SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.6): Prahládovo kázání

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

Prahláda svým spolužákům řekl:

„Kamarádi moji, moudré bytosti (džíva) by již v útlém dětství měly nastoupit cestu bhágavata dharmy, cestu milování Boha. Narodit se jako člověk je vzácné, a pouze v lidském zrození může duše postoupit na úzké stezce bhakti. Člověk by měl, ba musí aspirovat k nejvyššímu cíli, kterým je sebeodevzdání se k nohám Pána (íša), jež je druhou stranou mince k dojití nekonečné, nepopsatelné extáze sebeuskutečnění.

Višnu je bezvýhradný Milovník, nejdrahocennější, subjekt i objekt lásky; je k člověku blíže než člověk samotný – Višnu je átman, duchovní mistr (guru), je jediný opravdový přítel všech duší (džíva).

Strasti i radosti jsou přirozenou součástí smrtelného života. Vtělené duše obé nevyhnutelně prožívají, přičemž se nikdo neptá, kolik sil u toho vynaloží. Snažíce se urputně zvětšit svou radost a umenšit své utrpení nevěnují úsilí ničemu, co neleží v úzkých hranicích jejich současného zrození. Zaslepeni svými touhami, nikdy a nijak neprožijí blaženost duší blízkých Pánu – s ničím neporovnatelnou blaženost z rozpuštění ducha, která nemá se střídáním životů a smrtí nic společného.

Všichni se plácáme v síti samsáry. Máme ale štěstí: jako lidé žijeme v tělech vládnoucích inteligencí (buddhi), pročež jsme schopni rozlišovat abstraktní pravdy. To je veliký dar. Měli bychom ho využít a horlivě pátrat po všem, co leží mimo hranic našich krátkých životů; horlivě se zajímat o vše, co nám může pomoci vysvobodit se (mókša).

Jako lidé se dožijeme nanejvýš sta let. Polovinu z nich prospíme – v nevědomém spánku. Navíc prvních přibližně 20 let strávíme bez odpovědnosti, hraním si v dětství a mladosti. Posledních dvacet let, pokud se toho ovšem dožijeme, nás zase přemůže stáří. Budeme každému zbyteční. A v čase mezi tím? To se ponoříme do sexuálních žádostí, jejich výzev a tužeb, do smutků i radostí, odpovědností a neustálých konfliktů: zotročí nás rodinný způsob života. Kdy budeme mít čas věnovat se tomu, co je skutečně podstatné? Kdy vykročíme směrem k nirváně, za osvobozením? Milujme Boha. Tomu se žádný jiný cíl ani vzdáleně nevyrovná.

(Grhastha – druhé stadium života Inda, přibližně od 20 do 50 roku života. V tomto životním stadiu se má věnovat rodině, domácnosti, stará se o uchování domácího ohně. Grhastha se obvykle překládá jako hospodář.) Grhastha připoutaný ke svému domovu a otročící pěti smyslům nikdy nevyprostí sebe sama. Zloděj, sluha, řemeslník nebo vladař, ti všichni mají mysli přeplněné myšlenkami na získávání dalšího a dalšího majetku. V průběhu života se jim vlastnictví stává důležitějším než vše ostatní, často i než samotný život.

Višnu, vidžajanagarská socha, 15. století. Foto © Jan Strnad & Siddhaika.org, National Museum, Delhi.

Grhastha se nikdy nevzdá intimního vztahu se svou ženou, neopustí milující manželku a žvatlající děti, neoželí společnost přátel. Nemůže opustit vlastní potomky, své sourozence, odejít od starých a nemocných rodičů. Ti všichni jej svázali do tisíců a milionů řetězů: do nevědomosti a temnoty. Může žít dle předpisů varnášrama dharmy, tj. vnitřně nepřipoutaně a často usilovně stáčet svou mysl k Pánu, stejně ale nepřiměje svou mysl, aby samovolně (sama o sobě) tekla k Višnuovým nohám. (Varnášrama dharma – řád předepsaný jednotlivým životním stadiím Indů. Zde se jedná o dharmu příslušející grhasthovi.) Grhasthu do okovů dále svazují jeho dům plný vybavení, dobytek, který vlastní a povolání, které zdědil po generacích svých předků.

Světské radosti člověka nikdy skutečně neuspokojí. Honě se za nimi po nich touží stále více, zatímco ho uspokojují stále méně. Dospívá až do stavu, kdy pocit nenasycenosti zůstává téměř tím jediným, co ho v životě pohání. Promrhav velikou příležitost lidského vtělení, stěží sám živ, otročí sexuálnímu pudu. Stále sveřepě odmítá možnost uskutečnit sama sebe a odevzdat se Bohu, a kvůli čemu? Kvůli pachtění se za prchavými iluzemi světa.“

Prahládovi společníci jej ani jednou nepřerušili. Okouzleni kamarádovými slovy tiše seděli. Pravda jeho poučení jim vstupovala přímo do srdcí. Bylo to vůbec poprvé, kdy k nim někdo takto mluvil. Dokonce se jim zdálo, že hlasem jejich přítele je poučuje někdo jiný, starší a moudřejší a neodolatelně je k sobě přitahuje.

Prahláda pokračoval jemně naléhavým tónem: „Vykročte k Bohu hned teď, než se nad vámi hladina samsáry uzavře! Kdo jednou vstoupí do rodinného kruhu, do konce života se z něj nevyprostí. Byť by jej na životní pouti potkalo sebevětší utrpení, grhastha nestočí svou mysl k Harimu a nezřekne se světa. Jsa neschopen ovládat své smysly, jak by mohl překročit (transcendovat) touhu po majetku? Snad byl moudrými někdy poučen o nevyhnutelnosti prožít důsledky svých činů v životě tomto nebo příštích, ale v jeho skutcích to již nikdo nerozezná. Jenom se na ně podívejte: snaží se hromadit další a další majetek a nezajímá je, jestli ani kolik u toho páchají hříchů.

Kamarádi drazí, zastavte se na své cestě! Je to cesta do temnoty a pádu. Jako grhasthové nebudete ani po pochopení všech filozofií světa moct transcendovat (překročit) rozdíl mezi zájmy svými a zájmy jiných lidí, bez překročení sobeckosti se nikdy nedostanete k duši, která je duší všech. Grhastha nikdy nenajde átmana. Sobeckost (ahamkára – sebestředná iluze) se dá překročit, rozpustit, pouze sebeodevzdáním Nárájanovi. Tím bloudění v samsáře končí.

Grhastha je zdomácnělá opice. Láska k vlastním dětem je obojkem kolem jeho krku. Obojek pevně drží v rukách žena, s kterou ty děti zplodil; žádný člověk nedokáže tento neviditelný obojek roztrhnout – dokáže to pouze Višnu, pokud jej o to člověk požádá. Kamarádi, miluji vás jako samého sebe. Utečte se pod Nárájanovu ochranu! Ignorujte jiná doporučení! Skutečné útočiště a skutečný mír je možný pouze u Nárájanových nohou, v odevzdání se do jeho služby a v přijmutí jeho ničím nerozštěpené (neduální) lásky. Vydejte se za Ním! On je svoboda a spása (mókša), on je Prvotní Bytost (paramapuruša), k němu kráčejí mudrci zanechavší za sebou všechny okovy, osvobozeni ode všeho.“

Nikdo z jeho přátel se ani nepohnul. Seděli a tiše čekali, až bude jejich princ pokračovat.

Prahláda: „Potěšit Višnua není těžké. Dlí uvnitř člověka (antarjámin) a je všudypřítomný – není místa ani času, kdy by se s ním nedalo spojit. Je v Brahmovi, je obsažen v nejvyspělejší i nejpadlejší duši; je také v pětici hrubých elementů (paňčamahábhúta), v souhrnné sféře všeho bytí (mahátattva), i ve všem z ní vzešlým (prakrti). Nachází se v gunách, když jsou v rovnováze, i když v něm nejsou; přebývá všude, ve všech věcech, pořád sám sebou, stále nad tím, čím prostupuje. On je tím jediným, co je neměnné a věčné. On je Bůh! Nedá se definovat. Jsa prostupujícím i prostupovaným, nedá se rozdělit. Je blažeností, jež si je vědoma sama sebe. Sám se projevuje ve formě všeho (višva) a také jako „já“ a „ty“. Skrývá svou věčnou podobu, aby mohl hrát hru stvoření. Vzdejte se rozporů a potěšíte ho! A když oddaný (bhakta) potěší svého Boha, již nic mu nebude odmítnuto.

Sledování třech hlavních životních cílů – dharma, arthakáma – nese své plody v čase stejně přirozeně, jako noc následuje po dni a po ní opět následuje den. Ty nechť nás nezajímají! Dokonce ani spása (mókša), za kterou se natahují nejsvatější mniši (muni), nás nezajímá – dokud milujeme Boha, sledujeme Jeho šlépěje, zpíváme mu chvalozpěvy a uskutečňujeme se ve svaté službě Jemu. Extáze z toho plynoucí je bezbřehá.

Védy mluví o artze, dharmě, kámě a také o mókši. To je pravda. Ale já věřím, že nejvnitřnější a nejhlubší učení véd je bhakti. Nepochybuji o tom! Konečným cílem, a proto jediným, je odevzdat se Pánu. Pouze On osvobodí bytost od nekonečného rození se a umírání, koloběhu radostí a strastí. A bytost se dokáže odevzdat pouze tomu, koho miluje. Višnu je jediný Milovník, subjekt i objekt lásky, je jediný mistr (guru) a jediný opravdový přítel. Je člověku blíže než člověk samotný.

Přátelé, toto bylo učení bhágavata dharmy tak, jak jsem ji sám slyšel. Poprvé ji vyložil společník Nary, zřec Nárájana, Brahmovu synovi Nárada Munimu. Sám Nárada ji pak vyložil mně. Kdož došel na konec této devítidílné stezky, tomu ze srdce září pravda (satja) jako odkryté Slunce. A toto Slunce září též ze všech mudrců, kteří se zřekli světa a přijali útočiště u svatých nohou Pána.“

Mladí démonští společníci se Prahlády překvapeně vyptávali: „Ale princi, nikdo z nás se přece nikdy nesetkal se žádným mudrcem. Naši jediní učitelé jsou Sanda a Amarka. A než jsi přišel mezi nás, sám jsi celý život bydlel v harému paláce svého otce. Princi, kde a jak jsi vyslechl bhágavata dharmu? Řekni nám popravdě, kdo ti ji ve skutečnosti vyložil?“


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III