SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Platón a „hadí síla“

Thomas McEvilley
Výběr z článku The Spinal Serpent ze sborníku The Roots of Tantra, SUNY, 2002,
přeložil Jan Jirkovský.
Poznámky Jan Jirkovský a Rasa Ravi.
(Mírně upravená verze článku z bulletinu NÉTRA 3/2010.)

V dialogu Timaios popisuje Platón takzvanou „nižší duši“, tedy žádostivou část osobnosti posedlou tělesnými požitky, a „vyšší duši“, tedy část duchovní, jejíž touhy sféru smyslového potěšení přesahují.1 Poněkud překvapivě pak neřadí sexuální touhu do oblasti duše nižší, nýbrž definuje ji jako pokleslou či zdegenerovanou formu aktivit duše vyšší. Vyšší duše touží pouze po svém sjednocení se Světovou Duší. Toto, jak říká Platón, je erós ve své opravdové čisté podobě. Jakmile se však vyšší vtělená duše prostřednictvím svých smyslů ocitne v zajetí vnějších vlivů, začne v ní vyvstávat zdegenerovaná forma touhy po Jednom a po nesmrtelném bytí v Jednom. Na jedné straně je to pokřivená touha jedince splynout s druhem (lidstvem), který zmatená duše mylně zaměňuje za Jedno. Na straně druhé je to pak touha po dosažení nesmrtelnosti skrze potomstvo. Do hry vstupují též další faktory, kupříkladu když v předmětu své sexuální touhy vidíme odlesk ideje Krásy a mylně tuto ideu hledáme v jejím stínu, který pouze vzbudil naši vzpomínku na ni. Opravdový erós – touha po svrchovaném Poznání, svobodě a věčnosti – je dočasně nahrazen erótem falešným – sexuální touhou.

Platón pokračuje v popisu fyziologie sexuality (Timaos 73b2, 91a3). Duševní síla sídlí ve vlhké substanci, jejímž pravým domovem je mozek, sídlo vyšší duše. Mozek je spojen s penisem a se srdcem kanálkem, který prochází středem páteře a spojuje se s močovou trubicí. Kvůli stimulaci falešným erótem je duševní tekutina z mozku stahována páteřním kanálem dolů a je ejakulována z penisu ve formě spermatu, které je schopné dát zrození novým bytostem právě proto, že je jakýmsi „materiálem duše“. Můžeme odvozovat, byť sám Platón o tomto nemluví přímo, že praktikování filozofie (která v původním pojetí vyžaduje celibát kromě účelu plození dětí) zahrnuje udržování duševního materiálu v mozku, tj. zabránění jeho poklesu páteřním kanálem dolů. Toto odvození můžeme v platónské nauce nepřímo nalézt v tvrzení, že skutečný filozof jde od falešného erótu k opravdovému erótu nebeskému. Působením falešného erótu semeno klesá páteřním kanálem dolů, překonání falešného erótu by tedy mělo tento pokles zastavit.

Je zjevné (ačkoli to zřejmě doposud nebylo v žádném textu zmíněno), že výše uvedený popis se hodí i na hinduistickou koncepci kundaliní, přičemž v indické verzi je přirozený domov kundaliní na vrcholku mozku.4 Když sídlí na tomto místě, zakouší jógin stav jednoty s Božstvím, což je podobné Platónovu popisu filozofa. V neočištěném člověku nicméně kundaliní sestupuje páteřním kanálem dolů a projevuje se nikoli jako sjednocení duchovní, nýbrž jako puzení ke sjednocení sexuálnímu.5 Skrze praxi jógy je možné kundaliní, jež sestoupila, nasměrovat k obrácenému výstupu zpět nahoru páteřním kanálem. Je popsáno sedm míst či čaker, v nichž se kundaliní může „usadit“ – na spodu páteře, v mozku a dalších pět čaker mezi nimi, z nichž Platón zmiňuje dvě: srdeční a krční. Podobně jako v Platónově verzi je síla kundaliní primárně ztělesněna semenem a v této formě sestupuje z mozku do penisu. Aby se docílilo výstupu semene vzhůru páteřním kanálem do jeho původního sídla v mozku, jsou doporučeny rozličné praktiky. V původním sídle semene se pak jeho životodárná síla může projevit skrze život duchovní namísto vytvoření nového života fyzického.

Již tyto paralely nás nabádají k interpretaci, ale je tu ještě více. Indické texty rozlišují mnoho jemných kanálků (nádí) v těle. Nejvýznamnější z nich je sušumná-nádí, jímž kundaliní proudí nahoru a dolů páteří. Téměř stejné důležitosti nabývají dva boční kanálky procházející vedle páteře, idápingalá. Tyto dva kanálky odpovídají ikonickému zobrazení dvou proplétajících se hadů. Mezi místem jejich původu v mozku a jejich koncem na spodu páteře se vzájemně prolínají celkem pětkrát.6 Místa jejich prolnutí jsou známa jako čakry. Též Platón v Timaiu zmiňuje tyto dvě „žíly“ (nenalezitelné ve fyzické anatomii) procházející po stranách páteře a křižující se navzájem neznámo kolikrát (Platón sám zmiňuje pouze místo krčního prolínání). V Platónových, stejně jako v indických textech, jsou tyto vedlejší „žíly“ sekundárními (tj. po sušumně) nositeli duševní síly. Uvedená paralela ještě kulminuje v obrazech hada. Jádro páteře spojuje Aelian (De Natura Animalium I. 51) i další autoři s hadem. V indické tradici je síla kundaliní popisována jako had, který se při probuzení plazí nahoru páteří. Podle Aelia v okamžiku smrti člověka opustí morek páteře v podobě hada.

To, že tyto myšlenky, k nimž nelze dospět ani pouhým studiem mrtvých těl ani pouhým teoretizováním, vznikly jak v Indii, tak v Řecku, si vyžaduje hlubší zkoumání. Počáteční forma této ezoterní fyziologie se objevuje v Indii již v Čhándógja-upanišadu (8. 6. 6): „Sto a jedna je tepen srdce, jedna z nich vede k vrcholku hlavy. Vystoupáním vzhůru touto cestou se dosahuje nesmrtelnosti.“ Porovnej s Brhadáranjaka-upanišadem (4. 2. 3). O něco pozdější Maitrí-upanišad specifikuje, že jméno kanálku je sušumná a cílem jógy je dovést pránu k vzestupu tímto kanálkem k vrcholku hlavy. Též porovnej s Prašna-upanišadem (3. 6).

Řecká víra v Timaiu může být vystopována do doby před Platónem – stopy vedou k sicilským a jihoindickým lékařským školám, které byly spojeny s pythagorejským a orfickým působením v oblasti. Zmíněné školy učily, že semeno přichází z mozku a je stejné substance jako páteřní morek, jímž cestuje ke genitáliím skrze páteřní kanál zvaný „svatá trubička“. Vyučoval to rovněž Alkmaión v Krotónu. Krotón byl centrem působení pythagorejského bratrstva, a ačkoli se nezdá, že by Alkmaión byl členem, sdílel s pythagorejci mnoho myšlenek. Ve skutečnosti se zdá, že nauka o spermatu sestupujícím páteřním kanálem má zvláštní souzvuk s pythagorejskou tradicí. Nalézáme ji u Alkmaióna, v Platónově Timaiu a u Hippa ze Samu, nejspíše též pythagorejce z 5. stol. př. n. l.

Spojování páteřního morku se slovem aion, „život“ či „délka života“ v úryvku (alespoň částečně) orfického básníka Pindara potvrzuje orfické stejně jako pythagorejské asociace této nauky. Pindaros byl ovlivněn západořeckými mysterijními kulty a Aion, podle pozdějších autorů, bylo orfické jméno pro Dionýsa – božský prvek vyjádřený sexuální silou. Hérakleitos je orfismem též hluboce ovlivněn a zdá se, že i on učil zadržení semene a techniky sexuální abstinence. U Diogena z Apollonie, který žil pravděpodobně u Černého moře v 5. stol. př. n. l., nalézáme učení o páteřním kanálku obklopeném dvěma „žilami“ a o spojitosti páteřního kanálku s varlaty. Platón, jak jsme již viděli, nemluví pouze o třech kanálcích, nýbrž také o srdeční a krční čakře, které zmiňuje dokonce dříve než jakýkoli známý indický text. Aristoteles také učil o spojitosti mezi spermatem a páteřní tekutinou a považoval varlata nikoli za zdroj semene, nýbrž za jeho příjemce, jehož účelem bylo jej zadržovat a usměrňovat jeho tok.

Zdá se, že existuje nějaká spojitost mezi indickými a řeckými naukami o totožnosti páteřní tekutiny,7 mozkové tekutiny a spermatu; páteřním kanálku spojujícím mozek a penis; přiléhajících kanálcích, které se vzájemně protínají; spojitosti páteřního morku s hadem a tak dále.

První možností je zaměřit se na prolínání prvků moudrosti presokratiků z Řecka do Indie během období kolem 6. stol. př. n. l., kdy severozápadní Indie a východní Řecko byly pod nadvládou Perské říše. Hérakleitovo učení pochází přímo či nepřímo z upanišadových zdrojů, které obsahují nauky příbuzné těm výše zmiňovaným. Pokud byla „tantrická fyziologie“ součástí této vlny indického myšlení, musela se dostat do Řecka kolem roku 540 př. n. l.8 K ilustraci konkrétního možného způsobu přenosu nám může posloužit příběh lékaře Democeda z Krotónu. Democedes byl podle tradice současníkem Pythagora a strávil řadu let na perském dvoře, kde se setkával a vyměňoval myšlenky s lékaři z různých částí říše včetně Indie. Poté se vrátil do Řecka pln exotických znalostí, mezi nimiž možná byla i nauka o páteřním kanálku.9 Democedes se vrátil do Krotónu, kde se podobné ideje mohly přímo stát součástí pythagorejské tradice, odkud je patrně získal Platón. Těžko bychom hledali lepší model difúzního mechanismu.

Hlavní problém s touto rekonstrukcí však je, že ideu mozko-páteřní tekutiny jakožto nosiče životní síly nalézáme pod označením enkefalos (engkephalos) již u Homéra. Zda ji ztotožňoval se spermatem, není známo, ale vede k tomu jak samotná myšlenka, že enkefalos je životní síla, tak skutečnost, že už od dob Demokrita se věřilo, že enkefalos je vylučován při sexuálním styku.10 Spojitost páteřní tekutiny se spermatem se zdá být přítomna i u Hesioda, dlouho před jakýmkoli známým vlivem indického myšlení na řecké. Není pravděpodobné, že by se tato nauka dostala do řecké tradice v 6. stol. př. n. l. Představa dvou protínajících se druhotných „žil“ mohla být nicméně přinesena později nežli nauka o centrálním kanálku.

Nauka o enkefalu není přítomna jen v homérských textech, byť zde je dobře patrná a zavedená. Může sahat až k raným prvkům homérské tradice, vysledovatelné až k 15. stol. př. n. l. Nalézáme dokonce i několik dokladů, že identita had-morek-duše existovala již v mínojsko-mykénském období. Učenci nadále hledají zdroje z doby dřívější než je Democedův pobyt v Persii – zdroj, který by mohl ovlivnit jak Homéra, tak rané upanišady.

Druhá hypotéza je, že tato nauka mohla přežít v řeckých a indických tradicích z proto-indoevropských časů. R. B. Onians uvádí, že „raní Římané věřili, že hlava je zdrojem semene“ a Plinius ve své Naturalis Historia (XI. 37. 178; vydáno roku 77 n. l.) popisuje páteřní morek „sestupující z mozku“. Existují i odkazy k tomuto učení v germánské a slovanské lidové moudrosti a snad též v Shakespearovském „promarnil svůj mužný morek v jejím náručí“11 (Konec dobrý všechno dobré II. 3. 298.) či v tvrzení Edmunda Spensera, že sexualita „vykořeňuje morek a stravuje mozek“ (Královna víl I. 4. 26.).

Náznaky tohoto myšlenkového systému nalézáme i ve starých semitských textech. V různých pasážích Starého zákona (v Jóbovi, Žalmech, EzechieloviIzajášovi) a v rabínské literatuře odpovídá duch kostnímu morku, mozkové tekutině a spermatu, z čehož můžeme logicky odvozovat i systém kanálků k přenosu mezi těmito oblastmi. V oblasti Blízkého východu jsou další zmínky o této nauce. Kupříkladu kněží Attise12 a Kybelé se kastrovali možná právě proto, aby přerušili kanálek od páteře ke genitáliím a zabránili tím spermatu opustit tělo ve snaze zastavit proces stárnutí. Podobně Epifanius ze Salamíny (Panarion 1. 2. 9 a 26; vydáno někdy po roce 377 n. l.) píše o gnostické tradici: „…věří, že síla v menstruační tekutině a v semenu je duše; obé shromažďují a pojídají.“13

Existuje i egyptský předchůdce ideje dosažení osvobození či osvícení skrze výstup páteří. Dle mytické verze Osiris vystoupá do nebe skrze páteř své matky, bohyně Nút, přičemž obratle používá jako příčky žebříku. Onians navrhuje, že sloup ddžed, reprezentující Osiridovu páteř a uctívaný jako „amulet života“ označuje opět ten samý proces. Dle mýtu po rozsekání Osirida byla páteř nalezena společně s falem, což opět může poukazovat na nauku o páteřním kanálku a semeni. Onians zmiňuje, že „životní tekutina se opakovaně objevuje v egyptské ikonografii při přenosu přiložením ruky na vrcholek páteře či při posouvání ruky podél páteře dolů“. Jsou též zmínky, že existují prvky této nauky i v sumerské ikonografii, zejména obraz prolínajících se hadů a zpříma stojící postava obklopená prolínajícími se hady velmi připomínají tantrickou ikonografii „hadí síly“. Existuje silný argument, že podobná nauka se objevuje i v kultuře civilizace údolí Indu.14 Propojení páteře mezi mozkem a močovou trubicí a ztotožnění mozkové tekutiny, páteřního morku a semene se zdá být dosti rozšířeným fyziologickým modelem v antickém světě, byť pouze tantrické a platónské texty mluví i o dvou vedlejších kanálcích podél páteře.

Toto rozšíření zřejmě není dobře slučitelné s protoindoevropskou hypotézou. Ta je naopak velice problematická, pokud přijmeme výskyt této fyziologie v Egyptě a civilizaci údolí Indu. V tomto případě je možné přistoupit pouze na hypotézu indoevropské migrace navrhovanou Renfrewem, v důsledku čehož bychom pak civilizaci údolí Indu považovali za indoevropskou kulturu.

Téma vedení semene vzhůru k mozku nalézáme vedle dávné Indie také v Číně. Mezi těmito asijskými zeměmi opakovaně docházelo k významným kulturním výměnám již na počátku našeho letopočtu. Chronologicky lze ovšem stěží připustit pronikání nauky z Indie do Číny. Téma vzestupu semene je zmíněno již ve dvou textech dynastie Chan (202 př. n. l. až 220 n. l.), byť kompletní systém kanálků a pohybů se neobjevuje dříve nežli za dynastie Sung (960 až 1279 n. l.), tedy ještě před rozšířením buddhismu z Indie do Číny.15 Mnoho učenců navrhuje opačný pohled: že tantra přišla do Indie z Číny, kde byla původně zasazena do taoistického kontextu.

Představení výše uvedených řeckých materiálů ovšem mění celou situaci. Jak řecké, tak i indické formy ezoterní fyziologie zahrnují centrální kanál stoupající páteří a dva vedlejší kanálky, jež postupují podél páteře a kříží se navzájem, čímž vytvářejí sestavu typickou pro tantrickou ikonografii. V čínské verzi tato sestava chybí. V jejich modelu jdou takzvané kanálky tu od hráze nahoru páteří, podobně jako sušumná-nádí, ale namísto křížení jako v případě idypingaly je tu další kanálek jen, který jde dolů přední stranou těla a spojuje se s kanálkem tu nahoře a dole. Ve světle těchto odlišností se nezdá pravděpodobné, že by nauka přišla z Číny do Indie. Pokud by Indové získali nauku v podobě známé z Číny, je velice nepravděpodobné, že by ji přetvořili do podoby známé od Platóna, navíc s těmi samými paralelami k hadovi, které v Čínské verzi chybí. Třetí možnost, pronikání nauky z Řecka do Indie a Číny (nebo do Indie, odkud se dostala do Číny, kde se adaptovala na čínské prostředí) je chronologicky možná, a nelze ji tedy vyloučit. Tato varianta se nicméně nezdá být tak snadno přijatelná jako indická varianta, která je v současné době nejkompletnější a neúplnější ze všech tří. Vyjadřuje, zdá se, nejlépe svoji rodnou kulturu, zatímco v Řecku se tato nauka zdá být, slovy Erwina Rohdeho, „kapkou cizí krve“.

Zbývající možností je najít „čtvrtou“ prastarou kulturu, z níž by se nauka mohla dostat do Řecka, Indie a Číny (kde byla přetvořena do trochu jiné podoby) nebo do Řecka a Indie, odkud by ji přejala Čína (a kde mohla být pozměněna). Zdá se, že jiná možnost není.16 Nicméně existuje stará kultura, která nabízí potřebné prvky: obsahuje symbol „Hermovy hole“ (caduceus icon), spojovaný s motivem hadů, a víme o ní, že se některé její prvky rozšířily do Řecka, Indie a Číny.

Heinrich Zimmer říká, že ikonografie „hadí síly“ se dostala do Indie z Mezopotámie. Pokud k tomu opravdu došlo, událo se to nejspíše v mnoha vlnách, počínaje prvními sumerskými kulturními vstupy do civilizace údolí Indu a konče pádem Persepole, kdy mnoho řemeslníků z Blízkého východu nesoucích mezopotamské tradice přišlo do Indie. Vskutku nelze popřít, že určité sumerské symboly a symboly z údolí Indu jsou ty samé, pouze v různých formách. Několik příkladů nám toto pomůže lépe ilustrovat.

Sumerská umělecká tvorba je zřejmě nejvíce charakteristická svou heraldickou kompozicí. Je-li nalezena ve Starém Egyptě, je zpravidla přičítána sumerskému vlivu. Některé případy nálezů v údolí Indu nelze v současné době jednoduše vysvětlit jinak než právě vlivem sumerským, ať již předpokládáme jeho šíření jakýmkoli směrem nebo jeho usměrňování okolními kulturami. Pečetidlo z údolí Indu kupříkladu ukazuje orla heraldicky obklopeného hady; motivy orla i hada – celkový heraldický formát vzájemně tyto motivy spojující jsou typicky sumerskými prvky. Další pečetidlo zobrazující rituál stromové bohyně obsahuje ve svém levém dolním rohu motiv charakteristický pro sumerská válcová pečetítka – horu či kopec, po jehož stranách stojí dvě kozy s předníma nohama na něm a strom či jakási tyč zvedající se z jeho vrcholku vzhůru. Jedna strana trojúhelníkového pečetítka z Mohendžodara ukazuje tento motiv opět, identický ve své formě s mnoha sumerskými ikonami. Dochovaly se i četné další příklady z údolí Indu. Několik pečetítek zobrazuje další z typických sumerských obrazů: tím je krotitel zvěře či Gilgameš – mužský hrdina stojící mezi dvěma lvy, kteří jej symetricky obklopují a které má pod kontrolou podle „panského“ gesta své ruky. Pohřební urna nalezená na pohřebišti H v Harappě ukazuje dva krotitele, každý z nich krotí dva býky. Muži mají dlouhé vlasy a zdají se být nazí, podobně jako jejich sumerské protějšky. Někteří badatelé považují pohřebiště H za post-harappské, jiní za poslední harappskou vrstvu. Častým prvkem sumerské ikonografie je souboj lva s býkem, který se objevuje v kultuře údolí Indu v obdobné četnosti jako bohyně stromu, ústřední a důležitá ikona v Egyptě a Sumeru.

Tyto ikony – orel a hadi, hora obstoupená kozami, hrdina opanovávající lvy, souboj lva s býkem či bohyně stromu – jsou ústřední v sumerském náboženství. Jejich přítomnost v Mohendžodaru, městě civilizace údolí Indu, poukazuje, že sumerský obchod kvetl, z čehož můžeme usuzovat na významné kulturní výměny mezi oblastí Mezopotámie a údolí Indu v době bronzové. Z časových posloupností přijímaných v současné době, které mají tendenci datovat rozkvět sumerské civilizace poněkud dříve než civilizace údolí Indu, vychází, že ikonografické a konceptuální prvky sumerského náboženství si v době bronzové našly svou cestu do Indie. Zda byli v tomto procesu zahrnuti Elamité či jiní prostředníci, nemění nic na významu této posloupnosti.

Musíme ovšem říci, že tyto závěry se dnes zdají být méně jisté, než tomu bylo v minulé generaci badatelů, mezi nimiž ještě panovala shoda ohledně vlivu Sumeru na kulturu civilizace údolí Indu. Henri Frankfort, píšící zhruba před padesáti lety, šel dokonce tak daleko, že předpokládal, že „důležitým rysem populace těchto dvou regionů byl společný původ“. Později představil umírněnější myšlenku „ideového šíření“ z Mezopotámie a Egypta, které mělo ovlivnit kulturu z údolí Indu. Jiný badatel užil termín „pronikání podnětů“ (stimulus diffusion). Další pak zpochybňuje, že by kultura údolí Indu „pramenila z nějakého separátního společného původu“ a poznamenal, že přinejmenším v technologii písma „se zdá být závislá na objevech pozdního čtvrtého tisíciletí v Mezopotámii.“ Ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech se západní učenci shodli na tom, že vlivy sumerské kultury stimulovaly kulturu údolí Indu k vzestupu od vesnické neolitické fáze do fáze městské, odhalené v Mohendžodaru a Harappě.

Později se tento názor rozpadl do série nových debat, když zvyšující se vliv indických učenců přispěl k tendenci minimalizovat externí vlivy do indické tradice. Datuje uhlíková metoda kulturu údolí Indu časněji než sumerskou? Jaká byla role Elamu a jaké byly spojitosti mezi elamitskými a drávidskými jazyky? Byli Indoevropané už na indické scéně?

 

Pro výzkum možná nejklíčovější ikonou je obraz propletených hadů, který je ústřední pro tantrickou ikonografii páteře s jejími vedlejšími „žílami“. S tím se prvně setkáváme v sumerské ikonografii, kupříkladu na slavné Gudeově váze, kde se zdá být symbolem Gudeova osobního božstva, Ningizzida. Nesetkáváme se s ním v ikonografii civilizace údolí Indu ani v Indii do doby pádu Persepole. Není známo, zda tento symbol přišel společně s naukou či nabyl svého významu až postupem času.

Je však také možné, že cesty šíření nauky byly mnohem složitější. Některé její části se mohly dostat do Řecka a Indie z nějakého ranějšího zdroje, jiné části mohly být předávány z jedné kultury do druhé později. Jisté je, že „tantrická fyziologie“ není výhradně asijským konceptem, přičemž jeho šíření pravděpodobně zahrnovalo některé z výše uvedených faktorů.


Asyrský strom z 9. stol. př. n. l. Foto Barnaby Thieme.

Poznámka Rasa Ravi a Jan Jirkovský (2010):

McEvilleyho práce je přinejmenším problematická, a je trochu záhadou, že se dostala do prestižního akademického sborníku SUNY. Má velké nedostatky jak v datování indických textů, tak i v přiblížení jejich nauk (o jeho znalosti řecké filozofie samozřejmě nepochybujeme). Autor má předem jasnou představu, jíž přizpůsobuje materiálům. Český překlad článku přesto zní relativně bezproblémově, protože pasáže s největšími nedostatky jsme vynechali. Ačkoliv každý, kdo mystikou žije nebo podobné principy uznává, by rád uvěřil autorovým tvrzením, skutečností je, že jde o vrstvy hypotéz stavěné na dalších vrstvách ne vždy odborných konstrukcí, jejichž úroveň je diskutabilní. Přesto může tento článek, přistupujeme-li k němu kriticky a nepřijímáme-li uvedené teze jakožto fakta, ukázat zajímavé paralely a podobnosti určitých ezoterních konceptů.

Poznámka Rasa Ravi (2015):

Osobně mi přijde akceptovatelné, že se některé ezoterní a mystické motivy a techniky objevily na sobě zcela nezávisle a napříč kulturami. Například idea, že ejakulací muž ztrácí jakousi energii, je myslím zcela běžný jev, který snad každý muž dokáže vysledovat. Byli a jsou pak i takoví, kteří dokážou po ejakulaci vysledovat nejen krátkodobou únavu fyzickou, ale i dlouhodobější intelektuální pokles a dokonce ztrátu inspirace v intelektuální sféře. Vrcholovým sportovcům je doporučováno před výkonem se vyhýbat sexu; dlouhodobá zkušenost totiž říká, že po sexu sportovec jednoduše nedá stejný výkon, jako po abstinenci. Je proto podle mě zcela pochopitelné, že se asketové jakékoliv tradice a jakékoliv kultury snaží sexuální energii zadržet a nepromarnit ji, a přenést ji výš (do srdce, do hlavy nebo i nad hlavu). Toto je tak ústřední téma pro askety, že není nutno, aby ho jedna kultura kopírovala od druhé: je to zcela spontánním poznatkem duchovně usilujícího člověka.

V Platónově době, před ním, ale ani dlouho po něm, nic jako „hadí síla“ nebo čakry s proplétajícími se postranními nádí v Indii neexistovaly. McEvilleyho myšlenka, že „tantrická fyziologie“ do Řecka přišla z Indie, je historicky-chronologicky nemožná. V odborných indologických pracích je to dnes již relativně dobře prozkoumanou oblastí a existuje řada důkazů. McEvilleyho znalosti indických nauk a souvisejícího historického kontextu jsou bohužel velmi povrchní. Například přeskakuje od starých upanišadů do koncepce rozvinutých tantrických nauk (kde už máme jak typické čakry, tak kundaliní) sem a tam, bez toho, aby si uvědomil tisíc let časového rozdílu. Samozřejmě všechny ty ezoterní podobnosti mezi řeckými filozofy (rozuměj mystiky) a indickými naukami jsou moc zajímavé, ale většinu je podle mě možné vysvětlit obyčejnou intuitivní introspekcí: nakonec proč by musel mystik na jednom konci světa objevit něco jiného, než druhý mystik, i když je od něj kulturně zcela vzdálený? Sestup či vzestup metafyzických sil v těle mystika je (pro mystika) zcela normální fenomén, nemusí o tom vlastně ani předem vědět, jednoduše to zažije, ať je kdekoliv. Sám vzápětí objeví vztah mezi touto silou a sexuální energií. O tom mystik skutečně nepotřebuje vědět předem, je to záležitost, která se stane. Je to jednoduše mystická zkušenost, nikoliv nějaká koncepce či teorie, kterou se mystik snaží pouze jaksi vnitřně implementovat. Samozřejmě své zkušenosti pak může sepsat a předávat je dále svým žákům, nicméně to nemění nic na faktu, že i bez této teorie to samé jiný mystik jinde zažije velmi podobně a zcela nezávisle dojde k podobným zjištěním.

Jelikož se McEvilley (mylně) domnívá, že se „tantrická fyziologie“ již nachází v starých upanišadech, „logicky“ hledá její prekurzor ještě dále zpět v čase: v kultuře civilizace údolí Indu. Svými tvrzeními ohledně pečetidel z kultury civilizace údolí Indu vchází na dost nejistou půdu. Problém s takovými „identifikacemi“ je v zásadě ten, že je jen velmi tenká hranice mezi proklamovaným významem a čistou fantazií. Védské kmeny přišly na stejná území až poté, kdy tato starobylá kultura již byla „pryč“ (neví se, co se stalo a proč). Neexistují důkazy, které by jednoznačně dokázaly, že védská kultura je pokračovatelem kultury civilizace údolí Indu, ani že na ni aspoň navazovala. Hledat na pečetidlech důkazy o „tantrické fyziologii“ je zcela irelevantní. Pečetidla navíc nejsou umělecky vytříbená díla s jasnými detaily. Jsou to jen pečetidla, mají velmi hrubou strukturu. Proto v nejasných detailech může každý vidět, co chce.

Ohledně symbolů zvířat (také rostlin i dalších prvků) si dále musíme uvědomit, že určitá zvířata (býk, had) se vyskytují jak v Evropě a Indii, tak i na středním Východě. Je pak samozřejmostí, že různé kultury zapracovaly relativně stejné symboly fauny i flóry (ale i stejné jednoduché grafické symboly jako hvězda a šíp) do svých umění i ezoterních konceptů; a to jednoduše proto, že je měli před sebou. Rovněž možnost rozmístění určitých prvků kolem něčeho ústředního je variabilně omezená a konečná (zůstáváme-li u jednoduchých symbolů); podobné rozmístění podobných prvků do struktury určitého symbolu v jednotlivých kulturách proto ještě nemusí znamenat nic zvláštního. Jinými slovy, není nutno hned uvažovat, že jedna kultura od té druhé nějaký symbol přebírá. Sice to možné je, ale nutností to rozhodně není.



1. Pozn. překl.: Nejsem si jist, zda je to autorovo záměrné zjednodušení, nicméně Platón popisuje celkem tři složky duše: složku rozumovou, citovou a žádostivou.

2. Pozn. překl.: „Co se pak týče kostí a masa a všech takových částí našeho těla, bylo tomu takto: to všechno má počátek ve vytvoření morku. Neboť svazy života, kterými jest duše připoutána k tělu, jsouce v něm zauzleny, působily, že smrtelný tvor v něm jest zakořeněn; ale morek sám vznikl z jiných prvků. Z prvotních trojúhelníků totiž vybral bůh ty, které jsouce před jinými pravidelné a hladké, byly nejvíce schopny přesně vytvořiti oheň i vodu i vzduch i zemi; ty odloučil zvlášť od ostatních téhož druhu, smísil v náležitém poměru vespolek a chystaje všeobecné símě pro celé smrtelné pokolení, vytvořil z nich morek. Potom zasadil do něho a připoutal k němu tři druhy duší a hned při počátečním dělení dělil morek sám na tolik a takových tvarů, kolik tvarů měl přijmouti a jaké podle jednotlivých druhů duše. A tu část morku, která měla jako ornice v sobě chovati božské símě a které dal veskrze kulatý tvar, nazval mozek, výplň hlavy, jež měla vzniknouti kolem něho jako nádoba při dokonání každého jednotlivého živočicha. Co naopak mělo obsahovati zbývající smrtelnou část duše, členil ve tvary oblé a přitom podlouhlé, i nazval všechny morkem; a drže jimi jakoby kotvami svazy veškeré duše, tvořil pak kolem tohoto jádra celé naše tělo, skládaje nejprve pro ně kolem dokola pevnou kostěnou schránu.“ Timaios 73 b, c, d (český překlad František Novotný).

3. Pozn. překl.: „O této otázce řekněme toto: ze všech stvořených mužů, kteří se ukázali zbabělí a prošli život nespravedlivě, tvořily se při druhém zrození pravděpodobně ženy; v oné době z této příčiny sestrojili bozi lásku, toužící po spojení, a to tak, že jak v nás, tak v ženách vytvořili po živém tvoru takovýmto způsobem. Průchod nápoje, kde tekutina, prošlá plícemi a ledvinami dolů do měchýře, tlakem vdechnutého vzduchu jest vypuštěna, otevřeli pro morek, uložený od hlavy podél šíje a v páteři, který jsme v hořejším výkladu nazvali símě; ten pak, jsa živý a nabyv přístupu vzduchu, vzbudil v tom ústrojí, kde se dostal ke vzduchu, živnou touhu po výronu a způsobil lásku, pudící k plození. Proto tedy pohlavní ústrojí mužů svou přirozeností jest odbojné a pánovité jako zvíře, nepřístupné rozumné řeči, a usiluje pro své zběsilé choutky nade vším vlásti.“ Timaios 91 a, b, c (český překlad František Novotný).

4. Pozn. Rasa Ravi: Autor zde pravděpodobně myslí na vrcholnou fázi cesty kundaliní, tj. po výstupu až na temeno, nikoliv na její přirozený domov podle jógy, jenž je v dolní části těla, přesněji ve svádhištháně – ve vlastním (sva) příbytku (adhišthána) –, resp. stočená v múládháře.

5. Pozn. Rasa Ravi: Toto je trošku autorova násilná interpretace, aby se podobala Platónovi. V neočištěném člověku, tj. v nejóginovi, kundaliní jednoduše není skoro vůbec probuzena, o její cestě ze shora dolů proto nelze mluvit. V různých jógických technikách se navíc pracuje jak s tokem nahoru, tak i s tokem dolů, bez narážek na dobré a zlé, duchovní a světské. (RR, 2015:) Tento popis se nicméně podobá jógickému mystériu „slunce a měsíce“, propagovanému šivaistickými náthy raného středověku. Autor si tyto dvě paralelní koncepce zaměňuje. Podle této nauky slunce sídlící v pupku spaluje nektar nesmrtelnosti (amrta), který sem kape z hlavy, přesněji z měsíce (sóma), jenž se tam nachází. Úkolem náthovského jógina je pak obrátit tok, aby nektar nebyl nadále spalován sluncem, hromadil se v hlavě a projevil tak svou primární božskou podstatu. Je-li nektar spalován, božskou sílu člověk vypuzuje pohlavně a pomalu umírá (tj. světský život). Obrátí-li tento tok, získá nesmrtelnost. V této souvislosti viz moje dlouhá editorská poznámka č. 97 v knize R. G. Bhandarkar: Śivaismus, Siddhaika, 2013. Mystérium „slunce a měsíce“ je, zdá se, „vylepšenou“ variací staré tvrdé asketické tradice, kde zásadní praxi představovalo hromadění semene (bindu) v hlavě jakožto neerotická transformace sexuální síly. V té době, samozřejmě, ještě „nebyly“ ani čakry ani kundaliní. Ohledně bindu je nutno ještě říci, že je to výraz s velmi bohatým (odlišným i vzájemně se překrývajícím) významovým obsahem. Například v známé pětici tzv. bindu upanišadů (Nádabindu, Brahmabindu, Amrtabindu, Dhjánabindu a Tedžóbindu upanišady) je bindu sice ústředním motivem, znamená ale mystickou úroveň posvátného zvuku aum. Asketické hromadění bindu v hlavě, mystérium „slunce a měsíce“, čakry (a jejich předchůdce) a kundaliní jsou čtyři různé koncepce, které historicky vzato vznikaly od sebe relativně izolovaně jako originální nauky (v případě „slunce a měsíce“ možná jako nadstavba praxe hromadění bindu). Každopádně čakrykundaliní, které většina lidí chápe jako „jednu“ nauku, původně vznikly odděleně (jsou textové důkazy). Později se však v tantrické tradici všechny tyto čtyři nauky do určité míry spojily či pomíchaly. Je nutno se odrazit od zažitých informací z „kultovní“ knihy A. Avalona The Serpent Power, která je dodnes pro mnohé jakousi základní knihou o čakrách, a jež přinesla text Šat-čakra-nirúpana – tento text představuje relativně pozdější fázi bengálského tantrismu: pochází z roku 1577.

6. Pozn. Rasa Ravi: Podle počtu čaker, což podle různých tradic není jednotné. Podle jiných tradic se boční nádí neproplétají vůbec, ale procházejí podél sušumny. Jógické texty ohledně výchozího místa všech nádí rozhodně nejsou jednotné: múládhára, kanda, pupek, srdce…

7. Pozn. Rasa Ravi (2015): Jógické texty nepopisují páteřní či mozkovou tekutinu. Starobylá medicínská ájurvéda sice rozeznává různé kanály a v nich proudící substance, ale ty nepředstavují záležitost mystické nauky; je to velmi raný popis anatomie člověka. Podle jógických textů v nádích proudí prána. (Ojedinělou výjimkou je buddhistická Kálačakra-tantra, podle které v třech hlavních nádích proudí tři mysticky pročištěné substance: semeno, moč a výkaly.) Zde bych znovu zdůraznil, že rozšířený překlad kundaliní jakožto hadí síla (serpent power), tradovaný přes celé 20. století až do dneška, je nepřesný a v určitých fázích interpretace dokonce zavádějící. Správně kundaliní (výraz je ženského rodu) znamená „klubkovitá“, „stočená“, „kruhová“, „spirálovitá“ apod.

8. Pozn. Rasa Ravi: Což se samozřejmě stát nemohlo. Mluvit o tantrismu před asi 5. stol. n. l. v žádném případě nelze. Do Řecka se tato „tantrická fyziologie“ tudíž dostat nemohla – ještě tisíc let neexistovala. Do úvahy přichází pouze mlhavé prohlášení předbuddhistických upanišadů ohledně jedné jediné posvátné cesty či kanálu jdoucího nahoru a opouštějícího člověka. Tehdy ještě nebyly ani čakry ani kundaliní. Kundaliní předpokládá rozvinutou šivaistickou koncepci Šiva-Šakti z poloviny prvního milénia našeho letopočtu.

9. Pozn. Rasa Ravi (2015): Domnívám se, že řecký zdroj (a kdo ví, možná částečně i ten indický) je nutno hledat v sumerském symbolickém stromu života, který se dočkal renesance (nebo možná pokračoval v ezoterní tradici) u Asyřanů. U všech podob tohoto stromu snad lze spatřit charakteristiky, které se více či méně podobají klasickému indickému schématu caker: hlavní kanál a na něm jakési uzly či stupně (čakry), „rozkvetlá koruna“ (sahasrára) a dva proplétající se postranní kanály. Dodal bych, že tu podobnost možná vidíme, jen když chceme. Do severní Indie se ale tato nauka bez problémů mohla dostat jak díky Alexandru Velikému, tak i kušánským vládcům. Z největší pravděpodobností je sumerský strom rozvinut kabalisty a dotvořen do podoby sefirotů.

10. Pozn. Rasa Ravi: Mozkomíšní mok (liquor cerebrospinalis) podle moderní medicíny má pravidelnou cirkulaci, vzniká v mozkových komorách, odkud sestupuje dolů do míchy a je postupně vstřebáván do žil. Celkové množství likvoru je asi 140 ml. Provázanost s hormonální činností ve smyslu sexuální síly či spermatu nelze deklarovat. Mozkomíšní mok lze v malém množství relativně bezpečně odebrat, vpichovat do něj kontrastní látku a léky, bez reakce ztráty či narušení životní síly.

11. „Spending his manly marrow in her arms.“

12. Pozn. překl.: Attis je původně frygický pastýř, který byl uctíván jako bůh vegetace ve Frýgii. Zamilovala se do něj „velká matka bohů“ Kybelé a učinila jej knězem ve svém chrámu. Aby jejich láska zůstala čistá, zbavil se Attis svého mužství a zemřel. Kybelé ho podle pověsti proměnila ve strom a Attis po čase vstal z mrtvých. Jarní oslavy boha Attise byly provázeny vyklešťováním mužů, kteří se chtěli stát eunuchy. Tento kult se z Asie dostal asi ve 3. stol. př. n. l. do Říma.

13. Pozn. Rasa Ravi (2015): Zajímavá paralela s kaula rituály indického tantrismu, kde mužské a ženské semeno jsou hlavní obětinou, která se posléze konzumuje.

14. McEvilley, An Archeology of Yoga.

15. Pozn. překl.: Jde o rozšíření buddhismu, nikoliv o dobu, kdy se dostal do Číny, tj. asi začátkem n. l.

16. Pozn. Rasa Ravi: Představa, že musí existovat jeden jediný prazdroj všech mystických tradic a všech kultur, z něhož ty další jen kopírují, je dosti omezená. Autor se nepokouší ani nastolit logickou antitezi, že by všechny kultury mohly objevit v jádru „to samé“ nezávisle, jelikož pro mystika není „co jiného“ objevit. Podobnosti a rozličnosti nauk, odvozené z mystického pohroužení a převedené do slov, pak vyvěrají ze stejnakosti a zároveň rozmanitosti údělu člověka napříč kulturami.


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV