SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Doba védských zpěvů

Vincenc Lesný
Výběr z 3. kapitoly
Vincenc Lesný: Indie a Indové – pout staletími, Orientální ústav (Orbis), Praha, 1931.
Redakčně upraveno.

Z doby pronikání árijských kmenů do Indie (asi 1500 až 1000 př. Kr.) jsou nám zachovány zpěvy, t. zv. védské hymny. Indové dlouho zachovávali čtyři sbírky těchto zpěvů – Rgvédu, Sámavédu, JadžurvéduAtharvavédu – ústně. Mnohé z nich jsou dílem řemeslných skladatelů, kteří za zpěv chtějí odměnu, ale přec některé z nich vyvěrají z duše pěvcovy bezprostředně, jsouce projevem jeho vzníceného ducha. Obracejí se k bohům a prosí je, aby přijali oběť, jiné velebí bohy nebo oslavují jejich činy. Zdá se ostatně, že celky nejsou zachovány v původní podobě.

Zpěvy tyto jsou nejstarším naším pramenem pro poznání zvyků a postavení árijského Inda a indického náboženství. Nebezpečí ovšem je, že snad promítáme některá zařízení a zvyky, časově od sebe vzdálené, do stejné doby, ač védské zpěvy nevznikly najednou. Zpěvy nejstarší od nejmladších odděluje jistě několik století. úcta k védským zpěvům je v Indii veliká a dosud jsou nejvyšší náboženskou autoritou pro všechny hindy. Ještě dnes obřady pravověrného hinda při narození, sňatku a smrti jsou vykonávány podle védského rituálu a modlitby, které se dnes bráhman třikrát za den modlí, jsou vybrány z védských zpěvů a jsou z valné části tytéž, které se modlil bráhman před třemi tisíci lety. Bráhmani chovali tyto zpěvy v tajnosti, neradi prozrazovali své vědění cizinci a dnes neradi dovolují, aby se védám učil nebráhman.

Hlavou rodiny byl hospodář, grhapati; žena, grhapatní, byla jeho plnoprávnou družkou, která bděla nad majetkem a hospodářstvím, ale také nad svobodnými bratřími a nevdanými sestrami svého muže. Žena je paní v domě: „Vládni s tchánem, vládni s tchyní, vládni se sestrami svého manžela, vládni s jeho bratry“, promlouvá jeden zpěv. Život rodinný byl dosti spořádán. Jsou zachovány výrazy rodinného života jako: otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra, tchán, tchyně, zeť, snacha, švagr (dvě jména: pro bratra ženina a pro bratra mužova, zvláštní jméno je též pro sestru mužovu). Jednoženství bylo as pravidlem, ale ze zpěvů je též patrno, že muži měli více žen. Jsou také zmínky, že vdané ženy měly milence. Nevěsta byla vykupována. Neprovdaná dívka zůstává u otce, až přijde nápadník, a je jí dána svobodná volba jejího muže. Zamilovaní se scházejí a neskrývají svých citů. Dovídáme se tak z přirovnání, která pěvec volí: mladý muž jde za ženou, která ho vábí, jak slunce za jitřními červánky; řeka dává brod jako dívka povoluje objetí milencovu. Krásu své dcery matka zvyšuje často umělými prostředky. Právo vyvdávat dceru měl otec; byl-li mrtev, činil tak její starší bratr. Bylo zvykem, že děti byly vyvdávány podle stáří.

Vincenc Lesný a Rabíndranáth Thákur v 20. letech.

V den svatby byla na počest hostí zabita kráva. Maso se tedy v starých dobách požívalo. Hlavní svatební obřad záležel v tom, že ženich vzal dívku za ruku a vedl ji kolem svatebního ohně řka: „Chápu se tvé ruky ku blahu, abys se mnou, svým chotěm, žila dlouhý život. Bohové Bhaga, Arjamá, Savitr, Purandhi mi tě dali, abys byla paní domu.“1 Po skončených obřadech ženich si odváží ženu, natřenou olejem a okrášlenou, domů na voze ozdobeném květinami a taženém dvěma bílými býky. Patrně, když mladá žena vstupovala na vůz, byla říkána průpověď, která ji zbavovala povinností v domě otcovském, a pravděpodobně, když průvod opouštěl vesnici, bylo ze zástupu voláno na diváky: „Štěstí přináší tato žena zde! Pojďte sem a prohlédněte si ji, přejte jí štěstí a rozejděte se domů!“2 Když průvod přišel k domu ženichovu, byla nevěsta vítána bratrem ženichovým: „Nechť se ti zde dobra dostane skrze potomstvo! Dbej v tomto domě pořádku, pevně se přimkni na manžela! Kéž ještě jako starci zde vládnete!“3

A překročujíc práh nového domu byla vítána rodiči a příbuznými ženichovými slovy: „Štěstí přinášejíc vstup do domu svého chotě, buď ku blahu pro naše tvory dvounohé i čtyřnohé. Neměj zlého oka, nezabíjej manžela, pečuj o zvířata laskavě a slavně. Roď hrdiny a miluj bohy, buď krásná a buď k blahu našim dvojnožcům a čtyřnožcům.“4 A patrně kněz svolává požehnání pro mladou ženu: „Milostivý Indro, učiň ji šťastnou a syny požehnanou. Nechť dá svému muži deset dítek a nechť on sám je jako dítě jedenácté.“5 Ženy nosily náramky a kroužky na nohou a všelijaké ozdoby. Tělu byla věnována značná péče. Vlasy byly česány a natírány. Jestliže vypadávaly, užívalo se šťávy kterési rostliny jako léku. Ženy si vlasy splétaly v copy, které si stáčely kolem hlavy ve zvláštní účes. Jak muži tak ženy si pokrývali hlavu zvláštní páskou, při slavnostních příležitostech byla hlava ozdobena věncem. Zdá se, že muži pravidlem nosili vousy, ač z hymnů vyplývá, že se také holili, což bylo pokládáno za zvýšení krásy.

Spojení několika rodin usedlých na jednom místě, původně příbuzných, tvořilo osadu (gráma). V čele osady byl její představený grámaní, který předsedal i jejímu shromáždění. Sabhá se zvalo místo, kde se mužové scházeli, aby se radili o nových pastvinách, o honbě zvěře, ale také aby se pobavili žertovným hovorem nebo hrou. Hrou se starý Ind často zadlužil a pak byly podnikány loupeživé výpravy.

Osady byly seskupeny v župu (viš, české ves), v jejímž čele stál župan višpati. Župy si volily svého krále (rádžá, latinsky rex), jenž tedy vládl z vůle lidu, nikoliv jako absolutní kníže, a lid také doufal, že bude jeho ochráncem. Králi byly přinášeny občas dary. Pevných daní nebylo. Hodnost královská mohla být též dědičná. Král se lišil od ostatních již šatem a měl družinu ve které byl též pěvec.

Pokud můžeme souditi z védských zpěvů, kmenové nebyli již prostými kočovníky, třebas chovali velká stáda. Budovali si pevná sídla a vzdělávali půdu. Mluví se o zasévání semene do brázdy, o potahu táhnoucím pluh, o sklízení a mlácení obilí. Půda kolem osady byla rozdělena na pastviny, na ornou půdu a na lesy. Podle potřeby byla též uměle zavodňována buď rozváděním vody nebo čerpáním vody ze studní.

Domácí práce vykonávaly ponejvíce ženy. Ony také ráno, když mužové odcházeli na lov, vyháněly dobytek na pastvu.

Jestliže byly podnikány válečné výpravy, bojovalo se pravidelně s vozu; hlavní zbraní byl zakřivený luk a kopí. Hruď si bojovník chránil pancířem, hlavu přílbicí. Zpěvy mluví také o opevněných místech, která byla ochranou proti nepříteli, t. zv. pura (řecké πόλις). Na několika místech má toto slovo přívlastek „podzimní“, patrně to tedy byla místa opevněná jakousi dřevěnou palisádou na vyvýšeninách, kam řeky na podzim se rozvodňující nedosahovaly.

Řemesla byla ve velké vážnosti. Zpěvy se často zmiňují o umění tkalcovském; tkala se ovčí vlna. Bavlna ještě není zmíněna. Velebeno je též umění kovotepecké. Z tepaného kovu je pohár na opojný nápoj sómový, ze zlata se hotoví nejen náhrdelník a čelenka, nýbrž i přílbice a náprsnice. Dovedný muž hotoví ze dřeva válečný i závodní vůz. Vůz boha Savitra byl ozdoben dokonce perlami. Také kůže byla zpracována.

Obchod byl malý a dál se asi hlavně podél řek. Byl to obchod výměnný. Obchodovalo se zřetelně i se vzdálenějšími kraji.

Právo bylo pěstováno, neboť máme zachováno několik právních pojmů, ale poměry nebyly ideální; zpěvy se totiž zmiňují zhusta o lupičích, kteří vystupovali jednotlivě i v tlupách. Zejména dobytek byl zloději odháněn.

Poněkud lépe známe názory náboženské.

Jistě již ze své pravlasti si předkové starých Indů přinesli do nové vlasti také náboženství příbuzné s náboženským názorem Řeků, Germánů a Slovanů. Indové měli jako jejich evropští bratří velkou radost ze života, která se projevuje i v jejich poměru k bohům, jimiž jsou většinou zbožněné jevy přírodní, a v líčení těchto bohů, neboť vynikají v něm daleko více fysické vlastnosti než vlastnosti morální.

Ve védských zpěvích dobře vidíme, jak se staré představy přetvářejí. V některých je veleben ještě přírodní jev, v jiných však je opěván již bůh, jehož funkce je vyjádřena jménem tohoto přírodního jevu. Tak v některých zpěvích je veleben Agni, bůh ohně, ale v jiných zpěvích je veleben ještě oheň sám. A podobně se setkáváme s bohem nebe (djau) i nebem, sluncem i bohem slunce (súrja), jitřenkou i její personifikací (ušá), s větrem i bohem větru (váta). Ale bůh rozšiřuje okruh své působnosti a tím, že přírodní jev ustupuje do pozadí, personifikace přírodního jevu se více umožňuje a přírodní jev se stává projevem boha. A zase pozorujeme, že personifikace některých bohů, hlavně božstev světelných, je dokonalejší než personifikace země, noci nebo větrů.

 

Přírodní jev velebí pěvec tohoto zpěvu na jitřenku:6

„V planoucím ohni rozbřeskující jitřenka, vycházející slunce daleko rozšířilo své světlo. Bůh Savitr povzbudil nyní zde na zemi dvojnožce i čtyřnožce, aby šli za svou prací.

Jitřenka nezmenšujíc příkazů božských, ale zmenšujíc lidské věky zazářila jako poslední z mnoha minulých, jako první z přicházejících.

Tam dcera nebes, v světle oblečená, na východě jako vždy se objevila. Stezkou řádu jde řádně; dobře ji znajíc, nezmýlí se v směrech.

Ukázala se její prsa, jako hruď labutě (šundhju), jako rši Nódhas odhalil svou krásu. Jako moucha budí spáče, přišla jako první mezi přišedšími.

Na východní straně prostoru matka krav zatkla svůj prapor. Rozšiřuje se dále do šířky, plníc obě lůna svých rodičů.

Tato tedy jako první mezi mnohými vydává se pohledu. Nevyhýbá se ani cizímu ani příbuznému. Hrda jsouc na své tělo bez poskvrny, neuhýbá záříc ani velkému ani malému.

Jako dívka nemající bratra vychází vstříc mužům, jako žena, která na jevišti vystupuje, aby vydělala peněz. V krásných šatech jako žena toužící po manželu odhaluje jitřenka svá prsa jako nevěstka.

Sestra uprázdnila místo starší sestře (t. j. noci), vzdaluje se od ní jako ta, která znova má být spatřena. Paprsky slunečními záříc natírá se jako svůdné ženy k svatbě kráčející.

Z těchto dřívějších sester jde v běhu dní pozdější za dřívější. Kéž tyto jitřenky znova jako dříve bohatstvím nám zazáří a přinesou dobrý den.

Probuď, štědrá jitřenko, dávající; ať neprobuzeni spí Paniové. Zasviť, ó štědrá, bohatstvím štědrým pánům, bohatstvím pěvci, ó vznešená, která bdělým činíš.

Na východě zazářila mladá žena; zapřahá řadu svých červenavých volů. Nechť nyní vzplane, její prapor ať jde napřed, v každém domě ať je oheň.

I ptáci pozvedli se z lože při tvém vzplanutí i mužové, kteří vydělávají. Doma zůstávajícímu přinášíš mnoho dobrého, božská jitřenko, obětujícímu smrtelníku.

Velebeny jste byly ode mne slavnostní písní, velebení hodné jitřenky, rády jste se daly vyvyšovat. Kéž my, ó bohyně, vaší pomocí obdržíme stonásobnou a tisícinásobnou odměnu.“

 

Ale zdá se, jako by se přerod jevu v boha právě odehrával v mysli starého pěvce, když z jeho tvůrčí dílny vyšel tento zpěv:7

„Velebím Agniho, domácího kněze, božského přisluhovatele oběti, obětníka, největšího dárce bohatství.

Nechť Agni, jehož velebili dávní věštcové, jehož velebí i věštcové nynější, přivede sem bohy. Nechť lidé skrze Agniho dojdou den co den jmění a zdaru provázeného slávou a mnoha reky.

Agni, jen to vzývání a ta oběť, již ty koldokola obstupuješ, dojde k bohům.

Kéž Agni, moudrý obětník, pravdivý, velejasný k bohům dojde, on sám bůh.

Co dobrého ty, Agni, pro obětujícího chceš učinit, to se jistě, božský posle, uskuteční.

Na tebe, Agni, osvěcovateli temnoty, den co den myslíme, velebíce tě, tebe, pána obětí, zářícího pastýře řádu, rostoucího ve vlastním domě.

Proto nám buď, Agni, pomocen jako otec synovi, provázej nás k blahobytu.“

 

Kolem postavy Agniho, boha ohně, kupí se některé pověsti, z nichž ještě jasně prosvítá přírodní jev. Zpěvy rgvédské rády mluví o tom, že si hraje na schovávanou, narážejíce na to, že jest třeba oheň třením vznítit. Bohové hledají jej v jeho úkrytu, ve vodách, ve stromech a v rostlinách a nalézají jej. Je ukryt i v mracích.

Jindy se vypráví o sestoupení Agniově na zem nebo o jeho zasnoubení se Súrjou, což patrně má naznačovat společné objevování se jitřenky se sluncem.

V studených krajích byl oheň jistě středem kultu domácího a nepřetržité udržování ohně domácího i župního bylo obklopeno jakýmisi obřady. Z védských hymnů je patrno, že také u Indů byl oheň kdysi středem vyvinutého kultu. Oheň je uctíván buď jako kosmická síla nebo jako oheň domácího krbu nebo jako oheň obětní. K Agnimu se Ind obrací s důvěrou dítěte: „Po tobě, ó Agni, jako otci svém s prosbou touží muži, po tobě, jenž sám od sebe záříš, úsilně touží, chtějíce tě míti za bratra.“8

Indové přišli z chladných krajů do krajů tropických, kde nebylo onoho střídání léta a zimy jako v krajích severních, nýbrž jenom střídání horka a dešťů. I je zcela přirozeno, že v tropickém klimatu vybledne mnohá zděděná představa, na př. jak zima poutá vody a jak slunce přemáhá démona mrazu a vody osvobozuje. Staré vylíčení tohoto boje se přetváří. Dál se tu pochod, jenž je částečně zaznamenán v rgvédských zpěvích, ale jehož počátek nelze dohlédnouti.

Takovým národním bohem, jehož postava není na půdě indické již zcela zřetelná, je bůh Indra. V některých částech Rgvédy je postava Indrova již tak matná, že se pěvec s údivem táže, kdo ho viděl. Kdysi v představě otců indických přistěhovalců byl Indra bohem slunce, který poráží moc zimy. Ale v horkém kraji mizí z mluvy Indů slovo „sněžiti“ a na půdě indické se starý mythus zatemňuje a stará představa boha osvoboditele vod se mění v boha bouře, který v rachotu a blesku uvolňuje déšť, a démon zimy se mění v démona sucha. Indra se stává bohem síly, který ochraňuje slabého, a pěvci velmi rádi líčí Indrovy činy, často s nánosem humoru.

Je-li Indra bohem síly, ochráncem světového řádu a světové spravedlnosti je Varuna. Na tuto vlastnost Varunovu, ukazuje zpěv RV 7. 86, v němž se líčí, jak některý člen rodiny Vasišthů byl stižen nemocí a jak mu hrozí smrt. Jako Job v starém zákoně nezná muž tento dobře svého přestupku. Řekli mu, že se dopustil hříchu, neboť jeho nemoc prý je důkazem toho, že zhřešil. Muž připouští, že snad mnoho pil, že se snad hněval, že hrál a byl nerozvážný, ale ujišťuje, že nechtěl hřešit, a prosí, aby byl osvobozen od následků svých hříchů i hříchů svých předků. A závěr zpěvu praví: „Vznešený bůh učinil nerozvážného rozvážným.“ Je to tak nesmírně řídký tón ve védských zpěvích, že se člověk cítí vinen, že žádá odpuštění svých hříchů a že „chce jako otrok sloužit rozhněvanému pánu“.

Tvář tohoto védského boha se během doby mění a funkce jeho se rozšiřují. Bůh tento se stává pánem vod a stvořitelem všeho světa, pohlíží na všechny skutky, je původcem světového řádu dávaje neměnné zákony. A je zajímavo, že kult Varunův je v protikladu ke kultu boha Indry. O jejich antagonismu pěje védský pěvec: „Vševládným se zove jeden, samovládným druhý“ nebo „Jeden zabíjí nepřátele v bitvách, řády světa stále ochraňuje druhý“. A z úst stoupence Indrova jako by zněl dokonce výsměšek: „Jeden zabíjí mocně Vrtru, druhý, chytrák, v záloze se drží.“

 

Árijští Indové si již v této staré době dávali otázky, jak vznikl tento svět a vše, co na něm je, odkud je nebe a země. Věčné nejsou. Byly tedy stvořeny, ale kým? I bohové jsou po stvoření světa. Kdo je tedy jeho prapříčinou? Odpovědi se mění postupem doby a kultury. Některé zpěvy uvádějí osobního boha jako stvořitele.

Ale jiní pěvci si jsou vědomi, že to není pravé řešení. Neznámý skladatel zpěvu RV 10. 129 si představuje, že původně nebylo věcí ani jejich protikladů, že byla jen podstata jsoucna, kterou zove „to“ (tat). Tato podstata obsahovala zárodek vývoje. Ale velebný tento hymnus je zakončen dvěma strofami, které snad původně k předcházejícím strofám ani nenáležely a které hloubkou svého pochybování jsou projevem pravého myslitele.

 

Nebylo nebytí, nebylo bytí tenkrát,

nebylo ovzduší ani nebe nad ním.

Co obsahovalo? Kde? Pod čí ochranou?

Byla vodou prohlubeň nesmírná?


Nebylo smrti, nebylo nesmrtelnosti tehdy,

nebylo rozdílu dne ani noci.

To jediné dýchalo, bez větru, samo od sebe,

mimo to nebylo nic jiného.


Tma byla na počátku tmou obalena,

nerozlišeným mořem byl celý vesmír.

Co životného prázdnotou bylo kryto,

to jediné se mocí žáru narodilo.


Nejprve se touha toho zmocnila,

jež byla prvním ducha semenem.

Souvislost bytí s nebytím si našli

věštci v srdci moudře pátrajíce.


Napříč svou míru natáhli:

Bylo dole či bylo nahoře?

Byli ploditelé, byly síly,

zdola byla mohutnost, shora podnět.


Kdo v pravdě ví, kdo nám zde poví,

z čeho se zrodila, odkud jest tato tvorba?

Bohové jsou po stvoření světa.

Kdopak ví, z čeho povstal?


Z čeho povstala tato tvorba?

Jen ten to ví, ať tvůrcem jest, ať není,

jenž v nebi nejvyšším bdí nad světem –

anebo ani on to neví.

 

Již v tomto starém zpěvu se vyskytuje náznak všemohoucnosti „žáru“, prvku to, jenž v pozdější indické filosofii a mystice má tak velkou úlohu. Žár může být vnější projevující se mocí ohně, nebo oheň vnitřní, zanícení duševní.

Védský Ind znal také oběti modlitbu. Obětováno bylo již v předárijské době a ve védských zpěvích se naráží již na složitý rituál. Obětující doufal, že obětí bude moci působit na boha, aby se vynutilo jeho účastenství na osudu obětujícího, které mělo být stvrzováno požitím obětovaných předmětů. Zásadou bylo: „Dej mně, jako já dávám tobě“ a není tedy v oběti ethického prvku. Některá knížata měla svého kněze a oběť měla obětujícímu zajistit bohatství, dlouhý život a zničení nepřátel. Vyvíjí se řemeslná kasta obětníků, kteří si rozdělili funkce při oběti. Je zmíněn hótr, který zve bohy k oběti, udgátr, který obětní jednání provází zpěvem, adhvarju, který vykonává ruční práce a provází je říkadly, a bráhman, který měl dozor nad celou obětí. V popředí vstupují bohové, jimž je přidělena nějaká funkce při oběti jako Agni, který oběť ztravuje a k bohům přivádí, Sóma, bůh opojného nápoje lisovaného při oběti a bůh obětní modlitby Brahmanaspati. Vyvíjí se dvojí rituál pro oběť veřejnou a pro oběť domácí a obojí rituál se stává velmi složitým, zejména v době povédské. Oběť byla buď krvavá (byla obětována kráva, kůň, ovce a nejčastěji koza) nebi nekrvavá, při níž bylo obětováno máslo, mléko, rýže a koláče.

V době, kdy byly skládány védské zpěvy, mohl obětovat každý, ano i žena. Teprve později byla dána omezovací pravidla. Zdá se však, že již v této staré době byly některé dni považovány za zvláště příznivé, o nichž se pak pořádaly i závody na vozech nebo na koni.

Oběť bývala provázena též modlitbou. Tak kupec, který se šťastně vrátil, přičítá to moci obětní modlitby. Védský Ind si vyprošuje vítězství, dlouhý život, ochranu dobytka a bohatství. Někdy nás překvapuje smělá mluva prosícího: „Kdybych, Agni, já byl tebou a kdybys ty byl mnou, pak by byla tvoje přání splněna“9 nebo „Kdybys, Agni, ty byl smrtelník a já nesmrtelný jasu Mitrova, o synu síly, jemuž já obětuji, pak bych tě, dobrý, jasný bože, nevydával v neštěstí a bídu, můj velebitel nebyl by tak špatně postavený, ó Agni, ne tak žalostný.“10

Pokud se týče způsobu, pohřbívání bylo již ve velmi dávných dobách nejobyčejnější spalování mrtvoly, ale nebyl to jediný způsob pohřbívání, jak védské hymny zřetelně ukazují. Mluví se o zbožných předcích, kteří byli spáleni, a o těch, kteří nebyli spáleni. A promlouvá-li se v smutečním zpěvu k mrtvému, aby se přiblížil k mateřské zemi, která se otvírá k laskavému přijetí, objímá zbožného jak panna, a žádá-li se země, aby ho nadále chránila od zkázy, otevřela se, nebyla mu těsná, aby lehce v ni vešel, k ní se přimkl, aby ho pokryla jak matka, která syna ve svůj šat halí, šatem svým, je zřetelno, že je to řečeno nikoli o nebožtíku spalovaném, nýbrž pohřbívaném. Ale později se pohřbívání ohněm stalo pravidlem.

Když je nebožtík uložen na hranici, vedle něho směrem k severu usedá nebo je uložena jeho manželka, která však dříve, než je hranice zapálena, zase povstává, když k ní patrně manželův bratr nebo jiný mužský příbuzný pronášel slova: „Vstaň, ženo, k světu živých. Odešel životní duch toho, u něhož ležíš. V manželství jsi vešla s chotěm, který nyní tvou ruku béře, o tebe se uchází.“11

Zdá se, že uvedený verš vyzývající ženu, aby vstala a odešla od mužovy mrtvoly, naznačuje stadium, kdy s postupem civilisace opuštěn byl zvyk, že žena byla spalována spolu s mrtvolou mužovou. že se tak dříve u starých Indů dálo, o tom nemůže býti pochyby, zejména šlo-li o urozeného muže. Ale tento zvyk byl odstraněn a vdova byla dávána v skutečné nebo symbolické manželství příbuznému. V některých krajích se patrně tento zvyk udržel déle a konservativní kruhy hledaly proň potvrzení v starých památkách. A proto byla předcházející strofa uvedeného hymnu rgvédského úmyslně změněna, aby dokazovala, že védské hymny zvyk tento doporučují. Verš ten totiž mluví o ženách, jež před mrtvým vdovu natírají a ozdobují pro opětné její vstoupení do světa života, a pak se praví „nechť vstoupí ženy na místo nejprve“ (á róhantu džanajó jónim agré). Toto agré bylo změněno v agné, což znamená „ohně“, takže celá věta měla znamenat: „Nechť vstoupí ženy v místo ohně“ a byla vztahována na ženy nebo ženu zemřelého.

Říší zemřelých je říše Jamova, která je uprostřed nebe, kde je věčné světlo. V čem vlastně blaženost tohoto nebe záleží, o tom se zpěvy zmiňují jen povrchně.

Bůh Jama tu kraluje ještě s bohem Varunou, kteří oba vidí, jak zemřelý přichází do nebe. Cesta k říši života posmrtného je dlouhá a obtížná. Tělo zatížené světskými hříchy se nehodí pro tento jasný svět i dostává člověk nové dokonalé tělo.

V duši védský Ind věřil. Vyplývá to jasně ze zpěvů pohřebních, v nichž se činí rozdíl mezi tím, co se svěřuje hrobu, a tím, co nalézá místo v říši Jamově. Duše předků jedí a pijí s Jamou a Jama jim kraluje. Proto svět Jamův, říše smrti, netají v sobě nic strašného a zpěv RV 9. 113 vyjadřuje dokonce touhu po tomto místě. Ovšem jen přátelé bohů se mohou těšit na posmrtný život.

Ve zpěvích rgvédských není přesné zmínky o tom, kde dlí duše zlých. Ve zpěvích ostatních sbírek jsou již zmínky o pekle. A mluví se o něm jako o nejhlubší temnotě, o černé temnotě, slepé temnotě. I muka v pekle jsou v Atharvavédě jednou popsána. Poněvadž se však v rgvédských zpěvích uvádí, že dva psi hlídají říši Jamovu, aby se do ní nedostal nikdo nepovolaný, byl patrně již v nejstarších dobách názor, že zlí přicházejí do říše jiné, do pekla, kde byla temnota.

 

Z doby přelomu 1000 př. Kr. jsou zachována prosaická díla, t. zv. bráhmany, připínající se k sbírkám védských hymnů, ale lišící se od nich poněkud jazykem a značně duchem. Ve verši, který se při oběti pronáší, v jednání, které oběť provází, v obětním nástroji, kterého se při oběti užívá, tají se kouzelná moc, kterou obětující může pro sebe získat.

Oběť v této době se stala kosmickým kouzlem; je-li správně vykonána, je nepřekonatelnou mocí, mocnější než sami bohové a mocné nade vše je kněžstvo, které umí obětovat. A o této tajemné moci vykládají bráhmany v únavných opakováních a často ve fantastickém rozumování. Ale tušíme, jak se v pozadí těchto smělých fantasií o oběti, symbolického ztotožňování obětních nástrojů s bohem znenáhla rýsuje představa, že vším proniká jedna velká jednota. Na př. Šatapathabráhmana (10. 5. 4. 16): „Věděním stoupají tam, kde mizejí přání. Tam nepronikají dary obětní ani asketi, kteří vědění nemají.“

Leckdy se zase, když se mluví o tajemné síle toho či onoho, zmiňuje text o tom, jak se síla ta v dřívějších dobách již osvědčila, a v takových vypravováních se nám zachovala leckterá cenná zkazka, jako je na př. líčení zoufalství knížete Purúravase, který se zamiloval do nebeské nymfy Urvaší.12

Zkazka tato budiž zároveň ukázkou ranného prosaického slohu:

 

„Urvaší byla apsaras. Zamilovala se do Purúravase, syna Idina. Majíc ho pravila: „Třikráte denně smíš mě milovat; proti mé vůli nesmíš ke mně přijít; také tě nechci vidět nahého. To není zvykem žen.“ A žila s ním dlouho a byla s ním i těhotna. Tak dlouho u něho žila. Potom si řekli gandharvové13: „Již dlouho žila tato Urvaší mezi lidmi, vymyslete nějaký prostředek, jak by se zase vrátila.“ U jejího lůžka byla uvázána ovce s dvěma beránky. Gandharvové uloupili jednoho z beránků. Urvaší zvolala: „Ach, odnášejí mi dítě, jako by tu nebylo mužů a vůbec lidí.“ Ukradli druhého beránka a ona vykřikla zrovna tak. I pomyslil si: „Jakpak by nebylo mužů a jakpak by nebylo lidí tam, kde jsem já?“ A zcela nahý vyskočil za nimi, zdálo se mu býti dlouhým, aby na sebe hodil šat. Gandharvové dali hned zasvitnouti blesku. Spatřila ho nahého tak jasně jako za dne. Potom zmizela.

„Tu jsem již zpět.“

Ale již zmizela.

Naříkaje touhou chodil zemí Kuruovců. Je lotosové jezero, zvané Anjatahplakšá. Šel po jeho břehu. Plavaly tam právě apsarasy jako labutě. Ona ho poznala a pravila: „To je onen muž, u něhož jsem žila.“ Povídaly: „Dejme se mu poznati.“ „Budiž“, pravila. Daly se mu poznati.

Poznal ji a promluvil na ni:

„Proboha, ženo, zastav se přece, ty divoká.

Promluvme spolu.

Ani dříve nám nebylo dobře, když jsme se nevymluvili, počkej přece, promluvme spolu.“

To jí řekl. Ona mu zase odpověděla:

„Co bych měla z rozmluvy s tebou?

Odešla jsem jako první z červánků.

Purúravasi, vrať se domů, lze mě těžko chytit jako rychlý vichr.

Tys neučinil, co jsem řekla, těžko mě nyní dostaneš, jdi zase domů“.

To mu pravila. Ale on naříkaje pravil:

„Nechť tvůj druh odtud odejde, aby se nevrátil, aby odešel do nejzazší dálky, ať potom v propasti leží, ať ho pak draví vlci roztrhají.

Ať se tvůj druh ještě dnes o život připraví, ať se vrhne do propasti, pak ať ho vlci nebo psi sežerou.“

Ona mu odpověděla:

„Purúravasi, neumírej, nevrhej se odtud, ať tě diví vlci nesežerou.

Nikdy není přátelství s ženami, jsou to srdce šakalí.

Nedbej toho, není přátelství se ženami, jdi jen zase domů!“

Tak k němu mluvila.

„Když jsem v jiné podobě mezi lidmi žila, po čtyři podzimy jsem noci trávila, požívala jsem jednou za den sousto rozpuštěného másla, tím nasycena zde žiji.“

Tuto rozmluvu sestávající z 15 strof přednášejí védští pěvci.14

Tu jí bylo bolno a pravila: „Přijdu zase ode dneška za rok, pak smíš zase jednu noc se mnou ležeti a do té doby se ti narodí tenhle tvůj syn.“

Za rok opět přišel. Stál tam zlatý palác. Tu jemu samotnému řekli, aby vstoupil, a ji poslali k němu. Řekla mu „Gandharvové ti zítra dají milost, aby sis vyvolil, čeho si přeješ.“

„Vol ty za mne,“ pravil.

„Řekni: Chci být jedním z vás.“

Druhého dne mu gandharvové dovolili přání. Pravil: „Chci býti jedním z vás!“ Oni pravili: „Lidé nemají ještě obětní podoby ohně, kterou když člověk obětuje, se může státi jedním z nás.“

Vložili oheň do hrnce a dali mu jej řkouce: „Obětuj jím a staneš se jedním z nás.“



Literatura

Fr. Čupr: „Učení staroindické, jeho význam a vznikání“, Praha 1874–1881.

Paul Deussen: „Allgemeine Geschichte der Philosophie“ I. 1–2, Lipsko 1894, 4. vyd. 1920.

Das Gupta: „A History of Indian Philosophy“, Londýn 1922.

S. Radhakrishnan: „Indian Philosophy“, Londýn 1923, 1927.

Paul Masson-Oursel: „Esquise d’une histoire de la philosophie indienne“, Paříž 1923.

H. Gomperz: „Die indische Theosophie“, Jena 1925.

M. Winternitz: „Geschichte der indischen Litteratur“, Lipsko 1. sv. 1909, zejména však anglický přepracovaný překlad „A History of Indian Literature“ v Kalkattě 1927.

H. Oldenberg: „Die Literatur des alten lndien“, Stuttgart a Berlín 1903.

—— „Die Religion des Veda“, Berlín 1894.

—— „Vorwissenschaftliche Wissenschaft“, Göttingen 1919.

P. Oltramare: „L’histoire des idées théosophiques dans l’Inde“, Paříž 1906.

A. Hillebrandt: „Vedische Mythologie“, Breslau 3 sv. 1891–1902, 1929 2. vyd.

—— „Aus Brahmanas und Upanishaden“, Jena 1921.

A. B. Keith: „The Religion and Philosophy of the Veda and Upanishads“, Cambridge Mass. 1925, 2 sv.

S. C. Sarkár: „Some Aspects of the earliest social History of India“, Londýn 1928.



1. RV 10. 85. 36.

2. RV 10. 85. 33.

3. RV 10. 85. 27.

4. RV 10. 85. 43–44.

5. RV 10. 85. 45.

6. Srv. RV 1. 124.

7. RV 1. 1.

8. RV 2. 1. 8.

9. RV 8. 44. 23.

10. RV 8. 19. 25–26.

11. RV 10. 8. 18.

12. ŠBr 11. 5. 1. Podobná látka o lásce člověka k božské ženě vyskytuje se též u jiných národů.

13. Gandharvové jsou polobožské bytosti, nebeští hudebníci, jejichž světu nymfa Urvaší náležela.

14. Text bráhmany stanoví, že tento dialog je zachován také v Rgvédě (je to v 10. knize zpěv 95).