SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Juganaddha 3

Svět a sexualita prizmatem indického tantrického buddhismu
– Jug3 –
Herbert V. Guenther
překlad Štěpánka Malková a Marek Dolejš, 1998
Přeloženo z: Herbert V. Guenther, Yuganaddha, The Tantric View of Life, Banaras, 1952.
Nepublikované dílo koncem 90. let zaniklého nakladatelství Šivašakti.
Citace děl ze sanskrtu, hindštiny a tibetštiny v poznámkách pod čarou jsou vynechány.
Redakce technických výrazů: Rasa Ravi 2005, revize 2017.
přesun článku z tantrajoga.cz

7. Kult ženy – kult duše

Jak jsem již zdůraznil v předchozí kapitole, vztah mezi mužskostí a ženskostí se sám sobě jeví ve dvojitém aspektu. Jeden je vnitřní, subjektivní proces sjednocení, opětovného vyrovnání našeho skrytého světa myšlenek, pocitů a představ. Skrze vědomé a nevědomé aspekty naší duše má být sjednocen a harmonizován na nové úrovni. Slovo duše zde používám ve zcela odlišném významu než západní koncepce. Podle ní duchovní vědomá osobnost je jen náhodným a pomíjivým seskupením okolních vlivů. Duše představuje jak vědomí, tak i nevědomí. Ačkoli představa nevědomí byla mnohokrát popírána, jednou bude uznáno, že existuje mnoho případů vědomých procesů objevujících se v proudu vědomí, které jsou zcela nevysvětlitelné v termínech předešlých vědomých procesů. Tok vědomí se stále příliš vážně přerušuje, než aby se považoval za kontinuum, a právě tyto trhliny jsou vyplněny nevědomím. Nevědomí je jen pracovním pojmem, stejně jako vědomí. Musíme se jen vyhnout klasickým omylům víry ve hmotnou existenci částic vytvořenou naší myslí. Ohnisko člověka můžeme pozorovat uvnitř i vně. Uvnitř je to duše; pozorováno z vnějšku se jeví jako lidské tělo, ať už naše vlastní nebo našich bližních. Proto člověk předpokládá dva zcela odlišné aspekty. Z tohoto důvodu se považoval za bytost vytvořenou ze dvou částí, z těla a duše. Ale tato definice je bezvýznamným tvrzením. Je-li člověk považován za organismus představující chemicko-fyzikální, fyziologické a psychologické činnosti, pak je mu dána nějaká funkční definice. Funkční představy, které se rovnají činnosti nebo řadě činností zahrnuté v jejich získávání, mohou být zákonně používány pouze na území, k němuž náleží. Ale představy odpovídající jedné úrovni by se neměly spojovat bez rozdílu s některými dalšími. Správně používány jsou na úrovni elektronů, atomů a molekulárních struktur v lidských tkáních i ve stromech, kamenech a dalších formách existence jako představy časoprostorového kontinua, hmoty, síly, entropie a také osmotického napětí, elektrického náboje, iontů, kapilarity, difúze a permeability. Na úrovni látkových struktur větších, než molekuly se mohou používat funkční představy micel, disperze a flokulace. Pokud byly vystavěny buňky tkání molekulami a jejich shluky, a pokud se tyto buňky zformovaly do orgánů a organismů, musíme připojit představu genů, chromozomů a podobně. Existují současně s psycho-chemickými představami, ale nemohou na ně být redukovány. Na nejvyšší úrovni uspořádání se vedle těchto již zmíněných představ setkáváme s vědomím a nevědomím. Již nedostačují chemicko-fyzikální a fyziologické představy. A navíc na psychologické úrovni musíme kvantitativní představy nahradit kvalitativními. Musíme hovořit o intenzitě místo o množství. Psychologické problémy nemůžeme vyřešit v termínech fyziologie nebo kvantové mechaniky. Kvalita je stejně skutečná a opravdová jako kvantita.

Vnitřní proces opětovného vyrovnání zahrnuje nalezení toho, jak mnoho jsme se odpojili a popřeli a chybně kladli vinu vnějšímu objektu. Závisí na poznání, že tato obviňování pramení z vnitřní podstaty jedince. Nicméně je zcela zbytečné pouze přiznat, že ty obsahy, na jejichž objekt jsme se vně zaměřili a obvinili jej, mají svůj původ uvnitř nás, jelikož v tomto případě nejsou zažité tak, aby byly účinné. Je to jen bezvýznamná abstrakce, vědomá racionalizace, která nikdy člověku nepomůže oživit ztracenou rovnováhu. Ale pokud se tyto obsahy projeví ve vztahu jedince ke svému bližnímu a jaksi poruší radost ze sdílení s ostatními, budou prožity, jelikož úplná oddělenost myšlenek, pocitů a věcí neexistuje. Život není jen hra sehraná profesionálními herci, je to vzájemné působení všech na všechny. Je to druhotný aspekt vnějšího, objektivního úhlu pohledu. Je to společenská účast a osobní vztah. Jako vnitřní nerovnováha narušuje vnější vztah bytostí, tak vnější nejistota vytváří vnitřní neklid. Jedno nemůže být bez druhého; jedno je znakem druhého.

Stejně jako se díváme na proces integrace z hlediska vnitřního a vnějšího, tak i na člověka také čekají dvě typická nebezpečí. Jedinec, který zdůrazňuje vnitřní aspekt a dává mu větší význam, než stejně důležitému aspektu vnějšímu, se může vzdálit objektivnímu světu a sněním si rozvíjet falešnou duchovnost, zatímco se ten, kdo dává přednost vnějšímu aspektu, může ztrácet v dohodnutých rolích – většinou negativních – společnosti a snad i zneváží propojenost se svými bližními. Jinými slovy se jedinec utápí v představě ženy, kterou si vytvořil jako nejbližší a nejdůvěrnější objekt a v představě světa obecně, nebo sám sebe opotřeboval v nevázané sexualitě, pokud považoval ženu jen za objekt ke svému potěšení, a když jediný účel světa vidí v uspokojení svých smyslů. Svého osobního růstu nedosáhne ani odbíháním od objektivního světa ani svým zahlcením objekty. To je věčným omylem. V obou případech se stane uzavřeným a znovu prohlédnout mu pomůže jen smrt.

Vzhledem k nedostatku duchovnosti projevuje většina lidí zahlcená objekty méně špatnosti. Alespoň takový člověk nemůže pozbýt inteligenci, protože ji už pozbyl a zcela odpovídá touze energie. Nicméně pro člověka směřujícího ke svému cíli je důležité těmto nebezpečím nepodlehnout. Musí se postarat o to, aby se vnější ani vnitřní svět nestal převažujícím faktorem a nepodlehl jeho kouzlu. Dobře víme, že různá projevení zevnějšku prožíváme pouze prostřednictvím našeho smyslového aparátu a uvnitř pomocí naší fantazie. Každý z nás je tvořen množstvím jevů, v jejichž středu kráčí nesdělitelná skutečnost. Stejně jako je nemožné vyjádřit, že červené barva existuje sama o sobě, protože červenou vidíme jen za určitých podmínek, tak nemůžeme také říci o různých obrazech naší fantazie přicházejících z našeho nitra, že existují samy o sobě. Jak vnější, tak i vnitřní je výtvorem našich způsobů pozorování – metod. Musíme být opatrní, abychom nekonkretizovali vnější vzhled a modlářsky nepokládali projevování za podstatu. Jinými slovy, vnitřní je právě tak skutečné nebo neskutečné jako vnější. Vzhledem k přeceňování vnějšího, kterému byla přiřazena větší skutečnost, je nesmírně těžké i jen na okamžik zapomenout, že vnitřní je jen představa, ubohý pozůstatek z dětství, následek fixace nebo opětovného propuknutí dětských způsobů jednání v dospělosti. Fantazii neboli představivost netvoříme my, ona sama se do nás tiskne. Abychom zakryli bolestivou skutečnost, že naše ego není jediným pánem domu, a abychom si sami sobě přidali odvahu, zvykli jsme si obvykle říkat: „Udělal jsem to“, „Mám snahu“. Tudíž, cokoli prožíváme uvnitř, je skutečné a musí být bráno vážně. Pouze se to jeví jako něco vytvořeného. Třebaže někdo lpí na přísně materialistických názorech, že v produktech fantazie neexistuje žádná objektivní skutečnost, nemůžeme je považovat za bezvýznamné abstrakce. Přinejmenším mají ten význam jako imaginární čísla v matematice; význam pro další operace s reálnými čísly. Samotná tvůrčí představivost je schopna inspirovat domněnky a sny naplněné budoucími světy. Abychom vnitřní svět pochopili, musíme ho rozdělit na dvě části. Jejich hranice mohou vyhovovat, ale budou vymyšlené. Tento vnitřní svět mění neustále svoji formu, kvalitu a intenzitu. Můžeme to porovnat s amébou, jejíž početné a zároveň pomíjivé údy, pseudopody, sestávají z jedné látky, a tak stejně jako pseudopody améby jsou amébou samotnou, tak i rozličné aspekty vnitřního světa člověka jsou člověkem samotným. Různé aspekty vytvářejí jedno relativní k druhému. Jak ve vědomí, tak i v nevědomí není nejnepatrnější stopa po neměnné skutečnosti. Nicméně lze snadno připustit, že nevědomí je relativní, ale již nemáme chuť přiznat, že relativní je také vědomí. To by otřáslo našimi základy, to by znamenalo zpochybnění svrchovanosti našeho vědomí. Najednou se budeme cítit panicky sklíčení a náš vědomý svět, považovaný za „skutečný“, bude ohrožen fantastickým „neskutečným“ světem. Nicméně pokud člověk pozná, že vnitřní i vnější jsou jen projevení neviditelné a nesdělitelné skutečnosti, že jsou vyříznuty jeho způsoby pozorování z nedělitelného celku, jeho oči se otevřou bohatšímu světu. Světu, jenž se rozpíná za čas a prostor, přestože je uzavřen v jeho nitru. Bude schopen přesáhnout neobyčejné. Dosáhne vyrovnaného stavu života. Tímto způsobem se vytratí výtvory subjektu a objektu, vědomí a nevědomí, rovněž i jako další protiklady, jež použily svoji energii a držely člověka jako očarovaného, pokud byl pokřiven jeho postoj, pokud příliš zdůrazňoval jen jeden aspekt a podceňoval druhý. Toto odhalení závoje jevů je první krok k osvícení, poznání. Ale pro mnoho lidí je strašlivě těžké dát si za úkol poznat, že jejich jednostranně vědomý svět není tak úplně skutečný, ale je pouze tak skutečný nebo neskutečný jako jejich svět snů. Ve středu všech jevů kráčí skutečnost, která se nestará o to, jestli pojmenujeme její projevení. Pro západní mysl je bolestivým úkolem připustit, že vnitřní je vlastně vnější. Proto musíme hovořit o relativnosti vnějšího. Jinak nebude možné ukázat očím člověka Západu tu skutečnost, že cokoli prožívá, jeví se jako objekt, pokud to konkretizuje. Pro indickou mysl není tato relativnost podstatná, protože již od počátku byla přesvědčena o skutečnosti, že vnitřní i vnější jsou stejně tak platné jako neplatné. Z tohoto důvodu mohla indická mysl zacházet s vnějším světem stejně jako s vnitřním. „(Vnější) svět není skutečnost sama o sobě (nirvastuko), je vnímán úplně stejně jako závoj nebo sen“.35 Z tohoto transcendentálního hlediska nejsme schopni pochopit podobenství ženy, jež vidí narození a smrt syna ve snu a srovnat tuto zkušenost s osvícením. Už nebudeme déle lnout k povrchu jevů, ale půjdeme ke zdroji, z něhož pramení.

„Stejně jako mladá žena ležící na své pohovce (a snící), prožívá porod syna a těší se z jeho narození, ale trápí se, když zemře, tak i mudrc vnímá všechny jevy (jako vize snů). To, co zažívá mladá žena, je (ve skutečnosti) nezrozené a nestvořené, ale jeví se jako jí zrozené a stvořené.“36

Nicméně musíme být opatrní, abychom nezaměnili relativnost a zlehčení vnějšího světa za nějaký druh ztráty paměti, protože nepříjemné zkušenosti v životě zjevně vytváří pocit otupělosti. Naopak relativnost vnějšího světa znamená vysvobození z umělých pout. Stát se nezaujatým, je jako zbavit se vlivů prostředí, v němž je člověk umístěn. Toto prostředí může být zevně společnost a uvnitř určitá estetická a morální pravidla. Právě tak, jako nedokážeme jednat o etických problémech, pokud se držíme dané definice etiky, jsme neschopni jednat s našimi bližními, pokud určujeme naše místní normality, které jsou statisticky průměrné, bez nevyhnutelných potřeb existence. Poznání relativity vnitřního a vnějšího odmítá tradiční názory a případy těch, jež byli vychováni ke svému pohodlí, jelikož musíme být ochotní počítat se změnami, kdykoli je záležitost vzdálena mravnosti, ke které jsme byli vychováni. Když si uvědomíme skutečnost, že vnitřní a vnější jsou oslepující, klamně vztyčené hradby pro udržení vnějšího života, budeme schopni zbavit se pověry, že jeden aspekt je důležitější než druhý. Jedině toto je cesta vedoucí k toleranci a jednotnému poznání. Přináší člověku naplnění jeho nejvyšší touhy, vnitřní síly, duchovního osvícení a nevýslovného klidu. Saraha takto provolává:

„Nesetrvávej doma (jako člověk spoutaný objekty tohoto světa), nechoď do lesa (jako poustevník). Vnímej (aktivitu) ducha na každém místě. Osvícení je ve všem. Co znamená svět a nirvána?"

„Osvícení neobjevíme ani doma ani v lese. Takto pochopíte rozdílnost. Realizujte pravdivou přirozenost neposkvrněného ducha. To je završení.“

„Jediné semeno zplodí dva stromy. Proto s ovocem je to stejné. Ten, kdo zná, že neexistují žádné rozdíly, je osvobozen od cyklu zrození (tj. není vtažen do objektivního světa) a od nirvány (tj. není ztracen odcizením).“

„Cyklus zrození a nirvána jsou jedno a to samé (tj. jsou to dva aspekty jednoho celku). Nevěř žádnému jinému rozlišení. Jelikož jsem odmítnul veškeré rozlišení, pokud jde o nedělitelný celek, nalezl jsem jeho neposkvrněnost.“37

Relativita vnějšího i vnitřního, kterou jsem zde obšírně vysvětlil, je nezbytná pro pochopení úzkého vztahu mezi kultem ženy a kultem duše. Vztah člověka ke svému vnitřnímu světu má charakter kultu duše. A současně tvrzení, že tato projevení mají jen relativní platnost, ukazuje, že ani jeden z nich nemůže být cílem sám o sobě. Člověk je musí překonat. Problém této kapitoly je nadmíru důležitý, protože lidé Západu byli vystaveni podobnému problému v období středověku. Tento problém vznikl z důvodů, které budou vysvětleny dále, aby vytvořil falešnou tendenci a, v neposlední řadě, neskutečnou pověru i ponížení žen a mužů.

Je dobře známo, že ve shodě s psychologickým vývojem a funkcí ve společnosti se muž subjektivně cítí jako muž a žena jako žena. Aspekt opačného pohlaví nevyzdvihuje skutečnou spletitost, ale pracuje v oblasti, které je vyloučena z mužského a ženského vědomí. To se projevuje většinou v sekundárních mentálních znacích, sklonech a touhách. Pokud pochopíme vnitřní ženskost jedince jako nezbytnou pro dosažení stavu jednotného poznání a života, změní se vnější postavení ženy. Vnitřní a vnější nejsou absolutní, ale neustále na sebe vzájemně působí.

V průběhu století pracovaly mocné tendence na tom, aby přisuzovaly muži všechny druhy nadřazenosti a vychvalovaly jeho logicky mechanickou mysl do nebes, zatímco mysl ženy a její orientace různými směry se současně považovala za znak méněcennosti. V tomto sebeklamu existuje další vazba a odklon myšlenek, představ smyslnosti a agrese, podněcovaných a zesilovaných mistrem zahalování spravedlnosti. Kromě smyslné rozkoše a jejího sdílení muž vyhledává, jak se správně odevzdat společenské a psychologické agresi, jak se stát otrokářem, a to alespoň přechodně. Smysl pro spravedlnost má sklon k přehnané autoritativnosti. Muži je udělena zcela nepřiměřená zásluha, a to vytváří nesouhlas s ohavným zločinem. Tento přelud těžké noční můry byl v průběhu času rozumně vysvětlen a institucionalizován. Z toho důvodu bude velmi těžké se zbavit této překážky v lidském vývoji a růstu. Pokud jde o rozkoš, naše mysl je vytvořena tak, aby následovala zásadu minimálního úsilí a maximálního potěšení. A nejjednodušší je věřit ve spravedlnost institucionalizovaných zvyků. Cítíme určitou neslučitelnost s tím, abychom začali řešit tak složitý problém, jako je vztah mezi mužem a ženou a dosažení harmonie. Dokonce ani rozmach vědy nás neočistil od tohoto panovačného postoje. To ještě zhoršuje situaci, protože relativní jistota některých vědeckých výsledků vytváří v našich myslích dojem, že aplikace vědeckých metod automaticky přináší pravdy, které věda uplatnila. To se může změnit, pokud budou vyvinuty nové a lepší metody. Ale nesmíme nikdy zapomínat, že intenzita toužení po konečném cíli, ať je jakýkoli, je důležitějším a vznešenějším faktorem v životě než správnost metod.

Za určitých okolností je pochopitelný sklon k ponižování ženy i její zavrhnutí, jako by byla nakažena morem. Když jedinec žil po celou dobu způsobem, který odpovídá objektivním podmínkám a jejich požadavkům, a když si uvědomil nebezpečí života přitahovaného vnějšími objekty nebo událostmi do takového stupně, že se v nich mohl zcela ztratit, je schopen tyto skutečné objekty označit a zavrhnout. Proto jediným možným způsobem se jeví vyhnout se přitažlivosti vnějšího světa. Ve všech dobách byl vztah mezi mužem a ženou charakterizován smyslností a v užším slova smyslu, sexualitou. Je samozřejmě jen přirozené, když se muž soustředí na svojí roli, že ulehne do postele se ženou; to mu poskytuje potěšení a je to samo o sobě důležité, ale nakonec je to také skutečnou příčinou toho, že toho ví o ženě tak málo. Protože muž vidí ženu pomocí vnějších zaměření jeho vlastní vnitřní ženskosti, uvědomuje si ženu především v sobě, ale nikdy se nepokouší zjistit, jak vypadá žena ve skutečnosti. Takže všechno to, co muž říká o přirozenosti ženy, je zkresleno jeho vnějšími zaměřeními. Předpoklad, že žena je smyslnosti vystavena více než muž, je jen jeho fantazie. Muž se pouze zajímá o svoje vlastní pocity, které v něm žena probouzí. A říká tomu, že ženu „zná“. V biblickém názvosloví je termín „znalost“ slovem pro ulehnutí se ženou. Tyto dva významy jsou obvykle chybné ze stejného důvodu. Pouze znalost smyslů nebo tělesné poznání je to, k čemu směřuje téměř každý muž. Jeho sobectví mu vůbec nedovoluje ženu poznat. Hrubost a nepřímost jeho smyslu pro spravedlnost ho nutí vyvozovat přísně normované modely a plést věci dohromady. Jelikož určitá vnitřní ženská přirozenost je muži skryta a jeví se mu, jen když je vně zaměřena a objektivizována v ženě, a jelikož tato ženská přirozenost má tím nižší kvalitu, čím více byla vyřazena a vzdálena od dominantní mužskosti, existuje úžasné „pravdivé“ tvrzení, že tou podřadnou bytostí není muž, ale žena. Takto může opět ženu právem trestat a ochraňovat se před jejím vlivem. Reformátoři a podobně mentálně nevyrovnaní jedinci začínají od tohoto sebeklamu.

Je pravdou, že v buddhistických textech jsou pasáže, v nichž je uvedeno, že žena nemůže dosáhnout osvícení, a že mužská existence je lepší než existence ženská. Zmíním se pouze o následujícím: „To není možné, nelze, aby se žena stala arhantem, osvíceným. On ví, že je to nemožné. On také ví, že muž se stává arhantem, osvíceným. Ví, že je to možné.“38 a „Všechny ženy se mohou zrodit jako muži.“39 Tato tvrzení se nicméně nikdy nesloučila se slabou mravností, jež měli někteří vyčerpaní, duševně stísnění otcové křesťanství, kteří vykřikovali, že každá žena by měla být zahanbena již myšlenkou, že je ženou, a že manželé by se měli stydět za postavení, v němž žijí.40 Mimoto, tvrzení o podřadnosti ženy byla vyvrácena jinými částmi buddhistických textů. Cíl se nachází mimo tuto druhotnou a nedůležitou úvahu o mužství a ženství.

„Jaký je smysl ženství, jestliže je mysl dobře koncentrovaná, jestliže člověk si je vědom základní pravdy? Ten, kdo uvažuje o takových problémech jako „Jsem ženou, jsem mužem, jsem něčím?“ by mohl být odkázán na Máru (tj. pokušení identifikovat sama sebe jako nějakou koncepční abstrakci).“41

Na rozdíl od totalitních systémů, které jednotlivce ignorují a lidské životy pouze započítávají, věří v realitu univerzálií a považují člověka za abstrakci, indická zbožnost se normování člověka vyhýbá. Pokud bychom byli všichni stejní, mohli bychom být vychováni a přinuceni žít a pracovat ve stádech jako dobytek. Všechna tvrzení vznikla, když guru učil své žáky. Přesto je absolutně nezbytné, abychom věděli, kdo byl žákem, jemuž byla tato slova určena. Jinak indickým tvrzením neporozumíme. Indické učitele nemůžeme zachytit v knihách. Nedávají přednost studiu člověka z pergamonu před studiem z posvátného originálu, nicméně ptát se na „kdo“ a ne na „co“ je hlavní překážka pro západního člověka. Ten, kdo pouze poslouchá, vysvětluje a odůvodňuje tyto výroky, jen vymazává osobu, která tyto výroky vytvořila a vytváří. Podle něj je pravda absolutní, konečně a nezměnitelně odhalena. Avšak absolutní pravda je blábol, pouze blábol a nic víc. Protože ve své pevnosti předurčeného světa všechna pravda povstává od Boha a všechny hříchy od Satana, protože pravda je spasení a hřích je zatracení, a protože zatracení je zatraceno samo o sobě, vymyslel člověk rodokmeny pro každý zlomek pravdy nebo hříchu, jenž si myslí, že objevil. Každá pravda je potomkem zářící pravdy a bude zplozena spousta malých pravd; každý hřích je potomkem základnějšího hříchu, vysoce nakažlivého, z toho vzniká veřejná hrozba. Nicméně každý, kdo se odchyluje od pravdy, bude muset být očištěn. Césarovo šílenství, které je vlastní každému pevnému systému, je na svém vrcholu. Jestliže uvážíme jedince, který vytvořil tato tvrzení, citovaná výše, a rovněž toho, komu byla určena, získají tato tvrzení odlišný význam. Již nebudou vyžadovat všeobecnou platnost nebo dokonce neomylnost, ale budou pouze sloužit k odbourávání dřívějších emočních vztahů ke světu a vytvářet cestu pro nové druhy vývoje. Také následující slova, která zjevně mají sesadit postavení žen a vše, co se jich týká, jsou proto tak míněna, aby zavrhla naivní představu světa, jež vidí duchovní svět jako opis fyzického světa. Je to nanejvýš zromantizovaná verze:

„Není žádných žen ani pohlavního styku. Jelikož bytosti vyšší duchovní úrovně, následovníci Vítězného, sedí na lotosových květech.“42

Ponížení ženského pohlaví, které slouží především k odbourání všech emočních vztahů, k odstranění pout, kterými je muž vázán k „objektivní“ ženě, je zároveň příčinou kultu ženy, kultu duše. Pokud je zájem jedince posunován touto degradací od vnějšího objektu k vnitřním pocitům, jež tento zájem probouzí, vytvoří si jedinec protihodnotu k této objektivní skutečnosti ve svém vnitřním království. Od tohoto okamžiku již následující vnější objekt není zásadně důležitý, ale je to vnitřní svět, který střídavě vytváří nové úhly pohledu. Z tohoto důvodu se o celém tomto problému musí přemýšlet v historickém a mocném společenském kontextu. Je to příběh každého z nás, všech lidí každého věku, ale především těch lidí ve věku, kdy představy o společnosti jsou v krutém rozporu se skutečnými postupy. Je to příběh revolučního probuzení. Příběh vznikajícího povědomí jedince o svých neuvěřitelných možnostech, porozumění některým zázrakům bytí. Je pravdou, že vnitřní realita, která sebe sama staví nad vnější skutečnost, zkresluje to, co všeobecně nazýváme skutečností, ale umožňuje člověku vidět trochu více, než by viděl jinak. To ukazuje, že normální pole vědomí, které zaměstnává samo sebe vnějším, je pouze bezvýznamným zlomkem skutečnosti, jaký je člověk schopen vnímat, a že žádný obraz skutečnosti není celek, který zanedbává pojem vnitřní hodnoty. Otřes vyvolaný odhalením toho, že žádný objekt se nikdy nevzdá nekonečného potěšení, které bude vždy a stále mařeno nadějemi a touhami subjektu, způsobí, že se člověk zřekne objektivního světa a vyhledá pomoc v nějaké jiné a neznámé oblasti. Ale když časem jedinec pozná, že jak vnější, tak i vnitřní jsou abstrakce jeho mysli, najde z tohoto dilema východisko. A když pozná, že vše patřící jednomu nebo druhému je rozpor, jenž se zhoršuje, pokud cítí, že současný klid získal zřeknutím se objektu a lpění na vnitřním je jen nádechem k přípravě války, rozpustí protiklady, protože nyní si bude zcela vědom toho, že vnitřní a vnější jsou jen svůdnými výtvory jeho mysli.

„Bez zmatku (protikladů), zůstává vždy to samé, taková je přirozenost nejvnitřnější skutečnosti člověka. Jelikož se vzdal všech vztahů, nemá žádnou chybu ani ctnost. Takto se Kánha jasně vyjádřil.“43

Psychologicky řečeno, posun zájmu od vnějšího k vnitřnímu se sám sobě jeví jako redukce vědomí a jako nárůst představivosti, která má často jasnovidnou povahu. Tento přechod od myšlení „zvažování faktů“ k myšlení „fantazie“ se často vztahuje k návratu do dětství, protože to, co je obvykle dětské, odpovídá po stránce charakteru a intenzity emočním náladám z dětství. Jestli se toto „fantazijní myšlení“ má zavrhnout jako organizovaný návrat do dětství, nebo jestli se bude hodnotit jako disciplína vývoje člověka, závisí na významu, který přikládáme emočním zkušenostem z dětství. Nesmíme nikdy zapomínat, že představivost nepoužívá dětské symboly lásky, strachu a bázně pouze jako emoční ekvivalenty pro zkušenost dospělého, ale že znovu nabývá intenzity a přímosti emočních zkušeností, zřídka viditelné ve zkušenostech dospělého. Pokud jsou jakkoli tyto „dětské“ zážitky důležitější nežli srovnatelné zážitky dospělého, představivost nebo fantazijní myšlení v utváření „infantilních“ emocí použitelných v životě dospělého, pak poskytují ohromně cennou psychickou službu. Na psychické úrovni nemusí dětství nezbytně znamenat nezralost člověka, je to spíše přípravný stupeň dospělé mysli, tak jako pulec je přípravnou fází žáby spíše než nezralou žábou.

Tušíme, že naše mysl není zcela popsatelná pomocí čtyř rozměrů fyzického kontinua. Je umístěna uvnitř hmotného vesmíru a současně někde jinde. Může sama sebe vkládat do mozkových buněk a rozpínat se do prostoru a času. Víme, že naše fyzická individualita vzniká, když spermie vstoupí do vajíčka, ale před tímto okamžikem již existují prvky našeho těla, které jsou rozloženy v tkáních našich vzdálených předků. Jsme závislí na minulosti ve smyslu organickém a trvalém. Zároveň naše tkáně připravují budoucnost, zatímco naplňují svůj vlastní život. Takto jsme spojeni s budoucností, ačkoli naše já nezasahuje vně do přítomnosti. Stejně jako naše tělesná existence je neoddělitelně spojena s hmotným vesmírem, tak i náš druhý aspekt, nazývaný mysl, je spojen s minulostí a budoucností. Tímto vlastníme lidské i nadlidské síly. Ve skutečnosti je to představivost, která se rozpíná do nadlidské sféry. Nepochybně bychom na představivost měli nahlížet jako na prostředek, který člověku umožňuje podržet si nadlidské hodnoty a božství, zatímco naplňujeme svůj osud člověka.

Je to naše momentální rozpoložení osobnosti, jež je buď mužské, nebo ženské, a to znamená, že naše mužskost nebo ženskost je vnější částí celku, který je v termínech našeho světa založeného na zkušenosti mužskostí a ženskostí zároveň. Stejně jako u muže je tento faktor nebo kvalita nazývaná mužskostí uzavřena v časovém a prostorovém seskupení nazvaném muž, tak i druhý faktor nazývaný ženskostí je uzavřen v časovém a prostorovém ohraničení, jemuž říkáme žena. Ale oba jsou jen jednou z mnoha představ nedělitelného celku. Nyní, když pomocí představivosti člověk poznává, že jeho mužská oblast vědomí je jen úzkou částí mysli, která se rozpíná za jeho osobnost do říše božství, získá díky této zkušenosti odlišný náhled, náhled ženy. Je v něm ženskost, která je spojena s nadlidskou sférou, jež se mu před jeho očima objevuje ve formě ženy jako bohyně. Bude nahlížet na ženu jako na jedno z mnoha projevení vyčleněné jeho dominantní mužskostí. A pozná, že utrpení způsobené jeho jednostranností neskončí potlačením všeho toho, co není mužské, ale jen tehdy, když se mužskost a ženskost sjednotí do nedělitelného celku. Zachováním hodnot božství ve svém lidském životě si bude žen vážit a jednat s nimi s úctou, protože soulad ve vztahu je důležitější než surová převaha. Tedy kult žen znamená uznání hodnoty ženy a její přijmutí jako společníka v důležité hře sjednocení. Je to tedy ona, kdo rozpouští hranice vytyčené mužem. A opět zde existuje souhra mezi vnitřním a vnějším. Mimo svět, symbolizovaný ženou, se zrodila duše člověka, ale mimo hlubinu jeho duše vznikl svět. Tento svět je bohatší. Není to svět založený na duševním strádání, ale na citlivém hospodaření s hojností.

Žena je pro muže hmotný objekt a současně bohyně. Může se od ní učit a inspirovat. Skrze ní může vytvořit svět lásky a krásy. Její dvojitý aspekt nejlépe vyjádřil Anangavadžra:

„Dokonalá Moudrost (pradžňápáramitá) musí být všude zbožňována těmi, kteří usilují o osvobození. Stojí čistá v království (tj. ve svrchovanosti, paramárthé) za tímto empirickým světem; v tomto empirickém světě (samvrtjá) na sebe vzala podobu ženy.

V tomto převleku ženy (lalanárúpam ásthája) je všudypřítomná. Proto Vadžranátha uvedl, že je zrozena z vnějšího světa (báhjárthasambhavá)“.44

Podobně i Lakšmínkará, sestra Indrabhútiho, zvolala: „Ženy všech společenských postavení nesmějí být nikdy ponižovány. Žena je božská Moudrost (bhagavatí pradžňá). Pouze v tomto světě na sebe vzala tělesnou podobu.“45

Nicméně tato souhra mezi kultem ženy a kultem duše se všemi svými společenskými důsledky je jen jedním krůčkem k cíli. V první řadě to znamená, odhalit očím člověka skutečnost, že vítězství duše a zapomenutí na svět je stejně nebezpečné a chorobné jako ztráta duše a dobývání světa a podrobení si přírody. Člověk, jehož vědomí je zaměřeno na objektivní svět v očekávání, že rozhodující faktor jeho života získá od vnějších objektů a událostí, se vystavuje nebezpečí, že bude přitahován vnějšími objekty do té míry, až jimi bude pohlcen. Čím více dává průchod tomuto touhy, tím více je pohlcován. To nemusí nezbytně být normální pro všechny vnější objekty a události, dokonce i v nejlepším možném případě to platí pouze pro současnost. Ať je považován za jakkoli úspěšného, jeho úspěch v životě není ničím v porovnání s tím, čeho by měl dosáhnout. Jednoduše hraje svoji roli jako člen společenské a biologické skupiny. Na druhé straně člověk, který začíná od vnitřního světa, jenž není totožný s jeho egem, ale existoval již předtím, než bylo ego vůbec vyvinuto, bude zaujat svým vědomím až do té chorobné úrovně, kdy se začne odcizovat světu. Má sklon vnucovat nesmírné bohatství vnitřního světa svému egu a vytvářet subjekt z nesubjektivních procesů. Umělá subjektivizace ega má za následek jeho hypertrofii a je stejně chorobná jako vyčerpání vědomí, jež způsobuje, že jedinec splní očekávání a povinnosti. Posledně zmíněný průběh vypadá jako normální činnost západního člověka, protože klade nepatřičný důraz povrchním, materiálním hodnotám masového člověka bez individuality v civilizovaném věku, jenž je věkem ctihodných pasterovaných osobností, vyprahlých vášní a duchovních zápletek. Nicméně není žádného rozdílu mezi člověkem, který subjektivizuje své drobné ego a člověkem, který není než loutkou hrající svoji určenou roli ve společnosti. Oba zapomínají na svoji skutečnou přirozenost. Oba jsou mírně neurotické osobnosti. Jeden nemůže vystát druhého.

Ačkoliv kult duše pozvedává symbol ženy a ozařuje božskou nádheru, bylo by mylné předpokládat, že toto produchovnění – termín, který je nanejvýš zavádějící, protože neexistuje nic, co se může a má produchovnit – souvisí s nějakým druhem úsilí o podobu Platónovy myšlenky ženskosti a nutí člověka padnout na kolena před přízrakem nazývaným věčná Ženskost. Mužskost a ženskost jsou pouze projevení tohoto mnohoznačného světa. A je úplně jedno, jestli nazveme tento svět hmotným nebo duchovním, protože oba aspekty jsme si vyřízli z celku našimi metodami. Z tohoto důvodu není konečný ani hmotný ani duchovní aspekt mužskosti a ženskosti. Člověk musí poznat, že se pohybuje ve světě obrazů a představ, které ani poté, co se vzájemně spojily, nebudou tak bohaté, jako konkrétní skutečnost. Musí poznat, že to, čemu říká muž nebo žena, nejsou jen popisné termíny pro určité skutečnosti, ale jsou tím, co je dáno skutečným vhledem do podstaty duchovních vztahů, a nejen pouhým obrazným poznáním. Muž a žena nejsou oddělené entity. Na rozdíl od věcí, jež se setkávají v tomto světě, jako je kamení a mraky, země a voda, lidé a zvířata, jsou určité kvality odděleny. Tyto abstrakce jsou příčinou odůvodňování, a nikoliv konkrétní fakta. Ovšem i ty mohou být zaměněny za konkrétní; jednotlivá hlediska mohou být považována za zastoupení celku. Nejjednodušší abstrakce je objektivní muž a objektivní žena. Avšak přeměna objektivní ženy na duchovní zjevení by měla přinutit muže k uvědomění, že všechno živé překračuje umělé hranice vytvořené těmito abstrakcemi. Tento vhled je blokován v případě, že člověk konkretizuje abstrakce, a tak prohlubuje rozštěpení mezi ním a tím, co je nezbytné pro dokonalost. Pokud fascinující krása těchto abstrakcí, ať naše fyzická existence nebo naše duchovní existence, převládne nad naší myslí a zotročí naše myšlenky v říši hmoty a ducha, ocitáme se v nebezpečí. Člověk si musí neustále klást otázky, které jsou z pohledu důkladné a vědecké kritiky bezvýznamné. Zvědavost ho musí neúprosně vést kupředu do neznámých končin. Člověk, který je spokojený se svými vlastnoručně vyrobenými abstrakcemi, je daleko od bytí člověkem. Je pouhým zvířetem. Na to, abychom odhalili jeho pravou přirozenost, jeho neuvěřitelné možnosti a způsob, kterým by si je uvědomil, člověk potřebuje vodítko, jako potřebuje sny na to, aby vnímal realitu. Tak také potřebuje bohy a bohyně. Pouze skrze ně porozumí určitým významným aspektům reality, které mu nyní unikají. Skrze ženu, která se zjevuje v božském lesku před jeho očima, pozná, že kromě příjemné podstaty, kterou dokazuje spaním se ženou při pocitu náhlé biologické sexuální touhy, existuje také radostná podstata, kterou může objevit, představí-li si všechny muže na světě, kteří si užívají se všemi ženami, jež kdy chtěli anebo chtít budou. Ačkoli imaginární, nebyla by tato žena nereálnou, avšak ženou rozšířené reality. Živá zkušenost tohoto stavu mysli je ovšem jistým druhem snu, ale není to pouze lucidní sen, je to vnímání reality, ve které si všechny objekty ponechávají své logické vztahy, zatímco zaujímají kompletně nový emoční smysl. To je svět harmonie, svět vše objímající, jelikož to je vše. Zde se člověk zastaví, jako nehmotné schéma. Závoj, který normálně leží mezi každým člověkem a všemi zdroji světla bude poodhalen. Tak rozdíly mezi mužskostí a ženskostí se všemi svými nekonečnými obměnami a přeměnami ukáží lidskou omezenost, zkritizují pochybné idealismy pouhého bytí ženou či mužem a poslouží jako vodítko ke vnímání neviditelné podstaty člověka a vesmíru. Nicméně Sahadžajóginí Čintá je pravdivá v tomto:

„Tento muž se možná probudí do své přirozené podstaty, čisté sobě samé a bez duality, (tento neviditelný stupeň) představuje sám sebe v podobě muže a ženy.“46

Pokud se člověk nenaučí, že pracuje s obrazy či abstrakcemi chybně považující představy za konkrétní fakta, následky těchto sebeklamů budou velmi vážné. Bude svádět vinu za zbytek svého vnitřního míru a jednoty na jiné lidi, kteří byli proti němu a připravili mu „špinavý osud“. Čím více na tom bude lpět, tím více bude přesvědčen, že pokud lidé proti němu strojí úklady, musí být velmi důležitou osobou, géniem, nebem seslaným reformátorem. Tyto dva příklady jsou jasně rozeznatelné jako ilustrace sebeklamu pronásledování a sebeklamu vznešenosti. Pokud tyto sebeklamy hluboce zasáhnou naši osobnost, znamenají pro nás nebezpečnou chorobu paranoiu. Většina z nás se někdy chová, jako by v nás bylo něco paranoidního. Uchováváme ve své mysli podezření na postoje svých blízkých a jejich úmysly, zveličujeme myšlenky naší vlastní důležitosti. Obvykle poznáme jemnější představy jako sebeklamy, jsme jimi zahanbeni a pokoušíme se je potlačit, místo toho, abychom se pokusili objevit, odkud se tyto sebeklamy berou. Avšak ve většině případů si těchto sebeklamů rozšířených v našem životě nejsme vědomi, jelikož jsou více instituciované než osobní. Samozřejmě lehce rozeznáme sebeklamy pronásledování a vznešenosti, pokud vyvstanou na mysli člověka, jenž patří do skupiny lidí, která nám není vlastní. Pokud však jsou tyto sebeklamy součástí naší ideologie, je téměř nemožné vidět pravdu. Stálý pocit skrytého nebezpečí, touhy po ochraně a marné snahy udržet si svou zveličenou samolibost, tak charakteristickou pro moderní špionážní civilizaci, je v podstatě příznakem skutečnosti, že představy, které bychom měli chápat jako vodítko a bránu k realizaci všech možností člověka, byly zaměněny za věc samotnou – pouhé poukázání na Měsíc je považováno za Měsíc samotný.

Jak nebezpečné je zaměnit představu za konkrétní skutečnost a zapomenout na smysl kvůli tvaru, můžeme nejlépe spatřit na kultu svaté Panny během raného evropského středověku, což byla zřetelná příčina poprav čarodějnic. Kult svaté Panny Marie byl blízký kultu žen, který započal během doby trubadúrů. Hodnocení žen, jejich duchovních kvalit, jako je citlivost, láska, laskavost a dobrota spíše než jejich fyzická krása, vytváří pocit, že muž samotný není schopen dosáhnout cíle pravého lidství, aniž by byl inspirován ideály mimo jeho mužskost. Příliš dlouhou dobu existoval jistý druh diktátorství ega místo vlivu duše. Žena, jejíž božské vlastnosti se objevily před očima muže a stvořily ji ještě líbeznější, provokovala rytíře vyhledávat dobrodružství nižších a vyšších světů. Touto rytířskou výpravou si muž začal vážit ženy a pomalu vytvářel jednotu s její fyzickou i duchovní úrovní. Člověk se ocitl ve zvláštní psychologické situaci, což není pouze sociální problém, ale problém hluboce náboženský. Tento náboženský aspekt kultu žen se stal výzvou pro diktátorství církve. Skutečnost, že žena byla obdařena božskými kvalitami, božským bytím, se církvi zdála jako návrat k pohanství. Jako všechna diktátorství, oddaná moci a slávě, byla i církev stále pronásledována skrytým pocitem nejistoty a její triumfy a čistky nepřátel – v tomto případě kacířů – nikdy zcela nemohly ulehnout k odpočinku. Nicméně toto nové hnutí, které vyzvedlo ženu nad úroveň biologického místa určení, bylo příliš silné na to, aby bylo jednoduše ignorováno, nebo jen tak odstraněno. Tak kult žen, který v sobě zahrnuje vše to, co bylo ze světa muže vyčleněno, byl převeden do kultu svaté Panny Marie, pro kterou v raném křesťanství nebylo místo pro svého vesmírného diktátora a další výhradně mužské faktory. Následky byly hrozné. Nyní se kult svaté Panny stal zbraní v rukách centralizované diktatury sloužící jako koupený soudce, který plní úkol samovládce, aby legalizoval zločin, zaměnil vraždu za rozsudek smrti, útočil na druhé na křížových výpravách neporozumění. Význam je dán formě, nedůležitý majetek je považován za hlavní věc a jakákoli odchylka od formy je rouháním. Zatímco smysl kultu ženy byl prohloubit si uvědomění emočního uspokojení vznikajícího spíše ze vzájemného sdílení než z odloučení a připravovat si cestu k uskutečnění pravé přirozenosti člověka, kulturní vývoj byl náhle zastaven překroucením tohoto smyslu ve formalismus kultu svaté Panny, jejíž podoba byla strnule vyznačena až do dneška a dospěla k určitému postavení v semipolitické hierarchii církve. Jelikož objektivní žena, jež jaksi představuje tyto kvality, které se muž snažil získat, jelikož byly tak nezbytné pro jeho psychologické sjednocení, byla nahrazena normovanou podobou svaté Panny, ztrácela více a více důstojnosti a byla pomalu ponižována na stále nižší úroveň. Toto vše se velebilo a bylo nuceno uctívat to, o co byla ochuzena nekonečným oddělením od celku. Ale ona dál přetrvávala jako faktor v životě muže. Zatímco jí byl kdysi inspirován, nyní ho obtěžovala. Díky tyranii jeho dualistického světového názoru ho v životě nejvíce tížila. Proti ideálu božského ženství stála skutečná žena, oběť a nástroj Satana, čarodějnice. Ve své snaze vyzdvihnout nebo zabezpečit původ pravdivosti a hříchu, Boha a Satana, se cítil být vyvolen pro obhajování pravdy a pro boj se zlem. Vládl útlakem a ve strachu se uchýlil k milým lovcům čarodějnic – milým, protože vše bylo tak rozumné. Dokonce i jeho oběti byly přesvědčeny o správnosti tohoto masového šílenství.

Přerušení a pokřivení duchovního procesu v raném stupni zbavuje ženu její důstojnosti a vytváří z muže zrádce. To způsobila bezcitnost a potřeba pochybnosti. Ale problém sjednocení čeká stále na své vyřešení. Ale vyřešení nenalezneme, pokud budeme postupně zvyšovat ekonomickou nebo vzdělávací úroveň. To může dokonce vést k jejímu dalšímu zubožení. Proto, pokud nebude úměrně s tím stoupat poznání lidské důstojnosti, bude žena spíše zraňovaná než šťastná z pokroku. Čím více se bude pozvedat nad úroveň služky nebo otrokyně, tím trpčeji bude pociťovat trhlinu mezi místem, které si zasloužila svým vlastním úsilím a poznáním odpovídajícím muži. Pokud považuje muže za svého pána, pak skutečná velikost jejího úspěchu bude odpovídat jejímu ponížení. Muž se musí vzdát svého paranoidního postoje k ženě, ale způsob musí nalézt zcela sám. Žádná komise, žádný encyklický znak mu nepomůže. Morální zásady, jež vedou k pouhým záporům, jsou zbytečné.



35. Sékóddéšatíká, s. 49.

36. Sékóddéšatíká, s. 49. Citace ze Samádhirádža-sútry.

37. Saraha 105, 106, 112, 104.

38. Madždžhima-nikája 3. 65.

39. Šikšásamuččaja, s. 219.

40. Svatý Ambrož, Exhortatio virginitatis, ed. Migns, svazek 16, sloupec 346. Klement z Alexandrie, Paedagogus, ed. Migne, série Graeca, odstavec 8, sloupec 429. Tertullian, De cultu feminarum, dokonce uvedl, že žena je branou do pekla.

41. Samjutta-nikája 1. 130.

42. Saddharmapundaríka-sútra, s. 373.

43. Kánha 10.

44. Pradžňópájaviniščajasiddhi 5. 22–23.

45. Advajasiddhi.

46. Vjaktabhávánugatatattvasiddhi.


obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV