SIDDHAIKA


Nezisková organizace na podporu staroindické kultury

Mahášivarátrí, Káňčípuram a Madura

Kamil Zvelebil
Výběr z kapitol Jihoindické chrámy a Rybooká bohyně z publikace
Herold—Zbavitel—Zvelebil: Indie zblízka, Orbis, Praha, 1960.
Foto autor.

Mahášivarátrí

Óm nama Šivája!
Óm nama Šivája!

Pozdraveno a pochváleno budiž jméno Šivovo, sváhá!

Neboť dnes, čtrnáctého dne temné poloviny měsíce mághu, jest slavnost Šivova, Mahášivarátrí!

Rychlý soumrak se snáší nad Majlápurou, starou aristokratickou čtvrtí Madrásu. Proti sírově žlutému a krvavě rudému nebi, přecházejícímu do nachova a do bledé zeleně a modře, jež se zrcadlí ve velké chrámové nádrži, se tyčí pyramida chrámové věže, černá jako rychle kvačící noc – noc Šivova. Čichem, sluchem, zrakem i hmatem vnímá člověk opojnou symfonii světel a barev, vůní, zvuků a večerního vánku od moře. Chvějivé napětí, omamná, tíživá mdloba a náznaky bezuzdného veselí číhají v ovzduší. Kolem nepřehledný dav v pohybu. Záplava barev – sárí žen hoří nachem, indigem, smaragdovou zelení a bílé, oranžové, rudé květy ve vlasech svítí ještě pronikavěji než zlato a stříbro na hrdlech a zápěstích. Do sluchu se dere příboj zvuků – dunění bubnů, vřískání trubek, kvikot a kvílení strun, bučení krav a troubení slona, praskot rozbíjených kokosových ořechů, šum a křik a hučení davů. Čich se pase na vůních květin a ovoce, kafru a kadidel, pižma i santalu, a zdráhá se nasávat palčivé a mdlé pachy, jak se spaluje kravský trus a prská olej, jak hnijí přezrálé a rozmačkané plody, vadnou hory květů a potí se zástupy.

Předání darů K. Zvelebilovi na rozloučenou s Madrásem (1958).

Ve žlutém písku fialově světélkujícím se rozbíhá a kříží tisíce stop; občas je polije řeřavá záře ohňů planoucích před chrámem i v nádvořích chrámu, oranžový svit pochodní, modrý svit měsíce. Kladu bosé nohy do teplých stop, vtisknutých do písku chodidly žen, jejichž chůze vábivě zvoní a cinká těžkými kruhy ze stříbra i drobnými nákotníčky z mosazi a mědi, prsteny z olova, řetízky a kroužky z kovových drátků.

Všude tu vládne středověk, přestože na nejvyšší chrámové věži se rozzářil posvátný symbol óm modrým neónem. Ale to je jen vnější slupka, právě tak jako hodinky na zápěstí bráhmana, který nás u brány chrámového nádvoří vítá a maže nám na čelo tři příčné pruhy bílým popelem z kravského lejna a do nich zanáší rudou tečku kunkumu – symbol jednoty mužského a ženského principu, Šivy a Šakti. Nastavuji dlaně: dostávám rozpůlený kokosový ořech, maličký banán a věnec z jasmínových květů.

Rozsáhlé nádvoří, či spíše řada nádvoří, jež je ohraničena nepravidelnou čtvercovou zdí (i k ní jsou přilepeny menší svatyně a svatyňky), je posázeno celým komplexem sloupových síní, menších chrámků i větších svatyň, idolů a soch a sloupů. Na žlutém písku, na němž vadnou závěje opadaných kvítků, se honí a kmitají stíny a světla, protažené do obludných fantastických tvarů. Černé kamenné modly – lingam, pohlavní úd Šivův, býk Nandin, Šivovo jízdní zvíře, symboly planet, sochy čtyřiašedesáti světců jihoindického šivaismu, Vélan a Ganapati, synové – se lesknou, natřeny olejem a přepuštěným máslem, víc než temně zářící oči žen, opájející a plné opojení.

Žen je tu nejvíc. Ale i dětí, chlapců, mládeže, dívek i mužů. Dlouhé zástupy věřících čekají, až na ně dojde řada, aby padly na tvář před kamenným fallickým symbolem či aby devětkrát obešly zleva doprava božstva devíti planet. Bráhmani-obětníci mávají před sochami bohů a světců lampami ve velkých kruzích, zleva doprava – hoří v nich olej a kafr a suchá lejna krav. Trubači troubí, zvonivé bicí nástroje se srážejí v rytmických úderech, bubeníci třískají do bubnů a na oltáře bohů dopadají květiny, banány a kokosové ořechy, které praskají s pronikavým lupnutím, jak je rozbíjí mladý, urostlý, svalnatý bráhman s oholenou lebkou.

Byla to noc Šivovy milosti – veliká noc Šivova, Mahášivarátrí. Dnešní noc.

V severní chodbě velkého chrámu uctívají věřící bohyni Párvatí, Šivovu choť, v západním nádvoří se sklánějí zástupy před sochou Ňánasambandara, světce a básníka, který jedinou básní k oslavě Šivově přivedl k životu mladou zesnulou dívku – dokonce už spálenou na hranici. Ale i velký starotamilský básník Tiruvalluvar tu má svůj oltář – i toho si přivlastnili šivaisté, ač byl daleko pravděpodobněji džinistou, nebo ještě spíše ušlechtilým eklektikem, plným humanismu a lásky k člověku.

Bráhmani na pláži při zatmění slunce.

Před blahobytným Ganéšou se sloní hlavou, synem Šivovým, leží na tváři téměř nahý chlapec, potřený šedým popelem, a celé hodiny vydrží bez hnutí, přemítaje kdoví o čem. Mladá, sličná, urostlá žena stojí před černým lingamem, fallickým symbolem Šivy, zkříženýma rukama se dvakrát zatahá za ušní boltce a několikrát poskočí, šeptajíc nejposvátnější formuli šivaistů: Óm nama Šivája.

Strašlivě mocnou, nesmírnou silou je v Indii náboženství. Je tak silné, že zasahuje do všech oblastí a sfér lidské činnosti a života, včetně života hospodářského a výrobních procesů, ba dokáže zabrzdit i chod indických úřadů. Při zatmění slunce, které jsem prožil toho jara v Madrásu, byly úřady, banky, obchodní domy a podniky zavřeny, aby věřící mohli vykonat očistné obřady a koupele. A celé zástupy věřících, především ovšem bráhmanů, putovaly k moři, na úhlednou, moderní, asfaltovou a mramorovou Marinu, aby smyly své hříchy ve vlnách Indického oceánu. Po stovkách vstupovali muži, ženy i děti do vod – opatrně ovšem, protože moře je bohaté na žraloky a na jedovaté mořské hady – a v nepřirozeně sinavém svitu zpola zatmělého slunce, které se chystal pohltit démon Rábu, usedali na písčitý břeh redaktoři denních listů vedle ředitelů bank, zaměstnanci rozhlasu vedle lékařů, obchodníků a právních zástupců bohatých firem a modlili se, aby životodárné Slunce znovu vysvitlo.

Zastavil jsem se před ústřední svatyní. Uvnitř spíše tuším než vidím v záblescích pochodní sochu Kabáléšvary – Šivy, ověnčeného růžencem lebek. Ale přístup k nejsvětějšímu byl mi oné noci odepřen.

Káňčípuram

Zato docela jinačí zkušenost jsem udělal v Káňčípuram.

Je to nevelké město asi 45 mil jihozápadně od Madrásu, jedno ze sedmi nejsvětějších měst v celé Indii, a bývá, myslím, že docela právem, nazýváno městem tisíce chrámů. V Káňčí jako by se člověk ocitl o pět set let nazpět. Město, které má dnes asi sto tisíc obyvatel a proslulo nádhernými sárí v celé Indii, je neobyčejně rozlehlé a vypadá spíš jako veliká vesnice, nad níž se ježí celé šiky chrámových věží a gópur.

Bráhman a býk boha Šivy v Kánčípuram.

Snad nejstarším chrámem v Káňčí je chrám Kailásanáthův, postavený na přelomu 6. a 7. století. Přiznám se, že jsem byl okouzlen a uchvácen, neboť tato jedinečná stavba v sobě spojuje všechny přednosti stylu epochy Pallavů. Jeho těžké, solidní základy jsou žulové a nad nimi se zvedá pyramidová ústřední svatyně z pískovce, ušlechtilá a elegantní, vážná a vyvážená. Největším překvapením byly pro mne zbytky fresek na vnější zdi. Ani stopy tu není po těžké nádheře pozdějšího vidžajanagarského stylu, kdy se sochař a stavitel ztrácí v záplavě detailů a jako by se děsil sebemenší prázdnoty, podléhá tvůrčímu šílení a tesá a obrábí a zkřivuje každičkou rovnou hranu a plochu. Tento chrám, tak čistý a cudný, ušlechtilý a harmonický, připomíná jedinečné a světoznámé chrámy a stavby v Mámallapuram. Ostatně vyrostl z téže tradice a vlastně ve stejné době.

Sotva jsem se však trochu porozhlédl po nápisech a freskách, už se objevil. Na čele tři bílé pruhy, na hrudi bráhmanská šňůra, na tváři chytrý, mírně povýšený, mírně žádostivý a poněkud pokorný úsměv. Je to obětník zdejšího chrámu, jeho rodina slouží Kailásanáthovi-Šivovi pět století.

Kolem malé a těsné ústřední svatyňky, která je uzavřena těžkými vraty, běží uzounká, nízká chodba, těsná, chladná a slizká, šerá a dusivá. Ale nic naplat: chci-li se poklonit Šivovi v sanktissimu, musím touto chodbou prolézt, či lépe řečeno musím do čtverce oblézt nejsvětější svatyňku. Lezu tedy, plazím se po břiše a jednu chvíli se mi zdá, že v té chladné, těsné polotmě uváznu navěky ale konečně mne opět oslepí světlo slunce. Těžká vrata se otevírají a uvnitř, v nevelké čtvercové místnosti, se leskne velké, černé, dvanáctihranné lingam, vztyčený fallus ze žuly, který tu stojí na svém kruhovitém, miskovitém podstavci už dvanáct století.

Není to socha, není to symbol, je to sám bůh, sám Šiva v této své nejtajemnější manifestaci. Denně se mu dostává obětí, jídla, květin, nápojů a koupelí.

Bráhman vlévá vodu do nádobky, pak okuřuje fallus kadidlem, konečně polévá lingam svěcenou vodou a přitom prozpěvuje tak zvanou múlamantru: Óm nama Šivája! Nakonec klade na zaoblený žaludovitý vrchol kamene drobounké kvítky jasmínu a šedozelenou větévku jakési byliny, a pak, protože vidí, že mám fotoaparát, diskrétně se odvrací. Chápu. Stisknu spoušť, a pak se ještě dokonce černého kamene dotknu. Tato bráhmanova diskrétnost mě stojí pouhou rupii.

Plastická výzdoba chrámu v Káňčípuram.

Jedním z nejzajímavějších chrámů v Káňčípuram je chrám matky Kámákší (tamilsky Kámátčijammál), choti Šivovy jako „Milostivé“ nebo „Krásné“ bohyně. Tenhle chrám už se rozmáchl a rozrostl v řadu síní a chodeb, nádvoří a věží, už překročil střízlivé a pravidelné rozměry pallavské dokonalosti, už se rozbujel a vypučel v řadu svatyní, založen na místě, kde původně stávala skromná buddhistická poustka. Zde už probíhá opět řada posvátných úkonů a obřadů současně. Nedaleko místa, kde složil Šankara, jeden z největších indických filosofů, svůj úchvatný hymnus na Kálí, sedí v kruhu na zemi bráhmani a recitují védy. Před sochou Ganéši se koná jiný obřad. Na misku s popelem ze spáleného kravského trusu položil bráhman betelový list s arekovým semenem, kandovaný cukr, praženou rýži a banán, zapálil kadidlo a kafr, mává jím, okuřuje modlu a volá: „Óm aijum Ganapati kilijum Ganapati, přijď, můj učiteli! Tak jako je celý svět v tvých rukou, nechť všichni nepřátelé přijdou do mých rukou! Sváhá!“ Pak přistupuje ke mně a do pravé dlaně dostávám vibhúti – posvátný popel, červený kunkum, půl kokosového ořechu a banán. Musím si přesypat popel a kunkum do levé ruky a ukazovákem pravé nanést na čelo tři bílé pruhy a rudou tečku.

Vrchním obětníkem v tomto ch rámu je mladý, urostlý bráhman, krásný muž pronikavě bystrého pohledu, neobyčejně vzdělaný. Je potomkem jednoho z velkých jihoindických hudebníků. Síře jeho obzoru, jeho politický rozhled a obecné vzdělání, zejména však jeho filosofické vzdělání, jsou vskutku překvapující. Jeho řeč je naplněna mírnou ironií a zdravým skepticismem. Dotazuji se ho na vše, co vidím kolem sebe. Vždycky mě ovšem nejvíc zajímají lidé. Přicházejí sem, aby konali arččanei, to jest osobní, soukromou pobožnost buď k odvrácení nějakého zla, nebo aby získali nějaké dobro. Ale bez prostředníka, obětníka, bez bráhmana by byli bezmocní. Obřady, rituál je tak složitý a do detailů předepsaný, že se prostý věřící nemůže spoléhat na sebe. Tu mu přispěchají ochotně na pomoc bráhmani.

Tato pomoc má ovšem i svou materiální stránku. Dovídám se, že například za rozbití kokosového ořechu a mávání světlem s hořícím kafrem se platí asi čtvrt rupie, opakování jména Šivova třistakrát stojí půl rupie. Chce-li někdo dát na svůj účet vykoupat sochu božstva, musí zaplatit osm rupií. Jednotlivé chrámy vydávají tištěné ceníky všemožných posvátných úkonů a obřadů. Řadu jsem jich měl v rukou.

Jak procházím chrámovými síněmi a chodbami, zableskne se občas pronikavě paprsek slunce, který vniká odkudsi dovnitř a zahání šero a chlad svatyně. V tajemném přísvitu se lesknou sochy bohů a bohyň, z temných koutů vztahují vyzáblé paže žebračky, oholené, svraštělé a polonahé, odkudsi se vyplazí malomocná troska člověka, kdesi zachřestí svou miskou popelavě šedý vousatý sádhu. Delší chvíle strávená v šeru chrámu, v oblacích kadidel, v dutinách, které rezonují duněním a mručením bubnů, kvílením strun, šeptáním modliteb, hysterickými vzlyky nešťastnice, jejíž tělo se křečovitě chvěje na vlhkém kameni před symbolem „Milostivé“, delší doba strávená v tomto prostředí naplní nitro člověka pocity bázně a odporu, opojení a otupení, úžasu a omámení, ale především je člověk hotov věřit všemu, všemu se poddat, padnout na tvář a opakovat: Óm nama Šivája

Madura

Madura – tamilsky Madurej, jejíž prastaré jméno z klasické tamilské literatury zní Nánmádakkúdal, „Hnízdo čtyř věží“ – leží na pravém břehu řeky Vaihej, která pramení v Kardamonových horách a stéká jihovýchodním směrem k moři, rozdělujíc madurský kraj na dvě poloviny. Ve staré literatuře se mluví o záplavách mohutné řeky, „jejíž zraky hrají leskem blyštivých ryb, jejímiž pevnými prsy jsou ostrůvky zlatého písku“, o “plynoucích vlnách černých vod“ – ubohá Vaihej! Několikrát jsem sice přejížděl dosti dlouhý most z jedné části města do druhé, ale pod mostem jsem viděl jen vyschlé, žlutavé, písčité, dosti široké řečiště. Onde v něm spalovali mrtvolu, tuhle se ryla v korytě rodina černých štětinatých prasat a tamhle – ano, opravdu, voda! V bahnité, stojaté louži řeže pradlák o kámen cáry košil a sárí. To však spíše výjimečně, protože popravdě dlužno říci, že madurští pradláci vykonávají své povolání o hodný kus dále k jihu, kde je pod městem docela slušné, mělké, rozlehlé jezero s dlouhým kamenitým a písčitým břehem.

Nad stepnatým vnitrozemím, nad rovinami kolem Madury panuje většinu roku suché horko. Z planiny, která klesá povlovně na jihovýchodě kamsi k dalekému moři pláněmi strašlivě vyprahlého rámnádského kraje, vystupují ojedinělá pásma hor a skal až do výše tisíce metrů. Sirumalej, Karundamalej, ale i četné bezejmenné skály a obrovské balvany, skrývající mnohé sluje, v nichž žili džinističtí poustevníci. Břehy zavodňovacích kanálů a nevelkých rybníků jsou oázami zeleně – malé háje kokosovníků a banánovníků, pole rýže, kukuřice, kambu, rági, varagu, prosa, sezamu, různých luštěnin a olejnatých rostlin. A tabák, indigo a bavlna.

Pohoří Sirumalej se tetelí v dálce v horkém vzduchu, ale zato docela blízko se mohutně zvedá žlutavý slon, obrovský, těžký, obludný balvan – Áneimalej, Sloní hora. Tato ohromná skála – toť prý zkamenělý netvor, jenž byl zasažen šípem Šivovým, když se chystal zničit Maduru, vyvolán v život džinistickými kouzelníky. Džinisté však byli vytrvalí a pomocí černé magie vytvořili obrovského hada, který se hnal k městu, aby je pozřel. Ale opět zasáhl Šiva a zkamenělý had, Nágamalej, nízký hřeben pustých skal, dodnes leží nepohnutě asi pět kilometrů od města. Do třetice se pokusili džinisté město zničit. Kouzelníci přivolali ohromnou krávu v naději, že madurští se neodváží toto posvátné zvíře zabít. A do třetice zasáhl Šiva. Jeho býk Nandin se objevil před krávou-obludou ve vší své nádheře a kráva pocítila k němu tak velikou vášeň, že z toho zdechla, a Madura byla zachráněna. Zkamenělá zdechlina krávy leží na jižním okraji města – Pasumalej, Kravský vrch. Dnes je na něm elektrárna.

Madurej prý znamená sladkost. Přirozeně je tato etymologie vysoce podezřelá. Vypráví se, že Šiva – stále a stále Šiva! – byl nadšen půvaby města a krásou chrámu tak, že je porosil medosladkým nektarem, sanskrtsky madhu, a odtud jméno města.

Jižní gópuram Velkého chrámu v Maduře.

Začátky madurské historie – nevím, snad sahají až někam do těch třetihor, kdy jako by zkameněli v madurském okolí ještěři a nestvůry a proměnili se v hory. Nevím, nikdo neví. Ale jedno je jisté: Madura je nejstarší město v jižní Indii. Žije už nepřetržitě na březích Vaihej nejméně dva a půl tisíce let. A odnepaměti byla spjata se jménem tamilské královské dynastie Pándjů, o níž se zmiňují už nápisy maurjského vládce Ašóky. „Héraklés zplodil v Indii dceru Pandaiu,“ vypráví Mégasthenés, řecký vyslanec na dvoře Čandraguptově roku 320 před n. l. Tato panovnice, vládnoucí v Maduře, měla prý armádu 500 slonů, 4000 jezdců a 13 000 pěšáků. Zdá se tedy, že vlajka Pándjů s obrazem dvou ryb vládla nad Madurou odedávna. Plinius (77 n. l.) mluví o Maduře jako o metropoli říše Pándjů, neznámý autor Periplu Maris Erythraei líčí loviště perel v Manárském zálivu, která byla pod kontrolou Madury, a z tamilských literárních památek se dovídáme, že římští vojáci stáli na stráži u bran madurského opevnění, uráželi sluch Tamilů drsnými zvuky své řeči a tamilským dětem naháněli strach koulením modrých očí a tvrdým chováním. Nad jiné výmluvné jsou nálezy mincí: 2 Augustovy, 11 Tiberiových, 1 Gaiova, 11 Claudiových, 17 Neronových, 5 Domitianových, 2 Nervovy (všechny zlaté) a velké množství měděných mincí císařů Arcadia a Honoria. Starý obchod mezi římským impériem a tamilskými královstvími patří k jedné z nejzajímavějších kapitol indické historie. V době největšího rozkvětu Madury za vlády starých Pándjů vedly jistě nejdůležitější obchodní cesty z města na západ, přes horské průsmyky do živých přístavů na Malabárském pobřeží. Ale neméně důležité byly i dvě východní silnice, které se černaly lidem a vozy, obtíženými nejrůznějším zbožím: cesta, vedoucí z přístavu Korkej (Kolchoi antických spisovatelů), kde se shromažďovaly perly, slavné „lapilli Indici“, z lovišť v Manárském zálivu, a cesta z přístavu Tondi (řecky Tyndis), kam přijížděly celé flotily lodí z východu a přivážely kadidlo, sukno, santal, voňavky a kafr. Madura byla také střediskem vývozu kardamonu a skořice, převzácného koření, a ve městě kvetla už v oněch dávných dobách výroba bavlněných tkanin a zlatnictví.

Byla tedy Madura kolem začátku křesťanského letopočtu největším a snad nejbohatším městem v jižní Indii. Je přirozené, že hospodářská prosperita, hmotné bohatství a politický význam města se odrazil též v oblasti kulturní, jazykové a náboženské. Tamilština, jíž se hovořilo v Maduře a jejím okolí, nasávala do sebe stále prvky okolních i vzdálenějších dialektů a stala se jakousi normou, vzorem pro básníky, učence, dvořany, gramatiky – prostě madurská tamilština dosáhla postavení spisovného jazyka, jazyka starotamilské literatury, který byl nazván šen tamil, „správná, krásná, uhlazená“ tamilština.

Nejstarší literární zprávy líčí Maduru také jako sídlo tamilské literární akademie, zvané sangam. Sarasvatí, bohyně vzdělání a moudrosti, chovala se prý jednoho dne nevážně a nemoudře a Brahmá, její choť, ji odsoudil za trest k postupnému prožití osmačtyřiceti životů na zemi. Když prosila Brahmu o odpuštění, změnil svůj rozsudek tak, že sice těch osmačtyřicet životů si prožít musí, ale všechny současně. A tak se vtělilo 48 částeček její moudré duše do 48 smrtelníků, kteří se zrodili na zemi jako slavní básníci-akademikové.

Roku 1901 byla v Maduře založena nová literární akademie, tzv. Třetí sangam, která si vytkla za cíl šířit tradiční klasickou tamilskou vzdělanost. I dějiny tohoto nového sdružení byly pohnuté, mělo svou dobu úpadku i rozkvětu, dnes se však opět vzmáhá a mění se dokonce v instituci vzdělávací. Při akademii studuje asi sedmdesát mladých mužů a žen v několikaletém literárně historickém kursu a akademie uděluje titul vidván „učenec“. Uděluje též tzv. zlaté roucho, tamilsky ponnádej – jakýsi akademický talár, kterého se dostane osobám zaslouživším se o rozvoj vědy, umění a kultury. 10. března 1958 se i mně dostalo této významné pocty.

Stopy prastarých dějin nachází poutník v Maduře a kolem Madury na každém kroku, přestože převážná část dnešního města, jeho obytných domů, bazarů, uliček i širokých tříd, chrámů, paláců a krámků je z doby poměrně nedávné. Ale stačí zajet si na jihozápad od města a po chvíli jízdy pěknou silnicí se dojede k místu, kde je po levé straně malý mělký rybník a na jeho břehu velký, osamělý košatý strom. Zdánlivě nic významného. A přece: u břehu vyčuhují z mělké vody široká hrdla hliněných džbánů, přes půl metru v průměru – jsou to pohřební urny, do nichž ukládali předkové dnešních Tamilů před třemi tisíci lety své mrtvé. Šperky a zbraně, které se našly v urnách, připomínají silně kulturní oblast starého východního Středomoří.

Tohle pusté, vyprahlé, nevábné místo má však ještě další historii. Lid madurský je nazývá Kóvalanpottal, „Kóvalanovo pole“. To proto, že na tomto místě byl podle legendy zavražděn královými vojáky hrdina starotamilského eposu Silappadigáram, Kóvalan. Na tomto místě ho našla jeho choť Kannaki zbroceného krví, v prachu, s ranami v hrudi, na tomto místě přísahala pomstu, proklela Maduru a


„vlastní rukou urvala si levý prs,
v šíleném zármutku třikrát obešla Kúdal,
jak rozvířených hvězd a diamantů trs
do ulic vonících medem část hrudi své vrhla…“


Před rozlícenou Kannaki se objevil strašlivý bůh ohně,


„zažehly město Kúdal páry vřelé
a nad Madurou rozžehly se plameny a dým.“


Epos vznikl někdy v 5. století n. 1. Ale legenda o Kóvalanovi a Kannaki je dodnes živá. Příběh se ovšem přetvářel a vypráví se v mnoha různých podobách. Tak třeba prostí, písma neznalí dělníci z madurských textilek Meenakshi Mills mi vyprávěli, že Kannaki – jejíž jméno vyslovovali Kami – byla vlastně vtělením bohyně Kálí a že vlastnoručně zapálila Maduru jako trest za nějaké provinění města. Kóvalom (což byla jejich výslovnost jména Kóvalan) prý ve skutečnosti miloval spíše tanečnici Mádavi, která byla jeho manželkou v minulých životech apod. V životě neslyšeli o eposu a jeho básníku.

Dějiny kráčely Madurou, městem Šivovým. Šiva se však neprojevoval vždy jako bůh milostivý. Stalo se nejednou, že se město dostalo s bohem do konfliktu, a je zajímavé, že z jednoho z těchto střetnutí se zrodilo i heslo města Madury.

Tehdy vládl kterýsi pándijský král. Vládce seděl jednoho dne s královnou v sadu a vdechnuv silnou vůni jejích kadeří, přemítal, je-li to vůně přirozená či umělá. I vzkázal básníkům svého dvora, slibuje 1000 zlaťáků tomu, kdo uhodne, nač myslí, a rozřeší jeho problém. Básníci ovšem číst myšlenky neuměli, i byli na rozpacích. Jakýsi ubohý chudý bráhman se doslechl o štědré nabídce, i vešel do Šivova chrámu, padl k nohám Páně a vřele se modlil, aby mu bůh pomohl. Dojat jeho modlitbou, seslal mu bůh palmový list a na něm napsánu báseň – pravou perlu poezie. Bráhman běžel ke králi, král přečetl báseň a nadšen přikázal vyplatit bráhmanovi zlato. Jižjiž byla odměna v bráhmanových rukou v sále básníků, když tu vstoupil dvorský poeta Nakkírar a vznesl námitku proti jakési chybě v básni. Ubohý bráhman, který se už viděl boháčem, rozběhl se opět do chrámu a vzýval Šivu o pomoc. Bůh na se vzal podobu potulného pěvce, objevil se ve shromáždění básníků a žádal vysvětlení. Nakkírar vystoupil proti tvrzení, že ženský vlas je vonný od přírody. To prý odporuje skutečnosti, která nemá být nikdy překrucová.na. Bůh namítl, že přece vlasy nejvyšší třídy žen, padminí, jsou od přírody vonné. Nakkírar to popřel. „A což vlasy nebeských děv, ty nevoní samy sebou?“ namítal Šiva. „Ne,“ odporoval Nakkírar, „jen tehdy, vetkne-li se do nich nebeský květ mandhary.“ Božstva se zmocňoval hněv. „A což kadeře Párvatí, bohyně, kterou uctíváte, ani ty nejsou přirozeně voňavé?“ „Nejsou,“ trval na svém umíněný Nakkírar. A tu se bůh rozlítil – vždyť šlo o jeho ženu! – na jeho čele se otevřelo strašlivé třetí oko a vyblesklo zášleh ohně. Avšak Nakkírar ve své pevné obhajobě pravdy a reality pronesl památná slova, která se stala heslem města:


„Nettikkannei tirandálum
kuttam kuttamé!“

„Omyl je omyl,
i kdybys otevřel sebevíc strašných očí!“


I vyšlehl z oka Šivova plamen, zasáhl básníka a srazil ho do Nádrže zlatých lotosů.

Základní podoba dnešní Madury pochází ze 17. století, z doby, kdy městu vládl nádherymilovný tyran Tirumál Nájak (1623–59). Madura má neobyčejně zajímavý půdorys: uprostřed leží Velký chrám, který je odedávna srdcem města, a hlavní ulice Madury tvoří soustavu tří víceméně pravidelných čtverců, jejichž středem je právě chrám. Vzniká tak dvanáct ulic, označených podle zeměpisné polohy. Tak například ulice nejvnitřnějšího čtverce se nazývají ávani (bazar) Severní ávani, Jižní ávani, Západní a Východní ávani. A stejně i u prostředního čtverce (tyto třídy se nazývají mási, doslova brázda) a u největšího čtverce vnějšího (véli, hradba – tudy probíhaly v staré době hradby města). Má to v sobě jistou výhodu. Ať člověk prochází kteroukoli z hlavních madurských ulic, obchází vlastně Velký chrám, jehož čtyři obrovité věže pyšně trůní uprostřed, a tak je orientace ve vnitřní Maduře vskutku snadná.

Nádrž zlatých lotosů v madurském chrámu.

Z Velkého chrámu není daleko do paláce Tirumála Nájaka, onoho panovníka, který dal Maduře základ její dnešní podoby. Je to masívní, ohromná barokní stavba z cihel. V jejím nádvoří stojí žulové sloupy s cementovou omítkou, které ohromí svou obrovitostí, v její architektuře jsou patrny vlivy evropské gotiky, renesance a baroka, ale základní plán stavby je mohutným vyvrcholením vývojové linie jihoindické architektury, označované jako vidžajanagarsko-madurský styl. Pod hlavní kopulí je překrásný trůnní sál a galerie pro ženy, kde v Tirumálových časech sedaly dvorní dámy a pozorovaly státní recepce. Palác je ovšem znešvařen přímo strašlivě – je totiž už asi půl století sídlem soudního dvora a kanceláří. Kdo jen trochu ví, co je to úřad, kancelář, soud v Indii, dovede pochopit: hory, velehory, himálaj listin, papírové moře, rozhlodané, zaprášené a zažloutlé spisy, folianty, svazky, písemnosti, staré rozlámané židle, bedny, koše, stoly a stolky, skříně, almary, kalamáře, nejrůznější sluhové a poskokové, peóni a žandarmové – tato strašlivá záplava dusí monumentální krásu Tirumálova paláce, takže zděšený a otrávený poutník pádí na nejvyšší střechu, kde je sám a kde se vystavuje nebezpečí úpalu pro nádherný pohled, který se mu naskytne: před ním leží Madura pod rozžhaveným nebem, nad městem se tyčí věže chrámu a na obzoru šedomodrá hradba hor.

Ale stavba, jíž je Madura proslulá po celém světě, toť její Velký chrám – či spíše dvojchrám bohyně Mínákší a Šivy-Sundaréšvary. Jen s váháním a rozpaky se pouštím do jeho popisu; není totiž snad ani možno podrobně popsat tuto obrovitou, drtivou stavbu, tento komplex síní, paláců, věží, nádvoří, bran a chodeb, a vylíčit život, který v ní pulsuje. K tomu by bylo snad zapotřebí stejně mohutného a velkolepého románového díla. Vždyť dnešní chrám stavěly tisíce umělců, řemeslníků a polovičních otroků 120 let. Říká se, že počet soch, skulptur a plastik v chrámě dosahuje ohromujícího počtu 33 miliónů!

Vnější chrámové zdi tvoří pravoúhelník, jehož strany měří přibližně 260×240 metrů. Většina staveb kromě ústředních svatyní Mínákší a Sundaréšvary nejsou starší než ze 16. století. Je však zcela zřejmé, že Šivova svatyně tu stávala odpradávna.

Madurský velechrám je přebujelým, poněkud úpadkovým, barokním závěrem vývoje drávidské architektury. Někdy si člověk myslí, že snad stavitelé chrámu i sochaři zešíleli. Posázeli tisíci sloupů stovky čtverečních metrů, přidávali nové a nové síně a věže a chodby a byli opojeni záplavou detailní výzdoby, kterou sami vyvolali v život. Čtyři pyramidovité věže, tzv. gópury, zakončené zubatou hradbou nebo malou kopulí, dosahují kolosálních rozměrů. Největší z nich, jižní věž, je jen o deset metrů nižší než petřínská rozhledna. Celkem devět věží má chrám, ale tyto čtyři se tyčí jako praví obři nad městem a jsou posázeny záplavou soch a sošek bohů a bohyň, zvířat, oblud, lidí, ornamenty rostlinnými i geometrickými. Má to svůj praktický účel: hind z nízké kasty, jemuž není dovolen vstup dovnitř chrámu, najde zde souhrn toho, čím se může kochat jeho šťastnější souvěrec z kasty vyšší uvnitř svatyně.

Ústřední svatyně jsou v tomto chrámu dvě: ardhamandapam, zasvěcená Rybooké bohyni, Mínákší, místní manželce boha Šivy, a vellijambalam, stříbrná síň, zasvěcená Šivovi v podobě krásného mladíka, Sundaréšvary. Obě jsou obklopeny sloupovým ochozem, který ohraničuje čtverec, v němž stojí řada menších svatostánků a sloupových síní. Především je tu ovšem Nádrž zlatých lotosů, čtvercový rezervoár se zelenavou vodou, v níž se zrcadlí schodiště ochozů a věže chrámu, jakož i snědé paže a nohy žen i ohnivé barvy jejich sárí, když se tu koupou a perou prádlo. Jednou z nejzajímavějších prostor chrámu je Síň tisíce sloupů (ve skutečnosti je jich 985, protože místo zbývajících patnácti zabírá malá svatyně Šivy jako Natarádži). Síň je vskutku divukrásným výtvorem stavitelským pro svou naprostou symetrii a přehlednost; je dokonalým, vyváženým a vyrovnaným prostorem a přitom obsahuje stovky soch a plastik, k jejichž studiu by bylo třeba dlouhé řady dní a k popisu celé knihy. Síně se užívalo jako jakéhosi parlamentu města a celého království.

I v jiných prostorách chrámu narazí unavený a ohromený poutník na sochy plné života a krásy. Poopraví si do značné míry názor, který kdesi vyčetl a který odsuzoval jihoindické sochařství šmahem jako barbarské, vulgární, bizarní. Přirozeně je to něco docela jiného než harmonie a realismus antických skulptur. Avšak socha Šivy jako vítěze nad smrtí nebo Šivy Natarádži, nebo konečně Svatba Šivy a Mínákší – tato díla se mohou směle měřit s vrcholy barokního sochařství evropského.

Málokde jinde na světě nalezneme asi takovou nepřehlednou řadu živých, žijících postav, od panovníků a jejich žen přes ministry, vojáky, tanečnice, bráhmany až po typy z lidu. S čím lze srovnat takové postavy válečníků na vzepjatých ořích nebo řvoucí lvy a slony, kteří jsou plni života, ohnivé síly, bezprostřednosti a zároveň vyváženosti? Barokní překypělost tu buduje na dlouhé tradici dokonalého umění.

Před madurským bazarem.

Ale madurský velechrám není mrtvou památkou stavitelskou a sochařskou. Je to místo, které vře životem, kde jako v nejsilnější tresti je vyjádřen celý jihoindický hinduismus, je to dílna, kde se vyrábějí mýty a legendy; pochodeň, jež plane plamenem prastaré kultury, vzdělanosti a písemnictví, jejíž dým a kouř je však zároveň dosud téměř neprostupnou clonou, která brání zraku miliónů, aby prohlédli. Tisíce a desetitisíce poutníků z celé Indie sem přicházejí (a přinášejí často choleru a mor). Vidíte tu urostlé nebo břichaté bráhmany s oholenou lebkou vedle svatých žebráků bůhví odkud; ženy, jejichž svítivé oči, které jsou stále ve střehu, připomínají zraky šelem a jejichž klenoty a oděv prozrazují, že jde o příslušnice polonomádských kmenů odkudsi z hor; ženy údů tak ladných, pasů tak štíhlých a tváří tak jemných, že předčí nejkrásnější výtvory indického sochařství, a jejich oči a pohyby a chování a jejich bohatý hlas prozrazuje, že snad náleží ke kastě dévadásí, chrámových tanečnic, nebo že jsou to umělkyně, hudebnice, zpěvačky; ženy s nemocnými dětmi v náručí; stařeny sotva se vlekoucí. Bráhmani tu vedou učené disputace. Okolo světců a náboženských učitelů se sbíhají zástupy. Proudy věřících, zvědavců, návštěvníků, vyznavačů a obětníků se valí chodbami a síněmi, v tajemném šerosvitu koridorů svítí zlato a stříbro ozdob a svatyně halí oblaka kadidel a modrého dýmu. A ve dne v noci zvoní obřadní zvonky a bijí gongy, neboť ve dne v noci probíhá služba bohu. Není to soukromá bohoslužba bráhmanů. Takovou myšlenku by rozhořčeně odmítli. Vždyť jejich služba je parárttapúdžej, modlitba a oběť za všechny ostatní, za celé lidstvo. A za tuto službu si dávají náležitě zaplatit. V pokladnici chrámu jsou shromážděny takové hory klenotů, že snad jejich bohatství nelze vůbec odhadnout. Je však možno poklad spatřit, zaplatíte-li dvacet rupií. Pokladnice má šest různých zámků a klíče k nim má šest různých osob, důvěryhodných bráhmanů, a tak to chvíli trvá, než se strážci pokladu sejdou a nevelkou šerou komoru otevřou. A pak už člověk neví, neoctl-li se v pohádce vskutku orientální.

Řada klenotů má staletou historii. Nejstarší snad je těžký zlatý a démantový závěsek, pocházející z dob starého pándijského království. Démanty, smaragdy a rubíny se předstihují ohněm barev a zášlehy blesků, které vydávají jejich vybroušené hrany. Je tu vše možné – čelenky, posázené smaragdy a rubíny, jejichž velikost se zdá fantastická; jakési koruny čepcovitých tvarů, plné perel; zlaté řetězy – jeden z nich je složen ze 108 zlatých anglických sovereignů a je darem Východoindické společnosti; zlaté třmeny s ostruhami, darované chrámu jakýmsi potrhlým Angličanem; dary mahárádžů z Majsúru, Tiruvidángúru, a dokonce i nepálského krále. A to se ani nezmiňuji o peněžních darech, či spíše poplatcích a odměnách za bohoslužebné výkony.

Jednotlivé oběti a úkony nemohu do podrobností líčit. Ústředním ritem každodenních bohoslužeb je tzv. abhišékha. Bráhmani naplní provoněnou vodou několik nádob a polévají lingam, pak posypou oltář rýžovou moučkou, na to se obětuje před sochou božstva kadidlo, ghí, mléko, jogurt, ovocná šťáva, kokosové mléko a nakonec též voda s šafránem a pižmem. Potom je socha otřena čistým ručníkem, ozdobena květy a oděna rouchy, jejichž barva je přesně určena (zlatá ráno, rudá v poledne atd.).

Takových a podobných obřadů je během dne a noci celá řada. Nejsložitější a nejnáročnější obřady jsou ovšem ráno, když se božstvo probouzí, v poledne, když obědvá, a večer, když jde spat.

Připočteme-li k tomu řadu slavností a svátků, řadu příležitostných obřadů (zádušní obřady apod.) a nesmírné zástupy věřících, kteří přicházejí denně do chrámu z celé Indie a kteří mohou řádně uctívat Šivu a Mínákší jen prostřednictvím bráhmanů, chápeme, proč se jimi v chrámu jen hemží. Vždyť mají tolik práce! Dveře se u nich tak říkajíc netrhnou.

Rybooká bohyně, Mínákší, která se v Maduře uctívá a která je patronkou města, byla prý původně dcerou pándijského krále. K nesmírnému zármutku svých rodičů se narodila s malou vadou – měla tři prsy. Ale jinak byla krásná. Bylo arci prorokováno, že nešťastný třetí prs zmizí, jakmile spatří princezna svého budoucího chotě. Mínákší (která se z nějakého důvodu maluje na laciných barvotiscích, chudáček, celá sytě zelená) byla velmi bojovná a vedla armády svého otce vítězným tažením celou Indií, až dorazila k Himálaji. Tam uzřela Šivu a zahořela k němu láskou. Třetí prs zmizel. Také bůh zaplál láskou a v Maduře se chystala slavná svatba. A od té doby rok co rok se opakuje jako velká slavnost v měsíci dubnu-květnu.

Nedůvěřiví badatelé však tvrdí, že Mínákší je starým drávidským božstvem, které bylo bráhmany dovedně vřazeno do hinduistické mytologie.

Poutník opouští Velký chrám nesmírně unaven. Není to jen proto, že prošel kilometry chodeb a sálů a že na jeho smysly útočil barvitý, nezvyklý život, ale též snad především proto, že tato architektura se snaží přímo záměrně rozbitím přísné symetrie a zrušením harmonie ztížit vidění a přimět diváka, aby jeho oko vnímalo útvary složité, nezvyklé a neoblíbené. Porušení zrakového zákona se tu vyvažuje ukojením jiných potřeb: radostí ze síly výrazu, obdivem k dokonalému a realistickému provedení detailu.