V pálijských a sanskrtských buddhistických textech nacházíme jména četných bohyň i bohů. Texty je umísťují do nebeských sfér čili dévalók nebo Brahmova světa čili brahmalóky. Tato božstva nejsou svrchovaná. Z nejdůležitějších raných bohyň vystupuje bohyně Země (Prthiví, pál. Pathaví), Dháraní a bohyně Štěstěna (Lakšmí, pál. Lakkhí), respektive bohyně Šrí (pál. Siri). Abhidhánappa-dípiká říká, že Siri-Lakkhí je synonymem pro bohyni Krásy a Blahobytu. Komentář k Sumangala-džátace ji popisuje jako bohyni Rodinného blaha a Moudrosti. Buddhistická Lakkhí je konceptuálně kombinací hinduistické Lakšmí a Sarasvatí.

V raném buddhismu byla bohyně Hárítí ochránkyní dětí. Původně byla však ochranným božstvem lidí z Magadhy. Hiuen Tsang (Xuanzang), čínský cestovatel, nám vypráví o způsobu jejího uctívání v starověké Gandháře, zmiňuje se o stúpě pro Hárítí, která údajně byla postavena Ašókou. Slavný buddhistický historik Táranátha (1575–1634) vypráví, že král Ašóka nebyl jen symbolickým uctívačem bohyně Umádéví, ale také podporoval sexuální obřady spojované s jejím kultem. Proto byl znám také pod jménem Kámášóka (káma – „rozkoš, slast“). Kult Hárítí byl velice populární v severní Indii. Četné sochy nám ukazují její dětství ve společnosti s protějškem Kubérou, bohem blahobytu a peněz. Uctívání bohyně Hárítí se dostalo i do Číny, Koreje a Japonska. V Číně byla absorbována bohyní Tárou nebo Kuan-jin, která je ženským aspektem Avalókitéšvary. V Japonsku se jí dostalo dvou forem. První je forma světice a druhá obryně.

V buddhismu se dvanáct páramit (ctností) považuje za dokonalost či výtečnou vlastnost toho, kdo dosáhl buddhovství. V mahájáně jsou tyto páramity personifikovány do podob bohyň. Do třídy dvanácti páramitá bohyň patří: Ratná, Dána, Šíla, Kšánti, Vírja, Dhjána, Pradžňá, Upája, Pranidhána, Bala, Džňána a Vadžrakarma. Podobným způsobem se personifikuje i dvanáct duchovních sil (jsou to vašitá bohyně), dvanáct duchovních sfér (jsou to bhúmi bohyně) nebo i dvanáct ztělesnění modliteb (jsou to dháraní bohyně).

Božstva pozdějších buddhistických směrů nemají vlastní legendy či mýty, proto jejich „historie“ je omezená. Jsou výsledkem imaginativní a meditativní roviny. Techniky jejich vytváření jsou praktikovány uctívačem v době intenzivní meditace. Vizualizační technika takového druhu v pokročilých fázích může trvat bez přestání i několik dní, týdnů, ba i měsíců. Cílem je zjevení samotného božstva, ztělesnění mentální formy na úrovni subjektivního světa, což umožní uchopit samotný řídící princip mysli a pochopit, proč a jak vyvstávají myšlenky. Adept se posléze naučí je řídit a být jejich pánem. Ve vrcholné fázi se s božstvem ztotožňuje beze stop po vlastní identitě.

Bohové a bohyně jsou detailně ilustrováni v jedné z nejstarších buddhistických tanter, v Maňdžušrí-múlakalpě. Je to však až Guhjasamádža-tantra, kde poprvé nalézáme rozpracovaný panteon pěti tathágatů. Jsou zde také vylíčeny jejich šakti, tedy ženské protějšky, rituální mantry a mandaly. V pozdějších textech je látka více systematizovaná a počet božstev se rozšířil. Ve vadžrajáně nejvyšší svrchovaný princip je zastoupen koncepcí Ádibuddhy nebo Vadžradhary. Tento nejvyšší princip je ztělesněním prázdnoty neboli šúnjaty, z níž pocházejí všichni tathágatové. Ženský protějšek nejvyššího kosmického buddhy je vněkterých textech bohyně Pradžňápáramitá; jejich spojení se často ilustruje v tzv. jab-jum, tedy v těsném objetí či metasexuálním spojení.

Emanace Ádibuddhy, jednotliví tathágatové (tzv. dhjánibuddhové), také dostali božské společnice: Vadžrasattvámiká, Lóčaná, Mámakí, Pándará a Árjatárá. Tantrické školy dále představily hrůzostrašné bohyně dákiní, které se uctívají pomocí manter, ezoterními okruhy (mandala), obřady a oběťmi. V textech jako Maňdžušrí-múlakalpa nebo Guhjasamádža-tantra je kult ženského principu již široce rozvíjen. Sádhanamálá je cenným dílem o buddhistické ikonografii, která zaznamenává pozdní učení vadžrajány. Nispannajógávalí je dílo o mandalách, obsahuje dvacet šest mandal v 26 kapitolách. Všechny tyto mandaly charakterizují početná božstva. O buddhistických bohyních se více můžeme dozvědět i v následujících textech: Héruka-tantra, Hévadžra-tantra, Čandamaháróšana-tantra, Vadžraváráhí-tantra, Krijásamuččaja, Vadžrávali-náma-mandalópájiká, Jóginídžála-tantra a Abhidhánóttara-tantra.

Amitábha má tři bohyně jako emanace: Kurukullá, Bhrkuti a Mahášítavatí. Kurukullá má jednu tvář, dvě, čtyři, šest nebo osm rukou. V případě šesti rukou na své hlavě nosí podobizny pěti tathágatů. Když má dvě ruce, nazývá se Šukla Kurukullá. Bhrkuti, často považována za podobu Táry, má čtyři ruce a jednu tvář s třema očima a je žluté barvy. Emanace Akšóbhji jsou bohyně Maháčínatárá, Džánguli, Ékadžatá, Vidjudždžálákarálí, Parnašabarí, Pradžňápáramitá, Vadžračarčiká, Mahámantránusáriní, Mahápratjangirá, Dhvadžágrakéjúrá, Vasudhárá, Nairátmjá, Džňánadákiní a Vadžravidáraní. Bohyně Nairátmjá připomíná bohyni Kálí v hinduismu. Je hrůzostrašného zjevu, tančí na mrtvole a ve svých dvou rukou drží krátký meč s miskou-lebkou. Nairátmjá je šakti Héruky. V jab-jum spojení Héruka dosahuje formu Hévadžry. Čundá je další důležitá buddhistická bohyně. Je bílé barvy, má jednu tvář a dvě, čtyři, šestnáct, osmnáct nebo dvacet šest rukou. Emanace Vairóčany jsou bohyně Maríčí, Ušníšavidžajá, Sitátapatrá, Aparádžitá, Mahásahasrapramardaní, Vadžraváráhí, Čundá a Grahamátrká. Emanace Amóghasiddhiho jsou bohyně Khadiravaní Tárá, Mahášrí Tárá, Vašja Tárá, Šadbhudžá Sitatárá, Dhanada Tárá, Sita Tárá, Parnašabarí, Mahámájúrí, Vadžrašrnkhalá a Vadžragándhárí. Emanace Ratnasambhavy jsou bohyně Vadžratárá, Mahápratisará, Vasudhárá, Aparádžitá, Vadžrajóginí a Prasanna Tárá.

Působením kultu ženského principu buddhisté vypracovali vlastní koncepci božstev, kde všechny jevy světa – kosmické a filozofické principy, literatura, písmena abecedy, světové strany atd. – obrátili v podoby bohů a bohyň. Božstva tak přijala specifickou formu, charakter, barvu, pozici sedu, mantry i zbraně. Máme tak šest bohyň světových stran (včetně nadiru a zenitu) nebo nespočetné emanace Táry, bohyně klasifikované na základě barev.

Kult Táry měl ve východní Indii podstatný vliv v různých směrech. V některých sádhanách má její podoba děsivý zevnějšek: má čtyři ruce, stojí na mrtvole a ve svých rukou drží meč, sekyru, lotos a lebku. Na hlavě má korunu, na které se nachází miniaturní figurka (ékadžatá) Akšóbhji. Ikonografická zvláštnost ékadžaty Táry dala vzniknout koncepci bohyně Ékadžatá. Kult této nové bohyně se stal populárním v Tibetu. Podle tradice Árja Nágárdžuna znovu obnovil kult Ékadžaty právě z Tibetu. Obrazy Ékadžaty se nacházejí snad ve všech buddhistických sídlech na severu. Je známá v Tibetu stejně jako v Číně. Ikonograficky je modré barvy, má jednu tvář s třema očima, kolem beder má tygří kůži a její hnědé vlasy jsou navršeny nahoru. Může mít dvě, čtyři nebo i osm rukou.

Táry zelené třídy zahrnují Khadiravaní Táru, Vašja Táru, Árja Táru, Mahattarí Táru, Varada Táru, Durgóttáriní Táru, Džángulí a Parnašabarí. Bílá třída: Aštamahábhaja Tárá, Mrtjuvaňčana Tárá, Čaturbhudžá Sitatárá, Šadbhudžá Sitatárá, Višvamátá, Kurukullá a Džángulí. Žlutá třída: Vadžratárá, Džángulí, Parnašabarí a Bhrkuti. Modrá třída: Ékadžatá a Maháčínatárá. Do červené třídy patří Kurukullá. Kromě Táry má i bohyně Gaurí osm aspektů: Gaurí, Čaurí, Vétálí, Ghasmárí, Pukkasí, Šabarí, Čandálí a Dómbí. Dále jsou i čtyři bohyně-tanečnice, čtyři bohyně bran, čtyři bohyně světla, čtyři bohyně se zvířecí tváří a čtyři třídy dákiní.

Podle mahájánové verze je Tárá prapůvodní ženská energie. Je manželkou Avalókitéšvary a pomáhá svým oddaným překonat nebezpečí a těžkosti všeho druhu. Tárá je někdy nazývána Pradžňápáramitá. Jindy je považována za svrchovanou bytost, za matku všech buddhů a bódhisattvů. Stala se velmi populárním božstvem v době, kdy se mahájánový panteon rychle rozvíjel. Jména jako Tárá či Táriní v Mahábháratě a puránách mohou být odvozeny ze starobylé Jadžur-védy, kde Tárá vystupuje jako Ochránkyně/Zachránkyně. Její jméno je odvozeno ze slova „převést“, a to zejména ve smyslu „na druhou stranu“, nebo z významu slova znamenajícího hvězdu.

Náboženský vliv buddhistické Táry byl v Indii rozsáhlý. Hinduistický šaktismus pravděpodobně přejímal mnoho z buddhistického kultu Táry. Šaktická Ugratárá, Ékadžatá a Nílasarasvatí jsou bez pochyb adaptacemi mahájánových bohyň stejného jména.

Bohyně Tárá v ňingmapovském klášteře Namdroling v jižní Indii, Bylakuppe (Kushalnagar). Foto Rasa Ravi, 2007.

Bohyně Tárá hraje v tantrickém buddhismu důležitou roli. Nejranější zmínky o ní se nacházejí ve Vasavadattě od Subandhua (polovina 7. století). Tento text nahlíží na Táru z hlediska buddhistického uctívání. V mytologii je zařazena do rodiny Amóghasiddhiho, ale je také spojována s Avalókitéšvarou. S tímto spojením souvisí i esenciální role Táry v tibetském buddhismu – je to soucitná Ochránkyně, která chrání uctívače. Mnoho tibetských legend ji ztotožňuje s původem tibetského lidu, a zvláště pak s tibetskou královskou rodinou. Je ztotožňována s manželkami prvního tibetského krále Songtena Gampa (617–650), který byl podle tradice inkarnací samotného Avalókitéšvary. Jeho čínská manželka byla identifikována se Zelenou Tárou a népálská manželka s Bílou Tárou.

Z historického hlediska se může kult Táry v tibetském buddhismu datovat do 8. století, tedy přibližně do období, kdy byl buddhismus do Tibetu přenesen z Indie. Avšak v době Atíšy (11. století) se nezdá být uctívání Táry ještě moc rozšířené. Tradičně se věří, že Atíša byl hlavním organizátorem kultu Táry v Tibetu. Jeho biografické vzpomínky líčí jeho vize Táry a jeho oddanost k ní. Mnoho sanskrtských textů o Táře pak přeložil do tibetštiny. Tyto texty se rychle rozšířily a byly pojmenovány společným názvem „Jak ošidit smrt“. Další velmi populární text byl do Tibetu přejat z Indie v 11. století. Přeložil ho mistr Darmadra jako „Hold jednadvaceti Tárám“.

Na jedné straně je Tárá představována jako překrásná šestnáctiletá bohyně-dívka, někdy i mladší, která uděluje požehnání a je milá, na  straně druhé však má i hrůzostrašné podoby. Smysl pozitivních a negativních aspektů je svérázným klíčem v tantrických praktikách. Jedna z hrůzostrašných podob se jmenuje Tárá Kurukullá. Její popis je následující:

Speciální „funkce“ Kurukully je v ničení nepřátelských duchů nebo i osobních nepřátel. V rituálech, v nichž je Kurukullá přivolávána, se adept snaží, aby se objevila uvnitř jeho mikrokosmu. Proto musí být odvážný, odhodlaný a vytrvalý, protože Kurukullá představuje velmi prudkou a silnou energii, která může i zabíjet. Adept je oblečen do červeného ošacení a zvizualizuje sám sebe do podoby bohyně. Pak příslušnou mantru opakuje desettisíckrát a vykoná předepsané obřady. Když tyto základní sádhany vykonal, může postoupit k vyššímu stupni vizualizace. Prvním krokem je tady vizualizace světla, které září ze semenné mantry hríh, jež se nachází v srdci adepta. Člověka, kterého chce zotročit či podmanit (ezoterně špatné karmy), představí nahého a vizuálně ho položí nad mandalu vzduchu, která vychází ze semenné mantry jam. Semeno vzduchu (jam) se přetransformuje v kruhový tvar, jenž je symbolem vzduchu, vzdušného živlu. Tento vzduch má adept vyslat do člověka (zosobnění negativity), kterého (kterou) chce magicky podmanit. Oběť je škrcena kolem krku smyčkou, která vyzařuje z lotosového květu adepta-Kurukully. Oběť je mentálně zasažena železným hákem do srdce, jež je zpřístupněno silou mantry, a posléze upadne do bezvědomí na záda před nohy adepta-Kurukully. Pokud je oběť mužského pohlaví, text dodává, tak Kurukullin železný hák má být zasazen do srdce, pokud ženského pohlaví, tak do její vagíny.

Na první pohled nás tento popis nabádá k černomagickému útoku proti nepříteli. Nejednoznačnost tantrických textů však tkví v tom, že pro nezasvěcené ukazuje jen povrch, zde konkrétně určitý magický úkon. V pozadí však leží ezoterní význam vykořenění negativních prvků osobnosti, jako jsou například pýcha, strach, zlost a nenávist. Dvojí smysl takových textů je samozřejmě problematický, zdá se, že texty raději nechají nezasvěceného člověka v zajetí černomagických sil, než by odkryly ezoterní vědomosti. Již velký Padmasambhava předvídal, že posvátné tantrické učení bude časem přetvořeno v podivné učení. Toto zdegenerování se rozšířilo právě proto, že pro běžné lidi je mnohem jednodušší chápat takové texty doslovně než ezoterně. Tím tantrické školy často dostávají nálepku černé magie (nebo i sexuálních orgií).

Jiná strašlivá podoba Táry je Maháčínatárá (vystupuje i pod jménem Ugratárá). Je popsána jak v tibetských, tak i v indických zdrojích. Bhímadéví je také strašlivou podobou Táry. Mnoho hinduistických textů popisuje Táru jako hrůzu a děs nahánějící bohyni a její obraz se v mnohém neliší od obrazu bohyně Kálí. Díla jako Tárárahasja-vrttiká a Tárá-tantra ji zobrazují s malou postavou, kdy má ornamenty z hadů různých barev, na krku má náhrdelník z padesáti čerstvě uťatých hlav, které ještě krvácejí. Jednou nohou stojí na mrtvole a nachází se na spáleništi mrtvol. V Indii ve vámáčára tantrismu hraje důležitou roli. Zařazení Táry do skupiny hinduistických bohyň zvaných mahávidje nebylo výsledkem její popularity v Tibetu jako soucitné bohyně a následného převzetí jejího kultu přes Bengálsko, kde splýval buddhistický a hinduistický tantrismus. Hinduistická Tárá je zřejmě modelována na základě strašlivých tantrických podob Kurukully, Ugratáry či Maháčínatáry.

Čhinnamastá, bohyně s vlastní useknutou hlavou, je další tantrickou bohyní, která má důležité místo mezi hinduistickými máhávidjemi. V tantrickém buddhismu je velmi populární jako Vadžrajóginí. Text Sádhanamálá ji popisuje takto: „Vadžrajóginí… ve své levé ruce drží vlastní uťatou hlavu, kterou odsekla svým rituálním nožem kartr, jenž drží ve své pravé ruce. Levá ruka je zdvižena nahoru a pravá je umístěna níže. Je nahá, její pravá noha je vzpřímena a levá zahnuta. Uctívač by měl meditovat nad proudy krve, které tryskají z jejího těla. Jeden proud teče do úst vlastní uťaté hlavy a další dva proudy do úst dvou společnic jóginí, které stojí po obou stranách Vadžrajóginí…“ Hinduistická Čhinnamastá se popisuje téměř úplně stejně. Tento hororový popis má také ezoterní hloubku: tři proudy krve nejsou ničím jiným než třemi hlavními jógickými kanály v mikrokosmu, tedy sušumná, idá a pingalá. Vadžrajóginí je hlavní nádí a dvě společnice jsou dvě boční nádí. Uťatá hlava je ego…

Tantrický buddhismus byl populární ve východní Indii, na mnoha místech Kašmíru a Nepálu. Důležitými kláštery ve východní Indii byly Nálandá, Ódantapurí a Vikramašílá. Klášter v Sómapurí, sídlo v severním Bengálsku, byl důležitým místem tantrických nauk až do 11. století. V Kašmíru a Bengálsku našel tantrický buddhismus pro své učení úrodnou půdu. Protože ve své klášterní podobě byl odtržen od obyčejných lidí a byl závislý na ekonomické pomoci královských patronů, tantrický buddhismus zanikl v Indii po pádu dynastie Pálů a pod sílící muslimskou nadvládou.

Filozofie tantrického buddhismu podle raných textů Maňdžušrí-múlakalpy a Guhjasamádža-tantry může být shrnuta asi následovně: Božské emanace jsou symboly čtyř živlů-elementů a pěti podstat bytí. Země je představována bohyní Lóčanou, voda bohyní Mámakí, oheň bohyní Pándaravásiní a vzduch bohyní Tárou. Pět podstat bytí je představováno pěti tathágaty. Stvoření se odehrává za podpory ženského principu neboli šakti Ádibuddhy. Guhjasamádža-tantra při popisu jednotlivých ceremonií spojených se zasvěcením učí také pradžňábhišéku, tedy zasvěcení do sádhany se ženou-pradžňou ve spojení jab-jum. Učitel si vezme ruku šakti a položí ji na ruku žákovu. Pak prohlásí: „Buddhovství není možné jinak dosáhnout. Proto přijmi tuto ženu (vidjá) a nikdy ji neopusť.“ Vidjá je zde sexuální partnerka z masa a krve, která časem byla zbožštěna.

Hévadžra-tantra (asi 8. století) vyzdvihuje následující čtyři posvátné regiony, místa síly neobli píthy, které jsou ezoterními sídly bohyň: (1) Džálandhara, (2) Ódijána, (3) Púrnagiri a (4) Kámarúpa. V Sádhanamále je výčet následující: Ódijána (Uddijána), Púrnagiri, Kámarúpa (Kámakhjá) a Šríkatta (Sirikatta).