SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Benáres, svaté město hinduismu

Vincenc Lesný
11. kapitola z cestopisu
Vincenc Lesný: Dnešní Indie, Máje, Praha, 1924.
Redakčně upraveno. Foto autor.

Čekal jsem v Moghal Sarai na vlak, aby mě převezl přes řeku do Benáresu. Moghal Sarai jest důležitý železniční uzel na pravém břehu „matky“ Gangy, z něhož se rozbíhají vlaky čtyřmi různými směry. V Benáresu, který jest hned na druhém břehu řeky, dráhy se opět štěpí na různé strany a běží do krajin severně od Gangy. Proto je v Moghal Sarai neobyčejné hemžení. Vlaky odjíždějí každou chvíli a hlavně k vlakům, které projíždějí hlavní linií od východu k západu, jimiž jezdí bílí sáhibové, přicházejí prodavači tepaného zboží benáresského nebo allahábádského a prodávají je za značně vysoké ceny.

Ghát, na němž jsou těla nebožtíků spalována.

Nádraží v severní Indií dělají družnější dojem než nádraží v Indii jižní. Zde se nevyhýbá úzkostlivě bráhman, aby se ani jeho šat nedotkl šatu šúdrova. Skoro ani necítíme, že jsme v klasické zemi kast, a v železničním voze třetí třídy, namačkaném k nesnesení, sedí bráhman vedle příslušníka nejnižší kasty. Moghal Sarai je spolu velkým nádražím seřaďovacím. Vyjeli jsme zvolna a dlouho vidím po obou stranách vlaku kolejnic bez počtu a stále je ještě plán zvětšován. Míjíme právě vlak dělníků zaměstnaných na stavbě nových kolejí. Jsou ubytováni v nákladních vozích a většina z nich vaří si večeři na ohni, který jest živen plackami uhnětenými z kravského lejna. V těchto krajích Indie jest velká nouze o palivo. Děti jsou nahé, muži mají jen bílý cár kolem hýždí, ženy nemají o mnoho více. Jen hrubá plachetka, obtočená kolem boků tak, že kryje dolní část těla a nohy, jest nedbale přehozena přes svrchní tělo.

Přejíždíme přes Gangu. Břehy její, značně od sebe vzdálené, jsou ploché, nezajímavé. Gangá se plouží pomalu, ale valí zřetelně mocné proudy vod, třebas doba dešťů jest daleko za námi. Most jest dlouhý, neboť musí překlenouti i plochu, v kterou se řeka rozlévá v době dešťů, ale vzpomínám si, že podobný most přes Džammu u Ágry jest delší.

Vlak zastavuje. Jsme v Káší, t. j. v domorodém Benáresu. Jedu však až do Cantonmentu, další stanice, evropské to čtvrti, kde chci přenocovati na nádraží, dokud si nenaleznu byt. Ještě téhož dne po večeři jsem se vydal na malou procházku, jsa přirozeně zvědav na město, které je Hindům asi tolik, co katolíkům Řím a Jerusalém dohromady. Ze zahrad, jimiž evropské vily jsou obklopeny, vycházel milý chlad. Ale vrátil jsem se brzy, neboť jsem si netroufal v noci do spleti uliček.

Asket.

O Benáresu Indové mluví s nadšením, láskou a zbožnou úctou. Jak jej milují, jest patrno i z toho, že si vytvořili pověst, podle které byl Benáres původně vystavěn ze zlata, ale hněv bohů prý zlato proměnil v kámen. Poznal jsem ovšem brzy, že Benáres je místem sanskrtské učenosti, která sídlí nejen ve výstavných budovách nové university, r. 1917 na nádherném místě vystavěné za městem v několika koncentrických obloucích blíže břehu řeky, nýbrž a snad zejména v chudých příbytcích panditů, kteří mají pravidlem jen několik málo žáků. Než ono nadšení, onen obdiv a ono zvláštní zalíbení Indů v tomto městě se u mne nedostavovalo.

Chodil jsem zaprášenými, klikatými uličkami benáresskými, sám i v průvodu známých, nebo v průvodu najatého ciceroni, procházel jsem nádvořími chrámů, jichž jest v Benáresu na půl druhého tisíce a jež neskýtají celkem velké zajímavosti, neboť nejsou ani staré ani výstavné, dal jsem se voditi do domů nebo na střechy domů, abych pohlédl aspoň shůry do nádvoří takových svatyň, kam noha jinověrcova nesmí vkročiti, zastavoval jsem se před svatyňkami se sochami bohů nepřirozených obrysů a pestře nanesených barev, navštívil jsem význačné gháty na Ganze, ale stále jsem nebyl nadšen, stále jsem necítil lásky k tomuto místu, tolik přesvatému všem Hindům, nejen těm, kteří vyznávají hinduismus, nýbrž i Sikhům a stoupencům Džinovým.

Svěřil jsem se se svou lhostejností starému panditovi, s nímž jsem četl sanskrt. „Věnujte více pozornosti lidem než věcem“, zněla starcova stručná odpověď.

Chodil jsem tedy znova zrána a večer ulicemi a pozoroval jsem tentokráte lidi. Míjeli mě poutníci v okrovém šatě, jednotlivě i v hloučcích, poutníci prostí a poutníci asketi. Viděl jsem vyhublé postavy kajícníků nebo fakírů, posypané popelem s Šivovým znamením trojzubce na čele, divokého vzhledu. Viděl jsem jóginy s umrtvenou rukou, která trčela nehybně bez citů do výše jako meč. Viděl jsem jiného sebemučitele, jak ležel na lůžku z hřebů. Tělo své dal ještě obtěžkati kamením, aby prý se hřeby zařezávaly hlouběji. Viděl jsem vést obětní zvíře zasvěcené bohyni Kálí, libující si v krvavých obětech. Před chrámy této bohyně bývá pro takovéto krvavé oběti zvláštní zařízení: úzká rozsocha jest upevněna v zemi a lze ji ze spoda i shora uzavříti prostrčeným dřevem, mezi které jest pak krk obětního zvířete zaklínován a hlava uražena tupým nožem. Krví obětního zvířete, pravidelně kozy, jsou potírány rty bohyně, ale nezřídka přiskočí i matka, omočí svůj prst v krvi a nanese ji na čelo svého dítěte v náruči, věříc pevně, že je tím poroučí v obzvláštní ochranu této dvojtvářné bohyně.

Fakír.

V úzkých uličkách vyhýbal jsem se zase volně se potulujícím krávám. Jsou to zvířata klidná, ale vzpomínal jsem si, jak se často v buddhistickém kánoně mluví, že ten neb onen, jenž právě naslouchal s údivem novému učení Buddhovu, byl nabrán na rohy splašenou kravou a usmrcen, i vyhýbal jsem se jí obezřetně. Zřídka kdy jsem viděl, že by byla od krámu se zeleninou odehnána. Majitel se snad v duchu modlí, aby se jí nezachtělo ponořit hlavu do pytle, aby si nevzala z vystavených košů zelenin neb ovoce, ale odehnati si jí netroufá, natož ruku na ní vztáhnouti. Časně ráno vídal jsem bráhmany s náručí květů, které nesli pro sochu svého boha. A často, přečasto potkával jsem nosítka s mrtvolou zahalenou v růžové nebo bílé plátno, s tváří natřenou karmínem, směřující ke ghátu.

Gháty jsou kamenná, stupňovitě stavěná nábřeží. Proud řeky, rozvodněný za doby dešťové, zahlodává se do půdy, není-li chráněna, a přístup k svatému proudu stává se tak nesnadným. Ale koupání v řece je částí náboženského úkonu. Proto zjednání snadného přístupu k řece nábožnému lidu je náboženskou zásluhou. I stavěli bohatí jedinci schody k řece, t. zv. gháty, a jest takových ghátů v Benáresu přes 70.

Chodil jsem ke ghátům. Viděl jsem koupat se lid v posvátných vlnách ganžských, ojediněle i v hloučcích, bez, vedení bráhmanova i s vedením bráhmanovým. Podle jeho pokynů se skláněli, vztahovali ruce, brali do nich vodu, odříkávali modlitby. Viděl jsem, jak zbožní poutníci házeli květy matičce Ganze. A viděl jsem, jak smetáván byl do ní popel z hranic, na nichž se spalovala mrtvola. Pozoroval jsem život od rána do večera. Ptával jsem se mlčky tváří, které přicházely, co budou dělat a proč sem přicházejí. A sám jsem si za ně odpovídal.

Tak přišel konečně den, kdy jsem počal Benáres ne milovat, nýbrž chápat, kdy jsem přestal vnímat a začal jsem cítit. Živý Benáres mi přiblížil Benáres mrtvý. Je totiž dvojí Benáres: skutečný a neskutečný, Benáres vnějšku a Benáres vnitřku, město chladných pozorovatelů a město zanícených věřících. Benáres skutečný, město vnějšku, jest viditelným pomníkem a věrným obrazem denního života. Takovým jej vidí evropský návštěvník a takovým jsem jej viděl s počátku i já.

Život na březích Gangy v Benáresu.

Ale jest vedle něho ještě Benáres, který si vybudovala fantasie zbožných věřících, mystické nadšení jejich ducha, odkojené a stále živené bohatou tradicí, národní a náboženskou hrdostí i nadějí v budoucnost. Jim jest Benáres miláčkem bohů a Gangá boží dcerou. A dokavad odlesk tváří zanícených věřících nevznítí aspoň trochu ohně v srdci sáhibově, dotud neroztává jeho lhostejnost a jeho neúčast.

A proč jsou Hindům tato místa tak svatá? Když se árijské kmeny v druhém tisíciletí př. Kr. tlačily na východ podél proudů Jamuny a Gangy, byly vody obou řek pro ně požehnáním a dárkyněmi života. A není divu, vlastně jest jen přirozeno, že se jim obě řeky staly posvátnými. Benáres pak je staré kulturní město. Co představ se k němu od nejstarších dob víže! A nebylo jistě náhodou, že Buddha roztočil kolo svého učení ve Váránasí, jak jmenuje Benáres pálijský kánon. Na krátkou dobu Buddhovo učení o střední cestě zastínilo bráhmanismus, ale pak učení bráhmanské, plné protiv, náboženství vznešené filosofie i nízkých představ, učení bohů krutých i dobrých, náboženství odříkání, ale i bujné, radosti životní, hlavně však náboženství víry v nový život na této zemi, jež sbližovala všechny protivy, rostlo dál. Počátkem druhého tisíciletí po Kr. přicházela doba náboženského tlaku. Mohamedánští vladaři nerozuměli, snad s výjimkou jediného Akbara (1556–1605), duši Hindově, ale staří bohové v srdcích lidu statečně vzdorovali. Vzdorná sila hinduismu nebyla zlomena ani nesnášelivým, bigotním Aurangzíbem (1658–1707), jehož mešita trůní dnes městu a okolní rovině. Staré chrámy byly rozmeteny a půlměsíc s Aurangzíbovy mešity se měl dívati na povalené sochy bohů. Ale nedíval se. Bohové vstávali, lid v ně nepřestal nikdy věřit, neboť byli jeho výtvorem. A hinduismus má vedle toho v sobě nezdolnou sílu obrozování a přizpůsobování výši kultury. Vyvíjí se. Chrámy byly znova postaveny a jejich renaisance ještě posílila v lidu víru v moc bohů, neboť bohové to přece byli, kteří nedali chrámům a lidu zahynouti. Sta tisíce poutníků přicházejí nyní jich uctít na tomto nejsvětějším místě, přicházejí, aby se napili ze Studně vědění, nevadí jim, že její voda je otrávena miasmy, že květiny, které do ní poutníci jako obětiny házejí, se rozkládají a šíří hnilobný puch. Studna jest podle jejich víry bezedná a bezedná jest jejich víra.

Rozvodněná Gangá.

Cosi poetického a uklidňujícího má také v sobě víra Indů, že smrt na březích Gangy zbavuje duši všeho utrpení. A o tom, jak veliká jest síla této víry, svědčí i žádost kteréhosi inteligentního bráhmana, žijícího v Anglii, na smrtelném loži o kapku vody ganžské. Byl střásl se sebe všechny předsudky kastovní, vstoupil do anglických služeb, oženil se s Angličankou a když dosloužil, odešel trávit zbytek svého života do Anglie. Ale jsa těžce nemocen a předvídaje svou smrt, prosil přece, aby mu byla poslána z Indie trocha svaté vody.

Zbožný věřící, umíraje na březích Gangy, věří pevně, že umírá k novému, krásnějšímu životu. Na to jsem myslil, když jsem viděl černé postavy z opovržené kasty zapalovat pohřební hranice z dřeva zvláštní výhřevnosti, uprostřed města, v sousedství nejživějších ghátů, když jsem viděl visionářské pohledy příbuzných těch nebožtíků, jejichž popel byl shazován do řeky. Je to jistě nehygienické koupati se v bezprostřední blízkosti tohoto ghátu po proudu. A tisíce lidí se tam denně koupá.

Ale šel jsem k některému z poutníků a snažil jsem se mu laskavým slovem vyložit, aby se koupal o něco výše, že tam vlny jsou stejně svaté? A což, když mi odpoví, že proň tento život nemá ceny? Přičiňoval jsem se, aby fysický život zdejší měl proň větší cenu v onom těžkém shonu přelidněné země, kde ani hospodářsky ztráta jedince, desítek i tisíců jedinců není citelná? Nebudou se naše názory rozcházet, až mu budu mluvit o blahu obecném? A přiblížil jsem se jim tak, aby věřili, že má slova jsou upřímně a poctivě míněna? Máme ostatně právo je odsuzovat, když s nimi necítíme, jich nechápeme a nechceme jim přispět? Jsem přesvědčen, že postupné vzdělávání a poučení z úst souvěrců zlomí zvyk, který dnes nesouhlasí s naší představou o hygieně. A mladí nadšenci indičtí, s nimiž jsem o tom mluvil, měli tutéž nadějí, ač se netajili obavou, že to bude těžká práce, vyžadující osobní bezúhonnosti, rozumové vyspělosti a vytrvalého odhodlání spojeného s moudrou obezřetností.

Těším se na Benáres. Až budu do jeho chrámů a k jeho ghátům putovat po druhé, bude v koutku srdce bytovat trochu pokory.