SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Indický tantrický buddhismus

– TB2 –
Rasa Ravi, 1997
2016 (revidováno, místy přepsáno)
Viz Úvod do revidované verze TB a bibliografie
(text je z větší části kompilací)

Vzestup tantrismu v buddhismu

Zmínky o mantrách v buddhismu se nacházejí již v mahájánském textu Lankávatára-sútra (4. století), kde se adept učí používat různá magická slova k evokaci a ochraně před démony, nicméně je to pokračování atharvavédské magické tradice, nikoliv hypotetický vliv tantrismu. Buddhistický tantrismus vznikl až kolem 6. století. Kombinuje jógické techniky s rituály a posléze nazývá sám sebe diamantovým vozem (vadžrajána). Podobně jako v hinduistických tantrických směrech, tak i zde hraje klíčovou roli mantrické vědomí, tedy ezoterní znalost působení zvuků a vibrací. Tato znalost vyžaduje od adepta dlouhotrvající duchovní výcvik, oddanost a především učitele (guru). Tantrickým kritériem zde není samotná znalost manter, což je předtantrická, ale centrální role gurua, bez níž tantrická tradice neexistuje. Znalec manter si může získat obrovskou moc, největší „silou“ ale zůstává Poznání. Devatenáctý verš Advajasiddhi říká: „Znalci mantry nic není ošklivé. Ztotožňuje se se svrchovanou Vadžrasattvou a ví, že se nachází všude, ve všech formách.“

IndrabhútiLakšmínkarádéví, 19. století. Převzato a upraveno z himalayanart.org.

Zjevená písma tohoto směru se nazývají tantrou na rozdíl od súter, jež v buddhismu představují (až na některé výjimky) netantrická díla starší a původní formy buddhismu. V důležitém klášterním středisku Nálandá se studiu spisů s tantrickým obsahem věnovali již v 7. století.

Mnoho textů z tantrické literatury je ceremoniálního rázu; zdůrazňují přednášení manter při rituálu. Tato forma přišla do tantrických směrů z bráhmanských obřadů Indie, kde se spojovala s ohňovou obětí. Tantrickým přínosem a „vynálezem“ je pak bezohňový obřad zvaný púdžá, kde je namísto živého ohně symbolicky instalována svíčka a vonné tyčinky. Mnoho z gest rukou (mudrá) pochází původně z tanečního umění Indie. Mantrymudry jsou společnými rysy všech tantrických směrů, u buddhismu se ale samozřejmě spojují s buddhistickou metafyzikou, symbolismem a teoriemi nauky.

Mezi šestým a osmým stoletím se tantrická nauka z gurua na žáka předává pouze tajně, a to spíše na okraji společnosti. V 8.–9. století se ale tyto směry stanou ve společnosti postupně natolik vyhledávanými, že tehdejší panovník Uddijány, král Indrabhúti (Indrabódhi), se už nechal zasvětit do tantrických mystérií, a později sám také napsal několik děl (např. DžňánasiddhiSahadžasiddhi). Důležitost této doby dokazuje i to, že nejen Indrabhúti, ale i jeho sestra Lakšmínkarádéví (autorka díla Advajasiddhi) se stala velkou zasvěcenkyní v tantrických naukách. Zjevené tantrické texty raného období byly psány anonymně. Nyní se vynořují početné komentáře k těmto starým tantrám od věhlasných zasvěcenců, a také vznikají další originální díla. Nejdůležitější díla tohoto období (7.–9. století) jsou Maňdžušrí-múlakalpa (nejstarší části prý již 5. století), Guhjasamádža-tantra, Mahávairóčana-sútra, Hévadžra-tantra, Šríčakrasamvara-tantra. K těmto textům napsali své komentáře např. Saraha, tantrický Nágárdžuna (dílo Paňčakrama), tantrický ČandrakírtiBuddhaguhja. (Nutno upozornit, že datace textů tohoto období není jednoznačná.)

Klášterní tradice tantrického buddhismu rozděluje tantrickou literaturu na čtyři skupiny: krijá tantry, čarjá tantry, jóga tantryanuttarajóga tantry. Zjevené tantry v Tibetu byly seskupeny v Kandžuru, jejich komentáře v Tandžuru. Vairóčanábhisambódhi-tantraTattvasangraha-tantra patří do čarjájóga tantra skupiny. Hévadžra-tantraGuhjasamádža-tantra patří do anuttarajóga tantry. Mnohdy se sem zařazuje i Kálačakra-tantra. V této skupině je i určitý počet děl zvaných sádhany, která se soustřeďují na evokaci určitého božstva. Věhlasným souborem takovýchto vizualizací je text Sádhanamálá. Božstva jsou často seskupována do mandaly (tib. kjilkhor). Text Nišpannajógávalí obsahuje dvacet šest takovýchto mandal. Tantrické zpěvy mahásiddhů, velkých jóginů, jsou uspořádány v díle Čarjágíti. Maňdžušrí-múlakalpa je krijá tantrou, Sarvadurgatiparišódhana-tantra je jóga tantrouMaňdžušrí-námasangíti je jóga nebo anuttarajóga tantrou.

Saraha (se šípem), Dómbí Héruka (na tygrovi), Nárópa s Nigumou a Virúpa (hnědé barvy), 18. století. Převzato a upraveno z himalayanart.org.

Tantry jsou mnohdy psány symbolickou řečí, kdy sexuální terminologie je mnohovýznamová. Samozřejmě, nejjednodušší je dílo interpretovat v doslovném znění. Skutečný poklad tanter může ale vysvětlit pouze guru. Protože tantrismus je založen na vztahu mezi učitelem a žákem, není možné obsáhnout poslání vysokých tantrických textů bez tohoto vztahu. Tantrický Lílavadžra ve svém komentáři ke Guhjagarbha-tantře píše, že doslovné chápání tanter většinou vede k mnohým nedorozuměním a nepřesnostem. „Jazyk šera“ (sandhjábhášá), kterým je skutečný význam často zakrýván, pracuje se složitou symbolikou. Menstruační krev tak může znamenat diamantové tělo (vadžrakája) a mužské semeno diamantovou řeč (vadžravák). Tantrické spisy byly tajné proto, aby byly chráněny před nezasvěceným člověkem. V Advajasiddhi (17–18. verš) se píše: „Jógin si může přivlastnit majetek druhého, svádět jeho ženu, může lhát a zabít všechny buddhy. Neměl by stavět posvátné objekty, ani by se neměl těšit čtením učených knih. Ani ve snu by ho nemělo napadnout kreslit mandalu, vyslovovat mantry nebo se mentálně cvičit.“ Samozřejmě, nemá se to chápat doslovně.

Tantrický buddhismus k dosažení buddhovství zvýrazňuje tři „kořeny“: (1) učitel (skt. guru, tib. lama), (2) božstvo (skt. dévatá, tib. jidam) a (3) tantrický aspekt „třech klenotů“ v zosobnění jakožto dákinídharmapálové. Guru je kořenem inspirace, protože je to on, který nám vysvětlí Pravdu a cvičí naši mysl k uchopení nejvyšší Zkušenosti. Dévatá je kořenem duchovního cíle čili dokonalosti (skt. siddhi, tib. ngötub), protože symbolicky představuje buddhovství. Dharmapálovédákiní jsou ochránci adepta na duchovní cestě. Dákiní představují ženskou energii osvícení, jež vede jógina při jeho cvičeních. Dharmapálové chrání adepta a shromažďují nauky, které pak mohou adeptům předávat.

Obecný lid věří v reálnost božstev; pro zasvěcence ale božstva existují pouze v mysli, a jsou také živena myslí, která v jejich existenci věří. I když jejich existence není odlučitelná od mysli, neznamená to, že božstva nejsou pravdivá. Mysl je mnohem větší „něco“, než běžný člověk dokáže uchopit svými představami. Proto pro laiky božstva existují ve vnějším světě a pro zasvěcence je vše uvnitř.

Filozoficky je v rituálu přítomna svrchovaná prázdnota (šúnjatá). Když se žákovi zjevila božstva, která jsou rozvržena do různých částí mandaly, postupně je schopen je navzájem sjednocovat. Nakonec je pak sjednotí s ústředním božstvem, které přebývá uprostřed mandaly. V tomto momentě se sám ztotožňuje s Božstvím, s celou mandalou skrze ústřední bod (bindu, tib. thigle). Takto absorbován do naddimenzionální Podstaty ve vlastním bytí se tento bod jeví jako svrchovaná prázdnota. Šestnáctý verš Advajasiddhi učí: „Jógin uctívá božstvo ve vlastním těle způsobem šúnjaty. Přijímá nektar (jako symbol bódhičitty) z každého zdroje a ze sebestvořeného květu ženy.“

Podobně se postupuje i při mandalickém uctívání hinduistické Šríčakry v Indii. Pokud buddhista dosahuje šúnjaty, hinduista je absorbován paramátmanem. Sjednocení se v Tibetu symbolizuje koncepcí jab-jum, mužského a ženského principu, jakožto spojení dovedného Způsobu (upája) a Moudrosti (pradžňá). Pradžňájum představují šakti, v tantrismu ženský princip (v karmamudře sexuálně zasvěcená jóginka neboli dákiní). Upájajab vyjadřují mužský princip. Jab-jum ve vizualizaci, kdy ústřední buddha sedí v lotosovém sedu a jeho ženský protějšek mu sedí v klíně objímajíc ho, ukazuje na neoddělitelnou jednotu Způsobu a Moudrosti. V tantrickém buddhismu, podobně jako v hinduistickém, mají buddhové, bódhisattvové a další mužská božstva své ženské protějšky, bohyně, kosmické energie (šakti).

Vadžra, bódhičitta, pradžňá-upája, sahadžajána a kálačakrajána

Vadžrajána odvozuje svůj název od výrazu vadžra, který má několik paralelních významů. Znamená jak blesk, hromoklín (a v rukou vládce moc) a diamant (nebeskou čistotu), tak i symbolicky vnitřní esenci buddhovství nebo mužský pohlavní úd. Mnoho z ikonografických a rituálních principů je zakotveno v důležitých textech Maňdžušrí-múlakalpy, Mahávairóčana-sútryVadžrašékhara-sútry (neboli Tattvasangrahy).

Vadžrasattvu Advajavadžra-sangraha definuje následovně: „Vadžra znamená věčnou Nicotu nepochopitelna; sattva je čiré Poznání. Jednota těchto dvou je esencí Vadžrasattvy.“ Hévadžra-tantra učí: „Je nedělitelné a je známo jako vadžra. Je jednotou tří světů formy, neformy a touhy. Jako takové se jmenuje Vadžrasattva.“

Hévadžra mandala podle Sakja linie, 16. století. Převzato a upraveno z himalayanart.org.

Další slovo, které vyjadřuje tuto ezoterní esenci, je bódhičitta. Je to „něco“, co se v člověku objeví, když se probudí vědomí. Vyjadřuje tak probuzení v těle člověka za současného života. Jedna z nejdůležitějších a nejstarších buddhistických tanter, Guhjasamádža-tantra (18. 37) říká: „Bódhičitta nemá začátku, ni konce, odpočívá ve věčném klidu. Je osvobozena jak od bytí, tak i od nebytí. Nachází se v prázdnotě a univerzálním soucitu nerozdělena.“

Jednota mikro- a makrokosmu je ustanovena symbolicky a rituálně např. v šesti elementech lidského těla, jež tak vyjadřují šest aspektů těla Mahávairóčany. Nejspecifičtější znak takovýchto symbolismů se však promítá do sexuálních tendencí. Probuzené vědomí (bódhičitta) je tak symbolicky mužským semenem dovedného Způsobu (upája) a mužského principu a vyjadřuje Moudrost (pradžňá), ženu čekající na oplodnění. Proto se pradžňá považuje za ženský princip a bohyni. Je Matkou (džananí) v literatuře Pradžňápáramity, je jóginkou (jóginí), ale také kurtizánou z nízké kasty (dómbí čandálí). Dovedný Způsob, jak proniknout do lůna Moudrosti, je upája, který je vizualizován jako její mužský protějšek.

Guhjasamádža-tantra rozděluje upáju na čtyři kvality: podoby uctívání (sévá), upasádhana, sádhanamahásádhana. První část sévy obsahuje čtyři vadžry a druhá část nektar Poznání. Čtyři vadžry jsou: koncepce šúnjaty, přeměna šúnjaty do formy bídži (semenné mantry), přeměna do podoby božstva a konečné zpodobnění božstva. Nektar Poznání je dosažitelný skrze šestidílnou jógu (šadangajóga). Upasádhana je vizualizační technika božstev, jejíž praxe má trvat nejméně šest měsíců. Když se adeptovi za ten čas nepodaří dosáhnout cíl sádhany, má ji opakovat třikrát. Když neuspěl ani potom, má se věnovat hatha technikám, aby se očistil od substance těla bránící mu v duchovním vývoji. Další dvě sádhany smí osvětlit jen guru.

Jednota pradžňiupáji se dosahuje jejich dokonalým spojením (pradžňópája-juganaddha). V sexuálním symbolismu zde nacházíme staré pojetí kultu oplodňování, jež je přeneseno z fyzického rázu na duchovní úroveň. Takovéto nahlížení je společné všem tantrickým směrům. V tantrismu pradžňá-upája proto nevyjadřuje pouze známou mahájánovou koncepci; jde dál k sexuální symbolice.

Guhjasamádža-tantra se snaží bódhičittu vyjádřit následovně: „Tato mandala je v základu stvořením bódhičitty. Mandala obsahuje všechny možné duchovní a mentální síly, buddhovství nevyjímaje, jakožto i nejvyšší siddhi… Tajné shromáždění (tj. guhja samádža) proto prosilo Pána o vysvětlení bódhičitty. Pán odpověděl: ‚Protože vnímání přítomnosti existence v neexistenci nelze nazvat vnímáním, nemůžeme najít ani vnímání neexistence v existenci.‘ Později si Vairóčana sedl do meditační pozice a řekl: ‚Moje vědomí (čitta) je zbaveno všech forem existencí, myšlenky se nekategorizují na předmět a jeho vnímatele, je bez počátku a má přirozenost šúnjaty.‘ Nato pokračoval Akšóbhja: ‚Bódhičitta nemá žádnou podstatu a je podobná nebi, je spojena s existujícími objekty tak, že je vnímá bez jejich původu; v bódhičittě tedy není ani objektů ani jejich vlastností.‘ Pak pravil Ratnakétu: ‚Vědomí (čitta), které obsáhne všechny existující objekty, a také neexistující, a které je zbaveno vlastností objektů a má původ v prázdnotě, bez rozlišujícího vnímatele (nairátmja), všech objektů světa, se nazývá bódhičitta.‘ Amitábha ho pak vystřídal: ‚Protože existující objekty (dharmy) nemají svůj vlastní původ, není zde ani existence ani postřehování ani myšlení. Bódhičitta je proto čirá existence (bháva), podobná nebi; je neexistující, ale přesto se říká, že je.‘ Nakonec se přidal i Amóghasiddhi: ‚Existující objekty jsou zářivé a jsou čisté jako nebe. Čitta, v které již nezbylo ani osvícení ani pochopení, se nazývá bódhičitta.‘ Po skončení přednesů se shromáždění bódhisattvů s radostí rozešlo a s láskou si pamatovalo moudrost zde slyšenou.“Čandrakírti v „Jasné lampě“ říká: „Guhjasamádža je svrchovanou pomocnou naukou, je kompendiem smyslů všech tanter.“ Khedrup Rinpočhe: „Když někdo pochopí guhjasamádžu, automaticky pochopí i ostatní systémy.“

 

Marpa, 19. století. Převzato a upraveno z himalayanart.org.

Někteří autoři v rámci vadžrajány rozlišují fázi zvanou sahadžajána (nebo sahadžijá). Představuje neinstitucionalizovanou nauku „čiré přirozenosti“ (sahadža) velkých siddhů. Tito otevřeně působili proti buddhistickému klášternímu zřízení a administrativě. Svým způsobem života vystupovali proti monastickému chápání duchovní čistoty a představovali odlišný přístup k duchovnu.

Za prvního mistra této tradice se považuje Lúipa (8. století), kašmírský jógin. Zachovaná díla mistrů sahadžiji jsou například od Sarahy (asi 750–800), Kanhy (asi 800–850) a  Tilópy (988–1069). Základní učení sahadžajány není odlišné od vadžrajány, sahadža má značit vnitřní esenci vykoupení, bódhičittu. Rozdíl mezi těmito proudy je hlavně ve způsobu života jejich stoupenců. Stoupenci sahadžiji se potulovali jako dlouhovlasí bezdomovci, často se svými společnicemi (šakti) čili „podporou“ k sádhaně, což znamenalo i sexuální život bez tabu. Naproti tomu se vadžrajána stala institucionalizovanou částí klášterních praktik, kde sexuální symbolismus byl jen symbolismem. Sahadžijá mistři aktualizovali v životě to, co jiní chápali jen v symbolech. Považovali klášterní způsob života za překážku v cestě za pravým Poznáním. Velmi významnou osobou byl Tilópa, za nímž přišel po Poznání vyprahlý učený Nárópa (1016–1100), zanechávaje velké kariéry opata buddhistického centra ve Vikramašíle. Nárópa pak musel podstupovat bizarní duchovní lekce, aby byly přemoženy i poslední zbytky jeho ega. Za Nárópou se později vydá Marpa Překladatel, který se po realizaci stane otcem školy Kagjü v Tibetu.

 

Poslední fází tantrického buddhismu v Indii byla nauka Kálačakra-tantry, jež je svědkem ničení buddhistických center postupující muslimskou agresí. Protože v některých ezoterně klíčových konceptech se liší od starších tantrických soustav, někteří autoři pro tuto fázi vadžrajány používají název kálačakrajána. Podle legend toto učení pochází z bájné Šambhaly z pradávné doby a bylo zjeveno králi Šambhaly, Sučandrovi. Vědecká datace této nové nauky je kladena do doby ne dřívější než působení krále Mahípály (974–1026).

Nauka kálačakry se soustřeďuje na tři okruhy (čakra) času (kála). (1) Vnější a (2) vnitřní okruh času vyjadřují materiální a psycho-fyzikální kosmos. Astronomie/astrologie je zde vztahována k mikro- a makrokosmu. (3) Třetí okruh času je vyrovnávající silou proti těmto dvěma. Samotné učení kálačakry je vlastně znalostí tohoto třetího okruhu. Abychom si ale mohli vše seřadit a pochopit, potřebujeme mít znalost předešlých dvou okruhů. Kálačakra-tantra byla do Tibetu uvedena v roce 1033. V tomto díle v roli prvotního kosmického buddhy vystupuje Ádibuddha; je prvopočátkem všeho dění ve světě.

Podle této tradice se všechno, tzn. i rituální techniky, nacházejí v těle zasvěceného. Hlavní roli hraje koncepce času (kála), který je základem vesmíru. Žák se má snažit dostat se nad čas, čímž pochopí vesmír jako takový. Text Sékóddéšatíká, což je komentář na část Kálačakra-tantry a jeho autorství se připisuje Nárópovi (Nádapáda), vysvětluje, že kála je totožná s neměnící se esencí dharmy a kolo či okruh (čakra) znamená manifestaci času. Tak jsou v kálačakře absolutní a relativní, pradžňáupája, sjednoceny v Jedno.

Mandalické emanace Buddhy

V buddhistickém tantrismu ztratil historický Buddha svou centrální roli. Ze začátku se vyzdvihovala trojice buddhů: Vairóčana, AmitábhaAkšóbhja. K těm jsou později přidáni RatnasambhavaAmóghasiddhi vytvářející pětici. Svrchovaným buddhou je na dalším stupni vývoje vytvořena šestice. Je jím Vadžrasattva („Diamantové Bytí“), Vadžradhara („Držitel žezla“), Héruka nebo Ádibuddha („Prvotní buddha“). Různé školy a texty tyto emanace a svrchovanosti nazývají různě, každopádně lze vysledovat historickou evoluci z trojice přes pětici k šestici.

Lókéšvara, Pála dynastie, 11. století, Nálandá, Bihar. Nyní v expozici National Musem Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

Nutno zde zmínit, že samotné texty nepoužívají pro tyto emanace technický termín dhjánibuddha; ten byl vytvořen západními autory buddhismu.

Když porovnáváme koncepci pěti buddhovských emanací (tathágata) v Durgatiparišódhana-tantře (tj. Vairóčana, Durgatiparišódhana, Ratnakétu, Šákjamuni, Sankusumita) s Mahákarunágarbha mandalou, která je vysvětlována ve Vairóčanábhisambódhi-tantře (tj. Mahávairóčana, Dundubhinirghóša, Ratnakétu, Amitájus, Sankusumitarádža), s Vadžradhátu mandalou podle Tattvasangraha-tantry (tj. Mahávairóčana, Akšóbhja, Ratnasambhava, Amitábha, Amóghasiddhi), a s učením Guhjasamádža-tantry (viz níže), vidíme, že význam Šákjamuniho, historického Buddhy, se pomalu vytrácí a nahrazuje ho univerzální buddha, který je středem mandaly.

Guhjasamádža-tantra nám vykresluje tyto emanace při základní tvorbě mandaly následovně:

„Přednášející Pán si sedl do různých kontemplací (samádhi) a začal kreslit mandalu pětice tathágatů, jejich protějšky (šakti) a čtyři Ochránce bran. Bylo to poprvé, že shromáždění bódhisattvů vyzvalo Pána Bódhičittavadžru, aby jim přednesl učení Guhjasamádža-tantry. Po mnoha odmítnutích Pán nakonec přistoupil k přednesu nauky. Vyslovil mocné mantry, s jejichž pomocí se přetransformoval do pěti tathágatů a položil je jako své duplikáty do různých částí mandaly.

V první meditaci se změnil v Akšóbhju a nechal ho posadit tam, kde původně sám seděl. Potom se změnil ve Vairóčanu a nechal ho posadit před sebe (tedy na východ). V další meditaci se změnil v Ratnakétua (Ratnasambhava) a nechal ho posadit na jih (tedy vpravo). Potom se změnil v Lókéšvaru (Amitábha) a nechal ho posadit za sebe (tedy na západ). Potom se změnil v Amóghavadžru (Amóghasiddhi) a nechal ho posadit na sever (tedy vlevo). Když dal vzniknout těmto pěti tathágatům, obrátil svou pozornost na to, aby dal vzniknout i totožnému počtu ženských emanací transformováním sebe samého. Tak vznikla Dvéšaratí (Lóčaná) a byla posazena do středu mandaly, Móharatí (Mámakí) poté na východ, Íršjáratí (Tárá) na jih, Rágaratí (Pándará) na západ a Vadžraratí (Árjatárá) na sever. Potom si Pán sedl do čtyř dalších samádhi a proměnil se na Ochránce čtyř bran mandaly: Jamántaka byl vytvořen na východě, Pradžňántaka na jihu, Padmántaka na západě a Vighnántaka na severu. Tak je mandala pěti tathágatů kompletní.“


obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III