SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Matka Země se sněžnou čelenkou

Odolen Smékal
Redakční výběr z autorova díla Indické proměny,
Pressfoto, Praha, 1973, str. 28–37, 43–49.
Níže uvedené barevné obrázky nejsou součástí autorovy knihy.

Krásu indické přírody vylíčilo v pestrých tónech a lidstvu vrylo v živou paměť mnoho básníků, cestovatelů, indologů z domácí dílny i ze zámoří. Všichni jakoby smluveni, píší o vznešeném majestátu Himálaje, nebeském ráji Kašmíru, velebném toku Gangy, malebné oáze cypřišových hájů jihu…

Kdo zná Indii jen z obrázků, táže se, zda je opravdu tak pohádkově nádherná. Kdo ji viděl skutečnou, táže se při těch slovech rovněž, sama sebe, proč tomu tak je. Proč právě Himálaj připomíná vznešenost majestátu, Kašmír nebeský ráj. Proč se právě toku Gangy přisuzuje velebnost a jihu malebnost. Není to pouze vžitá představa? Pouhý zvyk, vjem tradovaný samotnými dějinami, které mladým generacím vždy znovu vštěpují do paměti tutéž starou představu, mámivou, neproměnlivou, vytříbenou, vykrystalizovanou – totéž indické sebezření?

Země Orientu, jako každá jiná, a přece má své vlastní půvaby, svůj vlastní Himálaj, svou vlastní Gangu. A svůj obzor, svůj, dočista svůj, zcela vlastní obzor, do něhož halí všechnu nezvykle opojnou krásu tropického světa – po tisíciletí do nekonečna. Země Orientu jako každá jiná, a přesto se zdá, že tu lidé milují přírodu víc než kdekoli jinde, že ji milují vášnivě, přímo zbožně a oddaně.

Višnu na Garudovi

Ano, umí svá horstva, na nich skály, kamení nejen milovat, svá vodstva, jejich toky nejen obdivovat, ale jako svátost uctívat. A zbožšťovat je. To všechno je jejich země. Zvou ji Matkou a dávají různá jména. Vzývají ji jako bohyni. Za očišťující pokládají dokonce samotný její prach. Proto se jím asketi potírají. Ještě dnes začíná rolník setbu či sklizeň slavnostním obřadem uctívání Země. Hory jsou sídlem božstev a řeky vlnami jejich proměn.

Tak se dostáváme k odpovědi, proč indický lid tolik miluje svou přírodu. Protože všechno živé i mrtvé, vše, čím příroda obklopuje člověka, opředl mytickými představami, které ztvárnil do názorných příběhů. A ty uchovává v paměti rodů živé, stále něčím novým mysl zaujímající. Zábavné, poučné, avšak i varovné. Tak výmluvné, že ho inspirují i svazují. Vsávají do jednoho víru s přírodou, z jehož těsného, magického splynutí není úniku ani vyvanutím.

Avšak představa vytvořená pouhou lidskou fantazií by nemohla soustavně živit obdiv k přírodě, kdyby se jí k tomu opětovně nedostávalo podnětu od samotné přírody – jejích rozmarů a krutých vášní. Téměř rok co rok se vybíjejí v záplavách, smrštích, které si bezmála pravidelně odnášejí mrtvé.

Má snad být člověk lhostejný k přírodě, když na její přízni závisí odedávna? Když ona jediná mu často poskytuje možnost žít ještě dnes? I v tom našem století zázračné techniky. V řadě indických oblastí ještě stále závisí úroda na hojnosti srážek za deštivého údobí. Ještě stále umírají stovky lidí, vystupňuje-li předmonzunové období svůj úmorný žár. Ještě stále Indové nemající na těle nitky teplého oděvu platí lehkým mrazíkům zimního údobí svým posledním vydechnutím.

Příroda, laskavá i krutá, sebenazírá v božském Šivovi, který je tvůrcem i ničitelem současně. Sebezří v Šivově ženě – laskavé Párvatí a krvežíznivé Kálí v jedné osobě. Jak v přírodě, tak v člověku. Dokonale se prolínají protichůdnosti. S pocitem hrůzy se snoubí pocit krásy. Snad je to právě tento smíšený pocit, který jímá Indovu mysl při pohledu na sněžné velikány Himálaje, zdivočelé řeky, chamtivé povodně… Přicházejí, aby neustále připomínaly tu či onu – laskavou či krutou – tvář téže Matky Země, Indie.

Hora hor nad všemi horami

Himálaj se v povědomí Indů ztotožňuje s královskou čelenkou Matky Indie. Útočiště sněhu, tak doslovně zní v překladu název této životodárné velehory. Z jejích tajících ledovců se v žíznivém létě napájí plodné napájí plodné Pogaňží. Na svých štítech drží samo nebe, je horou hor. Od věků skýtá útočiště většině hinduistických bohů, je svatost sama. Dávné i bájné hrdiny nejen zvěčňuje. Ztělesňuje přímo jejich sílu, rozlet, nadpozemskou odvahu. Ve svých sněžných útrobách tají pohádkové poklady, vysněná města, slavné říše. A všechno tam hýří pověstnou orientální nádherou, včetně zlata a pozlátek.

Staří Indové dovedli kouzelně snít a svou bujnou představivostí vysnívat neobyčejné světy. Svá rozličná nebe posazovali na útesy i do podhůří Himálaje. Vyzdobovali si je, přikrášlovali zvláštními názvy, tu vznešenými, tu prostými. Hned ánandalóka – krajina blaženosti, hned gólóka – krajina krav. Navíc si je také utřiďovali hierarchicky, to dělají rádi a dodnes. Podařilo se jim seřadit svých sedmero nepozemských sfér tak důmyslně, že se každá z nich těší stejné úrovni výsostného postavení.

Tři hory však přece jen trůní na hoře hor nejvýš. Je to v prvé řadě bájná Méru, kterou fantazie člověka obdařila těmi nejfantastičtějšími oázami. Leží v pravém středu světa a otáčí se kolem ní samotné slunce, luna, hvězdy. Pak je to skutečné pohoří Kailás. Jediný jeho vrchol, dnes v Tibetu, svým věhlasem zatemňuje všechny sněžné velikány. A konečně Mandara! Ač horou, sloužila kdysi bohům a démonům při stloukání mléčného jako kvedlačka. Na krunýři želvy točili Mandarou v moři mléka jako diví. Nelze se potom podivovat, že vydala ze svých hlubin devatero pokladů i Lakšmí, bohyni štěstí a půvabu, amrtu čili nektar, nápoj všech nápojů. A jiné a jiné vzácnosti. Tolik, až je pro ně málo slov.

V pravém středu světa ležící Méru nás znovu láká. Musíme se k ní vrátit. Nelze se k ní znovu nevracet. Méru, toť indický Olymp. Znali ji Řekové z Nysy jako Meros, v zarathuštrovské Avestě nese jméno Mouru. Indická topografie ji pokládá do blízkosti posvátné Almóry, odkud pramení Ganga. Méru či Suméru, Krásná Méru, je dočista ze zlata. Ale zdobí ji přívlastky Lotosová, Božská, Nesmrtelná… Je nejen středem Země, ale i celého světa. Kolem ní se pohybují hvězdy, které bohům slouží jako vozidla.

Kinnarové

Méru, střed světa, obklopují v sedmi soustředných prstencích rozmanité světadíly, navzájem oddělené moři. Jeden z prstenců představuje naši pevninu, Džambudvípu, Ostrov jabloňových růží. Tento náš ostrov se opět dělí na řadu oblastí, z nichž nejkrásnější je samozřejmě Indie, Bháratavarša, oblévána slaným mořem. Pak následují Ostrov fíkovníků s mořem cukrovým, Ostrov bavlníků s mořem vínovým, Ostrov trávový s mořem máslovým, Ostrov kolih s mořem podmáslí, Bílý ostrov s mořem mléčným a konečně Ostrov lotosů s mořem sladkovodním. Vnější okraje světa obepíná Zlatá země. Tu nikdo živý neobývá. Jen ji vroubí prstence přeobrovských hor. A za nimi až na samý okraj vesmíru se snoubí ponurá temna s široširými pustinami.

Ne, ještě tu na Méru musíme zůstat. Rozhlédnout se kolem. Potěšit se pohledem na sedmero nebeských rájů. První z nich se rýsuje přímo nad Méru. Je to Brahmův příbytek, rozdělený do čtyř světů. Ve světě pravdy přebývá sám Stvořitel Brahmá, pohroužen do věčného rozvažování. Další svět náleží mudrcům a vůbec všem, kteří na zemi dosáhli nadlidských schopností. Nachází se tu i svět posledního zrození neboli svět člověka, který se už nikdy nenavrátí k pozemskému putování, protože se dobrými činy vykoupil z koloběhů života, sansáry.

Poněkud stranou Méru leží docela jiný svět, říše jasu a radovánek, všehochuť požitků a smyslové rozkoše, prostě svarlóka. Sebevětší labužník, světák, nemrava v tomto nebi dojde plného ukojení svých vášní. Čeká tady na něho plejáda úchvatných víl apsaras, prostitutek, kurtizán. Nepřeberné množství odrůd půvabů zaručují už sama jejich jména, která čítají na tři tisíce a třicet synonym.

Třetí nebe, přeštědrý ráj Indrův, je pravé nebe, svarga, třebaže se od Méru táhne k studenému severu. Poutníky v něm k múzám povznášejí Indrovi hudebníci, tanečníci – gandharvové. Mají tu vůbec samé pomyšlení. Kámadhénu, něžnookou krávu hojnosti, která komukoli dává, cokoli žádá. Anebo kalpataru, strom fantazie! Obdařuje vším, co srdce ráčí, po čem prahne duše. Však o těch dvou ještě o pár stránek dál.

Jak by zde neměl mít sídlo laskavý, mírný Višnu? Vždy připraven pomoci svým božským přátelům z nesnází. Vždy schopen odvážného činu, obdařen mocí se převtělovat, konat díla hodna úcty i obdivu. Jeho království se uklání od Méru k jihu. Ale vypíná se nad Kailás! Honosí se stavbami z klenotů a cestami ze zlata. Nic tu nechybí – ani voda! Žíznivé napájí sama Ganga, matka všech indických řek. Skvost na skvost, takové je Višnuovo nebe, vaikuntha.

Hned po boku soused Kršna, svůdce pastýřek, rozprostírá své kraví království, gólóka. A přímo na hoře z kravských lejn. Tady tedy vládne, hraje na flétnu, uchvácen krásou žen, na úpatí pohoří s romantikou bez soupeře.

Stejnou pozornost jako Méru si zasluhuje pohoří Kailás. Indická mysl je ztotožnila s mytickou horou téhož jména. Nad Kailás není hory krásnější! Je sídlem božského Šivy a jeho paní Párvatí, Horské. Tato dcera boha sněhu Himavaty, jinak po otci zvaná Haimavatí nebo vlastním jménem Umá, k sobě Šivu upoutala neochvějnou askezí. Po obapolném vyznání lásky prý teď leží v tomto horském loži, navěky vnořeni do slastného spoluobcování. Šivaisté, vyznavači Šivovi, ve špičce Kailásu dokonce spatřují Šivův pohlavní úd, lingam. Říkají proto hoře Šivalingam.

Jednou se Šivovi svou silou vychloubal démon Rávana, pán rákšasů, že Kailás hravě nadzvedne. Ale Šiva jen přitlačil palec k hoře. Tak snadno zmařil Rávanův pokus.

V Kailásu se také uvelebil šeredný pán horstev, strážce a vládce severních krajin Kubéra, Ošklivý. Veškerá nerostná bohatství na tomto světě prý pocházejí z nitra jeho horstev. Kubéra původně sídlil ve velkolepém městě Lance, které mu dal z čistého zlata postavit nebeský všeuměl a architekt Višvakarman, Světotvůrce. Podle indické kosmografie leželo západně od Kailásu přímo na hoře Méru. Jenomže Lanku Kubérovi násilím uchvátil nevlastní bratr Rávana. Bůh větru ho za to potrestal tím, že Lanku spolu s vrcholem Méru usekl a odvál na samý jižní cíp poloostrova do moře. Tak se z Lanky stal ostrov Cejlon a z Cejlonu zase, poté co uplynuly drahné mytické věky a po nich pár historických tisíciletí, opět Lanka, nyní zvaná Šrí Lanka.

Na odškodnou vybudoval Kubérovi éterický architekt zbrusu nové království Alaku. Patří v Himálaji vůbec k nejbohatším říším vybájeného světa. Slovy prostě nelze popsat. Sebemistrnější fantazie bledne před leskem vykouzleného přeludu devatera tajuplných pokladů, nidhi, jež Kubérovi vydala matka Země ze svého lůna. Ten bůh ošklivého těla, avšak nepřeberného bohatství, je někde ukrývá na Mandaře – prý v přenádherné oáze stromů a květin. A dává přísně střežit podivným lidským tvorům s koňskými hlavami, jakšůmkinnarům. Přišli na svět ve stejný okamžik, mají též stejný úkol: věrně sloužit svému pánu, bavit ho rajskou hudbou, zpěvy, tanci…

Náš pohled vzhůru k pyšnému majestátu sněhobílých velikánů se uzavírá. Nestačili jsme spatřit ani špetku z nekonečné nádhery, sotva střípek z pokladnice šperků, jimiž Himálaj snivá představivost Indů. Nebo naopak? Jimiž Himálaj obdařil Indy snivou představivostí? Stěží dnes soudit. Když však roku 1962 čínský soused dočasně obsadil pohraniční pásmo, bolest nad ztrátou území, byť jen věčného sněhu, nesli dvojnásobně těžce.

V poloostrovní části má Indie řadu horstev, ale žádné z nich neopředly mýty tak výrazně jako Himálaj. Vindhijské pohoří dělí Indii na sever a jih. Hojností legend, například o vílách, které Vindhja často navštěvují, se řadí hned za svého severního soka. Vypráví se, že kdysi dávno pohoří Vindhja povstalo z žárlivosti na výšky himálajských útesů a vyrostlo nad ně. Tehdy bozi poslali na pomoc mudrce Agastju. Poprosil pohoří, aby se mírně sklonilo, chtěl totiž pohodlně přejít ze severu na jih. Prosbě vyhovělo, sklonilo se. Přešel. A protože se z jihu na sever ještě nevrátil, zůstává Vindhja skloněno doposud.

Na jižním cípu poloostrova se vypínají malabárské hory Malaja – od Modrých hor, Nílgiri, po mys Panna, Kumárí. Malabár se prý vynořil z moře na žádost Parašurámy, mohutného Rámy se sekerou. Tehdy princ oceánů Varuna stáhl své vody z této oblasti zpět do moře a vyplavenou zem poskytl bráhmanům. Jakmile se z moře země vynořila, uchopil ji Parašuráma palcem a prsty, pevně sevřel, vytáhl nahoru. Takto zvrásnil, ztvárnil hory Malaja.

Vidíme, že v Indii není hory, jíž by nepatřila báj, příběh, který s ní spoutává člověka, mudrce a boha v jedno dění, v jeden společný svět. Je-li bez ustání člověk hnán koloběhy životů do nových přerodů, proč by si nemohl vymyslet také svou vlastní teorii vzniku horstev? Proč by například nemohl věřit, že na samém počátku světa měly hory křídla a poletovaly si jen tak v prostoru. Hned odlétaly, hned přilétaly, tady se odlepily, tam se přilepily... Ať start nebo dopad musel přirozeně rozkolísat samotnou matku Zemi. Tentokrát přispěchal na pomoc Zemi, aby ji upevnil, Indra, vládce nebes. Ustřihl horám křídla a nadělal z nich bouřkové mraky. Od té doby se hory už nikdy nepohnuly z místa.

Z posvátných toků plyne život

Představují-li města smyslové orgány matky Země, horstva její údy, pak řekám Indové připisují z matčina těla to nejpodstatnější – tepny, žíly. Řeka, dárkyně života, je zdrojem plodnosti, odnímá hříchy, zbavuje nemocí. Některá, jako Jamuna, smývá z hříšníka nečistotu po sedmém dni, jiná, jako Sarasvatí, po třetím dni, Ganga při prvním doteku jejího toku. A Narmada už při pouhém pohledu na ni.

Není voda jako voda. Některá přináší přímo nesmrtelnost. To je vlastně nektar. Takovou moc má Ganga. Jiná léčí zhoubné choroby, malomocenství. Takovou má Gódávarí, plynoucí na východ Dakšinem do Bengálského zálivu. Další je naopak tak neblahodárná, že se nemá ani pít. Ježto se její majitelka řeka co by mytická bytost vůbec neprovdala. Takovou má Jamuna, která vplývá do Gangy na posvátném soutoku v Prajágu.

Súrja, bůh Slunce

V Indii jsou řeky většinou ženy – bájné postavy, manželky králů, bohyně – tou je Ganga; dcery mudrců – tou je Narmada spěchající z Maikalských hor na západ rozpůleným pohořím Vindhja do Khámbhátského zálivu v Arabském moři. Nebo jsou dcerami samé matky Země –jako říčka Mahí v Gudžarátu; dcerami boha Slunce – jako Táptí, Rozpálená, dakšinská vlnivka, jež vroubí jižní svahy pohoří Satpury, paralela Narmady.

Asi jen pět řek nese v Indii mužská jména. Indus, dnes na území Pákistánu, a do něho vústěný Satladž, protékající Paňdžáb. Dále řeky Són a Ghághra, které se pár desítek kilometrů před Patnou, metropolí Biháru, vlévají do Gangy. A konečně Brahmaputra, Brahmův syn, se protahuje Asámem a Bengálskem. Co do posvátnosti zůstává všech pět řek-mužů daleko za řekami-ženami.

Nad jiné vážená, nanejvýš posvátná Ganga vyvěrá pod horou Nandávéví, nepříliš daleko od pramene Jamuny. Obestírá se závoji synonymních výrazů jako Alakánandí – z kadeří Šivových, Bhadrasóma požehnaný nápoj, Gándiní – věčně zpívající, Mandákiní – něžně plující, Khápaga – z nebe vyvěrající, Tripathaga – třemi světy tekoucí, a to nebem, zemí, podsvětím neboli Himálajem, Indií a bengálským ústím. A řady dalších.

Historii Gangy podává mnoho mýtů, legend, pověstí. Podle jedné z legend žila kdysi Ganga jenom v nebeských sférách. Vylévala se z Višnuova palce vůkol po rajských oázách a blahobytně je zavlažovala. Avšak přísným odříkáním získal Bhagíratha, král sluneční dynastie, od bohů povolení k tomu, aby proudila také na zem, kde měla především spláchnout popel šedesáti tisíc usmrcených synů krále Ságary, Oceánu, Bhagírathova pradědečka. Ganga se však spustila k zemi tak mohutným proudem, že by ji byla málem celou zaplavila, nebýt Šivy. Svedl ji do pletenců svých vlasů. Stlumil její spád. Od těch dob stéká v sedmi proudech, v sedmi posvátných řekách Indie. Ano, přece ještě došlo k jistému nedopatření. Hlučné vlny skotačivé Gangy soustavně vytrhovaly mudrce Džaghnua z rozjímání. Jednou řeka ve své rozpustilosti dokonce zaplavila celé jeho obětní království. Rozhněván ji vypil. Nakonec se dal přemluvit. Dovolil jí vytéci uchem. Ta chvíle se v Indii dosud okázale slaví jako význačný den života matky Gangy.

Sarasvatí, jméno bohyně řeči, umění a choti Brahmy Stvořitele, si vy půjčila také jedna z řek, která beze stopy zmizela z povrchu poloostrova. Prý někde v písečné poušti u Vinásany. Nezmizelo však přesvědčení, že proudí dál – pod zemí – a vlévá se spolu s Jamunou do Gangy na soutoku v Prajágu. Svatostí se tomuto ústí nevyrovná žádné jiné v širém světě.

Sarasvatí se tedy ukryla do lůna země. Její záhadný ponor však vynesl na povrch poloostrova řadu příběhů, jimiž se lidská mysl baví. Tak prý Brahmá svěřil řece důležité poslání: odplavit do moře odpadky po vulkánu. Dobrá řeka chtěla uchránit zemi od vařících vod. Proto s rozžhaveným nákladem raději zmizela v podzemí. Nebo se prý ukryla pod zemí z obavy, aby se v ní nevykoupal božský Šiva a neočistil se od hříchu za to, že usmrtil bráhmana.

Třetí nejoblíbenější řeka severu Jamuna, Džamna, Džamuna, co by neprovdaná žena s neposvátnými vodami, se podle bájesloví vynořuje z Kalindských hor. Nese tudíž jméno Kálindí. Zosobňuje dceru mudrce Kalindy, jehož kdysi Ráma se sekerou odvlekl z její postele. Jamunu pak přinutil, aby ho omývala svými vodami. čtveřice slavných měst – Dillí, Vrindávan, Ágra, Mathura – leží na Jamuně. A na jejím pravém břehu se zrcadlí Tádž Mahal, skutečný skvost pohádkového mauzolea, slavná nádhera štíhlých minaretů z bílého mramoru…

Zvířata jsou v Indii také vesměs posvátná

Ve světové pokladnici lidové slovesnosti představují indické bajky či pohádky o zvířatech základní vklad. Dosvědčují současně, že Indové pohlížejí na zvířata jako na lidi, že je považují za stejně oduševnělé bytosti. Intimní vztah k živým tvorům sahá svými kořeny hluboko do historie a prehistorie celého podhimálajského poloostrova. Stovky a stovky mýtů, legend, příběhů neopomněly ze zvířecí říše ani jednoho tvora. Na každém vypozorovaly tu či onu charakteristickou vlastnost, klad, zápor, zvláštnost. Tak do příběhů vstupovala rovnocenně běžně nauka o zvířatech, pašuvidjá, zvěrověda.

Jako každá jiná věda se pěstovala s příkladnou důkladností. Jevy zkoumala, rozkládala do všech podrobností, systematizovala, klasifikovala, rozličností a výčtu rozlišností obsahovala i nauku o hlasovém projevu zvířeny. Nutkala-li koho touha porozumět záhadám kosmu, nabýt magických sil, musel mít v malíčku i všechny taje zvěrovědy.

Na vytváření zvířecího království se podle legendy podíleli dva stvořitelé, Šiva a Brahmá. Šiva tvořil náramně jednoduše. Rozmanité čeledi přivedl na svět pouhým náznakem typické pózy či zvláštního posedu, ásany, každého jednotlivce. Brahmův přístup k tvorbě zvířat poznamenala důmyslnost, smysl pro hru na schovávanou a jiné kratochvíle. S oblibou zvířatům přikládal záhadné vlastnosti. Do koně prý vtělil záhadu anusváry, nosového zvuku, do vrány tajemství dlouhého, ne-li věčného života a podobně.

Řada kmenů, klanů, rodů starobylé Indie se spříznila se zvířenou totemicky. Dokonce se podle určitého zvířete nebo rostliny pojmenovaly i některé védské školy. Ačkoli nemáme po ruce dostatečně vědecká osvětlení tohoto jevu, můžeme snadno a bez pochybností poukázat na velké množství totemických slovních základů, které se týkají oblíbených postav hinduistického světa.

Kártikéja

Védští bozi se přepravovali pěšky zřídka. Většinou je nosili čtyřnožci, ptáci, plazi. Takovému dopravnímu prostředí se říkalo váhana, vůz. Agni, bůh ohně, se nosil na hřbetě skopce, Váju, bůh větrů se unášel na hbitém jelenu, Varuna, bůh oceánů, se plavil na mořské příšeře makaře, Jama, bůh smrti, si odnášel mrtvé na buvolu, Indra, bůh bohů, se vozil na slonu Airávatovi, pokud ovšem nedal přednost zlatému kočáru. Říkalo se mu vimána, dnes to značí letadlo. Táhli ho dva rudohnědí koně, spřežení řídil vozataj a filosof v jedné osobě, Mátali.

Rovněž druhá garnitura bohů, nepoměrně mladších, hinduistických, chodí zřídkakdy pěšky. Navštívit takového Šivu v jeho rodinném prostředí znamená spřátelit se hned s několika zvířaty a šelmami najednou. V kruté, bhairavské podobě cestuje Šiva na psu, zvířeti skrznaskrz nečistém. Šivu-ničitele vozí bílý býk Nandi. Na skulpturách ho zhusta provází kosmický had Vásuki na opasku a jelen, mrga, mu vyskakuje z prstu. Jak Šiva, mnoha jmen a podob, tak i jeho božská choť. Jednou se jmenuje Párvatí, Horská, a zdolává vzdálenosti na lvu. Jednou si dá říkat Durgá, Nepřístupná, a pádí na tygru, lvu, výjimečně papoušku. Jako Šítalá, bohyně neštovic, se plouží na oslu. Starší syn se sloní hlavou, Ganéša, přítel studentů, bůh štěstí – objíždí svět na myši. Mladší syn Kártikéja, bůh války – se naparuje na pávu Paraváni.

Desatero různých převtělení boha Višnua nás uvádí do ráje zvířat. Byl už rybou, želvou, kancem, napůl mužem a napůl lvem a jednou z něho bude rek Kalki, který přijede na bílém koni, aby vyvedl lid z mravní zkázy. Višnua jako uchovatele a ochránce světa i jeho řádu nosí Garuda, napůl orel a napůl člověk. Pokud však dlí Višnu na zemi, spočívá na hadu Anantovi, Nekonečném – symbolu věčnosti. Paní Višnuova srdce, Lakšmí, hojnost sama, stihne podílet lid štěstím a krásou v různých krajinách země jen díky sově.

K zvláštní oblibě některých zvířat přispělo bájesloví. Svěřilo jim určitá poslání, zdůraznilo jejich typické vlastnosti. Slon zpravidla představuje jak sílu, tak moudrost. Husa vyniká chytrostí. Kůň přináší požehnání a vůbec se těšil výjimečnému postavení mezi zvířaty staré doby. Ještě dnes se mnohde pokládá za tak neposkvrněného, že nečistou nádobu očistí pouhým přičichnutím. Není pak divu, že jeho oběť patřila k nejmocnějším. Čím brutálněji se usmrcoval, tím účinněji obětování působilo. Poslední historickou oběť koně, ašvamédhu, přinesl všem hinduistickým bohům ještě v polovině 18. století džajpurský vládce z Rádžpútány.

Kráva, dnes tolik posvátná, je nejuctívanější zvířecí tvor v Indii. Pojmenování se srovnává se samotnou matkou Zemí. Ano, je to matka Kráva. Svatostí ji ještě předčí. Cokoli od ní nebo z ní pochází, je báječné, prvotřídní, ničím nenahraditelné. Je samé nej-, nej-, nej-. Nejpodstatněji vyživuje, nejskvěleji léčí, nejsvětěji posvěcuje, nejdokonaleji očisťuje. Ať mléko, kravinec, moč, prach kopyt či otisk její „šlépěje“. Pančagavja, směs pěti kravích produktů, je pak čisticí prostředek, který nemá sobě rovna. Je to sladké mléko, kyselé mléko či tvaroh, máslo, kravinec, moč. Opláchnout se kravskou močí je blahodárné, znamená projít očistnou lázní. Smočit jí hrdlo je však mnohem blahodárnější. Poskytuje přímo božské požehnání. Světcům i ženám před porodem nebo po něm.

A přece se i tato na výsost posvátná kráva kdysi obětovala bohům krvavě – jako každé jiné zvíře. Při védském pohřebním obřadu antjéšti se s ní nejednalo právě v rukavičkách. Obětovala se velmi svérázně. Její tělo staří Indové rozporcovali, vyňali vnitřní orgány a rozložili na tělo zesnulého. K světským účelům běžně používali kravskou kůži. Potají kupříkladu válečné bubny. Při sporech, zejména pohraničních, ji pokládali na hlavu soudce, aby v něm posílila moudrost a vytříbila jeho smysl pro spravedlnost.

Kdy, v kterém století indických dějin došlo k tomu vpravdě historickému obratu, který znamenal počátek zaslepeného uctívání krávy, dnes nelze ani dost pravděpodobně stanovit. Zdá se, že si kráva vydobývala své vysoce vážené postavení, úctu a posvátnost postupně. Vzácné trofeje protoindické kultury z oblasti řeky Indu, která kvetla přibližně před pěti tisíci lety, nasvědčují spíš tomu, že prehistorická civilizace vyvinula jako symbol plodnosti a síly hlavně kult partnera krávy – býka. O nějakých tisíc let později, na počátku védského údobí, se sice epitet býka ještě spojoval s četnými božstvy, avšak do popředí se už drala kráva.

A stávala se postupně představitelkou kapitálu, nositelkou výživy národa, ploditelkou býků, které zemědělští Árjové nezbytně potřebovali k polním pracím. Byla-li bytostnou živitelkou obecného lidu, stala se její ochrana nevyhnutelnou. A začali ji nazývat aghnjá, ta, která se nemá zabíjet. Její ochranu se jal zdůrazňovat kněz i král. Ten si pak označení „ochránce krávy“ dovolil připojovat k své výsosti.

Ruku v ruce s příkazem nezabíjet krávu se v Indii zakořeňovalo vegetariánství. V pozdějších dobách se hinduisté snaží tento příkaz odůvodnit také tvrzením, že maso zabité krávy nasytí jenom 80 osob, kdežto živá kráva svým mlékem a telaty uživí hned 410 440 osob. A sáhlo se rovněž po dávné fantazii, která zplodila Kámadhénu, nebeskou krávu přání. Podarovává jak božstva, tak člověčenstvo doslova vším. Douškem lahodného mléka i zástupy nepřemožitelných vojsk.

Kdoví, které zvířátko se po krávě nejvíc těší lidské přízni. A dodejme shovívavě: pošetilosti. Snad opice? Protože se v tak mnohém podobá člověku? Nebo že opičí rod vánarů pomohl hrdinovi Rámovi vyhledat ztracenou unesenou Sítu? A že mu ji pomohl na jejím uchvatiteli Rávanovi vydobýt zpět? Či hřeje se víc na výsluní lidského mámení želva, která nosí Jamunu, nebo krokodýl, protože plaví Gangu? Těžko tu sestavovat pořadník oblíbených tvorů indických národů.

Jisto je, že had je pro pravověrného hinduistu svatým, nezranitelným zvířátkem. Zabij hada a hned máš těžký hřích na duši, stihne tě malomocenství, neplodnost, zhoubná oční choroba a spousta dalších pohrom. Vnikne-li kobra do domu, nemá se vyhánět po zlém. Nutno ji poprosit, aby nikoho neuštkla a v klidu odešla. Pokud tak neučiní o své vůli, má se vlákat do hliněné nádoby, vynést na osamělé místo a ponechat osudu. Nejlépe se před hadem ochráníme, uctíváme-li ho jako pravé božstvo!

Nágové

Všemu hadímu obyvatelstvu – králům, královnám, krasavicím – se vespolek říká nága, nágové. V užším smyslu se tak označuje kobra. Té se, jak známo, na hlavě rozpíná kápě. Na ní se Indům polojasně rýsuje blahodárný znak svastiky v polovičním provedení, tak zvaný svastikárdha.

Nágové se nejvíc přátelí se Šivou. Zdobí mu tělo na všech možných místech. Zastupují. opasek, náramky, nákotníčky, posvátnou nit, splétají jeho kadeře. Zkrátka objímají ho, kde mohou. Jinak jsou povoláním většinou hlídači. Střeží poklady země, moře, ochraňují staré chrámy, opuštěné domy, hranice starobylých měst. Někdy představují duše zemřelých. Obývají nágalóku, svět nágů, nebo podsvětní království, pátálu, nejkrásnější říši ze všech světů na nebi, zemi i v pekle. Světec Nárada prý kdysi jejich svět navštívil. Shledal ho nesčetněkrát půvabnějším než samotné nebe Indrovo. Bhógavatí, Rozkošná, zní název jejich metropole pohádkových pokladů. Ve středu se skvěje klenotový palác, manimandapa, město vůkol obkružuje mani-bhítti, klenotová zeď.

Nágalóka hýří smyslností, přepychem, rozdává rozkoš. Žíznivého tuláka přivábí už jeho přezdívka kámalóka, svět rozkoše. Svůdné hadí krasavice vyhledávají krvavá pole a na nich především padlé bojovníky. Ošetřují jim rány, konejší je svými půvaby a vsávají do víru vášnivé hry na lásku i milování. V říši nágů je však i místo pro moudrost prý nad jiné velikou, hlubokou, věčnou. O kouzelné moci, která tu rozehrává všechny tajemné síly, už ani nemluvě.

Hady, hadími králi a božstvy se to v Indii hemží nesčetně. Mezi vyhlášené určitě patří Šéša, Zbytek, s ním často ztotožňovaný Ananta, Nekonečný, který je tmavé barvy, symbolizuje věčnost, střeží východní stranu. Dále Vásuki, sedmihlavý hadí král, zelený strážce severu. Význačně se podílel na stloukání oceánu k získání elixíru života. Anebo devítihlavý Takšaka, Tesař, šafránové barvy. Nebo pětihlavý Kálija, černý, strašný démon, který v sobě spaloval sám oheň. Bydlíval v hlubokém zálivu řeky Kálindí čili Jamuny, odkud ho vystrnadil, navždy do oceánu odplavil božský mladík Kršna.

Bylo by hrubým nedopatřením neuvést z osmdesáti osmi tisíc hadů na jedno oko slepou hadí královnu Manasu, sestru Vásukiho. Zatímco Višnu v době dešťů spí, ona lid Indie ochraňuje před hadím uštknutím. Zatímco si vlastní ochránce světa Višnu pospává, nedostávaje svým povinnostem, ona zneškodňuje veškerý hadí jed, ona jediná pečuje o přísun protijedu. Za to ji zbožňuje venkovské Bengálsko a vůbec všechny krajiny, kde s propukem monzunu vylézají hadi z děr v nekonečném počtu hrozí zamořit zem. O jejím svátku v srpnu ji vzývá každoročně pověrčivý lid a dává jména, na něž se určitě chytí. Je to Manasa bohyně, Manasádéví, Padmávatí – Lotosová, Nitjá – Věčná… Kosmogonický, a jak jsme právě uvedli, tisícihlavý had Šéša dostal jméno Zbytek, neboť se prý narodil jako výškrabek – z toho, co po stvoření tří světů zbylo. Jeho tisíc mohutných kápí vytváří ostrov klenotů, manidvípu, Višnuovo lože. I jinak se Šéša velice rád parádí. Tělo zahaluje purpurovým hávem, náhrdelník nosí vždy bílý. Pokud má ruce, třímají pluh a paličku moždíře. Na hlavě mu spočívá celá země. Koncem každého Brahmova dne, jehož délka je nedozírná, z Šéšovy tlamy vyšlehne plamen a na popel v tu chvíli sžehne veškerenstvo.