SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Příběhy z Bhágavata-purány (7.7): Sebepoznání

2012 (pub. 2015)
Podle Menonova vydání převyvpravuje Svatopluk Svoboda

Prahláda: „Když můj otec konal svá hluboká odříkání u úpatí hory Mandara, dévové si mysleli, že je mrtev. Věřili, že hříchy, které napáchal, ho nakonec zaslouženě strávily tak, jako milion malých mravenců dříve či později stráví i toho největšího hada. Považovali to za milost Boží a vytáhli proti démonům (asura) do války. Démoni neměli žádnou šanci čelit útoku obyvatel nebeského světa (dévalóka), kterým velel samotný Indra. V hrůze se rozprchli do všech světových stran, opouštěli ženy a děti, prchali ze svých domovů.

Bohové nebrali ohledy na nic a nadšeni vítězstvím pustošili náš svět – nezastavili se před žádným krveprolitím. Nakonec vtrhli i do našeho paláce. Indra přikázal vzít do zajetí mou matku.

A právě tehdy, když ji vojáci násilím vlekli pryč a ona naříkala jako vystrašený vrabec, popatřil scénu svým jasnozřivým zrakem samotný zřec bohů (dévariši) Nárada. Zjevil se v paláci a vstoupil s Indrou do diskuze.

Nárada: „Dévéndro, božský Indro! Ve jménu jaké dharmy zajímáš ženu patřící jinému muži? Ó nejvyšší z bohů, proměnil ses snad sám v démona? Tato žena se ničím neprovinila. Její únos je hřích, prosím tě, nedopouštěj se ho.“

Indra odpověděl: „Nárado, tato démonka (asurí) sama o sobě mě nezajímá. Nosí však ve svém lůně dítě, Hiranjakašipuova syna. To z něho mám strach. Jakmile se narodí, zabiji ho a ji propustím.“

Nárada, jenž vidí události třech časů, řekl: „Indro, dítě v lůně této ženy je mahátman. Je prosto hříchu. Až se narodí, proslaví se jako největší Višnuův oddaný (bhakta) a bude vládnout takovou duchovní mocí, že ani ty sám jej nebudeš moci zabít.“

Vyslechnuv Náradovo proroctví, Indra rozkázal mou matku propustit. Z úcty k Višnuovi ji ještě bohové několikrát nábožně dokola obešli a pak odletěli do nebeského města Amarávatí, slavit své vítězství.

Nárada vzal mou matku s sebou do svého ášramu, kde ji nabídl, pokud by chtěla, že s ním může zůstat až do doby, než se jí manžel vrátí domů. Ráda souhlasila; cítila se u něj bezpečně jako malé dítě u milujícího otce. V ášramu prožila dlouhou dobu – celý ten čas sloužila velikému zřeci jako žačka (šišja) a bez ustání se modlila za můj život. Prosila, abych se narodil až po odeznění všeho nebezpečí, až když si to ona sama bude přát.

A bylo to právě v době, kterou má matka strávila u Nárady, kdy se stalo, že jí tento muni podrobně vyložil nauku bhágavata dharmy, stezku vedoucí k osvobození (mókša). Veliký zřec věděl, že spolu s ní absorbuji toto učení i já, který jsem v té době byl ještě nenarozeným dítětem rostoucím v matčině lůně.

Má matka na Náradovo poučení zanedlouho zapomněla. Její duch nebyl tak hlubokou nauku s to přijmout, ani k ní nebyl přirozeně přitahován. Já ale bhágavata dharmu slyším stále znít ve svém srdci, jakoby plynula z Náradových rtů. Přátelé, následujte tuto dharmu i vy! Víra, kterou skrze ni najdete, rozmnoží ve vašich srdcích moudrost a vyvede vás ze samsáry.

Bůh ze své vůle hraje hru (lílá) na stvoření světa. On je Ten, kdo hýbe časem (kálátman). Lidské tělo je času podřízeno – nevyhnutně v něm prochází šesticí proměn, jimž se žádný smrtelník nemůže vyhnout: početím, narozením, mladostí, dospělostí, stářím, a nakonec přichází smrt. Ale stejně jako ovoce na stromech prochází vlastními změnami, které se ovšem netýkají celého stromu, tak výše jmenovaných šest změn se týká smrtelného těla, ale ne uvnitř dlícího ducha. Duch se nerodí, nemění, netrvá (v čase), nerozkládá se ani neumírá. Materiální objekty jej neomezují.

Otisk Višnuových nohou s ezoterními symboly. 19. století. Foto © Peter Blohm.

Átman je čiré vědomí a dokonalé uvědomění, prvotní základ všeho, příčina příčin. Jeho hlavními vlastnostmi (vzhledem ke stvoření) jsou všudypřítomnost, bezhraničnost a nepřipoutanost k ničemu. Smrtelné tělo je jeho polem zkušenosti (kšétra). (Zatímco on sám je ten, který toto zkušenostní pole (kšétra) prožívá – kšétradžňa.)

Když člověk (džíva) uskuteční tohoto átmana, jeho ztotožnění se se smrtelným tělem se samo rozplyne jako tma, když vyjde Slunce. Navíc zmizí i iluze, že smrtelné tělo je něčím, co on vlastní. Když člověk (džíva) nalezne átmana, odpadá z něj veškerá nevědomost tak, jako padají šaty z člověka, když se na něm již nemají jak a čím zachytit. Tavící pec extrahuje z obyčejné rudy zlato – právě tak duchovní mistr extrahuje ze smrtelného těla samotného brahmana. Říkám vám, ve smrtelném těle leží zakopán nesmrtelný poklad.

Prosím, soustřeďte se teď pozorněji. Latentní příčina stvoření (múlaprakrti), souhrn stvoření v nerozlišeném stavu (mahátattva), iluze přivlastnění (ahamkára) a patero ještě neprojevených elementů (tanmátra) – těchto osm komponentů dohromady tvoří prakrti, matici stvoření. (Svět před stvořením ve své úplnosti.)

Aktivita (radžas), pasivita (tamas) a jejich světelné vyvážení (sattva) jsou guny stvoření. (Konstituují projevenou prakrti. Když jsou tři guny plně vyvážené, v rovnováze, prakrti je neprojevená. Tím se v ní nemůže projevit ani Puruša v podobě džívy, duše; nedochází k projektování Puruši do prakrti. Není duše, která by v prakrti žila vlastní osud. Nemohou se promítat události o hromadění karmy a o jejím spalování.)

Dále staří mistři tvrdí, že přímo z prakrti vzniklo 16 částí (kalá). Jsou to deset instrumentů – 5 orgánů poznání (džňánéndrija) a 5 orgánů konání (karméndrija) –, mysl (manas), která je sjednocuje, a pět jemných elementů. Vzájemným promícháním těchto šestnácti částí vzniká veliké množství funkčních aparátů (antahkarana – vnitřní instrument: struktura tělo-mysl-duše). Kvalita jejich fungování závisí od toho, která guna v kterém v tom aparátu převládá.

A Puruša? Ten stojí stranou toho všeho jako čirý svědek (sákšin), i když je tohoto promíchání základním původcem – vskutku právě Puruša je tím, kdo těmto složkám dává společný základ, kdo je integruje. Puruša je jediným důvodem, proč ony všechny drží pohromadě. (Puruša čeří prakrti, vesmír, tím, že se ho dotýká. Vychyluje ji tak z rovnováhy a začíná stvoření. Bez Puruši by jednotlivé komponenty, tattvy, prakrti pozbyly vší integrity, vesmír by se okamžitě rozpadl. Prahláda zdůrazňuje, že veškerý stvořený svět je oživován a podmíněn Purušovi, vědomé bytosti, která má vesmír za své tělo. Tento Puruša se z pohledu prakrti dá poznat jenom jako čiré vědomí, sákšin, svědek.)

Živoucí bytost (džíva) obsahuje a zároveň je tvořena vším do teď vyjmenovaným. Podle úrovně svého probuzení je buď nehybná jako jsou skály a stromy (když spí), nebo se může hýbat jako zvířata, hmyz, ptáci a my, lidé (když je čím dál více a více probuzena).

Moudré bytosti (džíva) by měly v průběhu vtělení odmítat všechny složky prakrti slovy néti-néti – ani toto ne, ani tamto ne. Po vyslovení poslední negace vyvstanou jako Puruša, skutečná Podstata všeho.

Nechť je člověk svědkem prožívání svého těla, dokud vládne životem (prána), a nechť je svědkem jeho rozkladu, když z něj prána odchází. Ať pátrá po átmanu, využívá inteligenci (buddhi) a nikdy nepřestává očišťovat své nitro (antahkarana)! Ať medituje na procesy tvoření, udržování a ničení a čte svatá písma, jež jsou Božím slovem v našem světě!

Vědomí bytosti probíhá třemi navzájem rozlišenými stavy: bděním (džágrat), sněním (svapna) a bezesným hlubokým spánkem (sušupti). Ale tyto stavy se nedotýkají átmana, nejvnitřnější duše, nezúčastněného pozorovatele. Kvalita bdění, snění a bezesného hlubokého spánku je výslednicí karmy – vzniká míšením gun prakrti. Átman proniká všemi třemi stavy vědomí. Je jako vzduch, jenž nese vůni květin a jako takový se jeví totožný s květinovou vůní, i když není; je sám sebou, bez pachů.

Samsára není skutečná, pouze se takovou zdá. Jediným důvodem tohoto zdání je neznalost skutečnosti (satja), což přímo ústí do ztotožnění se s třemi stavy (džágrat, svapna, sušupti), jejichž kvalita závisí od gun, a dále ztotožnění se jak s karmou, která je způsobuje, tak i s karmou, kterou ony způsobují. Nicméně ani jasné porozumění těmto skutečnostem není s to osvobodit člověka. (Mysl sama probíhá třemi stavy: bdí, sní a spí. Sama existence mysli je důsledkem nevědomosti, adžňány, ohledně pravé povahy átmana. Átman může osvobozovat mysl, prozařovat ji, rozpouštět její trápení i ji samotnou. Mysl ale nijak nemůže prozářit ani pomoci átmanu.) Je nutno se držet v skálopevném přesvědčení, že proměnlivý svět dění (samsára) je sen, jenž nemá nic společného s Pravdou.

Prvotní neznalost (adžňána) je semenem. Toto semeno se rozrůstá do neprodyšné spleti flóry: do karmy. Jóga ničí nevědomost a nastoluje mír. Nejjednodušší cestu k Sobě doporučil sám Hari – cestu bhakti, cestu oddanosti a lásky (bhakti márga).

Pro rozrůstání se v lásce by opravdoví adepti měli: zřeknout se vlastnictví ve jménu svého Boha; pravidelně uctívat paramátmana jak samostatně, tak společně s bytostmi též kráčejícími cestou bhakti; uctívat svého mistra (guru) a sloužit mu.

Naslouchejte vyprávěním o Božích vtěleních a jejich božských hrách (lílá), dokud vám srdce nebudou zářit vírou. Bhakta velebí Pána v písních, soustředí se na Jeho milostiplnou podobu, obdivuje se Pánu a světcům i jejich ikonám jako navzájem zcela rovnocenným. Slouží potřebným. Pěstuje vědomí toho, že v každém člověku přebývá Višnu, čímž se jeho služba lidem stává službou Bohu.

Bhakta vědomě dodržující tyto instrukce brzy zkrotí hrubé vášně a ovládne své smysly. Jeho chtíč je nahrazen touhou po Bohu a cítí vášeň (rati) Vásudévy. Naslouchá Hariho písním a příběhům o jeho inkarnacích, u čehož prožívá nevýslovnou extázi. Vlasy se mu ježí, hlas se mu chvěje, zpívá a tančí v transu, jsa vynášen k Bohu. Směje se nebo pláče nebo úplně tuhne nebo se samovolně propadá do hluboké meditace (dhjána), jsa úplně bezmocný. Chová se jako blázen, klaní se každému, koho spatří, a objímá všem nohy jako by byly Pánovy; jako zářícího Ho vidí v každém člověku. Křikem provolává Boží jména – Višnu, Nárájana, Krišna, Góvinda, Hari – až se mu nedostává dechu, ztrácí se světu, a náhle, hle! Probudil se ze samsáry

…a už nikdy nezemře, už nikdy se nenarodí. Splynul s velikým Višnuem, tím, kdo spí v pravodách. Obdržel svrchovanou blaženost (paramánanda), přijal ho brahman. Největší muniové prohlašují, že toto spojení (jóga) spaluje i s kořeny všechnu karmu a vyvádí džívu do nirvány.“

 

Prahláda zářil, šťasten, že může přátelům odhalovat tyto pravdy. Po krátké odmlce pokračoval: „Drazí přátelé, soustřeďujte se ve svých srdcích na Toho, jenž je pánem všech srdcí! Opakuji, promlouvat s Harim Nárájanou není těžké. V aspektu prostoru (ákáša) proniká námi všemi. On jest námi všemi. Je náš jediný opravdový přítel, který nás vyvede z dosahu smrti. Nejsme přece zvířaty, nač tedy hledat naplnění v radostech, kterým mohou holdovat i zvířata? Naše zrození jsou lidská, aspirujme tedy k vyšším cílům: uskutečnit věčného Boha jak v našich tělech, tak v celém stvoření.

Život je krátký a nikdo neví, kdy skončí. Tam, kam půjdeme po smrti, si s sebou přeci nevezmeme dům ani bohatství, ženu ani děti, dobytek, pozemky, pocty ani svou sílu.“

Prahláda se nenuceně dostal k základní pravdě o lidském životě. Je pomíjivý. Končí smrtí. K této pravdě dospěl i jeho otec Hiranjakašipu, a ani on před ní nebyl couvl. Prahláda byl opravdovým synem svého otce. Na rozdíl od něj se ale vydal druhou cestou: proti smrti nebojovat, nýbrž ji překročit (transcendovat).

Prahláda pokračoval: „Védské rituály otevírají člověku nebeské světy (dévalóka). Pobyty v nich jsou ovšem také dočasné: i v nich se člověk zaplétá do různých struktur a až se jeho dobrá karma (punja) vyčerpá, padá zpátky do nižších světů jako přezrálé ovoce ze stromu. V touze znovu získat nebe koná opět obřady, jenom aby z něj pak zase padl, až se punja z těchto obřadů a dobrého života znovu vyčerpá.

Jediným útočištěm mimo dosah bolesti je Bůh! Všechny bytosti (džíva) se snaží zmenšit strasti a zvětšit radosti svých těl, pravda je ovšem taková, že nevyvíjejí žádnou snahu o probuzení se z prvotní nevědomosti (adžňána), která je přivedla do samsáry. Koneckonců, čím jiným je po smrti toto tělo než potravou pro psy a šakaly? Dnes je zde a zítra zde není, přesto jako otroci úslužně hledí uspokojit co nejvíce jeho potřeb.

Vlastní tělo je pomíjivé; co pak ale říci o manželce a dětech, domě, majetku, dobytku, služebnictvu a přátelích? Grhastha to všechno považuje za své vlastní, i když ve skutečnosti mu z toho nepatří nic. Vždyť mu nepatří ani své vlastní tělo!

Narodili jsme se kvůli karmě z předešlých životů, naše trápení jsou důsledky zel, jež jsme působili jiným. Prvotní příčinou našich strádání je, že jsme zapomněli, kým jsme. Nevědomost (adžňána) je hřích. Život je krátký. Snaha sloužit tělu před tím, než přestane fungovat, je plýtváním času.

Višnu udržuje vše, materiální svět nevyjímaje. Uděluje nejen mókšu, ale i dharmu, arthukámu každému, kdo si je přeje. Džíva musí projít mnohými a mnohými životy, než dojde nirvány. Ano, to všechno jsou oprávněné výtky podložené písmy. Ale není lepší cesty než té, která vede k Pánu přímo! On je vysvobození (mókša) a blaženost (ánanda). Je všudypřítomný a věčný.

Bůh dlí jako nejniternější identita v každém z nás. Je mnou více nežli já sám. Je jedinou Osobou. Je milujícím Pánem, átmanem všeho bytí. Jak bylo řečeno, všechny bytosti vznikají míšením elementů (mahábhúta) a elementy samy jsou Pánovým dílem. Takže všechno toto patří pouze Jemu! Naši lásku Višnu opětuje Milostí. Bůh (déva), démon (asura), člověk nebo obr (jakša), elf (gandharva) nebo kdokoliv další – ti všichni ji obdrží, pokud se uvolí Mu sloužit. Pán nikdy neřekl, že by ho vandalští démoni, asurovérákšasové, neměli uctívat, ani že by službou Jemu nemohli dojít míru či obdržet vykoupení (mókša). Vždyť já sám jsem toho důkazem! Jsa asurou, sloužím mému Harimu a on mi dává takovou extázi, že ji nejsem schopen ani popsat! Může být i vaše.

Člověk se může narodit jako bráhman, bůh nebo zřecův syn, to samo o sobě ale nezajistí Boží milost. Boží motivy jsou tajemné, kromě Něj samotného je nezná nikdo. Ani ctnostný život ani upřímné studium nejsou zárukou, že na člověku spočine milost Boží. Nezaručuje ji ani poskytování almužen, odříkání, očistné obřady ani pokání. Pána ale potěší láska a oddanost (bhakti), milování Boha pro Boha samotného. Přátelé, proto dosaďte podobu Višnua do svého srdce a poté Ho vizte všude, ve všem a ve všech tak, jak jej budete vidět v sobě.

Kdo tvrdí, že asura si nezaslouží Hariho milost, zavádí a lže. Větší i menší asurové, obři, ženy, sluhové (šúdra) a kočovníci, zvířata i ptáci, ba dokonce i největší hříšníci ji bez problémů obdrží upřímnou bhakti. A to je jediný cíl života: najít lásku, která překoná vše ostatní.“


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I