SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indičtí sluhové (před stoletím)

Anna Pertoldová
Pátá kapitola z cestopisu
Anna Pertoldová: S pokraje Indie – Hrst vzpomínek z Bombaye a s cest do vnitrozemí, Praha, 1926.
Foto autorka.

V Indii je společenským požadavkem, aby slušná anglická rodina měla. ve svém domě celý štáb služebnictva. A podle Angličanů musí i ostatní Evropané v Indii žijící udržovati stejné množství sluhů, mají-li býti pokládány za skutečné „pány“.

Služebnictvo je většinou mužské ta jen k zcela zvláštním pracím bývá používáno i žen. V každé slušné evropské rodině musí býti nejméně osobní sluha čili boy, kuchař bavardčí (v hantýrce bombayských sluhů zvaný také mistrí), uklízeč čili hamál, pradlák, kterému říkají dhóbí, méhtár, jenž je ve stupnici sluhů nejnižší, neboť odklízí odpadky a čistí ústraní.

V lepších rodinách si zpravidla kuchař vyžádá kuchtíka, jemuž se v Bombayi obyčejně říká čokrá. Je-li na uklízení více místností, tedy se pro hrubší práce přibere kulí, nádeník.

Jsou-li v rodině děti, – a bez nich anglické rodiny není téměř ani viděti – jest nezbytná ájá, chůva. Kde mají zahradu, musí míti i máIího (zahradníka), často i několik málí. V každém větším domě bývá též darván (vrátný) a čókídár (hlídač). Hlídačů bývá i několik, zejména, hlídají-li v noci.

Naši sluhové.

V rodinách, kde se paní domu o domácnost naprosto nestará, mívá khánsámu (vrchního číšníka, hospodáře). Ve zvláště velikých domech bývá též khidmatgár (správce domu). Výhodné také jest míti doma darzího (krejčího).

Kdo jedí v Indii na koni, musí k němu míti podkoního, sáise a čističe koně. Kdo má automobil, má svého motoválu (šoféra) a čističe auta a kdo má psa, má k němu i kuttáválu (psovoda).

Na venkově, kde není elektrického osvětlení, jest třeba míti battíválu (čističe lamp) a pankhaválu, který ovívá panstvo při jídle za letního vedra. Kde není vodovodu, je nezbytný i bihistí, jenž nosí nebo vozí vodu, a v místech, kde nelze koupiti umělého ledu, mají svého abdára, jehož jedinou povinností jest, starati se o chlazení nápojů.

Každý ze sluhů má svou práci přesně vymezenu a velice nerad se dá přiměti, aby konal jiné práce. Při kuchyni v nouzi ještě jakž takž vypomůže každý, ale vykonati práci sluhy stojícího ve stupnici níže, zpravidla odepře.

V sluhovské hodnosti nejvyšší jest khidmatgár, správce domu, jenž bývá obyčejně z t. zv. čistých kast, ba někdy i z některé z tří nejvyšších. Poroučí všemu ostatnímu služebnictvu, je za vše zodpověden, dohlíží na celý dům i zařízení, stará se, aby bylo vše v pořádku, při společnostech přijímá navštívenky a uvádí hosty, a když přijde nějaká zvlášť vzácná osobnost, vyvolává s verandy do salonu mocným hlasem jméno, hodnost a všechny tituly a řády příchozího.

Jen o malilinký stupínek níže stojí khánsámá. Jeho úkolem je dohlížeti na kuchaře, účtovati s ním, nakupovati nápoje a ovoce, upravovati a zdobiti stůl, a nalévati nápoje při každém jídle a hlavně při hostině.

Povinností boye neboli sluhy (v severovýchodním Hindústánu zvaného též bérá) je, starati se o pána, vyndavati ze skříní a připravovati prádlo a šatstvo, pomáhati mu při oblékání i svlékání, čistiti šaty, boty, stláti, provázeti pána na cestách, starati se o kufry, kupovati jízdní lístky, obstarávati povozy, zaháněti žebráky a při jídle nositi pokrmy na stůl. Je tedy osobní sluha výhradně pro pohodlí pánovo.

Paní pro své pohodlí mívá někdy áju, od níž se pak dává česati a oblékati. Ájá zpravidla též zašívá punčochy, pere krajkové límečky a jemné blůzičky. Ájá bývá nejčastěji křesťanka, vychovaná škole; v dřívějších dobách nezřídka to bývaly vdovy, jež se uchýlily do misijních stanic, nemohouce snésti utrpení, jež je údělem každé vdovy v rodině hindů. Ale většina Evropanek si nedrží áju pro svou obsluhu. Zato k dětem jest ájá nezbytná. Ve většině anglických rodin v Indii mívá výchovu dětí úplně na starosti. A mohu říci, pokud jsem áje poznala, že byly vesměs velice pozorné a opatrné na děti jim svěřené.

Sluhové přisluhují při obědě. (S Otakarem, manželem.)

Důležitou osobností mezi služebnictvem jest kuchař. V Bombayi jsou tři druhy kuchařů: katolíci, mohamedáni a hindové. Katolíci se pak dělí na goánské a madrásské. Za nejlepší kuchaře jsou považováni Goánci. (Goánci jsou domorodci konkánského původu z portugalské Indie. Jméno je jich je odvozeno od jména hlavního města této portugalské kolonie, zvaného Momnugao nebo krátce Goa.) Znají připravovati všechna anglická jídla, dovedou péci pečivo a cukroví a dělati zmrzliny. Z vlastní zkušenosti pak mohu říci, že se snadno naučili vařiti i česká jídla. Mluvím o kuchařích v množném čísle, ale vyzkoušela jsem vlastně jen dva. Prvního jsme měli asi dva roky a druhého až do odjezdu. První znal trochu anglicky, ale rád si zahrál v karty a potom – snad když prohrál – si to chtěl na nás vynahraditi. Indičtí kuchaři jsou totiž zvyklí si „přivydělati“ něco při nákupech a Angličané to mlčky trpí, pokud rozdíly mezi cenou nákupu a účtovaným penízem veliké. Ovšem, já jsem nebyla na takové zvyklá a šlapala jsem kuchaři na paty při každé položce. A tu si to chtěl vynahraditi tím, že se občas horší jakosti a účtovati lepší. Ale naše české jazýčky se nedají tak snadno oklamati jako anglické, a když jsme mu vytkly nesprávnosti, zasvítily mu zlobně oči, nehájil se však, a zarytě mlčel. Druhého dne se však vždy na nás projevila jeho pomsta: přidal nám do karhí (indického pokrmu) tamarind. (Tamarindy jsou plody stromu Tamarindus Indica, jsou to lusky obsahující hojnost sladce nakyslé dřeni, účinku silně projímavého. Proto jich hojně užívají Indové požívající opium. Při zimnici a hlístech užívá se jich jako účinného léku.) Ale když mi plak jednou od vepřové hlavy odřízl celé líčko a uvařil si je pro sebe, byla míra mé trpělivosti u konce a propustila jsem ho.

Madrásští katolíci, pokud jsou dobrými kuchaři, nejdou obyčejně mimo území obydlené jejich soukmenovci. Proto ti z nich, kteří žijí v Bombayi, zpravidla za mnoho nestojí: jsou bezmezně nečistí, většinou se opíjejí a mívají u sebe celou velikou rodinu, jíž, konec konců, ovšem nevědomky a ne podle smlouvy, musí živiti jeho pán.

Mohamedánští kuchaři jsou prý také málo čistotní a zdráhají se prý připravovati vepřové maso. Hinduistické kuchaře Evropané zaměstnávají nejméně, poněvadž prý znají vařiti většinou jen indická jídla. Jsou prý také při vaření dosti nepřesní a nepozorní. Goanští kuchaři si zpravidla žádají kuchtíka, jenž jim při vaření přisluhuje, topí a podobně. Indičtí kuchaři jsou vůbec velicí páni. Nákup si sami z tržnice nikdy nenesou, nýbrž zjednají si na to v tržnici nosiče, který jim každodenní nákup odnese v košíku na hlavě do kuchyně.

Na venkově, kde se neprodává led, obstarává chlazení nápojů abdár. Nápoje chladí tím způsobem, že postaví láhev s nápojem do vody, do níž pak sype ledek. Jak se ledek rozpouští, voda se kolem láhve s nápojem silně ochladí a vychladí i nápoj. V severních krajích Indie, kde za noci bývá někdy i mrazík, dělává si abdár z večera do země mělké jamky a naplní je vodou. Voda přes noc zmrzne a ráno před východem slunce abdár led vybere a uschová do ledničky. Ale abdárů je nyní v Indii již velice málo, protože se i v malých a odlehlých místech vyrábí umělý led, na který si zvykli nyní i indičtí domorodci tak, že v lepších rodinách nemohou bez něho býti. Do osad, ležících na dráze, kde se led nevyrábí, dováží se vlakem.

Uklízeti byt, zametati, mýti podlahu a umývati stolní nádobí má na starosti hamál. Je-li úklidu více, přibere se zpravidla lepší kulí, aby čistil verandy, schodiště a podobně. Ale malou, nezbytnou místnůstku by nikdo z nich neuklidil, ba ani nesmí ukliditi, protože to má svou kastou zakázáno.

K tomu účelu se najímá mihtar čili méhtár, po anglicku zvaný sweeper, t. j. metař, jenž myje a čistí tyto místnůstky, odnáší kuchyňské odpadky, kosili a podobné. Méhtár nebydlí nikdy v domě, nýbrž dochází jen několikráte denně, aby vykonal svou práci, jednak, že jsa málo placen, dochází do více domů, jednak, že by ostatní sluhové s rum nebydleli pohromadě. Méhtárové bydlí ve zvláštních čtvrtích, úplně odděleni od ostatních domorodců.

Úkolem méhtára je, odstraňovati nečistoty vzbuzující hnus a odpor u ostatních Indů, tedy zejména také zbytky mrtvých zvířat, krev a pod. Rasové, hrobníci, čističi stok, obecní metaři a pod. jsou všichni z této opovržené třídy společenské.

Kdysi, za našeho pobytu v Bombayi, zaběhlo k nám z večera na verandu vzteklé kotě. Vyháněli jsme je, když se však na nás sápalo, ubili jsme je a shodili do zahrady. Potom jsem zavolala hamála a poručila mu, aby setřel s podlahy kapky krve. Hamál rozhodně odmítal vykonati rozkaz a vysvětloval mi, že se nesmí dotknouti ani těch několika kapek krve, to že může utříti jediné méhtár. Potom šel, přinesl papír a kapky přikryl. A tak těch několik kapiček krve, které by zde v Evropě téměř každý beze slov setřel, čekalo na verandě až do rána, kdy přišel méhtár a setřel je.

Dhóbí.

Důležité je v Indii také najíti dobrého dhóbího – pradláka. Slyšela jsem na ně mnoho stesků. Půjčují prý k vyprání, za menší poplatky chudším míšencům, kteří se rádi oblékají po evropsku a zpravidla na to nemají peněz. Další obvyklý stesk je, že prý nepřinášejí všechny svěřené jim věci, buď že je poztrácejí nebo vymění, dále, že se s prádlem nešetrně zacházejí a že prádlo přinášejí nepravidelně. Měla-li bych všechny dhóbí posuzovati podle našeho, musila bych jim však dáti vysvědčení nejlepší.

Náš dhóbí se objevil na verandě den po tom, když jsme se přistěhovali do bangala, a když mi sluha jeho příchod oznamoval, podotkl, že je budha – starý – což snad mělo znamenati, že nebude dobře práti. Prohlédla jsem si jeho vysvědčení a přijala ho. Potom přicházel každého pondělí ráno a přinášel mi vyprané, vyžehlené a vzorně složené prádlo, rozložil je na posteli pěkně podle druhů, načež jsem se svým zápisníkem v ruce nesl vše. Mezi tím vybral z koše špinavé prádlo, roztřídil je na hromádky po podlaze a pak je počítal a já zapisovala. A tak to šlo pravidelně každé pondělí, až do doby dešťů, kdy prádlo hůře schlo. Tu pak přicházel v úterý, někdy i ve středu, ale jakmile mraky s oblohy zmizely a opět vysvitlo slunce, přicházel zase pravidelně v pondělí.

Jednou přišel, na hlavě maje nový, fialový turban, s mnohými, ještě hlubšími poklonami nežli jindy, a omlouvaje se, oznamoval, že odjede na čas do svého rodiště a že nám po tu dobu bude práti jeho čokrá. Znala jsem z hindústánštiny, že čokrá znamená „chlapec“ a bylo mi trochu nevhod, že se o naše prádlo bude starati nějaký nedospělý kluk, ale neříkala jsem nic. Příští pondělí jsem však byla překvapena, když k nám přišel dospělý, pěkně urostlý muž v čistých bílých šatech a na hlavě nesl veliký uzel, v němž měl svázané naše prádlo. Na můj dotaz, zdali on je ten čokrá, přisvědčil. Říkají totiž v indických rodinách synovi čokrá (hoch) stále, i když je třeba už ženatý.

Co však můj zrak nejvíce upoutalo, byla jeho pěkně čokoládová kůže a temně karmínově červený turban. Soulad obou barev byl dokonalý. Chování byl uctivého a prádlo přinášel, možno-li, ještě přesněji. Když se pak asi po dvou měsících starý pradlák vrátil, a ptal se, má-li zase převzíti svůj úkol, řekla jsem, že je mi to lhostejné, a tak k nám docházel pak mladý a starý si hověl. Později jsem se dozvěděla, že své řemeslo provádějí společně. Ale nepral z nich žádný. Na to měli najaté dělníky. Sami jen prádlo žehlili a roznášeli po domech.

Užitečným tvorem v domácnosti je darzí, neboli krejčí. Indický krejčí šije zpravidla všechno: dámské, pánské, dětské šatstvo i prádlo. Ovšem, se mu musí dáti buď kus na vzor, jejž okopíruje s velikou přesností, anebo se mu věc, již má šíti, musí připraviti do ruky. Šití je v evropské domácnosti v Indii stále dosti. Kromě velikého množství košil a pod. je zapotřebí i mnoho ložního prádla, které se potem, častým převlékáním a stálým praním mnoho ničí. Z indických krejčí jsou zase goanští katolíci lepší, nežli hindové a mohamedáni. Hindové a mohamedáni se totiž nepřizpůsobili ještě tolik evropským zvykům jako Goánci a jsou zvyklí pomáhati si při šití i nohama; ba i seděti na židlích dělá jim značné potíže.

 

Kdo má v Indii zahrad, musí míti i zahradníka. Poznáte ho i na ulici zcela bezpečně podle toho, že má na hlavě rudou pletenou čepici. Čepice vyhlíží jako čtyřhranná kapsa, upletená ze silné bavlny. Jeden roh mu trčí nad čelem a druhý nad týlem. Kromě čepice zahradníci mnoho oděvu nenosí. Mívají kolem boků a nohou ovinutý úzký pruh látky, jakési úzké dhoti, tak, že jsou jim viděti stehna až nahoru. Při práci mívají hoření tělo nahé; jinak nosí kazajku z prací látky neurčité barvy, obyčejně špinavě, červeno-modře kostkovanou nebo pruhovanou. Ovšem, nosí ji přímo na holém těle.

Indové jako zahradníci příliš nevynikají. Mají strašný zvyk ustavičně květiny přesazovati, nedopřávajíce jim ani času, aby se řádně zakořenily. Zahrady v Indii jsou často vyprahlé pouště. Tráva na záhoncích zpravidla zkomírá nedostatkem vláhy a rostliny, které ve většině zahrad jsou jen zasazeny ve velikých kořenáčích a rozestaveny podle cestiček, hynou. A není ani divu. Hliněný kořenáč se v Indii sluncem rozžhaví a brzo spálí kořínky rostlin. Proč alespoň Evropané, v Indii, žijící, nedají zasaditi kořenáčů do země a nechrání tak kořínků rostlin od slunečního úpalu, zůstalo mi záhadou. Podivila jsem se také náhledu málího, že se rostliny nesmějí nechati dlouho na témž místě, nýbrž, že se musí přenášeti s místa na místo. Moje květiny a palmy stály na verandě a v pokojích po celou dobu na témž místě a vyrostly za ten čas, co jsme byli v Indii, tak, že budily podiv. Dokonce i malé, zakrslé, vějířovité palmy, jakých se mimo kytic z utržených květů používá v indických hotelích k výzdobě stolů v jídelně, vyrostly mně do rozměrů až nepřííjemně velikých. A jediným mým „čarováním“ při tom bylo, že jsem je nechala v klidu a přidávala občas umělého hnojiva.

Před vchodem do bangala mívají velicí páni čaprásího, stejně ustrojeného, jako je úřední čaprásí (sluha). Má totiž na hlavě červený, plochý turban (pagrí), zdobený zlatým pruhem s třepením. Kolem těla má široký pás a šikmo přes levé rameno na pravý bok, červený, tkaný pruh a na něm mosazný štít, čaprás, od něhož se mu dostalo i jména. Na štítu bývá monogram pána, znak, nebo pojmenování úřadu. Náš čaprásí měl na čaprásu vsazeného, stříbrného, dvouocasého lva, na něhož byl velmi hrd. Úkolem čaprásího jest, oznamovati pánům příchozí, přijmouti od listonoše poštu a odnésti ji do bangala, nebo zanésti dopisy na poštu, obstarati menší pochůzky a podobné věci.

Indičtí sluhové.

Místo před vchodem do bangala zaujme z večera po darvánovi čókídár (hlídač), který má po celou noc bdíti a hlídati své zaměstnavatele i jejich majetek. Ze těch povinností přísně neplní, přesvědčila jsem se sama. Náš bombayský domácí, jehož bangalo stálo s naším a ještě dvěma jinými domky v jediné veliké zahradě, měl dva čókídáry. Jedinou v noci probudilo nás táhlé, ale silné pískání. Vyskočili jsme hbitě a poslouchali, co to. Když pískání neustávalo, přiblížili jsme se ke dveřím a naslouchali, co se děje. Slyšeli jsme, že jsou naši sluhové vzhůru a skleněnými tabulemi v hořejších částech dveří jsme viděli, že mají na své verandě i světlo. Když šum a hluk v zahradě neustával, vyšli jsme a ptali se, co se děje. A tu nám sluhové řekli, že u domácích byli zloději a že utíkali s lupem kolem našeho obydlí, dále podle bytů našich sluhů a tam někde že přelezli zeď zahrady. Ptali jsme se, proč nepomohli zloděje zadržeti a oni nám klidně odpověděli, že to není jejich věc, že je to věc hlídačů domácího pána. Podotkla jsem, že by patrně nechali utéci i zloděje, jenž by oloupil nás; ale na to odpověděli, že by ho stíhali, že však by jim přitom jistě zase nepomohli sluhové a hlídači domácího.

Obhlížela jsem vždy před ulehnutím důkladně všechna okna i dveře, jsou-li dobře zavřeny. Od té noci dělala jsem to tím pečlivěji. Pro jistotu jsme si potom ještě vždy občas okázale čistili zbraně.

Bihistí, nosič vody, jest nezbytný všude tam, kde není vodovodu. Vodu přináší v měchu z kozí kůže. Kůže na takový měch se stáhne se zabité kozy tím způsobem, že se nerozřízne podél na břiše, jako obyčejně, nýbrž jenom vzadu napříč, čímž se zachová celá podoba zvířete. V tomto celistvém stavu se kůže také vydělá. Zadní otvor i nožičky se zašijí a jenom krk se nechá otevřen, aby sloužil za hrdlo této veliké nádoby. Měch je upevněn za nožičky k řemeni, jímž si jej bihistí zavěšuje na rameno.

Vodu nalévá bihistí do měchu hrdlem pomocí kožené nálevky. Hrdlo zavírá obyčejně tím způsobem, že konce kůže svírá ve své ruce a uvolněním vypouští vodu podle potřeby. V místech, kde je zapotřebí velmi mnoho vody, jako na př. v hotelích, klubech a pak zejména všude v horských zdravotních stanicích, nenosí bihistí vodu sám, nýbrž má k tomu účelu býka nebo buvola, jemuž po obou stranách zavěšuje veliké, telecí nebo hovězí měchy, do nichž se vejde mnohem více vody, nežli do koží kozích.

Čistiti lampy a lucerny a rozsvěcovati je má na starosti batívála. Ve větších domech nebo ve venkovských hotelích mívá hodně práce. Jeť v Indii zvykem, do každé místnosti dáti světlo a mimo to na verandy dávají lucerny. Dělá se to z bezpečnostních důvodů. Za tmy totiž vylézají z děr hadi a štíři, kteří, jdouce za potravou, vloudí se někdy i do přízemních obývacích místností. Za tmy by snadno mohla noha chodcova zavaditi o jedovatého hada, a ten by se ovšem ihned pomstil uštknutím. Z luceren na verandě připravených si vezme, kdo musí přejíti zahradu nebo dvorek. Indové, zvláště na venkově, po západu slunce berou s sebou vždy rozsvícenou lucernu, mají-li vyjíti z příbytku. Nedělají to jen ze strachu před hlady, nýbrž také, aby od sebe odvrátili démony, o nichž věří, že se za tmy prohánějí po zemi i ve vzduchu.

Vzpomínám, jak pěkné bylo, když v Barmě, na řece Irravaddy naše loď stála za temných nocí klidně zakotvena nedaleko osady a po obou březích se kmitala světélka, jako jasné, třepotavé hvězdičky. Vlastně by.se barmské lucerny měly spíše přirovnati k malým sluncím, protože tam nepoužívají obyčejných petrolejových luceren, nýbrž benzinových lamp s Auerovým žárovým hořákem. Světlo jejich se vyrovná elektrice. Ovšem, to si mohou dovoliti jenom v Barmě, kde země vydává ohromné spousty nafty, bohaté na benzin.

Ale nejen batíválu, nýbrž i pankhaválu musí míti všude tam, kde není elektrického proudu. Pankhaválovo zaměstnání je velice duchamorné, a není divu, že mu při práci často zapadnou víčka. Sedíť ubožák obyčejně na zemi na verandě a velice zvolna tahá a povoluje provaz: jedna – dvě – jedna – dvě – jak by kolébkou pohyboval. Jednotvárným pohybem se zpravidla velice záhy ukolébá do dřímoty, z níž ho – ale jen na chvilku – zase vyruší buďto hubování pánů, nebo štulec některého sluhy.

Provazem prostrčeným malým otvorem ve zdi, uvádí v pohyb panku – ohromný vějíř. Základem panky je silný trámec, zavěšený rovnoběžně se stropem na silných šňůrách, upevněných na hácích ve stropě. Trámec bývá tak dlouhý, že přesahuje na př. stůl, nad nímž visí, asi o půl metru na obou stranách. K trámci je připevněna buďto ozdobně pletená rohož nebo úzký koberec tak, že visí volně dolu. Druhý konec onoho provazu, jejž pankhávála drží v rukou, jest vidlicovitě rozvětven a připevněn ke dvěma hákům v trámci. Jak pankháválá tahá za provaz, rozhoupá se trámec, panka, a svou vlající rohoží či kobercem rozproudí vzduch jako veliký vějíř a ovívá a ochlazuje tak lidi, dlící v místnosti.

Žena méhtára.

V domech, do nichž je zaveden elektrický proud, pohání se panky elektřinou. Ovšem, jsou tu panky zcela jiné. Buď jsou to malé stolní ventilátory, jež je možno postaviti kamkoli, kde jest třeba vzduchového proudu, anebo jsou to veliké stropní ventilátory se dvěma nebo čtyřmi lopatkami, dlouhými někdy i tři čtvrti metru. Jakmile se zapne elektrický proud, počne se kolo, na němž jsou lopatky upevněny, otáčeti a lopatkami víří vzduch. V úřadovnách bývá nad každým stolem taková veliká elektrická panka. Podobně v jídelně bývá panka nad stolem a v ložnici nad postelí. Bez ní by Evropan nemohl v indickém, horkém, a za léta nehybném vzduchu pracovati.

Štolba se v Indii nazývá sáís. Sáís však nestačí sám k obsluze koně, neboť vede jen vrchní dohled, provádí koně na procházku a někdy, když toho třeba, doprovází svého pána. Čistiti koně, krmiti ho, poklízeti ve stáji a pod., je úkolem sáísova přisluhovače. Takový přisluhovač je ze stejné společenské třídy jako sáís sám a pod jeho dohledem vychovává se na sáíse.

Rovněž k automobilu je třeba dvou lidí: motoválá řídí automobil a spravuje stroj, čistič myje pak automobil, nalévá benzin, roztáčí klikou stroj atd. V Bombayi je však mnoho majitelů automobilů, kteří si řídí automobil sami, a často bylo viděti u volantu i ženy. Tu ovšem dostačí k automobilu jen čistič, ba někdy musí obstarati jeho práci i hamál.

Sluha, stojící na stejně nízkém stupni společenském jako méhtár, jest kuttáválá – psovod. Pes je u Indů opovrženým zvířetem a proto Evropani, kteří mají psa, musejí k jeho obsluze míti sluhu z nízké kasty. Kuttáválá psa koupe, češe, krmí, vodí na procházku a hlídá, aby nepřišel do styku se psy potulnými, protože potulní psi bývají skoro pravidelně prašiví a jejich prašivina jest snadno přenosná nejen na zvířata, nýbrž i na lidi.

Myslím, že se leckterá hospodyně, přečtouc mé řádky, zděsí, pomyslí-li, že všichni ti lidé v domě chtějí jísti a že se má vařiti pro tolik osob. Ale to je v Indii pro paní domu právě nejmenší starost. Indové nejsou národ jednolitý, nýbrž jsou roztříštěni náboženstvím, plemenem a původem ve velikou řadu kast, společenských tříd, kmenů, rodů a klanů, jejichž příslušníci pohlížejí na sebe navzájem jako na nečisté. Zvláště při jídle zachovávají přísně svá kastovní nařízení a nejedí, co vařil příslušník jiné kasty. Proto si každý vaří sám. Vařená jídla nejí totiž Ind od nikoho, kdo nenáleží k jeho vlastní rodině.

Našim sluhům jsem dovolila, aby si postavili své hrnce s rýží a kárhiovou omáčkou vedle našich na sporák, což Evropanky nedovolují. Když jsem pak přišla do kuchyně, ustrnula jsem nad množstvím malých hrnečků: každý sluha vařil sám pro sebe zvlášť. Podivila jsem se tomu a namítala, že jsou přece všichni – až na kuchaře – hindové a že by si tedy mohli vařiti společně. Proti tomu namítali, že jsou z různých kast, ač tomu úplně tak nebylo: byliť jen z rozličných rodů téže kasty. Později jsem vypozorovala, že hlavní příčinou, proč si každý ze sluhů vařil sám, jest, že jsou mezi nimi někteří mlsnější, jiní šetrnější – právě jako mezi námi – a že by se neshodili na společném jídelním lístku.

 

Dúdhválá.

Kapitolu pro sebe tvoří vzpomínky na to, jak se v indické domácnosti Evropana najímají noví sluhové. Nejlépe jest, může-li nově se přistěhovavší rodina převzíti osvědčené sluhy od rodiny, která se stěhuje do Evropy. Ale to se podaří jen málo kdy. My jsme se dostali takovýmto způsobem k našemu prvnímu kuchaři a prvnímu hamálovi, jež bych nenazvala zrovna perlami mezi služebnictvem, a méhtára, jenž nám vzorně sloužil až do konce našeho pobytu v Bombayi. Někdy také známí doporučí dobré sluhy, jež znají z jiných rodin, nebo kteří od nich odešli z rodinných příčin, pro nemoc a p. Ani přetahování osvědčených sluhů nabídkou vyšší mzdy nebo rozmanitých výhod není v Indii mezi Evropany neobvyklé.

V rodinách, kde je již domácnost zavedená, nové sluhy obstarává khidmatgar nebo khánsámá, nebo není-li jich v domácnosti, tedy boy. Jen kuchaře si obstarává obyčejně paní domu; Obstarává-li nové služebnictvo některý ze sluhů, přivede pravidelně příslušníka své společenské třídy ze sluhovského klubu, v němž jsou sluhové sdruženi. Do těchto klubů si platí sluhové, dokud jsou v místě, nějakou částku, a když jsou bez zaměstnání, mohou tam nějakou dobu – podle toho, jak dlouho a mnoho-li tam platili – bydleti a stravovati se bezplatně. Ovšem, takové útulny, jimž říkají kluby, jsou rozděleny podle kast, tříd a náboženství. Zvláštní útulny mají katolíci, zvláštní mohamedáni, zvláštní Koliové atd. V těchto útulnách, jak již to bývá zvykem, se hovoří hodně o zaměstnavatelích a jejich vlastnostech. Tím se ovšem stává, že indičtí sluhové jsou výtečně informováni o tom, jak se v té které rodině se sluhy zachází a rodiny, v nichž se sluhové necítí spokojeni, jsou postaveny tak na pranýř, že k nim pořádný sluha do služby nevstoupí.

Kluby ale nejen, že poskytnou svým členům byt a stravu, nýbrž postarají se – ve svém vlastním zájmu – aby jim co nejdříve nalezly i nové místo.

Mimo tyto sluhovské kluby, jsou i koncesované kanceláře, zprostředkující služby a práce, zejména vyšších kategorií sluhovských, nejsou však zrovna spolehlivé a bývají posledním útočištěm Evropana, hledajícího sluhu.

Nezaměstnaní boyové stávají také u vchodu do velikých hotelů a někteří – podplatí-li úředníka v hotelové kanceláři – dostanou pasírku a nabízejí se i na chodbách, ba vetrou se i do pokoje nově příchozího hosta, hlásíce, že jsou doporučeni hotelierem, jenž obyčejně o tom ani neví. Takovým způsobem se dostal k nám náš prvý boy, Mohamed Chán, jehož kariera u nás netrvala ani čtrnáct dní.

Tento způsob najímati sluhy je nejriskantnější. Sluhové v Indii nejsou úředně zapsáni, nemají ani služebních knížek, ani jiných průkazů o jejich totožnosti. Jedinou listinou, kterou se služebník, ucházející se o místo vykáže, jest „certificate“ – vysvědčení z dřívějších služeb. Mnohdy se však stává, že se len, kdo sluhu přijímá, z vysvědčení dozví více o povaze pisatelově, nežli o povaze sluhově. Málo kdy předloží sluha vysvědčení z poslední služby, nýbrž skoro vždy jen ze služeb starších, předpokládaje, že pisatelé dřívějších vysvědčení jsou již dávno zpět v Evropě a že se jich nový službodárce nebude moci na sluhu optati. Vysvědčení si službodárce od najatého sluhy vezme a uschová jako záruku, aby mu sluha neutekl, a vrátí mu je až když ho propustí. Některý sluha přinese vysvědčení mnoho, některý jen několik.

Kdysi hledal u mne službu hamál (uklízeč), který měl celý balík vysvědčení, samá pěkná a ve všech bylo psáno, že byl několik let na místě. Když jsem všechna služební leta spočítala, byl by musel býti nejméně padesátiletý, a zatím to byl mladíček sotva dvacetiletý. Bylo patrno, že si vysvědčení dává psáti u pouličních písařů nebo, že jsou to vysvědčení vypůjčená od kamarádů stejného nebo podobného jména, aby mohl omráčiti jimi službodárce; ve své prostoduchosti však nespočítal služební leta se svými a tak i jeho skutečná vysvědčení pozbyla věrohodnosti.

Jindy přišel sluha s dobrými vysvědčeními, ale ve čtyrech jsem našla větu: „odchází na vlastní žádost, poněvadž mu zemřela matka“. Vrátila jsem mu vysvědčení s podotknutím, že se obávám, že by mu za krátko zemřela pátá…

Móči pracující na ulici.

Podobných, mnohdy žertovných triků indických sluhů jsem z vysvědčení vyčetla mnoho.

Společným znakem všech indických sluhů jest, že si rádi berou zálohy. Mnozí, když si vybrali hodně záloh, buď zmizí nebo hledí donutiti zaměstnavatele nedbalou prací a neposlušností, aby je vypověděl – a tím se ovšem vyvléknou z povinnosti splatiti dluhy. Někteří zaměstnavatelé se zase zabezpečují tím, že vyplácejí sluhům mzdu po částkách pozadu. Kterási paní mi to také radila, když jsem přišla do Bombaye. Ale neuposlechla jsem její rady a nelitovala jsem toho. Sluhy jsem vyplácela vždy na prvního a potom jsem se již o jejich peněžní záležitosti nestarala. Ovšem, přišli také a zkoušeli dostati zálohu. Než, odbyla jsem je zkrátka poukazem na to, že jim správně platím, že si tedy mají svá vydání podle toho zaříditi, aby vyšli, že to musím také tak dělati. A oni si dali říci, a nepřicházeli již žádati o zálohy.

Ovšem, není lhostejné, z které kasty si kdo sluhy vybéře. Příslušníci některých kast mají větší náklonnost šiditi své zaměstnavatele, příslušnici jiných jsou oddanější, spolehlivější a poctivější. V celku lze říci, že nejpoctivější jsou příslušníci lepších hinduistických tříd šůdrů, větší šibalové jsou mohamedáni a nejmenší rozdíly mezi tvým a mým dělají katolíci, zejména katoličtí Tamilové z madrásského presidenství. Pokud jsem měla příležitost poznati, nejlepší sluhové v Bombayi byli Koliové, zbytek to indických praobyvatelů hinduistického náboženství.

Obecně možno říci, že indičtí sluhové vyžadují přísného dohledu, ale dobrého zacházení. V rodinách pak, kde se jim dostane obého v náležité míře, konají své úkoly ke spokojenosti pánů a jsou živlem, jenž tvoří jakýsi most mezi Východem a Západem v mikrokosmu bangala, obývaného Evropanem.