SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Náboženská střediska jihoindická

Otakar Pertold
Výběr z 7. až 9. kapitol odborného cestopisu
Otakar Pertold: Jihoindické vzpomínky – Črty a vzpomínky z cest
Vydáno vlastním nákladem, Praha, 1919.
Redakčně upraveno. Foto autor.

Mahábalipuram, jež Angličani nazývají obyčejně Seven Pagodas (t. j. sedm pagod), leží asi 56 km na jih od Madrásu na dlouhém úzkém ostrově, odděleném od pevniny jenom neširokým mořským ramenem. Z Madrásu lze podniknouti cestu do Mahábalipuramu buď po vodě nebo po suchu, ale rychlejší a tím již pohodlnější jest cesta po suchu, která jest výhodnější zejména pro turistu, který nehodlá se již vrátiti zpět do Madrásu.

Gópura chrámu Tirukálíkundram.

Z Egmorského nádraží v Madrásu doveze nás úzkokolejná dráha jihoindická během hodiny do Čingalpatty, ležící 60 km na jih od Madrásu. Z Čingalpatty jedeme pěknou alejí rozložitých smokvoní po válcované silnici až k vesnici obklopující slavný chrám Tirukálíkundram, jenž jest jeden z největších v jižní Indii – a což málokde nalezneme – má všechny čtyři gópury úplně dokončené a vyzdobené. Nejvyšší jest gópura na straně u silnice, s níž závoditi může jen pověstná gópura chrámu v Kambakonamu, která při své výši okrášleno jest ještě plastickými ozdobami. Leč druhá gópura v Tirukálíkundramu jsou také pěkně ozdobena, zejména v částech obrácených do dvora chrámového. V nádvoří jest nádrž k obřadnému omývání, několik svatyní, a příbytky bráhmanů, kteří vykonávají při chrámu úřad obřadníků, púdžárinů. Tito obřadníci – jako indičtí bráhmani vůbec – jsou velmi chtiví peněz a za dobrou odměnu dovolí Evropanu přístup do nádvoří chrámového, ba i do předsíní jednotlivých svatyň, ač se to naprosto příčí zákazu, který jim ukládá jejich náboženství. Proto stojí Tirukálíkundram za zastávku tím spíše, že prohlídka chrámu nevyžádá si více než půl hodiny času.

Bhímaratha.

Vyjíždějíce z Tirukálíkundramu, odbočíme ze slinné silnice na holou písčinu, která jest jen skrovně porostlá palmami palmyrovými, a neupravená cesta na ní jest jen stěží znatelná. Skoro hodinu brodím se pískem, když tu objeví se přede mnou za písečnou dunou ukrytá kamenná stavba jedinečné krásy: jest to Bhímaratha největší ze skalních staveb mahábalipuramských. Menších rath jest v Mahábalipuramu celá řada, z nichž nejkrásnějších však jest prvých pět poblíže břehu mořského. Rathy jsou zvláštní chrámy tesané ze skály, nebo lépe řečeno z ohromných osamocených balvanů, jakých v okolí jest celá spousta a z nichž mnohé, zabořené do písku, zdají se býti skalami. Ta to velkolepá kamenná díla lidské dovednosti byla vytvořena v druhé polovici 7. století po Kr., ale nebyla nikdy dokončena. Proč však po tom nyní marně bychom již pátrali. Jen tolik můžeme se odvážiti říci, že práce byla zastavena asi najednou, neboť některé z chrámů jsou již skoro dokončeny, jiné uprostřed práce opuštěny, některé však sotva začaly. Většina jich provedena jest jen zevně a vnitřek jest ještě plný, nevyhloubený.

Když jsem překonal ještě několik návrší písku, navátého monsúnovými větry, ocitl jsem se konečně před nejjižnější z rath. Jest to Dharmarádžaratha, jež beze vší pochyby jest napodobením buddhistického chrámu, jak se jeho architektura vytvořila mezi třetím a pátým stoletím po Kristu. Jest to jedna z větších rath: její základna jest 8,3 m × 9 m, výška pak skoro jedenáct metrů. Celá stavba jest čtyřpatrová a vrchní tři patra jsou sestavena z napodobených malých chrámků. Sloupy podpírající ochoz doleního patra připomínají velmi skalní chrám na ostrově Elefantě, hlavně svými patkami v podobě sedících lvů. Vyjma tento ochoz ostatní vnitřek jest nevyhlouben. Celek zakončený nahoře kupolí, která nápadně připomíná vrcholek chrámu Subramanjova v Tandžúře, působí velmi pěkným dojmem, ať naň hledíme z kterékoliv strany.

Draupadíratha s Nandinem.

Těsně k této druží se největší ratha mahábalipuramská, totiž Bhímaratha, jen o dvou patrech, dosahující však délky skoro 15 m. Uvážíme-li, že šíře této stavby jest skoro 8 m a výška přes 9 m, musíme žasnouti, jak ohromný byl asi balvan, který poskytl material na toto opravdu umělecké dílo. Neboť tato ratha stejně jako ostatní jest skutečný monolith. I u tohoto chrámu jest vnitřek jen částečně vyhlouben – totiž zase jen ochozy podepřené sloupy, vytvořenými stejně jako u rathy předešlé. Co však jest velmi nápadno u tohoto chrámu jest jeho střecha, v níž nápodoben jest kamenem tvar střechy dřevěné, kryté došky z palmových listů, jak jest dosud zvykem krýti domky na indickém venkově.

V jedné řadě s těmito rathy následují ještě Ardžunaratha a Draupadíratha. Ardžunaratha podobá se velice Dharmarádžaratze, liše se od ní jen tím, že jest mnohem menší (3,5 × 3,5 m) i nižší (toliko 6 m), maje ovšem také jen tři patra. Stejně jako ostatní jest i tato ratha nedokončena. Zato však jest ozdobena pěknými vlisy, které předvádějí osoby indického eposu Mahábhárata.

Kamenný slon.

Draupadíratha jest nejmenší ze všech (základnu má 3 × 3,5 m při výšce 5,5 m); zakončena jest hrotitou střechou, jíž asi – podobně jako u Bhímarathy – umělec hleděl nápodobiti doškovou střechu vesnických staveb. Před tímto chrámkem na východní jeho straně jest veliká, nedokončená socha posvátného býka Šivova, Nandina, jež stejně jako chrámky samy vytesána jest z jediného kusu kamene. Na druhé straně podle tohoto chrámku jsou jiné dvě obrovské, monolithické sochy představující slona a lva, ovšem že ve zvláštní, výrazné stylisaci dravidské, která potlačujíc podrobnosti, přivádí k platnosti mohutné tvary silných zvířat. Stranou od těchto soch, mimo řadu uvedených již rath, slojí chrámek nazvaný dle dvojčat Panduovců, Sahadévy a Nakuly. Zvláštní jest u tohoto chrámku – jenž svými rozměry neliší se mnoho od Draupadírathy – že jeho jižní část jest zaokrouhlena, kdežto ostatní rathy jsou vesměs přísně čtverhranné.

O něco severněji od těchto rath, těsně na břehu mořském slojí veliký chrám zasvěcený bohu Višnuovi. Chrám tento svojí stavbou, zejména svými dvěma věžmi, připomíná velice barmské pagody buddhistické a netřeba zajisté pochybovati, že jde v tomto případě skutečně o nápodobeninu příliš typického buddhistického slohu stavitelského, neboť i vnitřek napodoben jest dle buddhistických vihár. V západní části chrámu jest totiž ohromná socha, která prý představuje boha Višnua, ležícího na světovém hadu Séšovi. Ve vlastní svatyni však jest lingam, symbol plodivé síly boha Šivy, jehož vyznavači nyní ostře se slaví proti vyznavačům Višnuovým.

Velký chrám Višnuův na pobřeží.

Před chrámem v moři, asi dvacet metrů od břehu, stojí sloup – dípastambha –, na němž při náboženských slavnostech bývala rozžehována svítilna, jak tomu dosud jest i na jiných místech Indie, zejména při slavnosti světel, díválí.

Od tohoto chrámu vede stezka k oněm znamenitostem mahábalipurským, které leží v západní části ostrova na úpatí skutečného, ale nevysokého skalního hřebenu. Kráčejíce touto stezkou mineme nejprve pěknou vorovou nádrž, teppa kulam, za níž spatřujeme již jižní výběžek onoho skalního hřbetu s moderním i starým majákem. Jdeme-li pak dále, ocitneme se najednou, vystoupíce z houští kaktů a palem, před věží velmi bizarního tvaru, jejíž účel dobře nedovedeme pochopili, která však nejspíše byla určena nésti zvon nebo gong, jak to vídáme dodnes před chrámy severoindickými, kde však tyto zvonice mají podobu spíše vítězných oblouků než věží. Prošedše mezi sloupy této věže a nedostavěnou Rájula gópurou, staneme před chrámem Varáhasváminovým. Chrám tento jest zasvěcen bohu Višnuovi, jenž jest zde udíván v podobě kance (varáha) jako Varáhasvámin, v kterémžto vtělení prý zachránil bohyni Zemi, kterou démon Hiranjaka uchvátil a držel na dně oceanu. Tento chrám však, jenž aspoň ve svých starších částech pochází asi z 12. stol. po Kr., není přístupný Evropanům, poněvadž dosud slouží k bohoslužbě Indů usídlených na ostrůvku mahábalipuramském.

Kamenná věž.

Obejdouce chrám Varáhasváminův, přijdeme ke skalnímu hřbetu, který se táhne rovnoběžně se západní stěnou chrámovou. Hned za chrámem na srázné stěně skalní jest překrásný vlis, nazývaný buď „Ardžunovo pokání“ nebo také „Ardžunova cesta do nebe Indrova“, jenž jest jediný tohoto druhu v celé Indii. Vlis, skoro 28 m dlouhý a přes 9 m vysoký, pochází dle všech známek asi z 12. stol. po Kr., stejně jako chrám Varáhasváminův a jest proto mnohem mladší, než-li rathy. Jak souvisí tento vlis s názvem přikládaným mu domorodci, jest nesnadno rozhodnouti, neboť stěží lze shledali ve vlisu osoby, o nichž mluví stejnojmenná episoda Mahábháraty. Ve svrchní části levé (jižní) polovice vlisu nejvíce vyniká gigantická postava, již dr. Hunter v popisu tohoto vlisu (ve zprávách archeologické výzkumné komise indické), nazývá Mahábali Čakravartin, čímž by se relief velmi úzce pojil k jménu Mahábalipuram, znamenajícího v tomto vztahu „město Mahábalinovo“. Kol něho kupí se rozličné osoby, – některé z nich dokonce vznášejí se ve vzduchu – a zvířata, jako na příklad lvi, gazely, zajíci, tygři a j., jež mají naznačovati, že děj se odehrává v džungli nebo aspoň na pokraji džungle. Středem dolejší části této polovice jest poustevnická chýše (matha), v níž stojí světec, rši, kterému klaně se, vzdává úctu nějaký asketa. Nejvýznačnější částí pravé (severní) polovice reliefu jsou dva dorostlí sloni se čtyřmi mláďaty. Nad nimi vznášejí se opět rozličné báječné postavy, božstva, garudové, gandharvové. Postavy obou polovin obráceny jsou k rozsedlině, která dělí celý vlis zrovna na dvě polovice. Asi v polovici léto rozsedliny zobrazen jest král Nágů, Vásuki, nad nímž jako baldachýn rozevírá svůj klobouk sedmihlavá kobra (brejlovec). Pod ním jest socha jeho dcery, nad níž se zdvihá trojhlavá kobra. Celek jest zakončen dole obyčejnou jednohlavou kobrou, s nadutým štítem.

Gópura chrámu Varáhasváminova.

Na jih od vlisu vydlabána jest umělá jeskyně, která zůstala nedokončena. Domorodci nazývají ji Paňčapándava mandapa. Podobných mandap, která měla býti pravděpodobně součástí chrámu Varáhasváminova, jest v tomto skalním hřbetě několik a svědčí o tom, že nynější chrám Varáhasváminův byl původně myšlen v rozměrech mnohem větších, než-li jest jeho rozloha nynější. Vystoupíme-li na vrch uvedené mandapy, můžeme pohodlně přehlédnouti celý nynější chrám Varáhasváminův i plochu, která byla asi původně určena za posvátný jeho okrsek. Na sever od chrámu Varáhasváminova jest ještě několik, více nebo méně nedokončených rath. Dvě z nich, opuštěné v prvních počátcích práce, ukazují nám dobře, jak asi umělci postupovali při tvorbě svého díla. Jiná, na zevnější straně úplně dokončená, nazývají domorodci Hanumánratha. Jest to jedna z nejkrásnějších rath v Mahábalipuramu, ač mnohem mladší, než jest pět rath na východním břehu ostrova. Zde jest velmi umělecky napodobena štíhlá stavba dřevěná, čemuž přizpůsobují se i všechny ozdoby plastické.

Mimo tyto nejdůležitější výtvory umělecké jsou po celém ostrůvku roztroušeny větší nebo menší chrámky, jednotlivé sošky – mezi nimiž nejznámnější jsou tři opice sedící v kruhu –, plastikami zdobené kameny z dávno rozpadlých budov, ale vše vesměs mnohem mladší, než oněch pět starých rath, ba dokonce mladší, než chrám Varáhasváminův a vlis na skále.

Bylo již pozdě odpoledne, když jsem se rozloučil s těmito krásnými výtvory drávidského umění plastického a nescházelo mnoho do západu slunce, když kulijové, smlouvajíce se se mnou o výši zpropitného, dotáhli loď ke břehu, kde čekala moje džatka. A můj kočí byl již hodně netrpěliv, boje se nočních démonů a jiných indických příšer, ačkoliv byl horlivý mohamedán. Mělo to však aspoň jeden dobrý účinek: jeli jsme jak se v sypkém písku dalo nejrychleji. Nebyli jsme však ještě ani na půl cestě, když slunce zapadlo a nastala náhlá noc, která v jižních krajinách bez soumraku přichází jako i bez soumraku odchází. Leč měli jsme tolik štěstí, že svítil nám na cestu úplněk, který umí tropické noci dodati tak zvláštního kouzla, že nedivíme se pranic domorodcům, když domnívají se viděti vzduch naplněný běsy a démony. Stromy – zejména palmy – zdají se býti postříbřeny a vrhají temně modré slíny, které se hýbou, plíží se, smršťují se a zase se napínají. K tomu ječící příboj vzdalujícího se moře tvoří doprovod…

Ardžunova cesta do nebe Indrova.
Paňčapándava mandapa.
Pravá (severní) polovice vlisu.
Pohled na chrám Varáhasváminův.

Druhého dne po návratu z Mahábalipuramu odjížděl jsem z Čingalpatty dále na jih, abych navštívil řadu posvátných a poutnických míst jihoindických, k nimž vedle toho poutá se kus staré historie. Prvá zastávka na této cestě byl Kudalúr, kde zastavil jsem se pouze na několik hodin a to jedině proto, abych shlédl pověstné cihlové sochy, které představují rozličné osoby z eposu Rámájana a z některých místních pověstí. Ještě dopoledne odjížděl jsem z Kudalúru do Kambakonamu.

Sochy u Kudalúru.

Kambakonam jest jedno z menších jihoindických měst, za to však jest důležité středisko duševního života tamilského a zároveň i proslulé místo poutnické, honosíc se neméně než šestnácti chrámy, z nichž dvanáct jest určeno ke kultu Šivovu a čtyři jsou zasvěceny bohu Višnuovi. Nejpozoruhodnější a nejvelkolepější z nich jest Siri Ranga Panri Ssámi1 kovil s ohromnou gópurou, čtyřiačtyřicet metrů vysokou a bohatě zdobenou sochami bohů, rozličnými symboly a odznaky. Vnitřní výzdobou vyniká však nad ní malý chrám Rámův s krásně řezanými monolithickými sloupy. Poutníci pak, kteří po celý rok přicházejí do Kambakonamu ve velikých zástupech, nejvíce vyhledávají rozsáhlou vorovou nádrž, která zabírá plochu více než 8 ha. Nádrž tato pokládána jest za nejposvátnější místo v celé jižní Indii vůbec. V únoru koná se tu veliká slavnost, při níž davy poutníků přicházejí, aby koupelí v této nádrží zbavili se svých hříchů. Jednou za dvanáct let – když Jupiter jest v konjunkci se souhvězdím lva – koná se tato slavnost s velikou nádherou a nazývá se Mahámakham. Při této příležitosti bývá nával poutníků do Kambakonamu ohromný a není zvláštností, bývají-li lidé u nádrže v návalu umačkáni.

Druhého dne časně ráno odjížděl jsem do Tandžúru, slavného a starobylého města v deltě řeky Káverí. O ubytování v Tandžúru jsem neměl velkých starostí, neboť o cizince jest dobře postaráno v prostorném dák-bangalu a pro případ, že by bangalo bylo zcela obsazeno, jest též na nádraží zařízeno několik pohodlných pokojů pro cizince. Bangalo bylo liduprázdné, mohl jsem se tedy zaříditi zcela pohodlně, vybrav si nejlepší pokoj s vyhlídkou na silnici. Posnídav, vsedl jsem do drožky, která mne přivezla z nádraží a která – ač jsem o to nežádal – dle indického zvyku na mne čekala a jel jsem si prohlédnouti město.

Tandžúr jest čisté a úhledné město, ač se nemůže chlubiti zvláštní výstavností, třeba, že bývalo skoro do polovice minulého století sídelním městem Tandžúrských rádžů, kteří slynuli bohatstvím i schopnostmi duševními. Dvě pevnosti z dob těchto rádžů s palácem a velikým chrámem jsou nyní jediné pozoruhodnosti pro cizince, který přijel shlédnouti město. Pokud se týče indického života, jest Tandžúr v nynějších dobách jednak hojně navštěvované místo poutnické, jednak středisko uměleckého průmyslu jihoindického.

Můj vozataj vezl mne nejprve do velké pevnosti, z níž nezbývá nyní již mnoho. Na troskách této staré pevnosti stojí nový královský palác, v němž dosud sídlí dědicové posledního rádže Tandžúrského. Budova naprosto není pozoruhodna a zvláštní pozornosti nezaslouží si ani nakupené v ní předměty nejrozličnějšího původu. Jediná znamenitost tohoto paláce, která mne aspoň nejvíce lákala, jest knihovna, pořízená posledním vládcem Tandžúrským, rádžem Šarabhódžim. Vedle množství tištěných knih indických, anglických, francouzských, latinských a německých jest v této knihovně 18 000 rukopisů sanskrtských a tamilských, z nichž 8000 psáno jest na listech palmových. Kromě těchto uspořádaných rukopisů v koutě knihovny na zemi jest ohromná hromada popsaných palmových listů, které čekají teprve, smiluje-li se někdo nad nimi a uspořádá je v úhledné svazky, nesežerou-li je ovšem zatím myši, které tam pobíhají i za bílého dne nerušeně a zcela beze strachu.

Kodi Maram.

S velkou pevností těsně souvisí malá pevnost. která vlastně jest jen opevněné šivistické božiště. Po úzkém můstku dvěma gópurami vcházíme do rozsáhlého nádvoří chrámového obehnaného vysokou hradbou, jež na vnitřní stra ně proměněna jest v ochoz, rozdělený na malé kapličky. Z těchto kapliček každá chová v sobě Šivův symbol, lingam. Hned proti vchodu jest sloupová síň s velikou monolithickou sochou posvátného býka Nandina. O něco dále, tvoře střed celého božiště, stojí veliký chrám Šivův, zvaný Kodi Maram, snad nejstarší a opravdu nejmohutnější chrám jihoindický vůbec. Chrám tento, podobně jako indické chrámy vůbec, skládá se ze sloupové předsíně, mandapy (22,5 × 17 m) a čtvercové svatyně, vimány (17 × 17 m). Nad touto svatyní zdvihá se pak obrovská pyramidovitá věž, dosahující svým pozlaceným hrotem výše 65 m. Věž zdobena jest malými výklenky, uspořádanými nad sebou na způsob poschodí. Ve výklencích jsou sošky a to v každé řadě jiného rázu. Nejvýše jsou bohové nebeští, dole jakšové a v nejnižší řadě rákšasové, škůdcové náboženství. Mezi podobami této nejnižší řady pozoruhodna jest hlava Angličana, se zlomyslným úšklebkem.

Stranou od tohoto velikého chrámu, v severozápadním koutě nádvoří slojí malý chrám, Subramanja kovil, zasvěcený bohu války Skandovi. Chrámek tento svou vnější výzdobou jest snad nejkrásnější chrám v Indii vůbec. Vedle těchto dvou starých chrámů, jest v malé pevnosti řada novějších chrámků, z nichž některé jsou ještě nedostavěné, síně obětní zvané jadžňásála a čtvercové, zděné výstupky zvané balipidam, na nichž denně bývají krmeny vrány, což pokládají Tamilové za oběť bohu války Skandovi zvláště milou.

V čas velkých chrámových slavností v dubnu tisíce poutníků z blízka i z dáli přicházejí do Tandžúru, aby vykonali tam svou pobožnost. Ale v době, když já jsem dlel v Tandžúru – počátkem února – bylo božiště pusté a – nepočítaje několik při chrámě sídlících bráhmanů a púdžárinů a domácích, zvláště zbožných lidí – skoro liduprázdné. To jest jeden z nejnápadnějších rozdílů mezi ohromnými chrámy jihoindickými, které shromažďují v sobě davy lidu jen v dobách slavnostních a mezi malými chrámy severoindickými, do nichž každodenní, prostá bohoslužba láká zbožné vyznavače národního indického náboženství aspoň z nejbližšího okolí.

Vraceje se po poledni městem, zastavil jsem se v několika krámcích v bázáru, abych viděl tandžúrské umělce při práci a abych nakoupil něco jejich výrobků. Nejvýznačnější pro Tandžúr jest zvláštní zdobení měděných předmětů mosazí, stříbrem a zlatem, kterémužto způsobu jakéhosi vykládání říká se obyčejně francouzským slovem repoussé (čti: repusé). Do tenkého plíšku mosazného, stříbrného nebo zlatého vybíjejí na dřevěné matrici ozdoby, většinou podoby bohů a tyto plíšky zářezem vsazují na povrch předmětů měděných. Vedle léto práce dělají v Tandžúře také mosazné sošky k domácí bohoslužbě, zvané svámí, šperky, hedvábné koberce, rohože a kokosové koberce, pěkné předměty z jader a semen a celou řadu jiných a jiných pěkných věcí, jež dosti lacino lze nakoupiti přímo u výrobců, pracujících obyčejně venku na zápraží svého domu.

Odpoledne jsem byl nucen ztráviti v bangalu, ježto pršelo jen se lilo. Ale nenudil jsem se. Za mé nepřítomnosti přibyl do Tandžúru jiný cizinec, který usídlil se též v dák-bangalu. Jak jsem seznal z rozhovoru byl to jakýsi Němec z Berlína, jenž v Indii opatřoval všeliké indické umělce, kouzelníky. džongléry, krotitele hadů, tanečnice atd. pro evropské cirky. Prostřednictvím hospodáře bangala dal rozhlásiti po městě, proč přijel, a na večer sešla se do bangala celá tlupa tandžúrských umělců, kteří prováděli nám své kousky až skoro do půlnoci.

Další dva dny ztrávil jsem vědeckými pracemi v palácové knihovně tandžúrské a vyjížďkami do okolí. Okolí tandžúrské jest krajina velmi utěšená, neboť ramena řeky Káverí skýtají dosti vláhy a blahodárná činnost řeky zvyšována jest starobylými díly zavodňovacími, do nichž přivádí se voda řeky, vzduté obrovskými umělými hrázemi. V úrodných těchto rovinách pěstuje se hlavně rýže, ale také dosti hojně se sází indigo i luštěniny. Na svých hospodářstvích chovají vesničané veliká stáda buvolů, jichž používají jednak aby prošlapávali bahnitou půdu pro rýži na místě orání, jednak aby vyšlapávali zralou rýži na mlatě. Ve volných chvílích tato vrcholně líná zvířata povalují se v bahnitých, zavodňovacích kanálech a chladí svá skoro bezsrstná těla v kalné vodě tak, že viděti lze jen jejich veliké hlavy, ba někdy jen nozdry a uši.

Po třech dnech svého pobytu v Tandžúře odjížděl jsem časně ráno do Tričinopoli. Tričinopoli (angl. Trichinopolli) – jež vlastně má se správně nazývati Tirusirapallí, jak zní jeho jméno v tamilštině – jest druhé důležité poutní místo na řece Káverí, jehož některé chrámy daly vznik celým novým osadám v nejbližším jeho okolí. Ve vlastním městě jest hlavní božiště skála Tirusira2 v severní části města, dle níž bylo nazváno celé město. Přístup na skálu jest po příkrých, krytých schodech, které vedou přímo až asi do polovice skály, kde postaven jest šivistický chrám. V chrámě tomto vedle boha Šivy, udívána jest též jeho manželka Párvatí a jejich syn Ganéša, jichž idóly seskupeny jsou podobně jako ve chrámě v Púně. Od tohoto chrámu vedou schody na pravo po svahu hory až na vrchol, kde jest malá sloupová mandapa, a železný kotel, v němž se pálívá při slavnostech kafr, kadidlo a jiné drahocené vonné látky. S vrcholu skály otvírá se překrásný pohled na město s velikou nádrží, nad níž zdvihá se stará holandská kathedrála, i do širého okolí, v němž jako stříbrné pásy se lesknou ramena řeky Káverí, která v těchto místech tvoří několik ostrovů. A právě na jednom z těchto ostrovů, asi 3 km na sever od skály jsou dva nejposvátnější chrámy jihoindické Siri Rangam a Džambukéšvara.

Siri Rangam jest ohromný chrám Višnuův z počátku 18. stol. po Kr., obklíčený třemi hradbami a třemi nádvořími. Z nich jen do prvých dvou jest Evropanům dovoleno vstoupili, kdežto třetí nádvoří jest přísně střeženo. V druhém nádvoří jsou příbytky bráhmanů chrámových, útulky pro poutníky a čtyři mandapy, proslulé krásnými sloupy, zdobenými stylisovanými jezdci na koních, slony a fantastickými zvířaty. V jedné z těchto mandap bývají vystaveny klenoty chrámové mající cenu mnoha milionů rúpijí. Tyto klenoty chrámové jsou pod ochranou zvláštního sboru bráhmanů, kteří nemají nic jiného na práci, než hlídali pokladnici chrámovou. Ke službě chrámové jest určeno vedle vlastních chrámových bráhmanů několik tisíc púdžárinů a jiného služebnictva. Tito zaměstnanci chrámoví sídlí vesměs v okrsku chrámovém, tvoříce lak vlastně celé město s více než 23 000 obyvateli.

Nádrž v chrámě Džambukéšvarově.

Na východ od tohoto chrámu Višnuova stojí menší chrám Šivův nazývaný Džambukéšvara, v kteréžto podobě jest uctíván Šiva jako ochránce (íšvara) posvátné jabloně s růžovými jablky, zvané džambú, a tím i celé Indie. Indové si totiž představují, že svět sestává ze sedmi pevnin plovoucích v oceanu v podobě soustředných kruhových pásů, obklopujících horu Méru, která tvoří takto střed světa. Každá z těchto pevnin vyznačena jest nějakým zvířetem a nějakou rostlinou. Jedna z těchto pevnin jest Indie, vyznačená právě oním džambú, stromem nesoucím růžová jablka, jejž domorodci vysoce zbožňují a pokládají za symbol štěstí. Proto také Indie nazývá se v jazycích domorodců Džambúdvípa, t. j. ostrov džambuový. Takováto džambú roste také v nádvoří tohoto chrámu Šivova v Tričinopoli. Indové věří, že tento strom tvoří střed Indie a vůbec střed celého světa, maje pro Indy asi týž význam jako měl omfalos v Delfech pro staré Řeky.

Chrám Džambukéšvarův, ač nyní silně zanedbaný, jest velmi krásný a v mnohém ohledu vyniká nad chrám Višnuův, jsa aspoň o sto let starší, než tento. Nejkrásnější část chrámu jest nádvoří s nádrží pramenité vody, již obkličují sloupové ochozy, zrcadlící se v průzračné vodě nádrže. Těmito ochozy jest od velkého nádvoří odděleno nádvoří menší, kde stojí vlastní chrám a kde roste také ona posvátná jabloň.

Při chrámě tomto – jako při chrámech Šivových vůbec – bývají konány veliké výroční slavnosti s velkolepými průvody, při nichž idóly chrámové jsou vezeny do ulic a polí na nádherných vozech a bohatě vyšňořených slonech. K tomuto účelu chovají ve stájích chrámových stále devadesát slonů, kteří se chodí denně ráno koupati do řeky Káverí, kdežto ostatní mimoslavnostní čas tráví úplně nečinně ku větší slávě boha Šivy. Aby nebyla snad tato posvátná zvířata znečistěna pohledem některého parije nebo některého nečistého šúdry – což by mělo za následek dlouhé očistné obřady – má každý slon po obou bocích zvonky, které jsou zavěšeny na provaze hozeném přes slonův hřbet. Tyto zvonky, když slon kráčí, monotoně vyzvánějí, a skutečně příslušníci všech kast, které jsou pokládány za nečisté, vyhýbají se daleko z cesty posvátným zvířatům, nebo nemají-li již času uhnouti z cesty, vrhají se na zemi a zabořují tvář do prachu. Ale tato poslušnost náboženských zákonů není – jak mně bylo vysvětleno – dobrovolná. Na území těchto dvou chrámů platí totiž pro přestupky náboženské ještě domácí indické soudnictví a parija, který by znečistil svým pohledem posvátné zvíře, musel by zaplatiti náklad na očistný obřad, který není zrovna malý, a kdyby nemohl zaplatiti, musel by sloužili jako otrok chrámový tak dlouho, až by uhradil svou prací tuto částku.

Vorová nádrž v Madúře.

Za půl dne jsem byl hotov s prohlídkou všech těchto znamenitostí tričinopolijských a podařilo se mně zastihnouti ještě odpolední rychlík jímž odejel jsem do Madúry. O šesté hodině večer vystoupil jsem z vlaku a hned jsem byl přivítán nemilou zprávou, že v městě zuří cholera. Chvíli jsem se rozmýšlel. co bych měl dělati, ale konečně jsem se rozhodl, že zůstanu do druhého dne na nádraží, vyptám se zatím na všechny podrobnosti a dle toho se zařídím. Usídlil jsem se tedy v přívětivém pokojíku prvého poschodí nádražní budovy a když jsem upravil trochu svůj zevnějšek, odebral jsem se k panu přednostovi dráhy, abych vyzvěděl vše, co se jen dá. Zprávy nebyly nijak příjemné: umírá prý denně 30–50 lidí, nejvíce pak ve čtvrti kolem velkého chrámu; ale pan přednosta hned doložil, že pro Evropana velkého nebezpečí není, projde-li zběžně městem a dbá-li všech zdravotních opatření. I rozhodl jsem se, že si Madúru prohlédnu bez ohledu na choleru a také jsem se hned druhého dne časně ráno vydal na prohlídku zamořeného města.

Mandapa o tisíci sloupech v Maduře.

Madúra jest starobylé město na řece Vaigai, bývalé sídelní město říše Pandijů, jichž moc zasahovala kdysi až na ostrov Ceylon. Nyní jest Madúra slavné místo poutnické, které není oživováno toliko za velikých slavností výročních, nýbrž jest cílem poutníků denně přicházejících z celé Indie. Ovšem v době, kdy já jsem byl v Madúře, byly poutě do Madúry úředně zakázány, a v městě panoval až příšerný klid a mrtvé ticho. Cílem poutníků přicházejících do Madúry jest veliký dvojitý chrám zasvěcený bohu Šivovi a jeho manželce Párvatí, kteří jsou tu udíváni pod jmény Sundarésar a Mináčí.3 Do chrámu vchází se branou Mináčinou. Projdouce dlouhou, malbami zdobenou chodbou, druhou gópurou a sloupovou mandapou ocitneme se v nádvoří chrámu bohyně Mináčí, jehož větší část zaujímá nádherná nádrž, kol do kola obklíčená kamennými arkádami, nazývaná obyčejně „nádrž zlatých lilijí“, v sanskrtě Suvarna-pušpa-kariní, nebo tamilsky Patra-maräi. Obejdeme-li nádrž, přijdeme k bráně vedoucí do vlastního chrámu bohyně. Tam však Evropanu není dovoleno vkročiti. Odtud mohutná brána vede do posvátného okrsku Šivova, kde jsou vystaveny klenoty chrámové, a slavnostní i jiné předměty obřadní. Z chrámu vycházím postranní branou do hlavního nádvoří, v němž stojí dvě mandapy, jedna o šestnácti a druhá o tisíci sloupech.

Z ohledů zdravotních prošel, či lépe řečeno proběhl jsem chrám, nezdržuje se zbytečně dlouho a ve čtvrt hodině jsem zase již vyšel hlavní gópurou na ulici. Proti této bráně jest rozsáhlá síň pro poutníky zvaná „Útulna Tirumálova“ (Tirumála-Čhávadí nebo také, Pudu-mandapa či Vasanta-mandapa). Stavba tato jest nedokončená, ale i tak překrásná. Půvab její spočívá hlavně v sloupech bohatě zdobených sochami a řezbami, jež ve čtyřech řadách podpírají strop síně 100 m dlouhé a 32 m široké. V největším spěchu prohlédl jsem si ještě bývalý palác Tirumálův, proměněný nyní v soudní budovu, a zase již jsem opouštěl zamořené město. Na cestě zastavil jsem se ještě, abych pokochal se pohledem na rozkošnou nádrž, uprostřed níž na umělém ostrůvku pne se do výše překrásný chrámek z bílého mramoru mezi košatými korunami smokvoní a mangiv. Na to bez zastávky jel jsem k nádraží. Tam teprve nastala nejhorší práce: důkladná desinfekce všeho, co jsem měl na sobě a důkladná opatření sebe sama proti nákaze.

Ozdobné sloupy v Madúře.

Ráno před svítáním opouštěl jsem Madúru, těše se na nové dojmy, těše se, že zase chvíli budu se dívati na ono věčně neklidné moře, jež neunavně bije do pobřeží koromandelského. Ale cesta k mému cíli! Ze všech smíšených a ještě horších vlaků, jimiž v Indii jsem kdy jel, byl vlak z Madúry do Mandapy nejstrašnější: plných osm hodin potřeboval tento železný oř, aby projel trať 144 km dlouhou, krajinou, kde není nejmenšího stoupání ani zbytečných zatáček. Po poledni vystoupil jsem v konečné stanici dráhy v Mandapě, obědnav si rychle v nádražní restauraci na večer teplem lázeň a večeři, spěchal jsem na pobřeží, abych stihl parníček sprostředkující spojení mezi indickou pevninou a ostrůvkem Ráméšvaram. Měl jsem však již nejvyšší čas; neboť sotva jsem vstoupil na palubu, již parníček odrážel ode břehu. V půlhodině přepluli jsme průliv a octli se v Pambaně na ostrůvku Ráméšvaram, kde připravený vlak již čekal, aby nás odvezl do vnitra ostrova. Za půl hodiny doveze nás vlak z Pambany do Ráméšvaramu nebo jak Tamilové říkají Rámissaramu, ležícího u pěkného zálivu ve východní části ostrova.

Ostrov sám jest plochý, písčitý, s bujnou vegetací. Zejména hojně tam rostou akácie. Ale i palmám kokosovým a palmyrovým dobře se daří na ostrově. Utěšený tento obraz předpovídá jaksi krásy vegetace ceylonské. Město Ráméšvaram jest vlastně jen osada služebníků (púdžárinů) stejnojmenného chrámu, k nimž druží se něco obchodníků a řemeslníků nezbytných v městě pro potřeby denního života. Ze dvou tisíc obyvatelů města jest tisíc bráhmanů a přes šest set chrámových sluhů z nižších kast. Město není příliš výstavné, ale čisté a úpravné. Domky bráhmanů jsou většinou vystavěny z nepálených cihel, kryté došky, novější i vlnitým plechem. Ostatní obyvatelstvo obývá, až na nepatrné výjimky, prosté chýše spletené z palmových listů, jak spatřili je můžeme také velmi hojně v tamilských krajích ostrova Ceylonu. Vůbec ostrov, ač politicky náleží k Indii, přirozeně souvisí spíše s Ceylonem a to v nejednom ohledu.

Vorová slavnost v Ráméšvaramu.

Podmínkou blahobytu ostrovanů a přílivu cizinců na ostrov jest veliký chrám, v němž podivuhodným způsobem spojuje se kult obou hlavních bohů indických Višnua a Šivy, jichž vyznavači jinde proti sobě stojí obyčejně nepřátelsky tak, že při slavnostech dochází někdy až k násilnostem. O Ráméšvaramu vypravuje totiž místní pověst, že Ráma, syn krále v Addžudhě, v kterého prý se vtělil bůh Višnu, pronásleduje démona Rávanu, jenž mu unesl jeho manželku Sítu, nesl s sebou Šivův symbol, lingam. Tento lingam zanechal prý Ráma, přecházeje na Ceylon na ostrově Ráméšvaramu; jest prý tentýž lingam, který dodnes jest uctíván v hlavní svatyni chrámové. Tímto způsobem byla překlenuta propast mezi oběma sektami, jichž přívrženci svorně konají poutě do tohoto chrámu. Chrám v Ráméšvaramu jest rozhodně prastaré božiště, které během doby bylo obnovováno a doplňováno až v podobu nynější, v níž lze jej nazvati skutečně nejozdobnějším a nejnádhernějším chrámem drávidské Indie. Ale ovšem všechny tyto ozdoby a krásné jednotlivosti snadno ujdou pozornosti návštěvníkově, poněvadž vše jest stěsnané, chodby a svatyně přeplněné podrobnostmi, soškami a řezbami tak, že návštěvník nikde nepřehlédne najednou větší plochy, neřkuli, aby měl nějaký dojem celkový. Ale i tato rozstříštěnost a v mnohých ohledech nejednotnost jest příznačná vlastnost drávidského umění stavitelského, podmíněná asi nákladností těchto staveb, jež bývají provedeny často teprve za několik desítilelí, ba větší i za několik století tak, že se při nich vystřídá mnoho umělců i mnoho rozličných návrhů, někdy naprosto nesourodých.

OChoz chrámu v Ráméšvaramu.

Nejvelkolepější částí chrámu jsou rozsáhlé ochozy, jichž délka činí dohromady asi 1200 m. Ochozy vroubeny jsou po obou stranách sloupy, zdobenými řezbami, s hlavicemi šikmo vybíhajícími k stropu, rovněž bohatě zdobenému. Prostorami mezi sloupy vniká po obou stranách světlo z vnějších galerií a nádvoří, čímž dociluje se zvláštního osvětlení, působícího na člověka dojmem, že se octl kdesi v pohádkových chodbách nějakého zakletého zámku. Procházejíce těmito ochozy dostáváme se dále a dále do vnitra chrámového. až ocitneme se uprostřed chrámu před vchodem do vlastní svatyně, do níž není dovoleno vstoupiti ani Indům vyjma přisluhující bráhmany. Při matném blikavém světle kahanů, plněných přepuštěným máslem, rozeznávám obrysy velikého lingamu, namazaného máslem, ověnčeného žlutými a rudými květy. Teno lingam, jenž jest prostý válcovitý sloup z hlazeného kamene, denně omývá bráhman vodou, kterou zbožní poutníci přinášejí až z řeky Gangy, a odtékající vodu, která byla posvěcena dotekem božího symbolu, kupují poutníci za drahé peníze zpět a odnášejí si ji domů. Vedle příjmů z prodeje léto vody, z poplatků a obětí poutníků, hlavní zdroj peněz na udržování chrámu a na výživu bráhmanů i chrámového služebnictva skýtají důchody z padesáti sedmi vesnic, jež rádžové Rámnádští věnovali chrámu a které činí ročně na 100 000 K. Celkové roční příjmy chrámu pak přesahují daleko 200 000 K, počítáno ovšem dle předválečné hodnoty rúpije.

Nebráhmanské obyvatelstvo ostrova zabývá se hlavně pěstěním indického konopí (canabis indica), z něhož připravují jedovatý opojný výtažek zvaný bhang nebo také gandža, v Evropě pak známý pod jménem hašiš, kterým domorodci i někteří Evropani se opájejí, podobně jako opiem, aby přivedli si v opojení krásné sny a zapomněli na své trudy a strasti. Také mák se pěstuje na ostrově, z něhož vyrábí se opium. Kvašením mízy palmové připravuje se palmové víno toddy, z něhož destillací dobývají arrak. Jinakých znamenitostí město ani ostrov nemá a čtyřhodinnový pobyt na ostrově jest více než dostatečný k důkladné prohlídce.


Svěcení vody při vorové slavnosti v Ráméšvaramu.


1. Tamilské slovo panri znamená „kanec“: celý název pak označuje vtělení boha Višnua v kance, podobně jako sanskrtské Varáhasvámí.

2. Tirusira jest tamilisované sanskrtské šrí širas – „sv. lebka“ – kterýmžto názvem označují v jižní Indii lidskou lebku, kterou bůh Šiva na jihoindických sochách drží v ruce.

3. Tamilská znetvořenina sanskrtského slova mínákší, „rybooká“, příjmí bohyně Párvatí. Podobně sundarésar jest tamilský tvar sanskrtského sundaréšvara.