SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Čistota v indických městech, posednutí šejtanem a vegetariánství

Anna Pertoldová
Výběr z cestopisu
Anna Pertoldová: S pokraje Indie – Hrst vzpomínek z Bombaye a s cest do vnitrozemí, Praha, 1926.
Foto autorka.

Na prahu Indie

Vyslovením pouhého jména Indie, bývají mnozí z našich lidí přímo fascinováni – většinou asi proto, poněvadž považují Indii za zaslíbenou zemi, znajíce ji jen z popisu básníků a povídkářů, kteří rádi přenášejí do Indie výtvory své obrazotvornosti. A není také divu; Indie je od nás tak daleko, že málo kdo má příležitost se přesvědčiti o pohádkově krásných palácích s nádhernými stinnými šalimary, plnými vodotrysků, zákoutí a lehátek, zvoucích k odpočinku a snění – o tanečnicích, které jsou tak půvabné, a rozkošné, že bohy dovedou okouzliti tak, že povolí věřícímu, který tanečnici najal, vše bez rozmyslu a uštědří mu, oč žádal… A proto není divu, že bylo tak mnoho těch, kteří nám odjezd do Indie záviděli, a přece – jsem přesvědčena – že by velká většina všech těch lidí, kdyby byli bývali na našem místě, byli zklamáni a toužili co nejdříve zpět.

Když se noha má po prvé dotkla indické půdy, uchvátilo mě svou novotou také vše, co jsem spatřila, ale když jsem touž věc spatřila po druhé, dostavila se kritika a nyní, kdy jsem zevrubně poznala poměry a život v Indii, dovoluji si tvrditi, že mnohý snílek by byl zklamán. Ovšem, mně se při narození stala táž nehoda jako Komenskému, – že mi totiž mámení nasadilo brýle na křivo – a poněvadž mě od toho ani básně ani romány nevyléčily, nezbývá, chci-li psáti o životě indickém nežli psáti tak, jak vidím.

Čistota v indických městech

Jsou lidé, kteří se rozčilují pro každý, na ulici odhozený tramwayový lístek a přiznávám se, že jsem nebyla lepší, zvláště když jsem viděla za větru lístků těch kroužiti celý kolotoč, ale mé míněni o čistotě v Praze se podstatně změnilo, když jsem poznala čistotu v městech Orientu.

Přístav v Bombayi.

Nejlépe a nejdéle jsem ji měla příležitost pozorovati v Bombayi. V Bombayi je zvykem, házeti vše nepotřebné z oken a dveří na ulici. Ráno zbožný bráhman vstoupí do chrámku s ošatkou čerstvých květů, jež hodlá obětovati svým bohům; dříve však, nežli začne uctívané předměty obkládati čerstvými květy, shodí s lingamu a s oltářů uvadlé květy od minulého dne na zemi a potom je vymete s prachem a smetím prostě ze dveří. Rovněž sluhové, když ráno čistí úřadovny, vymetou papíry a vše zbytečné přede dveře na ulici. Indka, připravující snídani nebo oběd, vyhodí z okna na ulici odpadky zeleniny a vše nepotřebné. Kuchař Evropanův vyhodí ovšem z okna i masité odpadky. Obchodník, vybaluje zboží z beden, dělá to před krámkem, na ulici, a když je s prací hotov, odnese zboží do krámu, bednu přistrčí ke zdi a obal nechá klidně ležeti na ulici, dále se o něj nestaraje.

Domníváte se asi, když jsem vám to tak hezky vylíčila, že bombayská ulice se ve špíně zrovna topí; ale není to tak zlé, neboť je tam mnoho těch, kdo se starají o čistotu ulic. První na místě jsou vždy vrány, které seberou vše, co se jim hodí do zobáků, ať již za výplň prázdného žaludku, nebo jen že to Lahodí jejich očím. Slupky s ovoce, skořápky s vajec, mušličky a blýskavá sklíčka, zbytky potravin, pošlé myši a jiné drobné věci. Co nestačí pohltiti vrány, na to přijde mořský orlík nebo sup, jichž žije v Indii veliké množství. Ti odklidí větší masité odpadky a zdechliny, o něž se dělí s vranami, potulnými psy a šakaly. Zvláště vrány a orlíci jsou ostražití čističi. Mnohdy jich ani nevidíte a přece, jakmile něco padá z okna, objeví se jako odněkud z neznáma a vrhnou se za padajícím předmětem. Neuchvátí jej však, nýbrž sednouce si stranou, zkoumají, je-li to pochoutka pro ně a není-li při ní léčky. Uchvátí-li sousto vrána, přenáší je s místa na místo, než je pozře. Orlík vezme svou potravu do spárů a pojídá ji v letu: nazývala jsem ho králem vzduchu, neboť jen v něm cítí se úplně doma, vynikaje svým uměním v plachtění. Při západu slunce v celých hejnech vzlétá a zachycuje bortěním křídel třeba sebe menší vánek, vznáší se k nedohledným výšinám, klesá náhle, krouží a laškuje se svými druhy a při tom občas požírá ze svého úlovku, který třímá ve svých spárech. Dovedete si představiti mou zvědavost, když jsem jednou poblíž bangala spatřila poletujícího orlíka, od jehož nohou visel dlouhý provazec, do kterého občas kloval. Běžela jsem pro dalekohled a k svému úžasu jsem zjistila, že má ve spárech celé skopové vnitřnosti, z nichž střevo se rozvinulo a viselo dolů…

Sup sní zpravidla svůj díl na místě, zato však pes a šakal dlouho olizují a okusují svá sousta, nežli je odstraní s ulice.

Rostlinných odpadků, zelenin, květin a pod. je v Bombayi nejvíce a proto jest na ně třeba velikého odklízeče, se čtyřmi žaludky. Je to kráva. Toto v Indii posvátné zvíře, procházející volně všemi ulicemi, postranními i hlavními, náměstími i promenádami, sbírá s velikým klidem stejně květy obětované bohům, a vyhozené z chrámů, jako odpadky zeleniny, vyhozené Indkou nejnižší kasty. S obdivuhodnou chutí uloží do svých žaludků každé šťavnaté sousto, ať je vyhozeno n a ulici z bytu boháče nebo chudáka, hinda či mohamedána, ba sesouká do sebe i slaměné obaly s křehkého zboží, jež obchodník po vybalení nechal na chodníku. Požírá se stejnou chutí českou slámu jako japonskou a viděla jsem dokonce, jak si pochutnávala i na dřevité vlně a obalových papírech. Ve své milovnosti pořádku, jde dokonce tak daleko, že odklízí i seno s kozlíku kočáru, když si kočí na chvilku zdřímnul, a čerstvou zeleninu, vyloženou prodavačkou na ulici. Není proto divu, že městská kráva je vždy vykrmenější nežli vesnická, okusující jen suchou, zaprášenou trávu někde u silnice.

Bombayské nádraží Victoria Terminus.

Námitka, že by snad toto posvátné zvíře mohlo ulici také znečistiti, nepřichází vůbec v úvahu, neboť vše, co pochází z krávy, je posvátné a k užitku. Její lejno sbírají tu děti, onde indická žena rukou ozdobenou náramky, třeba ze zlata a slonoviny. Neštítí se lejna z posvátné krávy a sbírá je pouhou rukou, dávajíc si je do košíku na hlavě. Doma pak připravují z kravského lejna palivo, což bývá obyčejně prací dětí.

Teprve po všech těchto neplacených čističích ulic přijdou městští metaři, jichž je v Bombayi veliké množství, ale o čistotu města se vlastně přičiní nejméně. Smetou, co kde po předcházejících čističích zůstalo na hromádky, které potom zapálí. Kouř ze smetí plazí se zvolna po zemi, přitlačován jsa žhavým sluncem a rozpáleným vzduchem až konečně se zvedá líně a těžce vzhůru do oken okolních domů.

Nejposlednější zbytky nečistoty z ulic, které ani ohněm se nedaly zničiti, – prach a popel – odstraní mihnuvší se kolem automobil, jenž uháněje velikou rychlostí, zvedá za sebou ohromný oblak prachu, že vůz ani nezahlédnete. Když se za chvíli prach usadí v bytech, krámcích, na oděvech i plících, je ulice konečně dokonale vyčištěna.

Na venkově odklízí také odpadky vepřový dobytek, jež pobíhá volně kolem stavení, jak o u nás na venkově psi. Ba, indická prasata jsou tak samostatná, že činí daleké výpravy do polí a džunglí, vracejíce se před západem slunce opět sama zpět.

Nejmenším, ale zato vytrvalým odklízečem všeho, co je k snědku, odklízečem velice obtížným a rozšířeným po celé Indii, odklízečem, před nímž je nesnadno se uchrániti, který, zvláště, se dostane často i do plechovky pevně uzavřené je-li v ní cukr nebo cukrovinky, odlízečem, jehož kroky nezadrží ani zámek, ani výška, ani hloubka a jenž se zastaví jen před vodou, je mravenec. Mravenců je v Indii mnoho druhů. Jedni nalézají své zalíbení v sladkostech, jiní v mase, vpět jiní snědí nábytek a mrtvé dřevo, jiní zase látky, zkrátka vše, kromě kovů. Tak se tento svět maličkých stará o čistotu tam, kam velcí nemohou, nebo kde jejich zrakům ucházejí nepatrné drobečky nečistoty.

Leč jest v Indii druh nečistoty, již nepodaří se ani jim odstraniti. Když jsem přijela do Indie, zhrozila jsem se, vidouc všude po ulicích rudé „krvavé“ skvrny, o něž se nikdo nestaral, aby je odstranil, a když jsem viděla skoro každého druhého člověka vyplivovati rudou tekutinu, myslela jsem, že snad polovice Indů je stižena chrlením krve. Záhy jsem ovšem poznala, že jsou to jen zbytky rozžvýkaného betelu, nebo jak Indové říkají pan-supari, smíšené se slinami. Indové totiž náruživě žvýkají. O tyto rudé skvrny na chodnících, plotech a stěnách se nestará nikdo, a teprve prvé deště monsúnové je spláchnou, aby se v suché době opodál nebo snad na témž místě objevily nové.

Krotitel hadů.

A „last not least“ musím se zmíniti ještě o jedné zkušenosti, podávající pěkný obrázek indické čistotnosti. Můj manžel šel do banky a čekala jsem naň ve voze. Upřela jsem zrak na dveře banky a část zdi vedle nich, jež se leskla, jako by byla nalakována, a uvažovala jsem, co jest toho asi příčinou. Rozřešení nedalo na sebe dlouho čekati. Z banky vyšel domorodý úředník, shrnul na prahu, pomocí dvou prstů a řádného frknutí vyprázdnil obsah svého nosu na zem a zbytky, které mu uvázly na prstech otřel poblíže onoho lesklého místa na zdi…

Nicméně Indové mají také svou vlastní čistotu. Na příklad bráhmani před každým jídlem si umyjí celé tělo, a po jídle si každý Ind umyje ruce a vypláchne ústa. Nádobí, v němž vařili a z něhož jedli, vydrhnou ihned po jídle do leskla, majíť je většinou mosazné a vycínované. Potom umyjí i své prkénko, sloužící jim za stůl, a mají-li v místnosti, kde jedí, podlahu jen z upěchované hlíny, tedy ji důkladně zametou, mají-li však kachličkovou nebo kamennou, tedy ji umyjí i vodou. Ovšem, umyjí zase svým vlastním způsobem, a nic jim nevadí, když svým umýváním udělají ve svém okolí louže vody. A jako v Bombayi, jest tomu i v ostatních indických městech.

Posednutí šejtanem

Kdysi vyžádal si náš sluha, aby si směl přivézti na čas svou ženu. Svolila jsem. Brzo na to se objevila jeho čtrnáctiletá manželka. Byla stejně plachá jako naše domácí paní a kdykoliv jsem vkročila do kuchyně, prchla druhými dveřmi, že jsem ji sotva zahlédla. Vařila svému manželi a stála pokorně opodál, když její manžel jedl, a přihlížela, zda něčeho nepotřebuje, jak jest její povinností podle indického náboženského zákona. To bylo jediné, co uměla. Ostatní čas proseděla ve svém pokojíku nebo prostála na sluhovské verandě, shlížejíc na děti zahradníků, častěji však hledíc bezmyšlenkovitě do prázdna.

Když jsem kdysi napomenula sluhu, aby nechodil v roztrhaných šatech, nýbrž aby si je dal ženě spraviti, podotkl, že jeho žena neumí šíti a bylo na jeho tváři viděti, že jí toho ani nezazlívá. Není patrně zvykem, aby indická žena uměla více, nežli uvařiti rýži a kari a udělati čapati – placky z mouky a vody, – jež jsou každodenní večeří.

Večer vždy zpívávala, snad ku potěše svého manžela. Když byla v Bombayi druhý měsíc, ozýval se její zpěv stále řidčeji a řidčeji, ač její manžel zacházel s ní velice dobře, dokonce jí kupoval co chvíli nějaký dárek. Jednou to byl stříbrný prsten, jindy náramek ze slonoviny, jaké se nosí v jejich kastě, jindy jí zas přinesl sárí. Po čase jsem si všimla, že chodí nečesána, sárí jen tak ledabyle namotané kolem těla a nohy že sotva vleče za sebou. Bylo mi to divné, ale neptala jsem se, co s ní je, poněvadž mi na tom celkem nezáleželo; až jednou večer přišel sluha a žádal mě, aby nemusel při večeři obsluhovati, že nemůže nechali ženy o samotě. Pak jsem teprve vyzvídala co jí je, a tu mi svěřoval s ustrašenou tváří, že do ní vstoupil šejtan. Nevěděla jsem, co to je, poněvadž jsem to slyšela po prvé. Na můj další dotaz vysvětlil mi, že duše mrtvého se prý někdy promění v démona a vstoupí do živého člověka, jenž tím pozbude zdravého rozumu. Jeho žena prý již čtrnáct dní ničeho nejedla, celé noci prochodila po světničce a nyní prý trhá nač přijde a jí jen papír. Radila jsem mu, aby s ní šel k lékaři. Namítl, že by ji lékař nepomohl, že však již psal jejímu otci, aby sem přijel; umí prý zaříkávati šejtany. Srovnávajíc si v mysli šejtansatan, mimoděk jsem si vzpomněla, že podle legendy Kristus také léčil „ďáblem“ posedlé. V Indii se víra v posednutí zachovala dosud.

Druhý den jsem se sluhy ptala, jak jí je a co proti šejtanu dělali. Bylo jí ještě hůře, byla ve stavu úplné lhostejnosti k svému okolí, ničeho si nevšímala a jen běhala po světničce. Léčili ji tímto způsobem: postavili do světničky malá kamínka s dřevěným uhlím, na jakých vařívají a jimž Gudžarátci říkají sagrí, postavili ji tváří ke kamínkům, do každé ruky jí dali půlku citronu a házeli na ni po špetkách rýže. Když přesto nepřicházela k sobě, dali jí na dlaně kousky řeřavého uhlí. Když necítila ani palčivosti a chovala se zcela netečně dále, usoudili, že jí posedl velmi mocný šejtan a že bude třeba odvézti ji domů do vesničky a dáti ji léčiti sáhuem, to jest světcem, jenž jest zároveň zaklínačem. Co ten s ní všecko dělal, nevím, ale vím jen, že ji dal mimo kouzel také něco užívati a že se uzdravila. Když jsme pak mluvili jednou o tom s lékařem, usoudil, že to byla buď malarie, která se u domorodců často projevuje pomatením mysli, nebo že byla v požehnaném stavu, při čemž se Indky také často pomatou na mysli.

Později začal churavěti sluha. Dostal jiný druh malárie: nesnesl žádného jídla a měl silné horečky a zimnice. Léčil ho domorodý lékař, přes to však sluha slábnul den ze dne, až ulehl; když tak týden ležel a nebylo mu lépe, poslali jsme ho domů, že se snad spíše uzdraví na čerstvém vzduchu. Po čtrnácti dnech se vrátil, nebylo mu však o nic lépe. Začala jsem býti již mrzutá a domlouvala jsem mu, aby se dal léčiti řádným lékařem, nebo šel do nemocnice. Odvětil mi na to, že si již poslal pro zaříkávače, ten že ho jistě vyléčí. Nevěřila jsem tomu, a přiměla ho, aby užíval evropský lék. Přes to však si dal kouzelníkem uvázati modrou bavlnku předepsané délky v nadloktí pravé ruky. Bavlnka musí býti svázána zvláštním uzlem, má-li pomoci.

Po týdnu mu začalo býti lépe a potom chudák nevěděl, co ho uzdravilo, myslím však, že uvěřil více léku. Za několik dnů přivedl ke mně našeho kuliho s opařenou nohou, potom krejčího s horečkou, tak že bych si byla mohla bezmála zaříditi bezplatnou lékařskou poradnu.

O vegetariánství Indů

V Indii je mnoho podivného a pro Evropana na prvý pohled nepochopitelného. Jednou takovou záhadou mi bylo, když mi Ind, jehož hosty jsme byli, řekl, že pravověrní Indové nejedí. Že se Indové a zvláště džinovští mniši dovedou dlouho postiti, o tom jsem slyšela, ba sádhu, představený sekty Dhundhiů, mi ukázal mnicha, který se prý postil osmdesát dnů. Ale že by vůbec nemuseli jist, tomu jsem nechtěla uvěřiti. Vysvětlilo se, že je to vlastně jen vtip. Protože každý Indův úkon musí se díti obřadně a nábožensky, tedy nemohou prostě jen jísti, nýbrž vykonávati pet-kí púdžu, čili oběť žaludku. A obětuje tak Ind žaludku jídla všední, po nichž se musí umýti nejen nádobí a stoleček, na němž jedl, nýbrž i podlaha místnosti, v níž jedl, a stejně obětuje i jídla posvátná, po nichž stačí vypláchnouti si ústa a umýti jen ruce a nádobí.

Co všechno Indové jedí? Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že jedí všechno, ba i hady a krysy. Ovšem, nejedí všichni Indové všechno, nýbrž členové každé kasty a náboženské sekty mají přesně předepsáno, co smějí jísti a co nesmějí. Příslušníci některých sekt jsou přísní vegetariáni, jiní jen částeční a v některých kastách mají dokonce dovoleno jísti maso skoro všech zvířat. Nejvíce opovrhují Indové masem vepřů. Vepřové maso jedí, pokud jsem zjistila, jen buddhisti a někteří pariové.

Budova státních úřadů v Bombayi.

Buddhisti, požívají vepřové rádi a mnoho. Ba, dělají z něho dokonce i úhledné klobásy. Ovšem, buddhista nezabije zvíře – to mu jeho náboženství zakazuje – k tomu má Číňana nebo mohamedána. Mohamedáni zabíjí vše mimo vepřového dobytka. Číňani pak zabíjí i vepře. Budhisti umlčují své svědomí připomínající jim, že jedí tvora zabitého důvodem, že dobytče nebylo zabito kvůli nim a pro ně, nýbrž vůbec na prodej. A mohu říci, že jsem hned tak neviděla prodávati tolik vepřového, jako mezi buddhisty. A nejedí je pouze laici, nýbrž i mniši, vázaní přísnějšími pravidly. Tito si – jak známo – svoji potravu vyžebrávají a protože mají jísti, co od věřících dostanou, jídávají i vepřové maso. A že i Buddha, veliký učitel lidstva, jedl vepřové, možno souditi z toho, že – jak pověst vypravuje – zemřel požitím vepřového masa.

Po této stránce mají lidé u nás nejnesprávnější představy, a dokonce i ve školách se učí, že Indrové jsou pouzí vegetariáni. Potrvá to asi dlouho, než se tyto nesprávné pojmy změní, nejméně tak dlouho, dokud veliká řada našinců nepozná na vlastní oči důklanději Indii, jak to jest jediné možno delším pobytem. Chybou bylo, že o Indii psali hlavně nadšenci a obdivovatelé Indie, kteří pak ovšem viděli vše jen v růžových barvách, nebo se snažili viděti, co četli v knihách, ne-li několik staletí tedy aspoň hezkých pár desítek let starých. A proč vlastně zavírati oči před skutečností, která není sice tak romantická a pohádková jako staré knihy, přes to však chová pro nás mnoho poznatků?

Snad bych se byla ani nepustila do těchto výkladů, kdybych byla nedostala do Indie dopis, v němž doslovně stálo: „… co bych za to dal, kdybych aspoň část svého života mogl prožíti v Indii. Ale skutečně a pravdivě, tak jak se tam žije, ve zvycích, obyčejích a hlavně ve stravě. Představuji si živě, jak se tam máte dobře, když nemusíte stále okolo sebe viděti, jak se zvířata zabíjejí a jak se lidé živí nepřirozenou a nezdravou stravou…“ Zamyslila jsem se nad tím. Je pravda, že někteří Indové nezabíjejí a že se také zvířecí mrtvoly nedotknou. Než zevšeobecňovati jest nesprávné. Troufal by si na př. někdo, kdo zná naše horaly, tvrditi, že jsou vegetariány, když se živí skoro celý rok jen brambory a obilninami? A tak je tomu i v Indii. Leckdo z Indů by jedl maso, kdyby si je mohl koupiti. Podle toho tedy nelze posuzovati indického vegetariánismu. Jelikož však Indové jsou rozděleni na kasty, jichž rozdíly jsou přesně vytýčeny a které jim nejen přikazují, v co věřiti a jak žíti, kdy a s kým se ženiti, kdy a jak své pobožnosti konati, nýbrž i jak se oblékati a jak, kdy a co jísti, jest snadno zjistiti, pokud jest vůbec vegetariánismus v Indii, ať úplný, ať částečný. Kromě kast rozhoduje také mnoho místní příslušnost.

Kasty nízké, Čandálové a Pariové, skoro vesměs požívají masa, a požívají ho rádi, jen když se k němu dostanou a neštítí se ani jísti maso zdechlin.

Úplných a naprostých vegetariánů jest v Indii poměrně velice málo a i v nejpřísnějších kastách vyskytují se stále více a více jedinci, kteří nedodržují věrně předpisů své kasty. Všimněme si však jen těch pravověrných, kteří se drží zvyků svých předků a jedí jen věci dovolené a uvidíme, že jest poměrně málo těch, jimž nařizuje jejich kasta nebo rod, zdržovati se veškeré potravy živočišné.

Tak Bengálci, jejichž kraj je z celé Indie nejúrodnější a kteří jsou valnou většinou zemědělci, jedí mimo rostlinnou stravu i ryby. Nejsou tedy naprostými vegetariány. Nižší kasty v Bengálsku jedí pak i maso zvířat teplokrevných, zejména drůbež a divoké ptáky.

Maráthové, na opačném konci Indie, jež jsou jediní potomci šlechtických rodů kšratriů a za dávných a dávných dob bývali vedle svého válečného řemesla i výbornými lovci, jedí ovšem maso všech zvířat, kromě hovězího. Jim kasta nezakazuje zabíjeti.

Bráhmani, příslušníci kasty kněžské, od dávných dob většinou je nepožívají. Najdete však i mezi nimi rody a rodiny, jimž jest dovoleno požívat stravy masité. Naprostí vegetariáni jsou v Indii jedině bráhmani gudžarátští z krajiny na sever od Bombaye.