SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Písně do ticha: Úvod a doslov

– PdT1 –
Eva Zemanová, 1997
Z knihy Písně do ticha, Nakl. Šivašakti, 1997.

Přemluva

Jako je věčná proměna přirozenou povahou všech věcí, právě tak se stále znovu zjevuje v nitru živých bytostí touha po neproměnném. Zatímco smysly tančí den co den ve víru obrazů, zvuků, chutí a vůní, duch utvářitel zůstává nedotčený, nepokořený, nezobrazený a nevyslovený. A přece tak bytostně známý, až jeho vlastní dech splývá s pošetilostí, láska s nezájmem a slova, která bychom snad rádi zaslechli z jeho úst, jsou příliš tichá.

Kam oko dohlédne, kam doletí myšlenka, prostírá se nekonečný svět fantazie, domov dětí a básníků, jehož podoby nemají přesně stanovených hranic. Jeho dobrodružství jsou nespočetná pro ty, kdo se odváží vstoupit a postavit se tváří v tvář hlubině duše, zosobněné síle představ, aby se stali přímými účastníky veliké cesty ke světlu. Jejich nezbytnou výbavou se má stát otevřená mysl, laskavé srdce, trpělivost a vytrvalost. A v neposlední řadě neomylná touha po nejsvětějším objetí, které lze zažít, jehož krásu ještě žádný ze smrtelníků nepopsal. Objetí ducha veškerenství, v němž utichnou všechna hnutí srdce a jejich ozvěna se rozezvučí jásotem miliónů rolniček.

Kdo poznal smysl své velké pouti, odlepí nohy od cesty, která není více břemenem a určeností. Možná se zastaví a možná půjde dál…

Úvod

Básně v této knize jsou jen nepatrným zlomkem toho, co stvořil poetický duch Matky Indie a jejích obdarovaných dětí. Východní mysticismus se s nezjeveným a nepopsatelným jsoucnem vypořádal po svém. Nezůstal stát na kraji prahu, nespokojil se s váhavým postáváním u dveří, ale všemi prostředky, jež mu byly dány k dispozici, si razil cestu vpřed. A tak chtěně či nechtěně byl celý svět, ba celý vesmír zapojen, když pradávní mudrcové hledali cestu ke spáse a osvobození. Tentýž svět stál s nimi v cíli, aby se dočkal štědré odměny.

V podobě písní, básní a pohádek zpívali svobodní duchové o nadsmyslové kráse, lásce a blaženosti. Zpívali o pravdě a moudrosti, již nelze sdělit jinak než od srdce k srdci. A tóny a slova jejich písní si brzy zpívali lidé prostí i učení – ku potěše, sblížení i rozevření nejtajnějších komnat mysli, které jsou tak bohaté na vzácné poklady. Spolu s nimi se spouštěli do temných propastí, aby byli vzápětí povzneseni nad koloběh radosti a žalu, spolu s nimi se učili nazírat svůj strach tak dlouho, až se jej přestali bát.

Vedeny jemnou rukou svých učitelů, otců a matek, učily se děti Indie spatřovat božství ve stéble trávy, zrnku prachu i v nejnádhernější ze svých představ, poznávaly jej cestou uctívání, odevzdání a lásky. Vábeny tichým voláním hlasu vědomí, cítily se pevně svázány s posvátnými pravdami, na něž rozum nedosáhne bez svolení srdce. Tak malí i velcí zpívali „pánubohu do oken“ o smíchu i pláči, o svých touhách a bolestech, to vše s nehasnoucí nadějí, že budou vyslyšeni. Ve verších se prolínají věčné paradoxy života s lehkostí vodních par, když stoupají z hladiny, aby se na obloze shlukly v bílá oblaka.

Tato kniha je snad určena právě těm, kdo se cítí být přitahováni kouzlem duhy, kdo stanou v úžasu nad hromadou kamení a pod noční oblohou chtějí naslouchat hudbě sfér. Kompozice básní není nahodilá. Zasvěcení v ní rozpoznají jádro duchovní kosmologie, cestu obestřenou tajemstvím pro ty z nás, kteří odmítáme počkat v tichu na zjevení skrytých ctností.

Pro připravené je přímou cestou a otevřenou bránou do vlastního nitra, jsou-li ochotni se věnovat uvědomělé práci, v níž se snoubí potřeba projasněné mysli a čistého srdce. Bude-li totiž člověk hledat pravdu rozumem, který byl zastřen přemnohými vášněmi a strachy, mocní strážci prahu přesunou jeho pozornost velmi jemně k jiným cílům. A možná teprve po čase mu dovolí vrátit se zpět, když jeho očekávání nebudou tolik svazující a jeho přesvědčení tak sebejistá.

I kdyby byl nadán nejbystřejším rozumem, nemůže se plně ponořit do duchovního zkoumání ten, jehož srdce se dosud zmítá mezi připoutaností a láskou a nepodaruje tak svého vlastníka dostatkem prostoru a času.

Věřím však, že jako letící šíp najde svůj cíl a jako nespatřená studna přitahuje zdáli žíznivé, i tento příspěvek do písemností jazyka českého si své čtenáře najde sám.

Cizokrajné výrazy pocházejí zpravidla ze sanskrtu, který je považován za praotce všech jazyků indoevropských, proto se při vhodném přepisu nesváří s naší výslovností ani gramatikou. Na rozdíl od svých četných potomků si však zachoval ucelenost a jednotu významu a zvuku – pro tuto jedinečnost se nazývá písmo sanskrtu „dévanágarí“, „bohem obývané (zjevené).“ Podobně tomu bylo ostatně u většiny starých písem.

Každá slabika oplývá mnohonásobným významem, který se skládá do slov a vět, aby vytvořil několikavrstevná vyjádření. Účinek vyřčeného se však projeví přímo, je-li mysl odpoutána od předmětu pozorování, který předtím uchopila plnou vahou své pozornosti. Překlad do „jiného“ jazyka se tak vždy podobá spíše práci básnické, už jen proto, že původní výpovědi jsou vždy psány v jednom ze základních typů verše. Přednost tak často dostalo vtělení významového obrazu před přesným převodem jména a tvaru. Nezbývá mi proto než se spolu s ctihodným Pušpadantáčárjou obrátit k veliké slitovnosti, a požádat o prominutí, neboť jistě bylo „písmeno či slovo vynecháno a leckterá slabika nevyslovena.“ Při té příležitosti bych však stejně ráda vyslovila staré přání lidského rodu:

 

Ať jsme vedeni z neskutečného ke skutečnému.
Ať jsme vedeni ze tmy do světla.
Ať jsme vedeni z umírání k nesmrtelnému.

ÓM SUBHAM ASTU SARVA DŽAGATAM
Ať jsou šťastny všechny bytosti.

 


Doslov

Šántimantra

Pokoj nebi,
pokoj obloze,
pokoj zemi,
pokoj vodám, stromům a bylinám,
mír všem bohům,
pokoj Stvořiteli,
pokoj veškerenstvu,
pokoj svrchovanému míru.

ÓM ŠÁNTI ŠÁNTI ŠÁNTI

 

Bohyně neboli Déví je Bůh v jeho mateřském aspektu. Ačkoliv toto podobenství jeví v našem západním způsobu nazírání jisté známky „pohanství“, jak tvrdí kritikové, je toto nařčení spíše důkazem vlastní hlouposti, která se snaží rozdělit význam pojmenování na dvě části – což je samo těžko aplikovatelné na Božství, jakožto Stvořitele forem. Ve spisu Navaratnéšvara se říká: „O Déví, která jest Existence, Vědomí a Blaženost, se má uvažovat v rodu ženském, mužském nebo jako o čistém brahmanu. Ve skutečnosti však není muž ani žena ani neutrum.“ (Není vázána k žádné zvláštní formě).

Stejně jako vše ostatní, i v této záležitosti jsou slova jen matoucím pokusem naší roviny vyjádřit to, co ji přesahuje. Není proto jednoduché vysvětlit povahu nařčení, pokud se nebudeme domnívat, že jeho zastánci pokládají pohlaví své matky za méně hodnotné než jejich vlastní, a tím pádem mají za bezcenné popisovat Božství pomocí jiných přívlastků než výsostně mužských.

Naproti tomu hinduisté, jejichž zvykem je uvádět jméno matky před jménem otce, nemají zájem stranit takovým pochybeným poznámkám. Mohlo by se ovšem stát, že nebudou rozumět křesťanskému výrazu „Matka Boží“, a že s ním nebudou souhlasit ani poté, co se seznámili s úzkým a speciálním smyslem, který mu věnuje teologie.

Tantrik by byl asi tím posledním ze všech, kdo by koncept Boha jako Matky považoval za nedostatečný. Protože Déví se projevuje v podobě jeho vlastní matky, jeho prakrti (jak nazývá svou ženu) a ve všech ženách vůbec. Jak říká Kubdžiká-tantra: „Kdokoli viděl nohy ženy, ať je uctívá stejně jako svého gurua.“ I když mužství a ženství jsou aspekty téže reality, v jistém smyslu je Šakti více zjevena v podobě ženské. A tak Bůh v Mundamálá-tantře říká: „Kdekoli je šakti (žena), tam jsem Já.“ Pro tuto velikou manifestaci jsou ženy nazývány šakti. Z toho všeho by ovšem nemělo vyplynout, že šakti je méně přítomná v podobách Šivy, Kršny a dalších. Jak tvrdí sám autor Tantratattvy, pokud sádhaka, uctívatel Kršny, zatouží vidět svého milovaného jako Kálí, Bhagaván, který plní přání svých oddaných, se zajisté zjeví v této podobě. Všechny tvary se zjevují ve vědomí, hrou Té, jejíž podstatou je vědomí samo.

Šáktánandataranginí říká: Déví je uctívána pro její měkké srdce, a přesto výraz „Matka“ má jiné kořeny než ty, které nalézáme jako přirozené pocity, které vyvolává sladkost slova „Matka“. Význam slova „Déví“ je prakášátmiká, neboli ta, jejíž povahou je Světlo a Stvoření. Slovo je užíváno v ženském rodě, jelikož toto jediné, jakožto Šakti a Prakrti, uchovává a živí všechny věci jako jejich Matka. Déví je proto brahman projevený v jeho mateřském aspektu (Šrímátá) jako Stvořitel a Živitel světů. Uctívatelé Déví neboli Šakti se nazývají šáktové. Ale ti, kdo mají skutečnou znalost Šakti-tattvy, bez níž, dle písem, je osvobození nedosažitelné, překonávají v mysli sektářství, které obvykle odděluje pojmy šákta, vaišnava a šivaista.

Ať přijímá Déví ve svém tvořivém aspektu jakékoli formy, všechny jsou její. Tak praví posledně zmiňovaný autor; sádhaka ji bude poznávat, ať se zjeví v podobě Kršny, Durgy nebo Mahádévy. Vaišnava ji může považovat za Višnua ve formě Šakti, šákta se na ni může dívat jako na Šakti ve formě Višnua.

Pro ty, kdo se ponoří do oceánu Její prapodstaty, čitšakti, jsou zapomenuty všechny rozdíly náležející světu tvarů.

Kršnašakti, Šivašakti nebo Kálíšakti a všechny ostatní manifestace šakti jsou jedno a totéž. A tak Rámprasáda, bengálský básník a tantrik zpíval ve své básni:

 

„Přijímáš pět hlavních forem podle způsobu uctívání.
Avšak, Ó Matko, jak bys mohla utéci z rukou toho,
v němž zaniklo pět, aby se staly Jedinou?“


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV