SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Způsob života v prvních stoletích podle Arthašástry a Kámasútry

Vincenc Lesný
Výběr z 5. kapitoly
Vincenc Lesný: Indie a Indové – pout staletími, Orientální ústav (Orbis), Praha, 1931.
Redakčně upraveno.

Obraz života starého Inda v prvních stoletích po Kr., jak nám jej kreslí literární památky té doby,1 je malován velmi sytými barvami. Blahobyt a bohatství země probudily rozmařilost a stupňovaly smyslnost. Památky líčí hlavně život bohatého měšťáka s jeho touhou užívat života a také slovo měšťák nabývá v této době v Indii příchuti požitkáře.

Městský život nebyl zrovna po chuti myslitelům starého slohu. Tak mnohý z nich varuje toho, kdo chce nabýti pravého vzdělání, před životem v městě, jehož prach prý poskvrňuje. život v městech byl tehdy nákladný. Dům bohatého Inda se dělil na dvě části: část vnější vyhrazenou Indovu styku se světem a část vnitřní, kterou tvořily komnaty ženské. V pokoji bohatého Inda té doby viděli bychom rozprostřený koberec s polštáři a šachovnici, košík s malířským náčiním, na stěně bychom snad viděli vínu2, ptačí klece a polici s vonnými oleji k natírání těla, se santalovou pastou a voňavkami. Voňavek se vůbec hojně užívalo. Svému zevnějšku věnoval totiž bohatý Ind mnoho času. Ráno se natíral pastou připravenou z vonných látek, ale bylo znamením dobrého vkusu užívat voňavek s pravou mírou. Kouřem z vonných látek prosycoval též svůj šat. Hlavu si ozdoboval věncem z vonných květů, a aby oko vyniklo, natíral je pastou. Také rty si barvil. Na rukou nosil prsteny a žena zlaté a stříbrné náramky.

Po ranní práci vstupoval bohatý Ind do lázně, jejíž důležitou částí byla masáž celého těla. Zvláštní péče byla věnována nehtům. Dlouhé leštěné nehty přispívají značně ke kráse ruky. Ale pěstěné nehty a krásné zuby nejsou jen ozdobou, ony zvyšují také požitek lásky: okrouhlá řada zubů přissaje se k hrdlu milenky a nehty vrývají žádoucí a proto bezbolestná znamení měsíce neb listu lotosového nebo zaječí tlapky v krásnou pleť roztoužené ženy. Vátsjájana popisuje s neúnavným nadbytkem slov všechny takové prostředky stupňující hledaný požitek. Není snad památky staroindické, která by lépe charakterisovala tehdejší život než Vátsjájanova Kámasútra. A nenucenost, neostýchavost textu je stejně velká jako jeho vynalézavost.

Po poledním jídle si Ind pohověl v přátelském rozhovoru nebo naslouchal zpěvu. S oblibou se zúčastnil papouščího divadla nebo kohoutích zápasů nebo zápasů cvičených hrdliček. Odpoledne navštěvoval přátele a účastnil se dýchánků, literárních rozhovorů a slavností, kterých mu městský život dostatek přinášel. Takové dýchánky pořádaly též někdy ženy, ačkoliv nepřispívalo k dobré pověsti ženy se jich účastnit. Večer naslouchal bohatý měšťák ve svém hudebním pokoji se svými přáteli sladkým melodiím hudby a v této atmosféře, prosycené vůní květů a voňavkami, čeká na příchod ženy svého srdce.

Někdy však odjíždí již ráno na výlet za město v kruhu přátel a krásných žen; sluhové nesou potraviny. K výletům byla volena s oblibou taková místa, kde se společnost mohla vykoupat, třebas v umělé nádržce. Takovéto výlety pořádají výjimečně i vdané ženy a dívky dosud neprovdané.

„Občanský život spočívá na manželství,“ prohlašuje starý text. Způsob uzavírání sňatků v té době a v kraji, ve kterém text vznikl, byl osmerý: Prosté předání dívky, odevzdání dívky za účelem manželství, výměna dívky za pár býků, předání dívky po obřadech svatebních, vzájemné zasnoubení, koupení dívky, uloupení dívky a oblouzení dívky ve spaní nebo v opojení.

Pravoplatným se stává sňatek, svolí-li k prvním čtyřem způsobům otec, svolí-li s otcem i matka, jsou platné i druhé čtyři způsoby, neboť oba rodiče přijímají kupní cenu za dívku. Tato kupní cena nepřísluší nikomu jinému. Jsou-li tedy rodiče mrtví, dostane ji dívka samotna.

Řecké prameny tvrdící, že v Indii byla obvyklá polygamie, vztahují se na dřívější dobu. V době védské polygamie nebyla zvláštností a také ženy měly milence.3 Ale prameny této doby ukazují, že polygamie byla pravidelně omezena jen na královské dvory a domy bohatých jedinců. V domě obyčejného Inda vyplynula z touhy po potomstvu. Muž má s ženou, která nemá synů nebo je vůbec neplodná, čekati osm let, s ženou, která rodí mrtvé děti, deset let a dvanáct let s ženou, která rodí jen dívky. Pak se smí, touží-li po synech, oženiti s druhou ženou. Vátsjájana radí bezdětné ženě, aby se sama postarala svému muži o druhou ženu a aby jí byla laskavou sestrou. Ale také žena smí opustiti muže, o kterém shledala, že je nízký, nebo takového muže, který odcestoval nebo který se prohřešil proti králi, který byl vypuzen z kasty, ohrožuje její život nebo je impotentní.

Pravidlem nebylo dovoleno bráti si ženu z jiné kasty, neboť již tehdy bylo kastovnictví pevně vyvinuto. Jestliže bráhman nebo kšatrij pojal za ženu dívku z kasty jen o jeden stupeň nižší, než byla jeho kasta, byly přece jeho děti považovány za rovnorodé, jako kdyby byl pojal dívku ze stejné kasty. Jestliže se však někdo oženil s dívkou z kasty o dva stupně nižší, dítky byly již považovány za nerovnorodé s dětmi z rodičů stejné kasty nebo jen o jednu kastu nižší.

Vincenc Lesný (1882–1953).

Kámasútra radí pojmouti za manželku krásnou dívku dobrých mravů, která je o tři až sedm let mladší, z rodiny vážené a požehnané velkým počtem potomstva sobě navzájem oddaného. Za krásnou byla považována zdravá dívka, která měla krásné údy, krásné oči a patřičný počet zubů. Není radno se oženit s dívkou, která nemá šťastné jméno, nebo s takovou, která má hezčí mladší sestru. V jižní Indii bývalo zvykem ucházet se v první řadě o sestřenici se strany matčiny. Již v této době byly zasnubovány dívky nedospělé. A dívku si nevolil pravidlem ženich sám, nýbrž jeho rodiče, příbuzní nebo přátelé. Vátsjájana dává mnoho rad, jak si lze získat dívku a zajistit si její přízeň: hladkou řečí, dárkem umělecké ceny nebo vlastní dovedností. Může se však také stát, že krásná dívka sama je nucena hledat si ženicha, jestliže se p ni nikdo nestará. Když dívka dospěje, má čekat tři léta na příštího muže, ale po třech letech má sama užít své krásy a svých předností, aby si zajistila rodinný život. Smí si dávat s jinochem dostaveníčka, ke kterým jim často pomáhá buddhistická mniška.

Ve Vátsjájanově Kámasútře se mluví také o tom, že dívky dostávají zamilovaná psaní tajně vložená do věnců a že odpovídají na veršovaná psaní také ve verších. Z toho je patrno, že aspoň některé ženy byly tehdy velice vzdělané. Památky této doby zmiňují se také o dívkách, které dovedly v duchaplné společnosti mistrně doplňovat neúplné verše.

„Manželství beze svědků nemá právní platnosti.“ I radí Kámasútra milencům, jestliže se shodli a jestliže všechno zdráhání dívčino bylo odstraněno, tajně se sobě zasnoubit. A aby někdo byl svědkem jejich sňatku, mají si přinést oheň od bráhmana, který udržuje věčný oheň, mají svatý oheň třikráte obejít a pak rodičům oznámit své rozhodnutí, neboť „všichni učitelé dosvědčují, že sňatek, který byl uzavřen před ohněm, nemůže býti zvrácen.“

Každý velký městský dům měl zahradu se stromy a květinami. V této zahradě pěstuje žena nejen zeleninu pro domácí potřebu, nýbrž i květiny, které třikráte za den sype před sochou ochranného domácího božstva. Jako byl život bohatého měšťáka vyplněn zábavou, tak život jeho ženy byl nepřetržitým plněním jejích povinností. Na ní spočívá tíha starosti o domácnost, ona bdí nad denním vydáním domu, stará se o kuchyň i služebnictvo, pečuje, aby šatstvo i prádlo bylo čisté. Jestliže bydlí v domě ještě rodiny mladších bratří mužových, stará se nezřídka také o ně. Ukládá si míru v řeči i ve svých projevech radosti. Její oblek je vkusně upraven, ale bývá prostý. Vychází-li, ne odívá se nádherně, ale zato se krášlí s největší péčí, když jde vstříc svému choti. šat její je prosycen vůní, hrdlo je ozdobeno věncem z vonných květů a také do vlasů jsou zatčeny kytičky květin. Dobou smutku je pro ženu, když její muž odejde do ciziny. V těch dnech se obléká jednoduše, postí se, hojně obětuje bohům, a vychází-li z domu, aby se zúčastnila slavností, jde v průvodu příbuzných svého muže.

Jestliže žena ovdověla, nesměla se již znovu provdat. Ale jestliže přece toužila po životě s mužem, pak si mohla najíti milence a Kámasútra dává takové ženě leckterou praktickou radu. Spojení její s milencem bylo volné. Žije samostatněji než řádně provdaná žena, bydlí v krásném domě, účastní se života i mimo dům, koná se svým milencem výlety, účastní se též jeho her a její láska je rafinovanější než láska jeho ženy. Jestliže přijde do domu svého milence, chová se k jeho ženě povýšeně, důvěrně k jeho přátelům a je štědrá k služebnictvu. Svého vlivu na milence užívá taková krásná žena pravidlem k jeho prospěchu, ačkoliv se nerozpakuje dát mu za vyučenou, jestliže toho podle jejího mínění zasluhuje. život takovéto ženy není životem pravé kurtisány, a třebas není schvalován, přece není také zcela odsuzován. Není ani odsuzován bráhman, miluje-li hetéru nebo pojme-li ji dokonce za ženu.

Když otec rodiny zemřel, bylo jeho jmění rozděleno mezi jeho syny, vnuky a pravnuky rovným dílem až do čtvrtého kolena. Měl-li z nich někdo již vlastní jmění, které nevyplynulo ze jmění otcova, toto jmění nebylo rozdělováno. Také dluhy musily býti rozděleny rovnoměrně. Nebylo-li jmění po otci, staral se nejstarší syn o výživu mladších. Jmění muže, který zemřel bez syna, bylo rozděleno mezi jeho bratry a sestry. Po synovi, nebylo-li dětí, dědil otec, byl-li dosud živ. Jestliže byli dědicové nedospělí, spravoval za ně jejich majetek nejstarší z obce. Majetek, který neměl zákonitého dědice, dědil král, ale z dědictví byla vyloučena část, které bylo potřebí k vydržování žen rodiny zemřelého. Půda náležela králi, jemuž se platilo nájemné ve výši jedné šestiny žně. Poněvadž se však již mluví o prodeji půdy, bylo za jisté uznáváno též soukromé vlastnictví půdy. Jestliže někdo svou půdu prodával, měl první právo koupě jeho krevní příbuzný, pak jeho soused, potom jeho věřitel a teprve potom jiný kupec.

Půda byla odstupňována podle úrodnosti na tři třídy a podle toho platil daň ten, kdo ji vzdělával, a byl přidržován k státním úkonům v době míru i války. Každá obec měla svůj katastr a byly vedeny zvláštní seznamy půdy obdělané a neobdělané, suché a kopcovité, polí rýžových i hájů, užitkových zahrad i parků, lesů, stavenišť, kapliček, chrámů, zavodňovacích stanic, pohřebišť, poutních míst atd. Vedle těchto seznamů byly i seznamy domů a jejich obyvatelů podle čtyř kast, podle zaměstnání, podle pohlaví, dospělosti i chování. Sečítána byla i domácí zvířata a drůbež.

Chtěl-li někdo vzdělat půdu ležící ladem, obdržel zdarma obilí, tažná zvířata i peněžní zálohu. Soukromý majetek se promlčel za deset let, jestliže ho užíval někdo jiný. Vyňat byl z promlčení majetek dětí, starců, lidí nemocných, neštěstím pronásledovaných nebo těch, kteří odešli ze země, ačli nebylo v zemi zmatků. Jestliže se někdo o nemovitý majetek nestaral po dvacet let, ztrácel jej vůbec. V krajích bohatých železem, cínem, mědí, olovem nebo zlatem a stříbrem bylo hojně dolováno, rovněž v řečišti zlatonosných řek. Dolující musil platit zvláštní daň, neboť doly byly považovány za majetek státní. Dobývání soli bylo již tehdy státním monopolem, ale saliny byly též státem pronajímány. Těžké tresty byly stanoveny na falšování soli. Bráhmani a asketi dostávali sůl zdarma.

Zvláštní péče byla věnována lesům, které nesměly být káceny neracionelně. Beztrestně mohl si vzíti z veřejného lesa dřevo jen ten, jehož potkalo nějaké neštěstí. Také neškodná lesní zvěř byla chráněna a její odstřelování bylo regulováno.

Pět až deset vesnic tvořilo větší správní jednotku, kterou spravoval zvláštní úředník. Mnoho vesnic doby védské vyrostlo v města. V čele města stál městský hejtman. Deset až čtyřicet rodin tvořilo v městě nejmenší skupinu a zvláštní úředník měl tyto rodiny míti v patrnosti podle kasty, gótry4, podle jména i zaměstnání a měl znáti jejich platební schopnost. V městě byly i veřejné útulky, do kterých však cestující mohli býti přijímáni jen tehdy, jestliže se napřed ohlásili úřadu. Jen bráhmani a asketi směli v nich přenocovati bez hlášení. Obchodníci však se měli ubytovati u svých přátel v městě a je zajímavé, že tento zvyk je v Indii dosud zachován. Obchodník, který své zboží špatně prodal nebo který mnoho utrácel, měl býti úřadům městským oznámen.

Městský hejtman nedozíral jen na pořádek v městě, nýbrž i na zásobování města potravinami a vodou, na kanalisaci města, na jeho opevnění, ale též na to, co bylo ztraceno, zapomenuto, nebo co se zaběhlo.

V městech byla hojně pěstována řemesla. Zejména bylo vyvinuto tkaní látek. Tkaniny byly bílé nebo barevné. Tkaním se obírali zruční řemeslníci, ale tkanivo zhotovovaly vdovy, zmrzačené ženy, mladé dívky nebo ženy, kterým to bylo uloženo trestem, veřejné i chrámové otrokyně. Byla-li jejich práce dobrá a rychlá, byla jim vyměřena dobrá mzda. Za práci o svátcích dostávali mimořádnou odměnu. Krásné výrobky hotovili kovotepci. Mluví se o vykládaných pásech, o zlatých čelenkách a náramcích. Velmi byly oblíbeny šperky s drahokameny práce tuzemské i cizí.

Nad zbožím, které bylo do města přiváženo po zemi i po vodě, měl dozor zvláštní úředník. Měl vždy vědět, jaká je po každém zboží poptávka, a měl řídit dovoz i cenu zboží. Byl činěn rozdíl mezi zbožím domácím a cizím a obojí mělo býti dodáváno tak, aby se tím domácímu obyvatelstvu pomáhalo. Jestliže byla naléhavá potřeba cizího zboží, byl jeho dovoz usnadňován a karavanám, které je dovážely, byl promíjen poplatek. Cizí kupci nesměli být poháněni před soud ve věcech peněžních. Za jejich ručitele měli být považováni jejich komisionáři. Každou karavanu přivítali zvláštní celníci, kteří se tázali, odkud zboží přiváží a kolik ho přiváží, stanovili poplatek, který tvořil pětinu ceny, a dozírali, aby zboží nebylo falšováno. Cizí zboží bylo již na hranici označeno zvláštní známkou a úředník, který takto zboží označoval, odděloval již zboží kvalitní od zboží méně kvalitního. Clo se neplatilo za to zboží, které bylo posláno za nevěstou jako její majetek, za dary určené králi nebo za zboží určené oběti nebo náboženským slavnostem.

Zvláštní péče byla věnována vahám a mírám. Váhy byly hotoveny z kovu nebo z kamene nebo z takového materiálu, aby nepřibíraly na váze vodou nebo natíráním a zase aby jim na váze neubývalo horkem.

Prodej opojných a kvašených nápojů byl státním monopolem. Na místa, kde nápoje tyto byly prodávány, bylo ve městě i na venkově pečlivě dozíráno. Jestliže si však někdo chtěl vyrobiti opojný nápoj pro domácí potřebu za účelem nějaké slavnosti nebo jako lék, musil si vyžádati dovolení a zaplatit zvláštní poplatek.

Již v staré Indii bylo málo kapitálu a proto byly z půjčených peněz placeny velké úroky. Kdo žádal 15 % úroků, byl považován za člověka spravedlivého. Ale v obchodním styku bylo obyčejem bráti až 60 %, při podnicích s velkým risikem, dála-li se na příklad cesta pustými lesy, až dvakráte tolik. Za svědky nějaké pohledávky mohli býti přijímáni jen mužové počestní a spolehliví. Svědci musili býti tři, dva svědci stačili jen tehdy, jestliže se na tom obě strany shodly. Nikdy nedostačil jenom jeden svědek. úroky se musily platit včas, jinak byly přičítány k základní půjčce. Od placení úroků bylo osvobozeno dítě beze jmění nebo ten, kdo se ještě učil v domě svého učitele nebo kdo konal dlouhotrvající oběť. Jestliže dlužník zemřel, platili dluh jeho dědici nebo ručitelé. Ručitelem však nikdy nemohlo býti dítě.

Dluh, o nějž se nikdo nestaral po deset let, propadl, jestliže nešlo o dítě, starce, člověka nemocného, nešťastného nebo muže dlícího v cizině a nebylo-li v zemi válečných zmatků.

Právní smysl byl v staré Indii vysoce vyvinut, Kautiljova Arthašástra je toho svědkem nad jiné výmluvným. Široce se obírá také poměrem mezi zaměstnavatelem a zaměstnaným.

Jestliže se dělník zavázal k nějaké práci a pak ji nevykonal, podléhal trestu. Trestu podléhal i ten, kdo nekonal práci, která byla nařízena pro obecné dobro. A trest byl tím větší, čím byl vinník uvědomělejší. Výslovně se praví, že nejpřísněji má býti potrestán bráhman. Zajímavá jsou ustanovení tohoto starého zákoníku o tom, jestliže vzájemné úmluvy mezi dělníkem a zaměstnavatelem nebyly s jedné nebo s druhé strany dodrženy. Jestliže byla dělníkovi uložena práce jiná, než pro kterou byl najat, nemusil ji konati. Ale text nesouhlasí se starším názorem, že dělník musí být za to zaplacen, neboť mzda prý je odměnou za vykonanou práci, nikoliv za práci nevykonanou. Avšak poručil-li podnikatel konati nějakou práci a pak dal práci přerušit, musil ji již zaplatit. Konal-li dělník více, než bylo smluveno, tento návod stanoví, že marně vynaložil svou práci. Jiný, pozdější text však praví, že za větší práci je i větší plat. Spojí-li se více lidí ke konání nějaké práce, platí zaměstnavatel všem buď rovným dílem aneb tak, jak si to smluvili.

Králův kabinet tvořili vybraní občané, kteří byli duší státní správy. Svou působnost měli ministři pevně rozdělenou a měli též svého ministerského předsedu. často se mluví o ministru vojenství, financí, soudnictví a policie. Chytrým způsobem měl král vyzkoušeti schopnost každého dvořana a muže neschopného měl ihned nahraditi. Osobními rádci měl král jmenovati nejschopnější muže, kteří pak tvoří královu nejvyšší radu.

Péčí dobrého vladaře má být odměňovat každého, kdo slouží blahu celku. V dobách hladomoru má král zabavit všechny potraviny a starat se o výživu lidu tím, že buď dá rozdělovat v postižených krajích potraviny nebo dává v nich vykonávat nouzové práce a platí lid v naturáliích. Zároveň se má starat o dobré vzdělávání půdy. Kdo v takovýchto dobách nouze nepřiloží pomocné ruky k dílu, může-li, je trestný.

Hlavní zásadou královou a celé státní správy má být nikomu nedůvěřovat. Podle návodu Kautiljovy Arthašástry má státní správa užívat hojně tajných sluhů, zvědů, špehů i provokatérů všeho druhu. Prostředky, kterými mají pracovat, nejsou zrovna morální. Vrhá to velmi špatné světlo na zásady a ducha tehdejší státní správy. Tak dvorní kaplan, kterého král na oko propustí, má koupenými lidmi rozšiřovat zprávu, že král porušuje svaté náboženství a že by měl býti dosazen jiný vladař – muž, jenž takto zkouší poddaného, jmenuje třebas králova příbuzného nebo knížete, který je králi podezřelý, nebo vůbec muže ctižádostivého – a zkoumá mínění poddaného lidu. Kdo odmítne, je věrný. Stejně má zkoumat občany vojevůdce na oko propuštěný nebo mniška dvořany, jimž nalhává, že si královna žádá jejich lásky, že je zve k dostaveníčku, a líčí jim, jaké výhody by měli z poměru s královnou. A mužům, kteří v tomto záludném zkoušení obstojí, má býti svěřen úřad ve veřejné státní správě nebo na dvoře.

Zejména cizinci byli pozorováni. Již v této staré době se kontrola cizinců dála pasy. Za vystavení pasu musil každý zaplatit zvláštní poplatek, zato však bylo povinností státních orgánů starat se o bezpečnost cest a též o pohodlí cestování tím, že byly podél cest kopány studně, sázeny stromy a zakládány – zahrady, v nichž byla pěstována zelenina.

Vladař nedůvěřoval ani svým synům. Starý text praví: „Od narození má na prince dávat pozor. Synové královští jsou totiž jako raci: zničí svého ploditele. Jestliže v nich nevzklíčí láska k otci, pak je nejlepší tichý trest.“ Jiný starý politik, jehož slova jsou dochována, radí králi prince od sebe vzdalovat; také hadům prý se člověk vyhýbá. Princ, který pozná, že ho otec od sebe oddaluje ze strachu před jeho statečností, je tolik lákán, aby se vzbouřil. Proto prý je nejlépe držeti ho v nějaké pohraniční tvrzi.

Text vybízí prince podrobit se vůli otcově, jestliže neukládá o jeho bezživotí. Jestliže si však otec zamiluje jinou ženu než jeho matku, má nejraději odejít k sousednímu vladaři a sám se živit. Ale text mu nezakazuje vzbouřit se proti otci.

Nedůvěru královu k celému okolí můžeme vyčísti z předpisů, jak má býti zařízena vladařova ložnice, jak má navštěvovati své ženy, jakými dvořany se má obklopit, jak má zkoumat pokrmy, nebo květiny které jsou mu podávány, i vodu, v které se má vykoupat. Je to chmurný výhled do života tehdejších knížat.

Čínský poutník Fá-hien, který se r. 399 po Kr. vypravil do Indie, aby shlédl svatá místa buddhistická a přinesl do své vlasti knihy Buddhova učení, vypravuje, že obyvatelstvo střední Indie bylo početné, že žilo šťastně a králové že netrestali smrtí, ani když byl proti nim zdvižen odboj, v kterémžto případě byla vinníkovi uťata pravá ruka. Bohatí občané stavěli na svůj ·náklad nemocnice, kde se chudým dostávalo léků i ošetření. Zprávy Fá-hienovy jsou však poněkud jednostranné. Pronikavější jsou pozorování jiného slavného poutníka čínského Hiuen-Thsanga, která se týkají let 629–645 po Kr. O něco později (r. 671 po Kr.) se vypravil do Indie jiný zanícený čínský buddhistický mnich1-tsing a cestopisy těchto dvou čínských poutníků jsou bohatým pramenem poučení o duševním životě Indů v sedmém století po Kr., třebas si všímají v první řadě buddhismu a života v buddhistických klášteřích. I-tsing studoval také deset let (asi r. 675–685) na slavné buddhistické universitě v Nálandě nedaleko Pátaliputry, o níž se zmiňuje již Fá-hien. Bylo to zahradní universitní město, které se rozkládalo na břehu Gangy a hostilo velké množství studentů i učitelů. Zkoušky byly přísné a jména studentů, kteří při zkouškách prošli, byla oznamována na desce u brány hlavní budovy. Přednášky byly volné a kolejného nebylo. Vydání universitní byla hrazena výnosem půdy 200 vesnic (za časů I-tsingových), které králové mnoha generací přikázali této universitě. Též bohatí soukromníci pokládali za část své náboženské povinnosti živit studenty. Také život na universitě byl přísný a žádalo se, aby se každý řídil heslem tohoto střediska buddhistické učennosti, které hlásalo, že se hněv má přemáhat odpouštěním, nečestnost čestností, bída štědrostí a lež pravdou.

V devátém století universita počala upadat a dnes z universitního města kdysi tak slavného zbyly jen trosky. Vykopávky ukazují, že lehlo popelem, patrně při nějakém nepřátelském vpádu.

Styk Indie se světem ostatním byl v těchto dobách značný. Čilý obchod byl zejména s Čínou. Dovídáme se o tom jak z památek indických tak z čínských letopisů i z cestopisů čínských poutníků. Ale i se západem byl značný styk. V těchto dobách v severozápadní Indii a v krajích přilehlých mísily se, jak dosvědčují mince z této doby, tři kultury: indická, čínská a helenistická. Některé mince mají na jedné straně hlavu řeckého boha, na druhé straně postavu Buddhovu. Není pochyby, že takovéto mince byly raženy proto, aby usnadňovaly obchod. Kanerki, indický vladař z druhého století po Kristu, přijímá k svému čistě indickému titulu i titul římský: „Velký král, král králů, syn boží, císař Kanerki.“



1. Je to vedle dramatické literatury hlavně Vátsjájanova Kámasútra („Příručka lásky“) asi z 3. nebo 4. století po Kr. pro život soukromý a Kautiljova Arthašástra („Učebnice, jak nabýti a udržeti majetek“) asi z 3. století po Kr. Zejména Kámasútra líčí plasticky život mladého muže a mladé ženy, jejich vzájemnou touhu a milování.

2. Strunný nástroj podobný loutně.

3. Srv. S. C. Sarkár: Some Aspects of the earliest social History of India, Londýn 1928, který opravuje některá dřívější tvrzení Zimmerova a Weberova.

4. Několik spřízněných rodin tvořilo gótru.