SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Buddhistické řády Tibetu

– TB4 –
Rasa Ravi, 1997
revize 2016 (menší úpravy)
Viz Úvod do revidované verze TB a bibliografie

(V následujících řádcích se soustředíme hlavně na Ňingmapu a Kagjüpu.)

Když se v buddhismu objevily rozkoly mezi stoupenci dharmy, vzniklo osmnáct škol. Objevila se mahájánová tradice s mádhjamikajógáčára školami. Od poloviny prvního milénia našeho letopočtu vznikají četné linie formující pozdější vadžrajánu. Tento indický tantrický proud buddhismu byl do Tibetu přenesen.

Tradice buddhismu v Tibetu má několik rysů. Učení je předáváno skrze linii z gurua na žáka, kdy samotní guruové ztělesňují aktuálnost nauky. Hlavní řády v Tibetu mají dobře organizovanou hierarchii, klášterní centra, kde jsou studenti vyučováni a cvičeni ve filozofii, kontemplaci, rituálu, umění, astrologii a dalších odvětvích. Vedle přímé linie existuje i linie tulkuů neboli inkarnovaných učitelů.

Ňingmu nazýváme Starou školou. Všechny ostatní školy a řády kolektivně patří do období „nových překladů“, jež přichází s 10. stoletím. Je to období, kdy se staré texty znovu překládají s důrazem na přesnost. Stará škola používala volné překlady. Pro Starou školu je duch textu důležitější než přesný překlad. Druhý Buddha, vznešený Padmasambhava, pro ně má větší význam než Buddha Šákjamuni.


Padmasambhava. Namdroling, Bylakuppe. Foto Rasa Ravi, 2007.
Garab Dordže. Převzato z himalayanart.org.
Vimalamitra, 12. století. Himalayanart.org.
Výjev v Ňingmapa klášteře Namdroling, Bylakuppe. Foto Rasa Ravi, 2007.

Ňingma

Je nejstarším řádem. Nejvýznačnější postavou tohoto řádu je Padmasambhava, „Z lotosu zrozený“, zvaný Guru Rinpočhe nebo Guru Päma. Napsal a ukryl prvý skrytý text či poklad (terma) obsahující vysvětlivky k nauce na bázi vlastní mystické zkušenosti. Skryté texty představují druh literatury, o nichž se říká, že je Padmasambhava ukryl proto, aby byla nalezena, až dozraje čas k jejich pochopení. Terma nemusí být nalezena pod kamením ve skále, může znamenat i to, že daný člověk tento „poklad“ nalezne ve své mysli a posléze ho odhalí ostatním. Taková odhalení textů začínají už v rané době Sangjelamou (asi 1000–1080), prvním objevitelem (tertön).

Mahájóga linie začíná osmi držiteli nauky, jsou to: Vimalamitra původem ze západní Indie, HúmkáraNepálu, Maňdžušrímitra ze Šrí Lanky (Singhála), Nágárdžunagarbha, PadmasambhavaUddijány, Dhanasanskrta, Rongbu Guhjačandra z Tibetu a Šántigarbha. Každý z osmi byl mistrem v jedné specifické sádhaně, ale Padmasambhava proslul tím, že seskupil všech osm sádhan a přinesl je do Tibetu a vyložil je pětadvaceti siddhům z Čhimphu.

Anujóga linie začíná v tehdejší severovýchodní Indii králem Dza (tj. Indrabhúti), panovníkem Uddijány. Nauka mu byla předána transcendentálním buddhou. Linie pak pokračuje přes siddhy, z nichž někteří byli držiteli i mahájóga linie (např. Húmkára) a také atijógy (Garab Dordže) a mahámudry (Kukkurádža a Vabapa) siddháčárovské tradice. Anujóga linie byla do Népálu přenesena Dhanarakšitou, kde působil i velký Vasudhara. Vasudhara byl učitelem velké jóginky Ješe Cchogjal v údolí Káthmándú, která byla darována králem Thisong Decän velkému Padmasambhavovi při jeho zasvěcování.

Džamgön Kongtul, 20. století. Převzato z himalayanart.org.

Darování žen mistrům žákem bylo v té době tradičním rituálním aktem, kdy žák přenechává učiteli to, co má nejvíc rád a co mu působí největší potěšení. Po obsáhlých základních instrukcích o mahájáně a dalších aspektech nauky Padmasambhava posléze zasvěcuje Cchogjal i do tantrické nauky. Cchogjal mu sloužila jako „podpora“ sádhany. Padmasambhava k tomu dodává: „Jsem osvobozen od všech zárodků touhy, poblouznění po chtíči je u mne naprosto nepřítomno.“ Garab Dordže učí: „Vykořeň touhu po věcech, které vidíš. Neměj touhu, touha ne. Touha a touha. Neměj touhu pro touhu. Neměj touhu pro touhu. Touha a svoboda musí být simultánní.“ I Nárópa nabízel svému učiteli, Tilópovi, svou družku, říkaje: „Je mým potěšením bez váhání darovat guruovi, který je sám buddha, tuto mudru (karmamudrá, pradžňá, žena, dákiní).“ Tilópa mu posléze říká: „Tvá podstata je věčné Blaho, Náro, na cestě nekonečné Skutečnosti. Podívej se do zrcadla své Mysli, mahámudrá, mysteriózní domov dákiní.“

Podobně jako 84 mahásiddhů představuje základ linie mahámudry, tak i dzogčhenoví držitelé atijóga linie jsou základem učení v tradici Staré školy.

Klíčovým principem Ňingmy je mahá ati (tib. dzogpačhenpo) neboli „velká dokonalost“, kterou do Tibetu přinesl indický jógin Vimalamitra. Snad největším přínosem Vimalamitry do Ňingmy je jeho Vimala ňingthig, jeden z vrcholů buddhistických nauk, který se nachází v třídě „tajných předpisů“ atijóga písemnictví. Uvnitř tohoto řádu můžeme rozeznat tři rozličné linie. První je nepřímá linie (ringjü) ústního předávání učení (káma). Druhá je přímá linie (ňegjü) skrytých pokladů (terma) a třetí je linie „důkladných vizí“.

Rongzom Čhökjizangpo (1012–1088) reprezentuje myšlenkovou linii dzogčhenu, ale význačnější byl Longčhen Rabdžampa (1308–1363). Jeho Dzö dün, „Sedm pokladů“, a Ngalso korsum jsou základem k pochopení dzogčhenu. V dalším díle vykládá obsah Vimalamitrova učení, dalšího velikána dzogčhenu. Protože je zde nejdůležitější pouhá Zkušenost, kdy vše ostatní jde stranou, byl dzogčhen často odsuzován ze strany jiných škol pro svůj čirý mysticismus. Je to i důvod, proč byly četné dzogčhen tantry vyřazeny z Tibetského kánonu. Vyřadil je Butön (1290–1364), hlavní kompilátor Tandžuru. Tím je ale oficiálně opomenuto mnoho důležitých tantrických textů, jako některé anuttarajóga tantry, díla Padmasambhavy, Vimalamitry a jiných. Tyto texty byly ale Ňingmou sebrány a nacházejí se tak ve dvou souborech: Ňingma GjübumKáma kánon. První byl kompilován Ratna Lingpou v 15. století. Káma kánon obsahuje v literární formě ústní tradici guruů dzogčhenu. Hlavní kolekcí term je Rinčhen Terdzö, kompendium vybraných term, o jehož zpřístupnění se zasloužili Džamgön Kongtul a Džamjang Khjence v 19. století.

Káma texty jsou setříděny do tří skupin: sútra, májá a „mysl“. První značí anujóga literaturu a představuje tantrické výklady. Asi nejdůležitějším spisem je zde Čido gongtü. Májá značí mahájógu se svou „sítí iluzí“. Jednou z hlavních tanter je zde Guhjagarbha-tantra. „Mysl“ představuje další třídy atijóga předpisů.




Tilópa
Nárópa
Marpa
Milaräpa
Gampopa
1. karmapa
Kukkurípa
Lavapa

Kagjü

Kagjü, přesněji Dagpo Kagjü, založil Marpa Čhökjilodö (1012–1096) z města zvaného Mar. Narodil se bohatým rodičům. Protože měl velmi divoké sklony, rodiče ho poslali do kláštera za mistrem Dogmi. Později vyhledal Nárópu (Nádapáda, 1016–1100) v Bengálsku, pod jehož vedením zůstal dvanáct let. Přinesl pak do Tibetu soubor nauk, který je po něm pojmenovaný jako „Šest jóg Nárópových“. Dalším Marpovým učitelem byl Maitrípa (1012–1097). Nejdůležitějším Marpovým žákem byl Milaräpa (1040–1123), který pokračoval v asketické tradici. Milaräpa proslul mystickými básněmi, které psal po realizaci.

Phagmodu

Jádrem nauky Kagjü je ústní předávání buddhovství z učitele na žáka. Nauka se zde soustřeďuje na mahámudru, „velkou pečeť“. Mahámudrá se vyznačuje syntézou plurality jevů a společnou jednotou nicoty. Na rozdíl od ryze mystického učení dzogčhenu obsahuje mahámudrá prvky racionalismu.

Milaräpovým nejdůležitějším žákem byl Gampopa (1079–1153). Byl velmi učený, založil klášter, kde vedl nejučenější muže své doby. Jako první napsal příručku „Stupňů cesty“ (lam rim). Jedním z jeho největších žáků byl Phagmodu Dordže Gjälpo (1110–1170).

Kagjü představuje linii „čtvera oprávnění“. První je Guhjasamádža, Čatuhpítha, „jóga iluzorního těla“ a „jóga přenosu vědomí“, kterou nám zanechali velcí mudrci jako Indrabhúti, Višukalpa, Saraha, NágárdžunaTilópa. Druhé je Mahámájá a „snová jóga“ od Kukkurípy, ČarjápyTilópy. Třetí je Čakrasamvara, další mateřské tantry a „světelná jóga“ od Vinasavadžry, Lavapy a Tilópy. Čtvrté je Hevajra a „jóga tepla“ od Padmavadžry, Dákiní Kalpy BhadréTilópy.

Marpa je zakladatelem řádu Dakpo Kagjü. Přímá linie je následující: Tilópa, Nárópa, Marpa, Milaräpa a Gampopa. S Gampopou se řád dělí na čtyři velké odnože. První je Karma Kagjü, která byla založena (1. karmapou) Düsum Khjenpou (1110–1193), který studoval pod vedením Gampopy. Druhá odnož je Tsalpa Kagjü založená Žang Judrakpa Tsondru Drakpou (1123–1193). Třetí je Baram Kagjü, která byla založena dalším Gampopovým žákem, Baram Darma Vangčhukem (1127–1194). Čtvrtá odnož se jmenuje Phagmodupa (Phagdu) Kagjü a založil ji Gampopův student Phagmodu Dordže Gjälpo (1110–1170).

Padmavadžra

Düsum Khjenpa v r. 1147 zakládá klášter Karma Dansa, původní sídlo Karma Kagjüpů, a mezi dalšími kláštery v r. 1185 zakládá klášter Tsurphu, pozdější sídlo karmapů. Lamové v té době celý svůj život cestovali od kláštera ke klášteru, neměli bohatého patrona, podporovaly je jen nomádské rodiny.

Mezi četnými podškolami či liniemi řádu Kagjü je důležité ještě vzpomenout řád Dugpa Kagjü a Šangpa Kagjü. Dugpa Kagjü založil Lingräpa Padmadordže (1128–1188). Řád se stal silným v Bhútánu a v západních Himálajích. Padmakarpo (1526–1592) byl jedním z nejdůležitějších učenců tohoto řádu. Šangpa Kagjü vděčí za svůj původ bönpoovi jménem Khjungpo Naldžor, který konvertoval k buddhismu a získal školení od různých indických učenců, především však od Nigumy, manželky či sestry a žákyně Nárópy, a Sukhasiddhí, Virúpovy žákyně. Dalšími význačnými představiteli Šangpy podle linie guruů od Nigumy po Khjungpo Naldžorovi jsou: Möčogpa Rinčen Tsömrü, Ňämtö Rigompa (12. století), Khärub Tsäma Šämtö (1234–1309) nebo Džamgön Kongtul Lodö Thajä (1813–1899). V nepřímé linii do tohoto řádu patří i známý historik Táranátha (1575–1634).

Hlavní instrukce tohoto řádu se objevují posléze u řádu Džonang. Džonang založil Dolpopa Šerab Gjaltsen (1292–1361). Jeho odlišná filozofická pozice, která se z části zakládala na autoritě Kálačakra-tantry, se stala terčem nevraživosti silného řádu Gelugpy. Gelugpové soustředili velkou politickou moc, proto mohli nechat kláštery řádu Džonangpy zbourat nebo přeměnit na vlastní kláštery.



Čakrasamvara/Vadžraváráhí
Čakrasamvara mandala
Hévadžra
Hévadžra mandala

Sakja

Dogmi

Řád založil Dogmi (992–1072), který se vydal s finanční podporou místních vládců západního Tibetu do Indie a Népálu studovat sanskrt. Pak se přemístil do centra Vikramašíly, kde se učil pod vedením mahásiddhy Šántipy, který napsal komentář k Hévadžra-tantře. Dogmi pak překládá Hévadžra-tantru do tibetštiny. Tento text se pak stává jedním ze základních textů Sakjapů. Jméno řádu se odvozuje od místa, kde jeden z Dogmiho žáků, Könčhog Gjalpo, zakládá v r. 1073 klášter. Definitivní podobu řádu ustanovuje jeho syn, Sačhen Künga Ňingpo (1092–1158). Další z „pětice velkých učitelů“ jsou: Sonam Tsemo (1142–1182), Džecün Gjaltsen (1147–1216), Sakja Pandita (1182–1251) a Čhögjal Phagpa (1235–1280).

Ústředním textem je zde Hévadžra-tantra, hlavními božstvy pak HévadžraVadžrajóginí. Řád Sakjapů byl velmi aktivní ve filozofii a lingvistice. Jeho příslušníci pracovali na systematizaci tantrické literatury, vypracovali první historii počátku buddhismu v Tibetu a také psali o lékařství. Vynikli také v gramatice, poezii a logice.

Kadam

Atíša

Počátky tohoto řádu nacházíme v 11. století, nezůstal však nezávislým řádem. Zakladatelem je Atíša (979–1053), který svých posledních dvanáct let života strávil v Tibetu. Napsal malé cenné dílo Bódhipathapradípa, „Lampu na cestě k osvícení“. Traduje se, že když se ho jeho význačný žák ptal, jsou-li texty důležitější než instrukce učitele, Atíša odpověděl, že učitelova slova jsou mnohem důležitější než psané dílo.

Podobný výrok běžně odděluje tantrické systémy, kde význam a role učitele jsou klíčové, od netantrických. Učitel se považuje za ztělesnění buddhovství. Když žák takto hledí na svého učitele, pomáhá si překonat vlastní špatnosti a egoismus.

LakšmínkaráAdvajasiddhi (32–33. verš) píše: „Učitel se má považovat za Vadžrasattvu samotného. Je respektován všemi buddhy jakožto ztělesnění nejvyššího Bytí. Proto by měl být předmětem uctívání. Přestože jeho pravá forma má transcendentní kvalitu „takovosti“, aby prokázal laskavost živým bytostem, přijímá fyzické tělo. Jeho opravdovým sídlem však zůstává sídlo jógy.“

Atíšův přístup k věcem byl racionální, i mystické procesy dával do kontextu s racionálním uvažováním, proto se jeho učení moc nerozšířilo. Jeho nejdůležitější žák se vystříhal jakékoliv publicity, odmítal dávat lidem instrukce a nakonec žil až do své smrti odloučen od světa v mnišské cele. Řád brzy přestal fungovat. Učení bylo přejato dalšími řády, například Tsongkhapa hodně čerpal z učení Atíši.

Gelug

Zakladatelem je Tsongkhapa (1367–1419), vycházel z učení Atíši. Politická moc Gelugpů vyústila ve výsadu určování dalajlamů. Hlavní filozofií je zde prasángika mádhjamika. Zdůrazňují se zde tantry Guhjasamádži, VadžrabhairavyČakrasamvary. Tsongkhapa: „Všechno je založeno na podmíněnosti. Je ze své přirozenosti prázdné. To vše, co bych řekl. Není to krásné? K čemu další slova?“

Tsongkhapa, thangka ze 16. století.

obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/I
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV