SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Vznik tantrismu jako důsledek šaktismu


Rasa Ravi, 2016

„Tantrismus“ je vynálezem orientalistiky z konce 19. století a doposud se ho nepodařilo definovat ojedinělými znaky, které jsou doménou pouze tantrických tradic a s nimiž by všichni badatelé jednoznačně souhlasili. Cokoliv, co běžně za tantrické považujeme, je možné vyjádřit bez slov „tantrické“ nebo „tantrismus“.

Sexuální disciplína

Často se za hlavní rysy tantrismu uvádějí sexuální rituály, kdy se však zapomíná na to, že takovéto rituály mají velmi dlouhou doložitelnou netantrickou tradici, která je zjevná již v o mnoho starší védsko-bráhmanské literatuře, Brhadáranjaka-upanišad nevyjímaje a starobylé nevédské domorodé kulty nepočítaje, nebo na to, že některé ryze tantrické školy sexuální rituály vůbec nepropagují, a to ani pokrytecky v temnu noci či jako druh „tajného“ zasvěcení nabízené sličným žákyním.

Erotické výjevy, chrám Slunce, Konárak, 13. století. Foto Richard Mag, 2009.

Pokud původní předtantrické sexuální rituály byly kdysi společenskou normou, jimiž se magicky řešily makrokosmické děje – počasí, úroda, potomstvo, válka –, tak s nástupem tantrických škol hlavní význam těchto rituálů, pokud vycházíme z nauk kaula škol, byl v překračování kastovních i dalších společenských norem, tabu. Tento jednoznačný primární účel je pro nás téměř neuchopitelný, protože žijeme v naprosto odlišném společenském zřízení. Možná by se to dalo vystihnout analogií s životem v minulém politickém režimu u nás, kdy se tajně scházeli lidé, aby se vzájemně podporovali a život pod komunistickou diktaturou lehčeji snášeli. Muži nosili dlouhé vlasy a poslouchala se „protispolečenská“ hudba. V podstatě cokoli, co bylo v očích komunistů nežádoucí a nepřípustné, tedy tabu, si v té době někteří lidé rádi „adoptovali“, protože to byl jejich – často jediný možný – osobní boj proti diktatuře. Účel kaula rituálů byl podobný: v porušování tabu. Sex byl jen jedním z několika tabu. Ovšem ne sex jako takový, ale sex s příslušníkem z jiné kasty. Zásadně tam tedy šlo o cosi rituálně nečistého a o nepřípustné porušení společenské normy. Byl to jejich způsob boje proti nábožensko-politickému diktátu.

V původních kaula sešlostech neboli čakrách zřejmě někdy mezi 7. a 8. stoletím došlo k tomu, že děje sexuálních rituálů byly zvnitřněny, tedy vztahovány na mikrokosmos. Je to ta část disciplíny, která posléze dodala tantrickým školám nezaměnitelnou ezoterní charakteristiku. Tento přechod z exoterních do ezoterních tendencí dodnes není moc dobře vysvětlen. Fakt, že původní sexuální čakry byly především o porušení tabu a ezoterní principy byly přidány až časem, je dnes relativně dobře vysledovatelný díky pracím badatelů na nejstarším korpusu tantrických textů. Zde je nutno připomenout, že populární kaula dílo Kulárnava-tantra, na které se autoři často odvolávají jako na autoritativní zdroj kaula učení a které proslulo díky pracím Arthura Avalona začátkem 20. století, představuje pozdější umírněnější, intelektuální a duchovnější fázi školy a pochází z 12. až 15. století. Podle tradice stál u zrodu ezoterního sexuálního rituálu velký jógin Matsjéndranáth, kterého věhlasný tantrický exeget Abhinavagupta (přelom 10. a 11. století) velebí hned na začátku své Tantrálóky. V tantrickém buddhismu je Matsjéndranáth znám jako Lúipá a je považován za mahásiddhu. Časem se ale podobná „tajná shromáždění“ stala natolik rozšířenými a netajnými, že jejich pravý účel byl ztracen či odsunut do pozadí, a změnila se pod falešným posvěcením náboženského obřadnictví ve zcela světskou záležitost, jež neunikla satirikům.

Sexuální a erotické disciplíny se pod rouškou duchovního osvobození staly v Indii, prakticky od jejich masivnějšího rozšíření, oblíbeným tématem sanskrtských parodií. V této literatuře jsou barvitě a úsměvně vylíčeny postavy, kdy mnišky jsou vlastně kurtizánami nebo dohazovačkami, duchovní „zasvěcenci“ a mocipáni přes den hrají své úctyhodné společenské role, ale v temnu noci se všichni sejdou a pod maskou náboženství překračují své morální a kastovní kodexy; celibát pro mnichy a mnišky přestává platit, je dodržován jen přes den. Ke konci prvního milénia byly tyto kulty natolik rozšířené, že vlastně byly tajné už jen „jakoby“; v té době každý věděl, kde a kdy se „to“ koná.

Tantrický svět a jím otevřené uvolnění morálky ve vyšší společnosti a asketických řádech a jejich neblahý dopad na celou společnost popisuje a kritizuje literát DandinDašakumáračaritě (6. až 7. století). Zde je asketa převlečený za špiona, kněží pijí a jedí jako primitivní lidé z lesů a mniška pracuje pro kurtizány jako dohazovačka. Jeho dílo odkazuje na již tehdy rozšířená šivaistická tantrická a ágamická díla. O populárních tantrických a sexuálních kultech humorně referuje i další literát, Bánabhatta (7. století) ve svých dílech HaršačaritaKádambarí. Věc se zřejmě za staletí nezměnila, či se možná ještě zhoršila. V 11. století nás Kršnamišra ve svém alegorickém dramatickém díle Prabódhačandródaja nenechá na pochybách, že „duchovní“ společnost v té době klesla na své dno. Nevybíravě poukazuje na pokleslost mnichů a mnišek všech náboženských institucí, dokonce i džinistických, u nichž by člověk očekával přísné dodržování morálních předpisů a neubližování (ahinsá). Asketové pijí víno a věnují se sexu s asketkami nebo kurtizánami. Jako východisko z této společenské krize vidí Kršnamišra zaměření se na lásku a oddanost Višnuovi, který představuje společenský řád.

Erotické výjevy, Khadžuráhó (Khajuraho, východ), chrám Džávarí, 10.–12. století. Foto Richard Mag, 2009.

Kšéméndra, Abhinavaguptův žák v literatuře (nezaměňovat ho s Kšémarádžou, jenž byl jeho žákem filozofie) začátkem 11. století ve svých parodiích ukazuje na duchovní pokleslost a pokrytecké sexuální rituály, a navazuje tak na satirickou či kritickou literaturu svých předchůdců. To nasvědčuje také tomu, že si o takto chápaném „duchovnu“ myslela své minimálně část vzdělanější vrstvy lidí, která krásnou literaturou veřejně žila a která si tato díla mohla u literátů objednat pro pobavení. Je možné, že si Kšéméndra utahuje přímo z velkého tantrika Abhinavagupty a jeho snad pokrytecké sexuální praxe. Jako jeho žák ho jistě měl na očích a pohyboval se v jeho kruhu důvěrných. Od Kšéméndry se nám dochovala čtyři satirická díla, v nichž kritizuje celou společnost, askety a kněžími počínaje a aristokracií konče.

To, že tato díla přežila do současnosti, znamená, že byla populární, a proto byly jejich manuskripty opakovaně přepisovány a přepisovány, bez čehož by se v indickém podnebí dlouho nedochovaly. Co se týče „tantrického sexu“ – jímž jsou současní duchovní praktikanti i badatelé tolik fascinováni –, samotné tantrické texty, které povětšinou (kromě zcela raných) byly psány vzdělanými a intelektuálně nadanými autory z vyšších vrstev společnosti, nám podávají nejspíše jen imaginární a idealizovaný svět odtržený od reality. Pokud se na to díváme z hlediska kritiků, Dandinem počínaje a Kšéméndrou nekonče, tak prakticky od samotného začátku tantrických kultů, kdy se rozšířily sexuální rituály, je to jedna velká přetvářka, která k sobě přitahuje různé živly a egocentrické amorální až kriminální jednání všeho druhu. Individuálně tyto rituály jistě měly pravou duchovní a jógickou hodnotu, jak je zaznamenáno v životopisech siddhů, ale celospolečensky vzato to bylo jedno velké selhání. Vysněná „tantra“ z knih jako vrchol duchovních nauk, kdy muž a žena v symbolismu ŠivyŠakti se spojují v neduální Blaženost samu, je zcela v kontrastu s realitou nejen dneška, ale zřejmě i s realitou od začátku celého tantrismu samotného. Zde se hodí rčení: Výjimky potvrzují pravidlo.

Nacházíme-li se v současném Ásámu někde kolem chrámu bohyně Kámákhji, nejposvátnějšího šaktického sídla, v době oslav, kdy se tam promenádují různí tantričtí guruové, s nimiž člověk určitou dobu medituje, zdržuje se a získá si jejich důvěru, po nějaké době se může stát, že člověku je nabídnuta šakti, něčí žákyně, k sexu. To je živá realita dneška, a zřejmě nejen dneška; tantrický sex a vůbec „tantru“ je nutno odromantizovat od jejich knižní podoby. Je nelehké spojit svět pootevřený studiem velkolepých tantrických děl (jejich metafyzikou, morálkou, duchovní výší) s praxí „skutečných“ tantriků živé tradice. Ačkoliv tito tantrikové nosí červené roucho na znamení příslušnosti k šáktům, a tedy nepřekračují žádný slib celibátu (na rozdíl od svámíů v oranžovém rouchu), zůstává otázkou, jakou roli má sex v jejich duchovní praxi. A jestli je to role jiná než světská.

I další tantrické prvky jsou… netantrické

Podobně jako sexuální rituály, i jógické techniky patří do archaické minulosti a nejsou vynálezem tantrických škol. Rovněž zaříkávání pomocí manter – to je přímým pokračováním atharvavédské magické tradice. S nástupem tantrických škol tyto techniky sice doslova explodovaly a staly se pevnou součástí tantrické tradice, ale je potřeba vidět, že nejsou vyloženě tantrickými.

Někdy se v souvislosti s tantrickými školami vyzdvihuje to, že je v nich naprosto zásadní vztah mezi guruem a žákem, nicméně tento vztah je zřetelný od pradávných dob již v rámci běžných iniciací u vyšších kast – i králové měli svého gurua, jak vidíme v Mahábháratě –, a dokonce je těžko oddělitelným jádrem všeho hinduistického, i když jistě ne v tak těsné a klíčové roli, jaké se těší v tantrických školách. Prakticky každý prvek takzvaného tantrismu buď již nacházíme ve starších netantrických náboženských systémech, nebo nejsou vůbec plošně platné pro všechny tantrické školy.

Zdá se, že nejjistějším a snad i jediným plošně platným kritériem tantričnosti nějaké školy je její šaktifikace, tedy přejímání femininních prvků, zejména co se týče různých bohyň a jejich seskupování do diagramů, janter či mandal. Všechny ostatní prvky jsou platné jen relativně a částečně u té či oné školy a v té či oné době. Šaktifikace je nejlépe rozeznatelným prvkem tantričnosti. Proto se nyní věnujme šaktismu.

Déví-máhátmja je klíč

Vzestup šaktismu lze datovat jeho ústředním sanskrtským dílem Déví-máhátmja („Velebení Bohyně“) zhruba do 6. století, které je svědkem důležitého posunu, kdy bráhmanská ortodoxie tehdy již jistě rozšířené a vlivné lokální kulty bohyň legitimizovala pod nově vytvořenou koncepcí šaktismu tím, že vytvořila dílo, které tyto kulty smiřuje s hinduismem a které začlenila do Márkandéja-purány. Pod koncepcí šaktismu se rozumí univerzalistické poslání nejvyšší Bohyně – Déví či Šakti – s jejími nesčetnými aspekty ve smyslu všeho živého i neživého, bez které se mužští bohové doslova ani nepohnou. Nepohnou, protože síla, tedy šakti, která jakýkoliv pohyb umožňuje, je Ona sama sídlící v nich. Šaktismus přináší zcela radikální pohled na svět viditelný i neviditelný.

Déví-máhátmja je vůbec prvním sanskrtským dílem, kde ústředním božstvem není mužský Bůh, ale ženská Bohyně, která není pouhou manželkou Boha; je samostatnou Bohyní nejvyšší náboženské úrovně. Proto význam tohoto díla je zcela zásadní. Kulty různých lokálních bohyň samozřejmě existovaly od nepaměti, toto dílo však bylo klíčové k šíření těchto kultů – často v umírněnější verzi – mezi zástupci sanskrtských tradic. Jelikož jednotlivé bohyně jsou zde povýšeny na nejvyšší metafyzickou rovinu jakožto aspekty Déví neboli Bohyně, muselo dojít k jejich systematizaci, pro niž je charakteristické jejich symetrické či strukturální rozmístění do janter či mandal pro účely vizualizace i rituálů.

Velebení Bohyně, Mámallapuram (Mahábalipuram), pallavský styl, kolem 8. století. Foto Rasa Ravi, 2007.

Šíření a obrovský úspěch Déví-máhátmji koresponduje s pronikáním šaktických prvků do (tehdy pašupatického) šivaismu, mahájánového buddhismu i dalších směrů, a je tak nejspíše také totožné s dobou vzniku samotného proklamovaného tantrismu. O šivaismu víme, že před touto dobou byl zcela asketického zaměření a v jeho nauce chybí koncepce šakti nebo meditace či rituály ve prospěch bohyň, tolik příznačné pro pozdější fázi šivaismu, která tak přichází až s jeho šaktifikací, postupně ústící v tantrický šivaismus. Podobný model lze vysledovat i v buddhismu.

Ačkoliv někteří badatelé zabývající se šaktismem (např. Douglas Renfrew Brooks) tvrdí, že existuje i tantrismem nedotčený šaktismus, jsme v začarovaném kruhu a jde jen o to, pro koho co tantrismus jako takový znamená a jestli člověk neredukuje pojetí tantrismu, což se mnohdy děje, na praxi sexuálních rituálů (ta je doménou kaula škol). Nejlépe by asi bylo, kdyby se termín „tantrismus“ přestal vůbec používat; působí více zmatku než užitku. Slova jako „tantrismus“ či „tantrické“ vůbec nepotřebujeme k popsání těchto směrů a jejich nauk. Následuje-li například nějaká škola sexuální disciplínu, lze jednoduše říci, že využívá kaula techniky. Z toho by mělo být patrné, že je tím míněn sexuální ritualismus, protože to byli kaulové, kteří touto disciplínou prosluli a od nichž ji přejali představitelé dalších škol včetně potulných neinstitucionalizovaných buddhistů, z nichž jsou někteří posléze velebeni jako siddhovémahásiddhové. Ovšem v klášterní tradici buddhističtí mniši tento sexuální ritualismus postupně překryli těžko prostupným několikavrstevným symbolismem. Ze studia nejstarších buddhistických tanter (a neovlivněni klášterním výkladem tibetských lamů) nicméně jednoznačně vidíme, že popisy se týkají skutečných, a nikoliv imaginárních sexuálních spojení se ženou a že byly adoptovány z tehdy velmi rozšířených kaula kultů.

Vznik samotného šaktismu tedy lze spojit se vznikem takzvaného tantrismu kolem poloviny prvního milénia našeho letopočtu. Pod vznikem šaktismu je ale nutno rozumět již výše popisované přijetí či kreaci šaktismu hinduismem, nikoliv stáří jednotlivých kultů bohyň, které samozřejmě sahají do daleko starších dob. Jinými slovy, šaktismus jako fenomén je nálepka, která zastřešuje kulty bohyň od doby, kdy byly přijaty a začleněny do hinduismu bráhmanskou ortodoxií pod záštitou koncepce univerzální Déví. Považovat kulty bohyň za šaktické zpětně před touto dobou, jak bohužel činí řada autorů, je jednoduše anachronismus.

Problém s bohyní Matkou

Šaktismus je často dáván do přímé souvislosti s kultem bohyně Matky. Samotná koncepce bohyně Matky je ale velmi problematická, protože mnohými autory je používána až přespříliš volně; za Matku považují prakticky jakoukoliv bohyni. Tím chtějí dokázat, že koncepce Šakti jako univerzální Bohyně je pradávná. Studujeme-li však kulty bohyň jednotlivě, je patrné, že v naprosté většině nejsou vůbec Matkami, a dokonce ani nepředstavují žádnou univerzální platformu. Jsou to různorodé bohyně, často jednoduše kmenové bohyně, které v sobě slučují mnohé magické funkce, některé jsou vesnického typu a chrání například vesnici před útočníky, jiné je nutno krvavými rituály uchlácholit, aby odvrátily nějakou nemoc, sucho či neúrodu, jiné bohyně jsou uctívány dívkami, aby dostaly dobrého manžela, a další bohyně jsou zase velebeny válečníky, aby nepodlehli zranění. Je vždy celá škála kompetencí té či oné bohyně. Nejsou Matkami, nicméně některé z nich mohou mít kompetence, které kdysi byly doménou „úzkoprofilových“ bohyň Matek.

Bohyně Země (Bhú Déví), čólská socha z jižní Indie, 12. století. Nyní v expozici National Museum Delhi. Foto Jan Strnad, 2011.

Asi nejlépe dokumentovaný příběh přeměny pravé bohyně Matky ve všeindickou populární bohyni představuje bohyně Sítá („Brázda“) s jejím protějškem bohem Rámou („Oráč“). Nejenom že jejich jména jsou sama o sobě vysvětlující, ale máme i jejich popisy ve starší literatuře, abychom oba bezpečně považovali za velmi stará agrární božstva. Vlivem Rámájany se oba posléze stali jedněmi z nejpopulárnějších božstev a jejich role se od zemědělské kompetence zcela odpoutala. Podobnou proměnu si lze proto představit i u dalších lokálně vzývaných bohyní Matek jednotlivých zemědělských usedlostí, které se přetransformovaly do „silnějších“ a „větších“ bohyň.

Mezi bohyní, která ztělesňuje nějaký mateřský princip, menstruaci, početí, ať se to týká člověka nebo jde přeneseně o symbol spojený s úrodou, deštěm a zemědělskými pracemi, a která je tak pravou bohyní Matkou, a mezi bohyní, která má jiné funkce, je nutno rozlišovat, a tedy nezahrnovat všechny bohyně do kategorie jakési absolutní Matky. Toto plošné ztotožňování, jehož příčina možná tkví v emočním ladění autorů, je bohužel velmi rozšířené a málokoho napadá, že je nesprávné. V náboženské oddanosti uctívačů je celkem běžné, že svou vyvolenou bohyni nazývají „matkou“ i bez toho, že by nějaký mateřský/zemědělský princip zastupovala. Zdá se, že pojem „matka“ (, mátá, mátádží, ambá, amma atd.) často hraje roli emočního přívlastku, kdy se k vyvolené bohyni uctívač obrací jako k idealizované matce, jako by se odevzdával do její náruče (možná je za tím i kojenecká paměť přisátí k prsu a dosažení limba-blaha), namísto toho, aby si pod „matkou“ představoval skutečnou roli bohyně Matky. Takto chápané „matce“ odpovídá i současná náboženská praxe v Indii, kdy známé ženy-guruové jsou z nějakého důvodu automaticky oslovovány jako matky a kdy si některé dokonce titul „matka“ přidávají i ke svému duchovnímu jménu. To je zajímavé, protože podobná praxe u mužských guruů není.

Krásný hymnus dedikovaný bohyni zemi PrthivíAtharva-védě (12. 1) je často dáván za příklad toho, že již ve védském či pozdně védském období existovala šaktická koncepce bohyně Matky. Je nutno si ale uvědomit, že v tomto hymnu je sice země personifikovaná do podoby bohyně, tato bohyně ale není agrární bohyní, bohyní obdělávané půdy, s jejímiž cykly symbolicky souvisí menstruace ženy, porod a potomstvo. Na základě těchto cyklů posléze vznikly zemědělské sexuální rituály. Prthiví je bohyní země, divoké krajiny (v protikladu k bohu nebe) a na svých zádech či v náruči drží hory a široké pláně, řeky, zvířata i lidi. Hymnus samotný je vlastně ódou na Přírodu samu; analogie se semenem/mužem a půdou/ženou není vyjádřena a nevyplývá z něho, že by uctívání Přírody bylo spojováno s lidskou sexualitou.

Závěr

Víme, že védské kmeny byly národem pastevců, a ačkoliv se ve védské sbírce občas objevují bohyně, védská koncepce bohyně Matky, která by mohla být ztotožněna se šaktickým pojetím, se tam nenachází. Když se tyto kmeny usídlily na severu Indie, nejprve se snažily dávat od domorodých kmenů a jejich kultů ruce pryč, což je patrné přímo z védských sbírek i z pozdějších eposů, ale přesto se s nimi nakonec postupně smísily a začaly se věnovat usedlému způsobu života v rámci zemědělské společnosti. Koncepce zemědělské bohyně Matky je proto téměř jistě nevédská. Postupné pronikání různých domorodých kultů do bráhmanismu bylo vzápětí neodvratitelné.

Synkretizující síla bráhmanismu se s novým náboženským stavem věcí vypořádala, podobně jako mnohokrát za celou dobu existence hinduismu, jejich absorbováním a současně i usměrňováním, tedy nakonec částečnou kontrolou. Vznik a koncepce šaktismu je tak zcela logickým důsledkem bráhmanského synkretismu reagujícího na nové náboženské a světské poměry v historicky relativně uspokojivě datovatelném období první poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tento historický rámec nám vysvětluje, proč a vlivem čeho šaktismus vznikl a proč nevznikl dřív, a také to, proč a kdy jeho vliv pronikal do náboženského vyznání „vyšší“ společnosti, do pašupatismu a buddhismu, u nichž postupně vznikají směry, které v současnosti nazýváme tantrickými.

Ačkoliv vliv různých kultů bohyň jistě byl citelný v každodenním životě již od začátku našeho letopočtu, představovaly tyto kulty víru obecného lidu a netýkaly se učených duchovních nebo aristokracie, kteří se drželi „vyšší“ víry. Proto šaktický vliv na buddhismus, který tehdy již představoval vysoce rozvinutou intelektuální platformu, přichází – nejspíše nepřímým celospolečenským vlivem – také až po uznání vlivů kultů bohyň a následnou kreací šaktismu bráhmanskou ortodoxií. Jinými slovy, disciplíny odvozené z kultů bohyň byly součástí nižší víry prostého lidu, zatímco do vyšší víry pronikaly zřejmě pomalu a dlouhodobě. Když je pak bráhmanská ortodoxie legitimizuje a přijímá jako součást koncepce šaktismu, může se jim věnovat i vyšší společnost; již to pro ni není tabu. Co je přijato a schváleno mocensko-politickým vedením, rozšíří se následně rychle do všech společenských sfér.


obálka knihy - Vybrané upanišady zasvěcené Višnuovi
obálka knihy - Šivaismus
obálka knihy - Divotvorní náthové
obálka knihy - Od Šivy k Šankarovi
Hinduism Today (cz) 2014/III
Hinduism Today (cz) 2014/II
Hinduism Today (cz) 2014/IV
Hinduism Today (cz) 2014/I