SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Bohyně v buddhismu

– TB1 –
Rasa Ravi, 1997
revize 2016 (menší úpravy)
Viz Úvod do revidované verze TB a bibliografie

V pálijských a sanskrtských buddhistických textech nacházíme jména četných bohyň i bohů. Texty je umísťují do nebeských sfér čili dévalók nebo Brahmova světa čili brahmalóky. Tato božstva nejsou svrchovaná. Z nejdůležitějších raných bohyň vystupuje bohyně Země (Prthiví, pál. Pathaví), Dháraní a bohyně Štěstěna (Lakšmí, pál. Lakkhí), respektive bohyně Šrí (pál. Siri). Abhidhánappa-dípiká říká, že Siri-Lakkhí je synonymem pro bohyni Krásy a Blahobytu. Komentář k Sumangala-džátace ji popisuje jako bohyni Rodinného blaha a Moudrosti. Buddhistická Lakkhí je konceptuálně kombinací hinduistické LakšmíSarasvatí.

Bohyně Tárá. Pála dynastie, 8. století, Bihar. Nyní v expozici National Musem Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

V raném buddhismu byla bohyně Hárítí ochránkyní dětí. Původně byla však ochranným božstvem lidí z Magadhy. Hiuen Tsang (Xuanzang), čínský cestovatel, nám vypráví o způsobu jejího uctívání v starověké Gandháře, zmiňuje se o stúpě pro Hárítí, která údajně byla postavena Ašókou. Slavný buddhistický historik Táranátha (1575–1634) vypráví, že král Ašóka nebyl jen symbolickým uctívačem bohyně Umádéví, ale také podporoval sexuální obřady spojované s jejím kultem. Proto byl znám také pod jménem Kámášóka (káma – „rozkoš, slast“). Kult Hárítí byl velice populární v severní Indii. Četné sochy nám ukazují její dětství ve společnosti s protějškem Kubérou, bohem blahobytu a peněz. Uctívání bohyně Hárítí se dostalo i do Číny, Koreje a Japonska. V Číně byla absorbována bohyní Tárou nebo Kuan-jin, která je ženským aspektem Avalókitéšvary. V Japonsku se jí dostalo dvou forem. První je forma světice a druhá obryně.

V buddhismu se dvanáct páramit (ctností) považuje za dokonalost či výtečnou vlastnost toho, kdo dosáhl buddhovství. V mahájáně jsou tyto páramity personifikovány do podob bohyň. Do třídy dvanácti páramitá bohyň patří: Ratná, Dána, Šíla, Kšánti, Vírja, Dhjána, Pradžňá, Upája, Pranidhána, Bala, DžňánaVadžrakarma. Podobným způsobem se personifikuje i dvanáct duchovních sil (jsou to vašitá bohyně), dvanáct duchovních sfér (jsou to bhúmi bohyně) nebo i dvanáct ztělesnění modliteb (jsou to dháraní bohyně).

Božstva pozdějších buddhistických směrů nemají vlastní legendy či mýty, proto jejich „historie“ je omezená. Jsou výsledkem imaginativní a meditativní roviny. Techniky jejich vytváření jsou praktikovány uctívačem v době intenzivní meditace. Vizualizační technika takového druhu v pokročilých fázích může trvat bez přestání i několik dní, týdnů, ba i měsíců. Cílem je zjevení samotného božstva, ztělesnění mentální formy na úrovni subjektivního světa, což umožní uchopit samotný řídící princip mysli a pochopit, proč a jak vyvstávají myšlenky. Adept se posléze naučí je řídit a být jejich pánem. Ve vrcholné fázi se s božstvem ztotožňuje beze stop po vlastní identitě.

Bohové a bohyně jsou detailně ilustrováni v jedné z nejstarších buddhistických tanter, v Maňdžušrí-múlakalpě. Je to však až Guhjasamádža-tantra, kde poprvé nalézáme rozpracovaný panteon pěti tathágatů. Jsou zde také vylíčeny jejich šakti, tedy ženské protějšky, rituální mantrymandaly. V pozdějších textech je látka více systematizovaná a počet božstev se rozšířil. Ve vadžrajáně nejvyšší svrchovaný princip je zastoupen koncepcí Ádibuddhy nebo Vadžradhary. Tento nejvyšší princip je ztělesněním prázdnoty neboli šúnjaty, z níž pocházejí všichni tathágatové. Ženský protějšek nejvyššího kosmického buddhy je vněkterých textech bohyně Pradžňápáramitá; jejich spojení se často ilustruje v tzv. jab-jum, tedy v těsném objetí či metasexuálním spojení.

Bohyně Čundá. Gáhadavála dynastie, 11. století, Sarnáth. Nyní v expozici National Musem Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

Emanace Ádibuddhy, jednotliví tathágatové (tzv. dhjánibuddhové), také dostali božské společnice: Vadžrasattvámiká, Lóčaná, Mámakí, PándaráÁrjatárá. Tantrické školy dále představily hrůzostrašné bohyně dákiní, které se uctívají pomocí manter, ezoterními okruhy (mandala), obřady a oběťmi. V textech jako Maňdžušrí-múlakalpa nebo Guhjasamádža-tantra je kult ženského principu již široce rozvíjen. Sádhanamálá je cenným dílem o buddhistické ikonografii, která zaznamenává pozdní učení vadžrajány. Nispannajógávalí je dílo o mandalách, obsahuje dvacet šest mandal v 26 kapitolách. Všechny tyto mandaly charakterizují početná božstva. O buddhistických bohyních se více můžeme dozvědět i v následujících textech: Héruka-tantra, Hévadžra-tantra, Čandamaháróšana-tantra, Vadžraváráhí-tantra, Krijásamuččaja, Vadžrávali-náma-mandalópájiká, Jóginídžála-tantraAbhidhánóttara-tantra.

Amitábha má tři bohyně jako emanace: Kurukullá, BhrkutiMahášítavatí. Kurukullá má jednu tvář, dvě, čtyři, šest nebo osm rukou. V případě šesti rukou na své hlavě nosí podobizny pěti tathágatů. Když má dvě ruce, nazývá se Šukla Kurukullá. Bhrkuti, často považována za podobu Táry, má čtyři ruce a jednu tvář s třema očima a je žluté barvy. Emanace Akšóbhji jsou bohyně Maháčínatárá, Džánguli, Ékadžatá, Vidjudždžálákarálí, Parnašabarí, Pradžňápáramitá, Vadžračarčiká, Mahámantránusáriní, Mahápratjangirá, Dhvadžágrakéjúrá, Vasudhárá, Nairátmjá, DžňánadákiníVadžravidáraní. Bohyně Nairátmjá připomíná bohyni Kálí v hinduismu. Je hrůzostrašného zjevu, tančí na mrtvole a ve svých dvou rukou drží krátký meč s miskou-lebkou. Nairátmjá je šakti Héruky. V jab-jum spojení Héruka dosahuje formu Hévadžry. Čundá je další důležitá buddhistická bohyně. Je bílé barvy, má jednu tvář a dvě, čtyři, šestnáct, osmnáct nebo dvacet šest rukou. Emanace Vairóčany jsou bohyně Maríčí, Ušníšavidžajá, Sitátapatrá, Aparádžitá, Mahásahasrapramardaní, Vadžraváráhí, ČundáGrahamátrká. Emanace Amóghasiddhiho jsou bohyně Khadiravaní Tárá, Mahášrí Tárá, Vašja Tárá, Šadbhudžá Sitatárá, Dhanada Tárá, Sita Tárá, Parnašabarí, Mahámájúrí, VadžrašrnkhaláVadžragándhárí. Emanace Ratnasambhavy jsou bohyně Vadžratárá, Mahápratisará, Vasudhárá, Aparádžitá, Vadžrajóginí a Prasanna Tárá.

Bohyně Ékadžatá. (Převzato.)

Působením kultu ženského principu buddhisté vypracovali vlastní koncepci božstev, kde všechny jevy světa – kosmické a filozofické principy, literatura, písmena abecedy, světové strany atd. – obrátili v podoby bohů a bohyň. Božstva tak přijala specifickou formu, charakter, barvu, pozici sedu, mantry i zbraně. Máme tak šest bohyň světových stran (včetně nadiru a zenitu) nebo nespočetné emanace Táry, bohyně klasifikované na základě barev.

Kult Táry měl ve východní Indii podstatný vliv v různých směrech. V některých sádhanách má její podoba děsivý zevnějšek: má čtyři ruce, stojí na mrtvole a ve svých rukou drží meč, sekyru, lotos a lebku. Na hlavě má korunu, na které se nachází miniaturní figurka (ékadžatá) Akšóbhji. Ikonografická zvláštnost ékadžaty Táry dala vzniknout koncepci bohyně Ékadžatá. Kult této nové bohyně se stal populárním v Tibetu. Podle tradice Árja Nágárdžuna znovu obnovil kult Ékadžaty právě z Tibetu. Obrazy Ékadžaty se nacházejí snad ve všech buddhistických sídlech na severu. Je známá v Tibetu stejně jako v Číně. Ikonograficky je modré barvy, má jednu tvář s třema očima, kolem beder má tygří kůži a její hnědé vlasy jsou navršeny nahoru. Může mít dvě, čtyři nebo i osm rukou.

Táry zelené třídy zahrnují Khadiravaní Táru, Vašja Táru, Árja Táru, Mahattarí Táru, Varada Táru, Durgóttáriní Táru, DžángulíParnašabarí. Bílá třída: Aštamahábhaja Tárá, Mrtjuvaňčana Tárá, Čaturbhudžá Sitatárá, Šadbhudžá Sitatárá, Višvamátá, KurukulláDžángulí. Žlutá třída: Vadžratárá, Džángulí, ParnašabaríBhrkuti. Modrá třída: ÉkadžatáMaháčínatárá. Do červené třídy patří Kurukullá. Kromě Táry má i bohyně Gaurí osm aspektů: Gaurí, Čaurí, Vétálí, Ghasmárí, Pukkasí, Šabarí, Čandálí a Dómbí. Dále jsou i čtyři bohyně-tanečnice, čtyři bohyně bran, čtyři bohyně světla, čtyři bohyně se zvířecí tváří a čtyři třídy dákiní.

Podle mahájánové verze je Tárá prapůvodní ženská energie. Je manželkou Avalókitéšvary a pomáhá svým oddaným překonat nebezpečí a těžkosti všeho druhu. Tárá je někdy nazývána Pradžňápáramitá. Jindy je považována za svrchovanou bytost, za matku všech buddhůbódhisattvů. Stala se velmi populárním božstvem v době, kdy se mahájánový panteon rychle rozvíjel. Jména jako Tárá či TáriníMahábháratěpuránách mohou být odvozeny ze starobylé Jadžur-védy, kde Tárá vystupuje jako Ochránkyně/Zachránkyně. Její jméno je odvozeno ze slova „převést“, a to zejména ve smyslu „na druhou stranu“, nebo z významu slova znamenajícího hvězdu.

Náboženský vliv buddhistické Táry byl v Indii rozsáhlý. Hinduistický šaktismus pravděpodobně přejímal mnoho z buddhistického kultu Táry. Šaktická Ugratárá, Ékadžatá a Nílasarasvatí jsou bez pochyb adaptacemi mahájánových bohyň stejného jména.


Bohyně Tárá v ňingmapovském klášteře Namdroling v jižní Indii, Bylakuppe (Kushalnagar). Foto Rasa Ravi, 2007.


Bohyně Tárá hraje v tantrickém buddhismu důležitou roli. Nejranější zmínky o ní se nacházejí ve Vasavadattě od Subandhua (polovina 7. století). Tento text nahlíží na Táru z hlediska buddhistického uctívání. V mytologii je zařazena do rodiny Amóghasiddhiho, ale je také spojována s Avalókitéšvarou. S tímto spojením souvisí i esenciální role Táry v tibetském buddhismu – je to soucitná Ochránkyně, která chrání uctívače. Mnoho tibetských legend ji ztotožňuje s původem tibetského lidu, a zvláště pak s tibetskou královskou rodinou. Je ztotožňována s manželkami prvního tibetského krále Songtena Gampa (617–650), který byl podle tradice inkarnací samotného Avalókitéšvary. Jeho čínská manželka byla identifikována se Zelenou Tárounépálská manželka s Bílou Tárou.

Z historického hlediska se může kult Táry v tibetském buddhismu datovat do 8. století, tedy přibližně do období, kdy byl buddhismus do Tibetu přenesen z Indie. Avšak v době Atíšy (11. století) se nezdá být uctívání Táry ještě moc rozšířené. Tradičně se věří, že Atíša byl hlavním organizátorem kultu Táry v Tibetu. Jeho biografické vzpomínky líčí jeho vize Táry a jeho oddanost k ní. Mnoho sanskrtských textů o Táře pak přeložil do tibetštiny. Tyto texty se rychle rozšířily a byly pojmenovány společným názvem „Jak ošidit smrt“. Další velmi populární text byl do Tibetu přejat z Indie v 11. století. Přeložil ho mistr Darmadra jako „Hold jednadvaceti Tárám“.

Na jedné straně je Tárá představována jako překrásná šestnáctiletá bohyně-dívka, někdy i mladší, která uděluje požehnání a je milá, na  straně druhé však má i hrůzostrašné podoby. Smysl pozitivních a negativních aspektů je svérázným klíčem v tantrických praktikách. Jedna z hrůzostrašných podob se jmenuje Tárá Kurukullá. Její popis je následující:

Bohyně Kurukullá. (Převzato.)

„Hold a úcta tobě,

která stojíš v taneční pozici,

hrdá v zuřivém vzteku.

Diadém máš z pěti lebek a oděna jsi do tygří kůže.

Prosím o milost, ó (od krve) Červená,

tvé tělo je děsivé, v ústech tesáky,

pět znaků divokosti je tvou ozdobou.

Na krku máš náhrdelník z lidských hlav –

hold vítězce nad Márou.“


Speciální „funkce“ Kurukully je v ničení nepřátelských duchů nebo i osobních nepřátel. V rituálech, v nichž je Kurukullá přivolávána, se adept snaží, aby se objevila uvnitř jeho mikrokosmu. Proto musí být odvážný, odhodlaný a vytrvalý, protože Kurukullá představuje velmi prudkou a silnou energii, která může i zabíjet. Adept je oblečen do červeného ošacení a zvizualizuje sám sebe do podoby bohyně. Pak příslušnou mantru opakuje desettisíckrát a vykoná předepsané obřady. Když tyto základní sádhany vykonal, může postoupit k vyššímu stupni vizualizace. Prvním krokem je tady vizualizace světla, které září ze semenné mantry hríh, jež se nachází v srdci adepta. Člověka, kterého chce zotročit či podmanit (ezoterně špatné karmy), představí nahého a vizuálně ho položí nad mandalu vzduchu, která vychází ze semenné mantry jam. Semeno vzduchu (jam) se přetransformuje v kruhový tvar, jenž je symbolem vzduchu, vzdušného živlu. Tento vzduch má adept vyslat do člověka (zosobnění negativity), kterého (kterou) chce magicky podmanit. Oběť je škrcena kolem krku smyčkou, která vyzařuje z lotosového květu adepta-Kurukully. Oběť je mentálně zasažena železným hákem do srdce, jež je zpřístupněno silou mantry, a posléze upadne do bezvědomí na záda před nohy adepta-Kurukully. Pokud je oběť mužského pohlaví, text dodává, tak Kurukullin železný hák má být zasazen do srdce, pokud ženského pohlaví, tak do její vagíny.

Na první pohled nás tento popis nabádá k černomagickému útoku proti nepříteli. Nejednoznačnost tantrických textů však tkví v tom, že pro nezasvěcené ukazuje jen povrch, zde konkrétně určitý magický úkon. V pozadí však leží ezoterní význam vykořenění negativních prvků osobnosti, jako jsou například pýcha, strach, zlost a nenávist. Dvojí smysl takových textů je samozřejmě problematický, zdá se, že texty raději nechají nezasvěceného člověka v zajetí černomagických sil, než by odkryly ezoterní vědomosti. Již velký Padmasambhava předvídal, že posvátné tantrické učení bude časem přetvořeno v podivné učení. Toto zdegenerování se rozšířilo právě proto, že pro běžné lidi je mnohem jednodušší chápat takové texty doslovně než ezoterně. Tím tantrické školy často dostávají nálepku černé magie (nebo i sexuálních orgií).

Bohyně Vadžrajóginí a dvě společnice jako tři jógické kanály mikrokosmu. (Převzato.)

Jiná strašlivá podoba Táry je Maháčínatárá (vystupuje i pod jménem Ugratárá). Je popsána jak v tibetských, tak i v indických zdrojích. Bhímadéví je také strašlivou podobou Táry. Mnoho hinduistických textů popisuje Táru jako hrůzu a děs nahánějící bohyni a její obraz se v mnohém neliší od obrazu bohyně Kálí. Díla jako Tárárahasja-vrttikáTárá-tantra ji zobrazují s malou postavou, kdy má ornamenty z hadů různých barev, na krku má náhrdelník z padesáti čerstvě uťatých hlav, které ještě krvácejí. Jednou nohou stojí na mrtvole a nachází se na spáleništi mrtvol. V Indii ve vámáčára tantrismu hraje důležitou roli. Zařazení Táry do skupiny hinduistických bohyň zvaných mahávidje nebylo výsledkem její popularity v Tibetu jako soucitné bohyně a následného převzetí jejího kultu přes Bengálsko, kde splýval buddhistický a hinduistický tantrismus. Hinduistická Tárá je zřejmě modelována na základě strašlivých tantrických podob Kurukully, Ugratáry či Maháčínatáry.

Čhinnamastá, bohyně s vlastní useknutou hlavou, je další tantrickou bohyní, která má důležité místo mezi hinduistickými máhávidjemi. V tantrickém buddhismu je velmi populární jako Vadžrajóginí. Text Sádhanamálá ji popisuje takto: „Vadžrajóginí… ve své levé ruce drží vlastní uťatou hlavu, kterou odsekla svým rituálním nožem kartr, jenž drží ve své pravé ruce. Levá ruka je zdvižena nahoru a pravá je umístěna níže. Je nahá, její pravá noha je vzpřímena a levá zahnuta. Uctívač by měl meditovat nad proudy krve, které tryskají z jejího těla. Jeden proud teče do úst vlastní uťaté hlavy a další dva proudy do úst dvou společnic jóginí, které stojí po obou stranách Vadžrajóginí…“ Hinduistická Čhinnamastá se popisuje téměř úplně stejně. Tento hororový popis má také ezoterní hloubku: tři proudy krve nejsou ničím jiným než třemi hlavními jógickými kanály v mikrokosmu, tedy sušumná, idápingalá. Vadžrajóginí je hlavní nádí a dvě společnice jsou dvě boční nádí. Uťatá hlava je ego…



Bohyně Nairátmjá. (Převzato.)

Tantrický buddhismus byl populární ve východní Indii, na mnoha místech KašmíruNepálu. Důležitými kláštery ve východní Indii byly Nálandá, ÓdantapuríVikramašílá. Klášter v Sómapurí, sídlo v severním Bengálsku, byl důležitým místem tantrických nauk až do 11. století. V Kašmíru a Bengálsku našel tantrický buddhismus pro své učení úrodnou půdu. Protože ve své klášterní podobě byl odtržen od obyčejných lidí a byl závislý na ekonomické pomoci královských patronů, tantrický buddhismus zanikl v Indii po pádu dynastie Pálů a pod sílící muslimskou nadvládou.

Filozofie tantrického buddhismu podle raných textů Maňdžušrí-múlakalpyGuhjasamádža-tantry může být shrnuta asi následovně: Božské emanace jsou symboly čtyř živlů-elementů a pěti podstat bytí. Země je představována bohyní Lóčanou, voda bohyní Mámakí, oheň bohyní Pándaravásiní a vzduch bohyní Tárou. Pět podstat bytí je představováno pěti tathágaty. Stvoření se odehrává za podpory ženského principu neboli šakti Ádibuddhy. Guhjasamádža-tantra při popisu jednotlivých ceremonií spojených se zasvěcením učí také pradžňábhišéku, tedy zasvěcení do sádhany se ženou-pradžňou ve spojení jab-jum. Učitel si vezme ruku šakti a položí ji na ruku žákovu. Pak prohlásí: „Buddhovství není možné jinak dosáhnout. Proto přijmi tuto ženu (vidjá) a nikdy ji neopusť.“ Vidjá je zde sexuální partnerka z masa a krve, která časem byla zbožštěna.

Hévadžra-tantra (asi 8. století) vyzdvihuje následující čtyři posvátné regiony, místa síly neobli píthy, které jsou ezoterními sídly bohyň: (1) Džálandhara, (2) Ódijána, (3) Púrnagiri a (4) Kámarúpa. V Sádhanamále je výčet následující: Ódijána (Uddijána), Púrnagiri, Kámarúpa (Kámakhjá) a Šríkatta (Sirikatta).


obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/II