SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Tvář Indie

Erik Singer
Výběr z fotografické publikace
Erik Singer: Tvář Indie, Naše vojsko, Praha, 1956.
Redakčně upraveno. Foto autor.

Rabíndranáth Thákur nazval védy „básnickým odkazem kolektivní reakce národa na zázrak a vznešenost bytí“. Již tehdy započalo typicky indické hledání pravdy. Podle véd pravda je jediná, ačkoliv jí moudří dávají různá jména. K poctivému hledání pravdy patří i poctivě přiznaná pochybnost. Védský myslitel, který si klade věčnou otázku o původu světa, takto odpovídá:

 

Kdo v pravdě ví, kdo nám zde poví,
z čeho se zrodila, odkud je tato tvorba?
Bohové jsou po stvořeni světa.
Kdopak ví, z čeho povstal?

Z čeho povstala tato tvorba?
Jen ten to ví, ať tvůrcem je či není,
jenž v nebi nejvyšším bdí nad světem –
anebo ani on to neví…

 

Pozdější literatura, upanišady (kolem r. 600 před n. l.), se dala už na cestu filosofického, jen zasvěcencům přístupného hledání absolutna, dokonalosti a nesmrtelnosti. Celý vzdělaný svět obdivoval myslitelskou hloubku této abstraktní, individualistické filosofie, kterou Schopenhauer nazval „produktem nejvyšší moudrosti“.

Ale málo víme o mohutné reakci na toto učení, které ještě více odcizilo úzkou vrstvu vzdělanců od velké většiny nezasvěcených. Víme proto tak málo o materialistické literatuře, která po několik století mocně útočila na tento filosofický základ privilegovanosti kněžské třídy, protože tato literatura byla později pečlivě zničena. Dochovala se jen kritika materialismu a pracné pokusy o jeho vyvrácení. Ale není pochyby o tom, že před dvěma tisíci lety bylo v Indii pěstováno revoluční učeni, které dokazovalo hmotnou existenci tohoto světa a popíralo existenci duše, nezávislé na těle, popíralo nebe i peklo, pomyslné světy i bohy.

Jinou, dobře nám již známou revolucí proti vládě kněží a předsudků, proti kastovnictví a obřadnictví, proti zázrakům a zjevením bylo učení Gótama Buddhy (prý r. 563–483 před n. l.). Rozum, logika a zkušenost jsou nástroji tohoto myslitele – nástroji, jimiž poznával přírodní zákonitost, kausální závislost jevů a dialektickou skutečnost nepřetržité změny.

Nepřijímejte moje učení z oddanosti, ale nejprve ho vyzkoušejte, jako zlato zkoušíte ohněm. Tak mluvil Buddha.

Élóra

Ale Buddha nebyl jen myslitelem, byl v prvé řadě člověkem, citově otřeseným pohledem na utrpení lidi. Podle legendy byl královským princem a když spatřil utrpení stáří, bolesti a smrti, opustil svou rodinu, pohodlí a nádheru svého paláce. Jako poustevník a žák dvou bráhmanů hledal marně klid mysli v jejich učení, v odříkání a sebetrýznění.

Pravdu, klid a osvícení našel teprve vlastním rozjímáním o světě a lidech. Vrátil se k lidem a ke svým žákům, stal se učitelem a utěšitelem. Kázal, že chudí a ponížení, bohatí a mocní – všichni jedno jsou a všechny kasty se spojují v tomto učení jako řeky v moři.

A požadoval soucit a lásku nejen k lidem, ale i ke zvířatům a všem živým tvorům.

Ale i Buddha měl dvoje učení: učení pro lid, který vedl k mravnému a laskavému spolužití, a učení pro zasvěcence, které vedl k nirváně, k úplnému odpoutání od jakékoliv touhy a tím i od života. Netěším se ze smrti, netěším se ze života, odložím toto své tělo s bdělou rozvahou. Tak popsal nirvánu mnich Sáriputtó.

Ale nejen v buddhismu, v celé indické minulosti i přítomnosti, v náboženství i filosofii, v literatuře i výtvarném umění pozorujeme dva zdánlivě protichůdné směry: Živelnou, smyslnou lásku k životu i asketické odvrácení od života, pozornost obrácenou k tomuto světu i mystické zahledění se do života posmrtného. A těmto dvěma základním směrům asi odpovídá jak podivuhodná vitalita, tak i dekadence indického lidu.

Nebylo téměř dějepisců ve staré Indii. Ale přece se nám dochovala živá svědectví o politickém, sociálním a náboženském životě, o tradicích a legendách tehdejšího lidu, o jeho folkloru i o jeho vzpourách proti tyranským králům. Tato svědectví podávají eposy Rámájana a Mahábhárata i džátaky – sbírka vypravování o dřívějších životech Buddhových. Tyto legendární příběhy dědila generace po generaci ústním podáním. A podnes značná část prostých Indů ví více o bojích Mahábháraty, než o zápasech dnešního lidstva.

Spolu s legendárními příběhy utkvěly v myslích Indů i mravní názory a tradiční představy předků z doby vzniku eposů. Do tohoto myšlenkového světa patří i mravní požadavek nenásilnosti, ahinsá, i ospravedlnění bojovníka, který zabíjí své nepřátele. Rozpor je pouze zdánlivý, protože boj a násilí jsou přípustné jen, je-li jejich dl spravedlivý. A ahinsá má vychovávat člověka k ovládnutí hněvu a nenávisti, k sebekázni a mírnosti. Záleží na vůdcích indického lidu, v kterém okamžiku zdůrazní nenásilnost a v kterém okamžiku bojovnost posvátných knih hinduismu.

Politicky byla Indie až do čtvrtého století před n. l. mosaikou států a státečků. Teprve po smrti Alexandra Makedonského, který vnikl do severozápadní Indie, se podařilo Čandraguptovi získat sympatie lidu svým bojem s cizími vetřelci. Řekové byli vyhnáni, Čandragupta získal spojence a za dva roky po Alexandrově smrti založil Maurjskou říši, k níž patřila celá Indie kromě jižní části země. Jaká tato říše byla, o tom vyprávěl řecký vyslanec Megasthenes: „Není tam otroctví a pravda i ctnost jsou ve stejné vážnosti. Většina půdy je zavlažována a dává dvojí úrodu. Sídelní město Pátaliputra je velkolepější než kterékoliv město Řecka…“

Čandraguptův vnuk, král Asókó (r. 273–232 před n. l.) zahájil válku o sjednocení celého poloostrova, ale uprostřed tažení byl prý zhnusen krvavým masakrem a zastavil válku těsně před úplným vítězstvím. A další svůj život nevěnoval už získávání poddaných a zemí, ale získávání lidí pro Buddhovo učení. Byl propagátorem buddhismu, který se jeho zásluhou stal pak světovým učením, ale hlásal i respekt ke každé jiné víře a každému učení.

Opravdové dobývání je dobývání lidských srdcí zákonem povinnosti a zbožnosti. To praví jeden z četných Asókových ediktů, vrytých do kamene nebo do kovu. A každý edikt je svědectvím ušlechtilosti výjimečného vladaře.

Asókovy nápisy nehovořily o nirváně. Asókó se zabýval jen světskou stránkou Buddhova učení a snažil se uskutečňovat jeho mravní zásady. Staral se o nemocnice pro lidi i pro zvířata, dal pěstovat léčivé byliny, kopat studny a nabádal své poddané k laskavosti. V jednom ze skalních nápisů prohlašuje: Není většího díla nad blaho všeho lidu. A namáhám-li se, proč tak činím? Chci splácet svůj dluh lidstvu. Zde na světě je činím šťastným a na onom světě ať se mu dostane nebe.

Dobou Asókovou začínají nám známé dějiny indického výtvarného umění. Dochovaly se monolitické sloupy s kamennými hlavicemi a nápisy vtesané do kamene. Spatřil jsem v Sárnáthu Lví hlavici Asókova sloupu. Lev býval symbolem královské důstojnosti nejen v Asókově říši. Ale neviděl jsem majestátnější stylisaci lvů, než na této hlavici. A když jsem ohmatal neuvěřitelně vyhlazený pískovec lvích postav, měl jsem dojem, že umělec svou práci teprve před chvílí dokončil…

Tak dokonalá umělecká díla nemohou se zrodit naráz a ani jasný vliv umění Přední Asie není dostatečným vysvětlením jejich dokonalosti. Díla před Asókou se nám asi proto nedochovala, že byla ze dřeva a jiných hmot, podléhajících zkáze.

Ani s tímto vysvětlením však nevystačíme pro další vývoj umění. Jeho dějiny se nám nedochovaly ve své souvislosti jako v Evropě. Mezi jednotlivými uměleckými slohy zeji temnoty nepoznaných staletí anebo vzdálenosti tehdy nepřeklenutelné. Ale kdykoliv a kdekoliv se nám rozhrnula opona, spatřili jsme zralé už a vyspělé umění. Nikde nemůžeme sledovat vývoj od nemotorných počátků po mistrovská díla, nikde nenalézáme stopy tápání a tvůrčích rozpaků.

Adžanta

Je pravda, že stavitelé chrámů a snad i sochaři tesali kámen podle dřevěných prototypů. Kamenná žebroví a kamenná zábradlí tomu nasvědčují. A když pak vývoj pokročil, přestavovali či nahrazovali asi díla minulosti vždy dokonalejšími výtvory, jež se nám nakonec dochovaly s celou svou slohovou vyspělosti.

Ale slohová vyspělost všech dochovaných památek není jedinou záhadou indického umění.

Rozpaky evropských znalců umění byly zprvu hlubší. Nemohli neocenit velikost indického stavitelství, ale stáli bezradní před sochařstvím Indie. Nerozuměli příběhům, jež vyprávěly reliefy, neznali jejich smysl a symboly, bylo jim cizí myšlenkové a náboženské pozadí této kultury. Zdánlivě přeplněné výjevy nestvůr se zvířecími hlavami a četnými pažemi působily tísnivě nebo groteskně na kritiky, odchované ideály řecké klasiky. A oni srovnávali nesrovnatelné a došli k takovým závěrům, jako autor katalogu sochařství Indického musea, který napsal: „Indičtí sochaři nikdy nevyrostli nad nejslabší průměr… „Teprve roku 1910 zveřejnilo třináct umělců a kritiků v anglickém tisku proslulé prohlášení, jímž uznali, že „nejlepší umění Indie je vznešeným a přiměřeným výrazem náboženských citů lidu a jeho nejhlubších myšlenek o božských věcech“.

A Dr. Coomaraswamy prohlásil, že „vše, co Indie může nabídnout světu, pochází z její filosofie“. Ano, tematika indického sochařství je převážně filosofická a náboženská. Zobrazované příběhy jsou často tak metafysické, že by je evropský umělec asi prohlásil za výtvarně nezobrazitelné. Indický umělec je zvládl. Složité symbolice, mystice a filosofii musil často ustoupit i smysl pro krásu, úměrnost a hlavně smysl pro komposici.

Ale velikost indických mistrů dláta a štětce zdaleka není jen ve filosofickém a náboženském obsahu jejich děl. Myslím, že v každém umění nutno rozlišovat námět od skutečného obsahu a tvořivého provedení. Námět určuje zpravidla ten, kdo dílo objednává. Tak jako ve středověké Evropě, i v Indii byly to chrámy a dvory panovníků, jež daly vyrůst výtvarnému umění – umění, jež přetrvá staletí. Proto převážnou většinu staveb minulosti tvoří chrámy, paláce a mausolea vládců. Proto také převážná většina malířských a sochařských děl minulosti zobrazuje náboženské náměty nebo elegantní dvorské výjevy a portréty panovníků.

Ale život, plný a plnokrevný život, který obklopuje umělce a vede jeho ruku, tento život je a byl vždy bohatší, než náboženská a dvorská tematika. Je bohatší o krásu reálného světa – o krásu člověka a živé i zdánlivě mrtvé přírody, o krásu lásky a roztoužení. Je bohatší o radosti a smutky prostých lidí.

Od časů, kdy předhistorický člověk sám užasl nad svým výtvorem v přítmí altamirské jeskyně, nejmilejším námětem umělce je živá bytost – člověk a zvíře. Musil-li umělec od nepaměti zpodobovat bohy, vtěloval je v postavy krásných nebo děsivých lidí a zvířat – v Egyptě i v Řecku, u afrických primitivů a kdekoliv jinde. I v době středověkého odporu církve proti nahotě lidského těla malovali křesťanští umělci znovu a znovu efébskou postavu „svatého Šebestiána“ a smyslně vábivé tělo „Bathseby“…

Takoví byli i mistři Indie, hlavně ovšem v období buddhismu. Oslněni a vzníceni krásou mladých žen, vytvářeli štětcem i dlátem bezpočet vzrušujících postav plných prsou a až vyzývavých postojů. Ale nazvali je jakšiní, vílami lesů nebo i Májá, matkou Buddhovou. „Pane, jak se máme chovat k ženám?“ Na tuto Ánandovu otázku odpověděl Buddha: „Ánando, nedívat se na ně!“

Malíři adžantských fresek byli jistě zbožní mnichové, kteří následovali svého Učitele v odvrácení od pozemské lásky žen. A přece, nebo snad právě proto, vykouzlili na stěnách jeskyň „girlandy žen“, o nichž napsal Venkatačalam: „Nikde ve světě umění nebyla žena tak ctěna, uctívána a učiněna nesmrtelnou, jako v Adžantě… Žena je slávou adžantského umění… Pro tyto starověké umělce Indie žena nebyla pokušitelkou, svůdkyní, jíž je třeba se vystříhat a vyhýbat, ale byla věčnou družkou na cestě osudu, jež povznášela a oživovala životní dráhu. Asketi, jimiž tito umělci byli, viděli božství v ženství a odtud pochází ‚uctívání ženy‘ v Adžantě.“

Tak nějak snad i dobří mnichové sami před sebou omlouvali své opojení krásou žen a krásou pozemského života vůbec. Vždyť oživili své džátaky, scény ze životů Buddhových, tolika postavami svých současníků a zvířat všeho druhu, ozdobili je šperky i květinami a obklopili krásnými paláci, že není pochyby o veliké lásce těchto umělců k životu na tomto světě. „Zde máme umění, v němž je život, lidské tváře plné výrazu, údy, kreslené s půvabem a v pohybu, květy, jež kvetou, ptáky, jež vzlétají a zvířata, jež skáčou a bojují nebo trpělivě nesou břemena-to vše vzato z knihy přírody…“ (Griffith).

Takové je i rané sochařství buddhismu v Sánčí, Gandháře, Adžantě, Amrávatí, Mathuře a jinde. Původní buddhism zavrhoval jakoukoliv estetiku a řadil hudbu i tanec k čarodějství a jiným příkladům bláznovství, nedůstojným moudrého člověka. Ale brzy se stal buddhism „lidovým náboženstvím mužů a žen, žijících přirozeným životem na tomto světě, toužících po štěstí a schopných se radovat“. Proto sochaři prvních století našeho letopočtu zanechali nám zkamenělé zrcadlo všech tvářností života tehdejší severní Indie. Nahlížíme do ulic a domů, pozorujeme život lidi od vladařů po parie, seznamujeme se s jejich nástroji, zbraněmi, vozidly i nábytkem, se zvířaty i krajinami – prostě vše, co může člověka na světě zajímat, je tu podáno s neomezenými podrobnostmi realismu. A při tom jde vždy o posvátné příběhy, v nichž všechno tvorstvo vzdává úctu Učiteli, poslednímu a největšímu z dlouhé řady Buddhů.

Nejstarší z těchto děl jsou tím pozemštější, že se Učitel sám na nich neobjevuje. Umělci neodvažovali se zobrazit jeho postavu, jež navěky zmizela s tohoto světa. Jeho duchová přítomnost byla symbolisována prázdným křeslem nebo šlépějemi. Ale jakmile později vstoupil fysicky do skulptur a fresek, stal se jejich přirozeným středem. Zprvu měl nejrůznější podoby. Indo-helenističtí umělci Gandháry zobrazili ho jako mužně krásného Appolona, jiní jako vyzáblého asketu, někdy měl kníry a dlouhé vlasy. Teprve postupně, jako u postavy Kristovy v Evropě, vytvořil se definitivní typ, jógový asketa s moudrou a laskavou tváři. A tato klasická postava prochází od té doby staletími a celým Dálným Východem. S ní vstupuje do chrámů a pousteven buddhismu ono typicky buddhistické ovzduší laskavého soustředěni, jež jsem po prvé poznal v „Jeskyni oparu jitra a červánků podvečera“ v čínském Changčou a v přírodním parku pod pagodami japonské Nary.

Zároveň s vytvořením klasické postavy Buddhovy vstoupilo indické sochařství vůbec do svého klasického „guptovského období“. Nazývá se podle guptovské dynastie, která ve čtvrtém a pátém století ovládla větší část Indie. Jako vždy v dobách poměrného klidu mezi nájezdy, i tehdy všechna odvětvi písemnictví a vědy, výtvarného umění, tance a dramatu se mocně rozvíjela. Tehdy žil největší dramatik Indie Kálidása, o jehož slávu v Evropě se zasloužil Goethe. Z této doby pocházejí i první nám dochované kamenné stavby, většinou maličké svatyně, jež byly prototypy skalních chrámů Adžanty a Élóry. A jako všechna vrcholná údobí indické kultury i guptovská doba byla nábožensky snášenlivá a tvořila stejně dokonalá clila hindská jako buddhistická. Tato clila byla zároveň vyváženě klidná i nabitá energii, zároveň smyslná i duchovi. Umělci ovládli i dynamiku života ve smyslu hindského textu:

Malířství rozumí ten, který dovede zpodobit mrtvého bez hnutí životaspícího, který je jím naplněn.

Hunové koncem pátého století zničili guptovskou říši a díla guptovského sochařství byla později zničena muslimskými nájezdy. Ale v ústraní adžantských jeskyň i jinde pokračovala tradice tohoto „zlatého věku indické kultury“ ještě po několik století.

Ale v šestém století vzniká v Indii feudalism a s ním nastupuje i středověk indického umění. Vstupujeme do světa, v němž se umělci odvracejí od denního života prostých lidi a zpodobuji askety a chmurné představy hindské mytologie i mahájánového pozdního buddhismu. V indickém umění, aspoň před dobou muslimskou, není totiž rozdílů ve slohu a duchu clila podle náboženství, jemuž slouží, ale vždy jen podle doby a oblasti, z nichž pochází.

Élóra

Umělci středověku nesměli již svobodně tvořit zrcadlo své doby, ale musili vyjadřovat titanské nadlidské city a kosmické příběhy. Dodnes pokračuje toto středověké sochařství, před nimž stoji v rozpacích každý, kdo není hluboce zasvěcen v bráhmanskou mytologii, mystiku a symboliku. Ale rozpaky nezasvěcence nelze překonat povýšeným odsuzováním. I na těchto dílech můžeme obdivovat barokní silu výrazu, dynamiku pohybu a suverénní techniku. I zde často odkryjeme všelidský motiv a potěšíme se třeba tím, že milostný vztah muže a ženy okouzlil i tyto děsivé postavy s četnými pažemi a zvířecími hlavami – postavy, bojuji d s démony a nohou drticí své nepřátele. A postojíme-li chvíli třeba před vznešenou podobou Trimúrti, trojhlavého božstva, v hloubi jeskyně Elephanty, pocítíme aspoň něco z toho, čemu nerozumíme. A pak nám nezbude, než skromně poodstoupit…

Buddhism ustoupil v osmém století definitivně ortodoxnímu hinduismu, který přijal některé prvky buddhismu. Ale renesanci hinduismu přežil džinism – učení, založené Buddhovým současníkem Mahávírou. Také Mahávíra pocházel z kasty kšatrijské, také on kázal odvrácení od pozemských radostí a prostý život, hraničící s asketismem. Důsledně zakazoval zabíjení, takže ortodoxní džinisté nosí na ústech závoj, aby ani nevědomky nezahubili hmyz tak nepatrný, že ho „oko nemůže spatřit“. Dnes tvoři džinisté už jen malou, ale bohatou sektu, udržující nemocnice pro churavá zvířata. Nevím, zda stejným způsobem pečují i o své zaměstnance.

Chrámové stavby, dochované nám z této doby, jsou tedy buď hindské nebo džinistické. Vytvořily se hlavně dva odlišné chrámové slohy: severní árjávartský a jižní drávidský. Snadno je rozeznáme podle věží a bran. Severní věž (šikhara) je zaoblená a mívá vertikální žebroví. Stoji přímo nad svatyní a bývá obklopena věžičkami téhož tvaru. Od počátku indického středověku tyto věže obrážejí duchové zaměření hinduismu tím, že stále příkřeji směřují k nebesům. Tento vývoj je právem srovnáván s vývojem evropské gotiky z románského stavitelství.

Pyramidální gópury jižních chrámů jsou vlastně branami, jež průběhem doby přerostly vlastní chrám, který se svými nepřehlednými svatyněmi a svatyňkami, nádvořími a nádržemi vody se krčí u jejich nohou. Zde můžeme sledovat vývoj od malých sice, ale s dojemnou láskou ze skalních bloků vytesaných a vyzdobených rath sedmého století až po gigantické chrámy šestnáctého století. Se vznešených gópur těchto chrámů shlížejí tisíce nadpřirozených bytostí na lidského červa, jehož srdce je snad více naplněno strachem než zbožností. Ani pozdní gotika nedosáhla tak přesvědčivého výrazu nepatrnosti člověka před slávou boží.

Hindská kultura středověku dosahovala svých vrcholů mezi osmým až dvanáctým stoletím, zejména za dynastie Rádžpútů. Byla to století nájezdů. Střídaly se dynastie, které se bránily cizím dobyvatelům, s těmi, které byly samy založeny dobyvateli. Hunové, Turci, Afgánci i jiní si na rozdíl od Asóky podrobili poddané, ale nezískali jejich srdce. Vnucovali obyvatelstvu islám

a odvlékali indické ženy do otroctví. Jejich činnost v oblasti kultury se zprvu omezovala jen na ničení chrámů a jejich kamenných obyvatelů.

Jakmile však muslimští dobyvatelé trvaleji zapustili kořeny, muselo dojít k velkému vypořádání mezi jejich světem a světem Indie. Hinduism na rozdíl od mnoha jiných náboženství není učením s vyhraněnou, přesně definovanou ideologií. Je to spíše komplexní způsob života, náboženský a společenský řád složitých a tisíciletou tradicí posvěcených vztahů mez člověkem a bohy i mezi lidmi navzájem. Snad proto je hinduism jedním z nejstarších náboženství, jež se udržela až do současnosti. Proto také měl hinduism vždy značnou absorpční schopnost a likvidoval zpravidla jiná vyznání tím, že je pohltil. Tak vstoupil i Buddha do hindského pantheonu jako řadový bůh, který asi marně hledá své učení v kadlubu bráhmanské filosofie.

Ale islám nebyl nikdy hinduismem pohlcen. Nedošlo snad ani k asimilaci obou velkých náboženství Indie vzdor těsnému přátelskému i nepřátelskému soužití po dobu téměř celého tisíciletí. Muhammadovo učení je realistické, positivní, konkretní – prostě, učení ze světa skutečností. Hinduism je idealistický, abstraktní, visionářský-prostě, metafysický. Společenský řád hinduismu zakládá se na kastovnictví, tedy nerovnosti lidí až k absurdnosti. Islám je daleko demokratičtější. Aspoň všichni ti, kdož vyznávají Boha a jeho Proroka, jsou si před Bohem rovni, bez ohledu na rasu a postavení ve společnosti. Proto není smíření, ani syntesy těchto dvou světů.

A přece se ukázalo, že i v této zemi, kde náboženství je zdánlivě hybnou silou největšího významu, jsou jiné společenské sily mocnější a významnější. Navzdory ideologické nesmiřitelnosti obou světů, navzdory muslimskému vandalismu a bratrovražedným bojům, jež ani dnes ještě nepatří minulosti, vyrostl na společné hospodářské a klimatické základně lid, o němž nikdo nepochybuje, že je jednotným národem. Je stále ještě roztříštěn nábožensky, rasově i jazykově, ale etnicky a kulturně je národem v plném slova smyslu.

Základ k tomuto vývoji byl položen za turko-mongolské dynastie Velkých mugalů, která ovládla v 16. století severní Indii a v indickém prostředí opravdu zdomácněla. Stalo se tak hlavně proto, že tato dynastie založila svou vládu na náboženské snášenlivosti a nezanedbávala úplně veřejnou péči o lid. Bábur, zakladatel dynastie, doporučil ve své závěti tuto politiku svému nástupci: Odstraň všechny náboženské předsudky ze svého srdce a konej spravedlnost podle cest každého náboženství… Konej spravedlnost tak, aby král byl spokojen s poddanými a poddaní s králem. Věci islámu můžeš posloužit lépe zbraní lásky a dobra než mečem útlaku.

Pokud se Báburovi nástupci řídili tímto programem, vládli Indii se zřejmým souhlasem lidu. A Báburův vnuk Akbar dorostl Asókova vladařského formátu. Jako Asókó i Akbar chtěl sjednocení Indie a byl schopným vojevůdcem, ale nezhrozil se krveprolití. Jako Asókó věnoval svou hlavní pozornost otázkám víry a mravnosti, ale nebyl propagátorem určitého učení. Naopak, pořádal na svém dvoře učená hádání muslimských kněží s bráhmany, džinisty i jezuity. Jeho cílem bylo nové, syntetické náboženství, vhodné pro každého. Nazval je dín iláhí (božská nauka) a vyhlásil je za státní náboženství. Ale nikomu je nevnucoval. Jak může být zváno náboženstvím to, k čemu je někdo nucen? Ani v tehdejší Evropě nekladla se takto otázka víry.

Akbar se oženil s hindkou a po dobu půlstoletí své vlády se snažil stmelit indický lid všech vyznání v jediný národ. Nebyl už cizím dobyvatelem, byl indickým vladařem a snažil se umělým zavodňováním zbavit Indii úplné závislosti na vydatnosti každoročních dešťů.

Banáras

Tito bývali dobyvatelé omladili tehdy již upadající Indii také sociálně i kulturně. Značná část obyvatelstva přijala dobrovolně jejich vyznání-islám, kdežto Akbarova myšlenka „božské nauky“ zemřela s ním. Indie přijala také jazyky bývalých dobyvatelů – perštinu a arabštinu – i jejich právní řád.

Jakmile muslimští dobyvatelé kromě boření počali i budovat, došlo k převratné události v indickém stavitelství. Nový a zase hned od počátku vyspělý sloh se ujímá vlády všude tam, kde dobyvatelé zvítězili. Tentokráte je však vysvětlení jednoznačné: Dobyvatelé si přivezli své stavitele a pod jejich vedením počaly indické ruce na půdě Indie stavět perské hrobky, mešity a paláce. Ale význam tohoto importovaného umění byl zcela jiný, než význam jeho předchůdce, indo-helenistického umění gandhárského.

V Gandháře a jinde v západní Indii pěstovali totiž neznámi sochaři od počátku našeho letopočtu umění, které došlo plného uznání Evropy již v době, kdy původní indické sochařství bylo ještě pokládáno za „podprůměrné“. Řečtí bohové byli totiž převlečeni v postavy buddhismu a vytvářeli uhlazená sousoší dekadentního helenismu. Apollo zde vystupuje jako Buddha, Pallas Athéné je degradována na dveřníka a později i Svatý Petr dostal úlohu boha Brahmy. Řecké sloupy a hlavně korintské hlavice byly zbaveny své funkce, nepodpírají už střechy a architrávy, ale tvoří pouhou dekoraci. A řecká komposice se tu potýká s indickou technikou.

„Je to elegantní a vyhovuje to smyslům, ale nevzněcuje to; je to slabé a zženštilé, je to jako třpytná škeble perlorodky bez perle uvnitř. Je to krása bez duše…“ Venkatačalam).

Ale vzájemné působeni muslimských a hindských tradic nezůstalo ovšem omezeno jen na svět umění. Dalo také vznik další brzdě všeho pokroku indické společnosti: odloučení žen, zvané parda. Tento ponižující zvyk vznikl ve vládnoucích třídách obou vyznáni a dodnes se ještě udržuje, hlavně mezi muslimy. V starověké Indii bývali muž a žena „dva hospodáři“ a manželka se účastnila i oběti. Pardou stala se manželka mužovým vězněm.

A dynastie Velkých Mugalů podala historický důkaz osudné slabiny monarchického řádu, že totiž nehodný potomek nejschopnějších vladařů může zničit vše, co jeho předkové vybudovali. Po vládě pěti osvícených panovníků nastoupil totiž Akbarův pravnuk, Aurangzéb. Tato temná postava omezeného fanatika postavila se v cestu všemu pokroku v Indii. Aurangzéb si usmyslil vytvořit z Indie pravověrnou muslimskou říši. Bořil hindské chrámy nebo je měnil v mešity, uvalil zvláštní daň na hindské poddané a svou bezohlednosti popudil lid rozsáhlých oblasti proti sobě a dynastii.

Příliš pozdě, teprve před svou smrti si Aurangzéb uvědomil příčiny svého nezdaru a napsal synovi: …Mnoho lidí bylo kolem mne, když jsem se narodil. Nyní jsem samoten. Nevím, proč a pro koho jsem přišel na svět. Nenakládal jsem dobře se zemí a jejím lidem. Moje léta přešla bez užitku…

Jaký to kontrast s Báburovou závěti! Takové dokumenty jsou příznačné pro vzestup a úpadek dynastii, nejen v Indii.

 

Charakteristickým znakem indické krajiny je banjanový strom. Je to rozložitý, vrásčitý, šedivý a uzlovitý stařec. Zdá se zkamenělým a bez života. A přece jeho mohutná koruna vrhá laskavý stín na vyprahlá rozcestí horké země. Tisíce spletitých kořenů ssají chudičkou vláhu pro staré tělo. A z větví vyrůstají kolmé výhonky, jež se vrací k půdě a pevně do ní zarůstají.

Taková je i Indie. Vyrostla ze spletitého kořání svých dějin, je stará, jakoby zkamenělá, ale nezdolná. Její koruna plodí nové listoví, ale vrací se zároveň ke svým kořenům, k minulosti. Je pochopitelné, že lid, který v posledních sto padesáti letech neměl več doufat, snil o posmrtném životě a vracel se stále k veliké minulosti své země. Ale nejde jen o posledních sto padesát let. Glorifikace minulosti, tento „pohled zpět“ je odvěkou tradicí indické civilisace. A výsledkem této tradice je nejen konservativnost a podvázání tvůrčích sil lidu, ale i zjev, který pokládám za nejpříznačnější pro Indii: těsné soužití, symbiosa minulosti a přítomnosti v dnešní indické skutečnosti.

Taková je odpověď Indie zmatenému cizinci. Ale ani touto odpovědí cizinec ještě nezmoudří, protože opravdu porozumět, pochopit tuto zemi a její lid, jeho dějiny, problematiku a poslání – to je úkol na celý život pro citlivého, pilného a vzdělaného cizince.

Můj objektiv a já – my jsme naprosto nepronikli do hloubky pochopení a proto netvrdíme, že jsme Indii porozuměli. Viděli jsme Indii zasněnou i procitající, krásnou i bědnou, Indii života i Indii smrti. Přiznáváme se, že nás více upoutaly krása a život, které – jak pevně věříme – přetrvají bídu i zbytečné umírání.

Pohlédli jsme do tváře země a jejího lidu. Tvář – to je jen kus povrchu živé bytosti. Ale kdo se umí zahledět do tváří, dovede někdy i proniknout hlouběji, k podstatě bytostí. Tož, zahleďte se s námi do tváře Indie!