SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Tibetský buddhismus

– TB3 –
Rasa Ravi, 1997
revize 2016 (menší úpravy)
Viz Úvod do revidované verze TB a bibliografie

Buddhovo působení a šíření tantrické nauky do Tibetu (tradiční pohled)

Buddha, jeskynní chrámy Adžanta, první staletí n. l. Foto Jan Strnad, 2011.

Přebývaje v nebi tušita ještě jako bódhisattva, budoucí Buddha již věděl, že se stane Šákjamunim, čtvrtým z tisíce buddhů našeho eónu. Položil korunu na hlavu svého nástupce Maitréji a vešel do lůna své budoucí matky, královny Máji, ve formě bílého slona. Zázračně se narodil v zahradě Lumbiní. Když mladý princ vyrostl, spatřil starobu, nemoc a smrt, jež ho odvrátily od pozemského života. Zanechal svůj palác a všechen majetek a uchýlil se k učení tehdy známých směrů. Tak se cvičil šest let, ale svého cíle nedosáhl. Proto si sedl pod strom bódhiBódhgaji a řekl si, že nevstane, pokud cíle nedosáhne. Zvítězil nad silami Máry, pána Nevědomosti, který má ve své moci i samotné bohy. Dosáhl úplného osvícení a dokonalosti: stal se Buddhou. Začal šířit nauku. Přišel do Srnčího parku nedaleko Váránasí, kde otočil kolo dharmy poprvé.

Třikrát otočil Buddha kolo dharmy pro blaho cítících bytostí. První otočení kola přineslo „Čtyři vznešené pravdy“ a „Osmidílnou stezku“ k vykoupení. Druhé otočení kola zjevilo učení pradžňápáramity. Třetí otočení kola v Dhánjakatace přineslo sútry. Podle jiné verze druhé otočení kola přineslo mahájánu a třetí tantrajánu.

První otočení kola přineslo tato důležitá díla: Dharmačakra-sútra, Vinajavastu, Saddharmasmrtjupasthána-sútra, Lalitavistara-sútra, KarmašatakaAvadánašataka. Druhé otočení kola přineslo z nejdůležitějších děl následující: různé recenze Pradžňápáramity (jako Šatasáhasriká, PaňčavimšatisáhasrikáVadžračhédiká), Samádhirádža-sútra, Buddha-avatansaka-sútra, Lankávatára-sútraMaháratnakúta-sútra. Třetí otočení kola přineslo například i tato díla: Sandhinirmóčana-sútra, Tathágatagarbha-sútra, Dháraníšvararádžapariprččhá-sútra, Maháparinirvána-sútra, Árja-angulimálíja-sútra, Džňánálókálankára-sútra, Šrímáládévísinhanáda-sútra, Anúnatvápúrnatvanirdéša-parivarta, Mahábhéríháraka-sútraAvikalpapravéša-dháraní.

Buddhismus (buddhadharma) rozvíjí tři hlavní body: morálku (šíla), kontemplaci (samádhi) a moudrost (pradžňá). Šíla je v úzkém vztahu se sanghou, tedy s obcí následovníků dharmy a texty známými jako vinaja. Vinaja je souborem morálních a religiózních předpisů a je základem mnišské sanghy. Samádhi přerušuje řetěz karmy, kořen sansáry. Vztahuje se k sútrám, které jsou přímým vyjádřením buddhadharmy. Pradžňá rozvíjí vhled do podstaty šúnjaty, tedy do skutečnosti živé prázdnoty. Je spojována s texty abhidharmy, které obsahují systematickou analýzu mysli člověka a související poznatky o lidské existenci.

Klasifikace buddhadharmy do vinaji, sútryabhidharmy – známa jako tripitaka čili tři „koše“ (kolekce textů) – vznikla v Rádžagrze, kde se starší mnichové shromáždili rok po parinirváně Buddhy, tedy na prvním koncilu, aby odrecitovali jeho učení. Po smrti Buddhy začali mniši šířit učení po celé Indii.

Sto let po odchodu Buddhy, na druhém koncilu, se ve Vaišálí sešlo sedm set mnichů, aby prodiskutovali některé nové názory (například možnost držení peněz pro vlastní potřebu) útočící na vinaju. V době třetího koncilu za krále Ašóky (3. stol. před n. l.) se neshody mezi jednotlivými skupinami buddhistů dále prohlubovaly. Ašóka sponzoruje mnichy, aby šířili dharmu přes Kašmír na severozápad, na jih na Šrí Lanku a na východ, kde se nachází „zlatý ostrov“, Indonésie. V době krále Kanišky (2. stol. n. l.), který v Kašmíru svolal lokálně významný koncil, již bylo evidováno osmnáct buddhistických škol.

Songten Gampo, první dharma-král Tibetu.

V téže době se v Číně již překládají první buddhistické spisy. Avatansaka, Pradžňápáramitá a další sútry inspirovaly mnohé čínské školy jakožto i kontemplativní tradici čchan a školu Čistá Země opírající se o Amitábha-sútru. V 8. století tři indičtí mistři – Šubhakarasinha, Vadžrabódhi a jeho žák Amóghavadžra – přinesli do Číny tantrický buddhismus, vadžrajánu. Jejich tantrismus byl posléze adoptován mnichem Kúkai (774–835) v Japonsku, který doma uvádí nový kult na základě Vairóčanábhisambódhi-tantryTattvasangraha-tantry. Tento kult, fúze mysteriózních rituálů, umění, symboliky oblékání, náboženské hudby a kaligrafie, měl velký dopad na kulturu Japonska.

Překlady textů v Tibetu začínají za vlády prvního dharma-krále Songtena Gampa (617–650), na jejichž základě se v 8. století tvoří stará tantrická tradice představovaná školou Ňingma, kdy se buddhismus navíc stává oficiálním náboženstvím. V 10. století se novými překlady objevují i nové školy. Mezi mistry té doby byli velcí siddhové, „dokonalí“ představitelé tantrického směru. Životopis osmdesáti čtyř velkých siddhů byl zaznamenán v 10. století. Mongolsko přijalo dharmu z Tibetu v následujících staletích.

Ve 14. století se v Tibetu kompiluje Tibetský kánon do konečného stavu; skládá se ze dvou sbírek: Kandžur obsahuje texty Buddhových projevů a Tandžur komentáře a další texty. Tandžur obsahuje i vinaju, sútryabhidharmu, mnohé spisy od velkých mistrů, tantry a další rozmanité spisy.

Tantrické učení je velmi silně působící systém praktik. Protože obsahuje vnitřní uskutečnění vinaji, sútryabhidharmy, nazývá se také čtvrtou pitakou buddhadharmy.


Když se buddhismus počátkem osmého století v Tibetu relativně rozšířil, našel tu již vysoce rozvinuté intelektuální klima. Před buddhismem tu dominovala místní verze šamanismu, bön. Kněží bönismu, bönpové, reprezentovali víru lidu (mi čhö). Buddhismus nakonec triumfoval, i když ne najednou a také ne bez problémů. Buddhismus se šířil nejvíce mezi studovanými lidmi vyššího společenského postavení, ale k masovému rozšíření potřeboval silnou ruku patrona. Proto je historie buddhismu (nejen) v Tibetu neodlučitelná od králů.

Thisong Decän, druhý dharma-král Tibetu. Čínská thangka, asi 18. století.

Král Thisong Decän (756–797) se považuje za druhého, nicméně nejvýznamnějšího, dharma-krále. Jako sympatizant buddhismu vyslal posly do Indie, aby pozvali mnichy do Tibetu, přinesli však pouze texty. Později, když se antibuddhistické cítění mezi ministry vyznávající bön utišilo, vyslal znovu své lidi do Indie a Nepálu. Přijel mnich Šántarakšita, který však vzápětí hned odešel, protože v zemi znovu panovaly antibuddhistické poměry; vrátit se mohl až za určitou dobu.

Šántarakšita tedy neměl úspěch. Jako následovník škol jógáčára-svátantrika-mádhjamika rozvíjel a zdůrazňoval racionální myšlení a měl tendenci zabývat se filozofií a rétorikou. Protože si byl vědom svých omezení, nabídl králi, aby pozval do Tibetu Padmasambhavu.

Padmasambhava se narodil v státě Uddijána (Ódijána) v dnešním Pákistánu. Dokázal myslet jak racionálně, tak i mysticky. Jeho učení zdůrazňovalo hlavně ezoterní a magickou praxi, která Tibeťanům mnohem víc vyhovovala. Bylo to až díky Padmasambhavovi, že se zde buddhismus natrvalo usadil a vyklíčil.

Postupně byly založeny i kláštery. Ty se časem obrátily také k světským potřebám; jejich ekonomické aktivity a obchodní transakce přinášely velké bohatství. Kláštery se staly mocnými vlastníky a pronajímateli půdy, a to bez zdanění státu. Spolu s upevňováním své pozice si přisvojovaly i více politické moci. To se vládnoucí vrstvě samozřejmě nelíbilo. Byl to zřejmě hlavním důvodem pronásledování buddhismu králem Langdarmou (838–842) – někteří historikové však tento tradiční protibuddhistický obraz panovníkův zpochybňují.

Velkou historickou důležitost ve vývoji buddhismu měla západní část Tibetu 9.–10. století. Mladí muži měli možnost odejít do Kašmíru, aby tam studovali mnišskou tradici buddhismu. V té době byl Kašmír důležitou oblastí; působily zde oba proudy buddhismu, racionální (sarvastiváda, sautrántika, jógáčára, mádhjamika) i mystický, tedy tantrický. V západním Tibetu té doby byly význačné zejména dvě osoby: Rinčhenzangpo a Atíša Dípankara Šrídžňána. Rinčhenzangpo se vyznamenal postavením velkého počtu kaplí (symbolicky 108) a překládáním indických buddhistických děl. Až 158 textů tak bylo zahrnuto do velké kolekce kánonu TandžuruKandžuru. Atíša zakládá řád Kadampa. Atíša se narodil v r. 979 v Bengálsku a byl prvním reformátorem tantrického buddhismu. Zavedl celibát.

Devět ján podle tibetského řádu Ňingma a anuttarajóga podle řádu Kagjü

Vadžrajána má devět ján, z nichž každá jána (vůz, škola, směr) se dělí na čtyři části, jmenovitě na „pohled“ (skt. dršti, tib. tava), „meditaci“ (skt. dhjána, tib. gompa), „praxi“ (skt. čárja, tib. čöpa) a na „ovoce“ (skt. phala, tib. däva).

První tři jány představují netantrické směry buddhismu:

  1. 1. šravakajána,
  2. 2. pratjékabuddhajána a
  3. 3. bódhisattvajána.

Působením Padmasambhavy v Tibetu se tyto směry rozšířily na devět. „Ovoce“ těchto tří škol je vadžrajána, která se dělí do dalších šesti směrů. Dále tuto šestici rozdělují na trojici vnějších (4., 5., 6.) a trojici vnitřních (7., 8., 9.) ján:

  1. 4. krijá tantrajána,
  2. 5. čarjá či upája tantrajána a
  3. 6. jóga tantrajána.
Padmasambhava v klášteře Namdroling v jižní Indii, Bylakuppe. Foto Rasa Ravi, 2007.

Krijá tantrajána je úvodní fází vadžrajány. Důležitost se zde přikládá externím pochodům a buddhovské energii. Důraz je kladen na očistu těla a řeči skrze rituál a meditace, čímž se navodí spojení mezi adeptem a božstvem dané praktiky. Jógin se k božstvu přibližuje jako sluha k pánu a dá si záležet na přesném provádění rituálů a dalších symbolických aktivit včetně vnitřní čistoty. Avalókitéšvara je obecným příkladem krijá tantra božstva. V této třídě jsou čtyři základní texty: Sámánjavidhínám-guhja-tantra, Susiddhi-tantra, Subáhupariprččhá-tantraDhjánóttara-tantra. První text učí cykly zasvěcení (abhišéka), aby připravil žáky pro vyšší jógu. Dále přináší mandaly a rituál konsekrace místa s přípravnými aktivitami. Susiddhi vyjadřuje hrozivé božstvo pod tímto jménem (resp. Susiddhikarin). V díle se dozvíme o magických úkonech evokace obyvatel různých sfér, poznáme obranné techniky proti démonům atd. Další text učí zasvěcovacím obřadům, které se v prvním textu nenacházejí. Učí také jednotlivým magickým činnostem. Dhjánóttara-tantra je částí velké krijá tantry zv. Vadžróšníša-tantra (resp. Vadžrašékhara-tantra). Přináší deset témat: (1) charakteristika místa, kde člověk rituál provádí, (2) skutečnost vnitřní esence, (3) skutečnost vibrací manter čili dháraní (dlouhá rituální mantra, mnohdy celý kratší text nebo modlitba, která se spojuje s uctíváním daného božstva), (4) buddhovská skutečnost, (5) meditace přebývání v ohni, (6) meditace přebývání ve zvuku, (7) meditace přebývání na konci zvuku, což přináší osvícení, (8) rituál zavázání se slibem ohledně dháraní, (9) ohňový rituál a (10) rituál zasvěcení.

V čarjá či upája tantrajáně adept buddhovské energie již vnímá jak externě, tak i vnitřně. Rituální aktivita již nemá ústřední důležitost. Vztah mezi adeptem a božstvem je zde jako mezi bratry či přáteli. Typickým božstvem je zde Vairóčana. Klíčovým textem je Mahávairóčanábhisambódhi-tantra. Toto dílo popisuje tři mandaly počínaje tou, ve které je tvář Pána obrácena k západní bráně. Popisuje jógu s objekty (sanimitta jóga) a jógu bez objektů (animitta jóga).

Jóga tantrajána je vrcholem předešlých dvou. Zde je adept součástí buddhovské energie, proto zde provádí typy meditací, kdy se sám ztotožňuje s božstvem. Na rituály je kladem již menší důraz. Základním dílem je Tattvasangraha-tantra. V díle je kladen důraz na to, že Vairóčana má dokonalost dvou cílů. Šákjamitrův komentář tohoto díla vysvětluje, že tyto dva cíle jsou jednak dosáhnout diamantového požehnání v Poznání (vadžra adhišthána), a také uskutečnit mnohonásobné znalosti v povinnostech.

Jóga tantry se dělí na dvě větve:

  1. (a) upajóga je to vnější jóga tantra, zdůrazňuje meditaci nad nedvojností a praxi čtyř pečetí (mahámudrá, dharmamudrá, samajamudrákarmamudrá),
  2. (b) anuttarajóga – je to vnitřní jóga tantra. Sem patří díla jako Samvaródaja, Vadžrapaňdžará, Buddhakapála a další.

Samotné anuttarajóga tantry jsou rozděleny do tří směrů:

  1. 7. mahájóga tantrajána,
  2. 8. anujóga tantrajána a
  3. 9. atijóga tantrajána.

Mahájóga je známa také jako otcovská tantra. Je založena na sekci Gju sbírky Ňingma tanter, která se nazývá Káma. Důležitými texty jsou Guhjamúlagarbha-tantra a osmnáct mahájóga tanter. Důraz je kladen na vizionářskou meditativní zkušenost.

Anujóga je známa také jako mateřská tantra. Zakládá se na Do sekci Kámy. Základním textem je Gongpa düpa. Důležité texty zahrnují např. i pět anujóga súter. Zdůrazňuje jednotu jevů vizualizace s adeptovou myslí.

Atijóga je známa také jako nedualistická (skt. advaita, tib. ňimed) tantra. Atijóga se považuje za korunu všech ján. Zde adept realizuje, že všechno je věčný buddha. Atijóga tantry vycházejí ze Sem sekce Kámy, jsou to nauky absolutní dokonalosti. Dělí se ještě dál na jednotlivé sekce. V sekci Vedení se nachází například nauka ňingthig.

Vadžrajána se dělí do šesti směrů pouze podle řádu Ňingma. Podle ostatních se dělí jen na čtyři směry: krijá, čarjá, jóga a anuttara.

Podle řádu Kagjü je tak anuttarajóga tantrajána nejvyšší. Jako takovou ji dělí na dva stupně: (1) na rozvojový stupeň (erim) a na (2) stupeň uskutečnění (dzogrim). Na prvním stupni se adept ztotožňuje včetně svého fyzického těla s projevem božstva. Stupeň uskutečnění dovršuje tuto transformaci a má dále dva aspekty. První aspekt je nauka o jemnohmotných kanálcích v mikrokosmu zv. nádí (tib. tsa), nauka o životním dechu (skt. prána, tib. lung) a nauka o ezoterním semenu (skt. bindu, tib. thigle). Druhým aspektem je pak meditace nad principem, který má současně charakter čirého světla a prázdnoty. V tradici Kagjü jsou hlavními anuttara božstvy bohyně Vadžraváráhí a skupina pěti božstev: Čakrasamvara, Vadžrabhairava, Hévadžra, MahámájáGuhjasamádža. Těchto pět božstev vytváří anuttarajógickou Héruka mandalu. Samotná bohyně Vadžraváráhí je matkou i družkou všech těchto Héruků.


Ňingmapovský klášter Namdroling v jižní Indii, Bylakuppe (Kushalnagar). Foto Rasa Ravi, 2007.

obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II