SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Vadžrajána a taoismus


Rasa Ravi, 1997, 2016
(revidováno a doplněno)
Původní text představoval jednu samostatnou kapitolu v knize
Usrhs-pha: Tantrický buddhismus 1, Vadžrajóginí, Plzeň, 1997.

Poznámka 2016: V tomto článku z poloviny devadesátých let jsem (pravděpodobně) vycházel pouze z následujících dvou zdrojů: Baldrian, Farzeen, Taoism – An Overview, in: The Encyclopedia of Religion (1907–1986), Macmillan Publishing Co., New York, 1987; a co se týče přesahu do indického tantrismu a koncepce bohyň: Bhattacharyya, Narendra Nath, Indian Mother Goddess, South Asia Books, Delhi, 2. rozš. vyd. 1977. Rád bych uvedl, že čínskou filozofii jsem nestudoval jinak než namátkou z populárně-naučných knih, ačkoliv jsem mezitím absolvoval asi tucet lekcí čínštiny (což samo o sobě je výtečným vhledem do zcela odlišného kulturního okruhu a způsobu vyjadřování).

Revidovaný přepis čínských výrazů: Nejprve uvádím český přepis, poté anglický přepis Wade–Giles, v němž se nachází řada starších publikací, a nakonec současný standard, pchin-jin (pinyin) – bez diakritiky. Zavedená jména a výrazy uvádím pouze česky.

Dopsal jsem jeden delší odstavec ohledně adaptace čínského sexuálního kultu Indy.


I když se taoismus (daoismus) z počátku šířil pouze jako filozofické hnutí, po určité době vzal na sebe formu náboženství. To se stalo také vlivem buddhismu v Číně. Na základě tohoto vlivu si taoismus vypracoval také svůj panteon. Proto rozlišujeme taoismus filozofů 5.–3. stol. před n. l. od náboženského taoismu, který se v Číně objevil kolem 2.–3. stol. n. l. První se nazývá tao-ťia (tao-chia, daojia) a druhý tao-ťiao (tao-chiao, daojiao). Náboženský taoismus byl pod velkým vlivem různých kultů a pověr, na rozdíl od taoismu filozofů, který byl „čistý“ a který představovala malá skupina lidí – mistr a pár žáků. Rozvoj náboženského taoismu dal vzniknout četným ezoterickým školám a sektám.

Podle staročínské kosmologie je svět udržován principy jednoty a různorodosti, prostorem a časem, mikrokosmem a makrokosmem. Nauka o tao (dao) a te (de) nebyla privilegiem taoismu, byla společnou ideou společného čínského myšlení. Doslovně tao znamená cestu, odvozeně může znamenat cestu k následování, metodu či učení. Tao bylo také účinnou silou králů a mágů, kteří věděli, jak spojit ke komunikaci tři světelné sféry: nebe, zemi a člověka. V kosmologii cesta nebe (tchien-tao, t’ien-tao, tiandao) představovala přírodní zákon, jak se jeví pomocí pohybu slunce. Pro konfuciány však tao znamenalo obecný a společný etický řád a te symbolizovalo vznešené vlastnosti nebo vnitřní sílu mudrce, který věděl, jak tuto sílu využívat k dobru.

Jako prapůvodní a věčný princip tao existuje před všemi věcmi, včetně ti (di), což jsou nejvyšší božstva, jakými jsou Pán výšin (šang-ti, shang-ti, shangdi) nebo Nebeský Pán (tchien-ti, t’ien-ti, tiandi). Tao se nachází za vnímáním smysly a za myslí a je nepředstavitelné. Z nicoty (wu) se zrodí viditelný svět (, , yu).

Některá taoistická božstva jsou přírodní, jiná astrální a další se přejímají z buddhismu nebo jsou pouze imaginární. Můžeme najít také božstva, která jsou zbožštěnými lidmi. I sám Lao-c’ (6. stol. před n. l.) byl zbožštěn či vyzdvižen na božskou úroveň, podobně jako Buddha Šákjamuni v Indii.

Cílem praktického taoismu se stala harmonizace sil jinjang uvnitř organismu. Tato znalost člověku dává magické schopnosti a nesmrtelnost. Nesmrtelnost byla cílem tantrismu i v Indii. Může být dosažena pránájámou, hathajógou, sexuálními technikami nebo alchymií (rasájana). V Indii adepta, který dosáhl dokonalosti (symbolicky nesmrtelnosti), nazývají siddha.

Původní význam slov jinjang se vztahoval ke stinné a sluneční straně hory. Později však tyto pojmy začaly vyjadřovat dva komplementární principy tao: temné a světlé, studené a teplé, pasivní a aktivní, ženské a mužské.

Čínský taoismus a buddhistický tantrismus mají mnoho společného. Velký vliv buddhismu na taoismus si můžeme přiblížit následující kritikou neokonfuciána Čua Siho (1130–1200), který psal proti taoismu i buddhismu. Ču Si (Chu Hsi, Zhu Xi) píše: „Ze začátku se taoismus držel čistoty života a nečinnosti. Tyto principy umožňovaly dlouhý život a nesmrtelnost. V současnosti si ale taoisté myslí, že je chvályhodné přejímat systém magických zaklínadel, zaměstnávat se exorcismem a žehnajícími modlitbami. Nastaly dvě radikální změny. Následovníci tao sice měli spisy Lao-ceho a Čuang-ceho, avšak jejich díla přestali mít ve vážnosti a pod vlivem buddhistů přejali buddhistické sútry. Taoismus si po vzoru buddhismu nakonec vypracoval vlastní Trojici. Buddhistická Trojice (trikája, tři těla buddhy) je (1) duchovní tělo Buddhy, (2) tělo blaženosti a (3) fyzické tělo, ve kterém se Buddha objevil na zemi jako člověk. Taoismus kopírující buddhismus uctívá Lao-ceho pod třemi Čistými: (1) původní Bůh, (2) svrchovaný vládce tao a (3) svrchovaný vládce Lao-c’. Všemohoucí Nebesa (tchien, t’ien, tian) jsou podružná, což je velká potupa.“


Avalókitéšvara

Pod buddhistickým vlivem se rozšířil kult bohyně Táry v Číně. Ona je šakti bódhisattvy soucitu Avalókitéšvary a je matkou milosrdenství. Avalókitéšvara se pak pomalu přetransformoval z boha v bohyni, a to pod vlivem předbuddhistické taoistické Matky Si Wang-mu (Hsi Wang-mu, Xi Wangmu), která reprezentovala prvek jin, tedy ženský princip kosmu. V 8. století se Avalókitéšvara přeměnil v čínskou bohyni Kuan-jin (Kuan-yin, Guanyin), se kterou Tárá vytváří společnou bohyni. Tato dvojitá podoba bohyně se zde stala velmi populární. Tárá se z Indie dostala do Tibetu, kde je tibetský překlad jejího jména Dölma (sGrol-ma). Podobně jako její manžel, Avalókitéšvara, i ona byla známá pod různými formami.

Podle Bhattacharyyi uctívání Táry v Číně dalo vzniknout směru sexuálního ritualismu, který byl přes Tibet a Bengálsko převzat šaktickými školami v Indii, kde dostává název vámáčára tantrismus neboli tantrická tradice levé ruky (resp. ženy). To, že původně tento sexuální směr pochází z Číny, by mohlo být potvrzeno faktem, že v Indii vámáčáru mnohdy nazývali čínáčára. Čínský kult uctívání jin, tedy uctívání ženského principu, tak podle tohoto názoru našel plodné zázemí v Indii. Na základě Tárá-tantry a dalších tantrických spisů lze usoudit, že kult Táry hrál klíčovou roli v sexuálních zasvěceních, rituálech, erotismu a magických praktikách. Texty jako Maháčínáčára-krama, Rudrajámala, Brahmajámala, Méru-tantraBrahmánandova Tárárahasja podle Bhattacharyyi kategoricky tvrdí, že vámáčára praktiky mají vazbu na kult Táry a že pocházejí z Číny. Přinášejí legendu, že z Číny tuto nauku do Indie přinesl mudrc Vasištha/Vašištha, kterého do tohoto nového kultu měl zasvětit sám Buddha. Taoistické sexuální rituály se v Číně šířily mezi 2. a 6. stoletím, tedy již předtím, než v Indii podobný tantrický kult vznikl.

Bhattacharyyův názor, že indická vámáčára je adaptací čínského sexuálního kultu, je sice zajímavý a uvedené přesahy s ústřední legendou Vasišthy jsou určitě hodné hlubšího zamyšlení i bádání, nicméně přehlíží fakt, že v samotné Indii má netantrický sexuální ritualismus pradávnou historii jak védsko-bráhmanskou, tak i co se týče domorodých nevédských kultů, jejichž vliv byl na hinduismus a posléze na šaktický/tantrický sexuální ritualismus podle mě mnohem důležitější. Ačkoliv šaktické/tantrické sexuální kulty nemohou být starší než vznik samotného šaktismu a tantrismu kolem poloviny prvního milénia našeho letopočtu, neznamená to, že předtím sexuální kulty v Indii neexistovaly. Vidíme zde starobylou stopu zemědělského sexuálního ritualismu, který měl literárně zdokumentované přesahy do bráhmanismu, a nesmíme ignorovat ani četné domorodé kulty, kde sex, magie a krvavé oběti hrály (a občas dodnes hrají) důležitou roli v jejich světovém názoru. Je pravděpodobnější, že sexuální ritualismus v šaktismu/tantrismu pochází z těchto domorodých kultů, než že byl pokračováním zemědělské sexuální magie. Je tak pravdou, že čínské sexuální rituály jsou starší než tantrické rituály v Indii (ty, které vznikaly v rámci šaktismu); pokud ale bereme v úvahu starobylé předtantrické kulty, pravdou to být nemusí. Jelikož primitivní sexuální rituály nacházíme prakticky ve všech archaických kulturách, podle mě se nedá historicky datovat, kde podobné kulty vznikly původně. Zřejmě vznikly v příslušné době všude tam, kde se obdělávání půdy stalo hlavní obživou obyvatelstva. Zemědělské cykly byly dávány do vztahu s menstruačními cykly ženy, což vedlo k přírodní sexuální magii a symbolismu úrody/potomstva.


Mezi návody pro dlouhý život byly velmi důležité ty, které souvisely s „uměním milování“ (fang čung šu, fang chung shu, fang zhong shu). Toto sexuální umění, které se dlouho tradovalo již od nejstarších mudrců Číny, mělo dokázat redukovat touhu člověka a umožnit mu dosažení vysokého věku. Věřilo se, že pokud se při sexuálním aktu vyhneme ejakulaci, budeme schopni přeměnit sexuální sílu svou vůlí. Výsledkem tohoto snažení je schopnost řízení cirkulace spermatu (ťing, ching, jing) v mikrokosmických kanálcích, kdy sperma proudí až do hlavy, čímž se jemná hlavová centra oživí a člověk pochopí život jako takový. Věřilo se, že sperma cirkuluje pomocí energie dechu od „dolního rumělkového pole“ (oblast pod pupkem) přes „střední rumělkové pole“ (hrudník, srdeční oblast) do „horního rumělkového pole“ (hlavové centrum). Tímto způsobem se energie jin transformuje v energii jang.

Za nejdůležitější síly těla se považuje čchi (ch’i, qi; energie dechu, prána), ťing (ching, jing; esence) a šen (shen, shen; duch). Původně čchi znamená páru při vaření rýže, později znamená dech, vdechovaný vzduch, vitální energii. Ťing je původně tříbená kvalitní rýže, později čistá esence, soustředěný stav mysli nebo energie spermatu. Šen, jenž původně znamenal posvátnou sílu, později duchy, božstva, démony, ale také chrámy nebo  talismany. Taoisté věří, že tyto tři síly jsou v těle vždy přítomné, nicméně nejvíc se soustřeďují v tan-tchien (tan-t’ien, dantian) neboli ve třech výše jmenovaných rumělkových polích. Jsou to podle taoismu nejdůležitější jemná centra (v Indii čakry). Tato rumělková pole představují centra života a jsou osídlena zlovolnými duchy tzv. třemi mrtvolami (san-š’, san-shih, sanshi) či třemi červy (san-čchung, san-ch’ung, sanchong). Hlavním úkolem těchto duchů je přivodit člověku nemoc a smrt. Proto se mnohé taoistické praktiky soustřeďují na zneškodnění jejich destrukčních sil a na snahu předejít tomu, aby tři chun (hun, hun) neboli tři duchovní duše a sedm pcho (p’o, po) neboli sedm materiálních duší opustily tělo člověka, protože by to znamenalo konec života. Chun je kvality jang a má při opuštění těla tendenci vrátit se do nebe. Pcho je kvality jin a snaží se o návrat do země. Vnitřní disciplínou dokáže taoistický mudrc mezi těmito dušemi udělat pořádek a také je přinutit, aby ho poslouchaly. Tím si získává dlouhý život, moudrost a poznání. To samozřejmě předpokládá znalost jemných center a symbolů jejich obyvatel. Kromě soustřeďovacích a meditačních technik byla důležitá i sexuální hygiena, nauka o dechu, znalosti stravování, cvičení fyzického těla a požívání alchymických, minerálních a rostlinných drog.


Asi nejdůležitějším druhem kontemplace v taoismu je „uchování Jednoho“ či „meditace nad Jedním“ (šou-i, shou-i, shouyi). Je odvozena z „objímání Jednoho“ (pao-i, pao-i, baoyi) z Lao-ceho Tao te ťingu (Tao te ching, Daodejing) a začala představovat různé duchovní techniky. Toto Jedno je pak ztotožněno s tao, s prázdnotou (, hsü, xu) a nebytím (wu), na druhé straně je ale také kosmem, univerzální Matkou, prapůvodním dechem a zdrojem všech bytostí. V duchovní praxi tyto abstrakce dostaly konkrétní formu, například Jedno bylo uctíváno v antropomorfních podobách ve vizualizačních technikách (podobně jako v buddhistických mandalách). Mnohdy toto Jedno přijalo dynamický aspekt ve formě božských bytostí tří prapůvodních dechů, jež jsou nazývány Triádou. Tato Triáda má kořeny ve třech rumělkových polích a sídlí ve třech nejvyšších nebích. Z nich se odvozuje devět nebí či devět paláců, které jsou v hlavě. Na rozdíl od tří rumělkových polí, která jsou osídlena různými bytostmi, devět nebí je naprosto prázdných. V praxi je pak možné, aby Devět Božstev vystoupilo z devíti paláců.

Jinou taoistickou kontemplativní techniku představuje vizualizace nebeských těles a planet. Adept si představuje v sobě buď světlo těchto těles, nebo samotné planety a nechá je vstoupit z makrokosmu do mikrokosmu. Tato technika způsobí, že tělo adepta bude zářivé jako samotné hvězdy. Text Pao-pchu-c’ (Pao-p’u-tzu, Baopuzi) popisuje techniku dokonalého člověka, která se zakládá na znalosti, jak v hlavě sloučit slunce s měsícem. Při jejich sjednocení vytryskne nektar sladký jako med, elixír života (v Indii nazývaný sóma), který kape do úst člověka. Tento nektar pak pokračuje dál zažívacím traktem a končí v bráně osudu (ming men), která se nachází v pupku. Když porovnáme tento popis s indickou jógickou technikou khéčarí, vidíme shodu včetně symboliky.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I