrými činy ve smyslu křesťanství (založeném na merkantilismu: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“33, což je poněkud obšírná verze tohoto: „co získáš z tohoto podniku“), ale výukou svých stoupenců založenou na jejím nejlepším uplatnění ve společnosti.

Když jedinec dospívá do tohoto bodu uskutečnění neoddělenosti mužskosti a ženskosti, k osvícení, zde už neexistují žádné zdánlivé protiklady. Nachází to, čím byl na samotném počátku. Všechna trápení plynoucí z přílišného zdůrazňování jeho ega mizí.

„Pokud hovořím o Konečném, (musíš vědět), že zde není ani Ego ani ty. Zažij svoji nejvnitřnější podstatu v tomto blaženém stavu, (ve stavu, jenž nazýváme) čtvrtý okamžik.“34



16. Pradžňópájaviniščajasiddhi 1. 20.

17. Citováno Advajavadžrou, s. 2.

18. Advajavadžra, Mahásukhaprakáša: „Nač uměle vytvářet okolnosti, které budou příznivé především nám samotným?“

19. Kánha 29.

20. Kánha 31.

21. Kánha 32.

22. Tilopa, Mahámudrá-upadéša.

23. Saraha 28.

24. Pradžňópájaviniščajasiddhi 38–40.

25. Pradžňópájaviniščajasiddhi 3. 20.

26. Džňánasiddhi 1. 80–81.

27. Džňánasiddhi, s. 76.

28. Pradžňópájaviniščajasiddhi 5. 33.

29. Pradžňópájaviniščajasiddhi 1. 15.

30. Advajavadžra, s. 23, citace z Vadžrašékhary.

31. Sékóddéšatíká, s. 3. Citováno z Hévadžry.

32. Tento termín se často překládá jako „bez substance (unsubstantiality)“. Zde tento termín není smysluplný pojem. Je to zbytek materialistického myšlení z minulosti. Problém substance či nesubstance není vůbec problém psychologický.

33. Svatý Matěj 6. 3–4.

34. Saraha 98.


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV