SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Hardvár v roce 1909

Otakar Pertold
Výběr z 9. kapitoly odborného cestopisu
Otakar Pertold: Cesty po Hindústánu (1909–1910.), J. Otto, Praha, 1917.
Redakčně upraveno. Foto autor.

Hardvár jest menší město na pravém břehu řeky Gangy, v místech, kde ohromným průlomem v himálajském hřbetu Šivaliku valí se mocná řeka do roviny. A právě tím, že leží na úpatí hor nejvyšších na světě, u řeky s horskou, křišťálově jasnou vodou, jest Hardvár jedním z nejzdravějších míst v Indii, postrádaje krutosti tropického slunce i oněch vlastností tropické přírody, které jsou zvláště pro Evropana nebezpečné, a při tom – jsa položen jen 340 m nad mořem – nemá oné drsnosti podnebí, kterou v některých dobách ročních mnohé horské zdravotní stanice stávají se nesnesitelné i pro Evropana, zejména přijdou-li někdy krupky, sníh anebo ledový horský déšť. Ač tedy Hardvár postrádá těchto špatných vlastností, přece Angličané, zřizujíce horskou stanici pro tuto část Indie, dali přednost Dehradunu ležícímu asi o 50 km dále v horách, jsouce asi ze své otčiny zvyklí na drsnější podnebí, než jest v Hardváru. Ale Hardváru toto opomenutí neškodí, ba spíše jest mu jen ku prospěchu; zůstáváť mu tak ráz rozkošného horského zákoutí, kde lze oddati se na chvíli vlastním svým citům, vzpomínati na domov, tam kdesi v širé dáli, a dívati se s klidem, s tichým nadšením, bez spěchu, očima široce otevřenýma do velebné krásy přírody.

Šanjásin.

Hardvár jest městem poutnickým, městem poustevníků a svatých mužů, pro všechny Indy vysoce posvátným. Vždyť správně nazývá se místo toto Hari-dvára, to jest brána (dvára) boha Hariho čili Višnua, a posvěceno jest dlouhověkou tradicí, jež táhne se až do šerých dob zpěvů védských, místo Áranjak i Upanišadů. Ode dávnať byla tato krajina od Hardváru proti toku Gangy až daleko do hor Himálajských útočištěm bráhmanů, kteří zadostučinivše prvým dvěma úkolům bráhmana – totiž úkolu žáka a otce rodiny – opustili svět, odešli do lesů a uprostřed krásné, tiché přírody věnovali se třetímu úkolu životnímu, badání filosofickému a přemýšleni o věcech nejvznešenějších. Za takovýchto okolností vznikly právě v těchto místech za dávných dob ony nábožensko-filosofické spisy, Áranjaky – t. j. knihy lesní – a Upanišady – t. j. „Sezení“ – které podnes jsou nevyčerpatelnou studnicí filosofie indické. A vskutku nelze si vybrati k přemýšlení nebo k vědecké práci krajinu příjemnější, nežli jest okolí Hardváru.

Tradici lidu svědčí i jména míst v okolí: tak jest tam „osada světců“ – Rikhi Kéš – na jiné straně opět „vesnice učitelů“ – Gurukul – ba nalézáme tam dodnes celé řady lidí, kteří přicházejí věnovati se filosofickému badání, ač nejsou to všichni oni, které vidíme na březích Gangy, v ubohých chatrčích a v rouchách kajícníků, neboť mnoho z nich přichází do Hardváru i z pohnutek jiných, než aby se věnovali meditaci nábožensko-filosofické. Někteří jsou vedeni v tato místa fanatismem náboženským, jiní ziskuchtivostí nebo leností, nechtějíce si vydělávati živobytí jinak, než žebrotou. A skutečně nejvíce jest v Hardváru žebravých kajícníků, jimž v Indii říkají šanjásinové. Ovšem mezi šanjásiny jsou někteří opravdoví filosofové, ale takových v nynějších dobách jest málo. Spíše najdete mezi nimi šarlatány, zázračné lékaře, kteří za drahé peníze prodávají prostoduchým lidem bezcenné vodičky a masti, jež prý působí neomylně.

Bráhman sekty šivistické.

Vedle šanjásinů jest v Hardváru také plno jóginů. Jóginové jimž Angličané říkají arabským slovem faqírové – jsou poustevníci, kteří přísnou životosprávou, umrtvováním těla a meditací hledí dosáhnouti nadpřirozených sil a konečně skutečného a úplného spojení s Bohem. Opravdoví, filosoficky založení jóginové stupňují ono umrtvování těla tak dalece, až umírají vysílením. Ale takovýchto jóginů jest nyní velmi málo a většina nynějších jóginů předstírá jak pokání tak i ony nadpřirozené síly. Výkony takovýchto jóginů jsou jen dlouholetým cvikem získané zručnosti, jež nepředpojatý člověk snadno prohlédne. Tohoto druhu jsou všichni oni jógini, kteří stojí na slunci na jedné noze, sedí mezi dvěma ohni, leží na lůžku pokrytém trčícími hřeby, stojí ve vodě, již do sebe ssají spodní částí těla a ústy chrlí, a celá řada podobných. Ale i mezí těmito jóginy, abych tak řekl činnými, naproti oněm pasivním jóginům filosofům, nalezl jsem lidí, kteří ve mně vzbudili svými výkony důvěru, ač po vysvětlení jsem se marně pídil. A vždy jest pro pozorovatele indických jóginů nejtěžší vysvětliti jejich výkony. V tomto směru jest ještě tolik problémů, že k vysvětlení a ozřejmění jich bude třeba ještě mnoha let práce mnohých a mnohých badatelů. Neboť nejde tu jenom o stránky filosofické, nebo v některých případech jen o zjevy hypnotické a spiritistické, nýbrž nejdůležitější jsou momenty fysiologicko-biologické, jichž řešení jest schopen jedině nepředpojatý lékař, který však musí býti zároveň psychologem a filosofem. Tolik však mně jest úplně jasno, že přece i u nejlepších z těchto jóginů, kteří znají filosofický podklad nauky, k níž se přiklonili, do jisté míry snaha oklamati pozorovatele vždy se pojí k oné neznámé síle, kterou provádějí své zázraky a kterou beze vší pochyby dovedou více nebo méně ovládati dle svého přání.

Chrám Gangádvára v Hardváru.

Nejvážnější však z poustevníků hardvárských ani si nevyžebrávají své živobytí jako šanjásinové, ani nezabývají se jógou, nýbrž věnují se studiu rozličných systémů filosofických. Takovéto poustevníky vydržují obyčejně bohatí jejich příznivci; žijí v dharamsálách, domech to, kde poutníci, poustevníci a pocestní zdarma mohou bydleti, a kde někdy dostávají i potravu zdarma, nebo vydělávají si své živobytí vyučováním. Mezi těmito vážnými poustevníky-filosofy spatříme i mnoho neorthodoxních Indů – džinisty, Sikhy, a celou řadu příslušníků jiných sekt. Jeden z nejznamenitějších védantistů mezi nimi tenkráte, když já jsem zavítal do Hardváru, byl Išar Sinh, indický Diogenes, opovrhující lidmi i marnou, bezúčelnou řeči, v němž však naleznete nejlepšího přítele, dovedete-li si ho nakloniti znalostí staroindického jazyka a indické filosofie.

Jako poutnické místo jest Hardvár znám již od prastarých dob, ač pod jiným jménem. Ve starých spisech sanskrtských uvádí se místo toto obyčejně pode jménem Kapila, dle učeného bráhmana, jenž žil na tomto místě jako jógin, krutým způsobem umrtvuje své tělo, až nabyl neobyčejné nadpřirozené síly, umožňující mu konati nejpodivuhodnější zázraky. Dodnes ukazují v Hardváru místo, zvané Kapila-sthána, kde prý světec onen trávil velkou část svého života. Jako v každém poutnickém místě indickém jest i v Hardváru mnoho chrámů větších nebo menších, ovšem většinou novodobých. Nejvýznamnější z nich jest chrám Gangádvára, „brána řeky Gangy“, místo vysoce posvátné, neboť tam prý Gangá sestoupila s nebe na zemi. Pod chrámem tímto jest rozsáhlý ghatt, zvaný Čaranaghatt, poněvadž v malém chrámku k němu přiléhajícím chována je stopa (čarana) boha Višnua, který prý kdysi v těchto místech dotkl se země svou nohou.

Čaranaghatt v Hardváru.

V měsíci Vaisaku – jenž odpovídá druhé polovici března a prvé polovici dubna – koná se na tomto ghattě veliká slavnost, k níž shromažďují se veliké davy poutníku ze všech končin Indie, neboť jde pověst, že voda řeky Gangy, vždy posvátná, v takovýto slavnostní den nabývá zvláštní očistné moci, a kdo se v ní vykoupe, dojde očištění vin spáchaných v minulosti. jednou za dvanáct let, po uplynutí t. zv. velkého roku Jupiterova, když totiž tato oběžnice v den jarní rovnodennosti vstoupí ve znamení Vodnáře, koná se tato slavnost se zvláštní nádherou – říká se jí tu Kumbh méla – a při této příležitosti sejde prý se v Hardváru až na pul milionu poutníku, kteří hledají očištění ve vodách posvátné Gangy.

Vedle tohoto hlavního chrámu jest v Hardváru celá řada chrámku starobylých i novodobých. Z nich nejstarší jest chrámek zasvěcený bohyni Májádéví, jenž je prostou, kamennou stavbou bez zbytečných ozdob uměleckých, celým svým rázem ukazující, že vznikla nejpozději v 11. stol. po Kr. Jeden z nejmladších chrámu hardvárských jest chrám Sarvanáthův, vystavěný z trosek buddhistického kláštera, z něhož zachovala se socha Buddhova, již vyznavači náboženství Šivistického nyní uctívají jako sochu Šivovu.

K Hardváru pojí se na jihu výstavné městečko Kankhal, s několika chrámy a s mnohými dharamsálami, útulky to pro poutníky, postavenými zbožnými velmoži indickými. Tam v Kankhalu v zákoutí u bývalého paláce krále benáresského stojí rozložitá smokvoň, pod níž nahromaděna jest spousta pomníku žen, které na tomto místě podstoupily satí, to jest daly se upáliti se svými zemřelými manžely na hranici… A ponurá nálada ukládá se na duši jako hustá mlha s večerem na horách, když čtu nápisy, velebící mládí a krásu oněch „dobrých“, které tu dobrovolně zemřely v prvém rozpuku ženství.

Šanjásin kajícník v Hardváru.

Návštěvou Kankhalu ukončena byla prohlídka znamenitostí těchto dvou posvátných míst a zbývající čas věnoval jsem hovorům s poustevníky a studiu života na ghattech. Chtěje získati úplný obraz o životě poustevníku i rázu poustek tohoto kraje, vydal jsem se proti proudu řeky Gangy po poutnických místech v Himálajském předhoří Šivaliku. První z těchto míst jest Rikhi Kéš, docela malá vesnička, ležící asi 15 km na sever od Hardváru. Ve vesničce hlavním střediskem jest chrám, kolem něhož kupí se obydlí kněžských rodin a  dharamsály. Dva nebo tři malé krámky s trochou rýže, čočky a banánů tvoří bazár zásobující celou vesnici. Poustevníci žijí tam podobně jako v Hardváru na březích ganžských, ale zde již seznati lze mnohem více než v Hardváru oněch mužů, kteří skutečně „odešli se světa“ – jak Indové říkají – aby se věnovali přípravě na život posmrtný, vážnějších a opravdovějších jak ve svém životě, tak i ve své askesi a svých meditacích.

Cestu do Rikhi Kéše snadno lze vykonati volskou károu ovšem chce-li kdo zaplatiti nestydatý obnos, o jaký požádá venkovský vozíčkář. Já aspoň volil jsem způsob lacinější a poučnější a mohl jsem takto beze změny „dopravního prostředku“ dostati se i dále do hor za Rikhi Kéš, kde cesty jsou již nepřístupny i oněm primitivním dvoukolkám, jež mi byly nabízeny v Hardváru. Šel jsem pěšky. Ovšem ne z Hardváru, nýbrž až ze železniční stanice Ránvalu, ležící asi 5 km na severozápad od Hardváru. Není však snadná zbývající cesta dvanácti kilometrů travinatou horskou džunglí, nechránící před slunečními paprsky a vydechující omamné výpary, a proto vyžaduje turistu otužilého proti tropickému slunci i proti horské zimě. Jest totiž především nutno na cestě přebroditi tři ganžské kanály, jichž voda, valící se z hor, jest ledová, zvláště koncem listopadu, kdy jsem se zrovna octl v těchto místech. Mimo to na úpatí Himálají bývají noční zimy takové, že při východu slunce bývá vše pokryto jinovatkou. A kdo chce jíti ještě dále za Rikhi Kéš, musí se odvážiti přenocovati v otevřené dharamsále nebo lépe – nechce-li se totiž spřáteliti s všelikým drobným hmyzem – pod širým nebem, což po denním namáhavém pochodu v parném slunci snadno se odnese pořádnou rýmou i je-li člověk hodně otužen proti takovým příkrým změnám teploty. Pro dobrého chodce vyžádá si tato výprava až do Badrináthu uplné tři dny, nemá-li s sebou zavazadel. Tak jak já jsem cestoval, s pláštěm, který v noci musil nahraditi postel, přes ruku a s fotografickým přístrojem v kapse, cestuje se nejpohodlněji v takovýchto krajích a nejrychleji – ač člověk musí se uskrovniti ve všem. Vidělť jsem později mnohokráte, jak nemobilní jsou výpravy se stany, polním nábytkem, zařízením kuchyňským a celou řadou nosičů a sluhů. A nikdy již nezatoužil jsem po větším pohodlí, než jaké mně skýtal plášť z velbloudí srsti, ač na této prvé své výpravě do míst ležících stranou od kultury lidské několikráte v duchu jsem vzdychal po stanu a po polní posteli, když ležel jsem v opuštěné dharamsále třesa se zimou a nemoha usnouti pro hrůzné koncerty hyen a pardálů.